Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

Příspěvek od cocik »

persona píše: Jaká byla káva Illy, údajně připravovaná (v ceně jízdenky) na všech spojích RJ z pákového kávovaru? Předpokládám, že zimní dovolená v typickém čínském lyžařském středisku může být také zajímavá.


Jaka byla kava, to bohuzel nevim, protoze kafe nepiju. Ale vybavil jsem se na cestu nekolika plechovkami Red Bullu z nadrazniho kiosku. Musim rict, ze jsem byl prijemne prekvapeny, protoze mel plnou chut bez trpkeho dozvuku a dostatecny riz (i kdyz bylo videt, ze by si syceni CO2 zaslouzilo jeste mozna o chlup lepsi peci). Za sebe bych hodnotil 14/20

Jet na lyze v Cine nemam odvahu (staci mi, kdyz vidim, jak se Cinani chovaji na plazich), ale ten lyzarsky resort v KLDR, kde jsme byli na navsteve loni, mi prisel hodne v pohode - vicemene srovnatelny s tim, co nabizi Strbske Pleso.


micaello
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1234
Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

Příspěvek od micaello »

persona píše:Pěkné, pěkné - v Českém Těšíně jsem byl, i hranici si přešel (vzpomínám na nápis na obchodě: Polské ceny, české DPH, evropská kvalita).


Smysli pro humor a obchod jsme měli vždy v krvi :))

persona píše:To, že se vlak vypíše až 5 - 7 min. před odjezdem je běžné, nejen v Praze, ale i v Brně, typicky u rail jetů, kterými často jezdím a koneckonců je to tak často i na velkých paříských koncových nádražích i jinde (spojů je spousta a kolejí málo, a tam to bývá ještě daleko větší dav, který se pak žene k soupravě).


To nevysvětluje to, že Pendolina a EC/IC jsou na té samé tabuli vypsána i půl hodiny dopředu..v Praze se toto fakt týká vždy vlaků RJ a LE..

bepo
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 234
Registrován: 22. 02. 2013, 20:30
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

Příspěvek od bepo »

cocik píše:Jaka byla kava, to bohuzel nevim, protoze kafe nepiju. Ale vybavil jsem se na cestu nekolika plechovkami Red Bullu z nadrazniho kiosku. Musim rict, ze jsem byl prijemne prekvapeny, protoze mel plnou chut bez trpkeho dozvuku a dostatecny riz (i kdyz bylo videt, ze by si syceni CO2 zaslouzilo jeste mozna o chlup lepsi peci). Za sebe bych hodnotil 14/20

Úplne si vynechal popis prvého dojmu od príchodu ku kiosku cez úroveň predaja až po ľahkosť odlúpnutia kovového krytu na plechovke

MadLi
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 106
Registrován: 15. 02. 2009, 15:23
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

Příspěvek od MadLi »

Klobuk dole opat pred tymto dielom. K premium economy, na mojom lete s BA som si nevedel najst rozumnu polohu naspatie aj napriek tomu ze to bol exit row. Podla mna v economy sa vie clovek nejako "zafixovat".
Pri premium economy tam nieje dost miesta na plnohodnotne rozvalenie sa, hlava a ruky vam stale niekam utekaju a je to taky mackopes. Preto pre mna premium economy po tomto zazitku stratilo uplne vyznam.

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

Příspěvek od cocik »

Kapitola druhá - Mám chuť na niečo chladené

V úvodu druhé kapitoly se vám musím k něčemu přiznat. Z mých trip reportů to dost často vypadá, že po exotických destinacích cestuji „na pankáče“ ve stylu „zarezervuji si namátkou vybraný hotel a ono to nějak dopadne“, ale v reálu mi pořád ještě funguje pud sebezáchovy, takže v rámci možností provádím před rezervací průzkum situace. Většinou mi pomáhá kombinace Google Maps a Tripadvisoru, ale v případě tatranského hotelu Kempinski jsem zvolil alternativní metodu v podobě sledování českého filmu Román pro muže. Jenže filmová kamera dokáže zkreslovat, a tak mne trochu překvapilo, když jsme namísto opulentní monumentální budovy zaparkovali před decentním stavením, které připomínalo spíš dvougenerační domek Dědy Mráze. Dlužno poznamenat, že to bylo překvapení příjemné, protože hotel působil už na první pohled velmi útulným a „domácím“ dojmem, který ještě podtrhl velmi přátelský přístup recepčních při check-inu. Během pár minut jsme už vybalovali kufry na pokoji, a zatímco já si pochvaloval příjemně vyhřátou koupelnu, manželka při pohledu z okna na zasněžené jezero a horské štíty pronesla nezapomenutelnou větu „jé, to je skoro jako u nás v Tibetu“. Tož, vítejte ve Štrbské Lhase…

Podvečer před hotelem
Podvečer před hotelem


Široké možnosti kulturního vyžití
Široké možnosti kulturního vyžití


Jedním z důvodů, proč jsem se na pobyt v Tatrách obzvlášť těšil, byla vyhlášená hotelová restaurace. Měli jsme objednanou polopenzi, což znamenalo, že nás každý večer čekalo zajímavé menu, které kombinovalo prvky světové a tradiční slovenské kuchyně, to vše navíc v intimním tichém prostředí (nic proti kolibám, ale rád bych jedl někde, kde mi neřve do ucha cimbálovka a nad hlavou mi nemáchá žádný Jánošík valaškou). To jsme ale netušili, že je servis doladěný v naprosto všech směrech. Hned první večer se nás ujal Peter, sympatický maître d' hotelové restaurace, který na náš dotaz, jaké nealkoholické pití by nám k dnešnímu menu doporučil, okamžitě odpověděl: „A co třeba Vineu?“ A měl stoprocentní pravdu – já se přenesl do dětských let a manželka si nechápala, jak je možné, že se podobný nápoj ještě neprodává v Číně. Jinak čistě pro formu dodám, že ono „half-board menu“ obsahovalo tři druhy natierky (s ideálním faktorem roztíratelnosti), predjedlo, polievku, hlavné jedlo a samozřejmě i dezert, a až na naprosté výjimky bylo srovnatelné s tím, co hostům nabízejí podniky s jednou i více michelinskými hvězdičkami. Ostatně fotky mluví za vše.

Z hotelové restaurace 1
Z hotelové restaurace 1


Z hotelové restaurace 2
Z hotelové restaurace 2


Z hotelové restaurace 3
Z hotelové restaurace 3


Z hotelové restaurace 4
Z hotelové restaurace 4


Z hotelové restaurace 5
Z hotelové restaurace 5


Z hotelové restaurace 6
Z hotelové restaurace 6


Den se pomalu přehoupl v noc a noc přešla v pošmurné pondělní ráno. Na programu jsme měli pravou tatranskou horskou túru. Snažil jsem se nepodcenit plánování, a tak jsem zvolil relativně bezpečnou trasu – nejprve električkou do Starého Smokovce, potom pozemní lanovkou na Hrebienok a následný výstup k Zamkovského chatě, kde si dáme oběd a vyrazíme zpět. Zároveň jsem se snažil dodržovat pravidla pro pohyb ve slovenských velehorách. V první řadě musí člověk mít naozaj dobré čižmy, dále musí dávat pozor na prudké změny počasí, ale hlavně nemluvit moc nahlas česky, aby na sebe nestrhl lavinu. Což o to, česky dnes moc mluvit nebudeme a na mix angličtiny s mandarínštinou snad sněhové masy nereagují, ale jak jsme se přesvědčili hned po vystoupení z lanovky na Hrebienku, neexistuje nic jako „dost dobré boty do Tater“. Horské cesty byly totiž hodně zledovatělé, takže jsme postupovali jenom hodně pomalu. Navíc se začal zvedat prudký vítr, takže jsme na místě zvaném „Obrovský vodopád“ (zde se projevil slovenský neduh v přehánění, protože šlo spíš o pár rampouchů ve skále – zlé jazyky by poznamenaly, že právě tady vznikl základ přehnaných nadějí slovenského hokejového nároďáku) udělali čelem vzad, což se ukázalo jako velmi prozřetelná volba, jelikož na Hrebienku začala řádit slušná vichřice.

Kdesi na túře
Kdesi na túře


Red Bull u horské bystřiny
Red Bull u horské bystřiny


Dolů do Smokovce jsme naštěstí dorazili bez větších incidentů (i když mě trochu mrzelo, že jsme kvůli nedostatku sněhu nemohli vyzkoušet vyhlášenou sáňkovací trasu), a protože co nevidět odjížděla električka směr Štrbské Pleso, padlo celkem logické rozhodnutí, že si dáme oběd až tam – přesněji řečeno v jedné z restaurací hned vedle železniční stanice. A právě tady se vzniklo gastronomické schéma, kterého jsem se držel po celý zbytek pobytu – ráno bufetová snídaně, v poledne smažený sýr s točeným pivem a večer degustační večeře s Vineou (plus obligátních pár Red Bullů v průběhu dne).

Jelikož do večera bylo ještě daleko a ven do plískanice se nám z vyhřátého hotelu moc nechtělo, shodli jsme se, že je to ideální chvíle na vyzkoušení hotelového bazénu s vířivkou. A právě tady, na pohodlných měkkých lehátkách vedle bazénu s výhledem na Štrbské pleso a horské štíty v pozadí, se sluší napsat pár řádků o klientele hotelu Kempinski. Popravdě řečeno, očekával jsem daleko větší snobárnu, ale kolem nás byl spíš mix relativně rodin z vyšší střední třídy z regionu „východ střední Evropy“ (i terénní auta parkující kolem hotelu měla polské, rumunské, maďarské a ukrajinské značky) doplněný pár Němci a několika českými korporáty středního věku na výjezdním školení. Jasně, tu a tam člověk narazil na pár klasických mafiánských obličejů posazených na stopadesátikilových korpusech s tlustými zlatými řetězy, ale dokonce i balkánští Corleonové zde působili velmi decentně a kultivovaně – nikdo se nepředváděl, protože to neměl zapotřebí.

Při večeři, ke které nám servírovali obligátní Vineu, jsem se (po internetové konzultaci s domorodým poradcem whiskeym, který evidentně patří ke znalcům slovenského potravinářského průmyslu) zeptal sommeliéra, zda jde o Vineu z Pezinku nebo z Nitry (odborníci totiž vědí, že licenci na její výrobu původně společně držely podniky Malokarpatský vinársky podnik, Pezinok (ďalej len MVP) a Víno Nitra. Profesionální odpověď mě bohužel zarmoutila, protože slavnou značku nyní vlastní Kofola Rajecká Lesná. A ještě jedna věc mě ten večer nepotěšila – v mailu mi přistálo upřesnění itineráře, protože se PAPI v Českých Budějovicích nepovede do našeho plánovaného příletu zprovoznit, takže bohužel přistaneme v Praze. Jenže nebyl čas na moc velké truchlení, protože jsme ráno brzo vstávali a každá hodina spánku navíc se v náročném programu počítá.

Zatímco první den jsme strávili mezi horskými štíty, den druhý nás zavedl dolů do údolí. Nejprve jsme sjeli obstarožní zubačkou do Štrby, odkud jsme pokračovali rychlíkem číslo 604 Dargov. Pravda, když jsme čekali dole ve Štrbě na rychlík, měl jsem všelijaké pocity, protože jsem se vlaky na východním Slovensku před 10-15 lety něco najezdil, jenže tady se přesně ukázalo, že přístup „všechno bude úplně stejné, jako když jsem tu byl naposled“ při delších pauzách dost dobře nefunguje. K nástupišti dorazila řada vagónů s novým velkoprostorovým interiérem a světe div se, na palubě bylo i funkční wi-fi připojení. I když jsme si preventivně koupili lístek do první třídy, usadili jsme se nakonec ve dvojce, protože se nám nechtělo procházet až do prvního vagónu a komfort druhé třídy nám plně vyhovoval. Na minutu přesně jsme pak zastavili v Liptovském Mikuláši, kde před nádražní budovou čekalo hned několik taxíků, a za chvíli už jsme stáli před vchodem do akvaparku Tatralandia.

Zubačka je připravená
Zubačka je připravená


Výhled z okna zubačky
Výhled z okna zubačky


Opět jsem zažíval malý kulturní šok a strach z neznámého. Z ČR jsem totiž odjel ještě před akvaparkovým boomem, kde si díky dostupným eurodotacím každá větší vesnice nejprve nechala zavést plyn, pak uklidit bordel na návsi, zprovoznit naučnou cyklostezku od rybníka k lesu a nakonec postavit akvapark, který konečně dokázal rivalům ze Lhoty nebo Újezdu, že právě jejich obec je dostatečně hogo fogo, zatímco jinde chcípnul pes (víceméně jde o stejný princip, jako když člověk upgraduje města v Civillizaci a staví tam různé divy světa nebo akvadukty). Zkrátka a dobře, v životě jsem byl v akvaparku jenom jednou, a to někdy v roce 2004 tuším v Jičíně (neptejte se mě, jak jsem se tam dostal), a moc si z toho už nepamatuju. Není proto divu, že jsme nebyli na akvaparkovou návštěvu dostatečně vybavení, a tak jsme si museli dokoupit ručníky, trepky a pár dalších propriet. Zmatení jsme byli i z organizace unisexových šaten, ale naštěstí stačilo chvíli sledovat ostatní zkušenější návštěvníky, abychom našli převlékací kabinky.

Když jsme se konečně prokousali do hlavní bazénové haly akvaparku, zůstal jsem čumět asi jako hlavním městem nepolíbený Brňan při první návštěvě přestupní stanice Můstek. V duchu jsem si představoval, že budu někde na plovárně, kde bude pár skluzavek a jeden, dva bazény, ale najednou jsem se ocitl uprostřed labyrintu všech možných koupališť s různými teplotami vody, fontánami nebo masážními tryskami, tropickým parkem, pirátskou lodí, tobogány, vodním barem a spoustou dalších atrakcí. Nejvíc exotický zážitek nabízelo venkovní koupaliště napájené horkými termálními prameny, kdy se mohl člověk při koupání kochat pohledem na zasněžené Tatry a ignorovat fakt, že venku bylo jenom pár stupňů nad nulou.
Po obligátním smaženém sýru jsme ještě hodinu relaxovali, ale pak balili věci a přešli o pár desítek metrů vedle, kde stál moderní větrný tunel. Byla by totiž škoda nevyužít téhle příležitosti k tréninku, zvlášť když ceny času ve slovenském tunelu jsou ve srovnání s tím singapurským méně než poloviční. No a jak jsme tak létali, padali a naráželi do stěn, venku se začalo pomalu stmívat. Po další jízdě taxíkem jsme už za tmy skončili v hale železniční stanice Liptovský Mikuláš a měli čekat přibližně 45 minut na rychlík do Štrby. Nojo, jenže posaďte dva lidi zvyklé na přeplněné čínské vlaky, na lavici téměř liduprázdného nádraží ve slovenském maloměstě, a celou situaci okořeňte několika klasickými „nádražními figurkami“ v různém stádiu podnapilosti. Naštěstí nedošlo k žádnému incidentu, ale z naší strany to byl takový malý bobřík odvahy a připomenutí, že si člověk velmi rychle zvyká na život v zemích s téměř nulovou kriminalitou, ale návraty zpět do reality mohou být krušné.

Uvnitř akvaparku
Uvnitř akvaparku


Venkovní bazén
Venkovní bazén


Hodně průmyslový design větrného tunelu
Hodně průmyslový design větrného tunelu


Paradoxně jsme si tak oddychli při nástupu do vlaku (opět jsme rezignovali na hledání první třídy a posadili se do pohodlné dvojky), protože jsme věděli, že dál už všechno půjde hladce. A taky že ano – přesně podle jízdního řádu jsme skončili ve Štrbě, kde na náš rychlík hned navazovala zubačka, ale cesta noční tmou nebyla ani zdaleka tak romantická jako denní trasa s úžasnými výhledy do kraje. A když jsme ukusovali poslední metry silnice k hotelu, začalo sněžit. Nejdřív jenom tu a tam pár vloček, ale z oken restaurace při večeři už jsme sledovali solidní chumelenici. Nic lepšího jsme si ani nemohli přát, protože jsme před sebou měli dva dny lyžování…

Konečně dost sněhu
Konečně dost sněhu


Při ranní cestě hotelovým skibusem ke sjezdovkám na druhé straně jezera jsem se zaujetím sledoval všechny možné a nemožné sportovní stavby, které se architektům a plánovačům povedlo do okolí plesa nacpat – kromě sjezdového lyžování tu najdou zázemí i skokani na lyžích a lyžařští běžci. Zpětně si říkám, že jsem se vlastně ani divit neměl, protože slovenský sport dokáže i s nepříliš početnou členskou základnou vyprodukovat úspěšné reprezentanty – namátkou si můžeme připomenout olympijského vítěze a úspěšného tenistu Miloslava Mečíře, špičkového rychlostního kajakáře a mistra světa Attilu Szabó, nebo třeba skvělou biatlonistku Anastasiji Kuzminu. Ale dost sportovního rozjímání - v půjčovně jsme nafasovali velmi slušnou sjezdovou výbavu, přivítali se se sympatickým instruktorem, který se o nás bude následující dva starat, a vyrazili na svah.

Myslím si, že je zbytečné sjezdovky kolem Štrbského plesa nějak obšírně popisovat – areál je dostatečně velký na to, aby člověk v případě nepřízně počasí (jako třeba mlha a sněhová vánice nahoře na Solisku) mohl v klidu jezdit o něco níž, ale zároveň si uchovává přátelský „domácký“ charakter, takže se tam člověk necítí ztracený jako třeba v apres-ski „továrně“ v rakouském St. Antonu. Lidí na sjezdovkách bylo při našem pobytu „tak akorát“, takže nehrozily prakticky žádné karamboly a u vleků či lanovek se čekalo jenom pár minut (takže jsme ani nemuseli využívat předbíhací „gold partner“ visačky). A nechyběly samozřejmě ani restaurace, ve kterých měli jak Red Bull, tak smažený sýr, bez kterých bych si rekreaci už ani nedokázal představit. Náš lyžařský instruktor byl navíc totální pohodář – většinu času dával pozor na manželku a pomáhal jí zdokonalit lyžařský styl (na to, že stála na lyžích počtvrté v životě, a na horách byla teprve podruhé, jezdila víc než slušně), a když už toho na ní bylo moc, tak vyrazil se mnou trochu ostřejším tempem na prudký svah. Dva dny na lyžích tak utekly hodně rychle a s nimi i naše dovolená v Tatrách.

Lanovka na Solisko
Lanovka na Solisko


Na sjezdovce
Na sjezdovce



TAT-PRG, OKFTR, Cessna Citation Mustang

Večer před odjezdem jsem dostal e-mail, že naše letadlo dorazí do Popradu o pár desítek minut dřív, takže jestli chceme, můžeme odlet uspíšit (ale jestli ne, tak letadlo počká přesně podle plánu). To se nám celkem hodilo, takže jsem po večeři zašel na recepci přesunout čas transferu. Ráno už šlo všechno ráz na ráz – nejprve snídaně, potom rychlý check-out a už zase sedíme v autě, které ukusuje poslední kilometry silnice do Popradu. Na letišti nezastavujeme před „velkým“ terminálem, ale míříme ke skromnější „general aviation“ budově. Venku na stojánce už vidíme parkovat naši Cessnu a hned ve dveřích letištní budovy se nám představuje kapitán s tím, že je všechno připraveno a můžeme hned odletět. Rychlý rentgen zavazadel a průchod rámem nezabere ani tři minuty a k Cessně je to jenom pár kroků po letištním asfaltu. Usedáme do pohodlných bílých kožených sedaček, s díky odmítáme šampaňské a po krátkém bezpečnostně-informačním školení už piloti nahazují motory (i když je má člověk hned vedle hlavy, tak je v kabině přijatelná úroveň hluku) a rolují na start. Stejně jako CJ1 i Mustang má celkem slušný odpich a po pár stovkách metrů se odlepujeme a stoupáme s nádherným výhledem na tatranské panorama.

Na ploše v Popradu
Na ploše v Popradu


Takhle jsem viděl cestu já...
Takhle jsem viděl cestu já...


...a takhle manželka
...a takhle manželka


Letový čas z Popradu do Prahy je kolem 50 minut, takže jsme ani nevyzkoušeli catering, a celou cestu se jenom kochali výhledem na okolní krajinu z velkých oken. Já si celkem užíval pohled k pilotům a hodně mě překvapilo, jak svižně reagují motory na změnu tahu (jejich zpoždění je oproti „velkým“ letadlům minimální). Na rozdíl od předchozího letu v CJ1, kdy nás jet stream pěkně vykoupal v turbulencích, než jsme dostali povolení změnit hladinu, bylo letové počasí tentokrát vynikající. Jenom při klesání jsme tu a tam napíchli nějaký menší mrak, ale Mustang seděl ve vzduchu hodně stabilně. Přiblížení k ruzyňskému letišti probíhalo tradičně přes Suchdol a Divokou Šárku, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že náš malý jet působí na velkém mezinárodním letišti trochu nepatřičně. Naštěstí jsme brzy zahnuli k terminálu číslo 3 s řadou dalších business jetů zaparkovaných všude kolem, mezi které jsme stylově zapadli. Zastavujeme, loučíme se s kapitánem a pilotem, a přesedáme do auta, které nás odveze těch pár desítek metrů k hale. Tam už si nás i se zavazadly přebírá další řidič, který nás odveze na druhý konec Prahy k příbuzným.

Zajímavý úhel pohledu na motor
Zajímavý úhel pohledu na motor


Skleničky jsme ani nepoužili
Skleničky jsme ani nepoužili


Přišly vám předchozí dva odstavce stručné a nic moc nablýskané? Jenže právě o tomhle létání s „malými“ private jety je. Nenabídne vám žádný super velký komfort (posezení je v lepším případě podobné jako v regionální business class klasických aerolinek), ale časová úspora a flexibilita nemají konkurenci. Nikde se nezdržujete a všechno je nesmírně efektivní, takže není divu, že nám to z hotelové recepce na Štrbském Plesu ke dveřím bytu v Praze 10 trvalo dvě hodiny čistého času.

Poslední leč

Teď bych asi měl začít popisovat, jak jsem letěl přes Frankfurt zpátky do Šanghaje, ale mě tyhle závěrečné segmenty fakt nebaví. Mnohem zajímavější než líčit jaký jsem jedl na posledním letu pišingr a že jsem v premium economy zase nedokázal usnout, je udělat malé zhodnocení celého výletu a zodpovědět na některé zásadní otázky.

Takže si to vezměme popořadě. Lufthansa mě příjemně překvapila kvalitou palubních služeb a designem premium economy produktu, stejně jako oním krátkým přískokem z Frankfurtu do Prahy v letadle s „centrálním informačním systémem“. Už dávno to není onen koncentrákově očesaný hladolet, který jsem ve svých trip reportech tolikrát pranýřoval. Záhadou ale zůstávají ty sedačky, protože v žádné jiné premium economy (a že už jsem jich vyzkoušel dost) jsem problém s usínáním neměl. Každopádně pokud se budou atraktivní cenové nabídky opakovat (a pokud nějakého kreativního manažera nenapadne očesat počet mil udělovaných za takovou cestu), určitě se s Lufthansou ze Šanghaje do Prahy ještě párkrát proletím.

A co třeba otázka z nadpisu tohohle trip reportu, tedy zda je lepší cestovat RegioJetem nebo soukromým tryskáčem? Obětoval jsem se a vyzkoušel obojí, takže mohu kvalifikovaně prohlásit, že na trase mezi Prahou a Popradem je cesta private jetem výrazně rychlejší a pohodlnější. To se ostatně dalo očekávat, jenže tenhle verdikt má jedno velké ALE. Posuňte se teď v čase o pár desetiletí napřed a představte si, že je železniční spojení mezi Prahou a Košicemi součástí vysokorychlostního koridoru a cesta do Popradu netrvá hodin sedm, ale jenom dvě a půl. Potom už by verdikt tak jednoznačný nebyl, protože v tom vlaku je přeci jenom lepší posezení a víc místa než v malém tryskáči, o servisu a cateringu nemluvě. To je ostatně také důvod, proč na většinu „normálních“ cest po Číně používám rychlovlak a ne letadlo.

Hlavním vítězem a zdaleka nejlepší věcí na celém výletu však bylo Slovensko. Jasně, historicky mě baví dělat si ze Slováků srandu a nenechat na nich jednu niť suchou, ale tentokrát před nimi musím smeknout. Za ten týden jsme měli možnost vyzkoušet širokou škálu služeb – od pětihvězdičkových hotelů, přes „normální“ restaurace až po zapadlé stánky a obchůdky, ale všude (ano, naprosto všude) jsme se setkali s nesmírně vlídným a přátelským personálem a velmi kvalitním servisem. To všechno navíc za cenu, která je ve srovnání se západními (a přiznejme si, že i mnoha východními) zeměmi víc než příjemná. Dovolená na Slovensku zkrátka nabízí vynikající poměr cena/výkon a nezbývá než Slovensku a Slovákům zatleskat. Rozhodně bych neměl problém s tím se do Tater (a nejen tam) kdykoliv znovu vrátit.

A když už končíme v hodně pozitivním a optimistickém duchu, pojďme si na závěr pustit jednu hezkou slovenskou písničku…

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=3kiRvY5IcA4[/youtube]
Naposledy upravil(a) cocik dne 30. 05. 2016, 05:09, celkem upraveno 1 x.


jencik
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 741
Registrován: 23. 03. 2014, 15:03
Bydliště: KSC,PRG
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od jencik »

Snad nebude vadiť, pridávam foto z catering CD na palube SC 241. Čo sa týka cien, RJ máva lozko za 600,- lehatko za 375,- a CD/ZSSK predávajú lozka od 32€ tolko stojí prvých pár lístkov, treba skúšať na stránke CD resp ZSSK ci su k dispozicii do Kosic stojí pendo od 19€ postupne to stúpa, oplatí sa skôr kupovať cez stránku ZSSK, single stojí u RJ 1800,- a ZSSK to má za 52€. Lehátka stoja 28 6miestne a 4miestne 30€ do PP to môže byť o 2€ menej zalezi od vychodzej stanice.
Přílohy
rps20160529_171932.jpg
rps20160529_171932.jpg (48.58 KiB) Zobrazeno 2049 x

Lkprak
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1171
Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od Lkprak »

Perfektní TR. Nějaké podrobné rozbory přenechám jiným. Za mně dobrý!

lub
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 49
Registrován: 07. 06. 2009, 10:48
Pohlaví: muž
Bydliště: Třinec
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

Příspěvek od lub »

[quote="cocik"]Kapitola druhá - Mám chuť na niečo chladené

Hlavním vítězem a zdaleka nejlepší věcí na celém výletu však bylo Slovensko. Jasně, historicky mě baví dělat si ze Slováků srandu a nenechat na nich jednu niť suchou, ale tentokrát před nimi musím smeknout. Za ten týden jsme měli možnost vyzkoušet širokou škálu služeb – od pětihvězdičkových hotelů, přes „normální“ restaurace až po zapadlé stánky a obchůdky, ale všude (ano, naprosto všude) jsme se setkali s nesmírně vlídným a přátelským personálem a velmi kvalitním servisem. To všechno za navíc cenu, která je ve srovnání se západními (a přiznejme si, že i mnoha východními) zeměmi víc než příjemná. Dovolená na Slovensku zkrátka nabízí vynikající poměr cena/výkon a nezbývá než Slovensku a Slovákům zatleskat.

Moc hezké hodnocení. Navíc od někoho nezaujatého, kdo je "mimo". Také si myslím, že Slováci udělali obrovské kroky dopředu
a i když jsou věci, které se mi nelíbí, rozhodně jim fandím.

Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5425
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od Globik »

Jako (naprosto) vždy (naprosto) dokonalé!!! :thumbup:

Úsměvná jsou ta světla na zubačce. Nemyslím hlavní světlomety, ale ty tříbarevné. Soupravy byly v r.1970 vyrobeny ve Švýcarsku. A na čele jsou tyto světlomety, používané v 60.letech např.na autobusech RTO nebo na některých osobních Škodovkách. Co dělají na těchto soupravách? Že by podle českých norem na nich něco chybělo a ta světla se tam doplňovala u nás?

jencik
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 741
Registrován: 23. 03. 2014, 15:03
Bydliště: KSC,PRG
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od jencik »

Cervene urcite kvoli tomu, ze u nas musi byt jasne oznaceny koniec vlaku a to sa cez den da urobit aj tabulkou, no vecer alebo za znizenej viditelnosti musia byt pouzite cervene svetla.

beardie
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 982
Registrován: 08. 10. 2011, 18:58
Bydliště: BRQ
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet)

Příspěvek od beardie »

cocik píše:Posuňte se teď v čase o pár desetiletí napřed a představte si, že je železniční spojení mezi Prahou a Košicemi součástí vysokorychlostního koridoru a cesta do Popradu netrvá hodin sedm, ale jenom dvě a půl.
ej bistu, ty si velky optimista :)

za TR dakujem, dobre citanie ako vzdy :thumbup:

Airbus380
Nejlepší autor trip reportů 2015
Nejlepší autor trip reportů 2015
Příspěvky: 1643
Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
Pohlaví: muž
Bydliště: Provodín
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od Airbus380 »

jencik píše:Cervene urcite kvoli tomu, ze u nas musi byt jasne oznaceny koniec vlaku a to sa cez den da urobit aj tabulkou, no vecer alebo za znizenej viditelnosti musia byt pouzite cervene svetla.


No červený možná, ale co ty blinkry? :D

Hansie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 131
Registrován: 06. 03. 2013, 23:09
Pohlaví: muž
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od Hansie »

Report parádní, jen jsem moc nepochopil, proč se v termálech koupeš oblečen...

VanillA
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 322
Registrován: 22. 02. 2009, 11:57
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od VanillA »

Se nechtěl spálit od sluníčka, že jo? :D

tatranka
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 216
Registrován: 02. 05. 2006, 14:01
Stav: Offline

Re: Tenkrát na Východě (RegioJet vs private jet) *hotovo*

Příspěvek od tatranka »

Paráda. "dvougenerační domek Dědy Mráze" je nejlepší :-)


Odpovědět