Budíček ráno zvoní v pět, což je mizérie, ale nevíme, jak to bude, protože víme jen, že první loď na ostrov s letištěm od nás odjíždí kolem šesté, ale nevíme odkud a nechceme tam zbytečně vytuhnout a něco si nechat ujet. Já mám v půl deváté odletět z místního letiště do Panama City, zatímco kluci se mají přepravit lodí do Almirante na bus do Changuinoly u hranic s Kostarikou. Dobalujeme věci, opouštíme hostel a vyrážíme na pochod podél pobřeží směrem k přístavu, kde doufáme, že bude někdo, kdo by nás mohl hodit na druhou stranu. Už v ten moment začínám tušit, že je něco špatně – bolí mne chodidla, že nemohu normálně jít. Ale není čas se zaobírat zbytečnostmi, je nutno stihnout loď. U jednoho z mol opravdu nacházíme osamoceného námořníka, který nás za obligátní dolar bere na druhou stranu. Výstup trošku připomíná moderní osvobozovací hry, protože na druhé straně mola směrem na ulici je zamčená brána (kolikátá už?
), ale tu nakonec nějak otvíráme, takže se můžeme vydat na letiště. Vstupujeme tam, načež jsme hned ze začátku nahnání na scan velkých zavazadel, který nicméně probíhá velmi svérázně, protože jej provádí zaměstnanec v rukavicích, který manuálně projde kapsu po kapse obsah celého batohu. Po kontrole je teprve člověk vpuštěn do ohrazeného prostoru pro check in. Divím se, že kontrolou procházejí i mí neletící kamarádi, ale protože jsem povolán k přepážce na odbavení, neřeším to. Dávám batoh na váhu, která spíše než cokoli jiného připomíná průmyslovou váhu na ovoce, agent chvilku něco kutí v počítači, pak bere jakýsi zelený papírek a ručně mi na něj vypisuje baggage tag. Z tiskárny na účtenky u vedlejšího stolu agent bere něco, co vypadá, že dostanu na letenku zároveň i elektronickou účtenku, ale ne, on je to boarding pass! Agent sešívá dvě „účtenky“ a útržek od baggage tagu k sobě a podává mi je. Beru je, otáčím se na kluky a říkám, že jako OK, načež V. vytahuje z kapsy pas a opáčí, že zkusí, zda přeci jen pro ně taky nemají nějaké letenky. V ten moment mi dochází poslední žertík téhle dovolené, kdy přede mnou dokonale zatloukli fakt, že do té Changuinoly letí… Je to 35 km, letí to 6 minut a stojí to 35 USD, takže jim se smíchem gratuluji k vítězství interní soutěže o nejvyšší cenu za proletěný kilometr a sleduji nechápavý výraz agenta Air Panama, který se 3x ujišťuje, zda opravdu letí tento segment. Po odbavení nás pracovníci letiště rovnou a dost nekompromisně nahánějí na bezpečnost, kam se smí jen po skupinkách, kde sice mají rentgen na zavazadla a i lidi, ale nefunguje ani jedno, takže se opět jede ručně. Hned tři kroky za rohem začíná odletová hala… no, hala. Oprýskaná místnost s několika řadami sedaček, které jsou nicméně za sebou jako v kině, v rohu jedna televize hrající jednu a tu samou desetiminutovou smyčku o zvířátkách stále dokola, dva automaty na předražené pití, funkční dámský a nefunkční pánský záchod, spousta zásuvek, ve kterých není proud a hlavně dvě obří klimatizace, chladící tak, že člověk, který na sobě měl jen košili a kraťasy jako já, do pěti minut promrznul jako sobolí ho*no. Nějaké cedule nebo ukazatele letů nejsou na letišti nikde. Ještě, že aspoň wifi funguje… Podle názvu nicméně byla z restaurace, co byla přes cestu od letiště, ale co už. Asi po dvaceti minutách přilétá Fokker 50 a přichází pracovník letiště a španělsky hlásí, že „bla bla bla bla Changuinola bla bla bla“, z čehož usuzujeme, že to klukům letí, takže se rychle loučíme a kluci mizí kdesi venku na ploše. - Náš Gran Kahuna Hostel na Bocas del Toro, který opouštíme
BOC-PAC
7P 683
Fokker 50 (HP-1794PST)
Zůstávám osamocen, ale boarding má začít za půl hodiny, tak doufám, že tu zimu nějak přežiju. Letadlo do Changuinoly odletělo a venku začíná trošku pršet. Po hodině čekání přilétá, boarduje a odlétá letadlo do Davidu. Čau ubíhá, zima je furt stejná, jen venku o dost víc prší a všichni vypadají zmateně. Asi hodinu a půl po plánovaném odletu přichází zřízenec a něco španělsky sděluje davu čekajících a pak zas mizí. Mezitím lidé začínají chodit přes bezpečnostní kontrolu jako by se nechumelilo, takže toho využívám také a jdu do již otevřeného duty free nakoupit nějaké poslední rumy a jdu se zeptat na check in, kde je jediný zřízenec letiště, který mluví anglicky, co se děje. Ten mi sděluje, že neví, že letadlo ještě ani nemohlo kvůli dešti vzlétnout. Nakonec jsou z toho 4 hodiny zpoždění a jsem opravdu rád, že na přejezd mezi letišti mám těch hodin osm, což není případ humanitární pracovnice, které letadlo do Miami letí za hodinu a půl a tak tu nahlas přemýšlí, zda jí přebookují na večerní let nebo ne. Když se letadlo objeví, na konci runwaye je minimálně nad kotníky vody. Agent na „gatu“ otvírá dveře, trhá jeden z lístků-účtenek a posílá nás pod střechou na úroveň letadla. Tam je vidět připravenost Air Panama na pěší nástup za hustého deště: Jeden pracovník v silné pláštěnce s vozíkem plným velkých deštníků čeká pod střechou, kde je otvírá a podává cestujícím, těsně u dveří letadla je pak druhý, který jej před schůdky od pasažéra převezme, udělá mu z něj kryté schodiště, a když je dotyčný v letadle, deštník zavře a schová do připraveného držáku. Asi je to běžnější i jinde, nicméně skill těchto umbrella boys mne fascinoval. Letadlo již evidentně něco zažilo, nicméně je v konfiguraci 2-2 a mám okénko, takže jsem spokojen. Bude to můj první let vrtulákem v životě, tak se těším. Pohledná letuška (jsou dvě, jedna vzadu a druhá vepředu) ještě kvůli rovnováze přesazuje pár lidí, povinné bezpečnostní školení (ve španělštině, anglicky toho řekne asi jen třetinu), U-turn v louži na konci runwaye a jdeme na start. Vrtule řvou a po chvíli se vznášíme a letíme směrem na Pacifik, vidět jsou maximálně mraky nad námi a pod námi, let trvá 45 minut a servis se nepodává žádný. Nevím, zda je to normální, nicméně letuška sedí celý let přikurtovaná na jump seatu. Po asi 40 minutách letu klesneme pod mraky a vykoukne pacifické pobřeží, nad mořem uděláme otočku a jdeme na přistání. To proběhne hladce a po několika minutách rolování stavíme před terminálem. Výdej zavazadel probíhá tak, že přijede vozík k díře ve zdi terminálu, vyhází kufry do takového ohraničeného prostoru a tam již chodí další pracovníci, kteří vyvolávají poslední čísla kódu na baggage tagu a jeho protikusu na BP a po zkontrolování, že to sedí, vydají zavazadlo.
Vycházím ven z terminálu a mám jasný úkol: dostat se na Albrook bus terminal, odkud by měly jezdit busy na Tocumen – když jsme odtud jeli do Davidu, jeden jsme tam dokonce viděli. Vycházím před terminál a tam jsou jenom taxikáři, kteří se mne snaží ulovit. Ptám se opatrně kolik by to stálo až na letiště Tocumen – 35 i 30 USD se mi zdá být hodně a nechce se mi to za to dávat (bus má stát dolar a čtvrt), nicméně ukecávám jednoho z taxikářů, že mne za 3 dolary hodí k bus terminalu. On tedy tvrdí, že mne hodí k Albrook Mall, ten že jen projdu a budu na nádraží, na což mu kývu. Když mne tam doveze, opět hraje scénu s tím, že nemá drobné zpět, ale nakonec se to vyřeší a já hledám průchod k autobusáku. Motám se tam s krosnou mezi všemi těmi Hilfigery, Lacosty a Omegami jako vítr v bedně a až někde u prodejny Harleyů narazím na infostánek, který nicméně „no habla Inglés“ a mou španělštinou to nechápe. Obratem mi ale sežene mladičkou, krásnou Panamanku, která údajně anglicky mluví. Anglicky toho sice umí asi tolik, kolik já španělsky, takže jí nejsem schopen vysvětlit, že potřebuji autobusové nádraží, ale na autobus do Davidu se chytí a táhne mne celým tím šíleným obchodním centrem. Cesta obchoďákem trvá dobře 15 minut ostré chůze, během nichž se snažíme vést konverzaci, ale ta spíše než konverzaci připomíná skeč Včera, dnes a zítra. Když dojdeme na místo a já jí děkuji, táhne mne dovnitř a mně to dochází – ona mi chce pomoct koupit ten lístek do toho Davidu! Opouštím pokusy o španělštinu, rukama nohama jí naznačuji, že se chci nejdřív najíst. To pochopí, tak se rozloučíme a já jdu hledat bus na Tocumen. Autobusů všude kolem asi bambilión, ale s nápisem Tocumen žádný, značení odkud co jede nulové, rady lidí sice vřelé, ale k ničemu, navíc je vedro, mám žízeň, hlad a o 4 hodiny času méně než jsem počítal. Navíc se opět ozývají bolavé nohy. Nebudu to protahovat – po půlhodině zoufalého pochodování sem a tam mi povolují nervy, beru za dvacet babek taxíka, domlouvám se s ním, že mi cestou zastaví v nějakém obyčejném krámě s potravinami, kde budu moct nakoupit něco k jídlu, případně nějaké jídelní suvenýry a s úlevou usedám do klimatizované Toyoty. Taxikář umí perfektně anglicky, cesta je docela dlouhá, ale s dobrou konverzací ubíhá dobře, takže mne vyhazuje u letiště asi půl hodiny před začátkem odbavování letu do Bogoty.
- Boarding pass
- BP.jpg (132.96 KiB) Zobrazeno 3775 x
- Podchlazená čekací hala
- Umbrella boys skills
- "Gate"
- Náš Fokker
- Nástup pod deštníkem
- Ve Fokkeru
- Přistání na lodi
- IMG_3030.JPG (88.52 KiB) Zobrazeno 3775 x
- Letiště Albrook je domovské pro Air Panama
PTY - BOG
AV 8375
A320-200 (HC-CJW)
Na letišti přebaluji krosnu, převlékám se do teplého modelu a jdu na odbavení letu Aviancy do Bogoty. Můj let mám pod číslem Aviancy s poznámkou operated by AeroGal, což je ekvádorská odnož kolumbijské Aviancy. Na check inu je fronta asi na 20 minut, během nichž mne zaujímá, že AV má jednu přepážku označenou jako ticketing a opravdu k ní přichází nějaký Rus a ptá se, zda může letět hned, ale všechno je vyprodáno. Když se dostanu na řadu, tak si mne k sobě volá postarší agent, kouká na mou rezervaci, směje se a perfektní angličtinou se ptá, zda to letím všechno na jeden zátah a zda mi má zavazadlo odbavit až do Prahy. Všechno mi naprosto jasně a polopaticky vysvětluje a za Aviancu tak budí velmi dobrý první dojem. Procházím pasovkou a bezpečností a padá ze mne stres z toho, že něco někde nestihnu, na přestupy mám dostatek času. Dochází mi, že jsem od rána nepil, takže vypiju pítko. U gatu funguje internet, u dvou vedlejších, které letí do MEX a LAX je roztažená veliká parta lidí, která hraje na kytary a zpívá (vzhledově bych je paradoxně tipoval, že letí spíš do LAX) a tak nějak vládne pohoda. Po chvíli začíná boarding, jde docela rychle, jen zjišťuji, že jsem dostal sedačku v poslední, 30. řadě a ještě navíc do uličky, ale je to hodina, to se nějak přežije. Naše A320 výbavou připomíná ty od Turkish – stejně velké C sedačky, v economy stejné monitory s vysokým rozlišením a ovládacími konzolemi. Sedačky jsou pohodlné, i v poslední řadě se dají naklápět a legroom je akorát. Procházím nabídku IFE a takřka mi padá brada: celé série koukatelných seriálů mj. z produkcí, HBO a Netflixu, namátkou Game of Thrones, Orange Is a New Black nebo House of Cards. Pouštím si jeden z dílů House of Cards, ale po chvíli přináší jídlo: teplou bagetku s se sýrem a šunkou a nějaký sladký zákusek. Chvíli koukám na seriál, pak z nějakého důvodu sundavám sluchátka a dává se se mnou do řeči vedle sedící pár amerických důchodců a konverzace nám vydrží víceméně až k bezpečnostní kontrole na přestupu, takže krátký let rychle ubíhá. Přistání v Bogotě ani nepostřehnu a vydávám se na přestup. Začínám zjišťovat, že s mými nohami je stále něco v nepořádku, nicméně najdu místo poblíž našeho gatu, kde funguje internet, cestou si koupím něco k pití a čekám, až bude čas nástupu
- Odbavení do Bogoty
- IFE v A320
- Teplá svačina
BOG – FRA
LH543 (D-AIHU)
A340-600
Když je čas boardingu, přesouvám se metodou krok-sun-krok po El Doradu, jak se letiště v Bogotě jmenuje, o pár metrů dál přímo ke gatu 45, ze kterého letí náš let do Frankfurtu. Od gatu neustále hlásí další a další boarding groups, ale já na boarding passu žádnou nemám, takže se do ní řadím až v momentě, kdy hlásí skupinu evidentně poslední a fronta je dostatečně malá. Na boarding jsem zvědav. Ne, že bych snad čekal opět upgrade, tohle štěstí už jsem si vybral, ale mám booknuté extra legroom seat a dostal jsem ho i vytištěné na BP v Panamě, takže doufám, že mi zůstane. Navíc dle pohledu na množství lidí, kteří proudí do letadla, nebude zdaleka plno. Jak se mi povedlo dostat extra legroom, ačkoli mám letenku v K, tedy v nejnižší třídě, kterou LH nabízí? LH standardně umožňuje si extra legroom přikoupit za cca 1500 korun na jeden směr, nicméně pokud to se člověk buď odbaví online nebo si místo zabookuje předem den před odletem (LH umožňuje obojí jeden kalendářní den před odletem, ne 24h jako většina aerolinek), pak je to zdarma. Web LH mne na odbavení online z PTY nepustil, ale zkusil jsem si booknout místo a překvapivě byl volný extra legroom seat a ještě navíc okénko, takže neváhám a bookuji. Pípnutí prochází jako na drátkách a evidentně mám opět štěstí. Přicházím ke své sedačce a zjišťuji několik pozitivních věci: sedačka je hned za koncem premium economy, takže mám před sebou velkou obrazovku z Y+. Celé to trošku působí dojmem, že jim při instalaci sedaček premium economy prostě nevyšlo místo, takže jej prodávají jako extra legroom. Místa je tam sice o něco méně než bylo minule v extralegroom Y+, ale stále mám pocit, že je tam více místa než v klasické Y+ (o Y ani nemluvě). Vyndavám pár věcí na cestu, brašnu uklízím ji do binu a usazuji se, během čehož boarding končí a já zjišťuji, že vedle mne ani na dvojsedačce Y+ předemnou nikdo nesedí. Využívám toho k tomu, že vyndavám nohy z bot a dávám si druhou vrstvu ponožek proti zimě. Vyjíždíme z terminálu a na mapě se objevuje překvapivý údaj: Distance to Destination 10 451 km. Je to nějak moc, zdá se mi a opravdu následně letíme víceméně na sever a až u St. John’s otáčíme na Evropu. Neví někdo z místních znalců, proč to je jednou tak a jednou tak? Přeci jen 7700 vs. 10450 km je dost rozdíl, tam mohly být takové větry, že to ospravedlní skoro 3000 km navíc? V letadle je nakonec v Y obsazenost odhadem nějakých 50-60%, v Y+ před námi dokonce jen 14% (napočítám jen pět lidí na 35 sedačkách). Startujeme s dvacetiminutovým zpožděním a chvíli po startu se jako první servis podávají obligátní krekry a jsou mi nabídnuty dokonce dvoje. Sedačka má sice luxusní legroom, jen sama o sobě není tak pohodlná jako v Y+; jde o klasickou bulkheadovou economy sedačku s pevnými opěrkami, ve kterých jsou uloženy stolky, což ji lehce zužuje. A propos, říkal jsem, že mám bulkheadovou sedačku? Ano, má i své IFE, takže člověk má k dispozici IFE dokonce dvě!
Je tu tedy jedna drobná zrada: To velké v Y+ sedačce se nedá ovládat a jeden na něm jen mapa, z druhé strany je to geniální řešení pro nás, co řešíme věčné dilema mapa vs. film. Procházím nabídku filmů a seriálů a k mému překvapení nacházím mj. díl Better Call Saul, což je slibně rozjetý spin off k Breaking Bad. Tyto bulkheadové sedačky mají rovněž zásuvky (respektive jednu na dvojsedačku), ty jsem v klasických Y sedačkách nikdy nenašel. Po chvíli přichází večeře, která je, k mému překvapení, také z premium economy. Sice mám pocit, že se letušky na začátku economy sekce dohadují, zda nám dát jídlo Y nebo Y+, ale nakonec nabízí chicken or pasta, volím chicken a dostávám kuře s kaší (slušné), jakýsi salát s olivami (výborný) a košíček s pudinkem (vynikající) s plnohodnotnými kovovými příbory a opravdu skleněnou skleničkou a keramickým hrnečkem na kávu/čaj. Rovněž si všímám, že Y+ jídlo dostává i několik „běžných“ Y řad za námi. Po večeři chci jít co nejdřív spát, protože toho mám už akorát tak dost, ale má bolavá, nateklá chodidla mne nechtějí nechat usnout, ačkoli jsem vstával v pět a teď už je po půlnoci. Následujících několik hodin tak probíhá jako Tetris s mám tělem za zvuků diskografie Monkey Business, kterou si pouštím. Paradoxně se tak dostávám do situace, kdy potřebuji mít nohy nahoře, ale sedačka předemnou je tak daleko, že na ni nemohu rozumně dosáhnout. Po několika hodinách boje se mi podaří několik málo hodin spánku přeci jen urvat a probouzím se v momentě, kdy přilétáváme ze severu k Irsku – takové typické na cestu z Kolumbie do Německa, řekl by jeden. Nakonec kabina přechází do denního režimu a nad naší trasou přes Dublin, Londýn a Brusel přichází snídaně. Jsem zvědav, zda opět bude Y+ a nejsem zklamán. Už jsem v letadle pár vajíček snědl a tahle byla rozhodně nejlepší, dokonce to nechutnalo ani jako umělá hmota. Pečené (asi) rajče i houbová omáčka jsou výborné, vyzobávám ananas ze salátu (já papáju nepapáju) a u kafe se psychicky připravuji na to, že musím obout boty a přesunout se přes celé letiště ke gatu na odlet do Prahy. Boty se mi daří nějakým zázrakem nasadit, přiblížení probíhá mírnou oblačností a vedení Lufthansy evidentně pilotům zakázalo soutěž o to, kdo s letadlem ve FRA nejvíc třískne o dráhu, protože zažívám první widebody přistání ve FRA, které je jako do peřin. - Náš Airbus
- Ta vzdálenost do cíle je překvapivá
- Kdo nemá dvě IFE jako by nebyl!
- Večeře
- Místa je tu dost
- IMG_3061.JPG (129.04 KiB) Zobrazeno 3775 x
- Na první pohled ne zcela logická trasa letu
- Snídaně
PRG – FRA
LH1400
A320-200 (D-AIQT)
Vystupuji (i když lepší by byl asi obrat vybelhávám se) z letadla a u konce tunelu stojí tři asistentky s tablety s connections, které mají v tabletu seznam lidí z dálkového letu a seznam jejich navazujících letů s gaty. Je to velmi komfortní – člověk přijde, řekne, že letí nach Prag, asistentka mu sdělí gate a trasu, jak se na něj dostane a nemusí nikde shánět cedule. Zahajuji přesun, poprvé v životě využívám všechny travelatory po cestě a jen na nich stojím. Překvapuje mne, jak je takhle v úterý odpoledne na letišti ve Fraknfurtu málo lidí; nevím, zda je to tím, že se lidi bojí létat se stávkující LH nebo je to jen hluchá chvíle dne. Procházím rychle bezpečností a pasovkou (nikdy jsem nazažil takhle krátké fronty) a přesouvám se postupně až k očekávanému odletovému gatu. Na to, že je to opravdu docela procházka s překvapením zjišťuji, že odlétáme z gatu hned vedle toho kam jsme zaparkovali při letu z Bogoty a kde se nyní naše A346 připravuje na odlet na JFK. Z našeho gatu nicméně nejdřív musí odletět linka do Krakowa, takže sedám na prázdný gate opodál, kde je stojan ze zásuvkami, zapínám notebook, připojuji se na internet a čas spokojeně ubíhá. Hned naproti jsou sprchy, ale nějak se ujišťuji, že to už tu hodinu vydržím, takže ani nezjistím, zda jsou placené nebo ne. Boarding probíhá už zcela na autopilota. Létání mám sice hodně rád, ale teď intenzivně přemýšlím o tom, co bych dal za teleport do postele v Praze. Let je plný tak z 80 procent, jsem u okénka, prostřední sedačka je volná, nicméně po startu si nandavám sluchátka a pospávám. Budí mne obligátní sendvič (tentokrát nějaká variace s mozzarellou, rajčaty a masem, asi nejlepší, co jsem na této trati měl), pán sedící do uličky (nejsem schopen poznat, zda je manažer nebo kněz) suverénně zaspává celou cestu, takže sleduji, že letuška rozkládá stolek na střední sedačce a spolu s vodou mu to tak chystá, až se probudí. Šikovné. Mám toho nicméně tak dost, že ani nevyfotím jedinou fotku. V Praze přistáváme po 45 minutách letu, přijíždíme k obligátnímu LH gatu vzadu na Cčku a já se šourám pro zavazadlo. To kupodivu vyjíždí poměrně brzo, takže jdu na zastávku, kupuji v automatu připravenou padesátikorunou lístek za 32 kč a automat mi vrací celých 7 korun, takže je jasné, že jsem doma. Pro cestu na Knížecí tentokrát beru místo obligátní kombinace 100+C nový přímý, „vyhlídkový“ bus 191 a modlím se, abych v něm neusnul a nevzbudil se obrán o vše. To se nestane a tak je jasné, že zazvonil zvonec, respektive hláška „Konečná stanice, prosíme, vystupte“ a výletu je konec.
Závěr a zhodnocení
S Lufthansou jsem za poslední rok a půl nalétal longhaulů v economy docela hodně a musím říct, že mne překvapilo, jak velký kvalitativní skok udělá ať economy plus nebo pseudo economy plus v extra legroom seat economy. Pokud si člověk chce dopřát trošku pohodlí a je spíše vysoký a hubený a potřebuje jen víc místa na nohy, stojí za to risk s extra legroom seat s klasickou ekonomickou letenkou. Pokud má však problém do šířky, je premium economy skvělou volbou – co jsem zběžně koukal, ceny, aspoň prozatím, nejsou vůbec špatné. Kvalita latinskoamerických aerolinek je úplně jinde, než jsem zvyklý z podobně dlouhých letů jinde po světě. Bohužel, ceny tomu odpovídají a jižní Amerika je, co se týče letecké přepravy, stále jedním z nejdražších míst planety.
A cestováni po Panamě? Byl to trošku punk, dobrodružství a po delší době cest převážně do Asie zase něco úplně jiného, ale přesně proto jsme tam jeli. V podstatě je to exotika s velmi západním nádechem, kde se dá fungovat i velmi civilizovaným způsobem, byť je za to třeba připlatit. Navíc je zde, na rozdíl od Hondurasu, Nikaraguy, Kolumbie, ale i Kostariky bezpečno. Místní obyvatelé jsou přátelští a turistů je tak akorát – už existuje slušná cestovatelská infrastruktura, ale zároveň se nemusíte bát davů, které bývají třeba v lednu na Wat Pho nebo v létě na Karlově mostě. Za návštěvu to určitě stojí, takže až někde narazíte na dobrou cenu do Panamy, zapřemýšlejte nad tím. Jen zkuste jet mimo období dešťů a vezměte si do kapsy nebo tabletu španělský slovníček – určitě se neztratí. Když o tom přemýšlím, Panama mi nejvíc ze všeho nejvíc připomíná Brno - je to krajina poměrně civilizovaná, přitom velmi exotická, civilizovanou řečí se zde sice moc nedomluvíte, ale lidé jsou tam docela milí, je tam relativně bezpečno, turistů málo a mají dobrý alkohol – zkrátka ideální zážitková destinace!
Postskriptum
Po návratu domů a konzultaci s odborníkem je jasné, že jsem si přivezl jeden nečekaný suvenýr navíc – velký zánět v obou nohách, který vysvětluje i strastiplnost cesty domů. Původcem je chitra neboli sandfly, 0,2-0,5 milimetru velká, kousavá mikrokurva, která ani nejde vidět, neúčinkuje proti ní žádný repelent ani nic. A otok nezpůsobí ona, ale to, že její kousnutí svědí jako blázen – a já, vědom toho, že si to nesmím škrabat, jsem si to rozškrabal ve spánku, dostalo se mi do toho nějaká špína (to jde v džungli velmi lehce), to se zanítilo a já si přivezl místo nohou bambule. Takže od návratu je to dnes pátý den, co ležím s nohama nahoře a dávám se dohromady. Ale je to i důvod, proč jsem stihl tento report zpracovat poměrně rychle, takže doufám, že se vám to dobře četlo.
