Před odjezdem: Měl jsem sen...
Jedním z mých velkých cestovatelských snů bylo i vyrazit za hranice všedních dnů (a nejlépe letadlem) i se dvěma mými psy, které jsem si před němolika lety pořídil se svou (nyní již bývalou) přítelkyní a o které se od našeho předloňského rozchodu nepravidelně střídáme. Jelikož nízkonákladové aerolinky v kabině přepravují psy převážně jen asistenční a slepecké a ty ostatní si za jejich přepravu nechávájí těžce zaplatit, odkádal jsem dlouho tenhle nápad k ledu. Nicméně letos v lednu jsem se konečně a definitivně rozhodl do toho jít, hlavním impulsem k tomu bylo i setkání s jednou paní na letišti, která mi sdělila, že takový Swiss umožňuje za jedny peníze přepravu dvou psů, tedy při dodržení určitých podmínek - musejí být v jedné přepravce, i s přepravkou to vše musí vážit max. osm kilo a přepravka pro ně musí být "velikostně pohodlná". Hlavně to poslední sousloví si zapamatujte, ještě o něm bude řeč.
Od začátku mi bylo jasné, že výlet se musí těm psům maximálně podřídit. Tedy žádná městská turistika ani válení se na pláži, ale prostě jen a pouze příroda, ideálně kopce, kde se mohou dostatečně vyřádit. Lehký průzkum ukázal, že na mnou požadované termíny začátkem června nabízí právě Swiss velmi levné zpáteční letenky do Ženevy (cca za tři tisíce korun) a odtud je to, modří už vědí, jen coby obojkem dohodil do švýcarských Alp, kde jsem koneckonců ještě nebyl.
Než to řešit sám, napsal jsem prodejci, tedy ne Prodejci s velkým P, ale kdo ví, třeba by mi taky poradil, ale do Královny, bleskurychle odpověděla mi nějaká paní Ladislava Kudrnová (moc milá paní).
"Jasně, jde to, jestli chcete, vytvoříme rezervaci, pejsky do ní rovnou vyžádám, letenku eventuálně zaplatíte, až to Swiss potvrdí."
Za pár dnů jsem měl letenky v kapse (tedy ne v kapse, ale v mailu) s tím, že těch 50 eur/segment zaplatím až před odletem na letišti. Letenka sice stála o něco málo víc, než kdybych jí kupoval sám přes web a psy řešil přes jejich kontaktní centrum, ale za to pohodlí mi to fakt stálo.
Byl čas posunout se do dalšího kroku, a sice hledání ubytování, protože ne každý hotel je ochoten zvířata do svých útrob přijmout. Mé zoufalství, že je to všechno poněkud drahé, vyřešila až jakási Katrin z Gstaadu, která se v dubnu rozhodla (spíš z hecu, jak mi později řekla) přes Airnb nabídnout k ubytování malou dřevěnou chatku, která sousedila s jejich velkým statkem. Za cca 3500 Kč/pět nocí to byla výborná cena, cca o dva tisíce levnější, než nejlevnější hotely. Trochu mně pak vyrazily dech švýcarské dráhy, které sice nechtěli platit nic za psy, ale za zpáteční jízdenku Geneva - Gstaad si řekli asi o 2100 korun, a to jedna cesta trvá asi tři hodiny a to ještě v rámci nějaké jejich superslevy, která je vázaná na konkrétní spoj. Ale v té době se už nedalo nic dělat, jen koupit a vyrazit.
Ve třech do Švýcarska
Ve třech do Švýcarska
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 21. 06. 2016, 20:39, celkem upraveno 1 x.
Re: Ve třech do Švýcarska
Den první: Tohle není pendolino, tohle je Swissair
A tak jsme vyrazili, za deštivého dne 3. června, se psy, absolutně netušícími, kam je vůbec táhnu a velkou krosnou, která se jen tvářila, že má osm kilo a vejde se do kabiny, jak předepisoval zlevněný tarif Swissu. Pracovníkům handlingu ČSA, kteří Swiss v Praze odbavují, přišla přepravka pro psy poněkud menší, než by bylo žádoucí a argument, že jsem takhle s nimi cestoval i v pendolinu na ně evidentně dojem neudělal ("tohle není pendolíno, tohle je Swissair"), nakonec to ale akceptovali. Větší problém měli s těmi čtyřmi kily navíc, o které byl batoh težší, než by měl být. To zase nebyl problém pro mně, s něčím takovým jsem počítal a protože na letišti pracuju, udělal jsem kdesi za rohem hubnoucí kůru a ty čtyři kila (v podobě přebytečného oblečení, průvodce Lonely Planet a dalšího materiálu) z batohu odstranil, zabalil do pytlů a nechal přes víkend kolegům.
Ok, tak hubnoucí kúra skončena, dokonce mi bylo nabídnuto, že mi ten batoh odbaví, což jsem s povděkem kvitoval a byl čas vyrazit k odletu.
V gatu si nás (tedy ne mně, ale mé čtyřnohé spolucestovatele) fotili i spolucestující Číňané, bohužel letušky pak dost striktně trvaly na tom, že psi musí být celou cestu zavřené v přepravce, což se nelíbilo zejména jednomu ze psů, zvyklému, že při jiných cestách je do přepravky vždycky dávám jen na oko, aby řidič autobusu nebrblal a v momentě, kdy dojdeme na místo, si zase může vylézt, ale nakonec se tam oba nějak usalašili a po zbytek letu jsem o nich prakticky nevěděl.
3.6.2016 PRG-GVA, LX 1473
A320, reg. HB-IJJ
13:00-14:30 (odlet i přílet na čas)
LF: 100%, pro business class vyhrazeny první tři řady
Měli jsme místo 35A, prý speciálně určené pro cestující se zvířaty, vedle mně dvě dámy podnikající v lékárnictví, letící na tajný výlet do Ženevy, které řešily, že asi nebylo dobré se tajným výletem pochlubit na Facebooku, jinak let do posledního místečka zaplněný, matně si dokonce vybavuju, že kapitán v úvodním hlášení zahlásil i něco v tom smylu, že má na palubě i dvě čivavy. Právě kvůl nim jsem si přál, aby let proběhl co nejrychleji, což se koneckonců na konec stalo. Odlet na západ, Norimberk, Stuttgart, Bassilej, Swiss je renomovaná společnost, takže hned od startu Airshow, bohužel většinu času místo ní běžely reklamy, což je škoda, protože většina letů se odehrála nad mraky a nebylo moc na co koukat.
K svačině předložili máslový preclík a k tomu nápoj podle výběru, na hodinu a čtvrt trvající let tak akorát, káva ničím nenadchla ani neurazila, na závěr ještě čokoládičku, ta bodla.
Holky lékárnice se vedle mně bavily, že prý v Ženevě je "nějakej vodotrysk", když pak při přistání byl vidět z letadla, z chutí jsem jim ho ukázal.
Jinak po přistání jsem zažil snad nejkratší pojíždění po ploše v životě. Než jsem se nadál a připnul psům vodítka, už jsme stáli u satelitního terminálu a během trimfálního pochodu s již osvobozenými psy celým letadlem jsem se jen děsil, aby tam někde na znamení vděku nezanechali loužičku. To se naštěstí nestalo, byť během další jízdy autobusem ze sateliního teminálu (což mi až přiliš připomínalo v Praze tolik neoblíbené výstupy do autobusu) k tomu asi neměli daleko. Rychle vyzvednout kufr, v automatu bezplatnou jízdenku na MHD a vzhůru do města.
Většina cestujících z našeho letu dál pokračovala asi vlakem nebo taxikem, případně přímo před halou stály dobře vypadající trolejbusy, my to vzali pěšky. Mělo to velmi praktický důvod, bylo půl třetí, zlevněnou jízdenku jsme měli koupenou až na spoj odjíždějící v půl páté a hlavně jsme se se chtěli pořádně protáhnout. Z letiště k hlavnímu nádraží jsou to jen čtyři kilometry, přesto rady všech místních, kterých jsme se ptali na cestu, byly až nápadně podobné: "Jdětě támhletou ulicí rovně, tam zahněte doprava a tam je zastávka MHD...". My to však nevzdali a půl hodinu před odjezdem našeho vlaku jsme bez nervů a stresů došli místní hlavní nádraží, které akorát prožívalo horečku pátečního odpoledne.
A tak jsme vyrazili, za deštivého dne 3. června, se psy, absolutně netušícími, kam je vůbec táhnu a velkou krosnou, která se jen tvářila, že má osm kilo a vejde se do kabiny, jak předepisoval zlevněný tarif Swissu. Pracovníkům handlingu ČSA, kteří Swiss v Praze odbavují, přišla přepravka pro psy poněkud menší, než by bylo žádoucí a argument, že jsem takhle s nimi cestoval i v pendolinu na ně evidentně dojem neudělal ("tohle není pendolíno, tohle je Swissair"), nakonec to ale akceptovali. Větší problém měli s těmi čtyřmi kily navíc, o které byl batoh težší, než by měl být. To zase nebyl problém pro mně, s něčím takovým jsem počítal a protože na letišti pracuju, udělal jsem kdesi za rohem hubnoucí kůru a ty čtyři kila (v podobě přebytečného oblečení, průvodce Lonely Planet a dalšího materiálu) z batohu odstranil, zabalil do pytlů a nechal přes víkend kolegům.
Ok, tak hubnoucí kúra skončena, dokonce mi bylo nabídnuto, že mi ten batoh odbaví, což jsem s povděkem kvitoval a byl čas vyrazit k odletu.
V gatu si nás (tedy ne mně, ale mé čtyřnohé spolucestovatele) fotili i spolucestující Číňané, bohužel letušky pak dost striktně trvaly na tom, že psi musí být celou cestu zavřené v přepravce, což se nelíbilo zejména jednomu ze psů, zvyklému, že při jiných cestách je do přepravky vždycky dávám jen na oko, aby řidič autobusu nebrblal a v momentě, kdy dojdeme na místo, si zase může vylézt, ale nakonec se tam oba nějak usalašili a po zbytek letu jsem o nich prakticky nevěděl.
3.6.2016 PRG-GVA, LX 1473
A320, reg. HB-IJJ
13:00-14:30 (odlet i přílet na čas)
LF: 100%, pro business class vyhrazeny první tři řady
Měli jsme místo 35A, prý speciálně určené pro cestující se zvířaty, vedle mně dvě dámy podnikající v lékárnictví, letící na tajný výlet do Ženevy, které řešily, že asi nebylo dobré se tajným výletem pochlubit na Facebooku, jinak let do posledního místečka zaplněný, matně si dokonce vybavuju, že kapitán v úvodním hlášení zahlásil i něco v tom smylu, že má na palubě i dvě čivavy. Právě kvůl nim jsem si přál, aby let proběhl co nejrychleji, což se koneckonců na konec stalo. Odlet na západ, Norimberk, Stuttgart, Bassilej, Swiss je renomovaná společnost, takže hned od startu Airshow, bohužel většinu času místo ní běžely reklamy, což je škoda, protože většina letů se odehrála nad mraky a nebylo moc na co koukat.
K svačině předložili máslový preclík a k tomu nápoj podle výběru, na hodinu a čtvrt trvající let tak akorát, káva ničím nenadchla ani neurazila, na závěr ještě čokoládičku, ta bodla.
Holky lékárnice se vedle mně bavily, že prý v Ženevě je "nějakej vodotrysk", když pak při přistání byl vidět z letadla, z chutí jsem jim ho ukázal.
Jinak po přistání jsem zažil snad nejkratší pojíždění po ploše v životě. Než jsem se nadál a připnul psům vodítka, už jsme stáli u satelitního terminálu a během trimfálního pochodu s již osvobozenými psy celým letadlem jsem se jen děsil, aby tam někde na znamení vděku nezanechali loužičku. To se naštěstí nestalo, byť během další jízdy autobusem ze sateliního teminálu (což mi až přiliš připomínalo v Praze tolik neoblíbené výstupy do autobusu) k tomu asi neměli daleko. Rychle vyzvednout kufr, v automatu bezplatnou jízdenku na MHD a vzhůru do města.
Většina cestujících z našeho letu dál pokračovala asi vlakem nebo taxikem, případně přímo před halou stály dobře vypadající trolejbusy, my to vzali pěšky. Mělo to velmi praktický důvod, bylo půl třetí, zlevněnou jízdenku jsme měli koupenou až na spoj odjíždějící v půl páté a hlavně jsme se se chtěli pořádně protáhnout. Z letiště k hlavnímu nádraží jsou to jen čtyři kilometry, přesto rady všech místních, kterých jsme se ptali na cestu, byly až nápadně podobné: "Jdětě támhletou ulicí rovně, tam zahněte doprava a tam je zastávka MHD...". My to však nevzdali a půl hodinu před odjezdem našeho vlaku jsme bez nervů a stresů došli místní hlavní nádraží, které akorát prožívalo horečku pátečního odpoledne.
Re: Ve třech do Švýcarska
První část cesty vedla do Montreux. Vlakem kategorie Interregio, převážně podél dálnice, kde jsme předjížděli auta popojíždějící v odpolední zácpě a hlavně podél břehů Ženevského jezera, které bylo prostě úchvatné, až jsem to musel říct paní, co seděla naproti nám.
Re: Ve třech do Švýcarska
Vzhledem k omezením serveru nemohu dál pokračovat ve vkládání fotografií v původní velikosti. V další části tohoto TR tak budou fotografie cca o polovinu menší, než v částech předchozích. Děkuji za pochopení.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 21. 06. 2016, 19:33, celkem upraveno 1 x.
Re: Ve třech do Švýcarska
Následná konverzace s ní měla i jedno nečekané plus. Když jsem v Montreux vystupovali, byla to právě ona, kdo se mně zeptala, zda ten velký batoh, co se válí v poličce na zavazadla, není můj. Samozřejmě, že byl.
Vlak už pak (naštěstí bez mého batohu) pokračoval do Brigu, zatímco my rychle přeskákali na úzkorozchodný osobák do hor.
No a na osobák...Jako v itineráři byla poznámka "panoramazug" nebo něco takového, ale když jsem do něj nastoupil, byl jsem si v první chvíli jist, že jsem nastoupil do nějakého speciálního vlaku pro turisity. Rozvalená švýcarská školačka se sluchátky v uších mně ale záhy přesvědčila, že ne. Oni celou tu tu trať skrz hory a doly až do Zweissimenu nazývají Golden pass a krom opravdových VIP vlaků ve stylu Belle Epoque na jedné straně a obyčejných osobáků na druhé straně zde jezdí i panoramatické vlaky, s výrazně většími okny a i střešními okénky, naštěstí za tarif obyčejných vlaků. A na ten jsem měl právě teď štěstí i já.
No co Vám budu povídat, byla to nádhera pro oko i pro duši. Vlak nejprve od břehů Ženevského jezera vystoupá vysoko do hor a a pak množstvím mostů, tunelů i zářezů razí si cestu Alpami a člověk neví, kam dřív koukat. Tak jako před mnoha lety v Rakousku, i tady tolikrát jsem měl chuť vystoupit a jen tak se kochat.
My ale vlastně vystoupili, v Gstaadu, to je takový švýcarský Špindl, ráj nejen místní smetánky. Bylo po sedmé hodině večer a obloha naznačovala, že každou chvíli začne pršet.
Rychle do kopců, rychle najít správnou cestu, podle lajdácké mapky, kterou jsme si připavili doma. O půl hodiny později u jedné z tupických Alpských samot vítala nás Katrin. A pak i její manžel. O den později přišel se nám ukázat jejích pes a mladší syn. O pár dní později starší syn. A pak jsem si konečně všimnul, že je Katrin těhotná.
Malá chatka, lůžko ze sena, pár poliček, svíčky, romantika hadr. Naproti moderní kuchyň, koupelna i záchod. Prý tam nemám chodit v botech. To jsem ještě respektoval. Prý tam nemám vodit psy, na to už jsem kašlal. Šli jsme spát, ještě dřív, než se rozprší.
Vlak už pak (naštěstí bez mého batohu) pokračoval do Brigu, zatímco my rychle přeskákali na úzkorozchodný osobák do hor.
- 17.JPG (105.78 KiB) Zobrazeno 6450 x
No a na osobák...Jako v itineráři byla poznámka "panoramazug" nebo něco takového, ale když jsem do něj nastoupil, byl jsem si v první chvíli jist, že jsem nastoupil do nějakého speciálního vlaku pro turisity. Rozvalená švýcarská školačka se sluchátky v uších mně ale záhy přesvědčila, že ne. Oni celou tu tu trať skrz hory a doly až do Zweissimenu nazývají Golden pass a krom opravdových VIP vlaků ve stylu Belle Epoque na jedné straně a obyčejných osobáků na druhé straně zde jezdí i panoramatické vlaky, s výrazně většími okny a i střešními okénky, naštěstí za tarif obyčejných vlaků. A na ten jsem měl právě teď štěstí i já.
- 16.JPG (85.81 KiB) Zobrazeno 6450 x
- 15 Přestup v Montreux.JPG (109.8 KiB) Zobrazeno 6450 x
No co Vám budu povídat, byla to nádhera pro oko i pro duši. Vlak nejprve od břehů Ženevského jezera vystoupá vysoko do hor a a pak množstvím mostů, tunelů i zářezů razí si cestu Alpami a člověk neví, kam dřív koukat. Tak jako před mnoha lety v Rakousku, i tady tolikrát jsem měl chuť vystoupit a jen tak se kochat.
- 20 po výstupu v Gstaadu.JPG (106.76 KiB) Zobrazeno 6450 x
- 19.JPG (92.58 KiB) Zobrazeno 6450 x
My ale vlastně vystoupili, v Gstaadu, to je takový švýcarský Špindl, ráj nejen místní smetánky. Bylo po sedmé hodině večer a obloha naznačovala, že každou chvíli začne pršet.
- 18 stoupání do hor.JPG (59.62 KiB) Zobrazeno 6450 x
Rychle do kopců, rychle najít správnou cestu, podle lajdácké mapky, kterou jsme si připavili doma. O půl hodiny později u jedné z tupických Alpských samot vítala nás Katrin. A pak i její manžel. O den později přišel se nám ukázat jejích pes a mladší syn. O pár dní později starší syn. A pak jsem si konečně všimnul, že je Katrin těhotná.
- 23 podvečerní výhled.JPG (45.74 KiB) Zobrazeno 6450 x
Malá chatka, lůžko ze sena, pár poliček, svíčky, romantika hadr. Naproti moderní kuchyň, koupelna i záchod. Prý tam nemám chodit v botech. To jsem ještě respektoval. Prý tam nemám vodit psy, na to už jsem kašlal. Šli jsme spát, ještě dřív, než se rozprší.
- 22 naše obydlí.JPG (97.01 KiB) Zobrazeno 6450 x
- 21 už skoro u chaty.JPG (65.33 KiB) Zobrazeno 6450 x
Re: Ve třech do Švýcarska
Den druhý: Boty suchý, to je dobrý
Předpověď neměla být kdovíjaká na prvních pár dnů, jen přeháňky. Ráno nepršelo, ráno ještě ne. Ten pocit, když se člověk vzbudí a plně si uvědomí ten alpský kýč, hory, pole, zasněžené vrcholky, kravské pastviny, vláček hučící pod oknem, to nemá chybu. Klidně ať tu celou dobu prší, tohle za to stojí.
Než jsem se rozkoukal, začalo pršet. Neměl jsem co k snídani, v kuchyni uždiboval jsem kostkový cukr, kdo ho tam nechal, težko říct. Hodina, dvě, pak jsem to risknul, nechal psy v chatce a vyrazil do vesnice do krámu. Nebylo to daleko, tak deset patnáct minut z kopce. V hlavě honily se mi scénáře, jak si kluci samy otevřeli dveře chatky a vydali se mně hledat. Šikovný jsou na to dost.
Nákup za pár franků, mezitím se udělalo hezky. Cesta do kopce s plnou taškou, to bylo něco pro moje nohy. Psi spali, ani si nevšimli, že jsem byl pryč. Tak rychle najíst se a ven, dokud zase nezačne pršet.
O kus níž značená cesta. Wanderweg. Elektrickým drátem ohraničené pastviny, v místech cest branky. Jdem do vesnice, na průzkum. Nahoru a dolů, psům se to moc líbí, mně už tolik ne.
Najednou se ocitáme ve směti podzemních chodeb, to nejsou katakomby, to jsou přístupové cesty k hotelům. A na promenádu. Ta je v Gstaadu moc hezká. Jen si nějak nemůžu na něco zvyknout. Typická dřevěná chata a v ní obchod Luis Vuitton.
Cestou zpátky neskutečně moknem. Psům je to ale u pr..., dobré znamení. Moje jediné boty zůstávají zase suché.Další dobré znamení. V chatě vařím si nudlovou polívku, na pár dní poslední teplé jídlo. A po pauze zase do světa, tentokrát na druhou stranu po cestičce skrz pastviny. Kousek od chaty nacházíme samoobslužnou prodejnu místních produktů. Vyberte si, co se Vám líbí a podle ceníku zaplaťte do kasy. A nemáte-li drobné, vemte si zpátky. Říkal jsem si, že u nás by to nebylo možné, ale pak mi táta píše, že něco podobného mají v Jeseníku. Prý tomu říkaj lesní bar.
Dole je letiště Saanen. Tak jo, půjdem na něj. Ve změti chatek se ztracíme, berem to chvílemi přes pole, psi mají neuvěřitelné pochopení pro mé nápady. Naštěstí dostávám rozum a otáčím to do chaty. Cestou opět moknem. Psům je to zase jedno, moje boty pořád drží. To je dobrý.
Ještě se nám večer nechce spát, tak na chvíli vzhůru do kopců. Psům se do líbí, od chatky k chatce, oči přecházejí z té krásy kolem. Jen tak se touláme, na konci opět moknem.
Navzdory všemu, jímá se mně optimismus. Za dnešek jsme třikrát zmokli, ale žijem. Psům je to srdečně jedno a moje boty jsou jakýmsi zázrakem suché. Přežili jsme dnešek, přežijeme i ten zbytek.
Předpověď neměla být kdovíjaká na prvních pár dnů, jen přeháňky. Ráno nepršelo, ráno ještě ne. Ten pocit, když se člověk vzbudí a plně si uvědomí ten alpský kýč, hory, pole, zasněžené vrcholky, kravské pastviny, vláček hučící pod oknem, to nemá chybu. Klidně ať tu celou dobu prší, tohle za to stojí.
Než jsem se rozkoukal, začalo pršet. Neměl jsem co k snídani, v kuchyni uždiboval jsem kostkový cukr, kdo ho tam nechal, težko říct. Hodina, dvě, pak jsem to risknul, nechal psy v chatce a vyrazil do vesnice do krámu. Nebylo to daleko, tak deset patnáct minut z kopce. V hlavě honily se mi scénáře, jak si kluci samy otevřeli dveře chatky a vydali se mně hledat. Šikovný jsou na to dost.
Nákup za pár franků, mezitím se udělalo hezky. Cesta do kopce s plnou taškou, to bylo něco pro moje nohy. Psi spali, ani si nevšimli, že jsem byl pryč. Tak rychle najíst se a ven, dokud zase nezačne pršet.
- 2.JPG (63.89 KiB) Zobrazeno 6447 x
O kus níž značená cesta. Wanderweg. Elektrickým drátem ohraničené pastviny, v místech cest branky. Jdem do vesnice, na průzkum. Nahoru a dolů, psům se to moc líbí, mně už tolik ne.
- 1.JPG (111.75 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 6 promenáda.JPG (101.49 KiB) Zobrazeno 6447 x
Najednou se ocitáme ve směti podzemních chodeb, to nejsou katakomby, to jsou přístupové cesty k hotelům. A na promenádu. Ta je v Gstaadu moc hezká. Jen si nějak nemůžu na něco zvyknout. Typická dřevěná chata a v ní obchod Luis Vuitton.
- 5 hotel Gstaad Palace.JPG (55.7 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 4 Centrum Gstaadu.JPG (99.28 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 3.JPG (69.61 KiB) Zobrazeno 6447 x
Cestou zpátky neskutečně moknem. Psům je to ale u pr..., dobré znamení. Moje jediné boty zůstávají zase suché.Další dobré znamení. V chatě vařím si nudlovou polívku, na pár dní poslední teplé jídlo. A po pauze zase do světa, tentokrát na druhou stranu po cestičce skrz pastviny. Kousek od chaty nacházíme samoobslužnou prodejnu místních produktů. Vyberte si, co se Vám líbí a podle ceníku zaplaťte do kasy. A nemáte-li drobné, vemte si zpátky. Říkal jsem si, že u nás by to nebylo možné, ale pak mi táta píše, že něco podobného mají v Jeseníku. Prý tomu říkaj lesní bar.
- 10.JPG (40.51 KiB) Zobrazeno 6447 x
Dole je letiště Saanen. Tak jo, půjdem na něj. Ve změti chatek se ztracíme, berem to chvílemi přes pole, psi mají neuvěřitelné pochopení pro mé nápady. Naštěstí dostávám rozum a otáčím to do chaty. Cestou opět moknem. Psům je to zase jedno, moje boty pořád drží. To je dobrý.
- 11.JPG (88.89 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 9.JPG (148.34 KiB) Zobrazeno 6447 x
Ještě se nám večer nechce spát, tak na chvíli vzhůru do kopců. Psům se do líbí, od chatky k chatce, oči přecházejí z té krásy kolem. Jen tak se touláme, na konci opět moknem.
- 8.JPG (121.93 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 7 alpský bar.JPG (136.13 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 13 letiště v Saanenu.JPG (87.35 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 12.JPG (113.05 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 16.JPG (69.17 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 15.JPG (72.78 KiB) Zobrazeno 6447 x
- 14.JPG (52.24 KiB) Zobrazeno 6447 x
Navzdory všemu, jímá se mně optimismus. Za dnešek jsme třikrát zmokli, ale žijem. Psům je to srdečně jedno a moje boty jsou jakýmsi zázrakem suché. Přežili jsme dnešek, přežijeme i ten zbytek.
- 17 večerní svíčková seance.JPG (56.37 KiB) Zobrazeno 6447 x
Re: Ve třech do Švýcarska
Den třetí: Žádná výhra, ale lepší než kostkový cukr
Na neděli předpověď hlásila opět přeháňky, ale když jsme se probudili, bylo zrovna docela hezky. Tak rychle vyrazit, dokud neprší. Tentokrát jsme už zamířili čtyři kilometry dolů k letišti Saanen. Podle paní domácí celkem využívaném k privátním letům, hlavně v zimě a pak během tenisového turnaje Swiss Open, který se tu každoročně v červenci hraje.
Jakmile objevili jsme první cedulku "wanderweg" opustili jsme silnici číslo 11, které stejně jako železniční trať protíná celou oblast a hezky na lesní cestu, přes dřevěný most a po březích řeky...jak se ta řeka vlastně jmenuje?
Krásně jsem si to představoval, jak se budu se psy prohánět po runwayi, ale i když letiště nebylo oplocené, pár jasných cedulí dávalo jasně najevo, že tam vstupovat raději neradno.
Tak jsme to otočili a šli do Gstaadu, jen pár kilometrů, kolem ohrady, kde krom zahradní železnice kdosi měl zvířata, které jsem nikdy neviděl a až jedna kolegyně je identifikovala jako lamy.
Měl jsem plán, nakoupit v Gstaadu a vyrazit do chatky, než začne pršet. Kdesi jsem den předtím viděl u krámů nápis, že mají otevřeno každý den. Ale asi budu potřebovat brýle, všechny krámy ve městě zavřené. Za úvah, jak do zítřka vydžím na kostkovém cukru a jestli se najím z psích granulí, jsme došli na místní vlakové nádraží, kde měli naštěstí krom prodejny jízdenek otevřeno i trafiku (něco ve stylu našich Relaí) a tam, naštěstí i bagety. Žádná výhra, ale lepší než kostkový cukr.
Cestou k chatce, až těsně před odbočkou nahoru do kopců, míjím otevřené pekařství. Aha, tady jsem viděl ten nápis, že mají otevřeno 365 dní v roce.
Kolem poledne jsme v chatce a odpoledne zase někam vyrážíme. Co taky tady dělat?
Směrem jako včera, směrem k hotelům. No, spíš se chci podívat na místo, kde jsem včera ztratil kšiltovku, jestli tam ještě není. Nebyla, veverky jí odnesly. Najednou, nevím jak se to stalo, ocitám se na svahu, kousek pode mnou železniční trať a na ní velký most. Vyhlašuju šotouškou pauzu, než pojede vlak. Psi mají pro mně pochopení, nebo se alespoň tak tváří, ale když mám nafoceno, radostí skáčou, že už můžou jít dál.
Jdem se ještě podívat za město, jestli ještě některá z lanovek nejezdí. Podle Katrin byl tu ještě přd měsícem sníh. Teď nic, vždyť i slavný hotel Gstaad Palace tyčící se nad městem jako hrad z disneyovských pohádek, si dává pauzu.
Večer usínáme, přežili jsme další den, zítra má být hezky.
Na neděli předpověď hlásila opět přeháňky, ale když jsme se probudili, bylo zrovna docela hezky. Tak rychle vyrazit, dokud neprší. Tentokrát jsme už zamířili čtyři kilometry dolů k letišti Saanen. Podle paní domácí celkem využívaném k privátním letům, hlavně v zimě a pak během tenisového turnaje Swiss Open, který se tu každoročně v červenci hraje.
- 3.JPG (126.53 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 2.JPG (117.61 KiB) Zobrazeno 6441 x
Jakmile objevili jsme první cedulku "wanderweg" opustili jsme silnici číslo 11, které stejně jako železniční trať protíná celou oblast a hezky na lesní cestu, přes dřevěný most a po březích řeky...jak se ta řeka vlastně jmenuje?
- 1 vláček pod okny.JPG (90.54 KiB) Zobrazeno 6441 x
Krásně jsem si to představoval, jak se budu se psy prohánět po runwayi, ale i když letiště nebylo oplocené, pár jasných cedulí dávalo jasně najevo, že tam vstupovat raději neradno.
- 6 lamy.JPG (141.22 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 5 medvědí vlak.JPG (107.93 KiB) Zobrazeno 6441 x
Tak jsme to otočili a šli do Gstaadu, jen pár kilometrů, kolem ohrady, kde krom zahradní železnice kdosi měl zvířata, které jsem nikdy neviděl a až jedna kolegyně je identifikovala jako lamy.
- 4 na letišti.JPG (107.85 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 8 před brankou.JPG (137.99 KiB) Zobrazeno 6441 x
Měl jsem plán, nakoupit v Gstaadu a vyrazit do chatky, než začne pršet. Kdesi jsem den předtím viděl u krámů nápis, že mají otevřeno každý den. Ale asi budu potřebovat brýle, všechny krámy ve městě zavřené. Za úvah, jak do zítřka vydžím na kostkovém cukru a jestli se najím z psích granulí, jsme došli na místní vlakové nádraží, kde měli naštěstí krom prodejny jízdenek otevřeno i trafiku (něco ve stylu našich Relaí) a tam, naštěstí i bagety. Žádná výhra, ale lepší než kostkový cukr.
Cestou k chatce, až těsně před odbočkou nahoru do kopců, míjím otevřené pekařství. Aha, tady jsem viděl ten nápis, že mají otevřeno 365 dní v roce.
Kolem poledne jsme v chatce a odpoledne zase někam vyrážíme. Co taky tady dělat?
- 7.JPG (149.62 KiB) Zobrazeno 6441 x
Směrem jako včera, směrem k hotelům. No, spíš se chci podívat na místo, kde jsem včera ztratil kšiltovku, jestli tam ještě není. Nebyla, veverky jí odnesly. Najednou, nevím jak se to stalo, ocitám se na svahu, kousek pode mnou železniční trať a na ní velký most. Vyhlašuju šotouškou pauzu, než pojede vlak. Psi mají pro mně pochopení, nebo se alespoň tak tváří, ale když mám nafoceno, radostí skáčou, že už můžou jít dál.
- 11 na přejezdu.JPG (116.55 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 10.JPG (146.13 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 9.JPG (141.79 KiB) Zobrazeno 6441 x
Jdem se ještě podívat za město, jestli ještě některá z lanovek nejezdí. Podle Katrin byl tu ještě přd měsícem sníh. Teď nic, vždyť i slavný hotel Gstaad Palace tyčící se nad městem jako hrad z disneyovských pohádek, si dává pauzu.
- 14 samoobsluha na mošt.JPG (117.41 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 13 mirrorfie.JPG (111.87 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 12.JPG (103.79 KiB) Zobrazeno 6441 x
- 15 domek ve stromech.JPG (155.47 KiB) Zobrazeno 6441 x
Večer usínáme, přežili jsme další den, zítra má být hezky.
Re: Ve třech do Švýcarska
Den čtvrtý: Čeho jsou krávy schopny?
Pondělní ráno, to byl alpský kýč na druhou přátelé.
Nejen teploty, ale i sluníčko dávalo okatě najevo, že blíží se léto, no už krátce po po osmé jak tři výletníci s batůžkem na zádech mířili jsme do Schöndriedu, nedaleké vesnice. Okolo Gstaadu je plno lanovek, bohužel zorvna tou dobou většina z nich dávala si pauzu mezi zimní a letní sezónou. Dalo popojet se autobusem asi půl hodiny a po zaplacení 56 franků vyjet lanovkou až do výše 3000 nadmořských metrů na ledovec, ale jelikož tam ležel ještě tou dobou sníh, zvolili jsme úspornější variatnu. Jedna z těch lanovek, co tou dobou jezdila, byla právě v Schönriedu. Taková malá horská vesnička, jen kdyby v jejím středu neměl jeden z svých obchodů řetězec Intersport.
Když jsme na ten kopec koukali, říkal jsem si, jestli to za to vůbec stojí, takovej malej, ale sotva jsme z lanovky lehčí o jednadvacet franků vystoupili, znali jsme odpověď. Najednou jakoby bysme byli v jiném světě, panoramata, že by Homolkovi mohli závidět, štíty hor, co rád bych překlenul ,náhle byly na dosah, člověk zas nevěděl, kam dřív koukat, co dřív dělat, kam jít.
Dole v údolí byl Saanen a na jeho okraji letiště, kde jsme byli včera. Vedla tam i značená cesta, ten jejich wanderweg. Sotva jsme vydýchali tu krásu kolem, započali jsme sestup, zpočátku dost strmý. Což o to psi, ty si to užili, terény a kopce, to jejich, za to já, krůček po krůčku, abych nespadnul (což se mi stejně stalo), abych nesletěl do údolí. Tak jsme šli, metr po metr,u krok za krokem níž a níž.
Kdosi chytrý naplánoval cestu přímo středem pastviny. Což o to, takových cest tu bylo povícero, jenže na téhle pastvině zrovna byly krávy a jedné z nich se ani trochu nelíbilo, že jí lezem do zelí (pardon, do trávy).
Jeden ze psů odmítl tamtudy jít, bál se a já se mu ani nedivil, musel jsem ho vzít do náručí, báli jsme se oba, já víc. Druhý statečně mi kličkoval u nohy, kráva šla za námi, blížila se a funěla. Srdce jsem měl až v gatích, udělat ta kráva krok navíc, musel bych měnit kalhoty. Opatrně jsme se jí vzdalovali, už to bylo lepší, na její pohled, kdy jsme byli tak půl metru od ní, nikdy nezapomenu.
Konečně jsme za sebou zavřeli ohrádku a vydechli si, ale jen na chvíli. Cesta pak několikrát vedla kolem krav, to jen místní vždycky daly tam plot a bránu, která se měla zavírat. To jsme se pořád báli a pokud to šlo, obcházeli jsme ta místa. Nějak mi bylo milejší dostat menší elektrický výboj než zkoušet, čeho jsou krávy schopny.
Už jsme tolik neklesali, spíš taková esíčka, člověk si připadal jak u nás. Boty promoklé ranní rosou, zkoušel jsem jít na boso, vyhýbaje se krávám. Samozřejmě, že jsem si párkrát bosou nohou šlápl do kravicne, no co, h***o přijde.
Jenže právě tahle část trasy mně bavila, tady jsem viděl ten smysl, psi si to užívali, já si čistil hlavu a přitom nepodléhal depresím.
Kolem poledního jsme byli v Saanenu, ještě prošli jsme kolem jedné z těch interátních škol, kam bohatí a mocní z celého světa posílají za odměnu či trest na studia svoje děti.
Na malém náměstíčku dali jsme s oběd a stejnou stezkou jako včera, zamířili do chaty. Ještě v krámu něco nakoupit a když jsme kolem druhé došli "domů", já se zařekl, že ten den už nikam nepůjdu. Ale chyba lávky, vydrželi jsme to tak dvě hodiny, vyrazili jsme do města, na nádraží. Kdesi psali, že některé noci probíhají na trati rekonstruční práce a mně zajímalo, zda to neovlivní i náš pozítřejší odjezd. Samozřejmě ovlivnilo a já se z představy náhradní autobusové dopravy moc neradoval.
Večer potkal jsem se s paní domácí. Vzala klíč a otevřela svou tajnou spíš, no spíš sklep jako kráva. Kdesi vysoko v horáh mají pastviny a krávy, tady jim zraje sýr. Ochutnal a zalitoval jsem, že nemám od té komnaty klíč. Kdo ví, třeba bych jí celou vyjed.
Pondělní ráno, to byl alpský kýč na druhou přátelé.
- 3 nádraží v Schönriedu.JPG (119.3 KiB) Zobrazeno 6433 x
Nejen teploty, ale i sluníčko dávalo okatě najevo, že blíží se léto, no už krátce po po osmé jak tři výletníci s batůžkem na zádech mířili jsme do Schöndriedu, nedaleké vesnice. Okolo Gstaadu je plno lanovek, bohužel zorvna tou dobou většina z nich dávala si pauzu mezi zimní a letní sezónou. Dalo popojet se autobusem asi půl hodiny a po zaplacení 56 franků vyjet lanovkou až do výše 3000 nadmořských metrů na ledovec, ale jelikož tam ležel ještě tou dobou sníh, zvolili jsme úspornější variatnu. Jedna z těch lanovek, co tou dobou jezdila, byla právě v Schönriedu. Taková malá horská vesnička, jen kdyby v jejím středu neměl jeden z svých obchodů řetězec Intersport.
- 2 vyrážíme.JPG (66.38 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 1 zamlžené okno.JPG (74.14 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 7 druhý pes zalezl pod sedačku.JPG (73.79 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 6.JPG (93.88 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 5.JPG (76.46 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 4 spodní stanice lanovky.JPG (131.85 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 10.JPG (83.57 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 9.JPG (72.39 KiB) Zobrazeno 6433 x
Když jsme na ten kopec koukali, říkal jsem si, jestli to za to vůbec stojí, takovej malej, ale sotva jsme z lanovky lehčí o jednadvacet franků vystoupili, znali jsme odpověď. Najednou jakoby bysme byli v jiném světě, panoramata, že by Homolkovi mohli závidět, štíty hor, co rád bych překlenul ,náhle byly na dosah, člověk zas nevěděl, kam dřív koukat, co dřív dělat, kam jít.
- 8 z lanovky.JPG (79.78 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 13 zbytky sněhu.JPG (101.72 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 12 na kopci.JPG (75.17 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 11.JPG (86.26 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 15.JPG (87.82 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 14.JPG (139.08 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 17 začínáme klesat.JPG (83.68 KiB) Zobrazeno 6433 x
Dole v údolí byl Saanen a na jeho okraji letiště, kde jsme byli včera. Vedla tam i značená cesta, ten jejich wanderweg. Sotva jsme vydýchali tu krásu kolem, započali jsme sestup, zpočátku dost strmý. Což o to psi, ty si to užili, terény a kopce, to jejich, za to já, krůček po krůčku, abych nespadnul (což se mi stejně stalo), abych nesletěl do údolí. Tak jsme šli, metr po metr,u krok za krokem níž a níž.
- 16.JPG (120.7 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 19 flugplatz Saanen.JPG (130.83 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 18 Gstaad jako na dlani.JPG (111.86 KiB) Zobrazeno 6433 x
Kdosi chytrý naplánoval cestu přímo středem pastviny. Což o to, takových cest tu bylo povícero, jenže na téhle pastvině zrovna byly krávy a jedné z nich se ani trochu nelíbilo, že jí lezem do zelí (pardon, do trávy).
- 21.JPG (138.05 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 20.JPG (120.19 KiB) Zobrazeno 6433 x
Jeden ze psů odmítl tamtudy jít, bál se a já se mu ani nedivil, musel jsem ho vzít do náručí, báli jsme se oba, já víc. Druhý statečně mi kličkoval u nohy, kráva šla za námi, blížila se a funěla. Srdce jsem měl až v gatích, udělat ta kráva krok navíc, musel bych měnit kalhoty. Opatrně jsme se jí vzdalovali, už to bylo lepší, na její pohled, kdy jsme byli tak půl metru od ní, nikdy nezapomenu.
- 24 dole v Saanenu.JPG (127.8 KiB) Zobrazeno 6433 x
Konečně jsme za sebou zavřeli ohrádku a vydechli si, ale jen na chvíli. Cesta pak několikrát vedla kolem krav, to jen místní vždycky daly tam plot a bránu, která se měla zavírat. To jsme se pořád báli a pokud to šlo, obcházeli jsme ta místa. Nějak mi bylo milejší dostat menší elektrický výboj než zkoušet, čeho jsou krávy schopny.
- 23.JPG (98.08 KiB) Zobrazeno 6433 x
Už jsme tolik neklesali, spíš taková esíčka, člověk si připadal jak u nás. Boty promoklé ranní rosou, zkoušel jsem jít na boso, vyhýbaje se krávám. Samozřejmě, že jsem si párkrát bosou nohou šlápl do kravicne, no co, h***o přijde.
Jenže právě tahle část trasy mně bavila, tady jsem viděl ten smysl, psi si to užívali, já si čistil hlavu a přitom nepodléhal depresím.
Kolem poledního jsme byli v Saanenu, ještě prošli jsme kolem jedné z těch interátních škol, kam bohatí a mocní z celého světa posílají za odměnu či trest na studia svoje děti.
- 22.JPG (135.78 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 27 odplední relax.JPG (142.41 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 26 náměstí v Saanenu.JPG (95.27 KiB) Zobrazeno 6433 x
Na malém náměstíčku dali jsme s oběd a stejnou stezkou jako včera, zamířili do chaty. Ještě v krámu něco nakoupit a když jsme kolem druhé došli "domů", já se zařekl, že ten den už nikam nepůjdu. Ale chyba lávky, vydrželi jsme to tak dvě hodiny, vyrazili jsme do města, na nádraží. Kdesi psali, že některé noci probíhají na trati rekonstruční práce a mně zajímalo, zda to neovlivní i náš pozítřejší odjezd. Samozřejmě ovlivnilo a já se z představy náhradní autobusové dopravy moc neradoval.
- 25 Internátní škola ve Švýcarsku.JPG (94.22 KiB) Zobrazeno 6433 x
- 28 švýcarské pivo a švýcarské Alpy.JPG (83.55 KiB) Zobrazeno 6433 x
Večer potkal jsem se s paní domácí. Vzala klíč a otevřela svou tajnou spíš, no spíš sklep jako kráva. Kdesi vysoko v horáh mají pastviny a krávy, tady jim zraje sýr. Ochutnal a zalitoval jsem, že nemám od té komnaty klíč. Kdo ví, třeba bych jí celou vyjed.
Re: Ve třech do Švýcarska
Den pátý: Prozřetelnost existuje
Počasí v úterý ráno jak přes kopírák. Tak co? Tak někam vyrazíme. V skoro stejný čas jako včera, zase jako výletníci. Jen tentokrát měníme směr, k letišti v Saanenu a pak dál, podél řeky do Rougemontu. Míjíme bunkry a i pár přitoků té neznámé řeky, jakmile cesta opustí její břeh, hned je to o něčem jiném. Jen vystoupat pár metrů a ocitnout se uprostřed lesa, nahoru a dolů, chvíli na slunci a chvíli ve stínu. Vysoké štíty na nás shlíží a já si říkám, že mně moc nebaví na ně koukat jen takhle ze spodu. Však za chvíli vyjedem lanovkou vzhůru a budem se jim dívat z očí do očí.
Na pár místech by člověk spočinul, ohřál si či něco ugriloval, ale nějak nemám chuť tu stát, žene mně to dál. Už je tu, lanovka kamsi do oblak, ale nápis na dveřích hlásá, že až do 2. července se po ní nikdo neprojede.
Tak jo, právě ušetřil jsem dvaatřicet franků, tak co s nimi. Mám už od rána záložní plán, paní domácí mně varovala, že se to může stát. Zpátky do Saanenu, tentokrát jinou trasou. Berem to přes vesničku, ale jelikož zrovna slunce pálí, jakmile ocitáme se v lese, tak nějak je nám líp.
Stoupáme vzhůru a často děláme přestávky. Občas jen tak leháme do trávy a být tu borůvky, nejspíš se jich přežereme. Nohy bolí a moje fyzička nestačí, ale každý metr nadmořské výšky na těch výhledech je znát. Oči, ty se tu maj, zrak jenom přechází, z těch kopců kolem. Alpský kýč, kolikrát jsem to už já jenom v tomhle textu zmínil?
Vystoupáme trochu vzhůru a pak už je klid, držíme výšku, občas nahoru, občas trochu níž, když jsem si kdysi tenhle výlet vymyslel, tak nějak jsem si to představoval.
Jdem kolem krav, tak daleko, že jim stačíme mávat, zas mám chuť sednout si do trávy a jako v mládí na výletech s rodiči, hrát si na orly.
O kus dál, a o to už jsme zase na cestě dolů, stezka vede nás přímo doprostřed krav. A jedna z těch čtyřnohých dam tam stojí a nemíní se vzdát, tak ne, tudy to nepůjde. Brodíme se čímsi, co ani nechci znát, podlézáme elektrický plot. Pak dolů, vždyť tady ta cesta někde musí být. Než se nadějem, scházíme opatrně nedávno odlesněnou stráň. Snad se tu prohnal vichr, nebo jen nešikovný dřevorubec, stromy halabala poházené, pro kluky zajímavá překážková dráha, pro mně chvílemi boj o přežití. Nohy už nechtějí jít dál, bolí jako rozchod od milované dívky, přesto musím, chvíli to nezvládám, a házím tak říkajíc tlamu, no spíš padám pořádně na p***l. Celkem se bojím, ale nějak to dávám, už jsme tam dole, už to máme.
Zase jsme v Saanenu, do chaty tak čtyři kilometry, my přesto pomáháme si vlakem. Na nádraží míjí se stará jednotka, co za nedlouho skončí tak maximálně na nostalgických jízdách, s novým výrobkem firmy Stadler. Ten jen, snad v rámci testování, místo cestujících na své palubě má barely s vodou.
V Gstaadu poctivě utrácím těch dvaatřicet franků, co jsem měl původně na lanovku. Vyjet jí, nejspíš teď ještě bloudíme v horách a hledáme směr. Místo toho v batohu pár piv, moučník, bagety, těším se, až to doma sním.
Pomalu se mění počasí, kilometr od chaty nás chytá déšť, půl kilometru kroupy. A pořádný. Jeden ze psů na to sere, vidí chatu, tak do ní běží, pole nepole, elektrika neelektrika, ten druhý statečně cupitá za mnou.
Přicházíme do sucha turch, ještě, že už zítra jedem domů. Boty promočené totálně, vše, co mám na sobě, je durch. Další dvě hodiny nad chatou se blýská a já ani nějak nemám odvahu jí opustit. Jet tou lanovkou, chytne nás to někde v horách a já ležím doma s angínou nejspíš ještě teď.
Počasí v úterý ráno jak přes kopírák. Tak co? Tak někam vyrazíme. V skoro stejný čas jako včera, zase jako výletníci. Jen tentokrát měníme směr, k letišti v Saanenu a pak dál, podél řeky do Rougemontu. Míjíme bunkry a i pár přitoků té neznámé řeky, jakmile cesta opustí její břeh, hned je to o něčem jiném. Jen vystoupat pár metrů a ocitnout se uprostřed lesa, nahoru a dolů, chvíli na slunci a chvíli ve stínu. Vysoké štíty na nás shlíží a já si říkám, že mně moc nebaví na ně koukat jen takhle ze spodu. Však za chvíli vyjedem lanovkou vzhůru a budem se jim dívat z očí do očí.
- 2 vstup do bunkrů.JPG (114.78 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 1.JPG (132.41 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 5.JPG (151.48 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 4.JPG (129.02 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 3.JPG (145.87 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 8 tohle by nás čekalo.JPG (109.68 KiB) Zobrazeno 6423 x
Na pár místech by člověk spočinul, ohřál si či něco ugriloval, ale nějak nemám chuť tu stát, žene mně to dál. Už je tu, lanovka kamsi do oblak, ale nápis na dveřích hlásá, že až do 2. července se po ní nikdo neprojede.
- 7 lanovka nepremává.JPG (92.51 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 6.JPG (100.49 KiB) Zobrazeno 6423 x
Tak jo, právě ušetřil jsem dvaatřicet franků, tak co s nimi. Mám už od rána záložní plán, paní domácí mně varovala, že se to může stát. Zpátky do Saanenu, tentokrát jinou trasou. Berem to přes vesničku, ale jelikož zrovna slunce pálí, jakmile ocitáme se v lese, tak nějak je nám líp.
- 11 úzká cesta.JPG (160.19 KiB) Zobrazeno 6423 x
Stoupáme vzhůru a často děláme přestávky. Občas jen tak leháme do trávy a být tu borůvky, nejspíš se jich přežereme. Nohy bolí a moje fyzička nestačí, ale každý metr nadmořské výšky na těch výhledech je znát. Oči, ty se tu maj, zrak jenom přechází, z těch kopců kolem. Alpský kýč, kolikrát jsem to už já jenom v tomhle textu zmínil?
- 10.JPG (122.97 KiB) Zobrazeno 6423 x
Vystoupáme trochu vzhůru a pak už je klid, držíme výšku, občas nahoru, občas trochu níž, když jsem si kdysi tenhle výlet vymyslel, tak nějak jsem si to představoval.
- 9 centrum Rougemontu.JPG (90.71 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 13 relax v trávě.JPG (136.03 KiB) Zobrazeno 6423 x
Jdem kolem krav, tak daleko, že jim stačíme mávat, zas mám chuť sednout si do trávy a jako v mládí na výletech s rodiči, hrát si na orly.
- 12.JPG (148.92 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 15.JPG (139.28 KiB) Zobrazeno 6423 x
- 14.JPG (97.75 KiB) Zobrazeno 6423 x
O kus dál, a o to už jsme zase na cestě dolů, stezka vede nás přímo doprostřed krav. A jedna z těch čtyřnohých dam tam stojí a nemíní se vzdát, tak ne, tudy to nepůjde. Brodíme se čímsi, co ani nechci znát, podlézáme elektrický plot. Pak dolů, vždyť tady ta cesta někde musí být. Než se nadějem, scházíme opatrně nedávno odlesněnou stráň. Snad se tu prohnal vichr, nebo jen nešikovný dřevorubec, stromy halabala poházené, pro kluky zajímavá překážková dráha, pro mně chvílemi boj o přežití. Nohy už nechtějí jít dál, bolí jako rozchod od milované dívky, přesto musím, chvíli to nezvládám, a házím tak říkajíc tlamu, no spíš padám pořádně na p***l. Celkem se bojím, ale nějak to dávám, už jsme tam dole, už to máme.
- 18 útěk před deštěm.JPG (119.2 KiB) Zobrazeno 6423 x
Zase jsme v Saanenu, do chaty tak čtyři kilometry, my přesto pomáháme si vlakem. Na nádraží míjí se stará jednotka, co za nedlouho skončí tak maximálně na nostalgických jízdách, s novým výrobkem firmy Stadler. Ten jen, snad v rámci testování, místo cestujících na své palubě má barely s vodou.
- 17 střídání stráží.JPG (102.11 KiB) Zobrazeno 6423 x
V Gstaadu poctivě utrácím těch dvaatřicet franků, co jsem měl původně na lanovku. Vyjet jí, nejspíš teď ještě bloudíme v horách a hledáme směr. Místo toho v batohu pár piv, moučník, bagety, těším se, až to doma sním.
Pomalu se mění počasí, kilometr od chaty nás chytá déšť, půl kilometru kroupy. A pořádný. Jeden ze psů na to sere, vidí chatu, tak do ní běží, pole nepole, elektrika neelektrika, ten druhý statečně cupitá za mnou.
- 16 konečně Saanen.JPG (110.64 KiB) Zobrazeno 6423 x
Přicházíme do sucha turch, ještě, že už zítra jedem domů. Boty promočené totálně, vše, co mám na sobě, je durch. Další dvě hodiny nad chatou se blýská a já ani nějak nemám odvahu jí opustit. Jet tou lanovkou, chytne nás to někde v horách a já ležím doma s angínou nejspíš ještě teď.
Re: Ve třech do Švýcarska
Den šestý: Však my víme své
Pivo jsme vypili, byl čas jít domů. Budík zvoní ve čtyři, no co, zrovna ten den poležel bych. Ještě nezapomenout z lednice ty dva sýry, co jsem včera koupil od paní domácí a můžem vyrazit. Naštěstí neprší, mám ponožky v sandálech jak ten největší vidlák, ale ty promočené boty na sebe vážně nenavléknu.
Před půl pátou na nádraží, informační systém si trvá na svém, že vlak odjede ze druhého nástupiště, my však víme své. O deset minut později přijede na parkoviště u nádraží autobus, zaměstnanec švýcarských železnic rychle proběhne nádraží, jestli tam nikdo nečeká na vlak a pak jede se dál. Prvních pár stanic jsme v autobuse sami a já si vlastně říkám, že je celkem logické, dělat na trati, kvůli které se do tohoto kraje sjíždějí turisté z celého světa, výluky hlavně v noci.
O nějakou půlhodinu později v Montbovon přeskakujem do starého "elektráčku", vlak se už pomalu plní, na protější sedačce sedí například partička dělníků vracejících se právě skončených "construction works".
Sjezd z hor dolů k Ženevskému jezeru je prostě úžasný, a to i když je šest ráno a vy máte za sebou sotva pár hodin spánku.
V Montreux chytáme předlouhý vlak kategorie IR do Ženevy. Má snad patnáct vagónů a cestující se v něm rychle mění, snad co město, to výměna půlky frekvence. Však taky na cestě byla města jako Lausanne nebo Nyon.
Na hlavním nádraží v Ženevě vlak opustí asi dvě třetiny cestujících, ten zbytek s ním pokračuje na místní letiště. Jsme tam v půl osmé, tři hodiny před odletem.
Pro případy, jako jsme my, je tu zvláštní check-in přepážka zvaná "help desk". Jsou otevřené jen dvě a strašně dlouho se na ně čeká. Když už se jedna z nich uvolní a já jdu za ní, její obsluha se mi omlouvá, že musí jít za jinnými povinnostmi, ať si počkám na vedlejší. Tak čekám dalších patnáct minut. A pak bojuju, pán za přepážkou sice velkoryse přehlíží, že přepravka i se psy váží o jeden kilogram víc, než by měla, ale nelíbí se mu, že je příliš malá. Není pro psy dostatečně velikostně pohodlná. Podle jejich pravidel by se v ní psi měli být schopni postavit, což opravdu objektivně nejsou a argument, že v Praze to prošlo, na něj evidetně nezabírá, v jednu chvíli mně dokonce posílá do nějakého obchodu kamsi na letišti koupit si novou. Ne že bych něco takového neměl výhledově v plánu, ale přeci jenom ve Zverimexu na Kladně taková přepravka vyjde asi o dost levněji, než v Ženevě na letišti. Nakonec jí postavím na stojáka, psi se v ní postaví a pán od handlingu nad tím mávne rukou. Že se tím porušuje další pravidlo a to, že by měla výt schopna se vlézt pod sedačku, se už nějak neřeší.
Ještě zkouším udat kufr, že prý ten mi v Praze taky odbavili. Jasně, za třiadvacet franků, nebo kolik to říkal, a pokud bude přesahovat limity, prostě ho za ty prachy odbavíme. Naštěstí hubnoucí kůra z Prahy ještě pořád fungovala, měl předpisových osm kilo a do rozměrů se taky vešel.
S placením za psy je to tu řešeno jinak, než v Praze. Na check-inu mi sice vydávají palubní vstupenku, ale v ten samý moment jí trhají a posílají mně kamsi na servisní přepážku zaplatit za ty psy. Tam prý mi po zaplacení vydají novou. Paní tam na přepážce s tím trochu bojuje, ale je strašně milá. Vyptává se na psy, všechno jí zajímá. Nakonec mám palubku a beru psy ještě ven, naposledy se vyčůrat. Tam nás zase chytá déšť, tak jdem na kafe a chytit wifinu. Systém wifi mají v na letišti v Ženevě vskutku originální. Někde na letišti se nacházejí tři automaty, kde si člověk načte palubku a ono mu to vydá unikátní přístupový kód k wifi. Kdo nenajde jeden z těch tří automatů (nutno říci, že cesta k nim je popsána celkem dobře), může to udělat na příletech na informacích. Tak jo, mám wifi a koláček s kafem za šest franků byl fakt dobrej.
Nevím, jak se mi to podařilo, ale timing jsem měl výbornej. Přes security procházím čtyřicet minut před odletem, úspěšně z ní odcházím se stejným počtem psů, se kterým jsem k ní přišel, paní za rentgenem ještě stačím vysvětlit, jak se s takovými psy v letadle cestuje (blbě a draze) a do gatu A1, ze kterého se boarduje náš let, přicházím v momentě, kdy začíná nástup. Jde se přes automatické branky, ale mně si volají pracovníci k sobě, původně si myslím, že chtějí jen zkontrolovat doklady kolem psů, ale místo toho mi nabízejí, jestli nechci odbavit batoh, samozřejmě zdarma. Jasně, že chci. Jen proč to nešlo už na check-inu?
8.6.2016 GVA-PRG, LX 1472
A320, reg. HB-IJJ
10:25-11:55 (odlet i přílet na čas)
LF: 95%, pro business class vyhrazeny první dvě řady
Mám zase místo 35A a umět jeden z cestujích číst, bylo by jedno z mála volných míst v jinak téměř plně zaplněném letadle mezi mnou a do uličky sedící paní s kojencem, což by nám oboum vyhovovalo. Jenže ten mladý muž místo na 35E sedl si na 35B a když se na to přišlo, kojenec po bumbání z matčiných prsou usnul a ta paní ho poprosila, ať se zatím nepřesazuje.
Nebylo co řešit, šli jsme rychle na start, no, co Vám budu povídat, ten výhled na Ženevu stál za to.
Rychle nad mraky a to už se podává občerstvení, to samé, jako na letu sem. Na vozíku mají vyskládaný držus, Colu a termosky s kafem a čajem. Většina cestujících si myslí, že nic jiného na výběr k pití není, tak berou něco z toho, já se však ptám po pivu. "Jasně", říká letuška a loví ho z vozíku.
"A nebylo by možné mi dát neotevřené, abych ho mohl dát kamarádovi jako dárek?," ptám se.
"Ale beze všeho," je mi odpovědí. "A když tedy tohle vezete jako dárek, co budete pít vy?"
"A dala byste mi ještě jedno pivo?", ptám se drze.
"Není problém."
Tak za tohle mám Swissair u mně plnej počet bodů, bohužel je pak ztrácí po přistání. To už kluky lovím z bedýnky a vítězoslavně s nimi procházím letadlem.
"Příště je prosím nechte v té bedýnce dokud neopustíte letadlo," huláká za mnou, zatímco já už se hrnu nástupním chobotem na vzduch.
Chvíli po té si připadám jako Santa Claus, pivo z letadla předávám kolegovi, co mně po dobu dovolené zastupuje, jeden kousek posílám po kamarádce jedné čerstvě těhotné kolegyni, ten druhý pak...no, to si nechám pro sebe. Kolem druhé jsem doma, vlastně jen přebaluju, na vzpomínky není čas. Večer předávám psi bejvalce, jeden výlet dneska skončil, druhý zítra začíná.
Pivo jsme vypili, byl čas jít domů. Budík zvoní ve čtyři, no co, zrovna ten den poležel bych. Ještě nezapomenout z lednice ty dva sýry, co jsem včera koupil od paní domácí a můžem vyrazit. Naštěstí neprší, mám ponožky v sandálech jak ten největší vidlák, ale ty promočené boty na sebe vážně nenavléknu.
Před půl pátou na nádraží, informační systém si trvá na svém, že vlak odjede ze druhého nástupiště, my však víme své. O deset minut později přijede na parkoviště u nádraží autobus, zaměstnanec švýcarských železnic rychle proběhne nádraží, jestli tam nikdo nečeká na vlak a pak jede se dál. Prvních pár stanic jsme v autobuse sami a já si vlastně říkám, že je celkem logické, dělat na trati, kvůli které se do tohoto kraje sjíždějí turisté z celého světa, výluky hlavně v noci.
- 1 ráno na nádraží.JPG (121.05 KiB) Zobrazeno 6407 x
O nějakou půlhodinu později v Montbovon přeskakujem do starého "elektráčku", vlak se už pomalu plní, na protější sedačce sedí například partička dělníků vracejících se právě skončených "construction works".
- 2 v elektráčku.JPG (71.12 KiB) Zobrazeno 6407 x
Sjezd z hor dolů k Ženevskému jezeru je prostě úžasný, a to i když je šest ráno a vy máte za sebou sotva pár hodin spánku.
- 3 klesání k Ženevskému jezeru.JPG (56.06 KiB) Zobrazeno 6407 x
V Montreux chytáme předlouhý vlak kategorie IR do Ženevy. Má snad patnáct vagónů a cestující se v něm rychle mění, snad co město, to výměna půlky frekvence. Však taky na cestě byla města jako Lausanne nebo Nyon.
Na hlavním nádraží v Ženevě vlak opustí asi dvě třetiny cestujících, ten zbytek s ním pokračuje na místní letiště. Jsme tam v půl osmé, tři hodiny před odletem.
- 4 dopolední nabídka.JPG (113.94 KiB) Zobrazeno 6407 x
Pro případy, jako jsme my, je tu zvláštní check-in přepážka zvaná "help desk". Jsou otevřené jen dvě a strašně dlouho se na ně čeká. Když už se jedna z nich uvolní a já jdu za ní, její obsluha se mi omlouvá, že musí jít za jinnými povinnostmi, ať si počkám na vedlejší. Tak čekám dalších patnáct minut. A pak bojuju, pán za přepážkou sice velkoryse přehlíží, že přepravka i se psy váží o jeden kilogram víc, než by měla, ale nelíbí se mu, že je příliš malá. Není pro psy dostatečně velikostně pohodlná. Podle jejich pravidel by se v ní psi měli být schopni postavit, což opravdu objektivně nejsou a argument, že v Praze to prošlo, na něj evidetně nezabírá, v jednu chvíli mně dokonce posílá do nějakého obchodu kamsi na letišti koupit si novou. Ne že bych něco takového neměl výhledově v plánu, ale přeci jenom ve Zverimexu na Kladně taková přepravka vyjde asi o dost levněji, než v Ženevě na letišti. Nakonec jí postavím na stojáka, psi se v ní postaví a pán od handlingu nad tím mávne rukou. Že se tím porušuje další pravidlo a to, že by měla výt schopna se vlézt pod sedačku, se už nějak neřeší.
- 5.JPG (108.94 KiB) Zobrazeno 6407 x
Ještě zkouším udat kufr, že prý ten mi v Praze taky odbavili. Jasně, za třiadvacet franků, nebo kolik to říkal, a pokud bude přesahovat limity, prostě ho za ty prachy odbavíme. Naštěstí hubnoucí kůra z Prahy ještě pořád fungovala, měl předpisových osm kilo a do rozměrů se taky vešel.
S placením za psy je to tu řešeno jinak, než v Praze. Na check-inu mi sice vydávají palubní vstupenku, ale v ten samý moment jí trhají a posílají mně kamsi na servisní přepážku zaplatit za ty psy. Tam prý mi po zaplacení vydají novou. Paní tam na přepážce s tím trochu bojuje, ale je strašně milá. Vyptává se na psy, všechno jí zajímá. Nakonec mám palubku a beru psy ještě ven, naposledy se vyčůrat. Tam nás zase chytá déšť, tak jdem na kafe a chytit wifinu. Systém wifi mají v na letišti v Ženevě vskutku originální. Někde na letišti se nacházejí tři automaty, kde si člověk načte palubku a ono mu to vydá unikátní přístupový kód k wifi. Kdo nenajde jeden z těch tří automatů (nutno říci, že cesta k nim je popsána celkem dobře), může to udělat na příletech na informacích. Tak jo, mám wifi a koláček s kafem za šest franků byl fakt dobrej.
Nevím, jak se mi to podařilo, ale timing jsem měl výbornej. Přes security procházím čtyřicet minut před odletem, úspěšně z ní odcházím se stejným počtem psů, se kterým jsem k ní přišel, paní za rentgenem ještě stačím vysvětlit, jak se s takovými psy v letadle cestuje (blbě a draze) a do gatu A1, ze kterého se boarduje náš let, přicházím v momentě, kdy začíná nástup. Jde se přes automatické branky, ale mně si volají pracovníci k sobě, původně si myslím, že chtějí jen zkontrolovat doklady kolem psů, ale místo toho mi nabízejí, jestli nechci odbavit batoh, samozřejmě zdarma. Jasně, že chci. Jen proč to nešlo už na check-inu?
- 6 v gatu.JPG (73.54 KiB) Zobrazeno 6407 x
- 7 nástup.JPG (79.41 KiB) Zobrazeno 6407 x
8.6.2016 GVA-PRG, LX 1472
A320, reg. HB-IJJ
10:25-11:55 (odlet i přílet na čas)
LF: 95%, pro business class vyhrazeny první dvě řady
Mám zase místo 35A a umět jeden z cestujích číst, bylo by jedno z mála volných míst v jinak téměř plně zaplněném letadle mezi mnou a do uličky sedící paní s kojencem, což by nám oboum vyhovovalo. Jenže ten mladý muž místo na 35E sedl si na 35B a když se na to přišlo, kojenec po bumbání z matčiných prsou usnul a ta paní ho poprosila, ať se zatím nepřesazuje.
Nebylo co řešit, šli jsme rychle na start, no, co Vám budu povídat, ten výhled na Ženevu stál za to.
- 8 po startu.JPG (76.16 KiB) Zobrazeno 6407 x
- 9 Ženeva s vodotryskem.JPG (97.15 KiB) Zobrazeno 6407 x
- 10.JPG (141.19 KiB) Zobrazeno 6407 x
- 11.JPG (74.01 KiB) Zobrazeno 6407 x
Rychle nad mraky a to už se podává občerstvení, to samé, jako na letu sem. Na vozíku mají vyskládaný držus, Colu a termosky s kafem a čajem. Většina cestujících si myslí, že nic jiného na výběr k pití není, tak berou něco z toho, já se však ptám po pivu. "Jasně", říká letuška a loví ho z vozíku.
"A nebylo by možné mi dát neotevřené, abych ho mohl dát kamarádovi jako dárek?," ptám se.
"Ale beze všeho," je mi odpovědí. "A když tedy tohle vezete jako dárek, co budete pít vy?"
"A dala byste mi ještě jedno pivo?", ptám se drze.
"Není problém."
- 12.JPG (75.72 KiB) Zobrazeno 6407 x
- 13.JPG (35.43 KiB) Zobrazeno 6407 x
- 14 památník Lidice.JPG (94.36 KiB) Zobrazeno 6407 x
Tak za tohle mám Swissair u mně plnej počet bodů, bohužel je pak ztrácí po přistání. To už kluky lovím z bedýnky a vítězoslavně s nimi procházím letadlem.
"Příště je prosím nechte v té bedýnce dokud neopustíte letadlo," huláká za mnou, zatímco já už se hrnu nástupním chobotem na vzduch.
- 15.JPG (74.53 KiB) Zobrazeno 6407 x
Chvíli po té si připadám jako Santa Claus, pivo z letadla předávám kolegovi, co mně po dobu dovolené zastupuje, jeden kousek posílám po kamarádce jedné čerstvě těhotné kolegyni, ten druhý pak...no, to si nechám pro sebe. Kolem druhé jsem doma, vlastně jen přebaluju, na vzpomínky není čas. Večer předávám psi bejvalce, jeden výlet dneska skončil, druhý zítra začíná.
Re: Ve třech do Švýcarska
Kompletní fotoalbum k dispozici zde:
https://www.facebook.com/media/set/?set ... 18c9f3b67d
https://www.facebook.com/media/set/?set ... 18c9f3b67d
-
MarcosFT
- Cestující First Class
- Příspěvky: 709
- Registrován: 10. 06. 2014, 21:30
- Oblíbené typy letadel: B747, E145, B753
- Bydliště: Hong Kong
- Stav: Offline
Re: Ve třech do Švýcarska
Ahoj Petře. Tvé reporty mám rád, cesty se mi líbí. Škoda že jsi změnil styl psaní. Některé slovosledy jsou opravdu zvláštní a čte se to divně. A příště by možná stačilo ubrat o těch psech, například čůrání před terminálem atd. Na chvíli jsem zapomněl, že jsem na leteckém, potažmo cestovatelském webu, ale cítil jsem se jako někde ve zverimexu. Asi stačilo popsat jen jak to se psy probíhá na letišti atd. Jinak krajina a fotky krásné. Těším se na další report.
-
klojM
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 125
- Registrován: 26. 08. 2011, 23:04
- Oblíbené typy letadel: De Havilland DH-106 Comet 4C
Lockheed L-1049F Super Constellation
Tupolev Tu-114 - Pohlaví: muž
- Bydliště: LKPR
- Stav: Offline
Re: Ve třech do Švýcarska
Lkprak píše: Říkal jsem si, že u nás by to nebylo možné, ale pak mi táta píše, že něco podobného mají v Jeseníku. Prý tomu říkaj lesní bar.
... ten jesenickej je skvělej - doporučuju
Jinak parádní čtení a parádní fotky
Ženevu jsem měl před lety jako přechodný pobyt a tohle čtení mě povzbudilo k jeho opětovné návštěvě ... a prej "nějakej vodotrysk" 
- takhle se vyjadřovat o největším symbolu Ženevy a ještě když ho navíc pohání český čerpadla Re: Ve třech do Švýcarska
MarcosFT píše:Ahoj Petře. Tvé reporty mám rád, cesty se mi líbí. Škoda že jsi změnil styl psaní. Některé slovosledy jsou opravdu zvláštní a čte se to divně. A příště by možná stačilo ubrat o těch psech, například čůrání před terminálem atd. Na chvíli jsem zapomněl, že jsem na leteckém, potažmo cestovatelském webu, ale cítil jsem se jako někde ve zverimexu. Asi stačilo popsat jen jak to se psy probíhá na letišti atd. Jinak krajina a fotky krásné. Těším se na další report.
Říkal jsem si, že to s těmi psi bude trochu osvěžení, on se ten celej výlet do značné míry podřizoval jim, takže je z toho popisu tak úplně vynechat nešlo. Můžu slíbit, že v dalším trip reportu nebude o psech ani zmínka.
Re: Ve třech do Švýcarska
klojM píše:Lkprak píše: Říkal jsem si, že u nás by to nebylo možné, ale pak mi táta píše, že něco podobného mají v Jeseníku. Prý tomu říkaj lesní bar.
... ten jesenickej je skvělej - doporučuju
Jinak parádní čtení a parádní fotky
Mně to právě dost udivilo u těch holek, co seděly v letadle vedle mně, že neví skoro nic o hlavním symbolu města, kam se chystaj na výlet. Bylo vtipný, že ten "vodotrysk" byl vidět z letadla, tak jsem jim ho ukázal. Jinak díky moc za pochvalu. Měl jsem původně v plánu cestou na letiště si město trochu projít, ale nějak jsem pak na to neměl sílu. Snad příště. Město je to určitě hezké.
