Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)
Napsal: 18. 07. 2016, 19:17
Nové světlo, nový čas, nový prodejce. Nevím jak vy, ale já si po překonání všech těch ledových plání připadám jako úplně nový člověk. Ten pocit, že něco nového začíná mě v téhle fázi letu přepadá pokaždé. A dneska to snad dokonce bude i pravda. V tom novém, odpoledním světle si povšimnu, že na Boeingu 747-400 není všechno takové, jak se mi původně zdálo. I tohle letadlo přeci jen vyráběl člověk a nikoliv mimozemšťani...
Z meditačních mrákot jsem se probral přesně 1 hodinu a 21 minut před přistáním a to je ten nejvyšší čas převlíct se zase zpátky do trenek a vůbec zpátky do civilu. Druhý servis totiž má podle předpisů začít rovných 60 minut před přistáním. A bude to odpolední čaj. Nicméně českým časem vzato - ono se jedná spíše o půlnoční návštěvu cukrárny:
.. a ano, ty sendviče si opravdu musím rozbalit já sám a kdybyste snad někdy chtěli, aby to za vás udělala letuška, nezbývá vám, než si u British Airways zaplatit Firstku. Ale to nevím, jestli se kvůli sendvičům vyplatí.
Odpolední čaj se podává vždy bez másla a ono není divu. Vždyť jak už všichni víme, ve velkém světě je všechno máslo slané a tedy k anglickým scones se rozhodně podávat nedá. A tak se místo másla servíruje clotted cream, což je horkem redukovaná (tedy nikoliv šlehaná) smetana. A ta jak se odpařuje, ještě navíc na sobě udělá krásně sladkou krustičku ze všeho dobrého, co ve smetaně je. Obsah tuku: 60,5%.
A ještě trocha toho cukrárenského porna s nízkou hlobkou ostrosti:
Divider už máme dole a já koukám, že můj soused zakoupil z nabídky freešopu dvě lahve vodky Grey Goose. Ale že ta vodka je divná, protože je z Francie, to mladíkovi evidentně vůbec nevadí. On už je odkojený tou novou, divnou dobou. Teď obě vodky vyndal z krabic a flašky by si chtěl strčit do příručního zavazadla, ale prázdné krabice mu jaksi zůstaly v ruce a on neví, kam s nimi. No jo chlapče, ty tam nemáš ty podokenní přihrádky... A tak si zahraju na frajera a mladého pána jeho tíhy zbavím. To už je ostatně takový úděl nás prodejců, zbavovat cesťáky jejich tíhy. A já stejně mám v přihrádkách ještě tolik volné místa, že nějaké dvě krabice od vodky mě skutečně nevytrhnou.
Lake Mead, jak vidíte, pomalu vysychá. Hladina vody v přehradní nádrži nad Hooverovou přehradou je v současnosti nejnižší od dubna 1937 – tedy nejnižší od napuštění přehrady – a dost pravděpodobně za to může globální oteplování, ke kterému jsem přeletem Atlantiku v poloze ležmo taktéž trochu přispěl. No, ale co nadělám.
Světla za okny rychle ubývá a za chvíli už budeme přistávat. Svou trnož vracím do výchozí polohy a rovných 20 minut před přistáním – přesně podle předpisů – vyslechneme hlášení, že už máme všichni zůstat sedět na zadku, připoutat se a hlavně prokryndáčka už nechodit na záchody.
Letušky začínají sklízet hromady bordelu, který je rozeset tu a tam takřka po celé délce horní paluby. A letušky uklízejí, uklízejí a do kuchyňky nosí a další a další tácy plné skla a odpadků a potom už se ozve hlášení kapitána, aby se posádka uvedla do přistávací pozice. Jedna z letušek vyběhne z kuchyňky a od záchoda vyhlíží svou druhou kolegyni, jak to s ní vypadá, že už by se měla posadit na jump seat. Jenže její kolegyňka - i s plným tácem - kolem ní jen v klusu prosviští a přitom pohoršeně prohodí „There are at least twenty cups“. Tak to je ještě jeden a půl tácu. Ano, skla vezeme opravdu hodně a ono téměř všechno nakonec skončilo právě na těch zavíracích přihrádkách pod okny.
To jediné je přesně stejné, jako to bylo tenkrát.
***
Ke gatu v Las Vegas přirážíme už za úplné tmy. Ono když se času zrovna chce, umí v letadlech pádit docela rychle. A jindy zase ne. Scházím po schodech do přízemí a snažím se nemyslet na nic. Dole pod schody už není žádná letuška, která by se křečovitě držela za záclonky. Je nová doba. Prémiové kabiny v letadlech se za poslední dvě desetiletí docela rozrostly a tak nás, s právem na přednostní výstup, je tu ke stovce. A všichni máme právo být u dveří 2L jako první. Bezmyšlenkovitě vyjdu ven z letadla a jakmile se i druhou nohou ocitnu v nástupním mostu, můj vnitřní hlas prohlásí:
„Tak, a teď konečně můžeš umřít, vole“
Hm, tak dík. To je přesně to, co jsem chtěl v Las Vegas slyšet jako první, ty vole. Můj vnitřní hlas se ale neomluví. To on zásadně nedělá. Jen zarytě mlčí. Asi si myslí, že má pravdu.
Ve frontě na pasovku jsem někde v první třetině a u imigrační přepážky, za kterou sedí žvýkající šerif bílé barvy, jsem dotázán na účel svého pobytu v USA.
„Gambling.“
… a ještě v tu jednu vteřinu obdržím razítko do pasu. Mezinárodní přílety jsou na McCarranově letišti ponurá, tmavá díra až na úplném konci ničeho a když vyjdu před halu ven, dokonce tam nejsou ani žádné taxíky. Ono tam vlastně vůbec nic není. Směrem doprava je jen černočerná tma a já se tedy vydávám pěšky doleva, kde v dálce tuším světlo. Po pár minutách rychlé chůze konečně narazím na první obsazený štafl. Má ho na povel jeden černoch v reflexní vestě. Blížím se k černochovi po vyznačené cestičce a on už na mě z dálky volá:
„Taxi for one?“
Tak zaprvé: netuším, kde americký černoch vzal to slovo taxi a pak se rozhlédnu, ale žádná fronta dalších zájemců o taxíky tady není. Jsem tu sám.
„Yes.“
„Number nááájn“ křikne na mě černoch. Je tu tma, tedy se musím rozhlédnout, kde je stanoviště číslo devět, ale to už černoch ukazuje prstem. Jo, támhle. Svůj kufr na kolečkách ještě chvíli valím ke vzdálenému stanovišti s číslem devět, ale když k němu dojdu, žádný taxík tam nestojí. Debilní černoch. Pak si ale povšimnu, že další lidi, co přišli až po mě, poslal černoch na osmičku a ta je taky bez taxíku. Takže taxíky asi došly.
To je v dnešní době na letištích také docela obvyklé.
Zkouším si vzpomenout, kdy jsem jel naposledy v Americe taxíkem z letiště. To si totiž musíme vždy platit ze svého. A ono to bylo v New Yorku a ten taxík byl žlutý Chevrolet Caprice Classic Sedan a jak jinak – šoféroval ho černoch. Ta jízda mě tenkrát stála 59 USD plus mýtné a to si pamatuju, jako by to bylo včera, protože v té době jsem z té sumy utrpěl šok. Za starých dobrých časů to totiž bylo šíleně moc peněz. Nicméně já se už za pár okamžiků mám dozvědět, že taxislužba v USA prošla v 21. století řadou změn.
Ke stanovišti číslo devět přijíždí cosi, co vypadá jako Dacia Logan – jenomže vyrobená buď v Japonsku, anebo v Koreji – a vystoupí z ní Číňan. Ne, to není zákazník. Ten Číňan, to je taxikář.
Aha.
Druhý kulturní šok dostanu hned, jakmile Číňan otevře kufr auta. Moc dobře si pamatuji, jak měl černoch v New Yorku v kufru pohozenou píchlou pneumatiku, hever a špinavé hadry a už i kvůli této vzpomínce jsem si v Praze nechal zabalit svůj kufr do fólie. Ale v tomhle Číňanově kufru je docela čisto a dokonce je tu i koberec. No jo, už je úplně jiná doba. A nejenomže mezi mnou a Číňanem není žádné neprůstřelné sklo, ale v tomhle taxíku je dokonce i televize. Sice v ní jdou pořád dokola jen uřvané reklamy na lasvegaské show, ale to je stejně pokrok. A taky jsou tu všude zastrkané reklamní letáčky na děvky, co se dají objednat přes toll-free číslo. Dva si hned strkám do kapsy. Nicméně již po pár stech metrech se ukazuje, že las vegaský Číňan je na rozdíl od new yorského černocha tak trochu mimo. Už jen najít výjezd z letiště byl maličkato problém a když dojedeme ke Stripu, Číňan před křižovatkou dupne na brzdu a začne se mě pořád dokola vyptávat na název hotelu. Aha, on vůbec neví, kde to je! A tak tedy i když já sám jsem v Las Vegas poprvé, nakonec Číňanovi řeknu, ať jede raději doprava.
Tomu ještě jakž takž rozuměl.
Výše účtu za taxíka mě v tomhle století naštěstí již nijak nešokuje a na recepční pult pohodím svou platební kartu přesně tak, jak by to udělal James Bond. Trochu z dálky, trochu z výšky, a přitom mírně kartou švihnout a lehce mávnout. Tento pohyb trénuju už léta. Plesknutí plastové karty o recepční pult totiž musí být vždy šťavnaté, aby připoutalo pozornost, ale v žádném případě nesmí být vulgární. Když vyplním čekinový papír a dostanu svůj klíč, recepční mi ještě na mapě hotelu propiskou nakreslí cestu k mému pokoji. To už ale cítím, že mám docela naspěch. A tak s mapou před obličejem proběhnu útrobami recepce, pak kolem bazénu, tam trochu doprava, u hospody doleva, pak nějakou chodbou, za parkovištěm otevřít jedny dveře kartou, pak sto metrů k výtahu, od výtahu vlevo, vpravo a pak ještě kus běžet rovně no a už sem tu.
Naštěstí jsem to našel napoprvé. Však mi také nic jiného nezbývalo.
Strčím kartu do zámku a mám štěstí - hned se rozsvítí zelená. To se napoprvé taky pokaždé nepodaří. Ve tmě pokoje rychle najdu takové to udělátko, kam se musí strčit karta, aby to zapnulo proud, no a jakmile se rozhostí světlo, pohodím mapu hotelu na zem a svůj kufr na kolečkách nechám, ať se celý převrhne. Vběhnu do koupelny, dveře od hajzlu rozrazím tak, že jestli tu snad byli nějací švábi, dostali právě teď infarkt a „Nemusíš se zavírat, seš tu sám, vole“ řekne mi on. Nahlas mu odpovím „Jo!“ a po pár okamžicích už se přistihnu, že si pískám Ódu na radost. Od Beethovena. Ano, musím říct, že za starých dobrých časů i ta prostata fungovala líp.
***
Nevím jak pro vás, ale pro mě jsou symbolem Ameriky kulaté kliky na dveřích a bachraté záchodové mísy. Ty se splachují vodním vírem, který se točí, povšimněte si, vždy doprava, neboť Spojené Státy Severoamerické – jak jejich název napovídá – se nacházejí na severní polokouli. Když po sobě spláchnu, a vidím, že všechno funguje přesně dle fyzikálních zákonů a i klika na dveřích hajzlu je kulatá, uvědomím si, že jsem konečně tam, kde jsem chtěl být – ve Vegas. V Americe.
A ano, já moc dobře vím, že pobytové vsuvky jsou na každém tripreportu vždycky to vůbec nejvíc nejnudnější, co může být. Vás zajímá letět letadlem tam a pak hned zase letět zpátky a co je mezi tím, tak to maximálně tak rychle proscrolujete fotky a už už vyhlížíte, kdy se zase objeví fotka z letiště a teprve odtamtud začínáte číst dál.
No, ale co nadělám. Pokusím se být v tomto vstřícný a vezmu to telegraficky. Asi jako na ZŠ, ve slohové práci Co se mi líbilo/nelíbilo na prázdninovém pobytu.
Tak tedy: mně se nejvíce líbila kasína.
V těch jsem strávil nejvíc času. A pokud se ptáte, kolik jsem prohrál, tak to bylo méně než tisíc dolarů – a ano, pokud se pořád ještě ptáte, tak jsem měl nastavený svůj interní limit a ten jsem nepřekročil. Co mě ovšem překvapilo velice - a co jsem vůbec nevěděl - že i v kasínech v Las Vegas fungují frequent flyer programy. A to dokonce úplně stejně, jako v leteckém průmyslu. Ony se totiž stejně jako letecké společnosti i americká kasína sdružují do jakýchsi aliancí, kterých je jen pár, a tyto aliance provozují své věrnostní programy, včetně různobarevných kartiček, tier pointů, mílí, statusů a odměn. A „míle“ se dají sbírat dokonce nejenom prohráváním peněz v těch kasínech, ale stejně jako v „našem“ leteckém světě i bydlením v hotelích a nákupováním kravin u „neleteckých partnerů“.
A jak konkrétně tyto frequent gamble programy fungují, shrnul jednou v kostce ve své lasvegaské show americký (jódlující) břichomluvec Terry Fator, který vystupuje mimo jiné i s loutkou nestydatého kovboje Waltera T. Airedalea:
Terry Fator: „Waltře, slyšel jsem, žes byl v kasínu...“
Walter Airdale: „Jo, a co má být.“
TF: „A vyhráls?“ (smích v publiku)
TF: „A koliks teda prohrál?“
WA: „Čtyři tisíce dolarů.“
TF: „Cože, tys prohrál čtyři-tísíce-dolarů v kasínu???“
WA: „Jo... ale měl jsem bufet zadarmo!“ (výbuch smíchu, potlesk)
.. a to je přesně ono. A mně málem vypadly oči. On je tu totiž skutečně v každém kasínu klasický bufet (tácy, fronta), ke kterému vedou beltveje stejně na letišti a jedna z těch beltvejí je vždy označena cedulí Fast track. I s klasickým výčtem karet a statusů, se kterým lze do prémiové fronty vstoupit a v určitých případech mít zřejmě i to jídlo zadarmo. Nevím, co konkrétně člověk musí udělat pro to, aby se mohl zdarma napást v bufetu, ale v kasínu Harrah's jsem hned první den strávil asi hodinu čistě jen sledováním prémiové cedule a lidí, kteří do bufetového Fast tracku chodí.
Že jsem přitom měl otevřená ústa dokořán nemusím snad dodávat.
Nová kasína na Stripu jsou pěkná, velká, ale mně se přeci jen víc líbila kasína starší. Ta jsou sice trochu otlučená, ale zato s dobrou atmosférou. Asi stejně jako já. V kasínu Harrah's, otevřeném v roce 1973, to i trošku smrdělo, protože tam do klimatizace vypouštějí antitabákový osvěžovač vzduchu, jenže v množství o něco větším, než kolik je v celém kasínu cigaretového kouře, ale pokud máte stejně jako já pamět na pachy, tak právě tato prazvláštní vůně se vám vryje do paměti a navždy si jí už budete pamatovat jako „Las Vegas“.
Hned vedle Harrah's je legendární Flamingo, poprvé otevřené 26. prosince 1946. Tam můžete celé hodiny jen sedět a čumět po lidech, protože pokud na lidech vidíte příběhy stejně jako já, tak to, co uvidíte v Las Vegas, vám vyrazí dech. Tady v Čechách vás mám všechny přečtené, to ano, ale las vegaská kasína, to je neuvěřitelné panoptikum života.
K Las Vegas patří samozřejmě i drogy. Takhle kousek po půlnoci jdu ve Flamingu vysypat ze sebe mexické pivo, když tu proti mně ze dveří pánských toalet vyjde blonďatá holčička, asi dvacetiletá, ve spodním prádle, bosa a s mokrými vlasy. A jak mě ta holka míjí, povšimnu si, že ona vlastně nejde. Ona se vznáší. Asi deset centimetrů nad kobercem, jen v těch kalhotkách a v podprsence, pomalu odplouvá geometrickým středem kasína směrem k východu. Aniž by vzbudila sebemenší pozornost. „No ta má model, vole.“ No to má. Ale vždyť přeci zbytek toho, po čem se teď ta slečna vznáší, by ještě mohlo na těch hajzlech zůstat. Třeba i rozsypané, ale to by mi nevadilo. Tenhle model má totiž má vejšku. A tak vpadnu na hajzly, prozkoumám všechno včetně neobsazených kabinek, ale bohužel. Na prodejce zase nic nezbylo
Škoda.
Kde to ale naopak stojí úplně za prd a kde se nikdy nikdo vznášet nebude, jsou kasína na Fremont street. To je jakési „historické centrum“ Las Vegas, dost daleko od dnešního Stripu a nacházejí se tam kasína Golden Nugget, Fremont a Four Queens. Ale protože z celé Fremont street je dnes již jen jakési zastřešené „muzeum“, je atmosféra celého místa poněkud nechutná, tak trochu ve stylu turistického centra Prahy. A že se skutečně jedná pouze o klasickou past na turisty a nikoliv o to pravé Las Vegas dokresluje i fakt, že právě zde na Fremont street se nachází muzeum voskových figurín Madame Tussauds - pobočka Las Vegas.
Fujtajxl.
Jediné, co by snad stálo na Fremont street za zmínku, a na co jsem se těšil, je takzvaný Vegas Vic, ikonická neonová reklama kasína Pioneer z roku 1951, na které kovboj pokuřuje Marlborku, ukazuje palcem na kasíno a přitom jedním okem mrká. Tato neonová reklama je dokonalým ztělesněním onoho bájného kapitalistického Las Vegas, jak jsme ho my, komunisté, kdysi vysnili: s petrodolarovými milionáři na každém rohu, s blondýnkami v kovbojských kloboucích a s Karlem Gottem uprostřed. Ale bohužel. Při mojí procházce po Fremont street byl neonový kovboj zrovna vypnutý a jak jsem měl možnost uvidět, ze samotného kasína Pioneer je dnes už jen klasický vietnamský krámek.
Takže raději rychle zpět na noční Strip a do Flaminga:
.. na Flamingu je dobré snad úplně všechno. Mexická piva tu podávají vychlazená, s limetou, a taky je tu Johnny Rockets, i když tedy jen v takové polobufetové variantě:
A když už jsme u těch hamburgerů, nesmím zapomenout na Wendy's a jejich hranolky z brambor Russet Burbank vypěstovaných v Idahu (ano, i fast food může mít svůj příběh, i když poněkud krátký). A pokud vám snad chutnají hranolky z mekáče, tak zapomeňte. To dobré (povšimněte si - i se slupkou) vypadá takhle:
Jo a mekáč. Málem bych zapomněl... to bych snad ani nebyl Čech, kdybych si v Las Vegas nezaskočil pod Zlaté Oblouky na jeden BigMac™ s litrovou kolu a mléčný shake:
Dílo zkázy dokonáno Než jsem to ale stihnul všechno sníst a hlavně dopít – abych se dozvěděl, jak se dnes cítí průměrný Američan - ozvalo se od vedlejšího stolečku „Ty vole, to chutná nějak divně“, a to tak krásně česky, jak jste to právě přečetli a to byl pro mě signál nedojíst, nedopít a raději co nejrychleji spěchat do kasína MGM, protože poslouchat stížnosti Čechů na „divnou“ chuť jídla, tak to na téhle dovolené teda doopravdy ne! To zas až někdy příště, při dalším all inclusive...
Kasíno a hotel MGM se nacházejí hned vedle New Yorku...
… ale mohu-li radit, ani tam nechoďte. To kasíno stojí za prd. Co taky chtít od kasína, které si na barák pověsí plakát s chlapem, o kterém jsem si až doteď myslel, že už je patnáct let po smrti:
A to je z Las Vegas asi všechno. Pak už tu najdete jen různé věci v římském stylu. Například římskou fontánu:
Římský stadión:
Sochu Římana:
.. a jeho kasíno:
.. tam sice mají moc pěknou sekci sportovních sázek, která se všemi těmi obrazovkami na stěně vypadá spíše jako centrum řízení kosmických letů, než jako v kasíno, ale globálně vzato: Flamingo vyhrává.