Zdravím všechny čtenáře airways.cz, konečně jsem se zde odhodlal dát svůj první příspěvek. Jmenuju se David, je mi 23 let a již od malička jsem fanoušek cestování, letecké dopravy, letadel a všeho kolem nich. Zároveň již pár let čtu trip reporty na tomto fóru a jiných, i třeba zahraničních, ale nikdy jsem se neodvážil (nebo spíše moje lenost mi nedovolila) taky s nějakým vlastním přjít. Doufám teda, že můj první pokus nebude až takový propadák ☺.
Je typický červnový večer, znuděně brouzdám po všech masově se rozšířejících nejmenovaných facebookových stránkách a fórech všeho typu s “akčními” letenkami, když tu na mě zrovna vykoukne probíhající akce Turkish na letech PRG-IST za cenu něco málo přes 2300 Kč pro cestovní období podzim 2015 – jaro 2016. Jelikož je TK poslední dobou většinou vychvalovaná ze všech stran - od roku 2011 je zatím každý rok hodnocená jako nejlepší evropská aerolinka a ceny na této trase na hlavní Atatürkovo letiště se pohybují standardně minimálně na dvojnásobku, začíná mě tato nabídka víc a víc lákat. V Istanbulu bych navíc nebyl poprvé a tohle město je pro mě svou historií, kosmopolitním životem a střetem dvou odlišných kultur jedno z nejhezčích a nejzajímavějších měst na světě. Vše se tváří tak nějak exoticky, vzdáleně a přitom odlišnost od “naší” Evropy není v mnoha věcech až tak znatelná. Byla by chyba do toho nejít, co? Slovo dalo slovo a po domluvě s mým cestovním kamarádem Tomem jsou letenky do podzimního Istanbulu hned další den doma.
Do týdne řešíme i hotel – po posouzení našeho studentského budgetu, zhlédnutí recenzí a přijatelných lokalit, nám jako nejlepší možnost vychází
3-hvězdičkový hotel Elanaz v evropské části města a v blízkosti nejvýznamnějších památek za cenu cca 6300 Kč za pokoj pro dva na 4 noci se snídaní. Tak teď už nám nezbývá nic jiného, než čekat do 10. listopadu, kdy má naše cesta započít.
Po nastínění této epické pánské jízdy (bez bab) se k nám necelé dva měsíce před cestou přidává další kamarád Vojta, tentokrát už ale za cenu 4800 Kč . Kdo pozdě chodí...Samozřejmě padly nějaké narážky, že za tu cenu bychom měli pomalu místa v C s břišními tanečnicemi a neomezeným přístupem rakyie, ale ve třech se to už přece jenom zase lépe táhne. Domluva s vlídnými tureckými recepčními je taky rychlá, vycházejí nám vstříc, takže do našeho twin roomu přidáváme ještě jednu postel a ve výsledku se cena za osobu ještě o něco sníží. Sice budeme mít méně místa, ale dobrý, aspoň zbydou liry na nějaké to pivko.
Přibližně dva týdny před cestou začínám plánovat itinerář cesty. Kromě obligátních návštěv nejznámnějších památek je na programu taky kouření vodní dýmky ve velkém, zábava v nočním Istanbulu a návštěva basketbalového zápasu Evropské ligy mezi domácími Anadolu Efes Istanbul a Olympiacos Piraeus z Řecka. Fotbal se bohužel žádný nehraje, což mě trochu mrzí, protože Turci dokáží udělat šílenou atmosféru, ale basket snad taky nebude až tak špatný!
Úterý 10. 11. 2015
Nadešel den D. Budíček v 5:45 (stejně už nespím), ještě něco dobaluju a vydávám se do studeného rána pěšky na Hlavák, kde máme sraz s Vojtou. Airport Express nám jede v 7:00. Chceme stihnout hned začátek odbavení, tak aby jsme maximalizovali čas v salónku. AE zaplněn tak z 20%, provoz v Praze taky a za nějakých 25 minut již stojíme před terminálem 1. Potkáváme se s Tomem a míříme na check-in, který pomalu ale jistě začíná. Vše probíhá hladce, bez jakýchkoliv front procházíme pasovkou (naše fast tracky jsou na nic) a hurá do MasterCard Lounge. Kromě nás jsou tam maximálně ještě další 3 lidi. Bereme místa s vyhlídkou na runway a stojánky, snídáme a přitom se pomalu ale jistě salónek zaplňuje.
PRG-IST
TK 1768
Airbus A320-232 (TC-JPJ)
Load factor: 95%
- A je tady!
Krátce po 9. hodině vidíme dosedávat na runway náš krásný Airbus 320 – takže vše na čas. Za nějakých 20 minut opouštíme (již úplně plný) salónek, posilnění vydatnou snídaní “šampionů” skládající se z obložených chlebíčku, vajíček, housek, másla, džusu, piva a několika gin toniců. V gatu B5 jsou již skoro všichni pax, včetně české fotbalové reprezentace mladíků, vypadajících do jednoho úplně stejně a Mirka Topolánka, již plně připraveného k akci vejít do nástupního mostu hned první, tak aby zaujal místo v první řadě economy. Zanedlouho začíná boarding a zaujímáme místa v 11. exitové řadě. Místa na nohy je samozřejmě vice, ale stejně to není žádná hitparáda. Vzlet na čas, otočka doleva a naše skoro do posledního místa zaplněná A320 si to letí na jihovýchod směr Istanbul.
- Legroom v exitové řadě průměrný
Dostáváme jakousi tureckou sladkost (sladkou jako prase) a zanedlouho také palubní menu, ve kterém máme na výběr ze dvou hlavních chodů – kuře nebo ratatouille. Všichni 3 volíme kuře a na pití samozřejmě pivko. Po jídle ještě nabídka čaje nebo kávy a tím náš palubní servis končí.
- Dnešní menu
- "Grilled fresh herbed chicken fillets"
Let je bez jakýchkoliv problémů, po 1 hodině a 53 minutách dosedáváme na runway Atatürkova letiště. Parkujeme do řady letadel Turkish daleko od terminálu, což znamená nástup do autobusu. Výstup z letadla se uskutečnuje samozřejmě jen předním východem, ale až na fotbalisty dělající si selfie s letadlem všechno probíhá celkem rychle a po cca pěti minutové okružní jízdě nás autobus vyhazuje před terminálem. Cestou vidíme wide-body Etihad a Turkish, no prostě krása. Kufry díky prioritkám k našemu úžasu vyjíždí jako jedny z prvních (většinou je tomu bohužel naopak) a my tak můžeme vyrazit na metro, kam jdeme díky podivnému značení fakt dlouho.
Před vstupem do metra kupujeme ve stánku u starší paní (která vypadá, jak teta z filmu Dědictví aneb kurvahošigutntag) Istanbulkart za 20 L – 8 za kartu , 12 je přednabitých, nastupujeme na linku metra M1 a po šesti stanicích přestupujeme na tramvaj T1 ve stanici Zeytinburnu, praskající ve švech.
Já, kolegiálně na jedné zástavce vystupuju, abych uvolnil místo ostatním tureckým spoluobčanům, ale později zjišťuju, že jsem byl vlídnější než oni. Zpátky se totiž nedostávám…a do další tramvaje taky ne. Vychází až třetí. Dojíždím na zastávku Sirkeci, kde už na mě čekají zbývající dva členové výpravy kouřící doutníky a za 3 minuty jsme v hotelu. První dojmy jsou skvělé, pokoj krásný a personál moc milý. Hlavně naše později oblíbená Ruska Olga ☺
Dnes není na programu nic významného, vyrážíme na jídlo, pak procházíme Velký bazar my friend a pak míříme do místa zvaného Corlulu Ali Pasa vychutnat si zaslouženou první vodní dýmku našeho pobytu. Je to kouzelné místo kde chodí převážně místní před, po nebo místo práce kouřit dýmku a čumět do svého mobilu. Po dýmce jdeme směrem k hotelu a blízko něho ještě jdeme do restaurace na jedno pivko. Pak kupujeme ještě další na pokoj a jdeme spát.
- Co víc si k životu přát :)
- Náš první točený Efes
Středa 11.11.
Ráno výtečná snídaně a po ní zahujejeme každodenní rituál after-snídaňového panáku domácího kalvadosu aneb jak říká moje maminka – abychom se neposrali z místního jídla.
Vyrážíme pěšky do kopce směr Modrá mešita, kam dorážíme za cca 15 minut. Počet turistů oproti hlavní sezóně je opravdu zlomkový, takže jsme vevnitř během chvilky. Prohlídka nám trvá pár minut, přece jen není nicmoc zevnitř obdivovat, snad jen ta atmosféra je úžasná. Vojtu zaujímá fakt, že se zde neplatí žádné vstupné a tvrdí, že při jeho další návštěvě kaple sv. Víta nebude taky platit nic, když to istanbulská konkurence má přece zdarma. No…Prohlídka trvá chvilinku a míříme naproti do Hagia Sophia. Přes mlaskání, krkání a prdění asijských turistů jdou slyšet také zvuky probíhajících prací. Je opravdu třeba, vniřek moc k světu nevypadá.
- Hagia Sophia
- Na cestě do Modré mešity
Vycházíme, zatáčíme doleva za roh, že půjdem k Topkapi, vstupné a koneckonců já už jsem tam byl, takže na to kašlem a jdeme pěšky přes Grand Bazar blízko k již našemu oblíbenému místu s dýmkama dát si nějaký oběd. Ulice plná restaurací, nakonec volíme jedinou, která má v nabídce Efes. Najíst se tady dá opravdu dobře a za levný peníz. Jídlo vždy cca 100-140 Kč. Bohužel 0,5l piva se cenově rovná jídlu, takže 100 Kč za půllitr padne vždycky. Ale co, jak by řekl typický český turista v Hurghadě: “No co mámo, vždyť jsme na dovolené”.
- Topkapi
- Tlačenice na Grand Bazar
Po jídle míříme na zaslouženou dýmku a čaj a vychutnáváme domácí atmosféru. Docela vtipná věc jsou tady záchody. Místní očividně dodržují pravidlo “Neházej posraný papír do hajzlu”, takže každý druhý Turek vychází z kabinky s hromadou toaletního papíru v ruce s překvapením uvnitř a hází to do koše k tomu určenému. No, raději to komentovat nebudu…
- Çorlulu Ali Paşa Medresesi - naše každodenní zastávka :)
Dále míříme na hotel, nenecháváme nic náhodě a díky podezřelému místnímu obědu se raději posilňujeme kalvadosem a nabírame směr Istikal caddesi, kousek od náměstí Taksim, kde si máme vyzvednout lístky na zítřejší basket.
Pokračujeme dale po ulici, jdeme kolem Galatské věže a dolů na tramvaj, která nás za dvě zastávky vyhazuje před hotelem. Sprcha, pivko, večeře v nedalekém Burger Kingu (mimochodem asi o polovinu levnější než u nás) a míříme ke Galatskému mostu. V jedné z restaurací na mostu dáváme pár piv, vodní dýmky a za zvuku živé turecké hudby si to tak nějak vše užíváme. Skvělý výhled na istanbulské mešity a zoufalé rybáře, snažijící se aspoň něco z mostu ulovit.
- Galatská věž
Čtvrtek 12.11.
Dnes máme v plánu si již pořádně prohlídnout další část města a to Taksim a Galatskou věž, takže ráno vyrážíme pěšky podél přístavu Eminönü ve velice turistickém způsobu, takže to bude hoodně do kopce. Nicméně si v přístavu všímáme místní lodní turecké MHD do stanice Üsküdar v asijské části. Tak tasíme naše Istanbulkart a jedem. V Asii se procházíme asi 15 minut, stesk po Evropě je ale moc velký a tak nastupujem na loď směr Beşiktaş zpět do evropské části. Jdeme asi 20 minut kolem pobřeží, také kolem stavějícího se stadionu Beşiktaş Istanbul, na stanici Kabataş nastupujem do metra a pokračujeme ve svém původním plánu. Vystupujeme na náměstí Taksim. Působí to zde na mě tak troche uměle a komunisticky, velké prostranství, pár mega soch. Jdeme do nedalekého parku, kluci dávají kávu, já čaj a teď tak nějak chápu, proč se tady nikam nespěchá. Sedíme, povídáme si, je poledne, takže na nás zase někdo křičí něco z blízké mešity. Na to jsme již ostatně zvyklí, každý den si s Vojtou stěžujem, že první svolávaní na modlitbu začíná někdy kolem 4:45 a nás to v hotelu každý den budí. Jen Tom nám každý den říká, co děláte, vždyť mě nic nikdy nevzbudilo. (Asi nám krade kalvados, aby lépe spal ☺).
- Galatský most
- Přístav Eminönü, asi 3 minuty pěšky z hotelu
- Směr Asie!
- Náměstí Taksim
- Istikal caddesi - ve dne tisíce lidí, v noci milióny
Pomalu docházíme na pokoj, probíhá obligátní panák kalvadosu a vyrážíme směr Abdi Ipekci Arena na náš první euroligový zážitek. Asi 25 metrů od našeho hotelu je stanice metra, která nás zaveze do 15 minut skoro před arenu. No není to super? Atmosféra je skvělá, nabídka občerstvení trochu horší, platím klukům
3 “cheeseburgery” a koly za 50TL. Teda 48, ale veselý prodejce mi místo 2 lir zpátky dává jakési žvýkačky se slovy “No change, my friend”. Super. Nějak rozžvýkáme naše pochybné burgery a vydáváme se na naše místa. Výhled máme skvělý a pro člověka který zažil jen první českou basketbalovou ligu je i tento zážitek z takovéto hry prostě úžasný. Černoši skákají do neuvěřitelných výšek a jejich bílí kamarádi trefují koše z neuvěřitelných pozic a dálek. Škoda, že mi v Americe zatím nevyšel žádný zápas NBA, abych to mohl porovnat. Každopádně oceňuji i výkon místních velice atraktivních cheerleaders, které zaplňují cca 90% mých fotek z celého zápasu.
- Velmi sympatické cheerleaders
- I love this game
Pátek 13.11.
Je pátek a máme v plánu tour lodí po Bosporu. Po prohlídce mapek si tak nějak říkáme, že to moc nemá smysl a nasedáme na protější straně ve stanici Karaköy na další 15 minutovou cestu do Asie, která nás veze do stanice Kadıköy. Cestou vidíme obří nákupní středisko Carrefour, takže po výstupu míříme tam. Chceme zjistit, jestli pivo a další alkoholické nápoje stojí stejně ve velkých řetězcích jako u místních. A stojí. Ceny jsou úplně stejné, tak kupujeme aspoň symbolicky láhev místní rakiye na poslední večer. Dále sedáme do kavárny před obchodním domem s tím, že si dáme něco k pití před cestou domů. Bohužel žádný Efes v nabídce ani jiné pořádné pití, takže já dávám čaj a kluci vymýšlejí pochybně sladké drinky. Bohužel menu je jen v turečtině a obsluha taky nejspíš nikdy nechodila do školy, takže překlad ovoce z turečtiny v koktejlech, které chtějí kluci musím trochu lovit v paměti, ale nakonec si všichni porozumíme a máme co chceme.
Příjemné zjištění je, že tato lokalita v asijské části je pouze 3 zastávky od našeho hotelu, takže nastupujem na metro a za necelých 30 minut jsme doma v Evropě.
Dále jdeme do místního řetězce kebabu a bylo to fakt hnusné. No nic, vyrážíme pěšky směr dýmka. Procházíme přes Grand Bazar, kupujeme teda už nějaké suvenýry, když máme ten poslední den a docházíme na dýmku.
Dáváme si dýmku u ali pasi, skvělé, zpět procházíme zase přes bazar a teď už fakt nic nekupujem.
Dorážíme na pokoj a otevírá se láhev rakiye. Dnes je v plánu vyrazit do ulic, takže volíme nám již známou Istikal caddesi, která vede z náměstí Taksim. Miliony lidí, všude hudba, takový Istanbul jsme fakt ještě nepoznali. Sedáme do jednoho, pak do druhého baru a najednou jsou už 2 ráno, takže nabíráme směr domů. Je to z kopce, tak jdem pěšky směrem ke Galatské věži, dolu k mostu, doleva podél přístavu a jsme doma.
- Náš kamarád vedle hotelu, který nám s radostí připravil dýmku vždy, když bylo potřeba :)
- Obligátní ochutnávka turecké kultury :)
Sobota 14.11.
Snídaně, balíme, loučíme se s naši sympatickou recepční Olgou a míříme tentokrát na naše blízké metro Marmaray. Hned na další zastávce Yenikapi přestupujeme na linku M1, která končí právě na Atatürkově letišti. Cesta sice trvá déle než tramvaj, ale zase sedíme a celkově je v metru méně lidí.
Vystupujeme z metra, jedeme výtahem do odletové haly. U vstupu hned bezpečnostní kontrola, ale naštěstí to vše jde rychle. Měli jsme obavy, že díky teroristickým útokům v Paříži z předešlého dne budou kontroly nějak zpřísněny, ale nic takového se nedělo. Odevzdáváme kufry, berem exitové východy, tentokrát žádné známosti nejsou, takže prioritky na kufry nedostáváme a míříme na kontrolu pasů. Všechno probíhá hladce a za pár minut již obědváme ve fast foodu Popeyes. Opravdu můžu doporučit pro ty, kteří v něm ještě nikdy nejedli, kuře fakt vypadá, že někdy vidělo opravdové kuře a celkově to bylo na fast food moc dobré.
Bloumáme letištěm, celkově dvakrát nám mění odletový gate. Jednak se to dozvídáme z obrazovek, jednak z okolního ruchu, ze kterého jdou slyšet slova jako “ty vole zas jinde” a “já mám žízeň, nemají tady někde pivo?”. No, aspoň konečně zase slyšíme češtinu. V Istanbulu jsme jinak opravdu nenarazili ani na jediného Čecha. S úsměvem vzpomínáme s Tomem na to, kdy jsme po měsící v Americe celkem dost sprostě reagovali při nástupu do letadla v Detroitu, zvyklí, že nám nikdo nerozumí, na to, že nás zase posadili úplně dozadu a otočil se na nás postarší pán se slovy: “Á kluci, dobrý den, konečně slyším češtinu”.
Nastupujeme do autobusu, cestou projíždíme kolem Airbusu, který nás dovezl sem a za pár minut vystupujeme před naším B737. Podívám se napravo a tam krásná B747 takže nastupujem jako poslední, jelikož fotím milión fotek. Vidíme jak pěkně roluje, až mě z toho mrazí v zádech. Doufám, že mi někdy vyjde s touto kráskou někdy letět, než je stáhnou z oběhu úplně.
- Turecká armáda
- Japonská jumbo kráska
- Tak se měj!
IST-PRG
TK 1769
Boeing 737-8F2 (TC-JGS)
Load factor: 40%
- Tentokrát Boeing
Sedáme do exitové řady, tentokrát je místa na nohy fakt hodně.
- Tentokrát je legroom úplná paráda
Probíhá klasický let, nic zajímavého, na jídlo výběr z ryby a těstovin. Obojí vypadá přijatelně, nakonec volím těstoviny plus obligátní poslední Efes naší cesty jako příjemná tečka za celou cestou.
- Dnešní menu
- "Aubertine rigatoni"
Sedáme na runway znovu na čas do již chladnějšího listopadového dne, než panoval v Turecku. Byl to velice krásný výlet.
Zhodnocení
Turkish splnily svou úlohu. Nebylo to sice nic extra, ani vyloženě žádný propadák, ale zajisté to byl nadprůměr, co se týče evropských přískoků. Istanbul je nádherné město se skvělou atmosférou a rád se tam budu vždy vracet.
Děkuji všem, kteří to vydrželi číst až do konce a doufám, že budu mít sílu zase brzy něco takového vytvořit ☺
TK se mi take libi, akorat to jidlo me uz trosku stve. Vetsinou je uplne to stejne na vsech letech a jeste pokud je clovek najezen z jejich salonku, velmi podobne jidlo dostane i na palube...naposledy jsem ho na letu do VIE ani nesnedl. Ten legroom maji TK take velmi zvlastni. Jednou jsem drel kolena se svymi 175cm a podruhe by si na me mohly sednout dve turkyne a bylo by to v poho 
Tím chci tedy pouze říct, že na tohle bacha a kdož tento koment budete číst, mějte na paměti, že peníze vyměnit-pokud samozřejmě turecké liry nemáte už náhodou s sebou...hned po východu od baggage beltů, tzv. Istanbul card na metro, tramvaje a kompletní istanbulskou dopravu se za eura či dolary koupit u metra nedá, automat bere jen ty liry a směnárna-alespoň tedy jsem žádnou neviděl...se na cestě po odchodu z terminálu až do příchodu ke stanici metra už nenachází, pominu-li fakt, že možná by se někde v té veřejné části mimo terminál ještě najít dala, ale domluvit se s těma Turkama i v takové mezinárodní zóně jako je letiště, je dost nadlidský úkol. Buď neumí vůbec nebo jen naprosté základy typu one, two three....,přičemž dělají machry jakože yes yes yes, ale jakmile na ně spustíte něco složitějšího, jsou totálně vedle, to samé platí i v centrálním Istanbulu, čili radši si vše dopředu zjistit a naplánovat než se pak spoléhat na pomoc místních, k ničemu to nevede, takže to jen tak na okraj... 
Jen bývá problém na demonstracích, těm je potřeba se snažit co nejvíce vyhnout.