Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 3960
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: prodejna
Status: Offline

Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod prodejce » 18. 07. 2016, 19:17

1.jpg

Nové světlo, nový čas, nový prodejce. Nevím jak vy, ale já si po překonání všech těch ledových plání připadám jako úplně nový člověk. Ten pocit, že něco nového začíná mě v téhle fázi letu přepadá pokaždé. A dneska to snad dokonce bude i pravda. V tom novém, odpoledním světle si povšimnu, že na Boeingu 747-400 není všechno takové, jak se mi původně zdálo. I tohle letadlo přeci jen vyráběl člověk a nikoliv mimozemšťani...

2.jpg

Z meditačních mrákot jsem se probral přesně 1 hodinu a 21 minut před přistáním a to je ten nejvyšší čas převlíct se zase zpátky do trenek a vůbec zpátky do civilu. Druhý servis totiž má podle předpisů začít rovných 60 minut před přistáním. A bude to odpolední čaj. Nicméně českým časem vzato - ono se jedná spíše o půlnoční návštěvu cukrárny:

3.jpg

.. a ano, ty sendviče si opravdu musím rozbalit já sám a kdybyste snad někdy chtěli, aby to za vás udělala letuška, nezbývá vám, než si u British Airways zaplatit Firstku. Ale to nevím, jestli se kvůli sendvičům vyplatí.

5.jpg
4.jpg

Odpolední čaj se podává vždy bez másla a ono není divu. Vždyť jak už všichni víme, ve velkém světě je všechno máslo slané a tedy k anglickým scones se rozhodně podávat nedá. A tak se místo másla servíruje clotted cream, což je horkem redukovaná (tedy nikoliv šlehaná) smetana. A ta jak se odpařuje, ještě navíc na sobě udělá krásně sladkou krustičku ze všeho dobrého, co ve smetaně je. Obsah tuku: 60,5%.

6.jpg
7.jpg

A ještě trocha toho cukrárenského porna s nízkou hlobkou ostrosti:

8.jpg
10.jpg

Divider už máme dole a já koukám, že můj soused zakoupil z nabídky freešopu dvě lahve vodky Grey Goose. Ale že ta vodka je divná, protože je z Francie, to mladíkovi evidentně vůbec nevadí. On už je odkojený tou novou, divnou dobou. Teď obě vodky vyndal z krabic a flašky by si chtěl strčit do příručního zavazadla, ale prázdné krabice mu jaksi zůstaly v ruce a on neví, kam s nimi. No jo chlapče, ty tam nemáš ty podokenní přihrádky... A tak si zahraju na frajera a mladého pána jeho tíhy zbavím. To už je ostatně takový úděl nás prodejců, zbavovat cesťáky jejich tíhy. A já stejně mám v přihrádkách ještě tolik volné místa, že nějaké dvě krabice od vodky mě skutečně nevytrhnou.

13.jpg
14.jpg
15.jpg

Lake Mead, jak vidíte, pomalu vysychá. Hladina vody v přehradní nádrži nad Hooverovou přehradou je v současnosti nejnižší od dubna 1937 – tedy nejnižší od napuštění přehrady – a dost pravděpodobně za to může globální oteplování, ke kterému jsem přeletem Atlantiku v poloze ležmo taktéž trochu přispěl. No, ale co nadělám.

Světla za okny rychle ubývá a za chvíli už budeme přistávat. Svou trnož vracím do výchozí polohy a rovných 20 minut před přistáním – přesně podle předpisů – vyslechneme hlášení, že už máme všichni zůstat sedět na zadku, připoutat se a hlavně prokryndáčka už nechodit na záchody.

12.jpg

Letušky začínají sklízet hromady bordelu, který je rozeset tu a tam takřka po celé délce horní paluby. A letušky uklízejí, uklízejí a do kuchyňky nosí a další a další tácy plné skla a odpadků a potom už se ozve hlášení kapitána, aby se posádka uvedla do přistávací pozice. Jedna z letušek vyběhne z kuchyňky a od záchoda vyhlíží svou druhou kolegyni, jak to s ní vypadá, že už by se měla posadit na jump seat. Jenže její kolegyňka - i s plným tácem - kolem ní jen v klusu prosviští a přitom pohoršeně prohodí „There are at least twenty cups“. Tak to je ještě jeden a půl tácu. Ano, skla vezeme opravdu hodně a ono téměř všechno nakonec skončilo právě na těch zavíracích přihrádkách pod okny.

To jediné je přesně stejné, jako to bylo tenkrát.

***

Ke gatu v Las Vegas přirážíme už za úplné tmy. Ono když se času zrovna chce, umí v letadlech pádit docela rychle. A jindy zase ne. Scházím po schodech do přízemí a snažím se nemyslet na nic. Dole pod schody už není žádná letuška, která by se křečovitě držela za záclonky. Je nová doba. Prémiové kabiny v letadlech se za poslední dvě desetiletí docela rozrostly a tak nás, s právem na přednostní výstup, je tu ke stovce. A všichni máme právo být u dveří 2L jako první. Bezmyšlenkovitě vyjdu ven z letadla a jakmile se i druhou nohou ocitnu v nástupním mostu, můj vnitřní hlas prohlásí:

„Tak, a teď konečně můžeš umřít, vole“

Hm, tak dík. To je přesně to, co jsem chtěl v Las Vegas slyšet jako první, ty vole. Můj vnitřní hlas se ale neomluví. To on zásadně nedělá. Jen zarytě mlčí. Asi si myslí, že má pravdu.

Ve frontě na pasovku jsem někde v první třetině a u imigrační přepážky, za kterou sedí žvýkající šerif bílé barvy, jsem dotázán na účel svého pobytu v USA.

„Gambling.“

… a ještě v tu jednu vteřinu obdržím razítko do pasu. Mezinárodní přílety jsou na McCarranově letišti ponurá, tmavá díra až na úplném konci ničeho a když vyjdu před halu ven, dokonce tam nejsou ani žádné taxíky. Ono tam vlastně vůbec nic není. Směrem doprava je jen černočerná tma a já se tedy vydávám pěšky doleva, kde v dálce tuším světlo. Po pár minutách rychlé chůze konečně narazím na první obsazený štafl. Má ho na povel jeden černoch v reflexní vestě. Blížím se k černochovi po vyznačené cestičce a on už na mě z dálky volá:

„Taxi for one?“

Tak zaprvé: netuším, kde americký černoch vzal to slovo taxi a pak se rozhlédnu, ale žádná fronta dalších zájemců o taxíky tady není. Jsem tu sám.

„Yes.“

„Number nááájn“ křikne na mě černoch. Je tu tma, tedy se musím rozhlédnout, kde je stanoviště číslo devět, ale to už černoch ukazuje prstem. Jo, támhle. Svůj kufr na kolečkách ještě chvíli valím ke vzdálenému stanovišti s číslem devět, ale když k němu dojdu, žádný taxík tam nestojí. Debilní černoch. Pak si ale povšimnu, že další lidi, co přišli až po mě, poslal černoch na osmičku a ta je taky bez taxíku. Takže taxíky asi došly.

To je v dnešní době na letištích také docela obvyklé.

Zkouším si vzpomenout, kdy jsem jel naposledy v Americe taxíkem z letiště. To si totiž musíme vždy platit ze svého. A ono to bylo v New Yorku a ten taxík byl žlutý Chevrolet Caprice Classic Sedan a jak jinak – šoféroval ho černoch. Ta jízda mě tenkrát stála 59 USD plus mýtné a to si pamatuju, jako by to bylo včera, protože v té době jsem z té sumy utrpěl šok. Za starých dobrých časů to totiž bylo šíleně moc peněz. Nicméně já se už za pár okamžiků mám dozvědět, že taxislužba v USA prošla v 21. století řadou změn.

Ke stanovišti číslo devět přijíždí cosi, co vypadá jako Dacia Logan – jenomže vyrobená buď v Japonsku, anebo v Koreji – a vystoupí z ní Číňan. Ne, to není zákazník. Ten Číňan, to je taxikář.

Aha.

Druhý kulturní šok dostanu hned, jakmile Číňan otevře kufr auta. Moc dobře si pamatuji, jak měl černoch v New Yorku v kufru pohozenou píchlou pneumatiku, hever a špinavé hadry a už i kvůli této vzpomínce jsem si v Praze nechal zabalit svůj kufr do fólie. Ale v tomhle Číňanově kufru je docela čisto a dokonce je tu i koberec. No jo, už je úplně jiná doba. A nejenomže mezi mnou a Číňanem není žádné neprůstřelné sklo, ale v tomhle taxíku je dokonce i televize. Sice v ní jdou pořád dokola jen uřvané reklamy na lasvegaské show, ale to je stejně pokrok. A taky jsou tu všude zastrkané reklamní letáčky na děvky, co se dají objednat přes toll-free číslo. Dva si hned strkám do kapsy. Nicméně již po pár stech metrech se ukazuje, že las vegaský Číňan je na rozdíl od new yorského černocha tak trochu mimo. Už jen najít výjezd z letiště byl maličkato problém a když dojedeme ke Stripu, Číňan před křižovatkou dupne na brzdu a začne se mě pořád dokola vyptávat na název hotelu. Aha, on vůbec neví, kde to je! A tak tedy i když já sám jsem v Las Vegas poprvé, nakonec Číňanovi řeknu, ať jede raději doprava.

Tomu ještě jakž takž rozuměl.

Výše účtu za taxíka mě v tomhle století naštěstí již nijak nešokuje a na recepční pult pohodím svou platební kartu přesně tak, jak by to udělal James Bond. Trochu z dálky, trochu z výšky, a přitom mírně kartou švihnout a lehce mávnout. Tento pohyb trénuju už léta. Plesknutí plastové karty o recepční pult totiž musí být vždy šťavnaté, aby připoutalo pozornost, ale v žádném případě nesmí být vulgární. Když vyplním čekinový papír a dostanu svůj klíč, recepční mi ještě na mapě hotelu propiskou nakreslí cestu k mému pokoji. To už ale cítím, že mám docela naspěch. A tak s mapou před obličejem proběhnu útrobami recepce, pak kolem bazénu, tam trochu doprava, u hospody doleva, pak nějakou chodbou, za parkovištěm otevřít jedny dveře kartou, pak sto metrů k výtahu, od výtahu vlevo, vpravo a pak ještě kus běžet rovně no a už sem tu.

Naštěstí jsem to našel napoprvé. Však mi také nic jiného nezbývalo.

Strčím kartu do zámku a mám štěstí - hned se rozsvítí zelená. To se napoprvé taky pokaždé nepodaří. Ve tmě pokoje rychle najdu takové to udělátko, kam se musí strčit karta, aby to zapnulo proud, no a jakmile se rozhostí světlo, pohodím mapu hotelu na zem a svůj kufr na kolečkách nechám, ať se celý převrhne. Vběhnu do koupelny, dveře od hajzlu rozrazím tak, že jestli tu snad byli nějací švábi, dostali právě teď infarkt a „Nemusíš se zavírat, seš tu sám, vole“ řekne mi on. Nahlas mu odpovím „Jo!“ a po pár okamžicích už se přistihnu, že si pískám Ódu na radost. Od Beethovena. Ano, musím říct, že za starých dobrých časů i ta prostata fungovala líp.

***

Nevím jak pro vás, ale pro mě jsou symbolem Ameriky kulaté kliky na dveřích a bachraté záchodové mísy. Ty se splachují vodním vírem, který se točí, povšimněte si, vždy doprava, neboť Spojené Státy Severoamerické – jak jejich název napovídá – se nacházejí na severní polokouli. Když po sobě spláchnu, a vidím, že všechno funguje přesně dle fyzikálních zákonů a i klika na dveřích hajzlu je kulatá, uvědomím si, že jsem konečně tam, kde jsem chtěl být – ve Vegas. V Americe.

A ano, já moc dobře vím, že pobytové vsuvky jsou na každém tripreportu vždycky to vůbec nejvíc nejnudnější, co může být. Vás zajímá letět letadlem tam a pak hned zase letět zpátky a co je mezi tím, tak to maximálně tak rychle proscrolujete fotky a už už vyhlížíte, kdy se zase objeví fotka z letiště a teprve odtamtud začínáte číst dál.

No, ale co nadělám. Pokusím se být v tomto vstřícný a vezmu to telegraficky. Asi jako na ZŠ, ve slohové práci Co se mi líbilo/nelíbilo na prázdninovém pobytu.

Tak tedy: mně se nejvíce líbila kasína.

V těch jsem strávil nejvíc času. A pokud se ptáte, kolik jsem prohrál, tak to bylo méně než tisíc dolarů – a ano, pokud se pořád ještě ptáte, tak jsem měl nastavený svůj interní limit a ten jsem nepřekročil. Co mě ovšem překvapilo velice - a co jsem vůbec nevěděl - že i v kasínech v Las Vegas fungují frequent flyer programy. A to dokonce úplně stejně, jako v leteckém průmyslu. Ony se totiž stejně jako letecké společnosti i americká kasína sdružují do jakýchsi aliancí, kterých je jen pár, a tyto aliance provozují své věrnostní programy, včetně různobarevných kartiček, tier pointů, mílí, statusů a odměn. A „míle“ se dají sbírat dokonce nejenom prohráváním peněz v těch kasínech, ale stejně jako v „našem“ leteckém světě i bydlením v hotelích a nákupováním kravin u „neleteckých partnerů“.

A jak konkrétně tyto frequent gamble programy fungují, shrnul jednou v kostce ve své lasvegaské show americký (jódlující) břichomluvec Terry Fator, který vystupuje mimo jiné i s loutkou nestydatého kovboje Waltera T. Airedalea:

Terry Fator: „Waltře, slyšel jsem, žes byl v kasínu...“
Walter Airdale: „Jo, a co má být.“
TF: „A vyhráls?“ (smích v publiku)
TF: „A koliks teda prohrál?“
WA: „Čtyři tisíce dolarů.“
TF: „Cože, tys prohrál čtyři-tísíce-dolarů v kasínu???“
WA: „Jo... ale měl jsem bufet zadarmo!“ (výbuch smíchu, potlesk)

.. a to je přesně ono. A mně málem vypadly oči. On je tu totiž skutečně v každém kasínu klasický bufet (tácy, fronta), ke kterému vedou beltveje stejně na letišti a jedna z těch beltvejí je vždy označena cedulí Fast track. I s klasickým výčtem karet a statusů, se kterým lze do prémiové fronty vstoupit a v určitých případech mít zřejmě i to jídlo zadarmo. Nevím, co konkrétně člověk musí udělat pro to, aby se mohl zdarma napást v bufetu, ale v kasínu Harrah's jsem hned první den strávil asi hodinu čistě jen sledováním prémiové cedule a lidí, kteří do bufetového Fast tracku chodí.

Že jsem přitom měl otevřená ústa dokořán nemusím snad dodávat.

Nová kasína na Stripu jsou pěkná, velká, ale mně se přeci jen víc líbila kasína starší. Ta jsou sice trochu otlučená, ale zato s dobrou atmosférou. Asi stejně jako já. V kasínu Harrah's, otevřeném v roce 1973, to i trošku smrdělo, protože tam do klimatizace vypouštějí antitabákový osvěžovač vzduchu, jenže v množství o něco větším, než kolik je v celém kasínu cigaretového kouře, ale pokud máte stejně jako já pamět na pachy, tak právě tato prazvláštní vůně se vám vryje do paměti a navždy si jí už budete pamatovat jako „Las Vegas“.

Hned vedle Harrah's je legendární Flamingo, poprvé otevřené 26. prosince 1946. Tam můžete celé hodiny jen sedět a čumět po lidech, protože pokud na lidech vidíte příběhy stejně jako já, tak to, co uvidíte v Las Vegas, vám vyrazí dech. Tady v Čechách vás mám všechny přečtené, to ano, ale las vegaská kasína, to je neuvěřitelné panoptikum života.

16.jpg
17.jpg

K Las Vegas patří samozřejmě i drogy. Takhle kousek po půlnoci jdu ve Flamingu vysypat ze sebe mexické pivo, když tu proti mně ze dveří pánských toalet vyjde blonďatá holčička, asi dvacetiletá, ve spodním prádle, bosa a s mokrými vlasy. A jak mě ta holka míjí, povšimnu si, že ona vlastně nejde. Ona se vznáší. Asi deset centimetrů nad kobercem, jen v těch kalhotkách a v podprsence, pomalu odplouvá geometrickým středem kasína směrem k východu. Aniž by vzbudila sebemenší pozornost. „No ta má model, vole.“ No to má. Ale vždyť přeci zbytek toho, po čem se teď ta slečna vznáší, by ještě mohlo na těch hajzlech zůstat. Třeba i rozsypané, ale to by mi nevadilo. Tenhle model má totiž má vejšku. A tak vpadnu na hajzly, prozkoumám všechno včetně neobsazených kabinek, ale bohužel. Na prodejce zase nic nezbylo :(

Škoda.

Kde to ale naopak stojí úplně za prd a kde se nikdy nikdo vznášet nebude, jsou kasína na Fremont street. To je jakési „historické centrum“ Las Vegas, dost daleko od dnešního Stripu a nacházejí se tam kasína Golden Nugget, Fremont a Four Queens. Ale protože z celé Fremont street je dnes již jen jakési zastřešené „muzeum“, je atmosféra celého místa poněkud nechutná, tak trochu ve stylu turistického centra Prahy. A že se skutečně jedná pouze o klasickou past na turisty a nikoliv o to pravé Las Vegas dokresluje i fakt, že právě zde na Fremont street se nachází muzeum voskových figurín Madame Tussauds - pobočka Las Vegas.

Fujtajxl.

18.jpg
19.jpg

Jediné, co by snad stálo na Fremont street za zmínku, a na co jsem se těšil, je takzvaný Vegas Vic, ikonická neonová reklama kasína Pioneer z roku 1951, na které kovboj pokuřuje Marlborku, ukazuje palcem na kasíno a přitom jedním okem mrká. Tato neonová reklama je dokonalým ztělesněním onoho bájného kapitalistického Las Vegas, jak jsme ho my, komunisté, kdysi vysnili: s petrodolarovými milionáři na každém rohu, s blondýnkami v kovbojských kloboucích a s Karlem Gottem uprostřed. Ale bohužel. Při mojí procházce po Fremont street byl neonový kovboj zrovna vypnutý a jak jsem měl možnost uvidět, ze samotného kasína Pioneer je dnes už jen klasický vietnamský krámek.

Takže raději rychle zpět na noční Strip a do Flaminga:

21.jpg
22.jpg

.. na Flamingu je dobré snad úplně všechno. Mexická piva tu podávají vychlazená, s limetou, a taky je tu Johnny Rockets, i když tedy jen v takové polobufetové variantě:

23.jpg

A když už jsme u těch hamburgerů, nesmím zapomenout na Wendy's a jejich hranolky z brambor Russet Burbank vypěstovaných v Idahu (ano, i fast food může mít svůj příběh, i když poněkud krátký). A pokud vám snad chutnají hranolky z mekáče, tak zapomeňte. To dobré (povšimněte si - i se slupkou) vypadá takhle:

24.jpg

Jo a mekáč. Málem bych zapomněl... to bych snad ani nebyl Čech, kdybych si v Las Vegas nezaskočil pod Zlaté Oblouky na jeden BigMac™ s litrovou kolu a mléčný shake:

25.jpg
26.jpg
27.jpg
28.jpg

Dílo zkázy dokonáno :) Než jsem to ale stihnul všechno sníst a hlavně dopít – abych se dozvěděl, jak se dnes cítí průměrný Američan - ozvalo se od vedlejšího stolečku „Ty vole, to chutná nějak divně“, a to tak krásně česky, jak jste to právě přečetli a to byl pro mě signál nedojíst, nedopít a raději co nejrychleji spěchat do kasína MGM, protože poslouchat stížnosti Čechů na „divnou“ chuť jídla, tak to na téhle dovolené teda doopravdy ne! To zas až někdy příště, při dalším all inclusive...

Kasíno a hotel MGM se nacházejí hned vedle New Yorku...

29.jpg

… ale mohu-li radit, ani tam nechoďte. To kasíno stojí za prd. Co taky chtít od kasína, které si na barák pověsí plakát s chlapem, o kterém jsem si až doteď myslel, že už je patnáct let po smrti:

30.jpg

A to je z Las Vegas asi všechno. Pak už tu najdete jen různé věci v římském stylu. Například římskou fontánu:

31.jpg

Římský stadión:

33.jpg

Sochu Římana:

32.jpg

.. a jeho kasíno:

34.jpg

.. tam sice mají moc pěknou sekci sportovních sázek, která se všemi těmi obrazovkami na stěně vypadá spíše jako centrum řízení kosmických letů, než jako v kasíno, ale globálně vzato: Flamingo vyhrává.

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 3960
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: prodejna
Status: Offline

Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod prodejce » 18. 07. 2016, 19:24

A vlastně ještě něco – jedna jediná klasická turistická atrakce, na kterou jsem v Las Vegas šel, bylo místní ruské kolo. To se svojí výškou 550 stop je již od 31. března 2014 tím největším ruským kolem na světě (už vidím, jak obracíte oči v sloup). No jo, ale šel jsem tam. Na ruskym kole jsem byl totiž naposledy v PKOJF a tak už jen pro ten pocit jsem se rozhodl, že nebudu lemra a že to dám.

35.jpg

Ale nebudem si nic nalhávat: byla to chyba. Šel jsem na to přes den, kdy je to levnější (a v noci jsem na takové kraviny stejně neměl čas), ale i tak to bylo pekelně drahé a zeshora není vidět vlastně vůbec nic. Jen si člověk za svoje peníze uvědomí, že celé Las Vegas by byla bez kasín jenom chudobná placka v poušti...

36.jpg
37.jpg
37-2.jpg
38.jpg

Staromódní hotelový bazén mého milovaného Flaminga:

39.jpg

… jo, a zeshora je ještě vidět na letiště:

41.jpg

Na fotografii si prosím povšimněte v pravém dolním rohu budovy s nápisem „Employment“. Jak jsem se později dozvěděl, jedná se o centrální náborové středisko – tedy jakési skladiště lidí - krupiérů, barmanů, pokojských, uklízeček a vůbec všech, kteří tohle město udržují v chodu. A je vám doufám jasné, že všichni tihle jsou skoro všichni do jednoho ze třetího světa...

***

Tím bych mohl popis svého pobytu v Las Vegas ukončit a vrátit se zpět na letiště, kdybych se ovšem neopil. Ale já se opil. A začal jsem si ve Vegas připadat tak trochu „nesvůj“, protože sice tady jsem v zahraničí, ale přes den nemusím chodit na vůbec žádné inspekce hotelů a dokonce nemusím ani slézat žádné místní „památky“. No a jak jsem se ožral, přišlo mi to všechno tak nějak líto. To víte, alkohol...

No a tak mě nenapadlo nic lepšího, než se zvednout z kasína a jít prozkoumat místní „trh příjezdového cestovního ruchu“. A to tím, že si jako každý běžný baťůžkář koupím klasickou „tůrku“. Debilní nápad, že? Prostě mě napadlo ze studijních důvodů zakoupit fakultativní výlet. Stejně jako v Praze si kupují baťůžkáři autobusové zájezdy na Karlštejn a vůbec jak si tyto masové tůrky kupují ve svých destinacích takřka všichni běžní turisté po celém světě.

Mírně pod parou mexického piva a bourbonu jsem tedy prošel recepcí a sám se sebou jsem uzavřel sázku, že jestli zrovna teď v prodejně hotelového concierge nebude fronta, vlezu tam a tu tůrku si koupím.

No a co myslíte. Při mé smůle. V hotelové prodejně turistických hovadin jako na potvoru zrovna nikdo neseděl. Jen za monitorem počítače šlo vytušit hlavu místní prodejkyně. Ach jo. Ale sázka je sázka. Opřel jsem se tedy celou svou vahou do skleněných dveří s nápisem CONCIERGE a udělal jsem dva kroky přes prodejnu napříč, směrem k paní prodejkyni. Přes horní okraj monitoru zachytily můj pohyb unavené oči v brýlích. „Prodejčé, zpět!“ křikl na mě vždy bdělý a alkoholem nedotknutelný vnitřní hlas.

A snad poprvé v životě mi neřekl vole.

No jo vlasně. Vždyť já na to jdu blbě! A tak ještě než jsem stihl pozdravit, udělal jsem zase dva rychlé kroky směrem vzad, nacouval jsem do zavírajících se skleněných dveří, ty si přidžel otevřené a symbolicky jsem si otřel boty o rohožku. Potom jsem si opilecky prošahal kapsy, nahmatal peněžku, tu jsem vzal do ruky a drže jí před sebou ve výšce prsou, vešel jsem na prodejnu znovu.

Přivítal mě rozzářený úsměv americké prodejkyně.

Ono to úplně stejně funguje i tady! A co prý si budu přát. Ale to byste museli slyšet, jak to ta prodejkyně řekla. Ona kdyby sebe snad měla hadr, tak by mi teď s ním i utřela židli. Tak moc byla z mého nástupu nadšená. A pak ten můj pohyb s platební kartou, mírně švihnout, lehce mávnou a s plesknutím hodit k prodejkyni na stůl. Vzhledem k tomu, kolik jsem měl promile, byl ten hod tentokrát na hranici vulgárnosti... a já si budu přát tůrku ke Grand Canyonu. Nějakou krátkou, levnou a údernou.

Přesně tak.

A levnější tůrka samozřejmě vede na tzv. West Rim a je to tůrka čtyřkolová, nikoliv letecká. Jak také jinak. Ano, jistě, obracíte oči v sloup. Ale i přesto byl pro mě tento fakultativní výlet docela přínosný. Protože jsem poznal nejenom svět plebsových tůrek v Las Vegas, ale také jsem si udělal definitivní jasno v rasové otázce a zjistil jsem, jakým způsobem spáchám sebevraždu, bude-li to třeba na nějakém mém příštím all-inclusive pobytu nezbytné.

Ale popořádku. Taková obyčejná tůrka samozřejmě začíná na Hooverově přehradě, na které je dost dobře vidět, že globální oteplování opravdu existuje. Takhle zblízka to totiž vypadá, že v přehradě je ještě méně vody, než jak se zdá z přistávajícího letadla:

50.jpg

No a pak už rychle a neomylně razíme ke Grand Canyonu...

51.jpg

… cestou se dám do řeči s naší průvodkyní, což je taková pravá americká ženská, která kouří mentolové cigarety a kupuje si na benzínkách litrové coly v kelímku. Když se jí zeptám, jak dlouho je v byznysu a ona mi řekne, že už 42 let, zalezu zase zpátky do své ulity. Na Grand Canyon prý teď jezdí už jenom dvakrát třikrát do týdne, podle sezóny, ale v tomhle byznysu je už od dob, kdy masový turismus v Las Vegas teprv začínal. Aha, řeknu jí já a když ona se mě zeptá jaké je moje occupation a dozví se, že jsem taktéž z cestovního ruchu, ženská mi hned vrazí do ruky dálkový ovladač. Skoro bez ptaní. Abych s ním na dálnici pouštěl cestou pasantům videa. „Ty taky musíš vždycky hned dostat funkci, žes radši nemlčel, vole“

Tentokrát má vnitřní hlas plnou pravdu.

Dojedeme ke Grand Canoynu, projdeme recepcí národního parku a pak už zbývá se jenom nechat odvézt shuttlem k té díře v zemi. Tam vystoupím a zjistím, že kupodivu tu není nikde žádné zábradlí. Že se skutečně dá dojít až na samý okraj planiny, která se v náhle propadá o kilometr do hloubky. Zajímavé. A až doteď jsem si myslel, že až se mi při nějakém mém příštím all-inclusive pobytu utopí pod tobogánem dítě, které jsem dostal za úkol hlídat, spáchám sebevraždu tak, že se zvednu, hotelovým výtahem vyjedu do nejvyššího patra a tam prostě skočím z okna či z balkonu dolů, na beton.

Tato teorie se ale právě ukázala chybná. Stejně jako všichni turisti si vezmu do ruky foťák a chci dojít až úplně na samý okraj kaňonu, abych mohl nakouknout dolů, jestli je to tady fakt tak hluboké, jak se píše v průvodcích, ale to se mi nikdy nepovede.

Ani omylem.

Já už totiž zhruba tak metr a půl od převisu padajícího do hloubky na sobě ucítím působení jakési zvláštní, dosud neznámé fyzikální síly. Klausovu neviditelnou ruku trhu asi známe všichni, ale zde funguje jakási neviditelná ruka Grand Canyonu. Alespoň tak tomu říkám já. Asi tři kroky před srázem na mě totiž začne zepředu cosi tlačit. Nebo lépe řečeno odtlačovat mě od srázu směrem zpět na pevnou zem. Je to kompatkní tlak na celou přední část těla, od palců u nohou až po vlasy. Rozum mi ale jasně říká, že vše je naprosto bezpečné! Že ještě můžu udělat nejméně dva celé kroky vřed, než začne hrozit sebemenší, byť jen teoretické riziko, že bych do té sílené díry mohl upadnout. A tak udělám ještě jeden krok ke kaňonu a neviditelná odpudivá síla se rázem zdesetinásobí. Odtlačuje mě zpět. Ale takhle teda ne.. vždyť ještě jeden krok můžu udělat. A pak se už zastavím. Zvednu nohu ke svému poslednímu kroku a chci jí předřadit před druhou, ale jakmile už jen přenesu váhu těla dopředu, odpudivá síla neviditelné ruky se znovu zdesetinásobí a tentokrát mi zabrání i dýchat. Ne, nejde to. Nakročenou nohu musím zase položit zpět.

Co todle má znamenat?

Zacouvám rychla dva kroky zpět veškerá odpudívá síla rázem zmizí. Během vteřiny přestane působit. A tak znovu dopředu. Jeden krok, druhý - a třetí už je krokem proti neexistující zdi. Nejde ho udělat. Zkusím to silou, velkou silou, ale s každým milimetrem o který se pokouším posunout se blíže k okraji kaňonu se odpudivé síly zdesetinásobují. Je fyzicky naprosto nemožné přiblížit se k okraji srázu na méně než nějakých 80 či 100 centimetrů a nějak výrazně s tím bojovat nelze, protože protože po překonání kritické hranice mi odpudivá síla odebere z před huby všechen vzduch a já se nemůžu ani nadechnout, ani vydechnout.

Zkouším to znovu a znovu. Dva kroky dozadu, dva kroky dopředu a vrazím do zdi. A jak se tak rozhlížím, tento stejný problém se netýká jenom mě. Úplně stejný biologický blok mají i ostatní běloši, koukejte:

52.jpg

A tak se nedá nic dělat. Ze střechy hotelového komplexu asi nikdy neskočím. Sice jsem to nikdy nezkoušel, ale pokud tento biologický blok platí univerzálně, jak pro Grand Canyon tak i evropská přímořská letoviska, tak skok do hlubiny je vyloučen. Mozek mě prostě nepustí, i když si třeba budu rozumově myslet cokoliv jiného. A tak mi asi nezbyde, než sebevraždu spáchat konzumací vodky místní výroby, oběsit se na roztrhaném hotelovém prostěladle anebo si do zapnuté vany hodit erární fén. Jinak mám smůlu....

A to je tedy ještě tzv. Sky Walk. Tedy vytrčená vyhlídka s prosklenou podlahou, ze které je na kaňon ještě o mnoho lepší výhled. Asi jako měl DiCaprio z Titanicu. No ještě že jsem na to nešel. Že to je velmi adrenalinová záležitost naznačuje už i tato fotka:

53.jpg

Ti, co mají ruce nahoře si totiž právě stoupli na to sklo, které je uprostřed chodníku. A ti co se drží u zábradlí, stojí alespoň na traverze, která je u kraje. A to si za tenhle horor ještě připlatili. Debilové.

Musím na to tedy jinak. Pokud chci pořídit alespoň jednu slušnou fotku, musím si vybrat místo s nejvíce členitým okrajem, abych alespoň částečně ošálil své smysly. Potom si stoupnu ke kaňonu bokem a přibližuji se k němu úkroky. Působní odpudivé síly je tak přeci jen alespoň o kousíček menší. No a když už to dál opravdu nejde, natáhnu směrem ke kaňonu ruku, ve které držím foťák. A naslepo zmáčknu spoušť.

54.jpg

A tím to pro nás pro bělochy končí. Blíž už se k okraji nedostanem. Tedy – on tu pak byl ještě jeden pán, co se k okraji kaňonu plazil po břiše:

54-2.jpg

To se týká nás bílých. Pak jsou tu ovšem Číňani. A pro ty žádné neviditelné ruky neplatí. Oni jsou prostě jiní. Jsou. A je to rasové. Žádný pud sebezáchovy, nula, nic. Čínští fotografové bez sebemenší námahy přicházejí až k samému okraji kaňonu, vycházkovým krokem, a stojí tak blízko propasti, že by do ní mohli i plivnout.

57.jpg

A taky si fotí potréty mobilem. Paní v bílém stojí cca 30 centimetrů od kilometrového srázu:

55.jpg

„.. jdi ještě kousek dozadu. Wu, jdi ještě kousek dál, já tě tam nemám celou!“
„Támdle si mám stoupnout jo?“
„Jo, eště kousíček, eště, eště...“

56.jpg

Blbě se mi dělá už jenom z té fotky. Tedy ne. Nejsme stejní. Jsou lidi a jsou lidi....

Celá tůrka je pak ještě zakončená mírně spartánským „obědem v ceně“, který ovšem vzhledem k výhledu, který přitom člověk má, není vlastně vůbec špatný:

59.jpg

A teď jsem se vám pochlubil snad vším, čím jsem se vám z Las Vegas a okolí pochlubit chtěl a pokud jste v rychlosti proscrollovali až sem, chci vám jenom potvrdit, že v příštím - snad už posledním - díle tohoto tripreportu, na vás čeká už zase (a jenom výhradně) to, co máte tolik rádi.

Tak trochu prémiové lítání.

dejavu
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 898
Registrován: 09. 10. 2004, 04:24
Pohlaví: muž
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod dejavu » 18. 07. 2016, 22:46

Super! Já teda ve Flamingu nikdy neseděl, naopak mám každoročně pozorovatelnu v tom "muzeu" na Fremont st. a dost mě to baví. Protože větší panoptikum jsem ještě nezažil a protože malej rozpočet a tak vždycky bydlíme v Plaza H&C.BTW: ten naprosto nezaměnitelnej smrad tam mají taky.
Vždycky si v duchu tipuju, odkud je a co dělá ta vyžilá dáma s natisknutým makeupem a o dvě čísla menšíma legínama, nebo ten pán s velikostí XXXXL s kelímkem drinku v ruce. Nebo ta rodinka s šesti dětma v reklamních hoodinách ze všech pamětihodností Nevady za posledních deset let.

jencik
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 365
Registrován: 23. 03. 2014, 15:03
Bydliště: KSC,PRG
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod jencik » 18. 07. 2016, 23:36

Ked som tam bol ja, tak sprievodca dost kritizoval juh Kalifornie, kde stupa spotreba vody na bazeny a golfove ihriska, co spolu s poklesom vysky snehovej pokryvky v Colorade sposobuje pokles hladiny. Zrejme mal aj pravdu, lebo ani Severanom resp Oregonu sa velmi nepaci, zeby mali vodu vo vacsom mnozstve posielat na suchy juh Kalifornie.

Hrosda75
Nováček
Nováček
Příspěvky: 2
Registrován: 06. 06. 2016, 21:46
Pohlaví: muž
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod Hrosda75 » 19. 07. 2016, 06:36

Luxusni čtení..díky :D :clap:

Zoltan
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 555
Registrován: 21. 07. 2009, 18:25
Oblíbené typy letadel: Jak to má alespoň jednu uličku, tak letím...
Pohlaví: muž
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod Zoltan » 19. 07. 2016, 09:22

Jak to celé čtu a bavím se u toho, tak jsem si zašátral v paměti, kde jsem podobný příběh viděl? A najednou přišlo osvícení...
_vyr_6910DSCN1522.jpg

micaello
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1180
Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod micaello » 19. 07. 2016, 13:15

A já mám náhodou ty prostřední, neletové části, rád! Takže díky za ní.
Btw., nejsem si jist, zda by James Bond platil v dnešní době kartou :-?

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3657
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod whiskey » 19. 07. 2016, 15:58

micaello píše:Btw., nejsem si jist, zda by James Bond platil v dnešní době kartou :-?

urcite, a firemnou...

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 3960
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: prodejna
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod prodejce » 19. 07. 2016, 15:59

whiskey píše:
micaello píše:Btw., nejsem si jist, zda by James Bond platil v dnešní době kartou :-?

urcite, a firemnou...

Whiskey nenapínej mě a prozraď, jestli pod LH pyžamem nosíš trenky či nikoliv? Já to prostě potřebuju vědět! Klidně i přes SZ, pokud se stydíš. Díky.

p.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3657
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod whiskey » 19. 07. 2016, 21:41

Ja to beriem skor ako teplaky, nez pyzamo, takze nosim.

manilair
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 180
Registrován: 19. 05. 2011, 08:23
Pohlaví: muž
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod manilair » 20. 07. 2016, 11:18

prodejce píše:
whiskey píše:
micaello píše:Btw., nejsem si jist, zda by James Bond platil v dnešní době kartou :-?

urcite, a firemnou...

Whiskey nenapínej mě a prozraď, jestli pod LH pyžamem nosíš trenky či nikoliv? Já to prostě potřebuju vědět! Klidně i přes SZ, pokud se stydíš. Díky.

p.


Aha, takže prodejce nás tady týrá super kvalitním tripreportem aby se dozvěděl co nosí whiskey pod pižamo :)) :)) :)) :))

https://youtu.be/lO9fAfJgENI?t=12s

MarcosFT
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 244
Registrován: 10. 06. 2014, 21:30
Oblíbené typy letadel: B747, E145, B753
Bydliště: TATL flights
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod MarcosFT » 20. 07. 2016, 15:46

whiskey píše:Ja to beriem skor ako teplaky, nez pyzamo, takze nosim.


A nechtel by si nekdy prispet trip reportem, kdyz litas v C dalkovky casto? Myslim, ze by to bylo zajimave cteni.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3657
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod whiskey » 25. 07. 2016, 13:23

manilair píše:Aha, takže prodejce nás tady týrá super kvalitním tripreportem aby se dozvěděl co nosí whiskey pod pižamo :)) :)) :)) :))

vidis, mal si sa onehda v Manile na pive opytat, rovno by som ti bol byval povedal :biggrin:

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3657
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod whiskey » 25. 07. 2016, 13:25

MarcosFT píše:A nechtel by si nekdy prispet trip reportem, kdyz litas v C dalkovky casto? Myslim, ze by to bylo zajimave cteni.

Uz som raz prispel ;)
Pozeram prave, ze to bolo uz 6 rokov dozadu, asi by som naozaj mal nieco spisat. Len casu nejak nie je, respektive ked je, tak sa cloveku ako na potvoru zrovna nechce triedit fotky a pisat :oops:

Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1960
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)

Příspěvekod Fabo » 02. 08. 2016, 11:03

Poznam. Mna dokopalo uz len to, ze je koniec roka a patrilo by sa to stihnut :D


Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Bing [Bot] a 2 hosti