Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Odpovědět
prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvek od prodejce »

Obrázek

Asi stárnu. Může za to jednak můj neustále se zvyšující věk a též zjištění, že člověk samotný má o něco delší poločas rozpadu, než doba, ve které žije. A tedy mám-li být co k čemu i v té dnešní nové době, nezbývá mi, než se postupně smiřovat se vším novým, co přináší čas a k čemu historicky nemám vybudovaný žádný kladný vztah. A s tím smiřováním mohu začít hned u letenek. Na ty má dnes peníze kdejaký hejhula, ale ty letenky už vůbec nejsou z papíru a letadla samotná jsou z umělé hmoty. Fujtajxl. Takový hnus a po mně se chce, abych se s tím se vším smířil. No, ale co nadělám. Taková už je holt ta dnešní, nová doba a jediné, s čím ještě má cenu bojovat, jsem já sám. Už je to tak. Pokud nechci přijít do starého železa hned dnes, mám na čase roztřepat bílý kapesníček, rozloučit se s minulostí, jak jsem jí měl rád, zamávat všemu, co jsem znal, a pak rychle setřít slzy, vysmrkat se a pravou nohou vykročit do té nové, dnešní doby.

A tedy proto, abych se demonstrativně odstřihl od všeho, co bylo a již pominulo; a též abych dostál závazku vyplývajícímu z privilegia nosit zde na fóru svůj vlastní rank, takzvaný Signum venditoris badge (viz výše), rozhodl jsem se uspořádat pro vás malou trpko-sladkokyselou oslavu. Pro vás pro všechny. Demonstrativní rozlučku se starými časy, na kterou catering zajistím já sám a podávat se bude právě to, co si přejete vždy ze všeho nejvíc:

Tripreport v omáčce.

Pásek u kalhot si můžete povolit hned. A rovnou začněte masírovat lýtka, čeká nás dlouhá cesta minulostí, na které mě – doufám - budete doprovázet. Vždyť co jsem všechno zažil, do hrobu si nevezmu. To by se tam nevešlo. A tak vám raději kousek z toho odvyprávím a budu doufat, že se mi tím uleví a balvan minulosti ze mě jednou provždy spadne. Při skupinové psychoterapii se to prý stává.

Ale ještě než vyrazíme na cesty, chtěl bych vás napřed pozvat k sobě domů, na prodejnu letenek. Tedy tam, kde všechno létání začíná a i my tam začneme, jen co společně napočítáme od deseti do jedné.

Tak se na to připravte.

***
EXKLUZIVNĚ PRO AIRWAYS.CZ
2004 - 2016 © prodejce
Není uzpůsobeno k prohlížení v aplikaci Tapatalk.



OBSAH

I. Odpočítávání k tripreportu

(4) Odečítání
(3) Zlaté časy
(2) James Bond
(1) Srdce a piky

II. Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400

1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl, 5. díl, 6. díl

Bonusy: Soutěž, Wallpapery
Naposledy upravil(a) prodejce dne 14. 09. 2016, 16:05, celkem upraveno 23 x.


micaello
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1234
Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu

Příspěvek od micaello »

Začínám být napnutý jak struna :shock:

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Odpočítávání k tripreportu (4) Odečítání

Příspěvek od prodejce »

Začne to už za chvilku a ty pojď, odpočítávej a představuj si se mnou:

(10) Je chladno, v dešti spěcháš setmělým městem.
(9) Někde u sebe máš peněženku, hřeje tě suma peněz v ní.
(8) Máš strach, abys to stihnul.
(7) Tvé podvědomí tě nutí střídat nohy čím dál rychleji.
(6) Zářivě rozsvícený obchod vidíš na samém konci tmavé ulice.
(5) Přidáváš do kroku víc a víc.
(4) Otevírají se ti ústa, se zatajeným dechem bereš za kliku.
(3) Těžké skleněné dveře se otevírají.
(2) Ty vpadneš na prodejnu a...

(1) Podíváš se mi přímo do očí.

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Odpočítávání k tripreportu (3) Zlaté časy

Příspěvek od prodejce »

Je konec, zbývá jen zhasnout a spočítat tržbu. Tak je to ostatně každý den stejné. Denní letenkový mumraj postupně odezní, na prodejnu začne doléhat vzdálený ruch ulice a každé vrznutí židle, každé kliknutí myší je čím dál osamělejší. Venku od rána prší. To se ale prodejců letenek zavrtaných v hloubi svých prodejen příliš netýká. Jen tu a tam dešťová kapka náhodně vychýlená větrem tiše zaduní o výlohu.

Pět minut před celou se na ulici mihne podezřelý stín. Instinktivně pozvedám oči od monitoru a přes horní obroučky svých brýlí zkoumám vlhkou tmu za výlohou. Bohužel marně. Z přesvíceného krámu je do potemnělé ulice jen nedobře vidět a ve výloze vidím více odraz dění na prodejně, než to, co se hýbe venku. Podezřelý stín se nakonec dokomíhá až ke dveřím prodejny, tam sebou ještě chvilku šije a potom pomalu, až hororově pomalu, milimetr po milimetru, začne klesat klika u vchodových dveří. Když stín zjistí, že ještě nemáme zamčeno, opře se do dveří už celou svojí vahou. No ano, a je to zákazník!

Tak to je také den co den stejné a všichni, kdo dorazí do obchodu čtyři minuty před zavíračkou se dokonce i smějí stejně. No ano, stihli jste to! A culíte se přitom, že byste si rovnou mohli vyfotit selfie. Abyste taky jednou na vlastní oči viděli, jak vám ten úsměv sluší.

Osoba v mokrých, zablácených botách mašíruje rázně přes prodejnu napříč a naše pohledy se setkají. Rozesmátý pohled zákazníka s ještě otevřenými ústy, jak běžel a je udýchán, s mým netečným, prázdným výrazem hluboko vpadlých očních bulv. Je večer, víte?

Pak jsou tu ale naštěstí tři dobré zprávy: nebude to nová rezervace, jen platba v hotovosti a ona zmoklá paní neběží za mnou, nýbrž za kolegyňkou. Vteřinová ručička přitom neustále opisuje kruh. Povolím zádové svalstvo, mé tělo znovu dokonale obteče anatomické křivky kancelářské židle, hlava o několik milimetrů poklesne, očima se schovám za obrazovku počítače a prodejna mi zmizí ze zorného úhlu. Když se zrovna nevzpínám na židli, abych přes horní okraj monitoru viděl do krámu, nejsem prý vůbec vidět a ode dveří to vypadá, že máme na stole počítačový monitor s pleší uprostřed. Narozdíl od kolegů na tom ale mně nepřijde vůbec nic k smíchu.

Zmoklá paní dopadla na jednu ze židliček pro zakázníky, na tu sousední pohodila kabelku a už už se naklání ke kolegyňce přes stůl a přerývaným hlasem cosi huhlá. Ze svého místa nerozumím ani ň a také nechápu, co je na tom tak těžkého prostě jenom vytáhnout peněženku a zaplatit. Zvlášť, když přijdu pozdě. Levou nohou oddupávám vteřinu za vteřinou a zkouším uhodnout, kdy v pravém dolním rohu monitoru naskočí nová minuta. Ve Windows jsou zcela vpravo dole hodiny, pod hodinami datum, a přímo pod to datum pokládám na stůl svazek klíčů.

Čekáme.

Monologu zákaznice, která po běhu deštěm smáčenými ulicemi nemůže stále popadnout dech není sice zbla rozumět, ale naštěstí má kolegyňčin rej prstů po klávesnici v podvečerní prodejně krátkou, dutou ozvěnu a podle rytmu úhozů tak jde dobře uhodnout, co klientka žádá.

Slyším, že kolegyně na klávesnici píše SRVLML/S2 ER, po čemž následuje série několika vstupů IR opakujících se rychle za sobou. Zde abych vysvětlil: to ER se píše celé jen levou rukou, ale na IR už jsou potřeba ruce dvě a malíček to přitom má daleko k entru. Tak podle toho je poznat rozdíl. A já už také vím, o co tu kráčí: zákaznice chce pro sebe stůj co stůj vyžádat vegetariánské jídlo. A na tom trvá i přes ujištění, že na jejím letu se opravdu, ale opravdu žádné jídlo nepodává. Paní je však neoblomná - co když my se pleteme a ona kvůli nám pak na palubě prošvihne lilkový kaviár?

Kolegyňka zbytečnému nátlaku nakonec přeci jen podléhá a v rezervaci žádá vegetariánské jídlo vstupem SRVLML/S2, i když nám všem je jasné, že tento pokus je již předem odsouzen k nezdaru. Pouhých pár vteřin po odeslání požadavku vstupem ER se u řádku s jídlem objevuje status UC, tedy zamítnuto, a aby to kolegyňka mohla vyhladovělé zákaznici ukázat explicitně prstem přímo na obrazovce, rychle za sebou opakuje vstupy IR IR, tedy refresh refresh.

A nespletli jsme se: UC! Vegetář se na krátkých letech v ekonomické třídě prostě nepodává a v tom se prodejci již nikdy nezmýlí. Je nám to sice líto, ale není to naše chyba. Každý by chtěl mít v letadle dobré jídlo, tomu já rozumím, ale dnešní „nová doba“ bohužel takovým základním lidským tužbám prostě nepřeje. Sušenka je dnes univerzální special meal.

Dělat se s tím nedá nic. Reklamní tužku EL AL vracím do hrnku s logem Emirates, tuhou vzhůru samozřejmě, a ze svého osobního ořezávátka pečlivě dloubám vzpříčenou pilinu. Paní teprve teď šmátrá rukou v sutinách na dně svojí kabelky a hledá peněženku. I to je každý den opakující se scéna. A proto bych vás chtěl v této souvislosti požádat - až si příště půjdete k nějakému prodejci kupovat letenku, tak ještě dříve, než se na prodejně posadíte, přiravte si prosím svou peněženku do ruky. Beztak ji budete vzápětí potřebovat.

Děkuji.

Dámská šrajtoflička k prasknutí napěchovaná bankovami se nakonec našla a i když už je na to skoro pozdě, ztichlou prodejnou se nese hlasité šust, šust, šust, kterak obdélníkové papírky s veselými obrázky jeden po druhém mění majitele. Moje kolegyně předložené bankovky obratem přepočítává a už z dálky je slyšet, že v tom má svojí dlouholetou praxi. Její počítání peněz je důrazné, pravidelné, s poměrně šťavnatými, avšak nikoliv vulgárními přírazy mezi jednotlivými bankovkami. Slyšet je tam dokonce i to, že si kolegyňka dnes dopoledne na ruce aplikovala hydratační krém a také má čerstvě nadělané nalepovací nehty.

Jakmile šustění peněz ustane, kolegyně přepočítané bankovky srovná zběžným poklepnutím o stůl a potom už se ozve typické vrznutí prvního šuplíku odshora, kam se kolegyně chystá čerstvě nabytou hotovost uložit. No a jelikož nám od častého vytahování vrzají šuplíky oběma stejně, udělám v ten okamžik bezděky to, co ve stejném okamžiku dělávám já sám: pozvednu obočí a přitom mlasknu.

Zbývá již jen předat klientce zaplacený produkt a můžeme zamknout krám. Nervózně při tom čekání rovnám překroucenou šňůru od telefonního sluchátka a pro pravítko na stole hledám polohu v nějakém esteticky ideálním pravém úhlu a pak konečně zaslechnu ten poslední, nejsladší zvuk. Sekvenci úhozů TTP/ITR s důrazem na to závěrečné, vítězoslavné „R“ a v rohu prodejny začne funět tiskárna.

To se právě narodila nová letenka.

***

Svazek klíčů vražený do skleněných dveří zevnitř, potemnělá prodejna a mě čeká další tanec po špičkách a při zdi, abych si cestou přes krám do pantoflí nenašlapal tu mokrou, blátivou brázdu, co je nejblátivější u dveří a odtud se po prodejně rozebíhá do všech stran. Ano, za špatného počasí máme od klientů takhle zadělanou podlahu pokaždé. A teď navečer, to už opravdu nejsou jen jednotlivé špinavé ťápoty, ale docela kompaktní vrstva urbánního bahna. A proto bych vás chtěl v této souvislosti požádat - až si příště půjdete k nějakému prodejci kupovat letenku, prosím, otřete si boty o rohožku. Proto jí tam mám. A v zimě, v zimě je to s vámi vůbec nejhorší. Aniž byste tomu věnovali sebemenší pozornost, v podrážkách bot přinášíte na prodejnu špinavý sníh z ulice, a než si něco koupíte – nebo taky ne - všechen sníh roztaje, a na podlaze po vás zůstávají obří černé louže.

Tedy prosím vás... moc děkuji.

Poslední světlo, které na prodejně zbývá je to, které přichází zezadu, z přivřených dvěří s nápisem KANCELÁŘ. Tady mě čeká již jen jediný, závěrečný úkol dne: konečně spočítat tu tržbu. A dělání tržby u mě začíná vždy tím, že si postavím na podvečerní kávu. Na klasického kancelářského turka, jak si ho k tržbám vařím již od dob, kdy vy jste doma ještě měli černobílou televizi.

Můj odvěký rituál, to je mletá zrnková káva v zavařovačce od okurek, jedna silnostěnná sklenka z borosilikátového skla a dvě kostky cukru Bridž. Ten je sice dražší, ale k turkovi se hodí víc. Do sklenky přijde jedna hodně vrchovatá lžička extra jemné Jihlavanky, pod sklenku podšálek a na jeho okraj pokládám dvě kostky cukru ve tvaru karetních symbolů. Dnes si osladím pikou a srdcem. A dál už jde jen o vteřiny a o můj mistrný odhad: do rychlovarné konvice musím napustit právě tolik vody, aby nezačala vřít ani dříve, ani později, než budu mít na stole vyskládané dnešní peníze a vytištěný celkový přehled tržeb. Potom s čerstvě zalitou, ještě pářící sklenkou kávy v dosahu své levé ruky v klidu porovnám, kolik peněz máme na prodejně mít a kolik ve skutečnosti máme.

To je celé.

Komíny bankovek mám spočítané v mžiku. Přírazy při tom počítání sice nemám nijak okrasně šťavnaté, ale taky nejsem ženská. Potom hrábnu do varhan: WRA/TJD/SOF. Tím se odešle k tisku sumární přehled denních tržeb, kterému my od letenek neřekneme jinak než cash report a v dálce na prodejně začne funět tiskárna. Špína po zákaznících ještě nezaschla, tedy znovu po špičkách, při zdi, naučenými baletními přískoky k tiskárně. Z té by měl čouhat jeden vytištěný papír, ale jak ho vezmu do ruky, cítím, že ty papíry jsou dva. A ouha. Ten druhý list papíru samozřejmě může být jen něčí od rána zapomenutá letenka, ale ono to taky dost dobře může být to.

No ano. A ono je to to!

Na prvním papíru překrásně vytištěný přehled dnešních prodejů a na tom druhém - v pravém horním rohu - je jen jedno soliterní, opuštěné číslo. Nicméně právě tohle jedno bezprizorní číslo je to nejdůležitější číslo z celého dnešního cash reportu: celkový, finální a totální součet denních tržeb. No zkrátka – celá ta tabulka prodejů zase přetekla o jeden jediný posraný řádek na druhou stránku a tak s dnešní tržbou půjdou zase dva debilní papíry namísto jednoho a na tom druhém papíru bude zase jen jedno debilní, z kontextu vytržené číslo....

Ach jo.

Každý letenkář chce mít svůj cash report vytištěný celý jen na jednom kusu papíru, to snad dá rozum. Ale bohužel, ta dnešní „nová doba“ těmto základním lidským tužbám prostě nepřeje.

A dělat se s tím nedá nic.

Tedy skoro nic. Kdybyste jste totiž stáli v tu chvíli venku před prodejnou, viděli byste zevnitř létat sytě fialové záblesky a slyšeli byste drnčení skla ve výloze. Obojí od toho, jak já nad laserovou tiskárnou sprostě a zcela oprávněně nadávám. U sta přetržených letenek! Vždyť tohle by se mi přeci za starých časů nikdy nemohlo stát! A nemohlo by se mi to stát proto, protože tenkrát, za mých starých, dobrých časů, byly na prodejnách letenek úplně normální devítijehličkové tiskárny a v nich byl založený úplně normální traktorový papír. A tedy ať byl můj denní cash report jakkoliv dlouhý, anebo krátký, vytisknul se vždy překrásně celý, v jednom kuse a pak stačilo jen traktorový papír utrhnout. A bylo to. Levné, praktické a zrovna takové, jak člověk k životu potřeboval.

Ano, byly to zlaté časy.

A na traktorový papír se tenkrát netiskly jen cash-reporty. Tiskly se na něj i letové itineráře, které se sešívačkou přicvakávaly k vystaveným letenkám. A ať kdo letěl do Brna, nebo do Brisbane, papír dostal také vždy jenom jeden. Dlouhý přesně akorát. A nejenže to dobře vypadalo, ono to dobré doopravdy bylo. No a hned potom, po epsonkách, přišly na prodejny letenek dvanáctijehličkové tiskárny Texas Instruments a letenky samotné se přestaly vypisovat tužkou a začaly se také tisknout. A panečku, to byl najednou boom!

Ony ty Texasky totiž uměly na svojí dobu tisknout tak trochu nenormálně - obousměrně. Horní půlka řádku tedy tiskly ještě „normálně“, když hlava tiskárny jela zleva doprava, ale dolní půlka řádku už se tiskla zcela abnormálně, pozpátku, když se tisková hlava vracela po konzoli zase zpátky doleva.

Ano, to byl tenkrát ještě opravdový civilizační pokrok. Pokrok made in USA.

1.jpg

Spolu se strojovým tiskem letenek samozřejmě na prodejny přišly i nové, strojově tisknutelné letenky. Říkalo se jim Transitional Automated Ticket a byly to čtyřkupónové letenky v podobě malého balíčku s děrovanou vodící lištou po stranách. Nahoře v tom balíčku byly dva kontrolní kupóny, zelený a růžový, pod nimi čtyři kupóny letové no a úplně vespod nakonec ještě bílý neletový kupón pro cestujícího, který sloužil jako doklad pro vyúčtování služebních cest. A tohle všechno se tisklo najednou, průklepem, přes tenkou vrstvičku na červeno obarveného uhlí, které bylo nalepené na rubu každého předchozího kupónu. Tedy jakýsi integrovaný kopírák, řeklo by se. V každé krabici letenek bylo přesně 250 TAT balíčků a ty se táhly za sebou jako had. Ale my od letenek jsme samozřejně „had“ neříkali. Ten správný letenkářský výraz byl stock.

Stock se do texasky založil a tiskárna už si potom letenky z krabice sama vytahovala, pěkně jednu po druhé, jako by to byl obyčejný traktorový papír.

Na svou dobu to byla neuvěřitelná technologie a tiskárny Texas Instruments měly takovou sílu, že všech sedm kupónů v každé letence bylo vždy krásně čitelných, i když se ten první, růžový kupón ještě navíc tisknul přes běžnou textilní pásku - pokud tedy vůbec víte, co to taková textilní páska do tiskárny je.

Dnes už totiž nic takového není.

Ono je to už dost dávno, co texasky šly do šrotu, ale já bych snad ještě měl jednu náhradní pásku někde mít. Vždycky jsem totiž měl jednu čerstvou na výměnu. A tím myslím vždycky. A vždycky, to znamená dodnes. Proto mě prosím na chvíli omluvte, půjdu se po té náhradní pásce podívat k sobě do sklepa. Musím jí tam ještě někde mít a vy si zatím v klidu prohlédněte fotky, ať je vidět, že si nic nevymýšlím.

Takto vypadá druhý letový kupón ze čtyřkupónové OP-TAT letenky:

2.jpg

.. a pod ním je ještě bílý neletový kupón pro cestujícího. Vlevo vidíte rub letového kupónu, na kterém je zespodu nalepená tenká vrstva obarveného uhlí - tedy onen „integrovaný kopírák“:

4.jpg

A už jsem ze sklepa zpět, děkuji za strpení. Jednu čerstvou, ještě nerozbalenou pásku do tiskárny Texas Instruments jsem tam doopravdy našel. A ani jsem nemusel hledat dlouho. Ona ta páska totiž byla stále na svém místě. Tam, kde jsem jí kdysi položil - hned vedle rezervní zásoby tři a půl palcových disket.

Tedy to, čemu by se dnes řeklo toner do tiskárny TI-810 je přesně toto:

3.jpg

Strojové letenky TAT se vyráběly ve dvou provedeních: s předtištěným logem a tříčíselným IATA prefixem letecké společnosti a ty se mohly používat výhradně na prodejnách - tedy na půdě - leteckých společností a potom se ještě vyráběly tzv. neutrální letenky, určené pro IATA akreditované prodejce. Tyto neutrální letenky měly zkratku OP-TAT, tedy Off Premise Transitional Automated Ticket, a jestli se ptáte, co to znamená, tak ona dvě slova off premise označují transakce uskutečněné mimo půdu letecké společnosti. OP-TAT letenky byly zcela bianco a název validující aerolinky se na ně i s IATA prefixem dotiskával až při finálním vystavení letenky, najednou spolu se vším ostatním textem. A tím prodejci získali možnost vystavovat letenky různých leteckých společností na přeskáčku, „jak to přišlo“, na jeden jediný štok dvěstě padesáti letenek založený do tiskárny.

Bylo to velmi pohodlné a úžasný vynález.

Po vystavení letenky se z OP-TATu odtrhla ta děrovaná lišta po stranách a zevnitř balíčku vypadla samotná letenka, kterou potom dostal cestující do ruky. Někteří prodejci dávali svým zákazníkům letenky „otevřené“, tedy prvním letovým kupónem navrch (jak jste to ostatně mohli vidět na fotce výše), ale OP-TAT letenku šlo také „zavřít“, čímž vznikla jakási podlouhlá knížečka s červenomodrou obálkou, pod kterou byla spousta nezáživného čtení o Limitation of liability a o mezinárodních konvencích, a člověk se tím vším musel napřed prolistovat, než se dostal k letovým kupónům samotným. „Zavřená“ OP-TAT letenka vypadá takto:

6.jpg
6.jpg (69.33 KiB) Zobrazeno 11416 x

Texasky neměly, co já si pamatuji, nikdy žádnou závadu a oficiální servis na ně snad ani neexistoval. Snad jen za nějaký čas, když už na prodejně nebylo při tisku letenek slyšet vlastního slova, nadzvednul se čelní kryt, dolilo se pár kapek oleje, kolečkem se seřídil přítlak hlavy a pak se mohlo zase v klidu vyšívat dál. Však texaska také vypadala, vážila a po zapnutí hučela stejně jako tkalcovský stav. A v městském centru ČSA z nich měli postavené celé pole, jako by to byly stroje ve fabrice. A že nekecám, tady je jedna z nich vidět v plné parádě, jak trůní na skříňce, které se pod ně vyráběly na zakázku:

5.jpg

Ale nemyslete si, mně se po tom všem nestýská, to není sentiment. Já nejsem brzda pokroku. Jen jsem se s těmi starými časy prostě nestihl včas rozloučit, o víc nejde. Vždyť ty nové, tlačítkové telefony s tónovou volbou jsem vyloženě uvítal, ty mobilní po kratším váhání a počítače mi od začátku nevadí vůbec, i když mě tu a tam docela serou. Vývoj se sune stále vpřed, jako se v jehličkové tiskárně posouvá traktorový papír a vše se zdá být v pořádku, čas nerušeně plyne, ale pak najednou přijde onen okamžik a vše, co bylo až doposud nové a všem užitečné, je ze dne na den ničemu. Ráno ještě posílám kousky traktorového papíru na výlet tu do New Yorku, tu do Singapuru a večer, po všech těch letech, se zdánlivě nekonečný papír pod tiskárnou najednou utrhne a ke slovu přijde sekera. O tiskárně Epson naházené po kouscích do společné popelnice nemá naše domovnice dodnes ani tušení. Naštěstí. Ale traktorového papíru, který se už nestačil přiložený k letenkám rozletět do světa, zbylo na prodejně jeden a půl krabice. Ten mi bylo líto vyhodit a tvrdošíjně jsem se ho nechtěl zbavovat, co kdyby... ale pak mi došlo, že žádné takové kdyby už nikdy nepřijde. Ty nové, žluté popelnice jsou na starý papír, však já vím.

Ale stejně, byly to zlaté časy. Prostě byly.

Byly nejenom zlaté, byly i normální. Dokonce i faktury za letenky tenkrát chodily tak nějak normálně - jednou za měsíc - a tak nestihly člověka srát tak, jako ho serou dnes, týden co týden. A ty faktury se dřív i platily tak nějak normálně: tedy tak, že jsem napřed otevřel trezor a jeho obsah obouruč nahrnul do přistaveného kufru. Potom přišla z banky naše účetní a do kufru vysypala obsah svojí kabelky. No a nakonec jsem z psacího stolu v KANCELÁŘI odborně-kouzelným přicuknutím vyháknul první šuplík odshora a celý ho nad kufrem otočil. To se sečetlo, z kasičky na prodejně se přihodilo pár mincí a celý rituál zakončilo odpočítání příslušného počtu desetníků. Protože pořádek dělal přátele. No a pak se dělo co? No pak jsem kufr zavřel a šel si umýt ruce, protože peníze nesmrdí, ale špinavé jsou. A s čistýma rukama se šlo na tramvaj, kufr se odvezl do banky a z banky se šlo na oběd. I s tím kufrem.

Ano, byly to zlaté časy. Zažil jsem je přesně takové, jak o nich psal Zdeněk Borovec:

To i ryby braly víc, byl veselejší smích,
a v létě větší hic a v zimě čistší sníh,
i stromy rostly vejš, k těm bílejm kadeřím
a v sen jsem věřil, v nějž kdy sotva uvěřím.


***

Zamáčkněte slzy, pokračování již brzy.

dejavu
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 980
Registrován: 09. 10. 2004, 04:24
Pohlaví: muž
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (3) Zlaté časy

Příspěvek od dejavu »

Výborné! Několik takových letenek mám schovaných, včetně itinerářů na traktoráku. Tipuju, že poslední byla tak 2006, možná 2007/2008.


flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5478
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (3) Zlaté časy

Příspěvek od flyingblue »

Skvele napsano, az pujdu do duchodu (=prestanu si vydelavat na mrzky gros pravidelnou cinnosti), budu muset zpracovat podobnou atmosferu z dob pocatku Internetu v CR :-)

A budu doufat, ze to bude alespon z 10% tak nabite atmosferou.

Zajimave, jak jsou si v rozdilnych odvetvich cinnosti podobne.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4146
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (3) Zlaté časy

Příspěvek od whiskey »

flyingblue píše:Skvele napsano, az pujdu do duchodu (=prestanu si vydelavat na mrzky gros pravidelnou cinnosti), budu muset zpracovat podobnou atmosferu z dob pocatku Internetu v CR :-)

A budu doufat, ze to bude alespon z 10% tak nabite atmosferou.

Zajimave, jak jsou si v rozdilnych odvetvich cinnosti podobne.

najdi si na internetoch wav zvuku dialup modemu a uloz si ho, mozno sa potom uz nebude dat zohnat, ked ho budes potrebovat...

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5478
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (3) Zlaté časy

Příspěvek od flyingblue »

whiskey píše:
flyingblue píše:Skvele napsano, az pujdu do duchodu (=prestanu si vydelavat na mrzky gros pravidelnou cinnosti), budu muset zpracovat podobnou atmosferu z dob pocatku Internetu v CR :-)

A budu doufat, ze to bude alespon z 10% tak nabite atmosferou.

Zajimave, jak jsou si v rozdilnych odvetvich cinnosti podobne.

najdi si na internetoch wav zvuku dialup modemu a uloz si ho, mozno sa potom uz nebude dat zohnat, ked ho budes potrebovat...


Mam par kamosu, co zvladnou zapiskat az do V.32 :-)

Pokud to stareckou demenci nezapomeli ...

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Odpočítávání k tripreportu (2) James Bond

Příspěvek od prodejce »

Třetí svět. Vždy tak trochu smrdí a divně se lepí na prsty. Cestou na letiště můj černý taxikář zastavuje u benzínové pumpy a já jsem z toho jsem poněkud rozmrzelý. Nebylo to v plánu a já nemám rád taxikáře, co taxikaří a nemají na to dost benzínu. Černoch si vystoupí, obejde auto, ale namísto toho, aby začal tankovat, otevře zavazadlový prostor a začne z něj vytahovat můj kufr. No tak to bacha! Ramenem rozrazím dveře od auta, rovnýma nohama vyskočím na zaprášený asfalt a už už chci černocha chytit pod krkem, když tu si povšimnu že.. tahle benzínová pumpa je nějaká divná.

Stojí sice jen tak v plenéru, stranou u silnice, kde benzínové pumpy obvykle stávají, má takovou tu rovnou plechovou střechu na sloupech, jakou benzínové pumpy obvykle mívají, a na té střeše je svítící nápis, jaký je na střechách snad všech benzínových pump na tomhle světě, ale to pod tou střechou, to přeci nejsou žádné čerpací stojany. To jsou... odbavovací přepážky? Černoch mi položí zavazadlo k nohám, natáhne ruku a řekne „Sir?“ Ruce připravené škrtit zvadly v půli cesty. Jsem cele konsternován. Zakloním hlavu, abych si přečetl, jak se tahle prazvláštní pumpa jmenuje, ale ta velká bílá písmena, připevněná na plechové střeše zeshora, to opravdu není logo žádné nadnárodní petrolejářské firmy. Seřazena za sebou, dávají ta písmena dohromady název nedalekého města a za tím názvem je dovětek AIRPORT. Tedy jsem na letišti.

„Sir!“

Taxikář mi strká svojí černou ruku až k nosu. Zbavím se jí tak, jak se to v těhle končinách obvykle dělá: jednou velkou hrstí zmuchlaných, potem nasáklých bankovek. A žádné smlouvání se nekoná. Tohle měla být a nakonec skutečně i byla VIP jízda. Přímo až na letiště, bez zastavování a my oba, taxikář i já, víme přesně, kolik to má stát. A tak se mi to líbí. Oni jsou tady černoši vůbec docela fajn, ale úplně nejlepší vždycky jsou, když je řídí nějaká vyšší, mocná síla. To chápu dobře, ale co nechápu vůbec je, jak ti černoši tu můžou chodit pod tím jejich žhnoucím sluncem – sem a tam - v černých oblecích. Skoro každý černoch v tomhle státě má na sobě jednotně černé kalhoty a každý druhý i jednotně černé sako. Samozřejmě z Číny. A i já mám na sobě tmavou konfekci – z Prostějova - abych dodržel ten neokoloniální úzus, ale na slunci stojím teprve prvních patnáct vteřin a mám toho akorát tak dost. Musím do stínu. Okamžitě. Zvednu ze země svůj kufr – tenkrát kufry na kolečkách ještě neexistovaly - a vejdu do „haly“.

Pod plechovou střechou terminálu stojí pět odbavovacích přepážek, dvě řady červených plastových sedaček, tak hranatých, jak to bylo módní jen v sedmdesátých letech a pak je tu také tradiční okénko, do kterého se ale namísto benzínu platí lokální odletová taxa. Kousek stranou, u záchodů, se ještě vine mohutný barový pult. Ten sem jakoby nepatří a patrně je upomínkou na nějaké dávno zašlé zlaté časy. Skrze neexistující stěnu letištní haly jednou stranou vidím přímo na letištní plochu a na druhou stranou pak na miniaturní parkoviště a dál na nic, které začíná hned za tím parkovištěm. Barový pult je opravdu masivní, z tmavého leštěného dřeva. Nad barem jedna zářivka a pod zářivkou divoce vibrující stropní větrák. Sedám si přímo pod něj, místa je tu dost.

Jako první se na mě seběhnou psi. Nebo snad lépe řečeno, hnána nadějí, dokulhají k baru dvě olysalá zvířata zmámená poledním vedrem. Očuchají mě, podívají se mi smutně do očí a potom zase odkráčejí dál se chladit břichem o dlaždičky. Ukážu barmanovi zvednutý palec. Sám jsem zmámený vedrem. Vždyť přeci gestu, které v české znakové řeči znamená „dej jedno pivo“ tady nemůže nikdo rozumět. Sundám si sako, přehodím ho přes vedlejší židličku a co teda chci. Prosím jedno studené pivo.

Ale abych byl úplně fér, musím přiznat, že klimatizace na zdejším letišti vlastně je. V prosklené budce venku před halou, kde sedí zástupkyně letecké společnosti. Paní zástupkyně sedí uvnitř té budky, s barevnou šálou omotanou kolem krku, a cestující už stojí na čerstvém vzduchu venku před budkou, přímo pod žhnoucím černošským sluncem, a na paní zástupkyni mluví přes škvírku do přivřeného okénka. Když jsem do škvírky vysvětlil, co vlastně potřebuji a paní zástupkyně mi své okénko okamžitě přibouchla přímo před nosem, nevěděl jsem v první chvíli, na čem jsem. Prostě jsem jen zůstal stát, civěl do skla a strašlivě se potil. Ale nerad bych té paní zpětně nějak křivdil, ona jen šetřila elektrickým proudem. Nechtěla, aby jí z budky utíkala zima a zatímco jsem poslušně čekal, vypsala mi svým ozdobným písmem překrásnou ruční letenku s jediným letovým kupónem.

To ještě žádné TTP/ITR neexistovalo, žádné Texas Instruments. Letenky se tenkrát ještě vypisovaly artisanálně, tedy v ruce, propiskou, a do života se uváděly ovalidováním. To slovo validovat přitom neznamená nic jiného, než orazítkování letenky názvem a číslem prodejního místa, které za tu letenku posléze vyúčtuje platbu. Kdysi, v pravěku, se ještě letenky validovaly žehličkou, úplně stejně jako se žehlily kreditní karty, ale protože letenky se v těch žehličkách moc rády trhaly, vymyslel kdosi v USA elektromagnetické stolní validátory na gumových nožkách. Těmi už šlo validovat o hodně rychleji a beze ztrát, protože ocelové razítko se v těch nových, elektricky poháněných validátorech proti letence vrhalo pěkně zeshora, s rasancí dělové koule. To byl taky pokrok.

Jedny elektrické validátory svého času vyráběli pánové Amano a McGann a druhé, konkureční, nesly jméno manželů Widmerových. Oboje made in USA, jak jinak.

Na validátor v klimatizované budce jsem neviděl, jaké byl značky nevím, a i kdybych to byl býval věděl, bylo by mi to jedno. Stejně všechny fungují stejně. Každý validátor letenek má zepředu úzkou štěrbinu, ve které je mimo dosah prstů ukrytá mechanická spoušť. No a když se letenka dostane do správné pozice, dost hluboko ve štěrbině, aby razítko zasáhlo celou plochou svůj cíl, zavadí roh letenky o tu spoušť a dojde k výstřelu. Dost možná jste sami nikdy nezkoušeli střílet v kanceláři z brokovnice, ale pokud snad ano, víte zhruba jak to zní, když se validuje ručně psaná letenka. Jedna ohlušující dutá rána a z papírů se zvedne prach. Skla na budce se zachvěla a ze špičky nosu mi upadla kapka potu.

To se právě narodila nová letenka.

Zástupkyně na jednu jedinou vteřinu otevřela své okénko, hodila letenku ven z budky a zase ho zabouchla. A tím mi dala naději. Naději, že až tu večer zhasnou, nebudu muset po svých zpátky do města, po tmě se nenabodnu na první kaktus a nevyschnu tu v písku. Teď již bývalo jen málo. Vyměnit ten jeden krasopisný letový kupón za taktéž rukou, ale prasecky naškrábanou palubní vstupenku. U okénka v hale jsem tedy výměnou za pravé americké dolary zakoupil jednu řádně a vícebarevně orazítkovanou letištní taxu a potom jsem se postavil do miniaturní fronty na odbavení, která i když byla na evropské poměry skutečně miniaturní, stejně začínala až na parkovišti.

No a pak už jen stačilo nechat holky na čekinu nerušeně pátrat. Pátrat po tom, které sedadlo v letadle je vlastně volné a zda-li na ten prapodivně zelený pas, co žmoulám v ruce, mohu vůbec odletět tam, kam odletět chci. No, mohl jsem. Nakonec jsem mohl dál zůstat doufat, že se mi na tu hrst zmačkaných papírků, které mi čouhají z kapsy u saka, podaří přeci jen dostat do letadla a odletět domů, do Evropy.

***

Od čekinu se vracím zpátky na bar. Tentokráte si už ale sedám o jednu židli vedle. Jak jsem totiž při své první návštěvě zjistil, na té vedlejší židli to od větráku fouká o malinko víc. A přesně tak mám cestování rád. Když už předem vím, kam si mám na baru sednout a když už vůbec dopředu vím, co všechno mě čeká a jak ten cizí svět funguje. Abych se nenapálil, abych na cestách netrpěl více, než je nezbytně nutné a hlavně abych se v koutku duše mohl cítit jako pravý český světák, weltman, který má celé to zahraničí vlastně v malíku. Ano, tak to jsem přesně celý já. Očima vyhledám černocha na opačném konci baru a beze slova mu ukážu zvednutý palec pravé ruky. Černoch se dovtípí, uznale pokýve hlavou a začne z lednice vytahovat lahev piva. To jsem vlastně teď naučil jednoho černocha česky. Musím se smát, jak se mi to povedlo.

Košile se mi pozvolna odlepuje od zad. Ledové pivo, stín a barový větrák dělají svoje. Ony totiž když se v těchto a podobných končinách začnou českému člověku v podpaží tvořit chodské koláče a na zádech mapa Máchova jezera, je v některých společensky vytížených okamžicích přeci jen lepší si přes to všechno prostě obléct sako. Je to sice nechutné, ale je to tak. Ale jediné, s čím sako nikdy nepomůže, je bohužel to vůbec nejvíc nejnechutnější – skrz naskrz propocený límeček v zátylku. A tak rosu, co proudem stéká z pivní lahve chytám do koktejlového ubrousku a utírám se jím za krkem. Opravdu to pomáhá. Zvrátím se na barové židličce mírně vzad a konečně mohu chvíli relaxovat. Pivo je až palčivě studené a to tady vůkol ke štěstí bohatě stačí. Po tom, co jsem dnes všechno musel absolvovat si tu teď na chvíli připadám jako James Bond. James Bond v letištním baru. Všechny dosavadní překážky jsem kreativně překonal – včetně brzce ranního překročení hovna v hotelové zahradě - a ani jednou jsem si u toho nesundal sako. Ani jednou! Přesně jak to dělá on. A kdybych já byl on, správně by si teď ke mně měla přisednout nějaká prsatá krasavice a požádat mě o připálení cigarety. Špionsky se rozhlížím, ale v tomhle letištním baru se žádné kozaté rusovlásky bohužel nevyskytují. A já beztak nemám sirky.

Rádio za barem vyhrává jakousi chytlavou exotickou odrhovačku a ten divoký taneční rytmus ještě přiživuji bubnováním prstů o barový pult. O čem v té písničce zpívají ale opravdu netuším. Snad je to o lásce. O čem taky jiném. Rosa příliš rychle dochází, chce to další pivo. Upoutat barmanovu pozornost v hospodě uprostřed ničeho je kupodivu o dost snažší, než zachytit hospodského očima u nás doma. Tentokráte ale zvolím alternativní gesto. Prázdnou lahev uchopím za hrdlo palcem a ukazováčkem, nepatrně ji nadzvednu nad barový pult a zakvedlám s ní ve vzduchu sem a tam.

Pochopil, ó, jaká úleva!

Krajina je tu rovná a vyprahlá a zdá se, jako by nebe začínalo hned od země. Já vím, je komické to takhle říct, ale ono je to tak. Horizont je tu nízko a nemá vůbec žádný směr. Jediným úhelným bodem, který tu alespoň někam směřuje, jsou napůl uschlé palmy uměle nasázené v pravidelných rozestupech podél hrany apronu. Čelem k těm palmám stojí v jedné řadě zaparkovaná letištní technika a o kus dál se na slunci leskne hromádka otlučených kontejnerů. A to je zhruba vše.

Pozemní personál sedí/leží ve stínu těch palem a stejně jako já – čeká.

Barman mi přináší čerstvé pivo a pod něj nový koktejlový ubrousek. Jsem vlastně rád, že pivní tácky v téhle zemi nevedou. Ubrouskem setřu rosu z lahve a mokrý papír si pak rychle plácnu za krk. Bože můj, to studí! S rukou na zátylku se znovu zasním z okna - tedy tam, kde není zeď. Černoši už ale ve stínu palem nesedí a neleží, všichni stojí a dívají se jedním směrem - do nikam. Odsud není vidět kam a mně je to srdečně jedno. Před sebou mám pivo. Právě otevřenou lahev až příliš vychlazeného ležáku, kterému se z hrdla dere obláček bílé pěny, ve které vidím sněhovou čepičku na vrcholu Kilimanžára. Levou ruku stále za krkem, pravou rukou si přiložím lahev ke rtům, slastně přivřu oči, mírně zakloním hlavu a.. pak přišla změna.

Pustinou beznadějně zalitou sluncem proletěl stín. I když jsem ho zahlédl jen letmo, kdesi na periferii, bylo to něco, co se přehlédnout nedá a proto jsem se celý i s flaškou piva u huby za tím stínem otočil. Bohužel pozdě. V dálce, v místě, kde se stín dotknul země, zůstal v povětří viset už jen roztrhaný oblak namodralého dýmu. Pivo z lahve jsem ještě nechal natéct do úst a přesně tak dlouho trvalo, než do hospody doletěl zvuk. Polknout už jsem nestačil. Jako první hospodu zasáhnul ostrý tón stoupající do výšek, který se ale záhy převrátil v dunění doprovázené řinčením skleniček na baru. Přivřené oči vytřeštěné. Teprve pak mě napadlo odtrhnout si od huby tu flašku.

Že dnes poprvé v životě poletím sedm čtyři sedmičkou jsem věděl - tedy pokud mi bude štěstí přát. Co jsem ale netušil, že se spolu setkáme tak zblízka. Hrbatou jsem totiž zatím měl tu čest zdravit vždy jen z dálky, anebo přes sklo standardního čtyřstěného letištního terminálu. A i to jen zřídka, protože na Ruzyni se v té době jumbojety neproducírovaly vůbec. Ale teď zrovna se jedna hrbatá otáčí na konci ranveje tohodle až příliš placatého letiště a jedním směrem už čumíme všichni. Černoši, barman i já. V dálce, na šedožlutém pouštním pozadí se oproti hradbě horkem zvlněného vzduchu postupně vykreslila klasická silueta. Ano, tak tohle je opravdu Jumbo Jet. I když moment, on je přece taky nějaký divný – hrb má takový málo hrbatý a je na něm, zdá se, až příliš mnoho oken.

Proboha, to je snad čtyřstovka.

Chytřejší myšlenka mě nenapadla žádná. Jumbo odbočilo z dráhy na pojížděčku a teď se blíží k „terminálu“. Tedy tam, kde sedím já. S pivem se už nemazlím, neprohlížím si ho. Lahev na barovém pultu najdu po hmatu a na první pokus si jí strčím do nosu. Jumbo jede čelem ke mně, reflektory na křídlech mi svítí přímo do očí. A s letadlem se přibližuje i zvuk. Ne, to není to hysterické vřeštění, jaké je slyšet, když naše IL-62 zajíždí k vyhlídkové terase na Ruzyni. To, co slyším právě teď, to je sice také zvuk leteckých motorů, které ale mají úplně jiný, hladší chod a švunk. A zatímco dvaašedesátka zblízka trhá uši, tohle Jumbo je sice rovněž hlasité, ale tón má harmonický a posazený mnohem níž.

Ve vzdálenosti menší než x si najednou uvědomím, jak je ta mrcha velká. Rozhodně větší, než letištní hala, ve které právě sedím. A když už to vypadá, že přední podvozek vjede co nevidět ke mně do baru, letadlo se prudce stočí a zamíří k černochům na stojánce. Kus železa je to tak velký, že mi na okamžik úplně zastíní výhled na plochu. Poslední, co se mi mihne před očima, je zelené poziční světlo na konci křídla. Hospodu zaplaví intenzivně štiplavý zápach spáleného kerosinu. Podívám se směrem k palmám. Černoši už osedlali svá elektrická vozítka a ty se teď jedno po druhém rozjíždějí. Otočím se na barmana a barman na mě. Taky má hubu dokořán a to sem chodí do práce. Pak černoch hubu zavře a kývne hlavou.

Ano, prosil bych platit.


***

Sako mám přehozené přes jednu z těch odporně hranatých plastových příšer. Jinak bych chcíp. Jsem na gatu a v pasu suším kuriozní červené razítko přes půl stránky. Embarked. Odletová čekárna má podobu tmavého kumbálu se třemi stropními větráky a gate samotný, tedy dveře, které vedou na plochu, jsou dvoukřídlé lítačky s kulatými okny, které by stejně tak dobře mohly posloužit coby dveře do kinosálu. Hned vedle dveří je vysoký stolek a za stolkem dvě černošky v zářivě bílých košilích. Tlustší z nich se na prsou povaluje gigantická vysílačka. I když nerozumím ani ň, z nonverbálních projevů lze dobře uhodnout, že nástup se blíží.

To je ostatně na všech letištích stejné.

S hlavou v dlaních, ale s očima na šťopkách čekám na správný okamžik. Chci totiž být při nástupu ne-li první, tak alespoň jeden z prvních. Jistě ne proto, že bych měl příliš velké kabinové zavazadlo a chtěl pro něj urvat místo v binu - takové problémy tenkrát ještě neexistovaly. Jde mi spíše o to, že tato pravidelná linka létá do trojúhelníku, jednou do týdne, odbavuje se manuálně a já bych byl opravdu velmi velmi rád, aby na mě jako na go-show cestujícího zbylo nějaké místo.

Černoška znenadání cosi vyhekne a pravou rukou, nataženou rovně jako prkno zakvedlá nad hlavou. To znamená „přistupte blíže“. Jsem třetí v chumlu. První cestující je odmávnut, černoška si udělá do papírů čárku a lítačky se rozletí. Druhý odmávnut, lítačky, a potom už přichází na řadu James Bond. Na stolek pokládám svojí palubní vstupenku a černoščina propiska nad ní ihned začne opisovat malátné kruhy. Vizuálně to nevypadá vůbec špatně a snad by se mohlo i zdát, že vše je na dobré cestě, ale pak černoška z ničeho nic vyvalí oči právě tak, jak to umí jenom černoši.

Tak, a jsem v hajzlu, pomyslím si.

A taky že jo. Propiska bezradně přelétá z jednoho papíru na druhý a po jistém váhání mi nakonec černoška svým dokonale rovně nataženým prstem na konci své dokonale rovně natažené ruky ukáže ven z fronty. „Jů vééjt!“

Hm, tak dík.

***

Lítačky dolítaly, jsem poslední. To už ale mám elegantně nohu přes nohu, ruce založené, v podpaží chodské koláče a bradu hrdě vztyčenou. To zas bude dílo. Černoška si bere do ruky můj boarding pas, otočí kolečkem na vysílačce a začne předčítat: „prou-dy-ký“. Do mě vjede blesk. „Prodejce, jmenuju se prodejce!“ řeknu a ukážu do vzduchu prstem, jako bych u soudu vznášel námitku. To je mi ale samozřejmě prd platné. Z vysílačky totiž právě zamečela koza. Ne, já jsem opravdu nikdy nepochopil, proč si letištní personál dává ty svoje vysílačky tak příšerně nahlas. Rozumět není ani ň a navíc v té místní černé řeči to doopravdy zní, jako když pouštní koze drží megafon u bradky a teď jí kopli do zadku.

Černoška zvedne propisku, na palubní vstupence cosi škrtne a cosi na ní dopíše. Hubenější kolegyně se přitom té tlustší kolegyni naklání přes rameno snaží se kibicovat. Nerozumím ničemu. „Prou-dy-ký“ opakuje černoška do vysílačky a prohlíží si mě u toho nezúčastněně od hlavy k patě. Prodejce, chtělo by se mi říct, ale ono je to stejně zbytečné. Znovu zamečela koza. Červenou propisku střídá modrá. „Děje se něco?“ zeptám se s falešným úsměvem a záměrně se tím vyhnu slovu problém. „Mmmmm ééééééé“ zní odpoveď. „Tykyt, tykyt ou kej“ snaží se James Bond a ťuká přitom prstíčkem na letenku z budky. Černoška jen mávne rukou. Tenhle canc si schovej, mladej. Koza znovu zamečí, krátce a výbušně. Škrtnout a dopsat. Letadlo už stojí na ploše dobrou hodinu a já bych ho opravdu, ale opravdu nerad viděl odlétat.

To už se prostě nedalo vydržet.

A tak jsem se při svém mládí odhodlal udělat něco, co se mi už nikdy v životě udělat nepodaří a ani bych se o to nechtěl znovu pokoušet.

Dost možná už jste někdy slyšeli o triku „nerozumět česki“. Je to takový ten základní, univerzální trik, který při nedorozumění v cizině použil snad každý správný Čech: když já nerozumět, špatné zprávy pro mě neplatit. Moji vlastní zákazníci na mně tento trik od té doby vyzkoušeli již nesčetněkrát. Nicméně to, co jsem předvedl tenkrát já, to byl vpravdě husarský kousek: James Bond nerozumět česki.

Jde jen o to sebrat odvahu – a té jsem měl tenkrát na rozdávání. A tak polknu nasucho, své příruční zavazadlo – koženkový ataché kufřík – vezmu do podpaží a s nejširším možným úsměvem navážu s oběma černoškama oční kontak. Potom nahlas, s příšerným pseudoamerickým přízvukem oběma holkám poděkuji za jejich ochotu a dokud jsou z toho děkování celé paf, seberu jim přímo pod nosem ze stolku svojí palubní vstupenku. To ale samozřejmě není všechno. Abych tu krádež alespoň trošku zlegalizoval, ještě tou stejnou rukou, ve které držím svůj ukradený boarding pas, poplácám důležitější černošku po rameni. Moc mě těšilo, děkuji, nashledanou, bylo to krásné... no a pak oční kontakt zničeho nic utnu a jedním dlouhým úkrokem vrazím do lítaček.

A jsem venku. Na ploše.

Lítačky se za mnou zavřely a já kráčím po betonu, krok-sun-krok, vstříc svému osudu. Vyběhne za mnou někdo? Ale i kdyby vyběhl, co by se tady asi tak moho stát bělochovi v saku? Navíc bělochovi, který nerozumět? Nejspíše nic moc a letadlo by mi uletělo tak jako tak. A proto pravidelně střídám nohy a snažím se rozkoukat na prudkém slunci. Nejdřív mě začnou pálit vlasy, potom ramena a pak i nohy. Ale ne, to není od strachu. Rychle se podívám dolů na boty, protože mám pocit, že jsem právě šlápnul do kaluže s horkou vodou. Ale nešlápnul. To se jen černošské slunce naplno opřelo do mých černých polobotek. Po patnácti, snad dvaceti mírně připosraných krocích si konečně zacloním oči dlaní.

Ale vždyť James Bond jde špatným směrem!

Letadlo je vpravo! Nevydržím to a nenápadě se ohlédnu přes rameno. Lítačky zůstaly zavřené. Na celé letištní ploše jsem jen já sám.

***

Ano, letadlo je vpravo. Odbavení dávno skončilo, všichni cestující jsou už na palubě a letištní vozítka parkují zase zpátky čelem k palmám. Černoši už ale ve stínu těch palem nesedí a neleží. Černoši šli pryč.

Jediná pozemní technika, která u letadla ještě zůstala, jsou schody přistavené ke druhým dveřím vlevo. A jinak nikde nic. V tu chvíli mě to samozřejmě nenapadlo, ale tenkrát to bylo poprvé a zároveň i naposledy, co jsem kdy mohl potkat Boeing 747 za tak intimních okolností. S výhledem do všech stran nerušeným žádnou budovou, sklem, autama, lidmi anebo jinými letadly. Jen rovná plocha, do které se na horizontu vsakuje modrá obloha a pod modrou oblohou jeden Boeing 747-400. Není žádné měřítko, které by to letadlo mohlo dělat větší, anebo menší.

Jediné, s čím mohu královnu poměřovat, jsem já sám.

Zbývá mi k ní snad sto, snad dvě stě metrů. Stojí ke mně čelem. Masa hmoty zohýbaná do nadpozemských tvarů. To letadlo je tak velké, že má i svou vlastní gravitaci. A čím blíže k němu jdu, tím jsou mé dojmy rozpolcenější. Jumbo je šíleně velké, to ano, ale zároveň působí kompaktním, jednolitým dojdem. Je to sice chladný kus železa, ale zároveň vyzařuje svou vlastní vnitřní energii. A i když je na tomhle letadle všechno až příliš velké, to všechno velké je zároveň nadlidsky přesné. Ona ta přesnost sice není pouhým okem vidět, ale zároveň se nedá přehlédnout.

Z ocasu Jumba se valí proud horkého vzduchu. Vítr převrací jeho hučení chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu. Tu je slyšet silněji, tam slaběji. Z mojí perspektivy pomalu mizí okna kokpitu ve druhém patře. Duhově se lesknou proti obloze jako dvě mýdlové bubliny a ve vzdálenosti menší než x konečně ucítím ten mastně gumový smrad. Mechanické pižmo, u každého letadla jiné, které člověka nezadržitelně láká, aby si nejenom přivoněl, ale aby si i holou rukou sáhnul. Aby navázal vztah.

Stoupám po schodech a moje kroky se ozývají s dutou plechovou ozvěnou. Tenkrát jsem si to samozřejmě také neuvědomil, ale nastupovat po schodech do letadla úplně sám, to se mi už v životě taky nikdy nestane. A když vystoupám po schodech o něco výš, vidím, že dveře tohodle letadla se otevírají směrem ven. Ne, tak to opravdu není Iljušin. Tohle letadlo je made in USA. Na horní plošině se ještě stihnu zběžně rozhlédnout a na okamžik se dotknu rámu dveří. Drak letadla je docela hladký, bez jakékoliv viditelné nerovnosti, nikde žádný ďolíček ani bublinka, jen dokonale rovná řada okének ubíhající po lesklém trupu do dálky. Přesnost, se kterou je tahle mašina vyrobená se prostě vymyká lidskému chápání.

Čeká mě poslední krok.

Krok, který od sebe odděluje dva světy. Tady venku je smradlavý třetí svět z ulepeného vedra a ve vzdálenosti jednoho jediného kroku od něj už se rozprostírá svět docela jiný, svět klimatizace a tmavomodrých koberců. Mimozemšťanem a velvyslancem nového světa je letuška. Ta už ale nikoho dalšího nečeká a tak je otočená ke dveřím zády a rovná cosi v kuchyňce.

Dál bych sice mohl jít i sám, bez uvítacích ceremonií, ale nevím kam. Na potem zmáčenou palubní vstupenku, kterou celou dobu křečovitě svírám v ruce, jsem se zatím ani jednou nepodíval. A ani se moc dívat nechci. Pozornost letušky upoutám tak, jak se to v lepším světě dělá. Divadelním odkašláním.

„Echm, ehm.“

Funguje to, letuška se okamžitě otočí.

„Helou!“

„Háj“ pípnu stejně vysokým hlasem a podám letušce počmáraný papírek. Ale jak jsem udělal ten pohyb, někde v mých vlasech se otevřelo stavidlo a po obličeji mi sjela obří, neestetická kapka potu. Snad ta největší, jakou jsem kdy na ksichtě měl. Ale než po ní stačil vztáhnout ruku, už už byla na krku a svojí trapnou cestu zakončila vsáknutím se do límečku u košile. Fujtajxl. V ten okamžik se sice mohlo stát cokoliv, ale nakonec se stalo přesně to, co bych čekal ze všeho nejméně. Dívka v modrém zběžně pohlédla na přeškrtané klikyháky na palubní vstupence a aniž by jakkoliv změnila výraz v obličeji stačila ještě v té jedné vteřině říct:

„Its upstairs.“

Aha, pomyslel jsem si. A víc nic. Ještě další dvě nebo tři vteřiny jsem hloupě čekal, i když dodnes nevím na co, ale asi jsem sám nemohl uvěřit tomu, jak to všechno dopadlo. Vzpamatoval mě až letušky prst. Ukazoval doprava, do schodů.

***

Tenkrát jsem to samozřejmě také nepočítal, ale dnes už to vím docela přesně: na horní palubu Boeingu 747-400 vede rovných čtrnáct schodů. Každý se svým vlastním osvětlením a titěrné zábradlíčko z obou stran. Když jsem po tomto luxusním schodišti stoupal, s atašé kufříkem stále v podpaží, zaslechl jsem náhle zvláštní, jednorázový zvuk. Plop. Na chvíli jsem zapochyboval, zda ten zvuk nevzešel ode mě. Ohlédnul jsem se, ale ze mě nic nevypadlo. A tak jsem pokračoval po schodech dál, až úplně nahoru.

Tam, ve druhém patře, se už o pozornost letušek nijak usilovat nemusí. Jedna z nich ke mně udělá dva dlouhé kroky a vezme mi můj ušmudlaný boarding pas z ruky. Tudy prosím. Na horní palubě jsou dvě řady sedadel po dvou. Moje místo je hned v poslední řadě nalevo. A dokonce obě dvě sedadla vlevo jsou volná a letuška mi ukazuje, že si můžu vybrat. Ne, tak opravdu nechápu, proč pozemní holky černošky tak strašně blbly.

Sousední dvousedačka naproti přes uličku je schovaná za šedivou záclonou a na té zácloně je samolepka s nápisem CREW REST. Letuška mi otevře schránku na zavazadla, naznačí mi, že celé je to moje a zmizí v kuchyňce. Atašé kufřík do binu hodím obouruč. A pak si začnu sundavat sako, moc se všem omlouvám. Chtěl bych ho nadvakrát přeložené hodit za svým atašé kufříkem, ale to už je letuška zase zpět i s vyzývavě nastraženým ramínkem. Zkouším, jako že ne, že do binu to stačí, ale to mám teda smůlu. Na horní palubě se holkám neodporuje. Je mi sice letušky líto, že ten smradlavý hadr bude vůbec brát do ruky, ale když ona si nedala říct. A tak sako dostalo cedulku s číslem a odporoučelo se do šatny.

Na svoje místo doslova upadnu. Fakt toho bylo všeho dost. Prstem kroužím kolem límečku košile a je to nanejvýš odporné. Je jen štěstím této letecké společnosti, že sedadla ve svých letadlech opatřuje jednorázovými hygienickými podhlavníky. Ten můj dostane dnes zabrat. Větrám se a přemýšlím, jestli bych si taky nemohl zout boty.

Docela by to bodlo, ale mám z toho strach.

„Champagne?“ Andílek v modrém se zjeví vedle mě, v ruce má tác a na tácu dvě skleničky. Tak tohle byl ten prazvláštní zvuk, který jsem zaslechl na schodech: Plop! To letěl špunt ze šampaňského a to šampaňské bylo myšleno pro mě! Ach ano, tento svět je opravdu o mnoho lepší než ten, který jsem nechal venku. Jen by to chtělo ještě rychle přijít na to, jak se v tomhle lepším světě vyklápějí koktejlové stolky.

Při pojíždění už dávno sedím na místě u okna a v mysli chovám vychytralý plán. Objevil jsem totiž, že zde, v prvním patře Boeingu 747-400 jsou pod okny jakési podlouhlé přihrádky se zvedacím víkem. Tak akorát na můj atašé kufřík, anebo alternativně: dokonalý protipachový kryt pro mé boty. K úvahám o tom, že bych si – eventuelně – mohl boty přeci jen vyzout, mi před chvilkou dopomohla nečekaná náhoda. A totiž že ještě předtím, než došlo na bezpečnostní instruktáž, nám andílci všem rozdali kosmetické balíčky. A když jsem ten svůj otevřel, byly tam, hned nahoře: úplně nové, čisté a za dané situace vlastně i voňavé ponožky.

Dar z nebes.

Jsme na konci ranveje a letadlo se znovu otáčí o 180 stupňů. Když motory začnou nabírat na otáčkách, dostanu další, tentokrát zcela bezprostřední nápad. Napřed se ale musím rozhlédnout, zda-li mám pro takovou akci dostatek soukromí. Ale naštěstí tady vzadu, úplně vlevo, se nemá kdo dívat. A tak na své levé ruce vztyčím dokonale rovně prostředníček a ruku i s tím zdviženým prostředníčkem přiložím k okénku právě okamžiku, kdy zvyšující se rychlostí míjíme benzínovou pumpu. Musím se smát, jak se mi to povedlo. Sbohem vy dole!

***

Mé pohledy směřují do trojúhelníku – na rozsvícenou ikonu bezpečnostího pásu nade mnou, na ponožky, které držím v ruce a nakonec na moje boty. Záchod je zde ve druhém patře hned za poslední řadou sedadel a já tam budu první, jen co zhasne transparent připoutejte se. A co na tom záchodě hodlám dělat, na to by nepřišel ani sám James Bond.

„Oříšky?“

Připoutejte se sice stále svítí, ale andílek v modrém už zase stojí vedle mě a na tácu má bílé porcelánové mističky. Ponožky strašně nenápadně upustím z ruky. Oříšky bych si klidně dal, to ano, ale napřed by to chtělo.. „Horký ručník?“ zeptá se druhý andílek. Ó ano! Napřed by to přeci chtělo horký ručník, abych ty oříšky nejedl špinavýma rukama! Sněhobílým ručníčkem stírám z dlaní pel třetího světa a v duchu obdivuji empatičnost poskytovaného servisu. Pak přijdu na to, že oříšky v porcelánové misce jsou rovněž horké. „Ještě šampaňské?“ Nekladu odpor a vysouvám i druhý koktejlový stolek. Jestli to takhle půjde dál, na ten záchod se snad nedostanu.

Můj toaletní plán je mimořádně vychytralý. Jen co se na záchodě pečlivě zamknu, vyhledám lahvičku s nápisem EAU DE TOILETTE, nebo alespoň MOUTHWASH. Na zem položím dva papírové ručníky, zuju si boty a na ty ručníky si stoupnu. Z levé nohy sroluju stávající ponožku a špičkami prstů ji nasoukám do otvoru s nápisem WASTE DISPOSAL. To samé provedu i s pravou ponožkou. Potom ze zásobníku vytáhnu další dva papírové ručníky, postříkám je tou stejnou vodičkou, zmuchlám je a nacpu do bot. Zvednu levou nohu, aplikuji na ní voňavou vodičku, zvednou pravou nohu, aplikuji vodičku. Pak budu chvíli přešlapovat a nakonec si na nohy navleču ty ponožky, které jsem před chvílí dostal v kosmetickém balíčku. Papírové ručníky, na kterých stojím potom nacpu za ponožkama do otvoru s nápisem WASTE DISPOSAL, umeju si ruce tekutým mýdlem a hurá, jde se jíst!

***

Je modravé pondělní ráno. Probudil jsem se docela pozdě, anebo spíš dost krátce před přistáním, ale andílkům v modrém to v ničem nevadí. Servis začíne přesně tam, kde včera v noci skončil – totiž u šampaňského. Letuška se mě ptá, jestli bych si nedal ještě jednu „rychlou“ sklenku šampaňského, jestli to pro ní udělám, protože ona má v kuchyňce pořád příliš mnoho lahví - ha ha – ale to si teda fakt nedám. Co jsem vypil včera, bohatě mi stačilo. A snídat budu? Jo, to bych si dal.

Na bílém ubrusu se objeví několik talířků se studenou snídaní, jedny míchaná vejce a potom i taková hlubší miska, jakoby na kompot. Mírně se předkloním se, abych uviděl, co v ní je. Jsou to slazené cereálie. Tak to dík, to si taky nedám. Tohle nežeru. A tak rozmotám plátěný ubrousek, vytáhnu z něj nepříjemně vychlazený příbor a začnu klovat do míchaných vajec. Přikusuji k tomu horký rohlíček a dívám se z okna. Krajina se změnila. Už není rovná, už není vyprahlá a dokonce i mraky nad Evropou mají lepší tvar, než měly ty včerejší mraky nad třetím světem. „Ehm ehm“ zaslechnu divadelní odkašlání. Otočím hlavu a on tam stojí zas - andílek v modrém. Nicméně to, co právě drží v ruce, to já jsem v ruce nikdy nedržel a rozhodně ani nikdy držet nehodlám.

Je to porcelánová konvice na mléko.

Ne, není to konvice na čaj a není to ani konvice na kávu. Je to bílá porcelánová konvice s dlouhou, designově vyvedenou hubičkou určená specificky na studené mléko. A aniž by se mě kdokoliv na cokoliv zeptal, letuška prohlásí jen „just stay stop when you like it“ a začne mi z té konvice nalévat mléko do misky s cereáliemi. Teď vidím, že i tato konvice byla vyrobena na zakázku. Na boku má vyvedené docela miniaturní logo letecké společnosti. Neřeknu stop. Ukážu to zvednutou dlaní.

„Enjoy!“ pípne andílek a zmizí.

Kdybych byl býval tohle jen trochu čekal, určitě bych býval řekl ne. Ale já jsem vůbec netušil, která bije. Mlíko do cereálií? Koho by to napadlo!

Dvěma prsty uchopím jednu ze lžic, tu větší, a bobtnající cereálie v misce s ní trochu pohrabu. Fujtajxl! Ale když už jsem si do těch cereálií nechal nalít mléko, přece to teď celé nevrátím. To bych se propadl hanbou. To by bylo poznat, že nejsem žádný světák, ale obyčejný Čech. No jasně, a pro čest národa se přeci musí i čas od času trochu trpět. A tak si vezmu misku cereálií do levé ruky, do pravé ruky lžíci, a začnu to do sebe souka, za čest české maminky, za čest českého tatínka, chroupu a za trest přemýšlím o povinnostech, které mě dnes ještě čekají. Po přistání si musím dojít vyzvednout kufr, projít celnicí, pak vystoupat nahoru na odlety, do kanceláře další letecké společnosti, tam si vyzvednout PTA a nechat se i s kufrem odbavit na let do Prahy. Náhodě nechci ponechat nic. Budu tedy po přistání pospíchat, abych byl na pasovce ne-li první, tak alespoň jeden z prvních.

Rozsvítil se transparent Připoutejte se. Znamená to, že budeme přistávat. Ale jak jsem záhy zjistil, cestujících v horním patře se tyto poplašné signály mnoho netýkají. Tady nikdo nehl ani brvou. Dobrá polovina sedadel na horní palubě zůstala i nadále naplno sklopená a letušky začínají tak akorát pomalu uklízet tácy od snídaně. A potom také na etapy odnášet záplavu prázdných skleniček, které jsou rozesety jednotlivě i po skupinkách prakticky po celé délce horní paluby. Nejvíce použitého skla se však nachází právě na těch přihrádkách pod okny. Tyhle přihrádky, řeknu vám, to je skvělý vynález. Nejen, že se v nich dají hermeticky bezpečně skladovat boty, ale když jsou ty přihrádky zavřené, jejich víka vytvoří báječně nevyužitý prostor, který doslova volá po beztrestném hromadění použitého nádobí a všeho dalšího osobního bordelu.

Nojo, do p****e. Vždyť já se zapoměl obout!

A my už jdeme na přistání! Ohrnu nos a rychle otevřu přihrádku. Naštěstí není nic cítit. Papírové ubrousky postříkané záchodovou voňavkavou se taktéž ukázaly jako skvělý vynález a na to jsem prosím přišel já sám. Nikdo mi nepomáhal. Nojo, ale kam ty ubrousky teď vyhodím? Na chvíli jsem se zamyslel „kam s ním“, ale pak oba zmuchlané ubrousky prostě jen vytáhnu z bot a hned je zase hodím zpět do přihrádky. A tu přihrádu zavřu.

Lidi jsou v letadlech jsou ale hrozný prasata, řeknu si pro sebe při obouvání. Andílek rozdává lidem saka. Budeme přistávat.

Teď už prý ale doopravdy.

***

Z letadla vystřelím jako čert z krabičky. Měl jsem k tomu ostatně báječnou výchozí pozici. Na schodech do přízemí jsem byl docela logicky první, neb nahoře jsem seděl až v poslední řadě, a dole už blokuje uličku vedoucí z ekonomické třídy jedna z letušek svým vlastním tělem. Drží se u toho oběma rukama křečovitě za záclonku a zpoza letušky nakukuje hrozen hlav toužících strašně rychle vystupovat. Ta by potřebovala vidle, napadne mě v letu. Ale to je jen bezděčná myšlenka, jediný obraz vyfocený do paměti a já už jsem dávno z letadla venku.

Jakmile vběhnu do chobotu, lupne mi v levém rameni. Asi jsem vzal ten ranní pohyb příliš zhurta. Ale to nevadí. Ataché kufřík si přendám z levé ruky do pravé a nástupním mostem skoro běžím. Chobot ústí do gatu, kde očima vyhledám ceduli s nápisem EXIT. Své tělo natočím udaným směrem a do kroku přidám ještě víc.

Cesta z gatu ven vede širokou mezerou mezi dvěma řadami laviček a vprostřed té mezery mi v cestě stojí jeden člověk. Jakýsi malý chlápek, snad míchaný Asiat nebo co, v černém obleku a v kravatě. Stojí mírně v podřepu, ruce má doširoka roztažené a v levé ruce ještě drží koženou peněženku. Ohlédnu se na agentky v gatu, co to jako má znamenat, takový šašek tady, ale obě holky v modrých uniformách jsou trochu mimo. Dívají se sice mým směrem, ale na ksichtech mají vyděšený výraz a ústa vykroužená do tvaru písmenka o.

Pokrčím rameny a chlápka chci jen rychle obejít, když v tom okamžiku se Asiat dá do pohybu. V podřepu, i s těma roztaženýma rukama, poskočí napřed doleva, tedy tam, kudy hodlám projít já a když ho chci obejít zase druhé strany, Asiat poskočí doprava.

Vždyť on mě chytá jako fotbalový brankář!

Co to je - proboha - za magora? Pak ucítím na levém rameni něčí ruku. Otočím hlavu a těsně za mnou je chlap ve slunečních brýlích, s ještě otevřenými ústy, jak běžel a je udýchán a v ten stejný okamžik registruji i rychlý pohyb směrem od Asiata. Trhnu hlavopu zase nazpátek. Ano, a je to on. Asiat se napřímil, přiskočil ke mně a teď mi strká pod nos tu svojí peněženku. Ale ta peněženka je takhle zblízka trochu divná. Ona vypadá jako nějaký průkaz. Jo aha!

Tak už mi začíná docházet, o co tady jde. Při výstupu z letadla, to mi neluplo v rameni. On mě přímo ve dveřích letadla chtěl zadržet ten šašek ve slunečních brýlích, co mi stojí za zády. Asi mě chtěl chytit za rameno, ale jak jsem šel rychle, tak jsem se mu vysmek. A proto mě teď tady to šikmočko chytá v podřepu, jako fotbalový brankář chytá míč. To abych jim neutek. Po mojí pravé ruce se objeví ještě třetí muž v černém. Sice bez brejlí, ale taky v tom identicky tmavém obleku.

Asiat si strká peněžku zpátky do kapsy a ptá se mě, jestli cestuju sám. No tak moment, chlapče, tohle bylo na mě trochu moc rychlý. Ten průkaz mi ukážeš ještě jednou a toto sdělení Asiatovi zároveň provokativně naznačuju ukazováčkem. Ten průkaz vyndej z kapsy a dělej, ty záprtku. Asiat je mi jen po ramena a kdybych teď neměl na těle dvě jeho gorily, vrazil bych mu takovou do zubů, že by se zastavil až o celnici. To víte, mládí. Nicméně Asiat znovu mlčky vytáhl svůj průkaz a teď ho poslušně drží nad hlavou, ve výšce mých očí. Musí to být pro něj ponižující. Na průkazu je vedle Asiatovy fotky přidělaná ještě i jakási kulatá kovová placka a na té placce je vyražen motiv skřížených mečů v křoví, či co tím chtěl básník říci. Kolem dokola těch mečů je nějaký text. Začnu ho číst odshora, ale to mi nic neříká. A tak vytočím bradu na úplně opačnou stranu a začnu nahlas slabikovat písmenka vyražená v dolním oblouku. Jde mi to dobře, jen namísto posledních tří slabik už odříkávám jenom „a aa aa“.

Aha.

„Tak cestujete sám?“ ptá se Asiat. Přikývnu. Gorila po mojí pravé ruce přitom nehtem zlehka zaťuká na můj ataché kufřík, který stále svírám v podpaží. „Tak asi půjdem někam jinam, ne?“ zeptám se. Asiat neřekne nic. Jen se otočí, zamíří tam, kam ukazuje cedule EXIT a již za plné chůze, otočený ke mně zády, vrátí mi moje gesto s provokativním hrabajícím ukazováčkem. Dalo by se říci, že mě nohy samy nesly jeho směrem, ale tomu pocitu lehkosti spíše dopomohly dvoje ruce, nadnášející mě nenápadně z obou stran. Rychle jsem se ještě ohlédl za agentkama v gatu. Stojí tam pořád jako dvě tvrdá y s ústy vykrouženými do tvaru písmenka o. James Bond na ně stihnul už jen zašilhat a dementsky u toho vypláznout jazyk.

***

O čtyři a půl hodiny později obdivuji v letadle do Prahy ty nejmenší skleničky na víno, jaké jsem kdy na palubě viděl. Vskutku pitoreskní záležitost. Nicméně o to častěji se do nich musí víno dolévat. Drogy se u mě žádné nenašly, ani trenky jsem si kvůli tomu svlíkat nemusel, a je otázkou, zda-li jsem vůbec nějaké drogy měl u sebe mít. Asiat se totiž poněkud rozesmutněl, když jsem mu předložil svůj prapodivně zelený pas. A když se zjistilo, že ten pas je i pravý, přestal se mi Asiat dokonce dívat do očí. Od té chvíle se už díval jenom do stropu, když na mě mluvil, díval se nade mně, bokem, do země, ale už ani jednou se nepodíval přímo na mě, a to zrovna ve chvíli, kdy mě to celé začalo bavit a dostal jsem chuť si s Asiatem povídat. Jenže to už zase nebavilo jeho a tak mě namísto fundovaných odpovědí na mé zvídavé dotazy začal po policajtsku nenápadně vytlačovat z kanceláře na chodbu. Hele nehraj si tu na chytrýho mladej a koukej vy-pad-nout.

No tak nic.

Vždyť ono se dohromady zase tolik nestalo a jednou alespoň budu mít co vyprávět vnoučatům. A teď už beztak sedím v letadle domů a k jídlu se podává jakýsi smradlavý cizokrajný salám a k němu olivy. Já sice olivy normálně nejím – tedy tenkrát jsem olivy ještě nejedl – ale s tím červeným vínem to nakonec nechutná tak špatně a já mám hlavně slast z toho, že už za chvíli budu doma. A také mám slast z pravidelně dolévaného vína. Minitaurní skleničky na víno ovšem nejsou to jediné pitoreskní na tomto letu. Pitoreskní je i to, že se nám z kokpitu coby kapitán ozvala ženská. To jistě uznáte, to tenkrát u nás - stejně jako dnes ve třetím světě – no to prostě nebylo možné. Holt západ. Tam jsou v těhle věcech přeci jen o kus dál, to se jim musí nechat. A že bych měl přímo strach o život, se ženskou za kniplem, to se tak nedá přímo říct a protože já vlastně proti ženské emancipaci vůbec nic nemám, symbolicky pozvednu číši a připíjím na úspěch naší kapitánky.

Když je po jídle, plátěný ubrousek hodím přesně tam, kam se tenkrát v Česku ubrousek po jídle házel – přímo doprostřed talíře – a celý tác tak odevzdám. A dám si ještě něco dalšího? No jistě že si dám, červené! Tváře už mám z obou stran pěkně prohřáté, ale to mi vůbec nevadí, protože domů stejně pojedu taxíkem a tam už na mě čeká jenom ticho, klid, cvrdlikání sídlištních vrabců a navíc i plná vana pitné vody, ve které se budu válet jako mrož a navečer si pak ještě možná zajdu Na Kovárnu na jedno. Nebo spíš na dvě.

Ach ano. Právě teď přišel ten správný čas přemýšlet nad tím, jestli si dám do vany pěnu, nebo sůl. To je přesně ta věc, kterou bych teď měl řešit. Je čas představovat si, jak v koupelně zurčí proud horké vody a já do něj nořím své zmučené nožky, celé oteklé, no a pak už do vany usedám jako celý člověk a v koupelové soli se rozpouštím jako čerstvě zavražděný bílý kůň. To se u nás tenkrát stávalo často. Ano, už úplně cítím to slastně očistné mokro, když tu mě něco začne píchat do ruky. Je to letuška. Usnul jsem a na servírovacím stolku je rozlité víno, které z toho stolku pomalu odkapává přímo mně do rozkroku. Sacrebleu! No ale tyhle kalhoty budu muset po své tropické eskapádě beztak dát do čistírny a tedy o nic závažného nejde. O nic, kvůli čemu by stálo za to se rozčilovat. Zvedám se, že půjdu na záchod, ale to už se letuška vrací zpátky z kuchyňky i s bílým ručníkem v ruce a direktivně mi ukazuje, ať si zase sednu.

Byly turbulence – proto se mi na stolku rozlilo to víno – a právě kvůli těm turbulencím svítí nápis Připoutejte se. A za dvacet minut už stejně budeme přistávat. Takže si zase dřepni, mladej. Letuška mi setře víno ze stolku a použitý ručník na něm beze slova nechá. A nechtějte vědět, jak se u toho tváří. No jako andílek zrovna ne. Jsem teď pro ní holt jen další ožrala v řadě, co chlastal erární víno zadarmo. My Češi tohle sice čas od času doopravdy děláme, ale za ty turbulence a za to, že skleničky na víno tu mají tak malé, tak za to já opravdu nemůžu. Prostě jsem usnul a jak to házelo, trocha vína vyšplíchala na stůl. A jaká je má vina? Soukromí nemám sice žádné, ale není jiného zbytí, musím se pokusit vysušit si ručníkem alespoň trochu kalhoty mezi nohama. Tak nečumte!

Klesáme na přistání v Praze, házení letadla ale nepolevuje. Spíše naopak. Paní kapitánka si toho sama povšimla, a tak nám do mikrofonu oznamuje, že nad Prahou je windy a přistání proto bude bumpy. Vracím letušce použitý ručník a pro změnu se mi začíná zdát, že jezdím výtahem v Bílé labuti.

Doufám, že i vy sami jste alespoň jednou v životě jeli výtahem v obchodním domě Bílá Labuť v Praze. A tedy víte, o čem je řeč. Výtahy v OD Bílá Labuť byly totiž ve své době nejrychlejší v Praze a proto se v nich při brzdění kabiny v pátém patře vždycky dostavila chvilková závrať, způsobená náhlým nadlehčením obsahu žaludku. A přesně kvůli tomu jsem Bílou Labuť miloval. Ale to ani netušíte jak moc!

V sídlištních výtazích podobného efektu nikdy nešlo dosáhnout a proto jsem se vždy těšil, až znovu půjdeme do Bílé labutě, já tam pojedu výtahem a nahoře, v pátém patře, to se mnou zase udělá ááách. Tenkrát jsem ale směl výtahem v Bílé Labuti jet vždy jen jednou, či zcela výjimečně dvakrát za jednu návštěvu, to už jsem ale musel být opravdu extrémně hodný.

Nicméně teď sedím v letadle před přistáním v Praze a výtahem v Bílé Labuti jezdím o sto šest. Nahoru a dolů. Dolu a nahoru. A zase nazpátek. Prostě to háže. Obsah mého žaludku je nadlehčován stejně jako ve výtahu v Bílé Labuti, jen s různou intenzitou, často a nepravidelně, a v tom žaludku mám červené víno, olivy a smradlavý zahraniční salám. Tak si to snad dovedete představit. To už není žádné ááách.

Přitom děžurným, které v Bílé Labuti tenkrát seděli ve výtazích na židli a mačkaly celý den čudlíky nahoru, nebo dolů, jsem ve své době šíleně záviděl. Ale úplně strašně. Celé moje já naprosto zoufale toužilo dostat se na jejich místo, abych ty čudlíky mohl ovládat já sám a celý den tak jenom jezdit nahoru a dolů, šíleně rychle, a při brzdění v pátém patře si od té rychlosti vždy nechat polechtat žaludek. To byla moje sžíravá touha.

Bylo mi šest.

Dnes už ale vím, že jako volba životního povolání to nebylo úplně ideální. Výtahové děžurné v Bílé Labuti jednak už dávno zrušili a mě se z nadnášení žaludku začíná dělat trochu šoufl. Trochu dost. A abych proti tomu nepříjemnému pocitu něco udělal, snažím se teď intenzivně koukat z okna a pohledem fixovat pevnou zem. To prý na nevolnost v dopravních prostředcích pomáhá. A taky se pokouším myslet na pyramidy, vany, sekvoje a další pevně stojící objekty, ale hlavně ne na to, že je mi blbě. Vždyť všechno zvracení je beztak jenom kvůli psychice. Ale jak se zdá, ty babské protiblinkací rady v letadle nějak nezabírají.

Je mi čím dál hůř a kinedryl s sebou žádný nemám.

Můj hněv se zcela logicky obrací vůči ženě za kniplem. Jak to řídíš, ženská? Ale snad nebude tak zle. Vyzkouším na sobě ještě jeden psychologický trik - a totiž že z kapsy sedadla před sebou vytáhnu blicí pytlík. Tedy ne, že bych ho akutně potřeboval. Já naopak doufám, že to můj žaludek uklidní. Ta jistota, že se nemůže nic stát.

A další Bílá labuť!

Páté patro v Bílé labuti jsem za socialismu očekával vždy s nadšeným výrazem ve tváři a s otevřenou hubou. Teď ale mám rty pevně sevřené a namísto ááách udělám při každé další Bílé Labuti už jenom překyselené eeee. Za oknem se mihne silnice na Kladno. Teď to už dám. Za chvíli jsme dole.

B ííílá la-a buť!

Ale ta stála za to. A já bych jí býval i ustál, jenže po této jedné konkrétní Bílé labuti naše paní kapitánka ještě zvýšila tah motorů. A to už se nemělo stát. A tedy přesně v okamžiku, kdy podvozek letadla narazil na dráhu číslo 24 letiště v Praze-Ruzyni, jsem ze staženého hrdla vyslal do kabiny hlasitý výkřik „Ty blbá krávo!“ a pak jsem poprvé a naposledy v životě použil hygienický sáček v letadle k jeho původnímu účelu.

Jo, James Bond je doma.

***

soundman73
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 53
Registrován: 12. 07. 2014, 11:04
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (2) James Bond

Příspěvek od soundman73 »

Tleskám :clap:

Výborně jsem se před spaním pobavil!

happyna
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 872
Registrován: 09. 09. 2008, 18:37
Pohlaví: muž
Bydliště: PRG, YVR
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (2) James Bond

Příspěvek od happyna »

Misto Forbesu jsem si radsi otevrel tohle a dobre udelal. Klidne bych za precteni tohohle venoval nejakou kacku. Tripreport roku mam vybranej ;)

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (3) Zlaté časy

Příspěvek od prodejce »

dejavu píše:Výborné! Několik takových letenek mám schovaných, včetně itinerářů na traktoráku. Tipuju, že poslední byla tak 2006, možná 2007/2008.

Letenky OP-TAT definitivně skončily 31.5.2008 po cca dvouletém přechodném období. Poslední papírovou letenku vystavenou v tomhle státě mám ještě někde ofocenou - ale hledat jí budu opravdu až v důchodu. :)

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (2) James Bond

Příspěvek od prodejce »

happyna píše:Misto Forbesu jsem si radsi otevrel tohle a dobre udelal. Klidne bych za precteni tohohle venoval nejakou kacku. Tripreport roku mam vybranej ;)


Děkuji za uznání, fakturu za přečtení pošlu. Nicméně chci upozornit, že můj tripreport ještě nezačal a teprve se na něj připravujeme.

Fresch
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 65
Registrován: 03. 08. 2015, 10:42
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (2) James Bond

Příspěvek od Fresch »

Taky palec hore! Moc pěkně se to četlo a pobavilo. Už se těším na další část ;)

Airbus380
Nejlepší autor trip reportů 2015
Nejlepší autor trip reportů 2015
Příspěvky: 1649
Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
Pohlaví: muž
Bydliště: Provodín
Stav: Offline

Re: Odpočítávání k tripreportu (2) James Bond

Příspěvek od Airbus380 »

Ano, i mě se tento text velice líbil. Tu benzínku s barem a zaparkovanou 747 si velmi živě představuji a doufám, že se nakonec všichni dozvíme, kde že to vlastně bylo. I když indicií je docela dost, stejně tápám.

A závěr je taky pěkný, i když pro mě velice bolestivý. Já jsem totiž - při smůle svojí i nebohých spolucestujících - při svém historicky prvním užití hygienického pytlíku, zareagoval příliš pozdě na to, aby posloužil svému účelu.


Odpovědět