Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

[Tony Smoke]

Tesim sa na kniznu verziu!

[klojM]

Tesim sa na kniznu verziu!

... doufám, že bude vydáno i jako e-book taky se těším

[dejavu]

Výborné! Několik takových letenek mám schovaných, včetně itinerářů na traktoráku. Tipuju, že poslední byla tak 2006, možná 2007/2008.

Letenky OP-TAT definitivně skončily 31.5.2008 po cca dvouletém přechodném období. Poslední papírovou letenku vystavenou v tomhle státě mám ještě někde ofocenou - ale hledat jí budu opravdu až v důchodu.

Tak to jsem to docela trefil. Poslední letenka, to se bude jednou dobře prodávat v antikvariátu. Přilepšení k důchodu

[prodejce]

Světluška bledá mihotavě hoří, noc na krku do tmy se noří
stařec nad stolem se sklání, za oknem bědné meluzíny lkání.

Marno jest vše nebožáka štkání, kletba zlá ho popohání
v oparu ze smrdutého dechu, počítat svých peněz v měchu.

Zaklet navždy do šíleného spěchu, v prodejně u zeleného mechu
hrbem svým do lavice vrostlý, letenek byv slouha sprostý

od stolu nevstane ni více, bankovek jsou statisíce.

***

Když mám v KANCELÁŘI celou tržbu spočítanou a chci začít peníze třídit do pytlů, povšimnu si, že jsem bez kávy. Že jsem si zapoměl zalejt svého tržbového turka. To tedy promiňte, ale to tenkrát, za komunistů, fungovalo líp: když si totiž onehdá chtěl člověk „postavit na kávu“, tak si na ní musel doopravdy postavit. Tedy natočit vodu do konvice, tu konvici fyzicky postavit na sporák, nebo na plotýnku, a když se voda začala vařit, parní hubička na té konvici pískala a pískala, dokud to člověka nedonutilo zvednout se a kávu si zalejt.

A dneska? Zapnete si rychlovarnou konvici knoflíkem, a když je voda vřelá, udělá to jenom cvak a člověk si toho ani nevšimne.

S trpce sevřenými rty čumím na prázdnou sklenku, ze které čouhá suchá lžička s logem ČSA. Těchle ukradených lžiček jsou mezi lidmi statisíce. Nevím sice, kdo ukradl zrovna tuto jednu konkrétní, kterou máme v příborníku u nás v KANCELÁŘI, ale když přijdete k úplně cizím lidem na návštěvu a tam na vás z kafe vykukuje logo ČSA, už je to k zamyšlení.

A ano, za starých dobrých časů se lžičky v letadlech ještě kradly. Dneska už nezajímají nikoho.

Napadne mne, že bych mletou kávu ještě mohl přesypat zpátky do zavařovačky od okurek. Sklenku nadzvednu, prohlédnu si lógr na dně a hned mi je jasné, že tohle asi neklapne. Jak jsem totiž líný a nádobí si po sobě nikdy neumeju hned - ale teprve až když ono hrnek nebo talířek potřebuju znovu použít - byla sklenka ještě mokrá, když jsem do ní dával kávový násyp. Kafe na dně se mírně rozmočilo a teď už nepůjde přesypat zpátky.

Praštím pěstí do stolu až sklenička, podšálek i kostky cukru na něm nadskočí. Sakra. Nezbývá, než se zvednout, dojít ke kuchyňské lince a rychlovarnou konvici zapnout znovu. Tentokrát si ale pro jistotu počkám a při tom čekání se opírám s doširoka roztaženýma rukama o hranu kuchyňské linky a prsty o ní vybubnovávám jakýsi exotický rytmus. Toto samovolné bubnování prsty na mě přichází téměř při každém zbytečném čekání a vždy je to ten stejný, divoce taneční rytmus.

Ale kdybyste mě zabili, nevzpomenu si, odkud ho znám.

Mlčky se rozhlížím po KANCELÁŘI. Nejpozoruhodnější je tu asi momentálně obří pyramida špinavého nádobí navršená ve dřezu. A aby to uklízečka měla ještě zajímavější, z vrcholku té pyramidy navíc trčí do výšky kuchyňský nůž. Špičkou vzhůru samozřejmě. Ale ne, nebojte se. Ten nůž tak tupý, že by s ním nešlo podříznout ani štěně, natož abych si mohl nějak ublížit já sám.

Na hrnek s logem Emirates, vklíněný do pyramidy dnem vzhůru, odkápává pravidelně voda z netěsnícího kohoutku, na tom kohoutku je zavěšená žlutá síťka od citronů a v síťce se sotva znatelně pohupuje mýdlo.

Mýdlem se u nás myjí holky.

Ono se jim položené jen tak na okraji dřezu pořád rozmáčelo a stávalo se slizkým a proto jsem vymyslel tenhle super fór se síťkou od citrónů. Na ten jsem ale nepřišel já sám. Ten fór už je z doby dřívější. Na dřezu stojí ještě lahev jaru, který ale u nás skoro nikdo nepoužívá, a také poloprázdná plechovka Solviny, se kterou po práci zase myjeme my, muži. Ke kuchyňskému koutu je z boku přistrčená rozvrzaná šatní skříň ze světle hnědého leštěného dřeva. Ta sem jakoby nepatří a je patrně po babičce prvních majitelů. A protože by nám jedna šatní skříň nestačila, je k ní ještě natlačeno dalších pět plechových šatních skříněk. Ty jsou z doby novější. Tu úplně prostřední skříňku kdysi někdo páčil, protože má vlevo nahoře dost vyhnutý plech a od první skříňky zleva zase nemůžeme najít klíč, ale to nám vlastně nevadí, protože čtyři skříňky zase stačí. Ta neotvíratelná skříňka sice také trochu smrdí, ale jen když si k ní čuchnu úplně zblízka a to se přežít dá, protože ono se to s časem nijak nezhoršuje.

Otočím se k rychlovarné konvici zády. Přímo naproti mně je na opačném konci kanceláře veliký pracovní stůl vybavený stolním počítačem a na stole rozsvícená lampička se zeleným stínítkem. Komíny bankovek vyskládané přímo pod lampičkou vrhají po místnosti krásné, dlouhé stíny. Vprostřed KANCELÁŘE máme jedno trvale uzavřené okno, opatřené mříží, a hned pod tím oknem trůní notně ohmataný, ale stále plně funkční pětisetkilový trezor. Ten byl kdysi na prodejnách letenek povinný. Na trezoru veprostřed ještě leží obrovský zelený popelník, který sice v této kanceláři již více jak patnáct let nikdo nepoužívá, ale paní uklízečka si ho dodnes nedovolila vyhodit.

Trezor mám právě teď otevřený a na jeho boku je kanagonem přilepený plakát, či spíše vnitřní dvoustrana vytržená z jakéhosi erotického časopisu. Pravděpodobně ze západoněmecké mutace Playboye. Na plakátu je ozdobný nápis Juni 1989 a hned pod ním je vyfocená blond slečna, která si svým dlouhým, výrazně červeným nehtem ukazuje do pootevřených úst na svoje dokonale bílé zuby. Ty zuby jsou i po čtvrt století pořád tak neuvěřitelně bílé, jak to bylo možné snad jen po zubní pastě z Tuzexu.

Cvak. Voda na kávu je vřelá.

Stran turecké kávy vám dám jednu dobrou radu. A totiž když si zalijete turka, chce to chvíli počkat, než mu lehne pěna. A teprve potom osladit a cukr zamíchat. Chutná to tak líp. To je léty prověřená pravda. No a než moje pěna lehne, přendám ještě peníze ze stolu do pytlů, i s výčetkami, ty pytle zalepím a dnešní dvoustránkový cash report s ostrým, sprostým zasyknutím založím do příslušného šanonu. No a pak už se ozve typické vrznutí zavíraného trezoru a vězte, že takhle vrzají trezory úplně všem. Obvykle to znamená, že člověk už může jít domů, jenomže mě pěna pořád ještě nelehla. Musím chvilku počkat.

A tak si dám ruce za hlavu, zvrátím se na kancelářské židli mírně vzad a mohu na chvíli relaxovat.

Přímo nad pracovním stolem máme velkou, skoro obří nástěnnou mapa světa. Ale ne, nebojte se, rudou skrvnu přes šestinu zeměkoule byste na ní hledali marně. Tahle mapa už je z doby novější, konkrétně z roku 1995 a byla darem od ČSA. A jak se na tu mapu dívám, s rukama založenýma stále za hlavou, přijde to na mě zas. V přítmní KANCELÁŘE se mi na té mapě začnou zničehonic zjevovat svítící třípísmenné IATA kódy letišť a mezi těmi letišti se začnou natahovat různobarevné čáry. Ty čáry vyznačují pravidelné letecké linky a u těch linek se ještě postupně rozsvěcují časy, přibližné ceny a jména cestujících, kterým jsem na tyto linky v poslední době prodal letenku.

To je nemoc z povolání.

Jakmile uvidím libovolnou mapu světa, můj mozek na ní okamžitě začne dokreslovat letenky. A je lhostejno, na který světadíl se zrovna podívám první. Věděli jste například, že letiště Apia má zkratku APW a jednou týdně tam létá Air New Zealand s B767 v regionální konfiguraci? A tento let trvá asi 4 hodiny a člověk si musí při prodeji dávat dobrý pozor, jestli tam zase náhodou nevrátili mezipřistání na Tonze, protože do Království Tonga to mají Češi blbý s vízama. A hned vedle APW se rozsvěcuje zkratka PPG. To už ale není Západní, nýbrž Americká Samoa a k ní se čára natáhne z Honolulu, protože tam se odjinud nelétá a jsou to Hawaian Airlines a to je vždycky šíleně drahé a tak to zákazníkům zásadně nedoporučuju. A ono je na Americké Samoe beztak prd k vidění.

Čáry i nápisy na mapě najednou všechny zhasnou. Může za to osobní počítač na stole, který právě udělal cink. To nám zas nějakej vůl poslal email. Tak copak kdo zase chcete, půl hodiny po zavíračce?

2.jpg (74.08 KiB) Zobrazeno 6740 x

Jo aha, tak to nic. To už znám. To je upoutávka na výprodej business třídy British Airways do destinací v Severní Americe. Dopoledne k tomu přišel bulletin pro prodejce, který jsem ale nečetl, protože už beztak po těch letech vím, co v něm píšou. No a navečer tuhle skvělou zprávu o slevách začali rozesílat zákazníkům napřímo. Tak to je ostatně také pokaždé stejné...

British Airways napřed celý rok nabízejí svoje letenky za ceny poněkud nemírné, a teprv když se přijde na to, že britský trh jim ty letadla neplní, objeví se najednou výprodej pro trhy EU. Premium, nebo eco, to je fuk. Přijde to vždycky, jak to zrovna přijde a jak se to pánům na Waterside zrovna hodí. No a když ani ten EU výprodej moc netáhne, dají si British Airways pár dní pauzu a hned potom spustí výprodej další, s cenami obvykle ještě o úroveň nižšími.

A tím samozřejmě všechny, kdo si letenky zakoupili již v prvním výprodeji, vždy zákonitě naserou.

A nejinak je tomu dnes. Právě začínající výprodej je totiž výprodejem právě té druhé úrovně a to pro nás prodejce znamená jediné: že od zítřejšího rána budeme opět jako na kolotoči opakovat všem pořád dokola, že dražší letenky z prvního výprodeje opravdu vrátit nelze a rozdíl v ceně nevracíme. Tečka.

Hrábnu do varhan.

Ano, je to přesně tak, jak říkám. Ono to ostatně ani jinak být nemůže. I když moment - ty dnešní ceny jsou oproti minulému výprodeji snížené až trochu moc a navíc výprodej z Prahy je jako obvykle ještě o kousíček levnější, než ceny ze všech okolních zemí. Vrátím se k reklamnímu e-mailu a i když něco takového dělám jen zcela výjimečně, e-mail rozkliknu:

1.jpg (19.07 KiB) Zobrazeno 6740 x

Ano, přesně! Oni moc dobře vědí, že ta cena už je nízká. A psychologie zákazníka je nám všem v cestovním ruchu dost dobře známa: výprodejová cena přináší klientovi jisté uspokojení sama o sobě, bez ohledu na kvalitu jím zakoupeného produktu. A přesně na tyhle city se v nadcházejícím výprodeji začíná hrát. Ostatně tato psychologická hra na „akční ceny“ není specifikum jen cestovního ruchu. Úplně stejně funguje akční cenotvorba i v oblasti potravinářství. A že nekecám, jeden z uživatelů zdejšího fóra kdysi popsal svoje cenové dilema při nákupu potravin dokonce přesně takto:

A protože je život plný protikladů, přidám i zážitek s bagetou, který se mi přihodil rovněž v Litoměřicích. Spatřil jsem ji ve výkladu prodejny s pečivem a šel se podívat dovnitř, podíval se znovu a nevěřil ceně vzhledem k tomu, co bylo v ní, ale koupil jsem si ji a i když šunka nebyla úplně super (max. výběrová jakost), samotné pečivo také bylo přinejlepším průměrné (pochopitelně dopek) bylo tam ale máslo, byly tam jiné slušné věci a s přihlédnutím k legrační ceně to celé chutnalo velmi dobře.

A upřímě řečeno, prémiový produkt British Airways je v globálním měřítku také lehce podprůměrný. Ale vezmeme-li v úvahu, že v cenách prémiových letenek British Airways je též vždy zahrnuto máslo, je ta dnešní výprodejová cena vlastně víc než dobrá. Nikoliv přímo legrační, ale pro zákazníka a jeho šetřivé psyché přijatelná. Dost nízká na to, aby se do ní lehce podprůměrný produkt jakoby vsáknul.

Bezděky jsem se podíval na hodinky.

Napadlo mě, jak dlouho jsem vlastně neměl dovolenou. Tedy tím myslím pro sebe dovolenou. Takovou, při které bych neseděl v koupáckém expresu vždy zaručeně na trojce uprostřed, jelikož jsem došel do věku, kdy už se u okna ani do uličky nesedí, pánč tam chce docela logicky vždycky sedět někdo z rodiny.

Snažím se vzpomenout si na takovou dovolenou, při které bych bezradně neobíhal švédské stoly s talířem v ruce a po třetím dnu nezačínal odříkávat biblické citáty nahlas. Třeba už proto, že takový biblický citát křičený mořskému příboji vstříc je jediná civilistovi dostupná obrana proti halekání rusáků na pláži a také je to jediná pomoc, které se člověku dostane, když už to prostě nemůže vydržet. A jestli mohu radit, biblické citáty vytvářejí vhodnou kulisu i k přemýšlení o tom, jakým způsobem má člověk spáchat sebevraždu, až se ve víru pod tobogánem utopí dítě, které máte za úkol hlídat. A na celé „all inclusive v plné palbě“ - globálně vzato - sedí vlastně nejlépe právě tento jeden konkrétní citát:

I kdyby se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou naději na nesmrtelnost.
Po malém utrpení dojdou velikého dobrodiní, neboť Bůh je vyzkoušel a shledal je hodnými sebe.

Svou vlastní, opravdovou dovolenou jsem neměl snad deset, snad patnáct let. Teď si opravdu nemůžu vzpomenout. Vždycky se někam řítím buď na té proklaté trojce uprosřed, anebo klidně i do uličky a sám, ale to zase mám pro změnu na nohou ty svoje podělaný černý polobotky, na obou patách náplasti a žiju v permanentním strachu, že už na cestě tam si něčím pocintám košili, anebo kravatu. A věřte mi, to je hned. Stačí na jeden jediný okamžíček polevit v soustředění a rajčatový flek na kravatě, byť jen o rozměru půl krát půl milimetru, to je pro služební cestu hotová katastrofa.

Pohledem se vrácím zpátky k mapě. Je na ní rozsvícená celá Severní Amerika a všechny čáry k ní vedou z Londýna. Přesně tak, jak to bylo vyobrazeno v ranním bulletinu pro prodejce. Musím na chvíli sklopit zrak. V důchodu mě tahle úchylka na mapy doufám přejde. A pokud ne, budu s tím muset na stará kolena k doktorovi. Ale to až v důchodu, to teď ještě počká.

Zvednu hlavu a podívám se na mapu znovu. Čáry svítí furt. Tedy čistě teoreticky – kdybych já někam na tenhle business class výprodej měl někam letět – kam by to asi tak bylo...

Otevřu si Internet Explorer a jako první prozkoumám program opery v San Franciscu. Tam ale nedávají nic. A v Metropolitní zase nic z toho, co bych vidět chtěl. A jindy, když už něco dávají, to bych už zase letět nemohl. A to ani teoreticky.

Ach tak... tak tedy nic.

Čáry na mapě sice svítí dál, ale bohové mi zřejmě nejsou nakloněni. Žádná kultura se nekoná a já zůstanu se sklopenýma ušima doma. Protože letět někam jenom tak, docela bez důvodu, na to já kašlu. To přeci dělají jen ti šílenci z fóra airways. Zklamaným pohledem ustrnu na sklence kávy v dosahu své levé ruky. Po pěně ani památky a ze sklenky už se ani trochu nepáří. Ta káva mi vystydla.

Kruci-fix!

Už už chci praštit rukou do stolu, ale pak si uvědomím, že to kafe by vyšplouchlo. Takže dneska ho teda přeci jen vyleju celý do záchoda! Prodejče, ty seš ale starej vůl. Ale co nadělám... Nic. Však ono to není poprvé a ani naposledy, co jsem s tou svojí děravou hlavou zapoměl. A nejen vypít kafe, dokud je horký. U mám místo mozku cedník.

Alespoň vrátím oba cukry zpátky do krabice. Vždyť to je cukr Bridž a ten je přeci dražší. Vezmu obě kostky do své levé ruky. Jedna z kostek má tvar srdce a druhá má tvar piky. Karetní symboly.

Karetní symboly?

Kostky se rázem promění ve žhavé uhlíky a já je s úlekem odhodím na stůl. Karetní symboly! Když můj prvotní šok pomine, položím si bezděky pravý ukazováček na svůj spodní ret a tak jak jsem, i s ukazováčkem u huby vzhlédnu znovu k mapě. Na naší nástěnné mapě světa už je ale celá západní polovina USA osvícena jen z jediného, mocně zářícího bodu.

Ten bod je Las Vegas.

Podívám se na svůj prst položený na rtu a pak mi všechno to dojde. Proboha! V ohromení se otočím k plakátu z Playboye přilepému z boku na trezoru. Teď mi to došlo. Vždyť na si na něm Juni 1989 po čtvrt století přece neukazuje na svoje dokonale vyčištěné zuby!

Ten její prst ledabyle položený na rtu vyjadřuje pokušení...

***

Je to jako Flightradar po restartu. Všechny čáry na mapě pohasnou a pak už se z Londýna do Las Vegas natáhne jen jedna jediná, jásavě modrá, do elegantního obloučku zahnutá čára. Nad tou čárou se mi v hlavě okamžitě rozsvěcuje číslice 744. Znamená to, že linku BA271 z Londýna do Las Vegas zatím pořád ještě obsluhují klasické čtyřstovky. Boeingy 747-436, vyráběné a dodávané British Airways v průběhu devadesátých let. A já v sobě najednou pocítím, že tohle jsem vlastně hrozně moc chtěl. Ještě jednou v životě zažít tu hrbatou klasiku. Ta sžíravá touha byla zasuta hluboko v mém podvědomí a na povrh vyhřezla bezohledně a všechna naráz právě teď. A to jen díky reklamnímu emailu British Airways a dvěma kostkám cukru ve tvaru karetních symbolů.

Ukazováček vybubnovává o spodní ret morseovku. Je to jako touha dopustit se znásilnění. A když na člověka taková touha přijde, on to prostě musí udělat. Teď hned a bez morálních výhrad, protože náhle vyhřezlé touze není v žádných mužských silách odolat. A pokud já se ještě někdy mám vrátit do upperdecku klasické čtyřstovky – a mně se najednou chce strašně, zoufale moc – tak dost možná poslední šanci ve svém životě mám právě dnes. Boeing 747-400 pomalu končí a já k němu mám hluboký, sentimentální vztah. A proto se s ním potřebuju rozloučit. Osobně, demonstrativně a jednou pro vždy. Vždyť spolu s tímhle letadlem skončí celá jedna éra, která ale shodou okolností představuje i celou jednou éru mého mého života. A na to už se nedá jen tak zapomenout. To už se nedá potlačit, spolknout ani odsunout do podvědomí, jako všechno to ostatní z mojí minulosti, s čím jsem se dodnes rozloučit nestačil.

Že si letenku v businessu do Vegas a zpět za pár minut koupím, to už teď vím na beton. Nabrnkám si jí sám a dopustím se tak znásilnění kreditní karty. Ale potom zpátky, z Las Vegas do Londýna, to už s hrbatou nepoletím. To by mi urvalo srdce. Vždyť člověk se přeci může rozloučit vždy jenom jednou.

A proto zpátky do Evropy už poletím jinak. Z Los Angeles, večerní linkou BA268, kterou již trvale operuje ten nový, divný Airbus 380. A tedy poletím pěkně v upperdecku tam a v upperdecku zpátky.

Přesně tak se to stane.

Pokládám prsty na klávesnici do výchozí polohy. Vždy, když člověk chce hrát na varhany hodně rychle, musí u toho mít startovací prstoklad asdf-jklů. A přesně takový já mám, vnucený mi vývojem. A doma řeknu, že jedu na služebku a nikdo se nic nedozví. Je to ode mně sice hnusné, ale jak jsem sám sebe před chvílí přesvědčil, já na to mám nárok. Nárok ne zítra, nárok ne pozítří, nárok né až někdy. Já ten nárok mám právě teď a pojedu v tom jenom já sám, se svojí minulostí, se svými vzpomínkami, v sandálech a v džínách a svoje staré dobré časy, se kterými jsem se nestihl včas rozloučit, nebudu už nadále polykat pomalu a po lžičkách. Na to zapomeňte. Co v mém životě bylo a co již pominulo nechám všechno pěkně naráz rozptýlit se v tunách CO2 kdesi nad Hudsonovým průlivem. Nechám svojí minulost, ať se rozmázne po obloze jako kondenzační čára a potom ať zmizí jednou pro vždy. Ano, přesně tak se to stane.

Vystavit si letenku sám pro sebe je úplně ta stejná rutina, jako vystavit letenku pro zákazníka. Žádné jiné, lepší letenky pod pultem nemáme a na vytištění jednoho přepravního dokladu je zapotřebí stále stejné množství úhozů. Jen to závěrečné TTP/ITR dnes napíšu trošku jinak. Ono se to závěrečné, vítězoslavné „R“ za běžných okolností píše s velkým důrazem na ukazováček levé ruky. A v tom jediném dnes pro sebe udělám výjimku. Moje vlastní závěrečné písmenko „R“ na klávesnici promáčknu jen zlehka – prsteníčkem - a všechny ostatní prsty levé ruky přitom nechám elegantně zvednuté. Ó, jaká nádhera. V dálce na prodejně začne funět tiskárna.

To se právě narodila nová letenka.

***

[flyingblue]

prd knizni verze, tohle bude bijak jako prase!

[Zulu Charlie]

Bomba Bomba Bomba

A Sean Connery v roli Prodejce ..... Oscar je jistý !!!

[rpet]

solvina v kanceláři? to tam bokem prodáváš použitý olejový filtry?

[flyingblue]

solvina v kanceláři? to tam bokem prodáváš použitý olejový filtry?

Delal jsi nekdy s paskama do rychlotiskaren? To je panecku svinstvo. Blbe sahnes a ses jako prase. Neco jako kdyz na sebe vysypes trochu toneru a rozmaznes

Nastesti je to jiz za nami a pokud davas pozor pri vymene toneru, tak nic nehrozi

[prodejce]

[prodejce]

Tak. A jsem na letišti. V Praze. Terminál 1 má všechny čtyři stěny a je plně klimatizován. A kdyby se snad někdo ptal, cesta sem byla dobrá. Lepší než dřív. Úroveň stodevatenáctky šla za poslední čtvrtstoletí mírně nahoru a Leninova třída je rovněž opravená. Hlavně, že už zadělali ten šílený rigol na konečné tramvají u Divoké Šárky. Za semaforem tam byla sto let díra a kloubový autobus vyhazoval zadkem jak kobyla na rodeu. A vůbec nejvíc, když člověk seděl až úplně vzadu, na té poslední pětce. To bylo o zuby. Jako sjíždět jez. Kdysi dávno mi tam na poslední chvíli zasedl místo jakýsi chachar od Ostravi s červenou krosnou na zádech. Celý růžolil, jak se už ve vlaku do Prahy posiloval slivovicí před velkou cestou, a protože po slivovici je hlad, chachar si hned na Hlaváku koupil bagetu. Mimochodem - ten stánek s bagetama už také dávno zrušili. No a jak se chachar cpal bagetou, růžolil a kratce rozprávěl, projela stodevatenáctka na zelenou přes ten rigol u Divoké Šárky a protože chachar seděl jenom na půl zadku, s krosnou na zádech, vyhodila ho kobyla ze sedla. Milý chachar i s krosnou padnul zadkem na podlahu. To byla ďaha! Rypák od pomazánkového másla a z bagety mu vypadlo vejce. A chachar najednou už mlčel, nerůžolil, rudnul, a jak dřepěl na zemi, koukal na mě zespoda, cože to jako mělo znamenat. Jestli snad pražáci nezosnovali na chachara atentát. Úkladný. To by totiž pražákům bylo podobné.

„No jo, háže to.“ řekl jsem mu tenkrát.

A když potom lidi na letišti vystupovali, aniž by tomu věnovali sebemenší pozornost, našlapali si do podrážek bot to vypadlé vejce, a tak se onehdá bílek z pražské nádražní bagety vydal na výlet tu do New Yorku a žloutek snad až někam do Singapuru. Ale to jsou už jen vzpomínky a já dnes na letiště jedu právě proto, abych se všech těchle fousatých historek jednou pro vždy zbavil. Abych je vyhnal z hlavy.

***

Snad nejdůležitější událostí v životě každé letenky je ten moment, kdy cestující začne čerpat služby od letecké společnosti. To je přesně ta chvíle, kdy letenkám končí puberta a jsou bez přípravy vrženy do velkého světa mezinárodních letišť, kde čekají celé hordy nadržených agentů, kteří by ty letenky chtěli znásilňovat. Ale naštěstí ta moje dnešní památeční letenička bude mít dnes garde - svého vlastního prodejce in persona. A kdo z letištního personálu by snad chtěl mou letenku nějak prznit, tomu jsem odhodlán pochroumat přinejmenším jeho ego.

A vůbec první, kdo se po letence sápe, je vždy čekinář.

Kufr si nechám rychle zabalit do průhledné fólie a šup šup na odbavení. S kufry se totiž strašně nerad tahám. Čím dřív se jich člověk na letišti zbaví, tím líp. British Airways mají na Terminálu 1 svůj check-in již sto let stále na stejném místě. Od baličů zavazadel hned naproti. A prémiová sekce toho check-inu, to je takový miniaturní plácek s notně ošlapaným kobercem a s obrovskou cedulí, na které jsou vyjmenování všichni ti, kteří jsou oprávněni na koberec šlápnout. Obykle to je zhruba polovina letadla, neboť k odbavení na přepážce business class opravňuje cestující již jen bronzová věrnostní karta British Airways, anebo jakákoliv karta kategorie OneWorld Ruby. A na letech do Londýna jsou takových kartičkářů mraky. Kupodivu je ale prémiový čekin momentálně prázdný. Prostě tam nikdo nestojí. Chci toho rychle využít, ale to ještě netuším, že první službou, kterou mám dnes od British Airways čerpat, budou služby barového vyhazovače.

Stojí tam.

V saku, celý hranatý z posilovny a oběma rukama se opírá o stojany beltvejí právě v místě, kudy se vchází na prémiový koberec. Původně bych si vyhazovače vůbec nechtěl všímat a tak utrousím jen „brej den“ a už už se chystám na koberec šlápnout, ale ono ouha. Skála blokující vchod se nepohnula ani o milimetr. Dokonce musím udělat i půlkrok vzad, abych se od vyhazovače znovu dostal do nějaké společensky přijatelné vzdálenosti. A už vidím, jak si mě mladý pán skenuje pohledem. Pěkně od hlavy až k patě a zase nazpátek. Upřímě řečeno – my od letenek to tak děláme všichni. Pěkně si pasanta otipovat, omrknout jeho oblečení, boty, držení těla a pasant samotný už pak nemusí vůbec nic říkat. My víme předem, kam poletí, víme předem, co bude chtít, ale hlavně víme přesně, co je vlastně zač. To je bez debat. Mladý pán se ale tomuto vybranému umění evidentně teprve učí. Oni pasanti se sice okukují, to ano, ale nikoliv tak nápadně a hlavně chlapče – rychleji. Počkám, až se vyhazovačův pátravý pohled navrátí zpět do úrovně mých očí a potom do prostoru letištní haly zazní trapná otázka: „Pane, máte business class?“ Odpovím rovněž otázkou: „A chcete vidět papír?“ Vyhazovač si není jist. Na sobě mám džíny, polosandále a v těch polosandálech ponožky. Bílé samozřejmě. Naschvál, vědomě a na just bílé, protože pánem a vládcem této dovolené jsem dnes já, já a zase jenom já a hodlám celou dobu chodit na lehko. „No tak já vám teda věřim“, utrousí rozpačitě vyhazovač a konečně uhne.

Že se check-in na pražkém letišti netěší zrovna valné pověsti, to víme asi všichni. Ona je to ostatně práce pro mladé a nezkušené osoby, což v českém podání dostává ještě navíc i jakýsi rádoby švejkovský náboj. Mladého čekináře úsporně pozdravím a na pultík mu položím pas, letenku a svojí estu. Čekinář se po tom všem začne okamžitě sápat. Dokumenty si přetáhne k sobě na stůl a pak rozehraje svou hru prstů na klávesnici. Ano, my od letenek tomu říkáme hrát na varhany. Položím kufr na pás, povytaženým madélkem směrem k mladíkovi, aby naň mohl pohodlně navěsit vše, co na něj navěsit má, ale mladík se zatím jen mlčky trápí nad klávesnící a je zádumčivý. Svůj seating mám ale v letadle zabukovaný předen a tak není z mojí strany důvod k žádné další konverzaci. Jen se klidně dál trap, mladíku... A mladík se trápí. Ťuká, ťuká, pořád jenom ťuká a pak se zničeho nic celý rozzáří.

„Vy letíte až do Las Vegas!“

… a nad hlavou se mu rozsvítila žárovka. „Přesně!“ odpoví prodejce. Ovšem nerad bych tomu mladíkovi zpětně nějak křivdil. On se z něj nakonec vyklubal docela perspektivní kádr. Nejenom že na můj kufr navěsil všechny visačky, které naň navěsit měl, ale i dokonce všechny boarding pasy mi vytisknul bez chyby a to ještě na palubku z Prahy do Londýna mi zvládnul nalepit i kulatou samolepčičku s nápisem Fast track. Bravo, mladíku! Ale to pořád není všechno. Jelikož z Prahy do Londýna se přilétá na terminál 3 a do Vegas se odlétá z terminálu 5, dostal jsem ještě od mladíka miniaturní školení o přestupu mezi terminály na Heathrow a k tomu ještě obálku na boarding pasy, kde je to celé ještě jednou nakresleno. Pro blbečky.

Tak, odbavení bychom měli a teď můžu jít na kafe. Já vím, už jsem s tím otravný, ale s tím nic nenaděláte. I tato letištní káva, o které bude právě řeč, totiž udělala do mého žaludku za poslední léta svůj nesmazatelný vryp. Již někdy od roku 1999 si na letišti kupuju vždy bezprostředně po odbavení jedno mokačíno z automatu. A to mokačíno vypiju ještě před tím, než se odeberu k pasovce. Já vím, je to fujtajxl, ale takové už zlozvyky bývají. A na terminálu 1 si to kafíčko kupuji vždy v automatu až úplnně na konci haly, vedle záchodů, a nikdy v žádném jiném, protože cítím, že to by mi nepřineslo štěstí.

Kdysi, ještě když ČSA létaly dálkovky, začínaly právě v tom místě – tedy hned vedle záchodků - beltveje pro odbavení letů ČSA do Severní Ameriky. A já si pamatuji, jak jsem se vždy znovu a znovu smál, když jsem si tam kupoval své mokačíno, protože nápisy WC a New York byly až komicky blízko u sebe. Ale ta doba už je také dávno pryč. Automaty na kávu však zůstaly. Až se mi zdá, že kdyby ty automaty také někdo zrušil, já už bych nemohl letět nikdy nikam. Protože bez mokačína by mi to prostě nešlo. A tak jsem se již cestou na letiště zařekl, že své dnešní loučení s minulostí začnu právě od tohodle tradičního letištního mokačína.

Dnes si před tedy odletem koupím definitivně poslední kafe z pražského letištního automatu, vychutnám si ho, rozloučím se s ním a pak na něj zapomenu jednou provždy. A bude to.

Ne, a příště rozhodně nebudu mít absťák.

Je moc krásný den. Na létání akorát. Stojím na chodníku venku před halou, ve stoje uskrávám horkou kávu z červeného kelímku Douwe Egberts a pozoruji rotující reklamní pylon. Sedl bych si k tomu, ale bohužel... Ty původní, modré drátěné lavičky instalované na ruzyňském letišti v roce 1993 se už také propadly do minulosti. Sloužily tu věrně celou věčnost, ale pak je někdo přes noc odvezl. A bylo to. Namísto nich tu máme nové, designové, vyrobené na zákazku, ale sedět se na nich nedá, protože mají tvar kompaktní modré skořepiny a špína je tak na nich vidět o dost víc, než na těch drátěných.

Holt, asi abych se s tím smířil.

Kelímek Douwe Egberts obracím k nebesům a špičkou vyplazeného jazyka chci dosáhnout až na dno, kde se vždyc drží vrstva špatně rozpuštěné cukrové pasty. Slíznout jí by bylo áách, ale jazyk bohužel nedosáhl. Ostatně jako pokaždé. No, ale co nadělám. Kelímek patří do koše, pak popadnout příruční zavazadlo - v tomto století již na kolečkách - a pravou, do haly vykroč pravou nohou, prodejče.

***

Blížím se k pasovce. Chystám se k ní přistoupit ze strany označené podsvětlenou cedulí Fast track, když tu to na mě přijde zas. Ale ne, nebojte se. Neuviděl jsem žádnou mapu světa. Jen u pasovky, u té obyčejné, stojí zády ke mně jakási paní, za ruku vede chlapečka a před sebou tlačí kočárek pro dvojčata. Zdánlivě nic neobvyklého, kdyby se ovšem té paní nad hlavou nevznášel černý křížek. A ať se paní pohne doleva, nebo doprava, křížek se hýbe i s ní. Vznáší se jí nad hlavou jako svatozář.

Tak za tohle, za tohle prosím může moje třetí oko. Ten křížek tam kreslí ono.

Třetí oko, jak tomu říkám já, to je ve skutečnosti jakási moje interní věštecká služba. Ta mi na všech letištích světa označuje černým křížkem právě ty cestující, se kterými mám později vejít ve styu. Obvykle mi tak ve frontě na odbavení označí přesně toho pasanta, který nakonec bude v letadle sedět vedle mě, anebo se křížek vyjeví nad některý z kočárků, ve kterém leží infant, který se mnou za letu bude sdílet stejnou kabinu. A on sám o tom ještě neví.

Funguje to spolehlivě na sto metrů libovolným směrem, na počasí nezáleží.

Teď se právě křížek vznáší nad paní s kočárkem a já jsem z toho trochu jelen. Svýma vlastníma letenkářskýma očima totiž vidím, že paní sice také letí do Anglie, o tom není sporu, ale od Londýna spíš někam víc na sever a na British Airways už paní nevypadá vůbec. Tedy nechápu, jak bych s ní mohl přijít do styku.

Třetí oko si však stojí na svém.

Kočárek s dvojčaty je příliš široký, brankou pasovky tak zákonitě nemůže projet a proto policajt v kukani divoce gestikuluje, aby paní šla doprava, úplně doprava – ano paní, z vašeho pohledu doprava – do sekce Fast track a tam ať se protáhne tou úplně poslední pasovkou u zdi. Ta má širokou branku pro vozíčkáře, tam by to šlo. A tak se paní otočí a i s kočárkem zamíří udaným směrem.

„Foť to, ty vole, foť to“ vykřikne na mě můj vnitřní hlas, který mě oslovuje vždy zásadně jen slůvkem „vole“. Rychle tedy sáhnu do kapsy po mobilu a šíleně nenápadně pořídím několik snímků. Největší vypovídací hodnotu má asi tento:

A vy ani netušíte, jak snadné je už od pohledu poznat, kdo kam letí a jak je to – proboha – po všech těch letech už otravné. Moje třetí oko, které kreslí lidem nad hlavy křížky, to je totiž jedna věc. Ale druhá věc je pak moje profesionální letenkářské já, které bez ustání, kdykoliv jsem v bdělém stavu, nepřetržitě skenuje všechny letecké cestující, kteří se nacházejí dohledu a dále mi taky hlásí jejich přesné diagnózy a zařazení do letenkářské taxonomie druhů. Funguje to stejně jako laserová tiskárna. V hlavě mi zahučí a vypadne popsaný list. Bez mého vlastního přičnění. Nedobrovolně, sám od sebe. A to je na tom to šíleně otravné. Já už přeci mám svůj věk. Já už nepotřebuju nic dalšího vědět, nechci nikoho znát, já chci jenom přežívat, ale bohužel, to mám teda smůlu.

Jak jsem paní zahlédnul, v hlavě mi zahučelo a vypadl další popsaný list. Asi miliontý v řadě. A tak si ho pojďme společně přečíst, ať také víte, co všechno se průměrný letenkář dozví jediným pohledem na cestujícího, dnes konkrétně tedy na tu paní vyobrazenou na fotografii výše:

Tak tedy: ten chlapeček byl plánovaný, ale dvojčata už ne. Tatínek si ovšem po porodu nesbalil kufry a neprásknul dveřma. To ne. On se místo toho rozhodl, že pojede do Anglie a začne tam vydělávat tvrdé valuty v nějaké řemeslně-manuální profesi, aby ten nečekaný přírůstek do rodiny měl vůbec jak uživit. No a dnes už je tatínek v Anglii delší dobu, cca třičtvrtě roku, a právě se etabloval natolik, aby maminka mohla přijet za ním. I s dětma. Na kukandu. A to je vlastně celá historie. Bohužel ale na fotce není dost dobře vidět, na jak dlouho tam paní jede. Natrvalo však zatím určitě ne. Paní se tak za měsíc, za tři týdny vrátí, aby si zde v Česku mohla „oběhat úřady“ a poplatit si složenky.

Vy se teď tomu možná budete hořce smát, ale nejsmutnější na tom je, že vám právě teď říkám čistou pravdu a nic než pravdu. Takhle je to doopravdy na lidech napsáno.

No a nyní zbývá již jen vědeckou taxonomií cestujících určit, ke kterému konkrétnímu druhu pasantů vyfocená paní patří. My od letenek totiž - pokud to sami nevíte - máme historicky vytvořené jakési „škatulky“ - taxonomické kategorie - do kterých jednotlivé cestující zařazujeme. A stejně jako se v přírodovědě rozlišují opice na gorily, šimpanze a orangutany, tak i my od letenek dokážeme cestující rozlišovat podle jejich typických znaků a specifických vlastností. Jedním typickým druhem cestujících jsou například kloboučníci, kteří se dále ještě dělí na několik poddruhů, nebo potom jsou to u nás docela masivně rozšíření šneci zahradní (jejich signifikantem je krosna na zádech), no a pak existují třeba pro nás exotické teplákové víly (vyskytují se spíš v Severní Americe), anebo na druhé straně zákaznického spektra pak máme plešaté pupkáče, kterých je pro změnu po celém světě všude jako hnoje.

A v případě výše zmíněné paní s kočárkem nám k určení konkrétního druhu postačí pouhé dva nepřímé signifikanty:

Prosím, podívejte se té paní na boty a také na ruce. No a hned je nám jasné, že máme co do činění s tím typem cestujícího, který je již od parkoviště plně připraven nejen svýma ušima, ale i všemi póry svého těla doslova nassávat pokyny letištního personálu - včetně hlášení z letištního rozhlasu - a tyto pokyny bez výhrad a okamžitě plnit. Ať už jsou jakékoliv. Samozřejmě i pro tento druh pasanta existuje jedinečný odborný název, ale ten vám neřeknu, protože ono to není hezké a já tu paní nechci urážet. Tady jde o vážnou věc.

A pokud byste mi snad nevěřili, že něco takového se dá určit jenom z rukou a z bot – ale ono se doopravdy dá – tak vás ještě musím upozornit, že na fotografii nám jeden klíčový signifikant úplně chybí. A totiž, že tento typ cestujících obvykle mívá kolem pasu za rukávy uvázaný svetr. Stejně jako táborník na táboře. A to je ten hlavní přímý signifakt, který by v našem případě napověděl i naprostému začátečníkovi. A ta paní na fotografii s sebou svetr skutečně má, věřte mi. Jen je zrovna hozený dole v tom kočárku. Kdyby však paní cestovala sama, bez dětí, svetr kolem pasu by uvázaný měla. Ne, to není žádný výmysl. To jsou fyzikální zákony letištní džungle, proti kterým nic nezmůžete ani vy, ani já.

Paní zajíždí k přepážce pasové kontroly v sekci Fast track a já pomalu a v uctivé vzdálenosti kráčím za ní. Pořád totiž nevím, proč jí mám svým třetím okem hlášenou. Netuším, proč nad ní visí ten černý křížek. Avšak budu raději předběžně opatrný. Abych se nespálil. Třetí oko totiž se mnou nikdy nežertuje. A jak se dalo očekávat, paní samozřejmě nezajede až k té úplně krajní kukani se širokou brankou, protože nad tou visí cedule, že je určena pro posádky a pro diplomaty. A paní není ani posádkou, ani diplomatem a jak jsme si již řekli, oficiální letištní pokyny jsou pro její druh cestujících svaté.

Nicméně už i druhý policajt v budce na paní divadelně gestikuluje. Tady né, s tím kočárkem to musíte vedle! Paní nevěřícně zírá na vedlejší přepážku. Vždyť tam přeci napsáno „pro diplomaty“ a ona si to přečetla opravdu dobře, nespletla se, ale pan letištní policista jí tam přesto posílá!

Paní se nám dostává do stresu. Oficiální letištní pokyny si nyní odporují a mě samotného mě moc zajímá, jak tohle dopadne. Přistupuji tedy blíže, abych lépe slyšel, ale paní se nakonec rozhodne docela předvídatelně. Přesně tak, jak se cestující jejího druhu rozhodnout má. A totiž že živého letištního policajta vyhodnotí coby větší letištní autoritu, než jakou je oficiální letištní cedule. A tak letištnímu policajtovi jujky poděkuje za jeho pokyny a udělá dva dlouhé rychlé kroky vzad, aby její monstrkočárek získal dostatečný rejd pro ostré odbočení vpravo. Tím mě natlačí zády na chromované zábradlíčko a dá mi svým baťohem herdu přímo do držky. A kdybych se v tu chvíli zrovna koukal, kde co lítá, a bedlivě nepozoroval přímo onu paní, tak ona by mě tím svým baťohem teď docela sestřelila. Ale takhle jsem tam naštěstí stačil dát alespoň ruku. Díky, třetí oko!

Paní ke mě otočí hlavu, „Ježiš promiňte!“ To nevadí, paní, vy to máte támhle, jak je ta široká branka. „Jé, nezlobte se“ poví mi ještě letištní paní s hlavou otočenou úplně dozadu a svý kočárkem pro dvojčata přitom přejede nohu zahraničního kapitána, který čeká i se svou posádkou v diplomatické frontě. Ne, nesmějte se prosím, to není výmysl. To není němá groteska z amerického filmu. To je suchá, každodenní letištní realita. Jujky! Roj zahraničních letušek se s pištěním vrhl k záchraně svého kapitána a je zcela zřejmé, že letušky už také moc dobře vědí, co je paní zač.

Ony totiž letušky na cestujících vidí přesně to samé, co na cestujících vidíme my, letenkáři.

A tak jako bychom byli svědky mistroství světa v synchronizovaném plavání, čtyři dokonale natažené ukazováčky na konci čtyř dokonale rovně natažených rukou ukazují všechny zároveň na začátek fronty. Mamko předběhni nás. Dřív, než někoho zabiješ.

A čtyři uniformované letušky, to už je pro letištní paní opravdu veliká autorita.

U zábradlí si rovnám rozčepýřené zbylé vlasy a čekám, až kočárek projede pasovkou. Kompletně, úplně a definitivně celý. Dokonce ani policajt v právě uvolněné kukani mě nijak neurguje, abych přistoupil blíže. On také jen nevěřícně zírá a čeká, zda nedojde k dalšímu neštěstí. Klap. A máme to za sebou! Uff..

S letuškama se na sebe ještě rychle podíváme. Ano, úleva! A holky letušky na té paní doopravdy viděly přesně to samé, co jsem na ní viděl já. Je to těm letuškám poznat na očích.

***

Za pasovkou se rozhédnu. Paní s křížkem nad hlavou mizí kdesi v dáli a já udělám vpravo v bok a hurá, běžím do salonku. Tam snad před ní budu v bezpečí. British Airways používají v Praze salonek Menzies. Ten je také po rekonstrukci stejně jako Leninova třída a vlastně pořád lepší, než drátem do oka.

Rychle zabírám místo ve „výloze“. Tedy v první řadě u okna. Tam je paradoxně nejvíc soukromí a o to dnes budu potřebovat nejvíce. Ale ještě než se pustím do svých předodletových meditací, mám před sebou v salonku dva urgentní úkoly. Za prvé, dát si další kafe – tentokrát již opravdové, a za druhé naučit se s foťákem. Na tuto – ehm - služební cestu jsem si totiž vypůjčil digitální fotoaparát s vyměnitelnými objektivy a já se s tím se vším teď ještě musím naučit zacházet. Dřív nebyl čas, znáte to. Ale strach z neznámého fotoaparátu nemám žádný. Vždyť jsem kdysi absolvoval fotografický kurz od Svazarmu a fotografovat tedy umím stejně dobře, jako jezdit na kole. To se nezapomíná. Mé fotografické umění stačí jen lehce oprášit. No, a pak už konečně začnu relaxovat.

Vždyť jsem si to slíbil.

Jednak si chci naplno vychutnat ten omamný pocit, že dnes před sebou nemám vůbec, ale opravdu vůbec žádné povinnosti a potom také hodlám protahovat palce ve svých velmi měkkých polosandálech. Jen tak. Naschvál. Pro to čisté blaho.

Nevím jak vy, ale já v pražských saloncích nechlastám. Žádná whiska s colou, kdepak, nic. Tedy, abych byl zase úplně fér - musím přiznat, že jedno pivo si tu občas dám. Ale to se snad ani za alkohol počítat nedá. Ale já si dnes dojdu do ledničky pro džus, pomerančový, a taky se chci podívat, zda-li je v salonku stále vše při starém. Zda je vše na svém místě. A ono skutečně je! Tam, kde stojí už tisíc let, stojí tam pořád. V úplně tom nejspodnějším fochu lednice. Bohemia Sekt. Prostě demíčko. Je to sice zvláštní, ale zrovna jako na potvoru Bohemia sekt nikdy nikdo nezruší. Ten se do minulosti nepropadne nikdy a přitom tato jediná změna by byla změnou k lepšímu.

Ale bohužel. Spolu s Becherovkou je Bohemia Sekt dnes tou jedinou českou jistotou, kterou v dnešní rozbouřené době máme. Jistota na zvracení. Ale já naštěstí mám období Bohemia Sektu už dávno za sebou a pominulo tak nějak samovolně. S věkem. A tak vůči zeleným lahvím na dně ledničky nepociťuji vůbec žádné pokušení ba naopak, mohu se jim už jenom smát.

Vezmu si svou kávu, džus a aby se neřeklo že nekonzumuju, když to mám placené, tak i něco malého k zakousnutí. Zde v salonku mám ostatně poslední příležitost nechat si jazyk polechtat pravou českou lahůdkou. V Americe už mě potom čekají lahůdky jinačí.

Asi se shodneme, že salonky tu jsou od toho, aby v nich byl klid. Ale oni všude žijí lidé. Tak to řekla paní Šafránková ve filmu o básnících a to teda měla svatou pravdu. O pár stolů vedle dřepí jakýsi obtloustlý chlap a už čtvrt hodiny v kuse telefonuje. Tedy ne, že by telefonoval příliš nahlas, ono mu vlastně není ani pořádně rozumět, ovšem až na dvě konkrétní slůvka. A ta slůvka jsou byznys a money. Tlouštík je vyřkl za poslední čtvrthodinku snad nejméně třicetkrát. A vždy, když na jedno z nich dojde, tlouštík zvýší hlas, zpřesní artikulaci a ty svoje money vypustí do prostoru jako by se mu v hubě právě dopekla posvěcená hostie. Monneyyy... Já chápu, že peníze jsou v životě důležité, ale pán už je s tím vážně na pěst. Je otravný jako oslík, co se furt ptá, kdy už tam budem. A takovému cestujícímu my říkáme disturbant. To je ten správný latinský výraz. Monneyyy... tlouštíkovi z držky vyletěl pečený holub z Anjou. Cirka pětatřicátý. Ale já tu dnes nejsem od toho, abych polykal jakákoliv příkoří.

Naopak, já si od všech cestovatelských příkoří přicházím odpočinout.

No a protože už jsem v cestovním byznysu dlouho na to, abych věděl, že všude žijí lidé, salonky nevyjímaje, vzal jsem si s sebou pro jistotu sluchátka k mobilu. Špunty! Ty jsou levné, účinné a k odstínění letištních disturbantů přesně akorát. Takže hasta la vista, buřte... pohodlně se rozvalím v designové lenošce otočené směrem k letištní ploše, do uší obřadně vložím sluchátka, potom přeložím nohu přes nohu, svou levou ruku nechám volně spočinutou na levém koleni a vzápětí už se kolem mě nafoukne mírně snobská bublina z pomalého jazzu. A ten jazz je tak starý a tak pomalý, že by při něm snad člověk zapomněl i dýchat. Je tak pomalý, že kdyby byl jen o malinkatý kousíček pomalejší, hudba by už docela přestala hrát.

K vedlejšímu stolku právě usedá dvojice cizinců.. Od baru si s sebou nesou jedny solené arašídy a dvě 375 ml lahvičky moravského červeného. „Budete blít“ prohlásí k nim skrz jazzovou clonu můj vnitřní hlas. No, ale pořád lepší, než demíčko, pomyslím si já.

Prsty mé levé ruky začínají o koleno samy od sebe zlehka vybubnovávat jakýsi exotický rytmus. Je ale o mnoho pomalejší než ten, jaký vybubnovávají obvykle.

A přesně o to mi šlo.

***

https://www.youtube.com/watch?v=qTYX8Jk7eQs

[alesesl]

Prodejce, vyborne cteni, ikdyz jsem to neprelouskal cele. Ale na papirove letenky si jeste pamatuji docela dobre. Kdyz jsem v roce 1996 po 1. letel do YYZ nebo o rok pozdeji letel do YHZ s AC a LH. Kolikrat se mi stalo, ze jsem mel 6 segmentovou letenku a ty knizecky s papirovyma letenkama jsem mel 2, protoze kazda mela jen 4 segmenty. Nekdy to bylo i tak, ze tam bylo nakombinavano nekolik dopravcu, treba AC YHZ-YYZ, OS YYZ-VIE a OK VIE-PRG kdyz jeste tuto linku letali. Uz zadne tyto kuponony doma nikde nemam, ale bylo to vzdycky zazitek. Zvlast z toho cerveneho papiru mel clovek vzdycky uspinene ruce.

[Fabo]

Tak, prozatim na prvni strance - na TR se musim psychicky pripravit. Tohle je veledilo, ze mi je lito stejnak ze jsem ho necet driv, jako mi je lito, ze jsem ho necet pozdeji

K epsonkam a traktoru jen tolik, ze kdyz jsem nedavno poridil za tezke penize v katalogovem prodeji prevodnik LPT-USB, vydal jsem se hledat na pude odlozenou LX tristovku, tesice se na to, jak si necham vytisknout ve dvou kopiich (pac takovy papir jsem nasel) loadsheet, za dobre znamych zvuku drrrrrt iiiii drrt iiiiiiii drrrt ii drr iiii.. a tak dale.
Bohuzel, tiskarna mezicasem skoncila stejne tam, jak ta epsonka z clanku...

A tak vzpominam, ctu, a premyslim, zda se mi povede zazit alespon to patro v 747ce, nebo snad alespon 747ku, kdyz uz letenka na papire nebude...

Prodejce, non multa, sed multum. Diky.

[prodejce]

Proboha, dyk já úplně zapoměl vyzkoušet na ten foťák! Prodejče, ty seš ale vůl... Přitom vždy, když beru s sebou na služebku něco, co nemám předem vyzkoušené, nesu nemalé riziko, že to něco nakonec nebude fungovat. A já se zbytečně pronesu. Do zahraničí a zpět. No ale znáte to, není čas. Překotně vytáhnu z tašky digitální fotoaparát a.. ale vždyť ono mu úplně chybí takové o kolečko na pravé straně? No po pravé straně takové to kolečko, co jsme na něm ve Svazarmu nastavovali rychlost závěrky. A na objektivu se nastavovala clona. Nic z toho tady není. Na displeji zapnutého fotoaparátu ale zato kolem dokola vidím spoustu hypermoderních ikon, kterým příliš nerozumím. Nerozumím například, proč mi tady svítí ikonka červené kytičky, když já se dnes žádné kytky fotit nechystám. A už vůbec ne červené. A vůbec - co je vlastně tomu foťáku do toho, co já chci fotit?

Otevírám jedno menu za druhým, ale „flower on/off“ nikde nevidím. A když z menu zase vyskočím zpátky, na displeji už namísto kytičky svítí ikonka zasněženého Gerlachovského štítu. Debilové! Tak to zkusím jinak. Znovu se vracím do menu a hledám, jestli se někde dá zapnout ikonka letadla. Ano, já dnes přeci hodlám fotit letadla! Ale to tenhle foťák asi neumí. No řeknu vám: zlaté staré časy. A tak všude, kam se ve foťáku dostanu, nastavím volbu AUTO a ať si ten foťák klidně myslí za mě. Když je tak chytrej. A já mám beztak dovolenou.

Pozvedám objektiv a rychle vycvkanu několik testovacích záběrů:

Já vím, na planes by to nestačilo, ale však já taky nejsem žádný Sam Chui. Já jsem prodejce letenek. A chtěl bych vidět všechny ty šílence, co lezou při focení letadel na štafle, plus na foťáku mají nasazený objektiv, za který já bych radši koupil trabanta, jak by jim šlo prodávat letenky. Co by jim z tiskárny nakonec vylezlo za paskvil. Takže asi tak. Zbytečně jsem se hned na začátek cesty rozčílil a tak foťák raději vracím zase zpátky do tašky a napiju se kávy. Malíček přitom držím elegantně zvednutý. Naschvál. Ať si o mně myslí kdo chce co chce. Mně je to fuk. No a pak si sundám sluchátka a zapátrám, jestli disturbant už dotelefonoval. Ale on tam vůbec nesedí.

Disturbant šel pryč.

Hned od oken salonku naproti, na gatu B1, začíná nástup do letadla společnosti Jet2. Uvelebím se v designové lenošce ještě pohodlněji, protože tohle mě docela zajímá. Už jen pro tu kuriozitu. Vezmu si k tomu do ruky talířek, na kterém trůní poslední jednohubka a tu si chci vychutnat spolu s divadlem nízkonákladového boardingu, při kterém proskleným nástupním mostem budou chodit lidi, mé letenkářské já je bude na dálku skenovat a já jsem moc zvědav, jak brzy se nástup do letadla zasekne a kam až bude sahat fronta v nástupním mostu.

Anglicky se tomu prý říká peoplewatching.

Elegantně uchopím jednohubku dvěma prsty a už už se jí chystám vložit do úst, když tu to na mě přijde zas. Ježišmarjá, vždyť to je ta ženská s kočárkem! Agentka v gatu jí patrně upřednostnila - právě kvůli jejímu monstróznímu kočárku - a teď tedy paní pádí z kopce nástupním mostem dolů k letadlu a za ní běží chlapeček v kostkované košili. Mrsknu talířkem o stůl a natáhnu se do kabely pro foťák. „Máš mastnou ruku, vole“ zahlásí můj vnitřní hlas. Sakra! A než si ubrouskem stihnu z prstů setřít rozteklé máslo, paní s kočárkem už je pryč. Letadlo jí vcuclo. Taková škoda! Mohl jsem jí mít vyfocenou, jak pádí z kopce k letadlu i s tím černým křížkem nad hlavou...

No prostě mi musíte věřit!

***

Cizinci dojedli své arašídy a teď popíjejí moravské červené jakoby se nechumelilo. Schválně si počkám, až se jeden z nich napije vína. Chci totiž na vlastní oči vidět, co mu naše perla Moravy udělá s ksichtem. A jeden z cizinců po chvilce skutečně přeruší svou řeč, lokne si ze sklenice vína... a tváří se i nadále naprosto neutrálně. Jako by se právě nic nestalo! On má asi vyříznutý jazyk, chudák. Kdybych já si totiž loknul erárního červeného vína ze salonku Menzies loknul, tvářil bych se kysele ještě napřesrok. No tak nic. A prej že jsou Češi prasata...

A tohle by mi vážně stačilo. Přišel čas přesunout se zase o něco blíž k Las Vegas. Do gatu B3. Na stolku za sebou zanechávám úhledný bordýlek a pomalu se šourám salonkem směrem k výtahu. Do a ze salonku totiž zásadně jezdím vždy jenom výtahem. Po eskalátorech nikdy.
Uvolněně kráčím letištěm a i když se intezivně rozhlížím po lidech, nikomu se nad hlavou černý křížek nevznáší. To mě jen utvrzuje v mojí dobré náladě. Přicházím k prstu bé a ono už tam už je. Letadlo. Airbus 320 vypulírovaný do vysokého lesku, jak je to ostatně u těhle malých letadel British Airways docela obvyklé:

Po focení zaváhám, zda-li se nemám projít po Karlově mostě, abych se dozvěděl, jaké že to je, ale nakonec se na to vyprdnu. Ono by to se mnou stejně nic neudělalo. Nejsem totiž Korejec.

Pozoruji agentky v gatu B3 čárka B4 a přemýšlím, jestli si mám ještě sedat. Jestli mi to stojí za to. Do gatu jsem přišel jako jeden z posledních a už od bezpečnostního rámu vidím, že holky agentky jsou v jednom kole. Nevědí kde jim hlava stojí a z nonverbálních projevů lze dobře uhodnout, že nástup do letadla se už blíží. Pak se ale z nějakého neznámého důvodu přesto rozhodnu, že bych si ještě na chvilku dřepnout moh.

Chyba.

Jakmile totiž dosednu na lavici, vykrákám za vlasy ženskou, která sedí z druhé strany. Prostě jí účes visel přes a já jí ho zádama přisedl. Na zátylku ucítím nenávistný pohled. „Ježiš promiňte.“ Ne, tak to nestálo za to. Jedna z agentek se totiž právě chopila mikrofonu a celý dvojgate okamžitě zachvacuje nával cestovatelské horečky.

Přesně tak, jak jsme na to v Praze zvyklí: jakmile se holčina s mikrofonem již jen nadechne ke svému prvnímu slovu, celá čekárna povstane a branku vedoucí do nástupního mostu vezme útokem. Holka agentka k tomu neřekne nic. Vůbec nic. Jen si vezme papír a z toho papíru začne říčnému davu do mikrofonu vyjmenovávat, jak velké může být příruční zavazadlo, že to druhé se smí uložit výhradně jen pod sedadlo před sebou, a né do binu, a že přednost mají ženy a special needs a úplně na závěr slečna prohlásí, že držitelé těch a těch věrnostních karet a cestující business class si vlastně také mohou nastupit.

Ne, zakázané to nemají.

Ale tou dobou už je stejně - holka neholka – dobrá půlka letadla dávno vběhlá v chobotu. Holt, typická Praha. Je to k zamyšlení, ale na jiných letištích, tedy na všech jiných letištích kromě Prahy, prioritní boarding pro byznysáky a kartičkáře docela dobře funguje a daří se ho – byť za použití nejrůznějších psychologických triků ze strany agentů v gatu – reálně prosazovat. České holky agentky ale žádné takové psychologické triky evidentně neovládají a odletovým gatům v Česku tak zatím stále ještě vládne prostý lid. My asi to kastování na společenské třídy nemáme nějak zažité, nebo co.

Ale ono mi to vlastně ani nijak nevadí. Jednak jsem za ta léta už na pražskou hektiku zvyklý a hlavně - na mém sedadle 2F o volné místo v binu opravdu bojovat nemusím. Sousední sedadlo 2E zůstane tak jako tak volné a letištní strkanice já s oblibou vyhrávám. Tak proč si zbytečně cuchat nervy...

A tedy se po pražácku nenápadně vklíním do fronty a postupuji krok-sun-krok směrem k Las Vegas.

Ty dvě brejlaté holky na fotce jsou Japonky a také poletí v businessu. O tom jste doufám ani na okamžik nezapochybovali. A pokud snad ano, nic si z toho nedělejte, čtení z Asiatů se na letišti probírá až ve třetím ročníku.

Zbývá jeden poslední krok. Docela malinkatý. Tady venku je napráskaný pražský gate a jen jeden jediný krůček od něj už mě očekává střídmý luxus třídy Club Europe. Zakoupený na feederu v rezervační třídě „J“, tedy ve virtuální letenkové realitě za cenu 45 tisíc Kč. Kdybych to tak koupil jen do Londýna a zpátky.

Ale 45 tisíc lidi za co? Usedám na 2F a místa na nohy je tu přesně stejně jako na kterémkoliv sedadle v economy. Tedy on dříve tu rozdíl byl – pár centimetrů, ale pak British Airways vyměnili ve všech svých evropských letadlech sedačky za nové, tenčí a jakýkoliv rozdíl mezi přední a zadní částí kabiny vzal jednou pro vždy za své. To je ta nová doba...

Ale ono mi to také vlastně mnoho nevadí, protože prodejci letenek jsou průměrně menšího vzrůstu, než třeba architekti, anebo právníci, a tak je pro nás všude místa dost.

Japonky jsou již pohodlně usazeny na svých místech v úplně první řadě a je zřejmé, že dnes nebude jen „plno“, ale ono bude přímo vyprodáno. Tento let je over, jak bychom řekli my od letenek. Na letech z Prahy na Heathrow je to opět docela běžný stav. A v praxi to znamená, že v businessu dnes s námi poletí spousta upgrejdů. Těch, kteří si nezaplatili, ale protože jinde už není místo, dostanou v gatu palubní vstupenku o třídu výš. Letmým pohledem zjišťuji, že na dnešních čtyřech „prémiových“ řadách sedí zhruba polovina platících cestujících a zbytek jsou upgrejdi.

Nástup končí.

Agentka z gatu přináší letušce vytištěný seznam cestujících a ode dveří letadla je až sem, ke mně, na 2F slyšet letušku, jak se ptá, jestli byli upgrejdovaní cestující upozorněni, že pro ně není jídlo. Agentka jen pohrdlivě pokrčí rameny. Co to po mně bábo vůbec chceš? „Ale to jim musíte říct vždycky, rozumíte vždycky“, rozčílí se letuška, „vždyť oni si to přeci můžou rozmyslet!“

Hele my jsme jenom švejci, řekni si jim to sama, zatváří se česká agentka a bez dalšího spěchá od letadla pryč.

Ne, letušky v business class opravdu nemají jídlo pro všechny. A možná se tomu budete divit, ale to je v dnešní nové době vlastně taky docela normální. Dnes už se nad tím nepozastaví nikdo. U krátkých letů British Airways po Evropě se totiž v rámci úspor veškerý catering nakládá již v Londýně. A tak se příslušný tác s občerstvením dostane na palubu jen v tom případě, že si cestující udělá rezervaci do business class nejpozději třicet minut před odletem. Ale tím myslím třicet minut před odletem z Londýna. Takže pokud si koupíte letenku v opačném směru, například z Prahy do Londýna, méně jak tři hodiny před odletem, máte už jen jedinou jistotu: hlad. Napít sice dostanete ze skla, z nabídky baru Club Europe, to ano, ale do ruky už vám potom letušká vtiskne jen sendvič z ekonomické třídy. Je to opravdu tak. Catering do business class se nakládá přesně na počet rezervací a na palubě tak není ani jedno jediné jídlo navíc. Na žádný tzv. stand-by meal se už v dnešní době nehraje. To bejvávalo. A tohle se lidem doopravdy říct másí. A prodejci to lidem říkají. Tedy... většinou.

Letuška si bere vytištěný seznam cestujících a poctivě obchází všechny ty, kteří do businessu přibyli na poslední chvili, aby jim tedy poctivě sdělila tu nemilou zprávu, že nedostanou žrát. Kupodivu je to ale všem postiženým totálně jedno. Asi nikdo z nich nemá go-show letenku za 45 tisíc

***

Krátce po startu, jakmile zhasne světelný transparent Připoutejte se, vyběhne z kuchyňky nejmladší letuška a pečlivě zatáhne a suchými zipy zalepí závěs oddělující prémivou část kabiny od té neprémiové. Skoro hermeticky. Důvod je prostý.

Letuška si totiž ihned po zatažení závěsu svlékne sako, košili a také podprsenku a potom se vrátí do kuchyňky, své svršky tam pověsí na ramínko a pak se hned zsae do kabiny vrátí, ale to už s kovovou trojnožkou v ruce. Tu postaví do uličky a do té trojnožky pak druhá letuška – taky už nahoře bez – zaklesne kýbl se šampaňským zapíchnutým do ledové tříště. Potom obě letušky společnými silami odpečetí a otevřou půlkilovku íránského kaviáru a tu nechají kolovat, aby si každý prémiový host mohl nabrat tolik, kolik uzná za vhodné. No a teď už snad chápete, proč se inkriminovaná záclonka zatahuje hned po startu a tak moc pečlivě. Protože vy v ekonomické třídě nic z tohodle nemáte vidět. Vy jste si to nezaplatili. A tak vám po tom, co se děje vepředu vůbec nic není. Ba naopak, kdyby bylo roztaženo, vy byste nám vzadu ještě mohli začít dělat hladové bouře, anebo byste taky k nám do přední části letadla začali posílat své děti, aby na nás těma svýma velkýma hladovýma očima loudily zbytky. Nasrat!

A vůbec ze všeho nejnepřípustnější by bylo, kdyby snad někdo z economy šel dopředu do byznysu na záchod. To by bylo opravdu nepříjemné. Ono jak totiž možná nevíte, tak na záchodech v business class letuška vždy po startu - hned jakmile zhasne transparent připoutejte se – položí vedle orchidejí takové zvláštní hranaté zrcátko a tom zrcátku žiletkou pečlivě vyrovná několik řádek bílého prášku. Ty jsou také odpočítané podle rezervací. No a potom do zásobníku, ve kterém vy v economy máte facial tissues, vyskládá letuška přesný počet zcela nových, ještě sterilních dvacetilibrových bankovek. No a právě tyto bankovky byste nám vy, vetřelci z ekonomické třídy, bez ostychu kradli a ještě byste se divili, proč máme na záchodech rozsypaný cukr.

A proto dopředu za žádnou cenu nesmíte za žádnou cenu ani nahlédnout, natož vkročit a proto je záclonka vždy tak neprodyšně zatažená.

A ptáte se opravdu zbytečně - ty bankovky ze zásobníku na záchodech si nikdo z business class do kapsy nestrká a neodnáší si je z letadla. Ne, my ty bankovky všichni hned po použití házíme do otvoru s nápisem WASTE DISPOSAL.

Né, dělám si srandu. U British Airwas nedostanete v businessu ani aperitiv. Tedy alespoň nikdy ne před polednem. A to už si srandu nedělám vůbec...

Tedy - v první řadě prosím neudělejte tu školáckou chybu, že byste mi zaměnili welcome drink s aperitivem. V tom se často chybuje. Welcome drink je totiž takový drink, který se podává ještě na zemi, bezprostředně po nástupu do letadla. A ten se v dnešní nové době už v Evropě nepodává vůbec. V dnešní nové době je něco takového totiž „technicky vyloučeno“ a „zdržuje to nástup,“ přičemž je ale mocinky zajímavé, že ještě tak před patnácti lety welcome drinky nástup do letadel vůbec nezdržovaly. To se asi tenkrát nastupovalo do letadel nějak jinak - nebo já to nechápu – ale já si ještě moc dobře pamatuji na šampaňské podávané na zemi, před startem, přičemž onehdá z Paříže do Prahy mi dokonce sklenička se šampaňským zůstala v ruce i na start samotný. Toho jsem hned využil a v rychlosti V1 jsem si jen přiložil sklenku k ústům a zhoupnutím se letadla po dosažení rychlosti V2 mi šampaňské nateklo do krku samo od sebe, bez jakéhokoliv mého přičinění, čistě působením fyzikálních zákonů.

Ano, byly to zlaté časy.

A nejenže se dnes v businessu welcome drinky nepodávají vůbec, ale dokonce i aperitiv - tedy první kolo nápojů nabízené po startu ještě před jídlem – British Airways nabízejí teprve až po poledni. Přesněji řečeno tehdy, pokud má ten který let ve svém letovém řádu napsáno, že odlétá ve 12:00 anebo později. A jinak nikdy. A proč je tomu tak? No asi proto, že pít dopoledne je nezdravé! A zdravím svých zákazníků jsou v dnešní nové, divné době aerolinky po celém světě doslova posedlé. Aerolinkám upřímně záleží na tom, aby se jejich cestující nepřejídali, nepřepíjeli a ty aerolinky potom za to nekritizovali. A tak letecké společnosti vymýšlejí nová, dosud neznámá „lehká jídla“, anebo jídla „vhodná pro danou denní dobu“ a dopoledne nepodávají před jídlem chlast. Tedy alespoň tak je tomu specificky u British Airways. Nevím sice, jak to máte hozené vy, ale kdyby ke mně domů přišla návštěva v 11 dopoledne a já se jí ani nezeptal, co si dá k pití, „protože přeci ještě nebylo poledne“, připadal bych si dost trapně.

Ovšem ne tak British Airways.

Ale zase nechci být příliš kyselý. Ano, jsem Čech a mám rád chlast zadarmo, to ano, ale na druhou stranu nechci nikomu křivdit. Že to manažeři se „šetřením kde se dá“ v dnešní nové divné době obecně trochu přehánějí, to je jedna věc, ale druhá věc jsou lidi. Letušky i letušáci v business třídě jsou extrémně fajn a rozdíl v péči o cestujícího je mezi economy a businessem opravdu markantní. Přijde asi i na to, jak moc jste na soft-servis citliví, ale já ten rozdíl vnímám víc než zřetelně. Tedy - ono koupit si letenku po Evropě za cenu průměrného měsíčního platu jen kvůli soft-servisu, to je možná už přes čáru, ale kdo si to dovolit může, nemá ani na krátkých linkách sebemenší důvod létat vzadu. Věřte mi. Ten rozdíl je opravdu zaznamenáníhodný a konzumovat ten servis, i když má podobu „jitrnice jakou svět neviděl“, je až nepochopitelně příjemné.

A... konečně je to tady. Ano, začneme mluvit o jídle. Vždyť jídla v letadlech má přeci každý rád! Ale připravte se na to, že i pro požitky v pevném skupenství platí u British Airways striktní pravidla a dost se kouká na hodinky. A tedy pokud někdy poletíte z Prahy do Londýna ve třídě Club Europe, budete moci vybírat z těchto – vždy dle denní doby přísně odlišených - gastronomických zážitků:

BA853 – Snídaně: grilovaná anglická anebo tzv. cold meat
BA855 – Brunch: cold meat anebo horké panini + ovocný salát
BA863 – Oběd: klasické teplé jídlo anebo obědový salát s něčím horkým navrh
BA861 - Odpolední čaj: sendviče + scones (bez výběru)
BA857 – Večeře: veskrze to samé co oběd.

Rozsah cateringu je na evropských letech British Airways kromě denní doby rozlišen ještě i podle plánované délky letu a to celkem do čtyř úrovní. Rozdíl mezi úrovněmi 1 až 3 není příliš velký a vše se asi nejlépe ilustruje fakt, že jen v té nejvyšší, čtvrté kategorii, jsou cestujícím nabízena tištěná meníčka, celodenní výběr ze dvou teplých jídel a dezert je podáván jako samostatný chod. To se týká letů z Londýna do Moskvy, do Larnacy a tak podobně no a u všech kratších letů už British Airways nechtějí, aby se jim cestující nějak nezdravě přecpávali. To byste pak třeba po přistání nemohli soustředěně pracovat, anebo byste měli neklidný spánek. Ale nic z toho si British Airways rozhodně nemohou vzít na svědomí a tak vás na kratších letech občerství zásadně vždy jen na lehko.

Praha svojí délkou letu spadá do kategorie „Band 3“ a vzhledem k nastalé denní době tedy dostávám - bez předchozího aperitivu - od letušky na výběr mezi hot panini a cold meat. Tato nabídka je mi učiněna slovně, nikoliv písemně a já panini nežeru...

A jak jste si možná povšimli, v tripreportech zde na fóru airways.cz jsou lidé často dost podivně posedlí máslem a jeho roztíratelností. A pokud patříte k novějším členům, či lurkerům fóra, možná ani netušíte, proč tomu tak je. A tedy právě vám, mladým, bych chtěl nyní z tohoto místa objasnit, jak to kdysi před lety zde na fóru s másly vlastně začalo.

Tak tedy: před drahnými lety začal jako první ze všech ve svých tripreportech máslo zkoumat dnes již virtuálně zesnulý kolega salamio. A v té době to (stejně jako všechny salamiovy tripreporty) získalo značný ohlas veřejnosti, ujalo se to, zapustilo kořeny a časem dokonale zlidovělo. Zlidovělo o mnoho více, než jiné tripreportové memy, třeba tzv. víno faktor. No a protože kolega salamio již je nějaký ten pátek na internetové pravdě Boží, každou další zmínkou o másle zde na fóru si připomínáme jeho světlou památku a jeho kdysi skvělé tripreporty.

O víc nejde.

No a jelikož salamio shodou okolností zahájil svá butyrologická studia právě na letech British Airways, nastává nyní ten správný okamžik, abych zvolal: odpočívej v pokoji, salamio! Držíme tvou máselnici vysoko nad hlavou a v našich srdcích budeš žít tak dlouho, dokud se bude zde na fóru airways.cz psát o másle.

A pokud by se někdo ptal tak ne, mně to vůbec nepřijde trapné.

Tu se nám schovává, mrška:

Všechny butyrology-začátečníky si dovolím upozornit, že ve velkém světě dost často bývá máslo slané – a to bez jakéhokoliv varování na obalu. A tedy pokud si takové máslo nevědomky namažete na chleba s marmeládou, čeká vás nikoliv hořké, ale slané zklamání ) Nicméně já jsem se zklamání samozřejmě vyhnul. Jsem totiž pravý český světák a tedy vím předem, že slané máslo je na palubách British Airways standardem. A džem jsem tak ani neotevíral a celý jsem ho vrátil. No a jak vidíte na fotografii, roztíratelnost másla je skvělá, mléčný tuk přítomen, chuť tak nějak sedm z deseti.

Dojedeno nad Dortmundem

A co říct k jídlu samotnému? Řekl bych, že ty dvě olivy na talíři jsou vlastně zbytečně mnoho. Být já manažerem British Airways, tak ty dvě olivy rozříznu, a namísto dvou dám na talíř jen jednu – podélně rozpůlenou. Vypadalo by to stejně, ale British Airways by ušetřily dva miliony liber ročně a já jako autor nápadu bych shrábnul 50 tisíc liber na prémiích. Tak nějak to dnes ve velkém světě chodí. Takhle se dneska podniká.

A s tím nenaděláme nic vy, ani já.

Aktuálním důkazem šílenosti dnešní doby je salátová okurka na mém talíři. Je nakrájená tak natenko, že pro celé letiště Heathrow musí divizi cateringu vystačit snad jen jedna na dopoledne a druhou okurku jim přivezou na odpoledne. Just in time. A zrovna ta moje ranní byla buďto přemrzlá, anebo nahnilá, či snad obojí, ale protože jinou okurku evidentně neměli (když na dopoledne mají přidělenu jen tu jednu), dostal jsem na talíři dva plátky perfektně nejedlé okurky. Tak velí manažerské příkazy doby. Ostatně, posuďte sami:

Plátěný ubrousek už dávno do talířů neházím. Když se sklízí tácy, nechám ubrousek ležet v klíně, protože on se ještě může hodit. Kdyby se náhodou něco rozlilo. To už je holt taková zkušenost. No a potom samouřejmě přichází od letušky otázka, co si dám dalšího. Letuška se ale neptá. To není ten správný výraz. Ona naléhá. Naléhá, že přeci nemohu sedět jen tak na sucho! Ale to naléhání je opravdu decentní a řeknu vám - velmi, velmi příjemné. A tak tedy sklenku šampaňského, prosím.

Teď přišel ten správný čas na první přítek dne.

Přípitek na úspěch mé dnešní cesty, přípitek na pokud možno bezbolestnou smrt starých časů a hlavně přípitek na posilněnou před loučením, které mě za pár hodin čeká.

Ano, šampaňské je luxus, ale v podání British Airways taky luxus jen tak trochu. Luxus na oko a ne na jazyk. Monopole je totiž kyselý jako p***l. Ne suchý. Je kyselý a jediný důvod, proč ho dopiju je ten, že i tohle šáňo je pořád stokrát lepší, než je naše české demíčko.

Při vyčkávání nad Londýnem se skrz mraky proháníme sem a tam, dopředu a dozadu jako Harry Potter při famfrpálu. To je také docela příjemné no a pak, když se konečně proklesáme na finální přiblížení, stihnu ještě z okénka shlédnout všechny londýnské pamětihodnosti naráz.

"Dáte si ještě něco? To nevadí, že přistáváme, to určitě stihnete vypít..."

Ale ne. Já už si opravdu nic nedám. Hrdlo se mi poněkud svírá. Do jisté míry je to jistě způsobeno kyselostí Monopolu, ale s tím, jak se blížíme k Londýnu, ve mně zároveň roste malá dušička. Já vím, je komické to takhle říct, ale ono je tomu opravdu tak. Už za chvíli mě totiž čeká velké loučení, na které jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, a tak se do mě pomalu vkrádá obava, aby snad tíha vzpomínek, se kterými se mám dnes rozloučit, nebyla nakonec přeci jen těžší, než jsem já sám.


***

[miro776]

Super citanie! Dakujem. Mam otazku ohladne toho bieleho prasku (cukr?) na toalete v businesu..
Doplnuje sa pravidelne pocas letu na toalete, alebo sa to WC "pocukruje" iba raz?
Ziadny taky luxus som v businessu nezazil, maximalne na toalete boli zabalene zubne kartacky s pastou a holiace potreby vcetne peny na holenie, este nejake pletove vody a parfem, ale pocukrovanu toaletu... ,tak to si asi kupim nejaky long-haul s British v C.

Obsluha hore bez, tak to by sa mi taky pacilo Bohuzial u Qataru taketo inovacie asi nikdy nebudu...., Vzdy ked som letel s Qatarom v A330 alebo B777, kde su v businessu sedacky 2+2+2 ,tak vzdy manzelsky par rozsadily a neumoznily aby muz a zena sedeli vedla seba, to som zazil asi 4x, ze pan a pani nemohli sediet vedla seba , teda na spolocnej dvojke boli iba osoby rovnakeho pohlavia... Ale to som odbocil, soory.

Tesim sa na pokracovanie v B747

[LeeMer]

Při čtení mi z otevřených úst tečou cestovatelské sliny. A úroveň, byť poloviny, toho reportu je tak vysoká, že snad zahanbeně vymažu ten svůj rozepsaný a už tu budu chodit jenom číst jenom reporty od Prodejce