Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (5. díl)
Napsal: 16. 07. 2016, 20:00
Konečně přišel čas vsunout vyprázdněný příručák do binu. Zde na upperdecku jsou biny opravdu maličkaté. On je tu totiž nízký strop. Ale ani to ničemu nevadí, protože na každý jeden bin tu připadá jen jeden cestující. Tedy žádný stres. Bin zaklapnu a zadkem napřed se nasoukám ke svému sedadlu 64A. Tam sebou plácnu a .. před sebou mám deset hodin zaslouženého odpočinku.
Boeingy 747 verze -400, vyráběné někdy od roku 1988, mají prodloužený upperdeck, který je certifikován pro 110 cestujících. Ti by ale v tomhle počtu měli k dispozici dohromady jen jeden záchod a nikdy by nedostali žádné občerstvení, protože sami ti cestující by seděli ve vybourané kuchyňce. British Airways ale mají na upperdecku nainstalovaných pouhých 20 sedadel. Tedy místa víc než dost...
Moji spolucestující se pomalu courají uličkou. Já je ale sotva vnímám a snad jen tak okrajově si představuji, že sousední sedadlo 64B by mohlo zůstane volné. Nicméně rozum napovídá, že se to nestane. O upperdeck je totiž vždycky rvačka. Velká.
Andílci nám rozdávají meníčka.
Protiběžný seating u British Airways je moc príma, pokud letíte ve dvou. Ke svému sousedovi tak nemusíte otáčet hlavu, ale vidíte si navzájem téměř z očí do očí:
Pakliže však člověk letí sám, ocitá se tváří v tvář cizinci. To se ale kupodivu dá dost dobře vydržet a ono není to o nic horší, než jet s cizím člověkem ve vlaku a hlavně – zde v Club World lze po startu mezi sedadly vytáhnout divider a sousedova hlava tak zmizí za zástěnou z mléčně bílého plastu. A člověk má klid.
Sedadla 64A a přes uličku 64K jsou patrně ta nejžádanější místa v celé kabině Club World. V praxi vypadá sedadlo 64K takto:
.. ono na té fotce sice je, ale vy ho vůbec nevidíte – je to místo u okna – a přesně to je na 64K tak moc lákavé. Veliká porce soukromí, což je dnes v letadlech ten nejžádanější luxus. Moje místo 64A je co do nenápadnosti plně srovnatelné s 64K, jen má ještě takový malý bonus navíc. Tím bonusem je taneční parket:
… kousek zbytečného místa, malá plocha, která je určena pro rozložení babycotu. Taneční parket je pro leteckou dopravu opravdu nezvyklý designový prvek, na kterém je vidět, že tohle letadlo pochází ještě ze starých dobrých časů. Babycot je totiž zde umístěn jaksi „na účet“ letecké společnosti a neubírá ani milimetr z místa pro cestujícího. V nových, plastových letadlech je už tomu samozřejmě jinak. Kdo chce postýlku pro dítě i v dnešní nové době, musí se již povětšinou smířit s tím, že to bude úkor jeho vlastního osobního prostoru – a to i když poletí třeba ve first class. Ovšem jakkoliv se tento kousek zbytečného místa může zdát cestujícímu bez infanta naprosto k ničemu, stále zde platí „zlaté pravidlo“, že na dálkových letech má každý centimetr místa navíc cenu zlata. Ať už se nachází kdekoliv. A na tanečním parketu nejen že si člověk může zatancovat sambu, pokud to umí, ale hlavně je to výhodný manipulační prostor pro korzování do a z uličky. Člověk se na tom plácku prostě může pohodlně otočit a nemusí cestou na WC zatahovat břicho ani zadek. A i to za ty prachy stojí!
Další velkou výhodou horní paluby jsou ty tolikrát zmiňované přihrádky pod okny.
Sedadlo Club World je totiž samo o sobě velmi úzké, na šířku má jen 50 centimetrů (v economy je šířka sedadla 44 centimetrů), ale pokud jsou tu vedle ty zaklápěcí přihrádky, užitný prostor pro cestujícího se rázem větší zhruba o polovinu. O polovinu oproti jakémukoliv jinému místu ve stejné třídě na hlavní palubě! A to už je obrovský rozdíl. Na 64A má člověk pro sebe dalece přes dva metry místa na délku a nějakých 75 centimetrů místa na šířku.
Tady si klidně můžete zacvičit jógu.
Ale já dnes jógu cvičit nehodlám. Raději se podívám, copak bude dnes dobrého. Co nám „světoví šéfkuchaři“ z mezinárodních interhotelů přichystali za šlichtu.
A to je ten správný čas pro třetí přípitek dne. Takže na zdraví!
Taittinger není kdoví co (čte se to tetanžé, vole), ale pořád lepší než Bohemia Demi a ono vlastně každé šampaňské, které chutná líp než demíčko, je pro mě až příliš dobré šampaňské.
Nástup se chýlí ke konci a přichází se můj soused. Na sedadlo 64B usedá mladíček těsně kolem třicítky a naštěstí to není Čech. To ani náhodou. Mladý pán je totiž Arab. Tipuju ho někam směrem na Libano či tak nějak okolo. Má na sobě tričko s výstřihem ve tvaru písmenka V a taky džíny. A i když to podle popisu asi tak nevypadá, je už od pohledu zřejmé, že mladý pán nemá hluboko do kapsy.
Z letenkářského pohledu ho zařazuji do bonitní třídy „střední šlechta“.
… i když teda silně pochybuji, že všechny ty prachy, které má právě teď na kreditce, si vydělal sám. A slečny zlatokopky by pro něj možná měly ještě i jiná ohodnocení, ale to už není můj obor. Pozdravíme se, mladíček se uvelebí a začne se společenskou koverzací. Anebo lépe řečeno, on začne krafat o sobě. To se občas stává. Do Las Vegas prý jede na pouhé čtyři dny, má dost zřetelný francouzský přízvuk, ale teď na mě mluví anglicky a rozhodně není muslim.
Je tak trochu záhada.
Já totiž obvykle vidím na lidech napsané celé jejich příběhy, přičemž muži ještě navíc mají pod svým levým okem i tužkou načrtnutné datum, kdy naposledy souložili – a mě tedy stačí jen si vzít brýle na blízko a trochu se předklonit, pokud to datum chci přečíst – ale o mladíkovi na 64B nevím skoro nic. Dokonce váhám, jestli se tenhle chlap v Evropě už narodil, ale to spíš ne. Jediné, co o něm mohu říct s jistotou je, že mu jeho papínek platil, anebo stále ještě platí nějakou prestižní západní univerzitu, dost možná právě ve Francii a po jejím absolvování je mladý pán již předem odsouzen k nějakému docela nudnému prestižnímu zaměstnání a také k touze po vlastní jachtě, kteráž ho bude v jeho životním úsilí úporně popohánět až někdy do padesáti.
Dle svých vlastních slov jede Arab do Las Vegas na bachelors party. Upozorním ho, že u nás tomu říkáme stags party a on se tomu hýkavě zasměje. Vlastně prý mám pravdu. „A proč jedeš do Las Vegas ty?“ zeptá se mládenec.
Na poslední chvíli zadržím výbuch smíchu. „Tak to bys nepobral, vole“ odpoví můj vnitřní hlas, ale já musím vymyslet ještě něco sám za sebe. Nějakou oficiální verzi, která bude v mezích mladíkova chápání. Kdybych mu měl totiž odvyprávět celou genezi tohodle tripu, jednak bych to v angličtině ani nedal a hlavně náš let je na to příliš krátký. A věřte mi, on by to stejně nepochopil. Ani za mák. „Jen si tak na pár dní odfrknout.“
„Aha“
Arab je dostatečně poevropštělý na to, aby z mé diplomatické odpovědi odvodil, že diskuze právě skončila. A tak si rozloží svůj vlastní výtisk Financial Times a schová za ně hlavu.
Tak, to bychom měli.
Andílci teď rozdávají kosmetické balíčky. Či spíše plátěné pytle na boty, ve kterých je naházeno několik dalších - pro mě nezbytných - serepetiček. Hlavně balzám na rty, aby tam byl, na to já totiž na dálkovách trpím. Je tam. A hlavně ať tam jsou – no ano, hádáte dobře. Ponožky. Ty já potřebuju nutně. Můj tajný plán s nimi totiž počítá a bez svého tajného balíčku a bez těchto rozdávaných ponožek bych byl se svým plánem v koncích. Zatím mi ale vše bezchybně vychází a hned po startu Plán rozjedu.
Začínáme couvat z gatu. Já osobně ale jedu dopředu, protože vlastně sedím obráceně. A na to jsem také docela zvědavý, jaké to bude. Letět na sedačce otočené po směru letu. V autobuse bych z toho blinkal, ve vlaku je mi to jedno a z produktového školení British Airways mám naučeno, že letět zády ke směru letu je prý o mnoho pohodlnější, než sedět „normálně“. Tak teď konečně sám zjistím, jak se věci doopravdy mají a jestli nám produkťáci lhali. Ovšem musím už dopředu konstatovat, že koncept obráceného sezení je u British Airways v provozu již od roku 2000 a dosud si nikdo ze zákazníků nestěžoval. To je 16 let.
V kabině, kde sedí cestující hlavama do různých směrů probíhá bezpečnostní instruktáž trošku jinak. Napřed jsme vyzváni, ať si všichni sundáme sluchátka a vyklopíme obrazovky. Potom letuška objede kabinu a zkontroluje, jestli jsme to opravdu udělali. No a pak nám na obrazovkách pustí film. Po bezpečnostní instruktáži obrazovky zase povinně zaklopit a letuška znovu obejde kabinu. No a pak se připoutám, vezmu si do ruky foťák a jsem připraven začít se vznášet.
Můj tajný balíček, dosud nenápadně schovaný v přihrádce, se už celý tetelí nedočkavostí a já mám v plánu ho rozbalit hned po startu, jakmile zhasne transparent Připoujte se. Celý si ho vezmu s sebou na toaletu, která je tu hned za poslední řadou sedadel - stejně jako tenkrát – a já tam budu první – stejně jako tenkrát – a co na tom hajzlu hodlám dělat, na to se opravdu nedá přijít. No, myslím si že nedá, ale uvidíme.
A produkťáci nelhali. Sedět v letadle „obráceně“ je opravdu o mnoho lepší, než sedět klasicky proti směru letu. Na světě je ale bohužel jen málo příležitostí takovou věc vyzkoušet. Jediní, kdo mají sedadla obrácená po směru letu jsou právě British Airways a potom, pokud si dobře vzpomínám, už jenom United Airlines. U všech ostatních společností jsou v businessu sedačky tak maximálně pod nějakým křivým úhlem, ale nikoliv zcela po směru letu. Škoda.
Zacuká mi v horním rtu.
Vezmu foťák a vycvaknu poslední snímek místa 64A ještě v normálním stavu, před provedením mé tajné akce. V rozčilení si vyfotím svojí nohu v bílé ponožce a taky inkriminovanou přihrádku s igelitkou uvnitř. Pak už foťák odložím, rozepnu si bezpečnostní pás a čekám na signál.
Ping!
Obrázek bezpečnostního pásu zhasnul. Teď! Neváhám ani vteřinu. Otevřu přihrádku číslo dvě, popadnu igelitku, vypotácím se z místa, na tanečním parketu si přendám igelitku do podpaží a vyrážím směrem k hajzlu. Letušky se teprve odepínají ze svých jump seatů. Načasování mám dokonalé. Jakmile vpadnu na hajzl, rychle za sebou zamknu, nohou schodím poklop od záchodové mísy a zarolovanou igelitku na ten poklop položím. To byl předem naplánovaný úkon číslo jedna.
Podívám se do zrcadla.
Uvidím v něm idiota, který si s sebou zapoměl vzít bačkory, obal na smradlavé boty a náhradní ponožky. Tedy tři čtvrtiny ze všech věcí potřebných k provedení Plánu. Debile, řeknou ústa v zrcadle. Jak jsem pospíchal, tak jsem prostě zapomněl! No nic, co by udělal James Bond na mém místě? On by přece improvizoval, v tom je nejlepší. A proto musím improvizovat taky. Rozhlédnu se po kabince, kde je tu poutko na kabáty a ono je přesně tam, kde bylo tenkrát. Ze zásobníku vytáhnu dva papírové ručníky a ty hodím na zem. Vyzuju si boty a na ručníky si stoupnu. Pak si rozepnu kalhoty a i když náklon letadla ve stoupání činí tento úkon náročným, vysvleču si džíny, pěkně jednu nohavici po druhé. Smotám je do klubka, nadzvednu svojí černou igelitku a zamotané džíny položím pod ní. Potom igelitku rozroluju, šáhnu do ní a vyndám první část svého kontrabandu. Toto vyndané vybavení na sebe navěsím. Pak si rozepnu košili a pověsím jí za poutko na věšáček. Vytáhnu z igelitky i druhou část kontrabandu a též ho na sebe navleču. Košili z věšáku zase sundám, jen tak ve vzduchu jí orientačně složím, aby nebyla jó zmačkaná a vložím jí do vyprázdněné černé igelitky. A pak do ní hodím i džíny. Vrávorám, ale obuju si znova boty – měl jsem mít ty bačkory, sakra – no a pak se narovnám a podívám se znovu do zrcadla.
Uvidím v něm chlapa oblečeného do pyžama. A docela mu to sluší.
Tak, to bychom měli. Odemknu dveře od hajzlu. Naštěstí venku nikdo nestojí. Žádná fronta. Nenápadně nakouknu do kabiny. Žádné podezíravé pohledy mým směrem, každému jsem u zadku. Výborně! A tak ladně nakráčím přes taneční parket na místo 64A, igelitku hodím do přihrádky číslo dvě, zuju si boty i ponožky, ty schovám do jejich vlastní igelitky a na úplný závěr vytáhnu z dárkového kosmetického balíčku jedny čerstvé voňavé fusekličky á la British Airways. Ty dvěma prsty jen zlehka nasunu na chodidla, protože ty ponožky jsou mi velké.
Tak. A je to. Konec akce. Teď už nezbývá, než si nohy pěkně natáhnout. Áááách.
Je hned několik důvodů, proč sezení je tu tolik ááách.. Za prvé - sedadlo má úplně rovná záda bez podhlavníku, který by pod krkem někomu mohl dělat hrb a jinému díru a kdo snad chce, může se vždy individuálně zaplácnout polštářem. No a za druhé - sedačka samotná má tzv. „z“ tvar, či spíše graficky znázorněno:
╮╱
.. a sedák tedy není vodorovně, jak jsme na to zvyklí z ekonomické třídy, ale už v základní poloze, kterou bychom mohli označit za formálně upright, je mírně zkosený. Zadek je tedy zaražen do jakéhosi ďolíku, což vylučuje bolesti zad i při velmi dlouhém sezení. Špatně se z toho sice vstává, ale jakmile člověk jednou do sedačky zapadne, prdelkou je jako v bavlnce. To vše ještě doplňuje detašovaná podnožka, či chcete-li taburet, anebo česky řečeno trnož. Tu trnož lze nastavit hned do několika úhlů a „zapomněl sis sundat trenky, vole“ ohlásí mi vnitřní hlas. Hele, teď si hraju s taburetem tak nevotravuj .. a tu trnož lze nastavit hned do několika úhlů sklonu, aby si dokonale pohodlnou relaxační polohu mohl najít každý cestující, bez ohledu na svou tělesnou výšku či délku nohou. „Řikám, máš na sobě trenky, vole“ vnitřní hlas je neodbytný. Ta polohovací trnož je sice geniální, ale mně teď pomalu dochází, že jsem si na tom záchodě zapomněl sundat trenky. Sedím tu na 64A v pyžamu a pod tím pyžamem mám trencle. Vždyť takhle se ale pyžama nenosí! Zkoumám, jaký vliv má přítomnost spodního prádla na subjektivní míru pohodlí a rázem zjišťuji, že velký. Všechna ta pyžamová vzdušnost a pocity lehkosti jsou ty tam. Když doma spíte v pyžamu, taky pod ním přece nemáte trenky, že ne?
Tedy, já bych to v těch trenkách do Las Vegas asi i vydržel, ale rozhodně se mi nechce celou cestu snášet výčitky toho chlapa uvnitř, co mě pořád oslovuje vole. Ten by mi dal! A tak mi nezbývá, než poníženě vyndat zase bačkory z přihrádky, obout si je, vstát a jít znovu na záchůdek ty trenky si svlíknout. Protože co nemám v hlavě, to musím mít v nohách. A tak se zvednu a odcházím směr taneční parket, tam se otočím a pak tiše vklouznu na záchod. Zamknu za sebou, bez jakéhokoliv dalšího váhání provedu jeden velký, ostrý striptýz – a ano, v bačkorách to jde o mnoho snáz – no a potom si kalhoty od pyžama znovu obléknu a podívám se na sebe do zrcadla:
Né, dělám si samozřejmě srandu. Takové pyžamo já nemám. Na vojně jsem sice v přesně takovém erárním pyžamu spal několik set nocí, ale pak jsem ho s gustem zase vrátil státu a od té doby již ve žlutých pyžamech spát odmítám. Mé dnešní pyžamo je tmavě modré a na rozdíl od herce Jiřího Kopty, kterého vidíte na fotce, já zatím pořád ještě žiju. I když mám mnohem méně vlasů. Taková je realita dneška.
Trenky jen tak smotám, strašně nenápadně si je strčím z boku pod pyžamo a tam je zlehka přidržuji levou rukou, aby nespadly na zem. To by mělo stačit. Trenky takto odnesu až ke svému místu a tam je hodím do jedné z podokenních přihrádek. To je celé a dýl už bych se na hajzlu zdržovat neměl, jinak prošvihnu aperitiv.
Prudkým trhnutím odjistím dveře od hajzlu a rozrazím je, přičemž až do této chvíle jsem si myslel, že vyvalit oči až k vypadnutí umí fakt jenom černoši. Omyl. Jak jsem totiž ty dveře rozrazil, stála tam.
Letuška.
A to byste měli vidět, jak jsem se u toho tvářil. Tohle jsem fakt nečekal. Tedy ona tam ta letuška jen tak nestála. Ona jela kolem s vozíkem plným aperitivů a já rozrazil dveře přesně v tom okamžiku, kdy vozík už projel a letuška svým tělem právě míjela dveře od hajzlu. Na milimetr přesně. Mě se takové věci prostě stávají. Nevím sice proč, ale stávají se.
Letuška se rozražených dveří lekla div si neuprdla – promiňte - v tom úleku udělala půlkrok vzad a ještě u toho stihla vykřiknout ááá. Potom jakž takž znovu popadla balanc, přičemž se chytila pravou rukou za své levé ňadro a ihned se na mě obrátila s výčitkou: „You scared me!“ Tak to jsem nechtěl. To jsem přesně nechtěl, abych takhle v pyžamu – pod kterým jsem na ostro – musel řešit nějaký větší potíže. A zrovna s letuškou! „Ona to na tobě pozná, vole“ řekl on. No jo vlastně. Letušky a ty jejich rentgenové oči... začínám rudnout v obličeji. Vždyť ona letuška přeci pozná, že na sobě nemám trenky. Ona pozná, co jsem na tom záchodě právě dělal, protože letušky na cestujících vidí úplně to samé, co na cestujících vidíme my prodejci – tedy všechno. A tak rychle zvednu pravou ruku k obličeji a začnu s ní na letušku dělat posunky a chytat se za nos, jako že já nic, že já český muzikant.
Ale to je jen takový marný pokus...
Ona totiž doopravdy existuje jakási vyšší síla, která ovládá veškerý pozemní i letový personál po celém světě. A právě tato mocná síla právě teď postrčila letušku, aby se zcela bezdůvodně podívala chlapovi stojícímu v záchodových dveřích do pasu. Tedy tam, kde svírám z boku pod pyžamem smotané trenky. Dělají tam takovou malou nepřirozenou bouli a já si tam tu bouli přidržuji rukou. A ne letuško, já si tam tou rukou nepřidržuji ruční granát, pistoli ráže 9 milimetrů a dokonce ani vystřelovací nůž ne. A ano, přesně jak tušíš, tak to pod tím pyžamem jsou trenky, letuško. Trenky, které jsem si právě teď na záchodě svlíknul a pod tím pyžamem, které na mě vidíš, jsem úplně n.a.h.ý.
Stačí?
Evidentně ano. Letuška není dnešní, ani slepá, takže jak uviděla to, co uvidět neměla, přestala se smát, pohledem se svezla po dveřích záchoda až někam ke stropu a pak už jen bez dalšího drcla do svého vozíku a odkráčela uličkou.
„Tohle se ti nepovedlo, vole“ řekl on. To teda ne. Měl jsem si s sebou samozřejmě vzít černou igelitku a ty trenky odnést v ní, ale tyhle praktické organizační věci mi můj vnitřní hlas už dávno nepřipomíná. To ho ani nenapadne. Nicméně s posměškem, to on vždycky přispěchá hned. To mi naservíruje bez váhání.
No, ale co nadělám. Vracím se se sklopenýma ušima na místo 64A, tam se posadím a prsty prohrábnu své zbylé vlasy, přičemž rukou zajedu až někam do týla. Do p****e. Tak, a teď mám zde, na horní palubě Boeingu 747-436 z ostudy kabát. A pěkně hned na začátku. To jsem si to představoval teda jinak, když jsem si tu letenku kupoval. Ale víte, co by mě fakt zajímalo? Jestli Sam Chui nosí v letadlech pod pyžamem trenky, anebo jestli to má hozené stejně jako já. Bez trenek. A kdybych věděl, že on to dělá stejně jako já – že se na záchodech svlíká do naha – to by můj šrám na duši docela vyléčilo. On tedy Sam Chui trenky určitě nenosí, on je spíš ten typ na slipy, ale jestli chodí v letadlech spát pod pyžamem bez, to už se z jeho fotek opravdu vyčíst nedá. A tak kdybyste Sama někde ve světě potkali, prosím, zkuste se ho zeptat. Už kvůli mně. Opravdu moc, moc by mi to pomohlo...
Dík.
Ale pro tento okamžik mi ale nezbývá, než se se svou ostudou smířit. Než jí celou pěkně spolknout. Jednu velkou, hořkou lžíci. Ale zklamání se směj, do práce se dej, nebo jak to bylo v té písničce. „Anebo to přechlastej, vole“ řekne on. A to je vlastně také řešení. U starších mužů ostatně docela oblíbené. A já to tak asi udělám. Ale napřed si sklopím svou trnož, natáhnu si nohy a … ono to všechno možná přeci jen stálo za to. Nyní mám pohodlí mnohem větší. Radikálně větší!
Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách.
.. i výhled na Rolls Royce tu mám.
A obrazovka IFE, i když zde na klasikách je ještě ta původní, předpotopní, tak ona přesto ukazuje správně. A v „z“ sedačce a s tím výklopným taburetem, bez trenek a v ponožkách, to by v tom byl čert, abych se do Las Vegas nedoškobrtal. A když to vezmu globálně, nic lepšího jsem pro sebe vlastně ani udělat nemoh:
Pak andílci rozdávají horké ručníčky, které ale já zásadně nefotím, protože mi to přijde pornografické a pak je čas rozmyslet se, jak to bude s obědem. Ale to není nikterak složité. Na výběr máme celkem ze čtyř možností, z čehož biftek upražený v horkovzdušné troubě si nechci ani představovat, rizota jsem cítím syt ještě z dob svého závodního stravování – a ta nová, cizokrajná risotta vypadají všechna jak kočičí zvratky - no a salát, to přeci není žádný oběd pro chlapa. A protože na filé s kaší jsem se zatím vždy v životě těšil, dám si ho i dnes. A je to. Má volba navíc letušku evidentně potěší a já jí podezírám, že to její potěšení plyne z toho, že všechna ostatní jídla jí už došla. I to se v dnešní nové době stává.
No a potom k řadě 64 přicouvá i s aperitivním vozíkem ta moje „rentgenová“ letuška. Co si prý dám k pití. A já si dám si šampus a ne, vůbec se před letuškou nestydím, že na sobě nemám trenky. Nebo se tak alespoň snažím tvářit. Mám před sebou další přípitek dne, i když teď si rychle nemohu vzpomenout, kolikátý už. No a protože šampaňské jsem zatím vždy pil buď jen s vodkou, anebo s redbulem, poprosím letušku, ať mi do sklenice cintne trochu té červené omáčky créme de cassis. To jsem zatím ještě nikdy v životě nezkusil. A tak dostanu s šampaňské s tyčkou:
Jaké že to je? No nic moc, ale hlavně jsem zklamaný z oříšků. Tohle, co vidíte, to je přesně ta nová, dnešní doba - žádná úhledná mistička, nic není horké. Tady máš pytlík, ty prémiovej plebsi, a roztrhni si ho sám. Ne, opravdu nechápu, proč při všem tom cateringu, který se musí naložit - jen toho skla kolik vezeme – a misky na oříšky nejsou?
Nenadělám nic.
Ale však ono zase není tak zle. Na některých delších dálkových letech British Airways se totiž podle předpisů podávají hned dva aperitivy. A tento předpis, v dnešní době nevídaný, se naštěstí týká i mého letu do Vegas. Tento let je dostatečně dlouhý a z Londýna odlétá v té správné denní době. Letuška se mě už ale na nic neptá. Jen přijede s vozíkem, a nataženým palcem a ukazováčkem, které si naklopí k ústům, mi z uličky naznačí chlasty chlasty. Ó ano, jistě. Do druhé nohy si dám růžové Castelnau. Ale protože to ani já neumím vyslovit, omezím se jen na konstatování „pink šempejn“.
A aby nedošlo k nějakém nedorozumění, znovu opakuji, že pytlovitý tvar ponožek mají na svědomí British Airways Plc, PO Box 365, Harmondsworth, UB7 0GB, England, kdyby se vám něco nelíbilo. Protože ty ponožky jsem od nich dostal darem. Bez výběru.
A jako je to u British Airways již obvyklé, první servis trvá neskutečně dlouho. Nevím proč tomu tak je, ale teprve až když jsme zde:
.. přistane mi na stole toto:
Arabský mladík na 64B se sice okamžitě pustí do jídla, bez váhání a přímo mně před očima, ale já bych si na to přeci jen s dovolením zatáhnul ten divider. A tak ho prostředníčkem levé ruky vytáhnu za rantl až do polohy zataženo a pak chci rozbalit svůj příbor, když tu se divider se šíleným lomozem zase zřítí dolů. Arab se na mě podívá a s plnými ústy řekne „Sorry“. Pak kdesi nahoře, na skořepině sedadla úplně zeshora, nahmátne příslušný čudlík a divider se začne zvedat sám. Ono to stínítko má servo! Ztrácející se hlavě za stínítkem už stačím říct jen „Aha“.
.. a zase jsem za blbce.
Vždyť ten divider se tu zatahuje čudlíkem! Ale čudlíkem, který z místa cestujícího není vůbec vidět! Dokonalá past na české světáky, nicméně dolů, to už se zástěnka může stlačit rukou. Ale tohle sem fakt nevěděl. Já totiž Club World na vlastní kůži zažil naposledy v době, když byl ještě mezi sedadly jako divider jen obyčejný plátěný „vějíř“. A ten se zatahoval fakt ručně.
Boeingy 747 verze -400, vyráběné někdy od roku 1988, mají prodloužený upperdeck, který je certifikován pro 110 cestujících. Ti by ale v tomhle počtu měli k dispozici dohromady jen jeden záchod a nikdy by nedostali žádné občerstvení, protože sami ti cestující by seděli ve vybourané kuchyňce. British Airways ale mají na upperdecku nainstalovaných pouhých 20 sedadel. Tedy místa víc než dost...
Moji spolucestující se pomalu courají uličkou. Já je ale sotva vnímám a snad jen tak okrajově si představuji, že sousední sedadlo 64B by mohlo zůstane volné. Nicméně rozum napovídá, že se to nestane. O upperdeck je totiž vždycky rvačka. Velká.
Andílci nám rozdávají meníčka.
Protiběžný seating u British Airways je moc príma, pokud letíte ve dvou. Ke svému sousedovi tak nemusíte otáčet hlavu, ale vidíte si navzájem téměř z očí do očí:
Pakliže však člověk letí sám, ocitá se tváří v tvář cizinci. To se ale kupodivu dá dost dobře vydržet a ono není to o nic horší, než jet s cizím člověkem ve vlaku a hlavně – zde v Club World lze po startu mezi sedadly vytáhnout divider a sousedova hlava tak zmizí za zástěnou z mléčně bílého plastu. A člověk má klid.
Sedadla 64A a přes uličku 64K jsou patrně ta nejžádanější místa v celé kabině Club World. V praxi vypadá sedadlo 64K takto:
.. ono na té fotce sice je, ale vy ho vůbec nevidíte – je to místo u okna – a přesně to je na 64K tak moc lákavé. Veliká porce soukromí, což je dnes v letadlech ten nejžádanější luxus. Moje místo 64A je co do nenápadnosti plně srovnatelné s 64K, jen má ještě takový malý bonus navíc. Tím bonusem je taneční parket:
… kousek zbytečného místa, malá plocha, která je určena pro rozložení babycotu. Taneční parket je pro leteckou dopravu opravdu nezvyklý designový prvek, na kterém je vidět, že tohle letadlo pochází ještě ze starých dobrých časů. Babycot je totiž zde umístěn jaksi „na účet“ letecké společnosti a neubírá ani milimetr z místa pro cestujícího. V nových, plastových letadlech je už tomu samozřejmě jinak. Kdo chce postýlku pro dítě i v dnešní nové době, musí se již povětšinou smířit s tím, že to bude úkor jeho vlastního osobního prostoru – a to i když poletí třeba ve first class. Ovšem jakkoliv se tento kousek zbytečného místa může zdát cestujícímu bez infanta naprosto k ničemu, stále zde platí „zlaté pravidlo“, že na dálkových letech má každý centimetr místa navíc cenu zlata. Ať už se nachází kdekoliv. A na tanečním parketu nejen že si člověk může zatancovat sambu, pokud to umí, ale hlavně je to výhodný manipulační prostor pro korzování do a z uličky. Člověk se na tom plácku prostě může pohodlně otočit a nemusí cestou na WC zatahovat břicho ani zadek. A i to za ty prachy stojí!
Další velkou výhodou horní paluby jsou ty tolikrát zmiňované přihrádky pod okny.
Sedadlo Club World je totiž samo o sobě velmi úzké, na šířku má jen 50 centimetrů (v economy je šířka sedadla 44 centimetrů), ale pokud jsou tu vedle ty zaklápěcí přihrádky, užitný prostor pro cestujícího se rázem větší zhruba o polovinu. O polovinu oproti jakémukoliv jinému místu ve stejné třídě na hlavní palubě! A to už je obrovský rozdíl. Na 64A má člověk pro sebe dalece přes dva metry místa na délku a nějakých 75 centimetrů místa na šířku.
Tady si klidně můžete zacvičit jógu.
Ale já dnes jógu cvičit nehodlám. Raději se podívám, copak bude dnes dobrého. Co nám „světoví šéfkuchaři“ z mezinárodních interhotelů přichystali za šlichtu.
A to je ten správný čas pro třetí přípitek dne. Takže na zdraví!
Taittinger není kdoví co (čte se to tetanžé, vole), ale pořád lepší než Bohemia Demi a ono vlastně každé šampaňské, které chutná líp než demíčko, je pro mě až příliš dobré šampaňské.
Nástup se chýlí ke konci a přichází se můj soused. Na sedadlo 64B usedá mladíček těsně kolem třicítky a naštěstí to není Čech. To ani náhodou. Mladý pán je totiž Arab. Tipuju ho někam směrem na Libano či tak nějak okolo. Má na sobě tričko s výstřihem ve tvaru písmenka V a taky džíny. A i když to podle popisu asi tak nevypadá, je už od pohledu zřejmé, že mladý pán nemá hluboko do kapsy.
Z letenkářského pohledu ho zařazuji do bonitní třídy „střední šlechta“.
… i když teda silně pochybuji, že všechny ty prachy, které má právě teď na kreditce, si vydělal sám. A slečny zlatokopky by pro něj možná měly ještě i jiná ohodnocení, ale to už není můj obor. Pozdravíme se, mladíček se uvelebí a začne se společenskou koverzací. Anebo lépe řečeno, on začne krafat o sobě. To se občas stává. Do Las Vegas prý jede na pouhé čtyři dny, má dost zřetelný francouzský přízvuk, ale teď na mě mluví anglicky a rozhodně není muslim.
Je tak trochu záhada.
Já totiž obvykle vidím na lidech napsané celé jejich příběhy, přičemž muži ještě navíc mají pod svým levým okem i tužkou načrtnutné datum, kdy naposledy souložili – a mě tedy stačí jen si vzít brýle na blízko a trochu se předklonit, pokud to datum chci přečíst – ale o mladíkovi na 64B nevím skoro nic. Dokonce váhám, jestli se tenhle chlap v Evropě už narodil, ale to spíš ne. Jediné, co o něm mohu říct s jistotou je, že mu jeho papínek platil, anebo stále ještě platí nějakou prestižní západní univerzitu, dost možná právě ve Francii a po jejím absolvování je mladý pán již předem odsouzen k nějakému docela nudnému prestižnímu zaměstnání a také k touze po vlastní jachtě, kteráž ho bude v jeho životním úsilí úporně popohánět až někdy do padesáti.
Dle svých vlastních slov jede Arab do Las Vegas na bachelors party. Upozorním ho, že u nás tomu říkáme stags party a on se tomu hýkavě zasměje. Vlastně prý mám pravdu. „A proč jedeš do Las Vegas ty?“ zeptá se mládenec.
Na poslední chvíli zadržím výbuch smíchu. „Tak to bys nepobral, vole“ odpoví můj vnitřní hlas, ale já musím vymyslet ještě něco sám za sebe. Nějakou oficiální verzi, která bude v mezích mladíkova chápání. Kdybych mu měl totiž odvyprávět celou genezi tohodle tripu, jednak bych to v angličtině ani nedal a hlavně náš let je na to příliš krátký. A věřte mi, on by to stejně nepochopil. Ani za mák. „Jen si tak na pár dní odfrknout.“
„Aha“
Arab je dostatečně poevropštělý na to, aby z mé diplomatické odpovědi odvodil, že diskuze právě skončila. A tak si rozloží svůj vlastní výtisk Financial Times a schová za ně hlavu.
Tak, to bychom měli.
Andílci teď rozdávají kosmetické balíčky. Či spíše plátěné pytle na boty, ve kterých je naházeno několik dalších - pro mě nezbytných - serepetiček. Hlavně balzám na rty, aby tam byl, na to já totiž na dálkovách trpím. Je tam. A hlavně ať tam jsou – no ano, hádáte dobře. Ponožky. Ty já potřebuju nutně. Můj tajný plán s nimi totiž počítá a bez svého tajného balíčku a bez těchto rozdávaných ponožek bych byl se svým plánem v koncích. Zatím mi ale vše bezchybně vychází a hned po startu Plán rozjedu.
Začínáme couvat z gatu. Já osobně ale jedu dopředu, protože vlastně sedím obráceně. A na to jsem také docela zvědavý, jaké to bude. Letět na sedačce otočené po směru letu. V autobuse bych z toho blinkal, ve vlaku je mi to jedno a z produktového školení British Airways mám naučeno, že letět zády ke směru letu je prý o mnoho pohodlnější, než sedět „normálně“. Tak teď konečně sám zjistím, jak se věci doopravdy mají a jestli nám produkťáci lhali. Ovšem musím už dopředu konstatovat, že koncept obráceného sezení je u British Airways v provozu již od roku 2000 a dosud si nikdo ze zákazníků nestěžoval. To je 16 let.
V kabině, kde sedí cestující hlavama do různých směrů probíhá bezpečnostní instruktáž trošku jinak. Napřed jsme vyzváni, ať si všichni sundáme sluchátka a vyklopíme obrazovky. Potom letuška objede kabinu a zkontroluje, jestli jsme to opravdu udělali. No a pak nám na obrazovkách pustí film. Po bezpečnostní instruktáži obrazovky zase povinně zaklopit a letuška znovu obejde kabinu. No a pak se připoutám, vezmu si do ruky foťák a jsem připraven začít se vznášet.
Můj tajný balíček, dosud nenápadně schovaný v přihrádce, se už celý tetelí nedočkavostí a já mám v plánu ho rozbalit hned po startu, jakmile zhasne transparent Připoujte se. Celý si ho vezmu s sebou na toaletu, která je tu hned za poslední řadou sedadel - stejně jako tenkrát – a já tam budu první – stejně jako tenkrát – a co na tom hajzlu hodlám dělat, na to se opravdu nedá přijít. No, myslím si že nedá, ale uvidíme.
A produkťáci nelhali. Sedět v letadle „obráceně“ je opravdu o mnoho lepší, než sedět klasicky proti směru letu. Na světě je ale bohužel jen málo příležitostí takovou věc vyzkoušet. Jediní, kdo mají sedadla obrácená po směru letu jsou právě British Airways a potom, pokud si dobře vzpomínám, už jenom United Airlines. U všech ostatních společností jsou v businessu sedačky tak maximálně pod nějakým křivým úhlem, ale nikoliv zcela po směru letu. Škoda.
Zacuká mi v horním rtu.
Vezmu foťák a vycvaknu poslední snímek místa 64A ještě v normálním stavu, před provedením mé tajné akce. V rozčilení si vyfotím svojí nohu v bílé ponožce a taky inkriminovanou přihrádku s igelitkou uvnitř. Pak už foťák odložím, rozepnu si bezpečnostní pás a čekám na signál.
Ping!
Obrázek bezpečnostního pásu zhasnul. Teď! Neváhám ani vteřinu. Otevřu přihrádku číslo dvě, popadnu igelitku, vypotácím se z místa, na tanečním parketu si přendám igelitku do podpaží a vyrážím směrem k hajzlu. Letušky se teprve odepínají ze svých jump seatů. Načasování mám dokonalé. Jakmile vpadnu na hajzl, rychle za sebou zamknu, nohou schodím poklop od záchodové mísy a zarolovanou igelitku na ten poklop položím. To byl předem naplánovaný úkon číslo jedna.
Podívám se do zrcadla.
Uvidím v něm idiota, který si s sebou zapoměl vzít bačkory, obal na smradlavé boty a náhradní ponožky. Tedy tři čtvrtiny ze všech věcí potřebných k provedení Plánu. Debile, řeknou ústa v zrcadle. Jak jsem pospíchal, tak jsem prostě zapomněl! No nic, co by udělal James Bond na mém místě? On by přece improvizoval, v tom je nejlepší. A proto musím improvizovat taky. Rozhlédnu se po kabince, kde je tu poutko na kabáty a ono je přesně tam, kde bylo tenkrát. Ze zásobníku vytáhnu dva papírové ručníky a ty hodím na zem. Vyzuju si boty a na ručníky si stoupnu. Pak si rozepnu kalhoty a i když náklon letadla ve stoupání činí tento úkon náročným, vysvleču si džíny, pěkně jednu nohavici po druhé. Smotám je do klubka, nadzvednu svojí černou igelitku a zamotané džíny položím pod ní. Potom igelitku rozroluju, šáhnu do ní a vyndám první část svého kontrabandu. Toto vyndané vybavení na sebe navěsím. Pak si rozepnu košili a pověsím jí za poutko na věšáček. Vytáhnu z igelitky i druhou část kontrabandu a též ho na sebe navleču. Košili z věšáku zase sundám, jen tak ve vzduchu jí orientačně složím, aby nebyla jó zmačkaná a vložím jí do vyprázdněné černé igelitky. A pak do ní hodím i džíny. Vrávorám, ale obuju si znova boty – měl jsem mít ty bačkory, sakra – no a pak se narovnám a podívám se znovu do zrcadla.
Uvidím v něm chlapa oblečeného do pyžama. A docela mu to sluší.
Tak, to bychom měli. Odemknu dveře od hajzlu. Naštěstí venku nikdo nestojí. Žádná fronta. Nenápadně nakouknu do kabiny. Žádné podezíravé pohledy mým směrem, každému jsem u zadku. Výborně! A tak ladně nakráčím přes taneční parket na místo 64A, igelitku hodím do přihrádky číslo dvě, zuju si boty i ponožky, ty schovám do jejich vlastní igelitky a na úplný závěr vytáhnu z dárkového kosmetického balíčku jedny čerstvé voňavé fusekličky á la British Airways. Ty dvěma prsty jen zlehka nasunu na chodidla, protože ty ponožky jsou mi velké.
Tak. A je to. Konec akce. Teď už nezbývá, než si nohy pěkně natáhnout. Áááách.
Je hned několik důvodů, proč sezení je tu tolik ááách.. Za prvé - sedadlo má úplně rovná záda bez podhlavníku, který by pod krkem někomu mohl dělat hrb a jinému díru a kdo snad chce, může se vždy individuálně zaplácnout polštářem. No a za druhé - sedačka samotná má tzv. „z“ tvar, či spíše graficky znázorněno:
╮╱
.. a sedák tedy není vodorovně, jak jsme na to zvyklí z ekonomické třídy, ale už v základní poloze, kterou bychom mohli označit za formálně upright, je mírně zkosený. Zadek je tedy zaražen do jakéhosi ďolíku, což vylučuje bolesti zad i při velmi dlouhém sezení. Špatně se z toho sice vstává, ale jakmile člověk jednou do sedačky zapadne, prdelkou je jako v bavlnce. To vše ještě doplňuje detašovaná podnožka, či chcete-li taburet, anebo česky řečeno trnož. Tu trnož lze nastavit hned do několika úhlů a „zapomněl sis sundat trenky, vole“ ohlásí mi vnitřní hlas. Hele, teď si hraju s taburetem tak nevotravuj .. a tu trnož lze nastavit hned do několika úhlů sklonu, aby si dokonale pohodlnou relaxační polohu mohl najít každý cestující, bez ohledu na svou tělesnou výšku či délku nohou. „Řikám, máš na sobě trenky, vole“ vnitřní hlas je neodbytný. Ta polohovací trnož je sice geniální, ale mně teď pomalu dochází, že jsem si na tom záchodě zapomněl sundat trenky. Sedím tu na 64A v pyžamu a pod tím pyžamem mám trencle. Vždyť takhle se ale pyžama nenosí! Zkoumám, jaký vliv má přítomnost spodního prádla na subjektivní míru pohodlí a rázem zjišťuji, že velký. Všechna ta pyžamová vzdušnost a pocity lehkosti jsou ty tam. Když doma spíte v pyžamu, taky pod ním přece nemáte trenky, že ne?
Tedy, já bych to v těch trenkách do Las Vegas asi i vydržel, ale rozhodně se mi nechce celou cestu snášet výčitky toho chlapa uvnitř, co mě pořád oslovuje vole. Ten by mi dal! A tak mi nezbývá, než poníženě vyndat zase bačkory z přihrádky, obout si je, vstát a jít znovu na záchůdek ty trenky si svlíknout. Protože co nemám v hlavě, to musím mít v nohách. A tak se zvednu a odcházím směr taneční parket, tam se otočím a pak tiše vklouznu na záchod. Zamknu za sebou, bez jakéhokoliv dalšího váhání provedu jeden velký, ostrý striptýz – a ano, v bačkorách to jde o mnoho snáz – no a potom si kalhoty od pyžama znovu obléknu a podívám se na sebe do zrcadla:
Né, dělám si samozřejmě srandu. Takové pyžamo já nemám. Na vojně jsem sice v přesně takovém erárním pyžamu spal několik set nocí, ale pak jsem ho s gustem zase vrátil státu a od té doby již ve žlutých pyžamech spát odmítám. Mé dnešní pyžamo je tmavě modré a na rozdíl od herce Jiřího Kopty, kterého vidíte na fotce, já zatím pořád ještě žiju. I když mám mnohem méně vlasů. Taková je realita dneška.
Trenky jen tak smotám, strašně nenápadně si je strčím z boku pod pyžamo a tam je zlehka přidržuji levou rukou, aby nespadly na zem. To by mělo stačit. Trenky takto odnesu až ke svému místu a tam je hodím do jedné z podokenních přihrádek. To je celé a dýl už bych se na hajzlu zdržovat neměl, jinak prošvihnu aperitiv.
Prudkým trhnutím odjistím dveře od hajzlu a rozrazím je, přičemž až do této chvíle jsem si myslel, že vyvalit oči až k vypadnutí umí fakt jenom černoši. Omyl. Jak jsem totiž ty dveře rozrazil, stála tam.
Letuška.
A to byste měli vidět, jak jsem se u toho tvářil. Tohle jsem fakt nečekal. Tedy ona tam ta letuška jen tak nestála. Ona jela kolem s vozíkem plným aperitivů a já rozrazil dveře přesně v tom okamžiku, kdy vozík už projel a letuška svým tělem právě míjela dveře od hajzlu. Na milimetr přesně. Mě se takové věci prostě stávají. Nevím sice proč, ale stávají se.
Letuška se rozražených dveří lekla div si neuprdla – promiňte - v tom úleku udělala půlkrok vzad a ještě u toho stihla vykřiknout ááá. Potom jakž takž znovu popadla balanc, přičemž se chytila pravou rukou za své levé ňadro a ihned se na mě obrátila s výčitkou: „You scared me!“ Tak to jsem nechtěl. To jsem přesně nechtěl, abych takhle v pyžamu – pod kterým jsem na ostro – musel řešit nějaký větší potíže. A zrovna s letuškou! „Ona to na tobě pozná, vole“ řekl on. No jo vlastně. Letušky a ty jejich rentgenové oči... začínám rudnout v obličeji. Vždyť ona letuška přeci pozná, že na sobě nemám trenky. Ona pozná, co jsem na tom záchodě právě dělal, protože letušky na cestujících vidí úplně to samé, co na cestujících vidíme my prodejci – tedy všechno. A tak rychle zvednu pravou ruku k obličeji a začnu s ní na letušku dělat posunky a chytat se za nos, jako že já nic, že já český muzikant.
Ale to je jen takový marný pokus...
Ona totiž doopravdy existuje jakási vyšší síla, která ovládá veškerý pozemní i letový personál po celém světě. A právě tato mocná síla právě teď postrčila letušku, aby se zcela bezdůvodně podívala chlapovi stojícímu v záchodových dveřích do pasu. Tedy tam, kde svírám z boku pod pyžamem smotané trenky. Dělají tam takovou malou nepřirozenou bouli a já si tam tu bouli přidržuji rukou. A ne letuško, já si tam tou rukou nepřidržuji ruční granát, pistoli ráže 9 milimetrů a dokonce ani vystřelovací nůž ne. A ano, přesně jak tušíš, tak to pod tím pyžamem jsou trenky, letuško. Trenky, které jsem si právě teď na záchodě svlíknul a pod tím pyžamem, které na mě vidíš, jsem úplně n.a.h.ý.
Stačí?
Evidentně ano. Letuška není dnešní, ani slepá, takže jak uviděla to, co uvidět neměla, přestala se smát, pohledem se svezla po dveřích záchoda až někam ke stropu a pak už jen bez dalšího drcla do svého vozíku a odkráčela uličkou.
„Tohle se ti nepovedlo, vole“ řekl on. To teda ne. Měl jsem si s sebou samozřejmě vzít černou igelitku a ty trenky odnést v ní, ale tyhle praktické organizační věci mi můj vnitřní hlas už dávno nepřipomíná. To ho ani nenapadne. Nicméně s posměškem, to on vždycky přispěchá hned. To mi naservíruje bez váhání.
No, ale co nadělám. Vracím se se sklopenýma ušima na místo 64A, tam se posadím a prsty prohrábnu své zbylé vlasy, přičemž rukou zajedu až někam do týla. Do p****e. Tak, a teď mám zde, na horní palubě Boeingu 747-436 z ostudy kabát. A pěkně hned na začátku. To jsem si to představoval teda jinak, když jsem si tu letenku kupoval. Ale víte, co by mě fakt zajímalo? Jestli Sam Chui nosí v letadlech pod pyžamem trenky, anebo jestli to má hozené stejně jako já. Bez trenek. A kdybych věděl, že on to dělá stejně jako já – že se na záchodech svlíká do naha – to by můj šrám na duši docela vyléčilo. On tedy Sam Chui trenky určitě nenosí, on je spíš ten typ na slipy, ale jestli chodí v letadlech spát pod pyžamem bez, to už se z jeho fotek opravdu vyčíst nedá. A tak kdybyste Sama někde ve světě potkali, prosím, zkuste se ho zeptat. Už kvůli mně. Opravdu moc, moc by mi to pomohlo...
Dík.
Ale pro tento okamžik mi ale nezbývá, než se se svou ostudou smířit. Než jí celou pěkně spolknout. Jednu velkou, hořkou lžíci. Ale zklamání se směj, do práce se dej, nebo jak to bylo v té písničce. „Anebo to přechlastej, vole“ řekne on. A to je vlastně také řešení. U starších mužů ostatně docela oblíbené. A já to tak asi udělám. Ale napřed si sklopím svou trnož, natáhnu si nohy a … ono to všechno možná přeci jen stálo za to. Nyní mám pohodlí mnohem větší. Radikálně větší!
Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách.
.. i výhled na Rolls Royce tu mám.
A obrazovka IFE, i když zde na klasikách je ještě ta původní, předpotopní, tak ona přesto ukazuje správně. A v „z“ sedačce a s tím výklopným taburetem, bez trenek a v ponožkách, to by v tom byl čert, abych se do Las Vegas nedoškobrtal. A když to vezmu globálně, nic lepšího jsem pro sebe vlastně ani udělat nemoh:
Pak andílci rozdávají horké ručníčky, které ale já zásadně nefotím, protože mi to přijde pornografické a pak je čas rozmyslet se, jak to bude s obědem. Ale to není nikterak složité. Na výběr máme celkem ze čtyř možností, z čehož biftek upražený v horkovzdušné troubě si nechci ani představovat, rizota jsem cítím syt ještě z dob svého závodního stravování – a ta nová, cizokrajná risotta vypadají všechna jak kočičí zvratky - no a salát, to přeci není žádný oběd pro chlapa. A protože na filé s kaší jsem se zatím vždy v životě těšil, dám si ho i dnes. A je to. Má volba navíc letušku evidentně potěší a já jí podezírám, že to její potěšení plyne z toho, že všechna ostatní jídla jí už došla. I to se v dnešní nové době stává.
No a potom k řadě 64 přicouvá i s aperitivním vozíkem ta moje „rentgenová“ letuška. Co si prý dám k pití. A já si dám si šampus a ne, vůbec se před letuškou nestydím, že na sobě nemám trenky. Nebo se tak alespoň snažím tvářit. Mám před sebou další přípitek dne, i když teď si rychle nemohu vzpomenout, kolikátý už. No a protože šampaňské jsem zatím vždy pil buď jen s vodkou, anebo s redbulem, poprosím letušku, ať mi do sklenice cintne trochu té červené omáčky créme de cassis. To jsem zatím ještě nikdy v životě nezkusil. A tak dostanu s šampaňské s tyčkou:
Jaké že to je? No nic moc, ale hlavně jsem zklamaný z oříšků. Tohle, co vidíte, to je přesně ta nová, dnešní doba - žádná úhledná mistička, nic není horké. Tady máš pytlík, ty prémiovej plebsi, a roztrhni si ho sám. Ne, opravdu nechápu, proč při všem tom cateringu, který se musí naložit - jen toho skla kolik vezeme – a misky na oříšky nejsou?
Nenadělám nic.
Ale však ono zase není tak zle. Na některých delších dálkových letech British Airways se totiž podle předpisů podávají hned dva aperitivy. A tento předpis, v dnešní době nevídaný, se naštěstí týká i mého letu do Vegas. Tento let je dostatečně dlouhý a z Londýna odlétá v té správné denní době. Letuška se mě už ale na nic neptá. Jen přijede s vozíkem, a nataženým palcem a ukazováčkem, které si naklopí k ústům, mi z uličky naznačí chlasty chlasty. Ó ano, jistě. Do druhé nohy si dám růžové Castelnau. Ale protože to ani já neumím vyslovit, omezím se jen na konstatování „pink šempejn“.
A aby nedošlo k nějakém nedorozumění, znovu opakuji, že pytlovitý tvar ponožek mají na svědomí British Airways Plc, PO Box 365, Harmondsworth, UB7 0GB, England, kdyby se vám něco nelíbilo. Protože ty ponožky jsem od nich dostal darem. Bez výběru.
A jako je to u British Airways již obvyklé, první servis trvá neskutečně dlouho. Nevím proč tomu tak je, ale teprve až když jsme zde:
.. přistane mi na stole toto:
Arabský mladík na 64B se sice okamžitě pustí do jídla, bez váhání a přímo mně před očima, ale já bych si na to přeci jen s dovolením zatáhnul ten divider. A tak ho prostředníčkem levé ruky vytáhnu za rantl až do polohy zataženo a pak chci rozbalit svůj příbor, když tu se divider se šíleným lomozem zase zřítí dolů. Arab se na mě podívá a s plnými ústy řekne „Sorry“. Pak kdesi nahoře, na skořepině sedadla úplně zeshora, nahmátne příslušný čudlík a divider se začne zvedat sám. Ono to stínítko má servo! Ztrácející se hlavě za stínítkem už stačím říct jen „Aha“.
.. a zase jsem za blbce.
Vždyť ten divider se tu zatahuje čudlíkem! Ale čudlíkem, který z místa cestujícího není vůbec vidět! Dokonalá past na české světáky, nicméně dolů, to už se zástěnka může stlačit rukou. Ale tohle sem fakt nevěděl. Já totiž Club World na vlastní kůži zažil naposledy v době, když byl ještě mezi sedadly jako divider jen obyčejný plátěný „vějíř“. A ten se zatahoval fakt ručně.