S tygrem na Zlaté pobřeží

Odpovědět
Jícha
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 22
Registrován: 09. 01. 2012, 09:26
Stav: Offline

S tygrem na Zlaté pobřeží

Příspěvek od Jícha »

Na vysvětlenou - tím tygrem je společnost Tigerair Australia a Zlatým pobřežím 70-km pruh pláží na samém jihu státu Queensland, necelých 900 km na sever od Sydney.

Společnost Tigerair Australia se před pár lety pokoušela jako štika porušit duopol kaprů Qantas a Virgin Australia. Takových pokusů bylo v minulosti pár, ale žádný se neujal – neuspěl ani tygr. Alespoň se to obešlo bez bolesti - bez bankrotu a bez lidí na dlažbě je vykoupila Virgin. Pod jejich střechou, ale s původním názvem a tygří směrovkou létají jako nízkonákladová aerolinie dál.

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12 ... .jpg?ver=0


A Zlaté pobřeží? Pro lidi zvenku, jako jsme my, je to jedno velké výletní a dovolenkové středisko. Celé pobřeží má status města a jako takové je Gold Coast šestým největším v Australii. Pláže jsou lemované věžáky ve stylu Miami a nechybí ani mariny – jakpak se to řekne česky, sídliště, kde domy – spíš vily - mají namísto dvorku mořský kanál?

A proč jsme s juniorem s tygrem letěli, inu abysme ušetřili. Chytli jsme se na výhodnou nabídku - v půjčovně obytných aut se na letišti Gold Coast (kód OOL, v katastru obce Coolangatta), nashromážily vozy vrácené zákazníky, které potřebují jinde. My jsme letěli jeden vyzvednout a převézt jej za symbolický poplatek $1/den do Sydney, no nekup to....

Let: SYD-OOL
Čas odletu: 8:10
Obsazenost: na pohled 100 %
Letadlo: A320-200
Společnost: Tigerair Australia

Na Sydneyské letiště to máme kolem 40 km a nejvýhodnějším se zdálo dojet tam vlastním autem a nechat je na ty dva dny co bylo potřeba na soukromém parkovišti, kterých je kolem letiště několik. Po chvíli ťukání na počítači naskočila laciná firma, tak hurá, zamluvit parkování přes telefon: ‘Ale ne, přijeďte a je to‘. Fungovalo to – majiteli jsme zaplatili, předali klíče a mikrobusem nás dovezl za pár minut k vnitrostátnímu terminálu. Bezpečnostní prohlídkou jsme projeli jako nůž máslem. Pomohl i samo domo pásek s plastikovou přezkou. Košile přes kalhoty, jak se dnes podle vzoru rubaška nosí, zakrývá amatérské vady, hlavně se nemusí stahovat a že nepípá.

Že jsme ze staré školy - ’radši o hodinu dřív než o minutu později‘ a varováni sloganem Tigerair ‘If you’re late, we don’t wait‘ - měli jsme dost času pozorovat provoz na ploše. Po ránu je na letišti pilno, přistává většina velkých letadel mezinárodních linek – atraktivní podívaná na ’wide body‘ hostí i domácích. Na naší, tedy vnitrostátní straně letiště převažují Airbusy 320. Qantas, jediný ze čtyř hlavních AL které lítají po Australii - ti dva kapři v rybníku a jejich levný potěr - třistadvacítky nemá. Kamarád našeho mladého, letecký mechanik, nám vysvětlil jakou výhodu má Airbus oproti B737 – kontejnery pro zavazadla. Ty urychlují obrátku, letadla musí létat, vydělávat a ne ztrácet čas ládováním kufrů po jednom. Za zapsaná zavazadla se ovšem připlácí a to v důsledku vede k tomu, že se lítá jen s příručním zavazadlem a celá kontejnerová výhoda tak ztácí smysl. Rekord v minimalizaci zavazadel předvedl chlapík, kterého jsme viděli cestovat jen s mobilním telefonem a krabičkou cigaret.

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12 ... .jpg?ver=0

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12 ... .jpg?ver=0

Nástup do letadla proběhl rutinně, kontrolovala se jen palubní vstupenka – tu jsme si vytiskli doma předem, čísla sedaček nám 'přidělil systém‘. Na osobní doklad s fotografií, který se avizuje jako nutná podmínka, ani nedošlo. Tedy žádná tlačenice, ale z brány jsme museli po schodech na plochu a do letadla pak po schodech, jak předním tak zadním vchodem. Za pár minut většina lidí na místech. Letušky jen organizují zavazadla ve schránkách pod stropem. Příručáky pro které není místo ve schránce a jsou tak velké, že se nevejdou pod sedačku, dávají děvčata nahoru a těm dobrákům jejichž malý bágl tam 'zabírá místo‘ je dávají pod nohy. Je to opravdu tak prestižní job dělat letušku? Rozteč sedaček přiměřená, do kabiny jich naskládali 180, takže pro mě pohoda a pro juniora, který mě značně přerostl, tak tak.

Vytlačování začalo přesně podle letového řádu v 8:10, pojíždění asi 15 minut a start. Dráha 16R, ta atraktivnější varianta, zvlášť pro pasažéry na levé straně - s výhledem na ‘ten most‘ a operu. To ovšem nebyl náš případ na sedačkách 23 D a E, tedy vpravo a u uličky. Za letu se zřejmě nabízelo ke koupi občerstvení a nějaké hračky, ale bylo to tak nevtíravé, že jsme si toho ani nevšimli. Přistání po hodinovém letu rovněž na čas a k našemu překvapení za deště. Toto že je Sunny Queensland, jak hlásají cestovní kanceláře? Sotva jsme se zakousli do svačiny, kterou jsme si dali v letištní hale, náš Airbus už se plnil cestujícími na další let. Na celém letišti byla vidět jen tři letadla – druhý ’tygr‘ a třistatřicítka Air Asia na mezinárodním letu, snad do KUL, jestli se nemýlim, zřejmě kvůli nízkým letištním poplatkům regionálního letiště.

Zbytek výletu patří spíš do jiného fóra, tedy jen stručně. Půjčovna, jak se ukázalo, v areálu letiště není, ale má depo čtyři km vzdálené, v průmyslové zóně. Jít pěšky? Za deště tedy ne, tak taxi. Zajímavé, že většina taxíků co jsme viděli a v Queenslandu vůbec, jsou Toyoty Prius. Sydney se drží tradice šestiválcových čtyřlitrových sedanů a jen s ohlášeným ukončením jejich výroby se skřípěním zubů přechází pomalu na Toyoty Camry, stejně ovšem tak jako dosluhující Holdeny a Fordy, na plyn, sem tam i ’na baterky‘, tedy hybridní.

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12 ... .jpg?ver=0

http://img20.rajce.idnes.cz/d2003/12/12 ... .jpg?ver=0

Oproti předchozímu oznámení byl už náš ’camper‘ připraven, tak hurá na to. Hmm, manuální převodovka – no snad to půjde. Jenom zvyk z rodných luhů a hájů zvedá při řazení pravou ruku z volantu a marně šátrá po rychlostní páce – ta je ale tak jako mnoho jiných věcí v zemi protinožců na opačné straně, nalevo. Ze začátku jsme projeli několika silnými přeháňkami a přitom se ukázal další neduh – citlivost na boční vítr. Rychlost 110 km/h, což je (k zlosti českých návštěvníků) rychlostní limit na dálnici, nebyl problém udržet. První den jsme se snažili dojet co nejdál a bylo z toho nakonec skoro 600 km. To sice nevypadá nevypadá jako velký výkon, ale jen jednotlivé úseky z toho jsou dálnicí, zbylá 1/3 ’dál nic‘, tedy dvouproudová klasika anebo staveniště s limitem, 80, 60 a dokonce i 40 km/h. Přespali jsme pro klid v duši v placeném autokempinku – i tak spánek nestál za moc - a druhý den dojeli zbytek, asi 300 km. Z toho posledních 50 km v městském provozu včetně vyzvednutí našeho auta v parkovišti u letiště a jízda dvou aut do depa v končinách mě neznámých. Abych neztrácel kontakt s vedoucím vozidlem, projel jsem párkrát križovatku na oranžovou, dokonce na hodně, hodně sytě oranžovou. Jaká to byla úleva, když jsem druhý den zasedl za volant svého myšáka, co má jen dva pedály a přestaly mě brnět ruce od držení nezvyklého volantu.

A závěr - trochu cynický pro toto fórum. Když cesta není cíl, tak to létání zas takové dobrodružství není. A to obytné auto? Chce to trochu trampského ducha, nic pro princeznu na hrášku. Pro dlouhou tůru je třeba najít kompromis. Kompromis mezi pohodlím obytné části – čím větší, tím lepší – a jízdními vlastnostmi – čím menší, tím ovladatelnějí.... Pár věcí nám nevyšlo jak jsme plánovali (anebo, co horší, přepokládali!) a bylo nutné improvizovat, ale to jistě zažil každý adrenalinový cestovatel.A úplně nakonec? Přestože původní sleva nebyla zadarmo - ze dvou dolarů bylo nakonec pěkných pár stovek - a to, že jsme na konci cesty byli rádi, že jsme jízdu bez úhony přežili, pomalu plánujeme na květen cestu podobným stylem na letecký den ve vnitrozemí.


Odpovědět