Kouzlu města nad Temží jsem propadl v květnu 2007 a do prosince 2012 jsem jej stihl navštívit třiadvacetkrát. Intenzivní vztah, během něhož jsem zde strávil nejméně 3 měsíce čistého času, se po přetržce obnovil minulou sobotu. Delší přestávka to však nebyla jen pro mne, nýbrž i přítelkyni, se kterou jsme se rozhodli sdílet v rámci naší první letošní dovolené zálibu v galeriích a muzeích, architektuře, oděvním designu a gastronomii.
Dilema zda letět z Brna (start ve 21.40) nebo Prahy (10.05 a 22.55) bylo rozhodnuto ve prospěch ranního spoje z Prahy – mj. proto, že jsme se chtěli vyhnout pozdněnočnímu příjezdu v případě nečekaného zpoždění s nadějí, že ještě celé odpoledne využijeme pro prohlídku města. Tento předpoklad se však ukázal jako mylný, neboť vstávání v 5.45 na vlak z Kolína a následný brzký přesun nás vysílil natolik, že jsme se – s hygienickou a občerstvovací zastávkou v nákupním centru na Finchley Road – dostali krátce po 15.00 hodině na ověřenou pobočku hotelu Travelodge v Croydonu, kde jsme si dali sprchu a museli si dvě hodiny odpočinout, než jsme se vydali na kratší obhlídku Sloan Square a King’s Road, z níž ovšem až tak mnoho nebylo, neboť docela hustě pršelo a první den a i dva dny následující byly provázeny dosti silným větrem, který dokonce způsobil mnohahodinové dopravní komplikace na M25.
- Krátce po startu nad severočeskými uhelnými pánvemi...
Změny v Londýně byly patrné všude; zejména pak na podobě panoramatu města, kde přibylo pár nových mrakodrapů (Shard už působí zabydleně a tak jsme obdivovali The Walkie-Talkie (20 Fenchurch Street), bohužel bez návštěvy Sky Garden a vyhlídky na město (36 liber za denní/noční vyhlídku ze Střepu považuji za poněkud přehnané, jakkoli se kurs v době návštěvy ustálil na ještě snesitelných 35 Kč/1 GBP). Nevím, nakolik byly pohyby vzdušných mas ovlivněny efektem větrného tunelu dané stavby (auto roztavené odrážejícími se paprsky slunce jsme bohužel neviděli
), ale je jisté, že počasí bylo skutečně bouřlivé. V City, stejně jako v celém městě, se překotně staví (jeřáby jsou vidět na mnoha místech a v obřím počtu) a zdá se, že mají pravdu ti, kteří tvrdí, že příliv zahraničních peněz do Londýna stále pokračuje (ve středečním vydání deníku Evening Standard byla 64stránková příloha věnovaná realitám, z nichž většina se otevírá v tomto roce; ceny valné většiny z nich jsou ovšem – jak jinak v Londýně – dechberoucí a nárůst ceny nemovitosti o 20 – 25 % během jediného roku není nijak výjimečný; běžně se coby jeden z benefitů v inzerátech objevuje blízkost zastávky Crossrail 1 a spekuluje se o parcelách s napojením na Crossrail 2).- A bike is a bike is a bike. It’s only a bike
- Toulky v City 1
- Toulky v City 2
Dramatickou proměnou prochází i Croydon. Východní nádraží má novou střechu, přibyla pěší lávka zkracující cestu do středu „města“, všude se staví nové budovy v rámci plánu Croydon Vision 2020. Travelodge Central, kde jsem bydlel již pojednadvacáté, byl renovován, ale okna (takto v zimě lednička a hlavně garant čerstvého vzduchu) zůstala zachována; matrace u nové king-size bed, třebaže větší, není tak pohodlná jako předchozí pružná a poněkud hopsavá verze (byť pro někoho až příliš měkká).
Obrovskou proměnu z mého pohledu zaznamenal i Stansted. Dramaticky ubylo sedaček v předodletovém prostoru terminálu (celá levá část je nyní vyhrazena bezpečnostní kontrole, fast-track přístupu a kontrole dětí a hendikepovaných) a těch pár zbylých bylo vyhrazeno pro special assistance; zbyly jen malá opěrná sedátka u stěny. Vzdušnost a velkorysost architektonického řešení kanceláře Foster and Partners zřejmě ustoupila zájmům letiště, které dokázalo úplně proměnit i prostor za odbavením a bezpečnostní kontrolou do jedné dlouhé, složitě se vinoucí „avenue“ lemované z obou stran obchody, kterých znatelně přibylo; hlavní část sedaček je soustředěna až na konci nákupní promenády před people-moverem a východy k branám (na nákupní cestě jsou pak jen tu a tam malé dřevěné lavice). Hlavní nepříjemnost tohoto řešení tkví v tom, že pokud se člověk chce vrátit k dřívějším obchodům/toaletám, je konfrontován s neustálým přívalem nových pasažérů, kteří se nemají kde rozptýlit.
Snad nikdy jsem neměl na Stanstedu takový pocit přeplněnosti a jsem moc zvědav, jak se vyrovnají s předpokládaným růstem pasažérů (v posledním meziročním srovnání to bylo – po delší době – plus 12.9 % lidí), protože ve středu i sobotu (tradičně slabší dny) se čekalo na bezpečnostní kontrole nejméně 15 minut a déle jsem čekal jen v září 2010 po příletu z Kuala Lumpur.
Pražské letiště mě šokovalo přítomností fontánek s pitnou vodou (neviděl jsem je anebo je tam opravdu instalovali v období od listopadu 2011, kdy jsem z Ruzyně letěl naposled?) a zdálo se mi, že přibyly i nějaké nové obchody. Ceny v Costa Caffe, Starbucks i jiných osvěžovacích zařízeních byly ovšem stále stejně nevstřícné.
Třebaže jsme transfer z letiště zakoupili pod hlavičkou easyBus, linka byla na cestě do města i zpět operována autobusy National Express (na trase do města s pěknou „parketovou podlahou“ a velmi přátelským řidičem, který nám dovolil vzít si dovnitř i kelímek s kávou, třebaže to dopravce nedovoluje); oranžové mikrobusy tedy, zdá se, odvál čas – aspoň na trase ze Stanstedu, protože u nástupišť nebyl k vidění ani jeden.
Londýn se nemění jen co do moderní architektury, ale z mého pohledu zaznamenal bohužel odklon od vysokého standardu oblékání v metru a ve vlacích. Co bylo dříve přehlídkou elegance a nápaditosti, ba avantgardy, je nyní „pouze“ velmi slušnou kolekcí oděvního designu, ale zvýšená přítomnost tenisek v ranní i večerní špičce je důvodem ke znepokojení (že by za to mohl Lagerfeld se svou supermarketovou kolekcí? Srov.: http://www.vogue.com/fashion-shows/fall ... ear/chanel); možné ale je – a rád bych tomu věřil, že jsme byli ve špatný čas na špatném místě (resp. lince metra, jakkoli od Circle, Central nebo Northern směrem na City jsem čekal v tomto ohledu víc - prostě a jednoduše: 5 gentlemanů vedle sebe v metru v dokonalém obleku a botách s Financial Times, u dívek pak 44 z 50 majících krásnou formální sukni/šaty a lodičky - naposledy počítáno v roce 2010 u turniketů na výstupu z nádraží London Bridge
). Zabolela i nepřítomnost některých drobností, s nimiž jsem chtěl seznámit přítelkyni (rebrandování čtvercových osmdesátigramových čokoládových tabulek Thorntons a zejména zmizení mé oblíbené 80% čokolády v rámci této řady, která měla a má(?) na vnitřím obalu uvedeno: Unwrap me, eat me, love me). Z nabídky byla stažena i moje oblíbená pomerančová limonáda v sendvičárně Pret a korunu všemu nasadil vážný úpadek Cafe Vergnano 1882 na Charing Cross Road (kousek od The National Gallery), o níž Gordon Ramsay uvedl „a remarkably sublime coffee“ a jež se stále honosí hodnocením „The Best Espresso in London – The Times“. Zlatá třípáková Elektra byla nahrazena stříbrnou a mé cappuccino mělo v mikropěně vážné bubliny a doppio, které si dala přítelkyně, jsem vrátil, protože bylo bez cremy a i opravený pokus chutnal jako docela hořká voda.
Kávový deficit jsme průběžně doplňovali u Costa Coffee (ráno největší variantou cappuccina se 4 shoty espressa – sdíleli jsme) a odpoledne pak doppiem (plus extra porce) v různých podnicích, z nichž nejpříjemnější je Espresso bar v suterénu The National Gallery (2.20 plus 40p za extra shot). Costa je všudypřítomná, ale mnohdy na šlehání mléka docela kašlou a jen zaboří trysku do latiéry a výsledkem je horké mléko plné bublin – dvakrát jsem to také vrátil k přepracování, což se setkalo s nelíčeným údivem; ne každý si tento nestandardní postup může dovolit, protože ne každý je Dritan Alsela, viz https://www.youtube.com/watch?v=rExr7R8TT_o). Na Stanstedu jsem zkusil Joe & The Juice a „trippio“ za 1.90 GBP bylo ucházející, jakkoli se mi chlapec za barem pokusil naúčtovat o dvě libry víc a teprve na zákrok zkušenějšího kolegy se umravnil (jestli jsem postřehl správně, nedělají větší rozdíl v ceně bez ohledu na počet porcí espressa čili si teoreticky můžete nechat sestavit hodně zajímavou kávu).
- Cappuccino a Flat-White v Dolly's Cafe v Selfridges.
Další „ranou osudu“ byl téměř naprostý neúspěch při nákupech. Opakovaně jsem se přesvědčil o tom, že není lepší místo pro řádnou a uspokojivou retail therapy, kdy člověk ani nemusí hledat, natož shánět, ale protentokrát – jakkoli jsme vyvinuli určité úsilí v mnou ověřených lokalitách – jsme nezachytili prakticky nic zajímavého ani v oděvech ani v botách. Všechno bylo takové tuctové, běžné nebo přímo nezajímavé a osobně jsem byl rozčarován i skutečností, že jsem nenarazil ani na jeden slušný kabát (trenčkot ani nic do deště) a naše prakticky prázdné kufříky (můj i slečny vážil navlas přesně 6 kg) cestovaly obdobně „nalehko“ i zpět. Že se nemá nic lámat přes koleno a že bunda není nic pro milovníka kabátů, jsem si ověřil poslední den při prvním a posledním zkoušení během celého pobytu (v Zaře), kdy mne při "soukání se" do jednoho ze tří kousků chytla nepříjemná bolest do levé lopatky, kterou jsem musel zahnat Ibalginem a následně si tak nemohl dát pivo k obědu.
- Ach, ty boty by persona moc rád. Možná až bude velký kluk (Manolo Blahnik v Burlington Arcade)
Některé věci se však v Londýně, díkybohu, nemění a patří k nim: letadla přelétávající nad městem, kakofonie vlaků a hlášení na velkých nádražích, pípání turniketů v metru, galerie a muzea (sice jsme stihli jen dvě návštěvy The National Gallery se zaměřením na impresionisty a quattrocento), kratičké odpočinkové zastavení v Saatchi (snad poprvé mě tato z mého pohledu nejlepší galerie současného umění svou aktuální výstavou zcela nenadchla, ale prostor je to moc pěkný) - mnou milované Victoria and Albert Museum (sádrové Cast Courts, galerie věnované liturgickému i kuchyňskému náčiní) nebo Tate Britain (Turner, Constable, Gainsborough), ruch a podoba City, moderní i starší architektura, příjemná civilizovanost Chelsea, Westminsteru, Knightsbridge, nedělní Timesy (četli jsme je v posteli s ranní kávou, samostatně i v rámci večerních pikniků prakticky 4 dny), jejichž tíha člověka doslova zavalí, nabídka velkých trafik (z kratičké kontrolní návštěvy na Victorii mám pocit, že už se nevrátí doba 83 měsíčníků věnovaných autům a motorkám nebo 44 periodik věnovaných bytovému designu, přesto to bylo příjemné, jakkoli purista ve mně nesl s jistou nelibostí, že podstatnou část trafiky tvořily sluchátka, drobná elektronika a – řečeno s jistým slovenským stewardem – „kopa iných gadžetou“ místo novin a časopisů.
- "Trippio" Peyton and Byrne v Espresso baru v The National Gallery
- Bronzino a Rafael
Při starém zůstala i podoba potravin v Marks and Spencer a hlavně jejich luxusního výprodeje výborných sendvičů (ano, použil jsem slovo luxusní, neboť redukci z 2.85 na 60 nebo 70 penny nelze nazvat jinak) a smetany, respektive double cream se 48 % mléčného tuku (mňam) nebo vína, drobných radostí života, které jsme každý večer sdíleli. Někde na rozhraní, tedy za očekáváním, ale zároveň nikoli vyloženým zklamáním, byla návštěva první (původní provozovny) pizzerie Franco Manca v Brixtonu, která dle Andyho Haylera dělá nejlepší pizzu v Británii (původní recenze je však z roku 2009 a avizované fronty lidí po otvíračce se nekonaly). Pizza to byla slušná (klasická Margherita), ale výjimečná také ne – a stejně tak jejich domácí limonáda. Plánovanou Diwana Bhel Poori jsme bohužel nestihli a některé lepší restaurace a seriózní kávové toulky (Shoreditch?) zůstávají v plánu. Potěšila i paštika s houbami z Food Hall v Selfridges jakkoli obsluha byla poněkud nevšímavá (nedoporučuji naopak kachní paté z Waitrose se 32 % kachních jater, která chutnala, je-li to tak možné říci, jako pokrm pro domácí mazlíčky) a nejlepším zážitkem co do sladkostí byly dvě makronky Pierra Hermého, z nichž zvláště ta se slaným karamelem byla nejlepší, jakou jsme kdy ochutnali (ve francouzské Vogue byl nazván "The Picasso of Pastry" a je držitelem řady dalších významných ocenění v oblasti cukrařiny).
Vrátím-li se k úvodnímu citátu, Londýnem určitě nejsem – na rozdíl od Říma - unaven a líbilo se mi tam i po dvou tuctech návštěv moc, ale ono okouzlení bylo – i díky výše uvedeným „problémům“ - o něco menší než jak si je pamatuji. Nezbývá než začít plánovat pětadvacátý výpad.
Poznámka k fotografiím: fotili jsme opravdu málo - 29 fotografií za 4 dny není mnoho, ale jednak jsme fotili již při dřívějších návštěvách a jednak se nám vůbec nechtělo fotit
Poznámka k aerolince: samotná přeprava proběhla standardně, palubní magazín je už jen reklama (dříve tam bylo aspoň nějaké čtení o destinacích nebo vtipy), na zpátečním letu mě překvapilo safety demo v češtině (byť jako druhý jazyk a daleko tišší), možnost vzít si druhé kabinové zavazadlo 35 x 20 x 20 cm je příjemná (na úseku do Londýna nám dali kufřík do nákladového prostoru, protože jsme překročili danou hranici), v Praze jsme byli v obou případech přepraveni do letadla busem, registraci letadla jsem si byl líný fotit, během zpátečního letu zazněla jiná informace o času do přistání od kapitána, od české letušky i od anglicky hovořící letušky), dále mě irituje nové rozhraní webu FR, které je pomalé a chybové i na akademické optice a vyhledávání a kombinování letů je tak velmi nekomfortní).
- Prostinký oběd v JD Wetherspoon v Croydonu (slečna měla Guinnesse, já filtrovanou "bezednou" Lavazzu a ono se to dalo vypít!). Můj hovězí burger byl ovšem trestuhodně spálený - poprvé v tomto řetězci.
A to je protentokrát vše - díky za Váš čas věnovaný čtení – na Velikonoce snad bude nějaké větší dobrodružství
[/OT]