Slunce, seno, žirafy (aneb pankáč na safari)

[cocik]

Speciální "extended version" trip reportu, který jsem před časem napsal pro blog Exclusive Tours. Opět to rozdělím na několik kapitol, protože to bude trochu delší čtení...

Kapitola první - sny o Zambezi
Kapitola druhá - waterboarding ve Victoria Falls
Kapitola třetí - blízká setkání třetího druhu
Kapitola čtvrtá - na skok do Austrálie

[cocik]

Sny o Zambezi

Nestává se často, že by zkušený cestovatel zažíval trému, kterou si matně pamatuje z dob mládí, kdy nesměle balil obrovský kufr na první zájezd k moři. Jenže úplně stejné pocity se mi vybavily ve chvíli, kdy jsem si v mailové stránce přečetl itinerář cesty do Afriky. Tři dny v Zimbabwe poblíž Victoria Falls následované exkurzí po safari campech uprostřed divočiny delty řeky Okavango v Botswaně zněly alespoň na papíře jako destinace „pro starší a pokročilé“, takže jsem neváhal ani minutu a začal s pečlivými přípravami.

První dilema nastalo při pohledu na mapu, protože ze Šanghaje je do jižního cípu Afriky poměrně daleko, a navíc patří letiště ve Victoria Falls i v botswanském Maun k těm menším, na kterých přistávají pouze regionální spoje. Prakticky tedy neexistovala jiná možnost než letět přes jihoafrický Johannesburg, jenže jak se tam dostat? Přes Evropu je to daleko, takže zbývá jenom klasická trojka Emirates, Singapore Airlines a South African Airways, tedy z pohledu leteckého nadšence nuda a šeď, nehodná exotického výletu. Mlhavě jsem si vzpomněl, že před pár lety létala linka Ethiopian Airlines divokou trasu z nedalekého Hangzhou přes indické Dílí do Addis Abeby, a po pár klepnutích do klávesnice jsem se zaradoval. Ethiopian Airlines nedávno otevřeli přímou noční linku ze Šanghaje do Addis Abeby, na kterou navazuje další spoj do Johannesburgu, a navíc na ní nasazují Boeing 787 Dreamliner a zrovna mají cenovou akci. Fajn, takže cesta tam je vyřešená, teď ještě co s cestou zpátky. Bohužel zpáteční spoje už na sebe tak hezky nenavazovaly, takže přišla řada na trochu divočejší improvizaci v podobě směrování Johannesburg – Perth – Singapur – Šanghaj. Zvlášť segment z Jižní Afriky do Austrálie sliboval hodně zajímavý zážitek, protože trasa letu vedla nad nejopuštěnějšími místy naší planety, kde se před časem ztratilo letadlo Malaysian Airlines, a kde se nacházejí místa se strašidelnými názvy typu „Francouzské sub-antarktické ostrovy“.

Kolečko kolem Indického oceánu

map.gif (51.2 KiB) Zobrazeno 9039 x

Dobrá, letenky jsou vyřešeny, pojďme balit kufry. Tedy vlastně ne kufry, ale „měkké zavazadlo maximálních rozměrů 70x25 cm“, jak bylo napsané v detailních instrukcích na stránkách Kerr & Downey, provozovatelů safari campů v Botswaně. Každopádně zpátky k bagáži - na severní polokouli totiž začala zima, ale na té jižní zrovna vrcholilo léto s teplotami hodně nad třicítkou. A právě to se ukázalo jako největší kámen úrazu. Když jsem totiž přišel do specializovaného obchodu s outdoorovým oblečením s tím, že hledám nějaké oblečení na safari, přinesl mi prodavač s úsměvem ve tváři červenou polárnickou zimní bundu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že tohle asi nebude to nejlepší oblečení do Afriky, ale to už se iniciativy chopil jeho kolega, který mu začal vysvětlovat, že červená barva přece plaší zvířata, a tahal mě k regálu se svítivě zelenými péřovkami. Nebudu vás napínat – podobný tragikomický průběh měla návštěva hned několika podobných obchodů, takže jsem nakonec rezignoval na nějaký turistický outdoor a zkusil vyhledat adresy obchodů s loveckými potřebami. A ejhle, fungovalo to. „Dobrý den, kam se chystáte, ano, do Afriky vybavení máme, tady jsou safari kalhoty, košile, klobouky…“ Pravda, neustále otravovali dotěrnými dotazy, zda budu střílet šelmy, slony nebo jenom antilopy, ale tohle drobné kulturní nedorozumění jsem přešel s klidem evropského gentlemana.

Je sbaleno

PVG-ADD, ET685, B777-200LR
Poslední dny, které zbývaly do odletu, jsem strávil hlavně kompletováním fotografické výbavy (opět zde musím pochválit stránky Kerr & Downey a jejich doporučení ohledně objektivů), a přesvědčováním širokého příbuzenstva, že v Botswaně opravdu neřádí Ebola a že široce medializovaný incident, ve kterém čínského turistu napadl na safari lev, byl způsobený jeho vlastní blbostí, když vystoupil z auta a šel odpočívajícího lva probudit, protože chtěl mít zajímavější fotky. S viditelnou úlevou jsem se proto posadil do taxíku na letiště a (jak se později ukázalo marně) doufal v pohodový a bezproblémový přesun na africký kontinent. Jenže osud si pro mě přichystal další překvapení. Plánovači Ethiopian Airlines na poslední chvíli změnili typ letounu z nového Dreamlineru na „zánovní“ Boeing 777, a když jsem spatřil neskutečný mumraj před nástupní branou, došlo mi, že tu změnu provedli v pudu sebezáchovy. Před přepážkou se totiž přetlačovala odhadem stovka námezdních dělníků z vnitrozemských provincií (pracovníci na „investičních“ projektech čínských firem v Africe) s další stovkou dělníků etiopských, a absolutně nebylo v silách agentů dav nějak rozumně usměrnit.

Přiznám se, že ani nevím, jakým zázrakem jsem se octnul uvnitř letištního autobusu (tušíte správně, nástupní most na nás nevyšel), který mířil tmou na samý okraj šanghajského letiště, kde byl zaparkovaný etiopský Boeing. Nemělo smysl se nějak snažit dostat ke dveřím – ve vřavě, která nastala po jejich otevření, byla nejspolehlivější strategií naprostá rezignace. Vůbec mě tedy nepřekvapilo, že na mém místě seděl někdo jiný, a teprve až intervence letušky ho přiměla přesunout se jinam. Spolucestující u okna se pak deset minut snažil brutálně ukopnout box s IFE pod svojí sedačkou, protože mu vadil při sezení a nenechal si vysvětlit, že jde o součást vybavení letadla. Pár sekund po startu si většina pasažérů odepla pás a ti nejstatečnější se vydali korzovat po kabině, ignorujíc řev letušek, aby si okamžitě sedli. V očekávání nejhoršího jsem zavřel oči, dal si do uší sluchátka a začal klimbat s tím, že když se zadaří, vzbudím se až v Addis Abebě…

Večeře pro silné povahy

Ranní probuzení

Naneštěstí ale začal jídelní servis a spolucestující na prostřední sedačce mě probudil s tím, že mu mám přinést z vozíku letušek víno. Slušně jsem odmítnul s tím, že za chvíli letušky dorazí a víno mu dají, a spal dál. Jenže za pár minut zase řev, tentokrát proto, že se stejný spolucestující velmi hlasitě hádá s letuškami, které trvají na tom, že mu malou láhev vína dají pouze otevřenou, protože víno musí zkonzumovat na palubě. OK, takže spát asi nějakou dobu nebudu, tak si aspoň vezmu značně podprůměrnou čínsko-africkou večeři. Než jsem dojedl, tak se mě onen pasažér do třetice snaží přesvědčit, abych pro něj letuškám ukradnul zavřené víno, protože na bělocha si netroufnou. Tentokrát už jsem ho odmítnul hodně nevrle, takže mi už dal naštěstí pokoj. Zbytek letu proběhl překvapivě bez větších problémů a ranní rozbřesk nás zastihnul při klesání k hlavnímu městu Etiopie. Po přistání (tradičně) zastavujeme notně daleko od hlavní budovy, což znamená opět nastoupit do našlapaných autobusů a vyběhnout schody do příletové chodby.


ADD-JNB, ET809, B777-200LR
Afrika mne přivítala dost nevlídně. Nejprve hodně chaotické měření teploty všem pasažérům (v podobě tří pracovníků s ručními scannery, kteří „tagují“ jednoho cestujícího po druhém) a pak hledání zapadlé chodby pro tranzitní pasažéry, která by vedla do odletové haly. Chodba se nakonec nekonala, ale čistě náhodou jsem narazil na neoznačeného letištního zřízence u jednoho z nástupních mostů, který po předložení palubní vstupenky pouštěl přestupující cestující po schodech nahoru. Zaradoval jsem se, že jsem z nejhoršího venku, ale jak šeredně jsem se mýlil. Čekala mě doslova odysea skrz davy lidí až na samotný konec terminálu, kde byl společný nástupní prostor pro několik gatů. Mimochodem najít ten správný gate také nebyla legrace – naprostá většina informačních monitorů nefungovala a apatický letištní personál nic nevěděl, takže jsem dorazil na číslo gatu uvedené na palubní vstupence s tím, že přinejhorším zvolím metodu pokus-omyl. Naštěstí nic takového nebylo potřeba, protože mezi několika stovkami čekajících lidí bylo překvapivě vysoké procento „nevyjukaných“ bělochů, což znamenalo, že to nejsou zmatení turisté, nýbrž ostřílení afričtí pardálové, a ti se po Mugabeho rhodéských čistkách vyskytují v množství větším než malém pouze v JAR.

Mumraj na letišti

Samotný boarding proběhl velmi civilizovaně – nastupovali jsme sice opět „po zemi“, ale u gatu se podařilo vyselektovat prioritní cestující, takže nehrozilo nebezpečí ušlapání. Naše letadlo byl opět relativně nový Boeing 777 (na interiéru ale bylo bohužel vidět, že mu dávají cestující dost zabrat) a já nesmírně kvitoval, že se černobílý jihoafrický pasažérský mix choval mnohem civilizovaněji než ten žlutočerný z předchozího letu. Dokonce i servírovaný oběd vypadal i chutnal skvěle. Naneštěstí nás piloti protáhli skrz pár rovníkových bouřek se silnými turbulencemi a veškerým příslušenstvím (křik slabších povah, zvracení slabších žaludků). Zkrátka a dobře, kdybych to byl býval věděl, tak jsem letěl civilizovaně s Emirates nebo se Singapore Airlines, a do svého cestovatelského zápisníku si píšu, že Ethiopian Airlines mohu doporučit pouze naprostým masochistům. S obrovskou úlevou jsem proto vyšel z příletového prostoru na letišti v Johannesburgu a uviděl před sebou řidiče s tabulkou, na které bylo moje jméno. Cílem naší cesty byl butikový hotel The Residence, jednička v hodnocení Tripadvisoru, kde jsem si měl odpočinout před odletem ranní linky do Victoria Falls.

Relativně moderní interiér

Boarding v plném proudu

Tady bych divertovat nechtěl

Skvělý oběd

Hotel The Residence je vlastně jedna velká vila v luxusní čtvrti Houghton, nedaleko původního bydliště Nelsona Mandely. Podobně jako v jiných špičkových butikových hotelích, i zde je jenom omezené počet pokojů a apartmá, přičemž každý z nich je naprostý originál. Já jsem si vybrat apartmá Madiba Suite s nádhernou terasou a bazénem, které i na fotkách vypadalo velmi dobře, ale realita mě velmi příjemně překvapila. Vkusný design, kde se místo pompézního luxusu dávalo přednost tradici, historii a praktičnosti, a také úžasné sezení na terase, které dalo v kombinaci se špičkovou kuchyní (a dvojicí světlých ležáků značky Windhoek) zapomenout na strasti v letadle. Rovněž hotelová restaurace – tedy spíše by se slušelo říct „jídelní komplex“, jelikož byly stolky pro hosty nápaditě rozmístěny do třech různých místností, aby měl každý zaručený hezký výhled do zahrady, poskytovala špičkový servis, a například snídaně servírovaná na privátních vozících může bez problémů konkurovat nejlepším hotelům v Evropě.

Vstupní hala mého apartmá

Terasa s jídelní částí a soukromým bazénem

Jihoafrická kuchyně

Pivo, rugby a relax...

JNB-VFA, SA40, A319
Se slzou v oku jsem ráno po snídani opustil The Residence a nechal se odvézt zpět na letiště. Tam mě přivítal dokonalý chaos s několikahodinovými frontami před všemi přepážkami South African Airways. Bylo úplně jedno, zda letíte v economy nebo v business, případně zda máte zlatou kartu umožňující prioritní check-in – kdo neměl aspoň dvě a půl hodiny rezervy, mohl v klidu na nějaký odlet zapomenout. Obrovské tlačenice dost nemorálně využíval letištní personál, který za drobnou úplatu v podobě stovky randů nabízel předností odbavení. Naštěstí jsem měl s sebou jenom koženou cestovní tašku a bágl, takže jsem se protlačil k samoobslužnému automatu, nechal si vytisknout palubní vstupenku bez odbavení zavazadel, a za chvíli už prošel bezpečnostní i pasovou kontrolou. Tím však zrady, které si na nic netušícího cestovatele připravilo johannesburské letiště, ani zdaleka nekončily. V duchu jsem se radoval, že mám letenku do Victoria Falls v Zimbabwe a ne do Livingstone v Zambii, protože ač tato dvě města od sebe dělí jenom pár kilometrů, kontrolovali důslední letištní úředníci všem cestujícím do Livingstone potvrzení o očkování proti žluté zimnici, zatímco cestující do Victoria Falls byli téhle procedury ušetřeni.

V salónku na letišti JNB

Samotný let do Victoria Falls probíhal naprosto v pohodě. Letadlo bylo plné turistů (z větší části z okolních afrických zemí), počasí na místní poměry vynikající, a občerstvení, které letušky na krátkém přeskoku servírovaly, dalo vzpomenout na zlatou éru letecké dopravy (poučení pro ČSA – i skromný sendvič a koláč se dají připravit chutně a vizuálně atraktivně). Drobné komplikace nastaly až po přistání v Zimbabwe, protože starý letištní terminál už kapacitně přestává stačit, takže cestující musí čekat několik desítek minut venku, než na ně přijde řada u přepážek s vízy. Naštěstí se časy mění k lepšímu i v Zimbabwe, protože co nevidět bude otevřený jak nový moderní letištní terminál, tak nová prodloužená přistávací dráha, takže do Victoria Falls bude možné létat i s dálkovými letadly z Evropy nebo Středního Východu. A ještě jedna pozitivní informace – představitelé Zimbabwe a Zambie uzavřeli potřebné smlouvy a jak ve Victoria Falls, tak v Livingstone vydávají za padesát dolarů kombinovaná Uni-Visa, která platí v obou zemích. Tím odpadá spousta papírování a placení, pokud se chce člověk podívat i na druhou stranu vodopádů.

Tohle kdyby šlo u ČSA

Relativně dost místa

Pohled z okna

Po přistání ve Victoria Falls

Po důkladných (a africky patřičně zdlouhavých) vstupních formalitách jsem se konečně dostal ven z haly, kde mne přivítal řidič a za pár minut také usměvavý větrem ošlehaný čtyřicátník Brent, který kromě provozování cestovní kanceláře funguje i jako průvodce pro VIP zákazníky. Právě on se o mne měl v následujících dnech starat, a už jenom první pohled na návrh aktivit sliboval, že tohle nebude další z řady nudných a jednotvárných výletů. Ale o tom až příště…

A na co se můžete těšit v pokračování reportu? Čeká na vás procházka se lvy, krmení slonů, let vrtulníkem nad Viktoriiny vodopády, nedobrovolná minuta pod vodou v peřejích divoké Zambezi a první zastávka v Botswaně.

[cocik]

Waterboarding ve Victoria Falls

Oblast kolem Viktoriiných vodopádů se dá označit jako jedno z mála míst na naší planetě, které vyhrálo nejen jackpot geologický, ale také geopolitický, protože leží na rozhraní hned čtyřech zajímavých zemí – Zimbabwe, Zambie, Botswany a Namibie. Během několika dnů si tak můžete bez problémů prohlédnout vodopády ze zimbabwské i zambijské strany, přidat k tomu krátké safari v botswanském národním parku Chobe a vše zapít vynikajícím namibijským pivem (německá koloniální historie se nezapře). Jak už jsem psal minule, zastihl jsem oblast v jakémsi „přechodném režimu“ – na jednu stranu již fungovala kombinovaná víza, která výrazně usnadňují byrokratickou mašinérii, ale pořád ještě jsme přistáli u staré letištní budovy, do níž se cestující z celého letadla nevešli, a tak museli čekat frontu na víza venku na ploše.

Čekaly na mne tři dny, během kterých jsem měl vyzkoušet kromě hlavních hotelů také většinu aktivit, které se dají kolem vodopádů provozovat. Na první dvě noci jsem mel zajištěné ubytování v hotelu Kingdom a noc poslední v legendárním pětihvězdičkovém Victoria Falls Hotel, jednom z posledních funkčních pamětníků staré dobré britské koloniální éry. Ale zpátky na recepci hotelu Kingdom, kde mě s welcome drinkem přivítal personál a bez většího zdržování jsem dostal klíče od pokoje. Jde o klasický komplex resortového typu na rozhraní evropských tří až čtyřech hvězdiček postavený v srdci Victoria Falls pár minut chůze od vodopádů, ke kterému přiléhá rozlehlá budova s casinem, obchody a několika restauracemi. Z pohledu „běžného cestovatele“, který hledá zlatou střední cestu mezi hostely a nekompromisním luxusním ubytováním jde o variantu s rozhodně nejlepším poměrem cena/výkon – sympatický, čistý hotel s rozumnou úrovní služeb.

Pokoj v hotelu Kingdom

Hotelová jídelna

Varování před jezírkem

Prakticky hned po vybalení věcí jsem zamířil zpátky na recepci, kde mě vyzvedl řidič agentury Adventure Zone na první z výletů – procházku se lvy. Na začátek šlo o sázku na jistotu, protože podobné vycházky probíhají všude na světě víceméně stejně – dorazíte do areálu, kde se zabývají odchovem lvů a jejich vypouštěním zpět do volné přírody, po nezbytné bezpečnostní instruktáži nafasujete dřevěnou vycházkovou hůl (nejdůležitější součást výbavy, protože lvi jsou cvičení neútočit na člověka s klackem v ruce) a vyrazíte v malé skupince na hodinku dvě do buše v doprovodu pár průvodců a dvou lvích adolescentů. Lvy si samozřejmě můžete pod dohledem hladit, a pokud mají náladu, tak se s nimi i vyfotit v zajímavých situacích. Napoprvé jde samozřejmě o unikátní zážitek (soudě podle rozjařených obličejů a cvakajících fotoaparátů ostatních účastníků), ale jinak jde o naprosto stejnou věc, která se nabízí turistům i na jiných místech Afriky, což může zkušenější cestovatele trochu nudit. Co však nikoho nudit nebude, jsou kulinářské kvality restaurací ve Victoria Falls – turistická infrastruktura je zde na africké poměry hodně rozvinutá, takže není problém ochutnat kromě tradičních jídel také různé další světové kuchyně (v mém případě padla volba na příjemnou thajskou restauraci pár minut chůze od hotelu).

Druhý den brzo ráno mě vyzvednul rozesmátý Brent, majitel cestovky Adventure Zone, ale mně do smíchu moc nebylo. Čekala mě vůbec nejdivočejší akce, kterou lze v okolí Viktoriiných vodopádů zažít – rafting v peřejích řeky Zambezi, které jsou klasifikované nejvyšším stupněm obtížnosti, WW5. Vzpomněl jsem si, kterak jsem před nějakými patnácti lety sledoval v televizi cestopis, kde se napůl utopení členové české a slovenské raftové reprezentace svěřovali se zážitky ze sjíždění zdejších peřejí s příznačnými názvy jako „Schody do nebe“, „Terminátor“, „Požírač kamionů“ nebo „Zapomnění“ a i když si s pádlem celkem rozumím, měl jsem při slézání strmých schodů do hlubin sedmdesátimetrové soutěsky, kde bouřila řeka živená vodopádem, smíšené pocity. S dalšími sedmi adrenalinovými nadšenci jsme ale nakonec nastoupili do pětimetrového raftu, dozadu se posadil kormidelník Brent a vyrazili jsme. I když je Zambezi hodně divoká, je k vodákům nesmírně přívětivá – peřeje střídají klidné úseky, kde se dají posbírat ztracená pádla (nebo členové posádky), a navíc je řeka hodně hluboká, takže nehrozí, že by se člověk někde zasekl nebo omlátil o kameny. Tím jsme se všichni utěšovali, kdykoliv se pod námi objevila několikametrová propast zakončená rachotící zpěněnou stěnou, která náš raft vmžiku zalila stovkami litrů příjemně teplé vody.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=H2umx2xnjQg[/youtube]
Jedno z instruktážních videí doporučených ke sledování před začátkem plavby

S každou další peřejí nám docházelo, že se co nevidět naplní Brentova věta, že otázkou není, zda se převrhneme, ale kolikrát se nám to stane. A skutečně začalo přituhovat – posuďte sami, jak vypadal průjezd peřejí nazvanou „Půlnoční bufet“ (na jídelním lístku totiž měla hned tři různě obtížné průjezdy). Takže jedeme po klidné řece, třicet metrů před námi je druhý raft. Najednou slyšíme křik, druhý raft zmizel kdesi v propasti, aby o sekundu později vyletěl bokem na vlnu a vysypal při tom celou posádku včetně dvou instruktorů. Není čas zjišťovat, co se stalo, protože v tu chvíli už začínáme do pětimetrové propasti padat i my. Na jejím konci je dvoumetrová vlna, Brent řve „držte se“, všichni se chytáme lana kolem raftu a zapřeme se v očekávání nárazu. Rána jako z děla, nic nevidím, akorát cítím, že jsem pod vodou, která se mnou příšerně mele. Aha, takže takhle to vypadá, když se člověk převrátí v peřejích. Jenže zrovna když jsem si vybavoval větu z instruktáže o tom, že jsme každý zodpovědný za svou vlastní záchranu, objevil jsem se z ničeho nic na hladině a co víc – pořád v raftu. Pravda, na palubě nás zůstala polovina a každý jsme seděli někde úplně jinde, ale všichni jsme se radovali, že jsme z nejhoršího venku. Jenže to byla chyba, protože peřej ještě neskončila, a tak jsme se zuby nehty snažili udržet raft v rozumném směru, zatímco kolem nás tu a tam vykoukávaly hlavy topících se vodáků, aby je divoký proud vzápětí znovu stáhnul pod hladinu.

Nájezd do peřeje, kormidelník tuší problém

Raft i s posádkou je hluboko pod vodou

Po vynoření, půlka lidí chybí, zbytek nechápe, co se stalo

Když jsme konečně na klidnější vodě vytáhli otřesené spolubojovníky zpět do lodi, bylo všem jasné, že ten den ve vodě s jistotou skončíme úplně všichni a že to nebude zrovna příjemný zážitek. No a pak to konečně přišlo. Opět propast, jedna vlna v pohodě projetá, druhá vlna už s obtížemi a o kus dál už čekala vlna třetí, velká jako autobus, která si nás dala k večeři. Pamatuji si, že jsem seděl na raftu a najednou jsem měl pocit, jako bych byl ve ždímačce. Šílené vodní proudy si se mnou dělaly, co chtěly, a bylo úplně jedno, že jsem měl plovací vestu. Přestal jsem vnímat, kde je nahoře a kde dole a jenom si v hlavě opakoval, že nejdelší peřej trvá minutu a půl, takže když budu dost dlouho držet dech, tak se nakonec nějak na hladinu dostanu. Jenže to se hezky říká na bezpečnostní instruktáži, ale hůř provádí uprostřed divoké řeky, kde jste každou chvíli někde jinde. Nejhorší jsou krátké okamžiky, kdy vám vyplave hlava, ale zrovna když se konečně chcete nadechnout, tak jste znova pod vodou a akorát tak se nalokáte vody. Nebudu to dál protahovat – nakonec peřej opravdu skončila, já se napůl utopený vynořil a s obrovskou radostí uviděl kajakáře z bezpečnostního doprovodu, který se svojí lodí přijel ke mně, abych se mohl na chvíli chytnout a vydýchat (a za chvilku s omluvným „sorry, musím vylovit ostatní“ zase zmizel).

Jedna z jednodušších peřejí

V pravém dolním rohu jsou vidět moje nohy a pádlo

Opět jsem v pravém dolním rohu, za chvíli se přestanu topit

Naivně jsem se domníval, že je první „cvaknutí“ na Zambezi to nejhorší, protože člověka překvapí obrovská síla vodního proudu, a že se to s každým dalším long swimem (situace, kdy jste ve vodě bez kontaktu s raftem) bude lepšit. Jak šeredně jsem se mýlil – při druhém nedobrovolném výletu pod vodní hladinu mi hlava vykoukla akorát tak včas, abych si uvědomil, že se řítím plnou parou na balvan. Zpevnil jsem tělo v očekávání nárazu, ale pár centimetrů před kamenem se proud rozdělil a já, ani nevím jak, skončil v mělké tůni poblíž jednoho z břehů. Vylezl jsem ven z vody, abych popadnul dech (v tu chvíli si uvědomil, že už jsem na zambijské straně Zambezi, takže jsem vlastně nelegálně překročil státní hranice), ale na další přemýšlení nebyl moc čas, protože jsem musel skočit znovu do rychlého proudu, abych dohnal zbylé členy naší výpravy, co se o nějakých sto metrů dál zrovna snažili nalézt zpátky do raftu. Když jsem byl konečně v bezpečí lodi, ozvalo se lakonické konstatování kormidelníka „hele, já bych na ten břeh moc nelezl, občas tam jsou krokodýli“. Zkrátka a dobře, rafting na Zambezi je asi nejextrémnější podoba divoké vody, kterou může běžný smrtelník zažít (opravdu je to jiná liga proti divokým řekám v Evropě nebo severní Americe), ale musíte počítat s tím, že i když je to výlet relativně bezpečný a zvládnou ho i mírně pokročilí vodáci, s pravděpodobností blížící se jistotě zažijete stejné pocity, jako teroristé na Guantanamu při waterboardingu.

Klidnější část řeky, vodácka idyla...

Zbývalo jenom vyřešit, kde oslavit, že člověk přežil setkání se Zambezi. Ideálním místem je jedna z vyhlídkových lodí, které se plaví po (klidné) Zambezi nad vodopády. Naše skupinka se proto nalodila na horní palubu moderní jachty Zambezi Explorer, kde jsme v relativní pohodě popíjeli gin s tonikem a sledovali západ slunce nad africkou buší, který čas od času přerušil zívající hroch. Musím se přiznat, že se mi na „obyčejnou“ vyhlídkovou plavbu moc nechtělo, ale skvělý design lodi a úslužný personál na horní palubě vytvořil vynikající atmosféru, takže si podobný výlet kdykoliv rád zopakuji.

Zambezi explorer u mola

Na horní palubě

A je tu nový den a nová várka zážitků. Hned ráno naši skupinku zavezl řidič pár kilometrů za Victoria Falls na snídani zpestřenou projížďkou na slonech. Na rozdíl od podobných akcí v jižní a jihovýchodní Asii, které mají příchuť hodně masové turistiky, se zdejší provozovatel specializuje na menší skupinky, kterým dokáže nabídnout luxusnější servis okořeněný zajímavými přídavky. Není proto problém si po skončení vyjížďky v buši se slony hrát, krmit je a udělat spoustu zajímavých fotografií. Na personálu je navíc vidět, že to jsou opravdoví nadšenci, kteří mají zvířata rádi a snaží se k nim chovat maximálně ohleduplně. V podobně příjemném duchu pokračoval i zbytek dopoledne, kdy jsme si šli konečně prohlédnout samotný areál vodopádů. Měli jsme hned dvojí štěstí - jednak na příhodný termín, kdy bylo v Zambezi minimum vody, takže nebyla většina pozorovacích teras zahalená neprostupnou vodní tříští, a také na fakt, že jsme byli v Zimbabwe, odkud je na vodopády mnohem lepší výhled než ze Zambie. Člověka odkojeného evropskou a americkou posedlostí po bezpečnosti určitě potěší, že u vodopádů nikdo neřeší nějaké zákazy vstupu nebo přehnaná zábradlí, a tak není pro odvážné návštěvníky problém udělat si unikátní fotku přímo na hraně hluboké propasti.

Slon v buši

V ruce mam sušenky, slon chobotem somruje

Klasický pohled na vodopády

Někdo asi vypnul vodu

Dobrovolnice z ruské výpravy pózuje (já byl na tuhle fotku posera)

Odpoledne bylo vyhrazené návratu do starých dobrých časů. Z útulného moderního resortu Kingdom Hotel jsem se přestěhoval o pár desítek metrů vedle do pětihvězdičkového Victoria Falls Hotel, ze kterého doslova dýchá atmosféra staré koloniální éry (není divu, areál pochází z roku 1904). Nekompromisní kvalita služeb, stylové vybavení interiéru (zejména nápad vyzdobit chodby dobovými plakáty a reklamami historických aerolinek či lodních společností), architektonický design, rozlehlé anglické parky nebo třeba restaurace Stanley’s Terrace s nádherným výhledem na legendární most a říční soutěsku, to vše činí z tohoto místa jasnou jedničku pro cestovatele, kteří si oblíbili luxusnější cestování. Víceméně na každém kroku mě překvapilo, s jak velkým citem pro detail byl zdejší hotel postaven a i když mám k anglickému lordovi hodně daleko, nebyl pro mne problém vžít se do pocitů řady slavných příslušníků britské aristokracie, kteří zde při své návštěvě vodopádů přebývali.

Salónek ve Victoria Falls Hotel

Můj pokoj v koloniálním stylu

Dekorace ze starých plakátů

Nezbylo než se rychle převléci do společenských šatů a vyrazit za kulturou. V mém případě šlo o večeři v tradiční africké restauraci Boma několik kilometrů za Victoria Falls. Ta se nachází v těsné blízkosti hotelů Safari Lodge a Safari Club. Využil jsem pozvání a rychle si oba dva hotely prohlédnul – jde totiž o zcela jiný typ zážitku než ubytování přímo ve Victoria Falls. Například hotelová restaurace má výhled na malé jezírko, kam podvečer chodí pít zvířata, takže je možné přímo od jídla pozorovat slony či další velkou faunu. Nevýhodou je samozřejmě větší vzdálenost od vodopádů (a víceméně veškerého dění ve městě), ale pokud z Victoria Falls nepokračujete přímo na safari, může to být zajímavá alternativa pro milovníky přírody. Ale zpět na večeři. Příchod do restaurace mne trochu vyděsil, neboť každý host nafasoval tradiční africký hábit a doprovodné taneční vystoupení trochu připomínalo večírky pro východoněmecké důchodce, ale realita byla naštěstí mnohem příjemnější – velmi chutné speciality africké kuchyně (nechyběl krokodýl, pštros nebo třeba prase bradavičnaté) doprovázel relativně povedený program, při kterém personál každému rozdal africký buben a kdo chtěl, mohl se zapojit a s kapelou si trochu „zajamovat“.

Vyhlídková terasa restaurace v Safari Lodge

Předkrm v restauraci Boma

Poslední den ve Victoria Falls začal v akčním duchu. Opět ranní jízda několik kilometrů za město, tentokrát na heliport k šedočervenému sedmimístnému Bell Long Ranger. Majestátní krásu Viktoriiných vodopádů si totiž člověk nejlépe vychutná ze vzduchu a ostatně právě proto je v prostoru nad vodopády celý den dost rušno. Krátce po startu jsme proto nabrali kurz k řece a po nastoupání do bezpečné výšky začali létat nad vodopádem pomalé osmičky, aby si krásný výhled užili pasažéři na obou stranách vrtulníku. Coby leteckého fandu mě hodně zajímala bezpečnost hustého provozu v oblasti, což mi pilot vysvětlil velmi jednoduše – všechny stroje jsou v rádiovém kontaktu, existují přidělené letové hladiny, a kdo dřív přijde, má nárok na nižší výšku. Pokud k vodopádům dorazíte v době vysokého stavu vody, je pohled z helikoptéry víceméně jediný způsob, jak udělat rozumnou fotku celých vodopádů, protože ze země jsou zahalené neprostupnou clonou kapek vody.

Náš vrtulník

Vodopády ze vzduchu

Vody opravdu moc nebylo

Postupně začaly odtikávat poslední minuty pobytu v Zimbabwe. Ještě krátká prohlídka hotelu Elephant Hills, který je podobně jako Safari Lodge & Club postavený na kopci mimo město a i přes určitý brutalistický design nabízí krásné výhledy na okolní krajinu a hlavně osmnáctijamkové golfové hřiště navržené Gary Playerem, a pak už se celá naše skupina posadila do příjemného klimatizovaného mikrobusu na cestu k hranicím Botswany. Po pár desítkách minut jsme zastavili na hraničním přechodu, rychle vyřešili výstupní formality v Zimbabwe, přestoupili i s věcmi do druhého mikrobusu a o něco pomaleji vyřídili vstupní razítka do Botswany. Za dalších pár minut zastavil řidič před letištěm Kasane, kde už čekal otevřený safari jeep z hotelu Chobe Game Lodge. Rychlá překládka zavazadel a vzhůru do divočiny, přesněji řečeno na prašné cesty národního parku Chobe.

Letištní bouda v Kasane

Transfer do Chobe

Odbočka k hotelu

Už samotný příjezd do hotelu se vymyká tradičním představám o „transferu z letiště“. Otevřený jeep zahne po pár kilometrech asfaltky na prašnou cestu do buše a prakticky okamžitě vás obklopí místní zvířena. Jednu chvíli kolem vás proběhne pár desítek antilop impala, za chvíli zase projedete stádem černých buvolů, které se utábořilo v nížině podél cesty, o kus dál zase uvidíte rodinku prasat bradavičnatých… pro nepřipraveného člověka to může být celkem šok, ale jde o šok velmi příjemný. Další příjemné překvapení nastane po příjezdu do hotelu, který je navržený v sympatickém stylu a nabízí vysoký standard ubytování. Součástí all-inclusive balíčku v Chobe Game Lodge jsou všechny safari aktivity, takže je jenom na vás, jestli se rozhodnete ráno vstát dřív a vyrazit v džípech na projížďku při východu slunce, nebo jestli strávíte celý den u příjemného jídla a pití na jedné z vyhlídkových teras nad řekou. Vůbec nejzajímavější jsou projížďky na lodích při západu slunce. V tu dobu totiž k řece přicházejí všechna zvířata pít, takže prakticky na každém kroku můžete potkat něco zajímavého. Jednou je to krokodýl, jindy koupající se stádo slonů, antilopy, orli, opice… - doslova ráj pro amatérské i profesionální fotografy.

Pokoj v Chobe Game Lodge

Fotosafari na lodích

Zvířátka poprvé

Zvířátka podruhé

A zvířátka potřetí

Jeden z hotelových barů

Byl jsem po předchozích pár dnech celkem utahaný, ale velmi dobrá večeře pod širým nebem (i když jsme byli prakticky hned vedle řeky, tak nás díky šikovně rozmístěným lapačům hmyzu neotravovali komáři) mě pozitivně naladila, takže jsem souhlasil s tím, že vstanu v nekřesťanskou hodinu a připojím se k rannímu safari v jeepech. Personál ranní vstávání hostů vyřešil na jedničku, protože kromě telefonního probuzení připravil také silnou kávu a drobnou „předsnídani“, v autě byly navíc k dispozici teplé přikrývky, protože těsně před rozbřeskem není v buši zrovna nejtepleji. Prakticky hned po výjezdu z areálu hotelu se před námi opět rozjela promenáda všech možných druhů afrických zvířat a ptáků – ostatně právě tím je národní park Chobe proslavený. Průvodci byli navíc v rádiovém kontaktu s ostatními jeepy, takže si vzájemně poskytovali informace o aktuálním výskytu zajímavějších kousků, ale i když jsme čas od času potkali nějaký jiný jeep, měla ranní vyjížďka k masové turistice hodně daleko. Jenže každá zábava musí jednou skončit, a jakmile slunce vystoupalo trochu výš nad obzor a začalo být hodně teplo, vrátili jsme se zpět na hotel, kde už na nás čekala plnohodnotná snídaně. A po snídani opět balení věcí a přesun o dům dál, tentokrát do delty řeky Okavango. Mimochodem, dokonce i transfer z hotelu na letiště je potřeba plánovat s ohledem na okolní faunu – v jednu chvíli jsme museli na pár minut zastavit, protože na cestě stálo stádo slonů. Evidentně nám přišli popřát šťastnou cestu…

Východ slunce v buši

Momentky zvířat

Momentky zvířat

Momentky zvířat

Momentky zvířat

Cesta na letiště

Přiště budeme putovat křížem krážem deltou Okavanga všemi možnými dopravními prostředky - od malých vrtuláků, přes jeepy, až po rychlé lodě. A také poznáte, jak vypadá pětihvězdičkový trampský tábor...

[vladivostok]

Super trip report Bude aj trip report z navštevy Slovenska ?

[cocik]

Urcite ano. Az dodelam Botswanu, tak mam pripraveny material na dva kratsi reporty do Asijskych uletu - jeden ze Slovenska a jeden z Hong Kongu a Macaa

[whiskey]

Kaiser by sa isto potesil tomu raftovaniu

[vladivostok]

Urcite ano. Az dodelam Botswanu, tak mam pripraveny material na dva kratsi reporty do Asijskych uletu - jeden ze Slovenska a jeden z Hong Kongu a Macaa

Super už sa ťešim

[Lkprak]

Perfektní...z těch fotek se doslova tají dech. Mr. Tripreport je zpátky. A velkém stylu.

[flyingblue]

Zatim jsem nezaznamenal, ze bys priznal ten lodni kufr nacpanej pripravky tradicni cinsky mediciny, ze kterejch bylo 99% na seznamu CITES.

Nestyd se

[micaello]

Krása, u toho raftu mi a zatrnulo .

A parádní fotky..čím jsi nakonec fotil?

[cocik]

Krása, u toho raftu mi a zatrnulo .

A parádní fotky..čím jsi nakonec fotil?

Dekuju za pochvalu fotek, mam bohuzel humpolacky ruce, takze moc fotit neumim - nejakej talentovanejsi fotograf by z toho dostal mnohem vic.

Jinak mam starej Canon 60D a takovej ten archaickej vysouvaci 100-400 objektiv, co se da v pripade nutnosti pouzit jako kladivo, protoze je z nejaky masivni litiny. Na to moje cvakani to staci.

[micaello]

No právě že na to, že nejsi profesionál, jsou pěkné!

[Fabo]

Diky za tripreport, na to abych se tam taky vydal, asi nebudu mit sanci, a urcite ne v nejblizsi dobe (v kouktu duse doufam alespon v ten JNB a vylety v okoli), ale alespon takto sprostredkovane si to neskutecne uzivam.

[cocik]

Blízká setkání třetího druhu

Jestli by se dal botswanský národní park Chobe s trochou nadsázky přirovnat k „safari Disneylandu“, který je naprosto ideálním místem pro cestovatele, kteří do africké divočiny vyrážejí poprvé, pak by se daly pětihvězdičkové safari campy Ker & Downey označit coby destinace pro „starší a pokročilé“, zkrátka ideální místo pro lidi, kteří chtějí sofistikovanější a rafinovanější zážitek.

Naše cesta do tábora Shinde začala na mezinárodním letišti Kasane. Jenže tentokrát jsme nenastoupili do velkého Boeingu nebo Airbusu, protože na ploše čekala dvojice malých osmimístných jednomotoráků GA-8 Airvan, ideálních spolehlivých dříčů do botswanské divočiny, kde se přistává na improvizovaných polních letištích. Rychlé přivítání s pilotem, pětiminutovka tetrisu ve stylu „jak nejlíp nacpat batohy do miniaturního zavazadlového prostoru“ a už rolujeme na start. Venku pražilo sluníčko, teplota hodně nad třicet stupňů a na obzoru se začaly objevovat bouřkové mraky, takže se dal očekávat velmi dobrodružný let. Pořádně jsem si utáhnul bezpečnostní pás a začal se smiřovat s tím, že mě čeká minimálně hodina na horské dráze, ale pilot si naštěstí počínal velmi zkušeně a lokální bouřky oblétával s dostatečnou rezervou, takže nehrozilo, že by pasažéři museli použít přichystané papírové pytlíky. Odměnou za trpělivost pak bylo klesání nad liduprázdnou buší zakončené ostrou zatáčkou na improvizovanou štěrkovou přistávací dráhu, u které už čekaly dva otevřené jeepy.

Na palubě Airvanu

shinde01.jpg (93.79 KiB) Zobrazeno 7505 x

Nízký let nad buší

shinde02.jpg (128.03 KiB) Zobrazeno 7505 x

Polní letiště

shinde03.jpg (120.77 KiB) Zobrazeno 7505 x

Camp Shinde
Když se zpětně dívám na cestu po všech campech, přijde mi začátek v Shinde jako naprosto ideální. Tábor je sice postavený v relativně odlehlé části delty Okavanga, ale pro své obyvatele nabízí veškerý myslitelný komfort. Pokud jste ještě nikdy v podobném campu nebyli, můžete si ho představit jako pětihvězdičkovou verzi malého pionýrského tábora. Pro turisty je připraveno osm stanů-bungalowů s nádherným výhledem do přírody, které jsou však uvnitř vybavené podobně jako luxusní hotelové apartmá (včetně koupelny, splachovacího záchodu a sprchového koutu). Do zázemí tábora pak patří ještě dřevěný přístřešek s jídelnou a „společenskou místností“, a také malý bazén (pravda, než vás do něj pustí, musíte absolvovat školení co dělat v případě, že přijde slon nebo hyena). A jsou to právě ona bezpečnostní školení (kam chodit, kam nechodit, co dělat, když mám vedle stanu lva nebo hrocha…), která člověka vrátí zpět do reality a upozorní ho, že má sice komfortní zázemí, ale pořád ještě je uprostřed africké divočiny, kde jsou lidé pouze hosty.

Areál tábora

shinde07.jpg (131.09 KiB) Zobrazeno 7505 x

Ložnice ve stanu

shinde05.jpg (101.56 KiB) Zobrazeno 7505 x

Koupelna

shinde06.jpg (113.28 KiB) Zobrazeno 7505 x

Krátce po příjezdu a ubytování jsme vyrazili na první výlet. Nebylo to však v jeepu, nýbrž na lodích s plochým dnem. Přiznám se, že mě taková plavba moc nelákala, protože loďka vypadala jako zmenšená verze pomalých vyhlídkových plošin z Chobe, jenže jakmile jsme vjeli do spleti úzkých vodních kanálů ohraničených dvoumetrovými rákosy, okamžitě jsem změnil názor. Motor zařval na plné obrátky a my doslova letěli nekonečným zeleným tunelem se spoustou zatáček (celé to trochu připomínalo nějakou bondovku). Přestávky mezi adrenalinovými přesuny vyplňovalo pozorování zajímavých ptáků, kteří se tu a tam vynořili mezi rákosy, a také focení líných hrochů, kteří odpočívali v místech, kde se kanál rozléval do širokých tůní. A nechybělo ani stylové překvapení na závěr – krátce před západem slunce jsme totiž přirazili ke břehu travnaté zátoky, kde byl připravený bíle prostřený stůl se šampaňským, nezbytným ginem s tonikem a několika malými zákusky. Při pohledu na zapadající slunce pak naši průvodci vysvětlovali, že právě gin a tonik stojí za úspěchem anglických kolonistů v téhle části světa. Tonik totiž obsahuje chinin, který plní roli účinného antimalarika, zatímco víno popíjené Francouzi nic takového nemělo. Nakonec jsme ale zanechali geopolitických úvah a vrátili se do tábora, jelikož se venku začalo rychle stmívat.

Ve stanu jsem si dal rychlou sprchu a šel na večeři, protože mi za celý náročný den celkem vyhládlo. Všichni táboroví hosté večeří ve společné jídelně u jednoho stolu s průvodci, což je naprosto ideální místo i čas pro vyprávění zajímavých historek o zvířecích návštěvách uprostřed tábora. Samozřejmě si ale pod slovem „jídelna“ musíte představit špičkově prostřený stůl s porcelánovým servisem a pětichodové menu, které svoji kvalitou nemá daleko k michelinské kuchyni (opět velmi nenápadné připomenutí, že tábory Ker & Downey cílí na velmi náročnou klientelu). Náš průvodce Paul nad moučníkem navrhl, že bychom mohli vyrazit na noční safari v jeepech, návrh byl vzápětí jednomyslně přijat, a tak jsme si dali sraz za deset minut ve „společenské budově“. Když jsme se rozcházeli do stanů pro teplé oblečení, tak nám Paul napůl z legrace připomínal, že nemáme chodit po táboře v noci sami, protože nikdy nevíme, na co venku narazíme. S pomyšlením, že jde jenom o další z historek na strašení turistů, jsem si ve stanu vzal bundu a pár dalších věcí, ale když jsem otevřel dveře a vyšel nad zápraží, slyšel jsem razantní: „Zůstaň stát, kde jsi, a ani se nehni“. Hned poté ozářil kužel průvodcovy baterky siluetu, která trochu připomínala psa baskervilského, na pěšině nějakých patnáct metrů od mého stanu. „Počkej chvíli, než ta hyena odejde, a hlavně nechoď dál,“ dostal jsem další pokyn (pravda, v tu chvíli jsem spíš lovil srdce v kalhotách, než abych někam chodil) a skutečně, po pár desítkách sekund přestalo divoké zvíře okounění do baterky bavit a odběhlo pryč z tábora. Ve srovnání s hyenou na zápraží proběhlo samotné noční safari relativně bez adrenalinu. Průvodci díkybohu používali tlumená světla s červeným filtrem, takže jsme zvířata neplašili a mohli zblízka sledovat hrochy spásající trávu nebo třeba tříčlennou skupinu hyen, která se právě snažila obklíčit stádo antilop.

Posezení v jídelně

shinde09.jpg (120.65 KiB) Zobrazeno 7505 x

Jedno z mraků zvířat všude kolem

shinde11.jpg (160.83 KiB) Zobrazeno 7505 x

Footsteps in the Delta
Přiznám se, že se mi v noci neusínalo moc dobře. Při každém skřeku nebo zašustění jsem se ujišťoval, že mám zavřené dveře a vím, kde je ve stanu baterka s poplašnou sirénou, ale naštěstí mě za tmy nenavštívili žádní nezvaní hosté – pokud tedy nepočítáme neidentifikovatelnou havěť hopsající po střeše stanu a několik slonů, jejichž siluety byly vidět na světlejším pozadí buše nějakých padesát metrů od tábora. Po snídani (na kterou jsem se musel prodrat skrz skupinku antilop okupujících pěšinu do jídelny) následoval další výlet na lodích a pak přibližně půlhodinový přesun jeepem do tábora Footsteps, zlatého hřebu výletu v Okavangu. Tábor Footsteps jde totiž ještě minimálně o úroveň výš než Shinde. Posuďte sami – pro hosty jsou připravené pouze tři stany, kompletní areál funguje bez elektřiny, je volně průchozí pro zvířata a navíc jsou jeho průvodci specialisté na pěší safari. Spartánské podmínky však neznamenají, že by se měl člověk vzdát úplně všech výdobytků civilizace – ve stanech jsou pohodlné postele a za plastovou zástěnou dokonce klasický splachovací záchod s malým improvizovaným umyvadlem, každý stan má na okolních stromech zavěšenou velmi pohodlnou houpací síť, ale hlavně venkovní sprchový kout s teplou vodou. Tedy, přesněji řečeno s kýblem vody, ke kterému je připojená trubka s kropítkem – pokud se chcete osprchovat, personál během chvíle do kýble připraví teplou vodu, a vy si můžete užít pár minut jedinečného zážitku. Pokud bych měl srovnat tuhle „kýblovou sprchu“ uprostřed africké divočiny s podobně originálním sprchováním v jedenáctikilometrové výšce na palubě A380 Emirates, vyhrává jednoznačně Afrika.

Kamarád na terase před stanem

footsteps01.jpg (118.42 KiB) Zobrazeno 7500 x

Paul vysvětluje jak používat sprchu

footsteps02.jpg (171.85 KiB) Zobrazeno 7500 x

Jídelna s porcelánovým servisem

footsteps03.jpg (140.31 KiB) Zobrazeno 7500 x

Po krátkém obědě (opět porcelánový servis a několik vynikajících chodů, tentokrát však připravovaných postaru na klasických kamnech a grilu) jsme spolu s průvodcem Paulem vyrazili pěšky do buše. Je zajímavé, že když sedíte v jeepu, mají vás zvířata tendenci ignorovat, ale jakmile jdete po svých, vnímají vás jako součást přírody, přesněji řečeno součást potravního řetězce. Musíte tedy postupovat hodně obezřetně, abyste antilopy nebo žirafy nevystrašili, ale zase to nesmíte s tím tichým pohybem moc přehánět, protože v husté trávě číhají také šelmy. O tom jsme se ostatně přesvědčili po nějaké hodině chůze, když jsme sledovali čirý zvířecí ruch poblíž přírodního napajedla. Paul se najednou poplašeně otočil a říká: „to je divné, ty antilopy se nedívají na nás, ale za nás“. Zkušeným zrakem pak chvíli sledoval hustou trávu nějakých třicet metrů za námi a následně začal rychle chrlit povely: „Pozor, za námi je lvice, a podle všeho tu bude někde i druhá, musíme vytvořit těsnou skupinu.“ Jenže než to dořekl, ozvalo se opravdu hodně nepříjemné lví zavrčení. Teda ono bylo možná úplně obyčejné, ale když něco takového slyšíte v cirkuse nebo Zoo, kde jsou mezi vámi a lvem silné ocelové mříže, cítíte se jinak, než když se vám to stane na pěším výletu africkou divočinou. Paul rychle ověřil, že má nabitou pušku, rychle prohodil pár slov s druhým průvodcem a opět udílel rady: „Je dost možné, že ta lvice zaútočí, aby nás zahnala. Nikdo ani hnout a v žádném případě se nesnažte utíkat!“ Něco takového by mě ostatně ani nenapadlo, protože jsem byl polomrtvý strachy, a v duchu počítal, že mám šanci asi jedna ku osmi, že si vybere jako kořist zrovna mě. Další dvě minuty jsme na sebe s lvicí nehnutě civěli, až konečně přišel pokyn: „Ted všichni velmi pomalu v jedné skupině odejdeme směrem doprava“. Nejtěžší na tom ústupu bylo právě ono „velmi pomalu“, protože jsme prakticky všichni chtěli být co nejdřív někde hodně daleko, ale nakonec jsme spořádaně odešli o nějaký kilometr dál, kde už čekal jeep a tradiční stolek s ginem a tonikem. Asi se nebudete divit, když prohlásím, že láhev ginu zmizela v rekordním tempu.

Procházka divočinou

footsteps05.jpg (126.06 KiB) Zobrazeno 7500 x

Naštvaná kočička

footsteps06.jpg (184.24 KiB) Zobrazeno 7500 x

A stejné kočky focené z auta

footsteps08.jpg (157.6 KiB) Zobrazeno 7500 x

Západ slunce nad buší

footsteps07.jpg (82.24 KiB) Zobrazeno 7500 x

Po krátkém občerstvení jsme nasedli do jeepu a vrátili se zpět k místu našeho blízkého setkání botswanského druhu. A právě tady se nádherně projevil rozdíl mezi pěší chůzí a autem. Lvice (skutečně byly dvě) pořád ještě čekaly v trávě a s autem jsme se mohli přiblížit až na nějakých deset, patnáct metrů, aniž by to vyvolalo nějakou reakci. Spouště fotoaparátů cvakaly jak o závod, ale napětí a adrenalin u toho nebyl žádný. U večeře jsme potom s Paulem celou situaci ještě několikrát rozebírali – všem nám poděkoval, že jsme zachovali klid, a coby odměnu přidal zajímavou historku, kterak do tábora Footsteps přijela jistá Američanka z New Yorku, která byla poprvé v cizině. Na začátku průvodcům trvalo několik hodin, než ji uklidnili a přesvědčili, že se nemusí bát spát ve stanu, a že je všechno naprosto bezpečné, aby pak tábor zažil jednu z nejdivočejších nocí ve své historii, protože se mezi stany zatoulalo zraněné prase bradavičnaté, které mělo v patách smečku lvů. Všude řev, rány i neskutečný rámus, a když bylo konečně po všem, odvážil se Paul vylézt ze svého stanu, aby šel s puškou v ruce zkontrolovat nebohou Američanku. Na otázku, zda viděla a slyšela lvy, se mu dostalo odpovědi: „No to si piš, že jo,“ ale ráno milá Američanka prohlásila, že rozhodně zůstává i po zbytek pobytu, protože takové věci nikde jinde nezažije.

Odebral jsem se spát s přesvědčením, že ať se bude dít, co chce, nesmím v žádném případě zpanikařit a opustit bezpečí zavřeného stanu, který velká zvířata vnímají jako neproniknutelnou překážku, i když tenké plátno nebo síťovina není pro ostré lví drápy žádný velký problém. Za zvuků noční Afriky jsem usnul spánkem spravedlivých a doufal, že se ráno v klidu probudím. Jenže ouha, uprostřed noci mě probudil smrad a funění. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyknul na tmu, a začal pohledem pátrat kolem, co že se to vlastně děje. Skrz stanovou síť jsem viděl na jedné straně temný sprchový kout, na druhé straně pustou říční mokřinu a za hlavou opět temný flek, asi od sprchového koutu. Moment, tady ale něco nehraje, za hlavou přece sprchu nemám. Ještě jeden pohled, a už je to jasné - ten temný flek byl ohromný hroch, který pět metrů od mé hlavy klidně spásal trávu. Vybavil jsem si poučky v průvodcích o tom, jak jsou hroši agresivní zvířata, opět pohledem překontroloval, kde mám nouzovou sirénu, jenže minuty ubíhaly a milý hroch pořád jenom jedl a mě si nevšímal. Po pár minutách se posunul o kus dál, kde byl krásně vidět ve svitu měsíce, a tak jsem si uprostřed africké noci užíval soukromé hroší představení. Obrovsky silný zážitek…

Ráno u snídaně jsem se zeptal Paula, zda jsou podobná noční setkání častá, na což mi odpověděl, že jsou víceméně na „denním menu“. Nejvíce si je překvapivě užívají děti, protože tábor pořádá speciální „dětská safari“, kdy se rodičům s dětmi věnují průvodci, kteří je kromě výletů v buši učí také základům stopování, vaření na ohni a africké verzi fotbalu, kdy se udělají branky z vypreparovaných sloních či hroších lebek, které se čas od času dají najít v buši. Po snídani následovala ranní dvouhodinová procházka, během které jsme mohli obdivovat třeba stádo žiraf, které zrovna nedaleko hodovalo na listech nevysokých stromů. Byl jsem přesvědčený, že se do tábora Footsteps musím ještě někdy vrátit, ale bohužel přišel čas sbalit věci, nasednout do jeepu a přesunout se k čekajícímu letadlu. Čekal nás přibližně dvacetiminutový přeskok do tábora Okuti uprostřed známé přírodní rezervace Moremi. Slovo „přeskok“ je na místě, protože se cílové polní letiště nacházelo na úzkém vymýceném pásu ze všech stran ohraničeném vysokými stromy, takže prudké klesání i samotné přistání jako by vypadlo z učebnice létání v divočině (a to jsme měli celkem štěstí, protože dvě minuty po našem příletu si na runway udělal výlet slon).

Vystrašili jsme par žiraf

footsteps10.jpg (143.81 KiB) Zobrazeno 7500 x

Brodění řeky v jeepu

footsteps13.jpg (178.06 KiB) Zobrazeno 7500 x

Odlet do Okuti

footsteps14.jpg (139.55 KiB) Zobrazeno 7500 x

Okuti
Camp Okuti, postavený na pylonech na břehu řeky Maunachira, je ze všech čtyřech táborů nejcivilizovanější a nabízí rozhodně nejvyšší komfort – ostatně i stany vypadají spíš jako luxusní bungalowy z maledivských resortů a nechybí veškeré civilizační zázemí včetně bazénu nebo vany pod širým nebem. Také příroda kolem je poněkud „civilizovanější“ – správa národního parku pečlivě udržuje veškeré komunikace a tu a tam potkáte jeep nebo menší auto s jinými cestovateli, ale rozhodně nejde o masovou turistiku z „Disneylandu“ v Chobe, spíš zážitek na půl cesty mezi Chobe a panenskou divočinou kolem tábora Shinde. A bylo to právě tady v Okuti, kde jsem měl možnost vidět hodně zblízka početná stáda zeber, na které jsem v předchozích výletech neměl moc štěstí. K tomu samozřejmě antilopy všech druhů a také spousta pestrobarevných ptáků. Nechyběla opět tradiční podvečerní zastávka s ginem a tonikem (tentokrát servírovaným ze stylových dřevěných beden v klasickém anglickém stylu), ale zpátky v táboře jsme museli být ještě před setměním, protože správa parku vyžaduje, aby měla zvířata v noci absolutní klid.

Hodně pěkné ubytování

okuti02.jpg (117.2 KiB) Zobrazeno 7499 x

Nechybí koupelna s vanou

okuti03.jpg (105.39 KiB) Zobrazeno 7499 x

Společenská místnost

okuti01.jpg (151.79 KiB) Zobrazeno 7499 x

Bedna na čaj a gin

okuti10.jpg (153.84 KiB) Zobrazeno 7499 x

Jak je z mého předchozího vyprávění zřejmé, každý z táborů má své unikátní kouzlo a „rodinné stříbro“, které jinde nenajdete. V případě Okuti je to v první řadě personál. Jistě, všude se vám dostane pětihvězdičkový servis, ale zde jdou lidé ještě o krok dál. Třeba při tradičním večerním hudebním vystoupení, kdy se do zpěvu a tance zapojí víceméně kompletní osazenstvo tábora včetně hostů (já coby hudební a taneční antitalent zapěl jenom u jedné písničky, která měla v refrénu snadno zapamatovatelná slova „kokota, kokota“), bylo krásně vidět, že tvoří všichni dobře sehranou partu a baví se naprosto nenuceně (zatímco jinde bylo tu a tam vidět, že to někteří zaměstnanci berou trochu jako povinnou spartakiádu nebo generálku na soutěž Eurovize). K tomu si přidejte ještě vynikající jídlo a pohodovou atmosféru „večerů pod lampou“, kdy si hosté a průvodci vypráví v křeslech na vyhlídkové terase u ginu s tonikem zajímavé historky, takže ve finále máte pocit, že skutečně relaxujete na dovolené, a ne že se strachujete o život v divočině. Každopádně zdání někdy klame, a tak není radno podceňovat přísný zákaz nočního vycházení za hranice tábora. Soudě podle zvuků, které se tu a tam z temnoty ozývaly, by se mohl nezkušený turista stát velmi rychle položkou na jídelním lístku.

Zvířátko...

okuti04.jpg (105.64 KiB) Zobrazeno 7499 x

Víc zvířatek...

okuti07.jpg (135.75 KiB) Zobrazeno 7499 x

Zátiší se žirafou a ptáčkem

okuti09.jpg (98.93 KiB) Zobrazeno 7499 x

Přechod pro chodce

okuti11.jpg (135.96 KiB) Zobrazeno 7499 x

Zátiší s prasátky a ptáčkem

okuti12.jpg (205.57 KiB) Zobrazeno 7499 x

Kanana
A je tu další ráno a po povedeném safari v jeepech přichází další transfer na letiště, tentokrát do tábora Kanana. Ten je známý jako naprostá mekka milovníků ptactva, protože leží na řece Xudum v těsné blízkosti rákosových ostrovů, která se každoročně proměňují ve velkoměsta ptačích hnízd. Těšil jsem se hlavně na výlety na tradičních loďkách Mokoro, jenže příroda si pro nás připravila jiné menu. Jakmile jsme naložili věci do jeepů, ozval se hlas ve vysílačce, a průvodce radostně zahlásil: „Máme štěstí, kousek od nás je levhart.“ Právě levhart, co se líně povaloval na větvi vysoko na stromě, byl posledním ze zajímavých zvířat, která jsem ještě během výletu neviděl, takže to bylo přivítání jak hrom. Po pár minutách přestalo levharta bavit pózovat objektivům, slezl ze stromu a rozvážným krokem se vydal do vysoké trávy ulovit oběd, což jsme všichni kvitovali jako vynikající nápad, a šli jsme se také najíst. Úroveň vybavení campu Kanana byla hodně podobná Shinde, takže jsme se během pár minut vybalili, rozkoukali po okolí, a po krátkém obědě vyrazili na řeku.

Airvan se při startu vyhýbá ptákům

kanana01.jpg (162.75 KiB) Zobrazeno 7496 x

Líný levhart

kanana02.jpg (170.18 KiB) Zobrazeno 7496 x

Výlet na lodích

kanana05.jpg (112.71 KiB) Zobrazeno 7496 x

Hroši

kanana06.jpg (114.13 KiB) Zobrazeno 7496 x

Ještě víc hrochů

kanana07.jpg (144.96 KiB) Zobrazeno 7496 x

Jako první byl na řadě opět výlet na rychlých motorových lodích, ale tentokrát okořeněný adrenalinem v podobě desítek hrochů. Jejich přítomnost nám občas naháněla strach, protože když plujete úzkým kanálem a před vámi se z ničeho nic ve vodě objeví pět mohutných hroších hřbetů coby neproniknutelná hráz, dá se očekávat opravdu cokoliv. Naštěstí se průvodci s něčím podobným setkávají každý den, takže obratným manévrováním a razantní prací s plynem dokázali loď během pár sekund dostat z kritické situace (ale jak sami uznali, nemá cenu hrochy zbytečně dráždit, protože jejich čelisti nemají s tenkým plechem lodního trupu žádný problém). Po nějakých dvacet minutých plavby (a jedné krátké sportovní vložce v podobě přestrkání lodí přes mělčinu, při které se hodil vodácký trénink z Lužnice) jsme konečně dorazili k ptačím koloniím, a naskytl se nám naprosto neuvěřitelný pohled. Prakticky všude byla nějaká ptačí hnízda, ve vzduchu vládl čilejší ruch než nad frankfurtským letištěm, a všechno doprovázela pestrá směsice všech možných i nemožných ptačích zvuků. Člověk víceméně ztratil pojem o čase, protože se dostal doprostřed fenomenální učebnice ornitologie – prakticky všude, kam se podíval, bylo něco zajímavého.

Hnízdící ptáci

kanana14.jpg (99.43 KiB) Zobrazeno 7496 x

Ornitologům se to líbí

kanana12.jpg (77.49 KiB) Zobrazeno 7496 x

Západ slunce nad řekou

kanana11.jpg (86.75 KiB) Zobrazeno 7496 x

Druhý den ráno došlo i na slibované Mokoro. Na každou loďku se vešli dva sedící lidé a jeden průvodce s bidlem v kombinované roli motoru, stabilizátoru, kormidla a palubního rozhlasu. Rozdíl mezi plavbou na větší motorové lodi a malé Mokoro je podobný jako rozdíl mezi safari v jeepu a pěšmo. Všude ticho a klid a vy máte pocit, že jste součástí přírody, nikoliv její vzdálený pozorovatel. Po půl hodině jsme přirazili ke břehu jednoho z ostrovů a dál pokračovali pěšky. Nebyla sice vidět velká zvířata, ale zato jsme mohli obdivovat strom poničený slony (pod slovem „poničený“ si představte několikametrový zásek, který by dal průměrnému dřevorubci se sekyrou minimálně den, dva práce). Když jsme dorazili zpět do táborové jídelny, kde už čekala teplá snídaně, zamrkal na nás spiklenecky Paul s tím, že nám ukáže, jako specialitu tady mají (nejen) pro novomanželské páry. Nasedli jsme do jeepu a po pár kilometrech zastavili poblíž jezírka, u kterého stál osamělý košatý strom. Jenže při bližším pohledu bylo možné rozeznat, že vedle stromu stojí maskovaná platforma, na které je postel a stolek se dvěma židlemi. Pokud někdo touží strávit noc v úplné divočině, má zde možnost. Samozřejmě nás všechny zajímalo, jak je to s bezpečností, protože jsme měli po zážitcích předchozích pár dnů z divokých zvířat obrovský respekt. Paul se usmál, udělal pár kroků a ukázal dokonale schovaný stan, kde může přespat průvodce. Snažil jsem se představit, co by řekla na podobnou ložnici manželka, ale raději jsem nepokoušel štěstí – jedno blízké setkání se lvy stačilo. Mimochodem, když jsme u těch lvů, byli to právě oni, kteří si připravili stylovou rozlučku. Při dopolední cestě k letadlům jsme museli na několik minut zastavit, protože se uprostřed cesty rozhodl uvelebit mladý lví pár.

Mokoro

kanana10.jpg (84.78 KiB) Zobrazeno 7496 x

Ubytování pod širákem v buši

kanana15.jpg (129.75 KiB) Zobrazeno 7496 x

Troufli byste si tu strávit noc?

kanana16.jpg (128.03 KiB) Zobrazeno 7496 x

Lví rozloučení

kanana17.jpg (159.73 KiB) Zobrazeno 7496 x

A tímto končí cestovatelská část trip reportu. Závěrečný díl bude čistě letecký, protože se budu muset dostat na jeden zátah z botswanské divočiny do Šanghaje.

[micaello]

Jedním slovem nádhera!
Píšu si další položku na svůj dream list..

PS: nemáš někde album, kde je fotek se zvířátky ještě více? Zebry forever!