Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Cosi jako úvod (první polovina ledna 2016)
Loni těsně před Silvestrem jsem ulehl s angínou. Perspektiva byla asi taková, že po uzdravení mně čeká týden v práci a pak týden řádná dovolená. Na její závěr jsem sice měl nějaké cestovní plány, jež jsem měl částečně absolvovat i s mým kamarádem a Vám dobře známým „Aleseslem“ (o kterých bude ještě řeč v samostatném trip reportu), nicméně jelikož se situace soukromém životě nevyvíjela zrovna růžově, hledal jsem, jak se za minimum peněž trochu rozptýlit a strávit na cestách více než původně plánované tři dny.
Z celé plejády nabídek, které na mně Azair vybafnul, mně zaujala možnost koupit za 256 korun jednosměrnou letenku s Ryanem z Budapešti do izraelského Eilatu. Sotva jsem od doktorky dostal pomyslné uschopňovací razítko, začal jsem sondovat, zda by se s tím nedalo něco dělat. Cena oné letenky na mnou požadovaný den, tedy středu 13. ledna, sice mezitím vzrostla na 650 korun, za zhruba stejné peníze se ale dala koupit i jednosměrná letenka z Eilatu do Krakova na sobotu 16. ledna. Celá pointa spočívala v tom, že o den později měl právě v Krakově začít s Alešem náš další trip. Pomyslně házím původně koupené lístky na Leo Expres z Prahy do Krakova do koše, bookuju letenky od Ryana a o den později si říkám, že když už budu v tom Izraeli, byla by škoda zůstat jen na jihu v Eilatu a záhy nacházím a s pomocí Aleše, (kterému se daří vyzrát na rezervační systém Arkie) i kupuju za 80 Euro zpáteční letenku z Eilatu do Tel Avivu, ráno tam večer zpátky. Situaci pak Arkia ještě lehce komplikuje tím, když mi zakoupený ranní let v 8:40 z Eilatu do Tel Avivu ruší a automaticky mně překnihovává na let ve 12:55, což by znamenalo, že na Tel Aviv bych měl tak hodinu a půl čistého času. Aleš iniciativně píše mail do ústředí Arkie a záhy jsem znovu přerezervován, tentokrát na odlet z Eilatu v 6:40 ráno. Příjemným bonusem tady je, že tento let má být operován na druhé a méně známé tel avivské letiště SDV.
Přes Budapešť do Eilatu (12. a 13. ledna 2016)
Za mrazivého rána 12. ledna ještě hraju v centru Prahy bojovou hru „najdi směnárnu, kde mají izraelské šekely“ a po jejím vítězném vybojování v jedné ze směnáren v Jindřišské ulici (byla to asi dvacátá směnárna, kterou jsem navštívil) žlutým busem vyrážím směr Budapešť.
Sedm hodin v něm uběhne jako voda, hlavně díky příjemné stevardce Andree a když těsně před koncem jízdy jí zaslechnu říkat řidiči, že by ráda někdy během nočního stání (které jí teď čekalo) vyrazila na prohlídku Budapešti, ale bojí se jít sama, mám chuť jí nabídnout, že s ní půjdu já. Nakonec odolám a místo toho si dávám osamělý dvoukilometrový pěší přesun do hostelu Urban Life Guest House, jež se nachází poblíž stanice metra Corvin - Negyed. Zde za příjemných sedm euro skládám hlavu a po rychle večerní procházce k nedalekému „Mostu Svobody“ (v originále Szabadság híd) trávím příjemnou noc v jednom pokoji (ale nikoliv posteli) s mladou (asi) Japonkou.
Ráno pohoda klid, dávám vydatné kafe a kolem půl deváté vyrážím směr letiště. Ve stanici Kobánya – Kispest přestupuju z metra na autobus 200E a jsem svědkem více méně veselé scény, jak jeden německý důchodce doslova mlátí do ujíždějícího autobusu a až pak mu jeho zlomyslní spolucestovatelé řeknou, ať neblbne, neb další autobus akorát přijíždí na nástupiště.
Za slunečného počasí nejprve doplňuji zásoby v letištním Sparu a pak hurá do tranzitu. Příjemný dojem budapešťského letiště pak ale dokonale kazí oblast vysunutých gatů, kam se jde nejprve v ploty vyčleněném koridoru po ploše a samotné gaty pak nejsou nic jiného, než letištní plocha, na kterou je postavena lehká plechová konstrukce. Stát tu, zatímco se je venku třeba dvacet pod nulou, si ani nedovedu představit, na druhou stranu, jestli trávit čas před nástupem tady nebo někde v autobuse, to už možná vyjde na stejno.
Společně s houfem Čechů, Slováků, Maďarů, Izraelců a možná i jiných národností tak ze 60% zaplňujeme modrobílé sedm let staré ryanovské letadlo a těšně po Airbusu A320 společnosti Aer Lingus míříme do vzduchu i my.
13. 1. 2016
Budapešť – Eilat (Ovda)
11:35-16:25 (v reálu přílet o půl hodiny dřív)
FR 2620, B 737-800, reg. EI-DYX
LF: 60%
Ke své letence jsem ještě za cca 150 korun zakoupil místenku na místo 9A, příjemným plusem navíc je pak skutečnost, že mám celou trojku pro sebe. O řadu či dvě za mnou je pak usazena skupina mladých Slováků a těsně před dosažením Izraelských břehů si uvědomujeme, že se vlastně známe, neboť je to člen tohoto fóra Vladivostok a jeho parta. Jinak v celém letadle vládne atmosféra očekávání, ale bohužel z vyhlídkového letu nad Balkánem toho není díky mrakům moc vidět, až kdesi nad Tureckem se mraky rozestoupí a já pak mohu vidět město i letiště, které později identifikuju jak turecký Izmir.
Asi hodinu před přistáním vydají letušky pokyn k připoutání se, následuje vlet nad izraelské území a pak podívaná, která prostě stojí za to. Nekonečné hory, Mrtvé moře, Jordánsko, poušť…
Na pouštním letišti Ovda přistáváme asi půl hodiny před časem pravidelného příletu. Video z přistání zde: https://www.youtube.com/watch?v=dm-Cwj0gwoE
Letiště slouží hlavně jako vojenská základna a pak charterovým a několika pravidelným letům. Samotné letiště Eilat se nachází přímo v centru stejnojmenného města ještě 60 km jižněji a já se už v tu chvíli nemůžu dočkat, až ho další den vyzkouším na cestě do Tel Avivu. Navíc se někde v té oblasti buduje zcela nové letiště (otevřeno by snad mělo být v roce 2017), které by mělo odlehčit i „tel avivskému“ Ben Gurionu.
Za naprostého nadšení probíhá výstup, místní bezpečností složky nebrání jakémukoliv focení, předčasný přílet je zárukou toho, že se nikam nespěchá.
Nadšení pak poněkud chladí poněkud vlekoucí se fronta na pasovku, místní pasováci každého vyslýchají, u skupiny před mnou se to ještě komplikuje tím, že nemluví anglicky, odněkud se proto vynoří slovensky hovořící pracovnice místního ministerstva turistiky jménem Denisa, která jim a posléze i mně, tlumočí. Jak jsme se od ní záhy dozvěděli, plno zejména Ukrajinců sem přijíždí nelegálně pracovat a tomu se oni samozřejmě brání.
Náladu naopak vylepšuje přivítání za pasovkou, každý dostává malou igelitku s propagačními letáky, ale i čokoládou a krémem z mrtvého moře. Na stejném místě si i kupuju lístky na autobus do města. Od Ryanairu jsem před odletem dostal mail s popisem dopravy z místního letiště do centra Eilatu, já už jsem měl před tím nalezen spoj izraelského národního dopravce Egged, o kterém se ten mail taky zmiňuje. Jen mně poněkud udivuje, že ve stánku na letišti platím za zpáteční jízdenku 45 ILS (1 ILS asi 6 CZK), zatímco Vladivostok a jeho parta pak u řidiče v autobuse jen 40 ILS. Taktéž informacím na webu dopravce o této lince (http://www.egged.co.il/Article-4917-Ovd ... nsfer.aspx) nelze úplně věřit a doporučuju je na místě ověřit.
Čeká nás následně 60 kilometrová jízda pouští kolem plotem opevněným egyptsko-izraelských hranic, dobrovolnou průvodkyní je nám ona Denisa, od které se dozvíme mnoho zajímavého, třeba že ony linky na Ovdu jsou místní vládou štědře dotované, aby sem přitáhly turisty.
Ač teprve šest hodin večer, rychle padá tma, což celé jízdě dává zvláštní mystiku. Ještě si uděláme okružní jízdu kolem eilatského městského letiště a pak parkujem na zdejším autobusovém nádraží. Zatímco Vladivostok zakoupil pro svoji skupinu hotel vedle autobusáku zcela cíleně, já se spíš trefil náhodou, vzal jsem Corinne Hostel, podle průvodce Lonely Planet nejstarší hostel v Eilatu a až po rezervaci zjišťuju, že se nachází dvě ulice od autobusového nádraží.
Jinak město působí skoro jako tuctové letovisko, jen s tím rozdílem, že jeho středem vede letiště. Po ubytování se tam jdu podívat a pak se náhodou s Vladivostokem a jeho skupinou potkáváme v jedné restauraci (no spíš fast foodu) na večeři. Místní kebab nemá chybu a zatímco oni jdou ještě pařit, já rychle zaléhám, neboť další den mně čeká ranní vstávání a Tel Aviv.
Loni těsně před Silvestrem jsem ulehl s angínou. Perspektiva byla asi taková, že po uzdravení mně čeká týden v práci a pak týden řádná dovolená. Na její závěr jsem sice měl nějaké cestovní plány, jež jsem měl částečně absolvovat i s mým kamarádem a Vám dobře známým „Aleseslem“ (o kterých bude ještě řeč v samostatném trip reportu), nicméně jelikož se situace soukromém životě nevyvíjela zrovna růžově, hledal jsem, jak se za minimum peněž trochu rozptýlit a strávit na cestách více než původně plánované tři dny.
Z celé plejády nabídek, které na mně Azair vybafnul, mně zaujala možnost koupit za 256 korun jednosměrnou letenku s Ryanem z Budapešti do izraelského Eilatu. Sotva jsem od doktorky dostal pomyslné uschopňovací razítko, začal jsem sondovat, zda by se s tím nedalo něco dělat. Cena oné letenky na mnou požadovaný den, tedy středu 13. ledna, sice mezitím vzrostla na 650 korun, za zhruba stejné peníze se ale dala koupit i jednosměrná letenka z Eilatu do Krakova na sobotu 16. ledna. Celá pointa spočívala v tom, že o den později měl právě v Krakově začít s Alešem náš další trip. Pomyslně házím původně koupené lístky na Leo Expres z Prahy do Krakova do koše, bookuju letenky od Ryana a o den později si říkám, že když už budu v tom Izraeli, byla by škoda zůstat jen na jihu v Eilatu a záhy nacházím a s pomocí Aleše, (kterému se daří vyzrát na rezervační systém Arkie) i kupuju za 80 Euro zpáteční letenku z Eilatu do Tel Avivu, ráno tam večer zpátky. Situaci pak Arkia ještě lehce komplikuje tím, když mi zakoupený ranní let v 8:40 z Eilatu do Tel Avivu ruší a automaticky mně překnihovává na let ve 12:55, což by znamenalo, že na Tel Aviv bych měl tak hodinu a půl čistého času. Aleš iniciativně píše mail do ústředí Arkie a záhy jsem znovu přerezervován, tentokrát na odlet z Eilatu v 6:40 ráno. Příjemným bonusem tady je, že tento let má být operován na druhé a méně známé tel avivské letiště SDV.
Přes Budapešť do Eilatu (12. a 13. ledna 2016)
Za mrazivého rána 12. ledna ještě hraju v centru Prahy bojovou hru „najdi směnárnu, kde mají izraelské šekely“ a po jejím vítězném vybojování v jedné ze směnáren v Jindřišské ulici (byla to asi dvacátá směnárna, kterou jsem navštívil) žlutým busem vyrážím směr Budapešť.
Sedm hodin v něm uběhne jako voda, hlavně díky příjemné stevardce Andree a když těsně před koncem jízdy jí zaslechnu říkat řidiči, že by ráda někdy během nočního stání (které jí teď čekalo) vyrazila na prohlídku Budapešti, ale bojí se jít sama, mám chuť jí nabídnout, že s ní půjdu já. Nakonec odolám a místo toho si dávám osamělý dvoukilometrový pěší přesun do hostelu Urban Life Guest House, jež se nachází poblíž stanice metra Corvin - Negyed. Zde za příjemných sedm euro skládám hlavu a po rychle večerní procházce k nedalekému „Mostu Svobody“ (v originále Szabadság híd) trávím příjemnou noc v jednom pokoji (ale nikoliv posteli) s mladou (asi) Japonkou.
Ráno pohoda klid, dávám vydatné kafe a kolem půl deváté vyrážím směr letiště. Ve stanici Kobánya – Kispest přestupuju z metra na autobus 200E a jsem svědkem více méně veselé scény, jak jeden německý důchodce doslova mlátí do ujíždějícího autobusu a až pak mu jeho zlomyslní spolucestovatelé řeknou, ať neblbne, neb další autobus akorát přijíždí na nástupiště.
Za slunečného počasí nejprve doplňuji zásoby v letištním Sparu a pak hurá do tranzitu. Příjemný dojem budapešťského letiště pak ale dokonale kazí oblast vysunutých gatů, kam se jde nejprve v ploty vyčleněném koridoru po ploše a samotné gaty pak nejsou nic jiného, než letištní plocha, na kterou je postavena lehká plechová konstrukce. Stát tu, zatímco se je venku třeba dvacet pod nulou, si ani nedovedu představit, na druhou stranu, jestli trávit čas před nástupem tady nebo někde v autobuse, to už možná vyjde na stejno.
Společně s houfem Čechů, Slováků, Maďarů, Izraelců a možná i jiných národností tak ze 60% zaplňujeme modrobílé sedm let staré ryanovské letadlo a těšně po Airbusu A320 společnosti Aer Lingus míříme do vzduchu i my.
13. 1. 2016
Budapešť – Eilat (Ovda)
11:35-16:25 (v reálu přílet o půl hodiny dřív)
FR 2620, B 737-800, reg. EI-DYX
LF: 60%
Ke své letence jsem ještě za cca 150 korun zakoupil místenku na místo 9A, příjemným plusem navíc je pak skutečnost, že mám celou trojku pro sebe. O řadu či dvě za mnou je pak usazena skupina mladých Slováků a těsně před dosažením Izraelských břehů si uvědomujeme, že se vlastně známe, neboť je to člen tohoto fóra Vladivostok a jeho parta. Jinak v celém letadle vládne atmosféra očekávání, ale bohužel z vyhlídkového letu nad Balkánem toho není díky mrakům moc vidět, až kdesi nad Tureckem se mraky rozestoupí a já pak mohu vidět město i letiště, které později identifikuju jak turecký Izmir.
Asi hodinu před přistáním vydají letušky pokyn k připoutání se, následuje vlet nad izraelské území a pak podívaná, která prostě stojí za to. Nekonečné hory, Mrtvé moře, Jordánsko, poušť…
Na pouštním letišti Ovda přistáváme asi půl hodiny před časem pravidelného příletu. Video z přistání zde: https://www.youtube.com/watch?v=dm-Cwj0gwoE
Letiště slouží hlavně jako vojenská základna a pak charterovým a několika pravidelným letům. Samotné letiště Eilat se nachází přímo v centru stejnojmenného města ještě 60 km jižněji a já se už v tu chvíli nemůžu dočkat, až ho další den vyzkouším na cestě do Tel Avivu. Navíc se někde v té oblasti buduje zcela nové letiště (otevřeno by snad mělo být v roce 2017), které by mělo odlehčit i „tel avivskému“ Ben Gurionu.
Za naprostého nadšení probíhá výstup, místní bezpečností složky nebrání jakémukoliv focení, předčasný přílet je zárukou toho, že se nikam nespěchá.
Nadšení pak poněkud chladí poněkud vlekoucí se fronta na pasovku, místní pasováci každého vyslýchají, u skupiny před mnou se to ještě komplikuje tím, že nemluví anglicky, odněkud se proto vynoří slovensky hovořící pracovnice místního ministerstva turistiky jménem Denisa, která jim a posléze i mně, tlumočí. Jak jsme se od ní záhy dozvěděli, plno zejména Ukrajinců sem přijíždí nelegálně pracovat a tomu se oni samozřejmě brání.
Náladu naopak vylepšuje přivítání za pasovkou, každý dostává malou igelitku s propagačními letáky, ale i čokoládou a krémem z mrtvého moře. Na stejném místě si i kupuju lístky na autobus do města. Od Ryanairu jsem před odletem dostal mail s popisem dopravy z místního letiště do centra Eilatu, já už jsem měl před tím nalezen spoj izraelského národního dopravce Egged, o kterém se ten mail taky zmiňuje. Jen mně poněkud udivuje, že ve stánku na letišti platím za zpáteční jízdenku 45 ILS (1 ILS asi 6 CZK), zatímco Vladivostok a jeho parta pak u řidiče v autobuse jen 40 ILS. Taktéž informacím na webu dopravce o této lince (http://www.egged.co.il/Article-4917-Ovd ... nsfer.aspx) nelze úplně věřit a doporučuju je na místě ověřit.
Čeká nás následně 60 kilometrová jízda pouští kolem plotem opevněným egyptsko-izraelských hranic, dobrovolnou průvodkyní je nám ona Denisa, od které se dozvíme mnoho zajímavého, třeba že ony linky na Ovdu jsou místní vládou štědře dotované, aby sem přitáhly turisty.
Ač teprve šest hodin večer, rychle padá tma, což celé jízdě dává zvláštní mystiku. Ještě si uděláme okružní jízdu kolem eilatského městského letiště a pak parkujem na zdejším autobusovém nádraží. Zatímco Vladivostok zakoupil pro svoji skupinu hotel vedle autobusáku zcela cíleně, já se spíš trefil náhodou, vzal jsem Corinne Hostel, podle průvodce Lonely Planet nejstarší hostel v Eilatu a až po rezervaci zjišťuju, že se nachází dvě ulice od autobusového nádraží.
Jinak město působí skoro jako tuctové letovisko, jen s tím rozdílem, že jeho středem vede letiště. Po ubytování se tam jdu podívat a pak se náhodou s Vladivostokem a jeho skupinou potkáváme v jedné restauraci (no spíš fast foodu) na večeři. Místní kebab nemá chybu a zatímco oni jdou ještě pařit, já rychle zaléhám, neboť další den mně čeká ranní vstávání a Tel Aviv.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 28. 01. 2016, 14:14, celkem upraveno 2 x.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 131
- Registrován: 06. 03. 2013, 23:09
- Pohlaví: muž
- Stav: Offline
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
TR hezký, jen nestačím vyjít z údivu. NIS mají v Praze v Maiselovce a okolo Staronové synagogy téměř všechny směnárny. 2. Letět do Izraele a neumět ani rusky, ani anglicky, to už chce fištróna...
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Do Tel Avivu a zpátky (14. ledna 2016)
Ráno budík zvoní o půl páté, noťas raději nechávám v hostelovém sejfu, v informacích o letu píšou, že check-in se otevírá v 5:10. Na letiště je to z hostelu tak pět minut chůze, už před pátou bych proto chtěl dovnitř. Pokuřující zaměstnanci mi sdělují, že letiště se otevírá až v 5:30, prý kvůli security. Zpátky do hostelu, kde jsem před tím vzdušil spícího recepčního, se mi moc nechce a venku je docela zima. Azyl nalézám na nedaleké v benzínce u kafe za sedm šekelů.
O půl šesté před halou už pár lidí, hned ráno v krátkém sledu letí dvě Atkrka do Tel Avivu. Dřív než check-in pohovor, ve frontě na něj fotím si vnitřek terminálu, díky čemuž za mnou okamžitě přibíhá ostraha.
Chce vidět můj pas. Ne že by se to nesmělo, jen chtějí slyšet vysvětlení. To, že jsem fanoušek letišt, přijímají vyloženě s rozpaky, když říkám, že ne letišť, ale letadel a plno mých přátel zajímá, jak vypadá jejich letiště, není to o moc lepší. Hned cosi šeptá kolegovi a mně je jasné, že ten pohovor nebude procházka růžovým sadem. A taky že není, zběhlá prohlídka pasu, dotaz, kdo jsem, co tu dělám, proč se chystám do Tel Avivu, když jsem teprve včera přiletěl, kde mám zbytek věcí, kdo mi je balil, zda mi někdo něco nedal, abych to někomu nepřivezl, snažím se situaci odlehčit a vysvětlovat, ale ničemu to nepomáhá, právě naopak, jsem žádán, abych odpovídal jen na to, na co jsem tázán. Situace stejná jako potom odpoledne v TLV a o dva dny později v Ovdě, po prvotním výslechu odbíhá úředník za svým nadřízeným, cosi mu šeptá, on si mně přebírá, pohovor pokračuje, několik otázek se opakuje. Trochu se bojím, no třesu se jak ratlík, ke všemu nepřidá moje ne úplně dokonalá angličtina, takže ne úplně všemu rozumím. Pak odchod stranou a důkladná kontrola zavazadel včetně použití takových těch stěrů, jaké známe poslední dobou i z Prahy. Tak ok, doprovází mně na check-in, tam bojím se cokoliv říct, abych si to ještě nezhoršil, nakonec na dotaz paní za přepážkou říkám, že bych chtěl sedět u okna. Po tom berou si můj větší batoh, prý na separé prohlídku, že mi ho dají za security, ta už je spíše formální, klasickej rentgen a rám, nesundává se pásek, neřeší se tekutiny. Sedám si pak do gatu, kdy mi už s úsměvem přináší pracovnice, co se mnou dělala pohovor, batoh. Co Vám budu povídat, byl jsem zralý na panáka a jen zvolna jsem začal vnímat okolí.
14. 1. 2016
Eilat – Tel Aviv (původně letiště SDV, nakonec divert na TLV)
6:40-7:40
IZ 830 , ATR72, reg. 4X-AVU
LF: 100%
V 6:30 Atrko Israiru, v 6:40 moje Atrko Arkie. Obě na SDV, to moje pak pokračuje do Haify. Zatím málo lidí, terminál se jim ale vyloženě povedl. Pár barů, trafika, výhled na plochu. Po čtvrt na sedm jdeme, mám sedadlo 10D. Bezmála sedmnáct let staré letadlo je trochu omšelé a vymrzlé, zatímco teplota s přibývajícími minutami stoupá, s tou omšelostí se nic dělat nedá. Nakonec je úplně plné, zhruba třetinu osazenstva tvoří vojáci. Start na sever, podél jordánských hranic, za svítání úplná paráda. Nakonec se koná i občerstvení, nápoj s preclíky, jejich kafe nemá chybu, na obalu preclíků vyfocená jejich sedm pět sedmička, jako příslib toho, co mně čeká odpoledne.
Let má oficiálně trvat hodinu, v reálu je to samozřejmě o něco míň. Utíká hodně rychle, po celou dobu, snad podle nějakých předpisů, musíme být připoutání, možnost projít se třeba na záchod nepadá v úvahu. Zhruba deset minut před přistání informuje kapitán letadla, že SDV je kvůli počasí zavřené, proto přistaneme na Ben Gurionovi a pak nějaké době budem pokračovat do Haify. Většině lidí je to asi celkem jedno, mně docela mrzí, že nevyzkouším obě tel aviská letiště.
Za chvíli sedáme mezi wide – body El Alu, stoupající mlha dává tušit, co bylo příčinou uzavření SDV. Na stojánce vedle nás Atrko Israiru, co startovalo z Eliatu deset minut před námi a co taky mělo namířeno jinam. Cestující do Haify jsou vyzváni, aby zůstali sedět, týká se to asi třetiny osazenstva letu. Když děkuju letušce za pěkný let, ptá se mně, zda letím do Tel Avivu nebo až do Haify. Cestou autobusem do terminálu mně napadá, za jak dlouho by se asi přišlo, kdybych letušce kecal.
Ze SDV se dalo krásně dojít do města na pláž, leží přímo ve městě. Tady, na TLV, mně nejprve čeká dlouhý přejezd bezplatným shuttle busem na terminál 3 a odtud vlakem do města. Jednosměrné jízdné do první stanice v centru Tel Avivu, HaHagany, stojí 16 ILS, cosi jako zlevněné zpáteční jízdné tu neznají, vlak v pohodě, jezdí každou půl hodinu, v HaHaganě je za deset minut.
Docela rušné nádraží uprostřed dálnice, kolmo ho přetíná ulice Levinsky, jdu na ní, chci se dostat k moři. Nevybral jsem si úplně ideální vstup do Tel Avivu, ulice jsou takové ušmudlané, neuspořádané, o kus dál vcházím do obrovského nákupního centra, jehož jedno patro slouží jako autobusové nádraží. Tak jako jinde, před vstupem Vám prošacují batoh a procházíte bezpečnostním rámem. Tohle nákupní centrum je dobré bludiště, ale má něco do sebe, jdu dál Levinského ulicí, mým cílem je moře.
Později narážím na prodejnu zrcadel a najednou jsem v nějaké lepší čtvrti. K moři, to musíte támhle, naviguje mně místní prodejce ve stánku a najednou stojím na břehu Středozemního moře.
Kdesi v dálce pár mrakodrapů, jako takové panorama Tel Avivu, tam chci, tam musím. Sezóna tu evidentně v lednu není, na pláži je jen pár lidí, víc jich je v baru, nekoupe se skoro nikdo, teplota se jen velmi zvolna blíží ke dvacítce. V klidu procházím se po pláži, chci si dát pivo, v jednom baru za dost šílené peníze, že prý nějaké izraelské bych si dal. Nabízí nějaké z kibucu, záhy přichází, že zrovna tohle nemaj. Tak nic, musí mi stačit německé.
Nad hlavou tu a tam přelétávají se letadla, už je dávno po mlze, vypadá to na pěkný den. Vydávám se zpátky do města, to mně čeká hezčí Tel Aviv, plný turistů, míjím i výstavní Rotschildovu ulici, tohle město se mi líbí.
Zpátky na Moničině, pardon Levinského ulici a za chvíli na HaHaganě. I tady před vstupem Vám prošacují batoh, na každém rohu (doslova) voják nebo vojačka se samopalem. Je notoricky známé, že v Izraeli chodí na vojnu i ženy, tady se člověk přesvědčuje, že je to pravda.
Hodinu a půl před odletem na letišti, pohovor a následná prohlídka je ještě důkladnější než ráno na ETH, už to ale beru s klidem, ale terminál si raději nefotím. Jdou víc do detailu, ptají se, co dělám, když říkám, že v Praze na letišti, chtějí do podrobna popsat mojí práci. Zajímá je, zda mám rodinu nebo žiju sám. Když odpovídám, že mám jen dva psy, zajímá je (vlastně celkem logicky), kdo je tedy teď hlídá. Když sděluji, že bejvalka, chtějí vědět, jak se jmenuje. Moje angličtina dostává zabrat, příruční zavazadla rozebírají na prvočísla, zajímá je, co jsem dělat v Turecku (mám v pase dvě razítka z Turecka) a zda tam nikoho neznám. Když je po všem, odvádějí mně na check-in, už se nebojím, tak říkám, že chci okno, ale ne nad křídlem, s tím mají trochu problém, anglické slovo pro křídlo neznají, musím si pomoct rukama nohama, nevím, zda to byl záměr nebo nedorozumění, ale samozřejmě dostávám místo přesně nad křídlem. Jsem pak doprovázen dál, až ke klasické security, tou už ale neprocházím, evidentně jsem byl před tím zkontrolován dost. Alespoň něco.
Tranzit je plný, ale vypadá příjemně. Odletové terminály Izraelci umějí. Nástup busem, lidi se bouří, že už se do něj nevejdou, dochází k výměně názorů mezi nimi a personálem. Nakonec jedem, obloha se zamračuje, opouštím Tel Aviv právě včas. A pak jsme tam, pod tou obrovskou kráskou, kterou jsem chtěl vždycky letět, ale nikdy mě to nenapadlo, že se tak opravdu stane, jeho výsost, létající tužka, skrývající se pod třemi čísly – 753.
14. 1. 2016
Tel Aviv (TLV) – Eilat
15:25-16:25
IZ 847, B757–300, reg. 4X-BAW
LF: 100%
Nejen já jsem u vytržení, jakási skupinka modelek se fotí pod letadlem, lidi před chvíli naštvaní na personál letiště, že je nahnal do busu, jsou nyní nadšení, a užívají si to. Však taky všichni letí za sluncem.
V letadle není snad volného místa, vládne tu úžasná nálada. Venku začíná pršet, doslova ulétáváme dešti. Otočka nad Tel Avivem a pak vzhůru na jih. Letušky laškovně prochází letadlem a nabízí vodu, na obrazovce běží žertovné animované bezpečnostní intrukce. Šestnáct let staré letadlo je sice trochu oldies, ale kdo by to řešil.
Let trvá sotva půl hodiny, zbytek zabírá pojíždění, pod námi hory a poušť a pak i letiště Ovda, kde jsem včera přistál.
Složité manévry na přistání a pak přiblížení ze severu, jak na dlani máme ty tři největší eilatské hotely, za nimiž už je jen poušť a jordánská hranice.
Sedáme do tepla, lidé jsou nadšeni, malůvky na zdech eilatského letiště prázdninovou atmosféru ještě umocňují.
Video z přistání k dispozici zde: https://www.youtube.com/watch?v=QV4E7Fy2BPA
Jsem unaven, nikam se mi nechce. Hledám poštu, chci si koupit známku na pohled, který pošlu domů. Pošty jsou asi všude stejné, čekám tu hodinu, pak večeře ve stejné restauraci jako včera a spát. Tenhle den mi dal zabrat.
Ráno budík zvoní o půl páté, noťas raději nechávám v hostelovém sejfu, v informacích o letu píšou, že check-in se otevírá v 5:10. Na letiště je to z hostelu tak pět minut chůze, už před pátou bych proto chtěl dovnitř. Pokuřující zaměstnanci mi sdělují, že letiště se otevírá až v 5:30, prý kvůli security. Zpátky do hostelu, kde jsem před tím vzdušil spícího recepčního, se mi moc nechce a venku je docela zima. Azyl nalézám na nedaleké v benzínce u kafe za sedm šekelů.
O půl šesté před halou už pár lidí, hned ráno v krátkém sledu letí dvě Atkrka do Tel Avivu. Dřív než check-in pohovor, ve frontě na něj fotím si vnitřek terminálu, díky čemuž za mnou okamžitě přibíhá ostraha.
Chce vidět můj pas. Ne že by se to nesmělo, jen chtějí slyšet vysvětlení. To, že jsem fanoušek letišt, přijímají vyloženě s rozpaky, když říkám, že ne letišť, ale letadel a plno mých přátel zajímá, jak vypadá jejich letiště, není to o moc lepší. Hned cosi šeptá kolegovi a mně je jasné, že ten pohovor nebude procházka růžovým sadem. A taky že není, zběhlá prohlídka pasu, dotaz, kdo jsem, co tu dělám, proč se chystám do Tel Avivu, když jsem teprve včera přiletěl, kde mám zbytek věcí, kdo mi je balil, zda mi někdo něco nedal, abych to někomu nepřivezl, snažím se situaci odlehčit a vysvětlovat, ale ničemu to nepomáhá, právě naopak, jsem žádán, abych odpovídal jen na to, na co jsem tázán. Situace stejná jako potom odpoledne v TLV a o dva dny později v Ovdě, po prvotním výslechu odbíhá úředník za svým nadřízeným, cosi mu šeptá, on si mně přebírá, pohovor pokračuje, několik otázek se opakuje. Trochu se bojím, no třesu se jak ratlík, ke všemu nepřidá moje ne úplně dokonalá angličtina, takže ne úplně všemu rozumím. Pak odchod stranou a důkladná kontrola zavazadel včetně použití takových těch stěrů, jaké známe poslední dobou i z Prahy. Tak ok, doprovází mně na check-in, tam bojím se cokoliv říct, abych si to ještě nezhoršil, nakonec na dotaz paní za přepážkou říkám, že bych chtěl sedět u okna. Po tom berou si můj větší batoh, prý na separé prohlídku, že mi ho dají za security, ta už je spíše formální, klasickej rentgen a rám, nesundává se pásek, neřeší se tekutiny. Sedám si pak do gatu, kdy mi už s úsměvem přináší pracovnice, co se mnou dělala pohovor, batoh. Co Vám budu povídat, byl jsem zralý na panáka a jen zvolna jsem začal vnímat okolí.
14. 1. 2016
Eilat – Tel Aviv (původně letiště SDV, nakonec divert na TLV)
6:40-7:40
IZ 830 , ATR72, reg. 4X-AVU
LF: 100%
V 6:30 Atrko Israiru, v 6:40 moje Atrko Arkie. Obě na SDV, to moje pak pokračuje do Haify. Zatím málo lidí, terminál se jim ale vyloženě povedl. Pár barů, trafika, výhled na plochu. Po čtvrt na sedm jdeme, mám sedadlo 10D. Bezmála sedmnáct let staré letadlo je trochu omšelé a vymrzlé, zatímco teplota s přibývajícími minutami stoupá, s tou omšelostí se nic dělat nedá. Nakonec je úplně plné, zhruba třetinu osazenstva tvoří vojáci. Start na sever, podél jordánských hranic, za svítání úplná paráda. Nakonec se koná i občerstvení, nápoj s preclíky, jejich kafe nemá chybu, na obalu preclíků vyfocená jejich sedm pět sedmička, jako příslib toho, co mně čeká odpoledne.
Let má oficiálně trvat hodinu, v reálu je to samozřejmě o něco míň. Utíká hodně rychle, po celou dobu, snad podle nějakých předpisů, musíme být připoutání, možnost projít se třeba na záchod nepadá v úvahu. Zhruba deset minut před přistání informuje kapitán letadla, že SDV je kvůli počasí zavřené, proto přistaneme na Ben Gurionovi a pak nějaké době budem pokračovat do Haify. Většině lidí je to asi celkem jedno, mně docela mrzí, že nevyzkouším obě tel aviská letiště.
Za chvíli sedáme mezi wide – body El Alu, stoupající mlha dává tušit, co bylo příčinou uzavření SDV. Na stojánce vedle nás Atrko Israiru, co startovalo z Eliatu deset minut před námi a co taky mělo namířeno jinam. Cestující do Haify jsou vyzváni, aby zůstali sedět, týká se to asi třetiny osazenstva letu. Když děkuju letušce za pěkný let, ptá se mně, zda letím do Tel Avivu nebo až do Haify. Cestou autobusem do terminálu mně napadá, za jak dlouho by se asi přišlo, kdybych letušce kecal.
Ze SDV se dalo krásně dojít do města na pláž, leží přímo ve městě. Tady, na TLV, mně nejprve čeká dlouhý přejezd bezplatným shuttle busem na terminál 3 a odtud vlakem do města. Jednosměrné jízdné do první stanice v centru Tel Avivu, HaHagany, stojí 16 ILS, cosi jako zlevněné zpáteční jízdné tu neznají, vlak v pohodě, jezdí každou půl hodinu, v HaHaganě je za deset minut.
Docela rušné nádraží uprostřed dálnice, kolmo ho přetíná ulice Levinsky, jdu na ní, chci se dostat k moři. Nevybral jsem si úplně ideální vstup do Tel Avivu, ulice jsou takové ušmudlané, neuspořádané, o kus dál vcházím do obrovského nákupního centra, jehož jedno patro slouží jako autobusové nádraží. Tak jako jinde, před vstupem Vám prošacují batoh a procházíte bezpečnostním rámem. Tohle nákupní centrum je dobré bludiště, ale má něco do sebe, jdu dál Levinského ulicí, mým cílem je moře.
Později narážím na prodejnu zrcadel a najednou jsem v nějaké lepší čtvrti. K moři, to musíte támhle, naviguje mně místní prodejce ve stánku a najednou stojím na břehu Středozemního moře.
Kdesi v dálce pár mrakodrapů, jako takové panorama Tel Avivu, tam chci, tam musím. Sezóna tu evidentně v lednu není, na pláži je jen pár lidí, víc jich je v baru, nekoupe se skoro nikdo, teplota se jen velmi zvolna blíží ke dvacítce. V klidu procházím se po pláži, chci si dát pivo, v jednom baru za dost šílené peníze, že prý nějaké izraelské bych si dal. Nabízí nějaké z kibucu, záhy přichází, že zrovna tohle nemaj. Tak nic, musí mi stačit německé.
Nad hlavou tu a tam přelétávají se letadla, už je dávno po mlze, vypadá to na pěkný den. Vydávám se zpátky do města, to mně čeká hezčí Tel Aviv, plný turistů, míjím i výstavní Rotschildovu ulici, tohle město se mi líbí.
Zpátky na Moničině, pardon Levinského ulici a za chvíli na HaHaganě. I tady před vstupem Vám prošacují batoh, na každém rohu (doslova) voják nebo vojačka se samopalem. Je notoricky známé, že v Izraeli chodí na vojnu i ženy, tady se člověk přesvědčuje, že je to pravda.
Hodinu a půl před odletem na letišti, pohovor a následná prohlídka je ještě důkladnější než ráno na ETH, už to ale beru s klidem, ale terminál si raději nefotím. Jdou víc do detailu, ptají se, co dělám, když říkám, že v Praze na letišti, chtějí do podrobna popsat mojí práci. Zajímá je, zda mám rodinu nebo žiju sám. Když odpovídám, že mám jen dva psy, zajímá je (vlastně celkem logicky), kdo je tedy teď hlídá. Když sděluji, že bejvalka, chtějí vědět, jak se jmenuje. Moje angličtina dostává zabrat, příruční zavazadla rozebírají na prvočísla, zajímá je, co jsem dělat v Turecku (mám v pase dvě razítka z Turecka) a zda tam nikoho neznám. Když je po všem, odvádějí mně na check-in, už se nebojím, tak říkám, že chci okno, ale ne nad křídlem, s tím mají trochu problém, anglické slovo pro křídlo neznají, musím si pomoct rukama nohama, nevím, zda to byl záměr nebo nedorozumění, ale samozřejmě dostávám místo přesně nad křídlem. Jsem pak doprovázen dál, až ke klasické security, tou už ale neprocházím, evidentně jsem byl před tím zkontrolován dost. Alespoň něco.
Tranzit je plný, ale vypadá příjemně. Odletové terminály Izraelci umějí. Nástup busem, lidi se bouří, že už se do něj nevejdou, dochází k výměně názorů mezi nimi a personálem. Nakonec jedem, obloha se zamračuje, opouštím Tel Aviv právě včas. A pak jsme tam, pod tou obrovskou kráskou, kterou jsem chtěl vždycky letět, ale nikdy mě to nenapadlo, že se tak opravdu stane, jeho výsost, létající tužka, skrývající se pod třemi čísly – 753.
14. 1. 2016
Tel Aviv (TLV) – Eilat
15:25-16:25
IZ 847, B757–300, reg. 4X-BAW
LF: 100%
Nejen já jsem u vytržení, jakási skupinka modelek se fotí pod letadlem, lidi před chvíli naštvaní na personál letiště, že je nahnal do busu, jsou nyní nadšení, a užívají si to. Však taky všichni letí za sluncem.
V letadle není snad volného místa, vládne tu úžasná nálada. Venku začíná pršet, doslova ulétáváme dešti. Otočka nad Tel Avivem a pak vzhůru na jih. Letušky laškovně prochází letadlem a nabízí vodu, na obrazovce běží žertovné animované bezpečnostní intrukce. Šestnáct let staré letadlo je sice trochu oldies, ale kdo by to řešil.
Let trvá sotva půl hodiny, zbytek zabírá pojíždění, pod námi hory a poušť a pak i letiště Ovda, kde jsem včera přistál.
Složité manévry na přistání a pak přiblížení ze severu, jak na dlani máme ty tři největší eilatské hotely, za nimiž už je jen poušť a jordánská hranice.
Sedáme do tepla, lidé jsou nadšeni, malůvky na zdech eilatského letiště prázdninovou atmosféru ještě umocňují.
Video z přistání k dispozici zde: https://www.youtube.com/watch?v=QV4E7Fy2BPA
Jsem unaven, nikam se mi nechce. Hledám poštu, chci si koupit známku na pohled, který pošlu domů. Pošty jsou asi všude stejné, čekám tu hodinu, pak večeře ve stejné restauraci jako včera a spát. Tenhle den mi dal zabrat.
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Poutníkem v Eilatu (15. ledna 2016)
V pátek ráno probouzím se trochu nakřáplý, asi byla v hostelu zima. Nechce se mi riskovat další angínu, tak jedno je jasné, koupání v moři padá. Z Eilatu je to co by kamenem dohodil do Egypta i do Jordánska, jenže zatímco tím kamenem bych tam asi fakt dohodil, s reálným vstupem je to poněkud horší. Oficiální hraniční přechod do Jordánska (a to jen pro pěší) se nachází několik kilometrů severně od Eilatu, ale úvahu jít se tam podívat už ve středu v autobuse z letiště do města uťala ona Slovenka Denisa konstatováním, že od nového roku jsou potřeba víza, která by snad šla zařídit někde u nich v kanceláři, ale tam pracují až v neděli. A co se týče toho Egypta, tam je problém se od útoku na ono ruské letadlo se dostat, i když já bych to se svým českým pasem mohl zkusit. Také se tam platí nějaké poplatky, nicméně Vladivostok, který to se svojí skupinou vyzkoušeli, platili Izraelcům jen 101 ILS za opuštění země a Egypťanům pak už nic.
No, jelikož tenhle výlet byl po finanční stránce dost na knop, já už nic platit nechtěl a vydal jsem se k egyptské hranici pěšky a to i když tam cestou jezdí poměrně často autobus a to slovy Slovenky Denisy „za pár drobných“.
Ještě v centru Eilatu mi doslova nad hlavou přeletěla sedm pět sedmička Arkie a dalších pár letadel, nicméně dalších šest kilometrů se střídaly průmyslové objekty s pláží, silnice byla chvíli modernizovaná, chvíli stará jak z dob krále Klacka, minul jsem obrovský přístav s milionem zaparkovaných aut, oficiální konec přes tisíc kilometrů dlouhé cyklostezky napříč Izraelem i jakousi delfíní rezervaci, od její návštěvy mně odradilo až nemalé vstupné. Po šesti kilometrech, kdy už slunce pálilo jako ďas, objevil jsem malý plážový resort, který by sem ani nepatřil. Určen spíše pro potápěče než pro obyčejné koupáky, na malém úseku nasázeno mnoho restaurací a malých pláží. Měl jsem asi jít dál, je tam korálová rezervace, mě už se ale nechtělo, dal jsem si oběd, pokochal se mořem a jak poutník vydal se zpátky.
Na kraji Eilatu v sámočce koupil jsem si pivo a pak se pomalu procházel po pláži toho podivuhodného města. Chtělo by se říci, letovisko jako kterékoliv jiné, kdyby ovšem na dohled nevládla Jordánská vlajka a místní cestovky nenabízeli zájezdy k Mrtvému moři.
V pozdním odpoledni jsem došel až tam na okraj zóny, kde byla jen pláň, jež snad slouží jako kemp, na druhá straně cedule zákaz vstupu, že prý hranice a na dohled jordánská Aqaba.
Cestou zpátky, ztracen mezi hotely nacházím Piešťanskou ulici, později zjištuju, že Piešťany jsou stejně jako Karlovy Vary jedno z partnerských měst Eilatu. V době mého pobytu vyšel v některých českých novinách článek o tom, že by karlovarští ruské turisty rádi nahradili těmi izraelskými, padla tam právě zmínka o partnerství mezi Eilatem a Karlovými Vary a také o tom, že se jedná o přímé lince z Izraele do Karlových Varů, které by měly zajišťovat buď Arkia, nebo Israir.
Město pak poněkud začalo utichat, on se taky blížil Šabat, což třeba v praxi znamenalo, že od pátečního odpoledne až do nedělního rána měly obě výše zmíněné izraelské společnosti v plánu naprosté minimum letů a já tak mohl obě letadla, kterými jsem včera letěl, najít vedle sebe odpočívající na ploše Eilatského letiště.
V jedné z otevřených večerek ještě rychle kupuju večeři, protože má oblíbená restaurace už má dávno zavřeno. Poměrně brzy jsem na hostelu, krátce před osmou ale neodolám a jdu se podívat na představení místní fontány. Tu sice nestíhám, nicméně s úlevou zjišťuju, že v té nejturističtější části města na nějaký Šabat zcela s…kašlou a dopřávám si pořádnou večeři.
Po návratu na hostel pak kontroluju všechno na zítřejší přesun do Krakova a zůstávám zcela konsternován, když zjišťuju, že ona linka společnosti Egged, na kterou mám koupený lístek, zítra nejede (resp. to tvrdí webové stránky oné firmy). Rychle koukám na ten mail Ryanu, co mi přišel před odletem a dle jejich rady rezervuji jízdenku v autobuse Eilat shuttle společnosti Fun time. Fajn je, že jedna ze zastávek je přímo před hostelem, kde bydlím. Už poněkud vyklidněn pak konečně zaléhám.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 28. 01. 2016, 14:50, celkem upraveno 1 x.
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Na sever do Krakova (16. ledna 2016)
„Jedete domů?,“ ptá se jeden z mých hostelových spolubydlících, sotva se onoho sobotního rána i všemi svými věcmi vykopu z hostelového pokoje.
„Skoro,“ odpovídám mu, „jeden výlet končí, druhý začíná.“
Kolem půl deváté scházíme na rohu ulice u hostelu. Bílý bus společnosti Fun Time ještě udělá pár zastávek po městě a pak už nekompromisně zamíří vzhůru na sever. Klikatící silnicí, kolem nekonečných údolí, předjížděje nebohé cyklisty, kteří se, bůh ví proč, taky drápou nahoru.
„Ta panorama,“ chtělo by se říct. Nebo taky vystoupit, nadechnout se a pokochat. Jen kdyby tu a tam nebyly cedule typu „zákaz vstupu, nebezpečí min.“
Víc jak tři hodiny před odletem jsme na letišti. První, co vidím, je autobus společnosti Egged. I řidičem uvnitř. A přitom podle jejich webu neměl vůbec jet. Tak jak to tedy je?
Úvahy, že na odletu by nás mohli nechat být, se nenaplňují, bezpečnostní pohovory stejné jako předevčírem v Eilatu i v Tel Avivu. Před námi letadlo do Moskvy, jde to ztuha. U mě jen pár slov a pak rychle na důkladnou osobní prohlídku, děsím se toho, když důsledně označují svými samolepkami nejen klasický batoh a tašku na notebook, které jsem měl pro Ryanair jako oficiální dvě povolená zavazadla, ale malou tašku přes rameno, kterou říkám, že dám do batohu.
„Ne, budete to mít takhle a basta,“ a já už se děsím toho, jak v gatu připlácím za třetí kabinové zavazadlo. Ale tohle tady nikdo neřeší, takové ty ranovské měrky tu sice jsou, ale spíše pro ozdobu. Já sice trávím na prohlídce dost času, ale oproti těm všem batůžkářům z celé Evropy, co poletí se mnou, jsem jen obyčejný žabař s celkem pochopitelným itinerářem.
Izraelci opět překvapují, za security velmi povedený tranzitní prostor, velký bar, pár sedaček vyloženě na ležení, hodně prostoru, výborně fungující wi-fi, díky které mohu sledovat na FR24 přílet mého letadla.
Z Krakova odletělo o půl hodiny později, ale jelikož na tento den meteorologové předpovídali v Krakově sněžení, je to velmi dobrý výsledek.
A s půl hodinou i přilétá, už stojíme na ploše a čekáme, až budem moci do letadla. Jacísi přiopilí polští mladíci se rozhodnou, že si domu vezmou jako suvenýr značku „zákaz vstupu“, která se válí na letištní ploše. Všímá si toho jeden ze zaměstnanců a kupodivu to končí jen přátelskou domluvou.
16. 1. 2016
Eilat (Ovda) - Krakov
13:15-16:05 (v reálu podlet i přílet o půl hodiny později)
FR 2617, B 737-800, reg. EI-FIA
LF: 56%
V letadle je nás 106, po usazení následuje hra „škatulata hejbejte se,“ každý si hledá to svoje, já mám zakoupeno 32F, jež měním za 31F, protože je tam lépe situované okénko. Těžká pohoda. Odlet s víc jak půl hodinovou sekerou, kapitán slibuje, že udělá, co může, aby to trochu dohnal, ale v zápětí oznamuje, že doba letu je 3 hodiny a 50 minut, tedy stejná, jako v letovém řádu, takže je jasné, že se nějaké stahování konat nebude.
Po odletu mám stejný výhled jako ve středu při přistání, Mrtvé moře, Jordánsko, izraelské pobřeží. Tentokrát je možné se i nad izraelským územím možno volně pohybovat, takže po startu následuje další kolo přesazování.
Kdesi nad Tureckem si dávám za 10 Euro menu, čítající lasagne, kafe a chipsy a nemůžu si to vynachválit. Následuje opět let do mraků a tak se zábavu starají především letadla, které míjíme. Hlavně Katarec vypadá velice pěkně.
Venku se stmívá, přílet se blíží, za mnou kdosi spí, chci vidět Tatry, vidím kulový.
Už za tmy sedáme v Krakově, většinu cestujících čeká ještě daleká cesta domů. Pasovka, výstup před halu a přímo přes silnici hotel, kde máme s Alešem zamluvený nocleh a kam on má za pár hodin dorazit. Ale o tom až příště.
„Jedete domů?,“ ptá se jeden z mých hostelových spolubydlících, sotva se onoho sobotního rána i všemi svými věcmi vykopu z hostelového pokoje.
„Skoro,“ odpovídám mu, „jeden výlet končí, druhý začíná.“
Kolem půl deváté scházíme na rohu ulice u hostelu. Bílý bus společnosti Fun Time ještě udělá pár zastávek po městě a pak už nekompromisně zamíří vzhůru na sever. Klikatící silnicí, kolem nekonečných údolí, předjížděje nebohé cyklisty, kteří se, bůh ví proč, taky drápou nahoru.
„Ta panorama,“ chtělo by se říct. Nebo taky vystoupit, nadechnout se a pokochat. Jen kdyby tu a tam nebyly cedule typu „zákaz vstupu, nebezpečí min.“
Víc jak tři hodiny před odletem jsme na letišti. První, co vidím, je autobus společnosti Egged. I řidičem uvnitř. A přitom podle jejich webu neměl vůbec jet. Tak jak to tedy je?
Úvahy, že na odletu by nás mohli nechat být, se nenaplňují, bezpečnostní pohovory stejné jako předevčírem v Eilatu i v Tel Avivu. Před námi letadlo do Moskvy, jde to ztuha. U mě jen pár slov a pak rychle na důkladnou osobní prohlídku, děsím se toho, když důsledně označují svými samolepkami nejen klasický batoh a tašku na notebook, které jsem měl pro Ryanair jako oficiální dvě povolená zavazadla, ale malou tašku přes rameno, kterou říkám, že dám do batohu.
„Ne, budete to mít takhle a basta,“ a já už se děsím toho, jak v gatu připlácím za třetí kabinové zavazadlo. Ale tohle tady nikdo neřeší, takové ty ranovské měrky tu sice jsou, ale spíše pro ozdobu. Já sice trávím na prohlídce dost času, ale oproti těm všem batůžkářům z celé Evropy, co poletí se mnou, jsem jen obyčejný žabař s celkem pochopitelným itinerářem.
Izraelci opět překvapují, za security velmi povedený tranzitní prostor, velký bar, pár sedaček vyloženě na ležení, hodně prostoru, výborně fungující wi-fi, díky které mohu sledovat na FR24 přílet mého letadla.
Z Krakova odletělo o půl hodiny později, ale jelikož na tento den meteorologové předpovídali v Krakově sněžení, je to velmi dobrý výsledek.
A s půl hodinou i přilétá, už stojíme na ploše a čekáme, až budem moci do letadla. Jacísi přiopilí polští mladíci se rozhodnou, že si domu vezmou jako suvenýr značku „zákaz vstupu“, která se válí na letištní ploše. Všímá si toho jeden ze zaměstnanců a kupodivu to končí jen přátelskou domluvou.
16. 1. 2016
Eilat (Ovda) - Krakov
13:15-16:05 (v reálu podlet i přílet o půl hodiny později)
FR 2617, B 737-800, reg. EI-FIA
LF: 56%
V letadle je nás 106, po usazení následuje hra „škatulata hejbejte se,“ každý si hledá to svoje, já mám zakoupeno 32F, jež měním za 31F, protože je tam lépe situované okénko. Těžká pohoda. Odlet s víc jak půl hodinovou sekerou, kapitán slibuje, že udělá, co může, aby to trochu dohnal, ale v zápětí oznamuje, že doba letu je 3 hodiny a 50 minut, tedy stejná, jako v letovém řádu, takže je jasné, že se nějaké stahování konat nebude.
Po odletu mám stejný výhled jako ve středu při přistání, Mrtvé moře, Jordánsko, izraelské pobřeží. Tentokrát je možné se i nad izraelským územím možno volně pohybovat, takže po startu následuje další kolo přesazování.
Kdesi nad Tureckem si dávám za 10 Euro menu, čítající lasagne, kafe a chipsy a nemůžu si to vynachválit. Následuje opět let do mraků a tak se zábavu starají především letadla, které míjíme. Hlavně Katarec vypadá velice pěkně.
Venku se stmívá, přílet se blíží, za mnou kdosi spí, chci vidět Tatry, vidím kulový.
Už za tmy sedáme v Krakově, většinu cestujících čeká ještě daleká cesta domů. Pasovka, výstup před halu a přímo přes silnici hotel, kde máme s Alešem zamluvený nocleh a kam on má za pár hodin dorazit. Ale o tom až příště.
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Hansie píše:TR hezký, jen nestačím vyjít z údivu. NIS mají v Praze v Maiselovce a okolo Staronové synagogy téměř všechny směnárny. 2. Letět do Izraele a neumět ani rusky, ani anglicky, to už chce fištróna...
Já anglicky umím...no trochu umím. Ta Slovenka tam překládala z hebrejštiny do Slovenštiny nějaké skupině svých krajanů, co tam stáli přede mnou, když pak viděla, že já mám český pas, tak sama automaticky začla překládat i mně.
K těm Šekelům, já obešel dost směnáren v okolí Staroměstkého náměstí, spousta z nich měla přímo na vyvěšeném kursovním lístku napsáno, že je mají, ale pak je v reálu neměli, jedna ze směnárnic mi to vysvětlovala, že hodně záleží, jací k nim přijdou turisté a když tam zrovna Izraelci nechodí, tak prostě nemají.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 131
- Registrován: 06. 03. 2013, 23:09
- Pohlaví: muž
- Stav: Offline
Re: RE: Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Lkprak píše:Hansie píše:TR hezký, jen nestačím vyjít z údivu. NIS mají v Praze v Maiselovce a okolo Staronové synagogy téměř všechny směnárny. 2. Letět do Izraele a neumět ani rusky, ani anglicky, to už chce fištróna...
Já anglicky umím...no trochu umím. Ta Slovenka tam překládala z hebrejštiny do Slovenštiny nějaké skupině svých krajanů, co tam stáli přede mnou, když pak viděla, že já mám český pas, tak sama automaticky začla překládat i mně.
K těm Šekelům, já obešel dost směnáren v okolí Staroměstkého náměstí, spousta z nich měla přímo na vyvěšeném kursovním lístku napsáno, že je mají, ale pak je v reálu neměli, jedna ze směnárnic mi to vysvětlovala, že hodně záleží, jací k nim přijdou turisté a když tam zrovna Izraelci nechodí, tak prostě nemají.
Jj. Tak to jsem měl asi štěstí, vždy jsem je tam buď ten samý den nebo do druhého dne sehnal. Dobrá domluva byla v podniku Exchange.
-
- Prodejce
- Příspěvky: 4294
- Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
- Bydliště: na vejminku
- Stav: Offline
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Na úspěchu této konkrétní cesty mám i já svůj podíl, jen Lkprak o tom vůbec neví.
Pana kolegu Lkpraka jsem totiž potkal ve městě, zrovna si prohlížel letenky od Ryanairu. Tak jsem si řikal, kam to proboha zas letí, že si ani v lednu nedá pokoj... ale na Izrael teda vizuálně vůbec nevypadal, tipoval bych ty letenky spíš někam do Bruselu a okolí, nejdál snad do Španělska. No a pak mě napadlo, že bych ho vlastně moh zezadu chytit za rameno a zeptat se, kam letí - anebo mu aspoň do ouška špitnout "koukej napsat pořádnej tripreport, rozumíš?" a otočit se a zdrhnout..
.. a vlastně jen díky tomu, že jsem to neudělal, nedostal Lkprak infarkt, mohl odjet do Budapešti a nakonec i napsat tento tripreport.
Pana kolegu Lkpraka jsem totiž potkal ve městě, zrovna si prohlížel letenky od Ryanairu. Tak jsem si řikal, kam to proboha zas letí, že si ani v lednu nedá pokoj... ale na Izrael teda vizuálně vůbec nevypadal, tipoval bych ty letenky spíš někam do Bruselu a okolí, nejdál snad do Španělska. No a pak mě napadlo, že bych ho vlastně moh zezadu chytit za rameno a zeptat se, kam letí - anebo mu aspoň do ouška špitnout "koukej napsat pořádnej tripreport, rozumíš?" a otočit se a zdrhnout..
.. a vlastně jen díky tomu, že jsem to neudělal, nedostal Lkprak infarkt, mohl odjet do Budapešti a nakonec i napsat tento tripreport.
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
prodejce píše:Na úspěchu této konkrétní cesty mám i já svůj podíl, jen Lkprak o tom vůbec neví.
Pana kolegu Lkpraka jsem totiž potkal ve městě, zrovna si prohlížel letenky od Ryanairu. Tak jsem si řikal, kam to proboha zas letí, že si ani v lednu nedá pokoj... ale na Izrael teda vizuálně vůbec nevypadal, tipoval bych ty letenky spíš někam do Bruselu a okolí, nejdál snad do Španělska. No a pak mě napadlo, že bych ho vlastně moh zezadu chytit za rameno a zeptat se, kam letí - anebo mu aspoň do ouška špitnout "koukej napsat pořádnej tripreport, rozumíš?" a otočit se a zdrhnout..
.. a vlastně jen díky tomu, že jsem to neudělal, nedostal Lkprak infarkt, mohl odjet do Budapešti a nakonec i napsat tento tripreport.
Teda, nevím, co si o tom mám myslet, zda-li je to pravda, nebo nějaká Prodejcova mystifikace, každopádně chechtám se jak blázen
A nejvtipnější na tom je, že na ten Brusel nakonec taky došlo (resp. na Charleroi), když jsem si v něm udělal půldenní zastávku cestou z Krakova domů (ale to si opravdu nechám až pro ten další trip report).
-
- Prodejce
- Příspěvky: 4294
- Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
- Bydliště: na vejminku
- Stav: Offline
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Lkprak píše:A nejvtipnější na tom je, že na ten Brusel nakonec taky došlo (resp. na Charleroi)
Ach, tak to jsem rád, že i v pokročilém věku zůstává mé třetí oko stále otevřené.
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 505
- Registrován: 10. 12. 2014, 12:03
- Stav: Offline
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Hansie píše:TR hezký, jen nestačím vyjít z údivu. NIS mají v Praze v Maiselovce a okolo Staronové synagogy téměř všechny směnárny. 2. Letět do Izraele a neumět ani rusky, ani anglicky, to už chce fištróna...
To je ich problem nikde neni pisane že musiš vedieť po anglicky alebo rusky ked chceš navštiviť izrael alebo hoci ktoru inu krajinu .....ja od nich nič nepotrebujem oni chcu niečo odomna tak nech sa staraju......Precestoval som cely Balkan ,polku zapadnej europy,+Turecko,Egypt,Dubai -všetko na vlastnu pesť a nikde som anglištinu ani ruštinu nepotreboval........Večši zažitok bol prechot Izraelsko-Egyptske hranice na pešaka 9 krat nam kontrolovali pass ale nakoniec sme sa do Egypta dostali za čo nas pred odletom na letisku v Eilat čakal asi hodinovy vysluch a kedže Denisa tam nebola tak na vybavili tlmočničku čo vie troškuu po polski a rusky Ked som zacal na nu hovoriť polski tak čumela na mna ako šušura z roztrhanych teplakov ale nakoniec sme sa volako dorozumeli polsko-rusko-anglicky hodinovy vysluch prečo,načo,začo, sme boli v egypte čo sme tam videli čo sme tam kupili skym sme sa stretli koho tam pozname atd ..... a to 3 krat do okola tie iste otazky .... tak isto aj vizy do SAE im prekažali a dost dokladne sa vyzvedali na rok staru navštevu Dubaja
Nemam rad židov nikdy som ich nemal rad a po tejto skusenosti ich ani nikdy nebudem mať rad ale niektore židovky boli pekne
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 657
- Registrován: 16. 08. 2004, 20:54
- Bydliště: Praha a Rožnov p/R
- Stav: Offline
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Díky za tripreport, super. Uvažuji o nějaké krátké cestě v únoru do tepla a Ovda z Krakova, nebo z Budapešti je v širším výběru. No nevím, co budou říkat na mé razítko třeba z Alžírska, když u tebe se podivovali nad běžným Tureckem...
To zase půjdu do trenek, asi, stejně v jako už jednou Tel Avivu ....I když já to měl tehdy jasné, protože mě odchytli, když jsem fotil letiště Ejlatu, resp. tamější přistávání letadla, nějací civilové s kvérama mne tam vyzpovídali a strašně se divili, že mám ve foťaku vyfocené i nějaké vojenské stanoviště a vojačky před supermarketem a já lámanou angličtinou vysvětloval, že je to turistická zajímavost
No dali mi nějakou poznámku hebrejsky do pasu a když to viděli v TLV na letišti, tak mne hned vzali úplně bokem -do VIP sekce
To zase půjdu do trenek, asi, stejně v jako už jednou Tel Avivu ....I když já to měl tehdy jasné, protože mě odchytli, když jsem fotil letiště Ejlatu, resp. tamější přistávání letadla, nějací civilové s kvérama mne tam vyzpovídali a strašně se divili, že mám ve foťaku vyfocené i nějaké vojenské stanoviště a vojačky před supermarketem a já lámanou angličtinou vysvětloval, že je to turistická zajímavost
No dali mi nějakou poznámku hebrejsky do pasu a když to viděli v TLV na letišti, tak mne hned vzali úplně bokem -do VIP sekce
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
vladivostok píše:Hansie píše:TR hezký, jen nestačím vyjít z údivu. NIS mají v Praze v Maiselovce a okolo Staronové synagogy téměř všechny směnárny. 2. Letět do Izraele a neumět ani rusky, ani anglicky, to už chce fištróna...
To je ich problem nikde neni pisane že musiš vedieť po anglicky alebo rusky ked chceš navštiviť izrael alebo hoci ktoru inu krajinu .....ja od nich nič nepotrebujem oni chcu niečo odomna tak nech sa staraju......Precestoval som cely Balkan ,polku zapadnej europy,+Turecko,Egypt,Dubai -všetko na vlastnu pesť a nikde som anglištinu ani ruštinu nepotreboval........Večši zažitok bol prechot Izraelsko-Egyptske hranice na pešaka 9 krat nam kontrolovali pass ale nakoniec sme sa do Egypta dostali za čo nas pred odletom na letisku v Eilat čakal asi hodinovy vysluch a kedže Denisa tam nebola tak na vybavili tlmočničku čo vie troškuu po polski a rusky Ked som zacal na nu hovoriť polski tak čumela na mna ako šušura z roztrhanych teplakov ale nakoniec sme sa volako dorozumeli polsko-rusko-anglicky hodinovy vysluch prečo,načo,začo, sme boli v egypte čo sme tam videli čo sme tam kupili skym sme sa stretli koho tam pozname atd ..... a to 3 krat do okola tie iste otazky .... tak isto aj vizy do SAE im prekažali a dost dokladne sa vyzvedali na rok staru navštevu Dubaja
Nemam rad židov nikdy som ich nemal rad a po tejto skusenosti ich ani nikdy nebudem mať rad ale niektore židovky boli pekne
Ono je to celé o tom, že prostě znalost jazyka, ať se nám to líbí nebo ne, prostě to cestování usnadňuje. Nikde samozřejmě není psáno, že bez znalosti nějakého "světového jazyka" Vás do té či oné země nepustí, ale prostě ty procedury, ale i třeba samotný pobyt, je pak složitější. Já Vás kluci vlastně obdivuju, znám plno lidí, co nikam nejezdí, protože neumí jazyk a bojí se. Vy dokazujete, že to jde i bez jazyků
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Tonda 2 píše:Díky za tripreport, super. Uvažuji o nějaké krátké cestě v únoru do tepla a Ovda z Krakova, nebo z Budapešti je v širším výběru. No nevím, co budou říkat na mé razítko třeba z Alžírska, když u tebe se podivovali nad běžným Tureckem...
To zase půjdu do trenek, asi, stejně v jako už jednou Tel Avivu ....I když já to měl tehdy jasné, protože mě odchytli, když jsem fotil letiště Ejlatu, resp. tamější přistávání letadla, nějací civilové s kvérama mne tam vyzpovídali a strašně se divili, že mám ve foťaku vyfocené i nějaké vojenské stanoviště a vojačky před supermarketem a já lámanou angličtinou vysvětloval, že je to turistická zajímavost
No dali mi nějakou poznámku hebrejsky do pasu a když to viděli v TLV na letišti, tak mne hned vzali úplně bokem -do VIP sekce
Jo fotit vojáky a vojenská stanoviště je se prý moc nedoporučuje, ale to asi vlastně všude. Mně paradoxně rozebrali zavazadlo na prvočísla, jak jsem psal (tedy v Eliaju a v TLV), při odletu z Ovdy můj hlavní batoh kupodivu ne, jen ho několikrát prohnali rentgenem, ale o věci, co jsem na sobě, se moc nezajímalo, resp. chtěli jen ukázat, co mám v kapsách.
On ten dotaz na to Turecko byl spíš ve stylu, co jste dělal v Turecku, na to jsem odpověděl, že jednou jsem tam tranzitoval cestou do Ameriky a jednou byl na dovolené, následně se zeptali, zda tam někoho neznám a když jsem řekl, že ne, tak to tím končilo. I když Turecko je pro Izrael více méně přátelský stát. Na stránkách českého MZV se doslova píše:
"Při vstupní pasové kontrole proběhne bezpečnostní pohovor, jehož průběh vždy záleží na příslušném imigračním úředníkovi. Můžete očekávat množství otázek ohledně předchozích cest, vašeho zaměstnání, známých v Izraeli a případně i náboženského vyznání. Je dobré mít u sebe např. kontakt na známé v Izraeli, nebo rezervaci hotelu.
[i]Razítka některých států v regionu (zejména Sýrie, Libanon nebo Írán) mohou být důvodem k důkladnějšímu pohovoru při vstupu do země. V případě pochybností ohledně vstupu na území Státu Izrael s ohledem na Váš předchozí pobyt v arabské/islámské zemi se obraťte na Velvyslanectví Státu Izrael v Praze (http://prague.mfa.gov.il/)." [/i]
Toho Alžírska bych se moc nebál.
Re: Po žluté a modré do Izraele (a Arkií do Tel Avivu)
Diky za TR, koncom marca ma caka podobna cesta.
BUD-VDA -> ETH- SDV -> TLV - BUD s Up.
Mozem skusit nieco odfotit na SDV, anglictinu mam celkom dobru, rad si pokecam
BUD-VDA -> ETH- SDV -> TLV - BUD s Up.
Mozem skusit nieco odfotit na SDV, anglictinu mam celkom dobru, rad si pokecam