Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Edit: omlouvám se za ošklivé přeostřené fotky, ale bohužel momentálně nemám čas na opravy
Je přelom podzimu a zimy 2015 a objevuje se informace o nové lince Wizzairu ze Skopje do Bratislavy. Nejdřív mě to nechává docela klidným, Wizzair příliš v lásce nemám a Makedonie moje vysněná destinace není. Jednoho dne jsem ale trávil svůj večer v restauračním zařízení, večer se přehoupl v noc, střízlivost v nestřízlivost a já si řekl, že za 9 € přeci ty letenky nenechám ležet.
Postupem času jsem na tuto opileckou vložku úplně zapomněl a až na jaře mě trklo, že mám vlastně koupenou letenku z Makedonie na červen a bylo by docela fajn naplánovat taky cestu tam. Chvílemi jsem uvažoval, že letenku hodím do koše, ale to bych to nebyl já, abych si zase nevymyslel nějakou pitomost.
A taky že vymyslel:
Jsou 4 hodiny a 20 minut ráno a mě zvoní budík. Nejprve si řeknu, že jen sním, pak sám sobě trochu zandávám, ale nakonec celá procedura sebemrskačství zabere výjimečně docela krátkou dobu a za pár chvil už mířím na první ranní metro:
Je 5:15 a na hlavním nádraží je nával jako ve špičce, inu prázdniny dělají své. Na celém nádraží je otevřená jen jedna velice předražená bageterie, ale hlad mi říká, ať nejsem škrt a něco mu koupím. Ok, proč ne… V polospánku a nervozitě z cesty mi ani nedojde, že jsem za jednu bagetu a jednu kávu zaplatil 206 Kč. Trápí mě jiná myšlenka. Je pátek, sice brzy ráno, ale zase prázdniny a já jedu vodáckým expresem směrem na Budějovice a Rybník. A vodáci dokážou být ve vlaku velmi hluční. A taky velmi opilí. Naštěstí je ale na ně asi opravdu moc brzy a my tak opouštíme ranní Prahu skoro prázdní.
Vlak se lidmi s pádly a barely zaplní až v Budějovicích, ale já mám štěstí a kupé nakonec zůstane jenom pro mě až do Lince, kam dorazíme se 4 minutovým zpožděním. Ale to je v pohodě, na přestup mám minut 8 a vlak do Villachu přeci počká. Z vlaku do Villachu už jsem viděl jen koncová světla. Odjel o 3 minuty před jízdním řádem.
Naštěstí se svět neboří, pojedu curyšským railjetem za pár minut a svůj vlak do Villachu nakonec v Salzburku ještě chytnu. Tak se taky stalo. I když by bylo lepší, kdybych chytnul ten původní vlak. V railjetu totiž jel školní výlet. A pokud se vám někdy zdálo, že dnešní mládí jsou akorát nevychovaní spratci, pak si zajeďte do Rakouska a to teprve uvidíte dacany. No, po několika ránách míčem do hlavy jsme naštěstí dorazili do Salzburku, kde jsem skutečně nastoupil na své původní InterCity směrem na jih. Venku krásné počasí, cesta přes Alpy, to bude super jízda.
Jasně, trať je opravdu krásná, ale malinko víc bych si cestu užil, kdyby fungovala klimatizace. Nebo kdyby alespoň byl vůz vybaven otevíratelným okny. Nu což, do Villachu jsem dojel uvařený ve vlastní šťávě. Venku 32 stupňů a dvě a tři čtvrtě hodiny na přestup.
Nakonec jsem ale zjistil, že Villach je plný příjemných kaváren, které poskytují stín a chlazené pivo, což spolu s typickými upravenými rakouskými domy, promenádou podél Drávy a pěkným horským pozadím, udělalo z přestupu docela příjemnou vložku.
EuroCity už z Villachu vyjíždí s 25 minutovým zpožděním a já nemám v Záhřebu zase tolik času na přestup. Cesta přes Slovinsko se navíc hrozivě vleče, byť nutno podotknout, že celou dobu opravdu pěknou krajinou. Aspoň mám opět štěstí na prázdné kupé. Do Záhřebu nakonec přijíždíme s půlhodinovou sekerou, vyletím do 35 stupňového horka (21:30), ale autobusové nádraží naštěstí není daleko, takže svůj spoj do bosenského lázeňského městečka Laktaši stíhám. Sice tak tak, ale na to se historie neptá. Autobus naštěstí velmi pohodlný a moderní a i cesta docela rychle ubíhala…až na hranici. Větší zmatky jsem snad na hraničním přechodu nikdy nezažil, ale nakonec jsme se asi po hodině a půl přeci jen do Bosny probojovali, je ale vidět, že jízdní řád s takovými problémy zjevně počítá, protože do Laktaši dojíždíme jen s 10 minutovým zpožděním.
Hotel jsem prozíravě objednal 2 minuty chůze od zastávky, lázeňský 4* komplex, který by si zasloužil stěží hvězdy 2 a za snídani, při které nabízeli formou švédských stolů na výběr mezi ničím a ničím, si rovnou mohli odpustit.
BNX-BEG
Air Serbia, ATR72
LF 100%
Ráno ještě během hodiny stihnu opravdu zevrubnou prohlídku Laktaši, abych zjistil, že se jedná o úplně obyčejnou větší vesnici. Horko a očekávání z leteckých chvil ale dělá své a já tak radši beru taxi na letiště. Jinak se na jediné letiště Republiky Srpské dostat nedá. Za 5 km platím 8 €, což se mi zdá na místní poměry hodně, ale nic s tím nenadělám, hádat se neumím.
Banjalucké letiště je opravdu malinký terminál s jedinou odbavovací přepážkou, malou kavárnou, jedním rentgenem, toaletami a místností u jediného gatu:
A taky s velkou moderní kontrolní věží:
Za chvilku se objevuje ATRko ve slušivých barvách Air Serbie. Kostelík na protějším kopci a pěkné počasí jen podtrhuje krásnou vesnickou atmosféru. Nástup probíhá rychle a efektivně, i když moc nechápu celé procesí zaměstnanců, které s úsměvem kouká, jak nastupují pasažéři a jak jejich dva kolegové nakládají zavazadla.
Let je zcela plný, nejdřív mě překvapuje velká národnostní rozmanitost spolucestujících, ale pak si uvědomím, že na Balkáně je běžná praxe, že místní žijí v západní Evropě a mají dvojí občanství.
Na krátkém 40 minutovém skoku do Bělehradu jsme dokonce dostali i docela milé a chutné občerstvení:
Před Bělehradem ještě ostrá zatáčka s výhledem na vysílač:
Přelet Dunaje a jemné dosednutí na RWY.
Bělehrad mě přivítal ještě větším horkem, a taky novou srbskou A330, která právě boardovala na linku do New Yorku:
Pro cestu do Tivatu jsem mohl zvolit let z Banja Luky na jedné letence s Air Serbií, ale protože za podobnou cenu byl k dispozici i pozdější let Montenegro Airlines, neváhal jsem ani chvíli. Čtyři hodiny na bělehradském letišti uběhly docela rychle, sice není letiště Nikola Tesly kdovíjaký zázrak, ale především v tranzitní zóně se nachází mnoho pohodlných míst k sezení nebo dokonce ležení.
Bělehradské letiště je poměrně prostorné a ani ve špičkách není úplně narváno, což je rozhodně příjemné. Pravda, občerstvení je dost předražené, ale hlad mi bohužel opět poručil, ať si něco dám a nedalo se s tím nic dělat.
BEG-TIV
Montenegro Airlines, E195
LF 100%
Co naplat, můj Embraer s pěkným podmračeným orlem na směrovce už přistál, což bylo neklamné znamení, abych se odebral ke gatu, tzn. do místnosti s rentgenem, bez oken a o velikosti obývajícího pokoje. Naštěstí ale boarding proběhl docela rychle i při plné obsazenosti. Polovinu cestujících tvořili koupáci, především ze Srbska a Německa a polovinu Černohorci vracející se domů.
Původně mi bylo docela líto, že změnili plánovaný Fokker 100 na Embraer, ale ihned po nástupu jsem si opět jen potvrdil, že jungle-jety, jak se občas trochu hanlivě Embraerům přezdívá, od E135 po E195 jsou nejpohodlnější letadla, jaká zatím znám.
Trochu mě sice vyvedl z míry divný nesympatický velký a žoviální steward, ale už po startu mám radost ze správně zvolené strany, letiště mám jako na dlani:
Pak letíme asi 20 minut nad stovkami polí, postupně se ale krajina vlní, až vyroste v početná balkánská pohoří:
Tady někde dostaneme jediné občerstvení letu:
A za půlhodinky od startu už zahajujeme klesání s úžasným výhledem na Skadarské jezero, které je ze severní strany obklopeno rovinatými močály a z jižní naopak strmými kopci:
Přeskočíme úzký pruh pohoří mezi jezerem a mořem, ukáže se nám největší černohorský přístav Bar:
a pak už finální přiblížení, u kterého si naopak nadávám, jak blbou stranu jsem zvolil, protože všechny kopce, podél kterých se do Tivatu klesá, jsou napravo a já mám výhled akorát tak přímo do Slunce.
Ale člověk nemůže mít všechno, jedna rychlá levá zatáčka a za pár sekund už sedáme na dráhu jednoho ze spottersky nejznámějších letišť v Evropě.
Letní provoz v Tivatu je známý především chartery z Ruska a okolních zemí, na jednu raritku v podobě ukrajinských Dart Airlines jsem ostatně narazil hnedka po přistání:
Výstup do horkého počastí proběhl v pohodě a velmi milou procházkou po apronu:
Jsem došel až k přeplněné pasovce, kde se tlačily davy Rusů, Ukrajinců a lidí z našeho letu. Plánoval jsem večerní spotting u dráhy, proto se mi dlouhá fronta opravdu nehodila, naštěstí se ale postupovalo rychle, pas, razítko, pas, razítko, pas, razítko a za 20 minut už jsem…ale moment, příletová hala úplně chybí! Z pasovky rovnou ven, kde postává chumel čekajících taxikářů, delegátů, rodinných příslušníků a všude je hrozný zmatek, ale mně to je jedno, vydávám se směrem k blízkému hotelu a pak hned zpátky k prahu dráhu.
Navzdory slabšímu provozu je spotting v Tivatu opravdu parádní. Přímo k dráze vede silnice, přičemž v ose RWY je snížený plot, pár metrů vedle restaurace a pláž. Tady by člověk mohl trávit hodiny i celé dny. Provoz ale končí zhruba v osm večer a s tím i moje šichta tady.
Je přelom podzimu a zimy 2015 a objevuje se informace o nové lince Wizzairu ze Skopje do Bratislavy. Nejdřív mě to nechává docela klidným, Wizzair příliš v lásce nemám a Makedonie moje vysněná destinace není. Jednoho dne jsem ale trávil svůj večer v restauračním zařízení, večer se přehoupl v noc, střízlivost v nestřízlivost a já si řekl, že za 9 € přeci ty letenky nenechám ležet.
Postupem času jsem na tuto opileckou vložku úplně zapomněl a až na jaře mě trklo, že mám vlastně koupenou letenku z Makedonie na červen a bylo by docela fajn naplánovat taky cestu tam. Chvílemi jsem uvažoval, že letenku hodím do koše, ale to bych to nebyl já, abych si zase nevymyslel nějakou pitomost.
A taky že vymyslel:
Jsou 4 hodiny a 20 minut ráno a mě zvoní budík. Nejprve si řeknu, že jen sním, pak sám sobě trochu zandávám, ale nakonec celá procedura sebemrskačství zabere výjimečně docela krátkou dobu a za pár chvil už mířím na první ranní metro:
Je 5:15 a na hlavním nádraží je nával jako ve špičce, inu prázdniny dělají své. Na celém nádraží je otevřená jen jedna velice předražená bageterie, ale hlad mi říká, ať nejsem škrt a něco mu koupím. Ok, proč ne… V polospánku a nervozitě z cesty mi ani nedojde, že jsem za jednu bagetu a jednu kávu zaplatil 206 Kč. Trápí mě jiná myšlenka. Je pátek, sice brzy ráno, ale zase prázdniny a já jedu vodáckým expresem směrem na Budějovice a Rybník. A vodáci dokážou být ve vlaku velmi hluční. A taky velmi opilí. Naštěstí je ale na ně asi opravdu moc brzy a my tak opouštíme ranní Prahu skoro prázdní.
Vlak se lidmi s pádly a barely zaplní až v Budějovicích, ale já mám štěstí a kupé nakonec zůstane jenom pro mě až do Lince, kam dorazíme se 4 minutovým zpožděním. Ale to je v pohodě, na přestup mám minut 8 a vlak do Villachu přeci počká. Z vlaku do Villachu už jsem viděl jen koncová světla. Odjel o 3 minuty před jízdním řádem.
Naštěstí se svět neboří, pojedu curyšským railjetem za pár minut a svůj vlak do Villachu nakonec v Salzburku ještě chytnu. Tak se taky stalo. I když by bylo lepší, kdybych chytnul ten původní vlak. V railjetu totiž jel školní výlet. A pokud se vám někdy zdálo, že dnešní mládí jsou akorát nevychovaní spratci, pak si zajeďte do Rakouska a to teprve uvidíte dacany. No, po několika ránách míčem do hlavy jsme naštěstí dorazili do Salzburku, kde jsem skutečně nastoupil na své původní InterCity směrem na jih. Venku krásné počasí, cesta přes Alpy, to bude super jízda.
Jasně, trať je opravdu krásná, ale malinko víc bych si cestu užil, kdyby fungovala klimatizace. Nebo kdyby alespoň byl vůz vybaven otevíratelným okny. Nu což, do Villachu jsem dojel uvařený ve vlastní šťávě. Venku 32 stupňů a dvě a tři čtvrtě hodiny na přestup.
Nakonec jsem ale zjistil, že Villach je plný příjemných kaváren, které poskytují stín a chlazené pivo, což spolu s typickými upravenými rakouskými domy, promenádou podél Drávy a pěkným horským pozadím, udělalo z přestupu docela příjemnou vložku.
EuroCity už z Villachu vyjíždí s 25 minutovým zpožděním a já nemám v Záhřebu zase tolik času na přestup. Cesta přes Slovinsko se navíc hrozivě vleče, byť nutno podotknout, že celou dobu opravdu pěknou krajinou. Aspoň mám opět štěstí na prázdné kupé. Do Záhřebu nakonec přijíždíme s půlhodinovou sekerou, vyletím do 35 stupňového horka (21:30), ale autobusové nádraží naštěstí není daleko, takže svůj spoj do bosenského lázeňského městečka Laktaši stíhám. Sice tak tak, ale na to se historie neptá. Autobus naštěstí velmi pohodlný a moderní a i cesta docela rychle ubíhala…až na hranici. Větší zmatky jsem snad na hraničním přechodu nikdy nezažil, ale nakonec jsme se asi po hodině a půl přeci jen do Bosny probojovali, je ale vidět, že jízdní řád s takovými problémy zjevně počítá, protože do Laktaši dojíždíme jen s 10 minutovým zpožděním.
Hotel jsem prozíravě objednal 2 minuty chůze od zastávky, lázeňský 4* komplex, který by si zasloužil stěží hvězdy 2 a za snídani, při které nabízeli formou švédských stolů na výběr mezi ničím a ničím, si rovnou mohli odpustit.
BNX-BEG
Air Serbia, ATR72
LF 100%
Ráno ještě během hodiny stihnu opravdu zevrubnou prohlídku Laktaši, abych zjistil, že se jedná o úplně obyčejnou větší vesnici. Horko a očekávání z leteckých chvil ale dělá své a já tak radši beru taxi na letiště. Jinak se na jediné letiště Republiky Srpské dostat nedá. Za 5 km platím 8 €, což se mi zdá na místní poměry hodně, ale nic s tím nenadělám, hádat se neumím.
Banjalucké letiště je opravdu malinký terminál s jedinou odbavovací přepážkou, malou kavárnou, jedním rentgenem, toaletami a místností u jediného gatu:
A taky s velkou moderní kontrolní věží:
Za chvilku se objevuje ATRko ve slušivých barvách Air Serbie. Kostelík na protějším kopci a pěkné počasí jen podtrhuje krásnou vesnickou atmosféru. Nástup probíhá rychle a efektivně, i když moc nechápu celé procesí zaměstnanců, které s úsměvem kouká, jak nastupují pasažéři a jak jejich dva kolegové nakládají zavazadla.
Let je zcela plný, nejdřív mě překvapuje velká národnostní rozmanitost spolucestujících, ale pak si uvědomím, že na Balkáně je běžná praxe, že místní žijí v západní Evropě a mají dvojí občanství.
Na krátkém 40 minutovém skoku do Bělehradu jsme dokonce dostali i docela milé a chutné občerstvení:
Před Bělehradem ještě ostrá zatáčka s výhledem na vysílač:
Přelet Dunaje a jemné dosednutí na RWY.
Bělehrad mě přivítal ještě větším horkem, a taky novou srbskou A330, která právě boardovala na linku do New Yorku:
Pro cestu do Tivatu jsem mohl zvolit let z Banja Luky na jedné letence s Air Serbií, ale protože za podobnou cenu byl k dispozici i pozdější let Montenegro Airlines, neváhal jsem ani chvíli. Čtyři hodiny na bělehradském letišti uběhly docela rychle, sice není letiště Nikola Tesly kdovíjaký zázrak, ale především v tranzitní zóně se nachází mnoho pohodlných míst k sezení nebo dokonce ležení.
Bělehradské letiště je poměrně prostorné a ani ve špičkách není úplně narváno, což je rozhodně příjemné. Pravda, občerstvení je dost předražené, ale hlad mi bohužel opět poručil, ať si něco dám a nedalo se s tím nic dělat.
BEG-TIV
Montenegro Airlines, E195
LF 100%
Co naplat, můj Embraer s pěkným podmračeným orlem na směrovce už přistál, což bylo neklamné znamení, abych se odebral ke gatu, tzn. do místnosti s rentgenem, bez oken a o velikosti obývajícího pokoje. Naštěstí ale boarding proběhl docela rychle i při plné obsazenosti. Polovinu cestujících tvořili koupáci, především ze Srbska a Německa a polovinu Černohorci vracející se domů.
Původně mi bylo docela líto, že změnili plánovaný Fokker 100 na Embraer, ale ihned po nástupu jsem si opět jen potvrdil, že jungle-jety, jak se občas trochu hanlivě Embraerům přezdívá, od E135 po E195 jsou nejpohodlnější letadla, jaká zatím znám.
Trochu mě sice vyvedl z míry divný nesympatický velký a žoviální steward, ale už po startu mám radost ze správně zvolené strany, letiště mám jako na dlani:
Pak letíme asi 20 minut nad stovkami polí, postupně se ale krajina vlní, až vyroste v početná balkánská pohoří:
Tady někde dostaneme jediné občerstvení letu:
A za půlhodinky od startu už zahajujeme klesání s úžasným výhledem na Skadarské jezero, které je ze severní strany obklopeno rovinatými močály a z jižní naopak strmými kopci:
Přeskočíme úzký pruh pohoří mezi jezerem a mořem, ukáže se nám největší černohorský přístav Bar:
a pak už finální přiblížení, u kterého si naopak nadávám, jak blbou stranu jsem zvolil, protože všechny kopce, podél kterých se do Tivatu klesá, jsou napravo a já mám výhled akorát tak přímo do Slunce.
Ale člověk nemůže mít všechno, jedna rychlá levá zatáčka a za pár sekund už sedáme na dráhu jednoho ze spottersky nejznámějších letišť v Evropě.
Letní provoz v Tivatu je známý především chartery z Ruska a okolních zemí, na jednu raritku v podobě ukrajinských Dart Airlines jsem ostatně narazil hnedka po přistání:
Výstup do horkého počastí proběhl v pohodě a velmi milou procházkou po apronu:
Jsem došel až k přeplněné pasovce, kde se tlačily davy Rusů, Ukrajinců a lidí z našeho letu. Plánoval jsem večerní spotting u dráhy, proto se mi dlouhá fronta opravdu nehodila, naštěstí se ale postupovalo rychle, pas, razítko, pas, razítko, pas, razítko a za 20 minut už jsem…ale moment, příletová hala úplně chybí! Z pasovky rovnou ven, kde postává chumel čekajících taxikářů, delegátů, rodinných příslušníků a všude je hrozný zmatek, ale mně to je jedno, vydávám se směrem k blízkému hotelu a pak hned zpátky k prahu dráhu.
Navzdory slabšímu provozu je spotting v Tivatu opravdu parádní. Přímo k dráze vede silnice, přičemž v ose RWY je snížený plot, pár metrů vedle restaurace a pláž. Tady by člověk mohl trávit hodiny i celé dny. Provoz ale končí zhruba v osm večer a s tím i moje šichta tady.
Naposledy upravil(a) Airbus380 dne 01. 08. 2016, 00:37, celkem upraveno 1 x.
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Ubytování jsem naštěstí zvolil ideální v pěší docházkové vzdálenosti od letiště a především 200 metrů od autobusového nádraží, ze kterého druhý den budu odjíždět.
Cestu do Podgorici jsem samozřejmě mohl zvolit přímou, autobusů jezdí opravdu hodně, ale protože je horko, radši jsem nejdřív dojel do Budvy:
Kde jsem si prošel krásné historické centrum a trochu se zchladil v moři, abych pokračoval dál autobusem do Sutomore a odtud vlakem, který pamatuje zcela jistě ještě doby krále Klacka I....
dojel do hlavního černohorského města, Podgorici.
Musím uznat, že 36 stupňové horko se pro městskou turistiku opravdu nehodí. Ale když do odletu zbývá 6 hodin, tak co bych dělal jiného? Říkáte „měl jsi v zůstat v Sutomore o pár hodin dýl, blbče a koupat se v moři, když si pořád stěžuješ na horko“ ? Pak máte svatou pravdu, ale já jsem se zařekl, že navštívím hlavní město a proto neohroženě vyrážím nedělními liduprázdnými ulicemi. Ostatně jaký trotl by v takovém horku zůstával v rozpáleném a nezajímavém městě, že? Protože MHD v Podgorici v neděli skoro neexistuje, statečně asi po hodině dorážím k mostu Milénia:
Ale je tu opravdu takové horko, že se pomalu otáčím a přes centrum:
Se vracím na hlavní nádraží, odkud asi 3,5 hodiny před odletem beru taxi za nekřesťanských 17€ na letiště. Proč jsem se vracel až na nádraží a nevzal taxi z centra, to doteď nechápu
Podgorica opravdu není žádný turistický highlight, ale úplně ošklivé město taky ne, to bych ji zase křivdil.
TGD-BEG
Air Serbia, ATR72
LF 100%
Na letišti jsem za čtvrt hodiny, takže 3 hodiny do odletu. Montenegro online odbavení nemá, takže musím čekat v landside, kde je jedna neuvěřitelně předražená restaurace, dvě trafiky a žádný výhled na plochu. Chvíli pozoruji dlouho frontu ruských koupáků na pasovku:
Pak se vydám ven prozkoumat, jestli odněkud není vidět na plochu, ale když zjistím, že není a navíc je neskutečné horko, akorát se pokochám pohledem na romantickou cementárnu s horským pozadím:
A vrátím se do terminálu, abych čekal další 2 hodiny, než mě pustí do tranzitu.
Pravda, tranzit v Podgorici není žádná výhra, zvlášť za tmy, kdy není na co koukat, proto jsem byl rád, že boarding začal plus minus na čas. Letadlo bylo opět plně obsazené a většinu lidí tvořili Srbové vracející se z dovolené v Černé Hoře.
V Bělehradu jsem zastihl půlnoční vlnu odletů na východ a jen si potvrdil, že na přestup se jedná opravdu o pohodlné letiště. Značení je přehledné a vzdálenosti malé.
Záhy sice moje mínění o letišti dost kleslo, když jsme asi 25 minut čekali v autobusu na ploše, ale už jsem byl stejně v polospánku. ATRko do Skopje opět plně obsazené nejrůznějšími národnostmi.
Tento výlet se zatím nese ve znamení krátkých letů do hodiny a ani tento není výjimkou. Po 60 minutách přistáváme ve Skopje, nutno podotknout, že jsem opravdu rád, protože v letadle bylo snad 12 stupňů a celé bylo takové rozhrkané, inu Air Serbia má sice relativně moderní flotilu, ale ATRka k ní určitě nepatří.
Z letadla a následně autobusu jsem vystoupil první a první byl taky na pasovce, kde mi ani nedali razítko, a za 5 minut už jsem byl venku. Stačil jsem si ještě všimnout zpožděného letu z Prahy:
Už jen najít hotelového taxikáře a pak hurá na hotel. Po celodenním chození v horku jsem se do hotelu opravdu těšil.
Další den žádný spěch, Wizz do Bratislavy letí až po sedmé večerní, takže mě budík zvoní až v devět tak, abych stihnul snídani. Po vydatné přípravě na další celý den v neskutečném horku, která spočívala v ledové sprše, se vydávám na průzkum Skopje. Hned pár kroků od hotelu mě překvapí kancelář Airbus Defense, kterou bych čekal kdekoliv, jen ne v Makedonii:
Pak se vydávám do centra, k soše Válečníka na koni.
Centrum Skopje je celé rozkopané, všude se staví monumentální budovy vlády, muzeí, koncertní sály, všechno je nablýskané, čisté, upravené a úděsně nepřirozené a nevkusné. Můj plán je ale jasný, prohlédnout si centrum a vyrazit na oblíbený vycházkový cíl místních, tisíc metrů vysoký kopec Vodno, na který vede lanovka. A k lanovce autobus a k autobusu už musím dojít pěšky. Řidič mě ale uzemní, že v pondělí lanovka nejezdí a já se opravdu nehodlám ve čtyřiceti stupních plahočit na vrchol.
Nedá se nic dělat, pokračuji v ležérní prohlídce Skopje a musím konstatovat, že město je opravdu upravené i mimo centrum. Horko ale dělá své, obloukem dojdu zpět do centra na promenádu podél řeky Vardar a po marném hledání restaurace s místní kuchyní si sednu do první s pohodlnými křesílky a strávím tu zbytek dne.
Necelé tři hodiny před odletem se přesouvám o pár metrů dál k hotelu Holiday Inn, odkud jezdí párkrát denně autobusová linka Vardar Express na letiště.
SKP-BTS
Wizzair, A320
LF cca 95%
Skopské letiště Alexandra Velikého je docela příjemné, terminál je prostorný a moderní, jen odbavení…nějak nechápu. Standardně se na let s Wizzairem odbavím doma online, vytisknu palubku a mířím si to neohroženě na pasovku, když mě zastaví mimořádně arogantní a protivný pán a se slovy „You check-in“ ukazuje na přepážku. Marně se mu snažím vysvětlit, že už jsem odbaven, ale nic. Jdu tedy na přepážku, kde mě agent natrhne palubku, arogantní pán mi posunkem naznačí, že teď je to OK a ať laskavě táhnu do háje a teď teprve smím dál. Fakt tuhle proceduru nechápu.
Náš let má půlhodinovou sekeru, stejně jako většina ostatních toho večera. Užívám se fotogenického okolí letiště, a když se objeví náš Wizzair, v klidu zůstanu sedět, protože svoje místo mám jisté. Bohužel, všechny nás nejprve naženou do úzkého koridoru odděleného od zbytku letiště, kde není klimatizace a které je od poledne na přímém slunci, tudíž je v něm asi stošedesát stupňů a nedá se tu dýchat. Nejsem žádná citlivka, ale opravdu tu na mě šly mdloby, s velkým nadšením jsem tak uvítal nástup:
Při pojíždění jsme ještě minuli linku Germania do Zurichu a místní zastaralou letištní věž:
a taky letadlo nefunkčních makedonských Kon Tiki Sky:
A při západu Slunce odstartovali směrem ku Bratislavě. Navzdory tomu, že Wizzair nemusím, tento let byl pohodový. Krásný západ Slunce, klidní spolucestující a ani ne hodinka a půl letu.
Mimochodem, složení pasažérů bylo asi 30% Makedonci za prací, 30% Češti turisti, 35% Slováci turisti a ten zbytek Rakušani a jiné národnosti. Až na pár míst bylo úplně plno.
Ale to už se nám zjevil Balaton:
A za pár minut jsme hladce sedli v Bratislavě.
No, je vidět, že Travel Service má i v BTS velmi silnou pozici:
Takže zbývá už jenom sednout do 61 a s jednou kratší zastávkou v Bangladéši:
nastoupit na noční Metropol a odjet domů. Pro příště už si radši cestování nočními vlaky odpustím. Tohle neustálé čekání, odpojování a připojování vozů, hlídání, jestli sedím ve vagonu, co jede do Prahy nebo Varšavy či kýhovýra kam vlastně, to mě nebaví. A dojet ve 4 ráno v Praze na hlavák, to taky není kdovíjaký výbuch civilizace.
Každopádně. Tivat určitě doporučuji všem, rozhodně stojí za návštěvu. A vůbec celá Černá Hora je opravdu krásná a zajímavá země, naopak ve Skopje se mi nelíbilo, mám radši autentičtější místa.
Cestu do Podgorici jsem samozřejmě mohl zvolit přímou, autobusů jezdí opravdu hodně, ale protože je horko, radši jsem nejdřív dojel do Budvy:
Kde jsem si prošel krásné historické centrum a trochu se zchladil v moři, abych pokračoval dál autobusem do Sutomore a odtud vlakem, který pamatuje zcela jistě ještě doby krále Klacka I....
dojel do hlavního černohorského města, Podgorici.
Musím uznat, že 36 stupňové horko se pro městskou turistiku opravdu nehodí. Ale když do odletu zbývá 6 hodin, tak co bych dělal jiného? Říkáte „měl jsi v zůstat v Sutomore o pár hodin dýl, blbče a koupat se v moři, když si pořád stěžuješ na horko“ ? Pak máte svatou pravdu, ale já jsem se zařekl, že navštívím hlavní město a proto neohroženě vyrážím nedělními liduprázdnými ulicemi. Ostatně jaký trotl by v takovém horku zůstával v rozpáleném a nezajímavém městě, že? Protože MHD v Podgorici v neděli skoro neexistuje, statečně asi po hodině dorážím k mostu Milénia:
Ale je tu opravdu takové horko, že se pomalu otáčím a přes centrum:
Se vracím na hlavní nádraží, odkud asi 3,5 hodiny před odletem beru taxi za nekřesťanských 17€ na letiště. Proč jsem se vracel až na nádraží a nevzal taxi z centra, to doteď nechápu
Podgorica opravdu není žádný turistický highlight, ale úplně ošklivé město taky ne, to bych ji zase křivdil.
TGD-BEG
Air Serbia, ATR72
LF 100%
Na letišti jsem za čtvrt hodiny, takže 3 hodiny do odletu. Montenegro online odbavení nemá, takže musím čekat v landside, kde je jedna neuvěřitelně předražená restaurace, dvě trafiky a žádný výhled na plochu. Chvíli pozoruji dlouho frontu ruských koupáků na pasovku:
Pak se vydám ven prozkoumat, jestli odněkud není vidět na plochu, ale když zjistím, že není a navíc je neskutečné horko, akorát se pokochám pohledem na romantickou cementárnu s horským pozadím:
A vrátím se do terminálu, abych čekal další 2 hodiny, než mě pustí do tranzitu.
Pravda, tranzit v Podgorici není žádná výhra, zvlášť za tmy, kdy není na co koukat, proto jsem byl rád, že boarding začal plus minus na čas. Letadlo bylo opět plně obsazené a většinu lidí tvořili Srbové vracející se z dovolené v Černé Hoře.
V Bělehradu jsem zastihl půlnoční vlnu odletů na východ a jen si potvrdil, že na přestup se jedná opravdu o pohodlné letiště. Značení je přehledné a vzdálenosti malé.
Záhy sice moje mínění o letišti dost kleslo, když jsme asi 25 minut čekali v autobusu na ploše, ale už jsem byl stejně v polospánku. ATRko do Skopje opět plně obsazené nejrůznějšími národnostmi.
Tento výlet se zatím nese ve znamení krátkých letů do hodiny a ani tento není výjimkou. Po 60 minutách přistáváme ve Skopje, nutno podotknout, že jsem opravdu rád, protože v letadle bylo snad 12 stupňů a celé bylo takové rozhrkané, inu Air Serbia má sice relativně moderní flotilu, ale ATRka k ní určitě nepatří.
Z letadla a následně autobusu jsem vystoupil první a první byl taky na pasovce, kde mi ani nedali razítko, a za 5 minut už jsem byl venku. Stačil jsem si ještě všimnout zpožděného letu z Prahy:
Už jen najít hotelového taxikáře a pak hurá na hotel. Po celodenním chození v horku jsem se do hotelu opravdu těšil.
Další den žádný spěch, Wizz do Bratislavy letí až po sedmé večerní, takže mě budík zvoní až v devět tak, abych stihnul snídani. Po vydatné přípravě na další celý den v neskutečném horku, která spočívala v ledové sprše, se vydávám na průzkum Skopje. Hned pár kroků od hotelu mě překvapí kancelář Airbus Defense, kterou bych čekal kdekoliv, jen ne v Makedonii:
Pak se vydávám do centra, k soše Válečníka na koni.
Centrum Skopje je celé rozkopané, všude se staví monumentální budovy vlády, muzeí, koncertní sály, všechno je nablýskané, čisté, upravené a úděsně nepřirozené a nevkusné. Můj plán je ale jasný, prohlédnout si centrum a vyrazit na oblíbený vycházkový cíl místních, tisíc metrů vysoký kopec Vodno, na který vede lanovka. A k lanovce autobus a k autobusu už musím dojít pěšky. Řidič mě ale uzemní, že v pondělí lanovka nejezdí a já se opravdu nehodlám ve čtyřiceti stupních plahočit na vrchol.
Nedá se nic dělat, pokračuji v ležérní prohlídce Skopje a musím konstatovat, že město je opravdu upravené i mimo centrum. Horko ale dělá své, obloukem dojdu zpět do centra na promenádu podél řeky Vardar a po marném hledání restaurace s místní kuchyní si sednu do první s pohodlnými křesílky a strávím tu zbytek dne.
Necelé tři hodiny před odletem se přesouvám o pár metrů dál k hotelu Holiday Inn, odkud jezdí párkrát denně autobusová linka Vardar Express na letiště.
SKP-BTS
Wizzair, A320
LF cca 95%
Skopské letiště Alexandra Velikého je docela příjemné, terminál je prostorný a moderní, jen odbavení…nějak nechápu. Standardně se na let s Wizzairem odbavím doma online, vytisknu palubku a mířím si to neohroženě na pasovku, když mě zastaví mimořádně arogantní a protivný pán a se slovy „You check-in“ ukazuje na přepážku. Marně se mu snažím vysvětlit, že už jsem odbaven, ale nic. Jdu tedy na přepážku, kde mě agent natrhne palubku, arogantní pán mi posunkem naznačí, že teď je to OK a ať laskavě táhnu do háje a teď teprve smím dál. Fakt tuhle proceduru nechápu.
Náš let má půlhodinovou sekeru, stejně jako většina ostatních toho večera. Užívám se fotogenického okolí letiště, a když se objeví náš Wizzair, v klidu zůstanu sedět, protože svoje místo mám jisté. Bohužel, všechny nás nejprve naženou do úzkého koridoru odděleného od zbytku letiště, kde není klimatizace a které je od poledne na přímém slunci, tudíž je v něm asi stošedesát stupňů a nedá se tu dýchat. Nejsem žádná citlivka, ale opravdu tu na mě šly mdloby, s velkým nadšením jsem tak uvítal nástup:
Při pojíždění jsme ještě minuli linku Germania do Zurichu a místní zastaralou letištní věž:
a taky letadlo nefunkčních makedonských Kon Tiki Sky:
A při západu Slunce odstartovali směrem ku Bratislavě. Navzdory tomu, že Wizzair nemusím, tento let byl pohodový. Krásný západ Slunce, klidní spolucestující a ani ne hodinka a půl letu.
Mimochodem, složení pasažérů bylo asi 30% Makedonci za prací, 30% Češti turisti, 35% Slováci turisti a ten zbytek Rakušani a jiné národnosti. Až na pár míst bylo úplně plno.
Ale to už se nám zjevil Balaton:
A za pár minut jsme hladce sedli v Bratislavě.
No, je vidět, že Travel Service má i v BTS velmi silnou pozici:
Takže zbývá už jenom sednout do 61 a s jednou kratší zastávkou v Bangladéši:
nastoupit na noční Metropol a odjet domů. Pro příště už si radši cestování nočními vlaky odpustím. Tohle neustálé čekání, odpojování a připojování vozů, hlídání, jestli sedím ve vagonu, co jede do Prahy nebo Varšavy či kýhovýra kam vlastně, to mě nebaví. A dojet ve 4 ráno v Praze na hlavák, to taky není kdovíjaký výbuch civilizace.
Každopádně. Tivat určitě doporučuji všem, rozhodně stojí za návštěvu. A vůbec celá Černá Hora je opravdu krásná a zajímavá země, naopak ve Skopje se mi nelíbilo, mám radši autentičtější místa.
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 709
- Registrován: 10. 06. 2014, 21:30
- Oblíbené typy letadel: B747, E145, B753
- Bydliště: Hong Kong
- Stav: Offline
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Diky za pekny report, uzivam si zapad slunce na Venice Beach a potichu se smeju, co ze si to zase vymyslel. Nejak me uplne vypadlo, ze i toho Belehradu si do Skopje letel. Ale hezky vylet, Balkan mam prazdny a verim tomu, ze urcite stoji za navstevu.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2863
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Krystofe,
diky za prijemne ranni cteni 1.8. pred odchodem o prace.
TIV a Podgorici mam za sebou, jsou to 2 rozlicne mista, ale kazdy ma svuj sarm. Jinak v Podogrici jsme stali na stejnem most a koukali ma ten Milenium most. My tehda bydleli v apartmentu asi 300 m od toho mostu. Podgorica ma co nabidnout. Je tam par hezkych nocnich klubu, dobre vypadajici mistni zeny a vedle nic dobre obleceni panove s kverem za pasem:)
Mas nejake foto z vesnicky u BNX nebo z cesty po HR a BIH? Diky za foto z BNX. Na balkane uz toho mam hodne, ale porad je co objevovat a snad brzy dame jeste vetsi exotiku pro nas v podobe PRN.
Diky za fajn TR a budu se tesit na dalsi.
diky za prijemne ranni cteni 1.8. pred odchodem o prace.
TIV a Podgorici mam za sebou, jsou to 2 rozlicne mista, ale kazdy ma svuj sarm. Jinak v Podogrici jsme stali na stejnem most a koukali ma ten Milenium most. My tehda bydleli v apartmentu asi 300 m od toho mostu. Podgorica ma co nabidnout. Je tam par hezkych nocnich klubu, dobre vypadajici mistni zeny a vedle nic dobre obleceni panove s kverem za pasem:)
Mas nejake foto z vesnicky u BNX nebo z cesty po HR a BIH? Diky za foto z BNX. Na balkane uz toho mam hodne, ale porad je co objevovat a snad brzy dame jeste vetsi exotiku pro nas v podobe PRN.
Diky za fajn TR a budu se tesit na dalsi.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2015
- Příspěvky: 1048
- Registrován: 16. 05. 2011, 23:48
- Oblíbené typy letadel: A321, E190, A330
- Pohlaví: muž
- Bydliště: VIE
- Stav: Offline
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Zase skvely TR
Len sa ti cudujem, ze na tych miestach nepobudnes dlhsie. U teba je fakt asi cesta cielom
Len sa ti cudujem, ze na tych miestach nepobudnes dlhsie. U teba je fakt asi cesta cielom
-
- Druhý pilot
- Příspěvky: 1234
- Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
- Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Ty vlaky ti ale nezávidím
Dík za fajn čtení
Dík za fajn čtení
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Typický Airbus380, ještě větší šílenost než posledně V trip reportu jsem našel ze spousty míst, které jsem navštívil, jenže zatímco já je navštívil v průběhu cca 15 let, Airbus380 to dal během pár dnů. Bravo Kryštofe!
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Díky za reakce, pánové!
Tony Smoke: Já bych se rád zastavil na delší dobu, ale není čas, což v kombinaci s absťákem po letadlech způsobuje takové krátké výlety.
Lkprak: No vidíš a v reálu tenhle výlet zas tak šílený nebyl. Ale to je tím, že jsem měl všude normální hotel se snídaní a nikde jsem nemusel vstávat v 6 ráno.
Aleš: Fotky z HR nemám, tam jsem jen projížděl v noci a fotky z Laktaši například tady:
Tony Smoke: Já bych se rád zastavil na delší dobu, ale není čas, což v kombinaci s absťákem po letadlech způsobuje takové krátké výlety.
Lkprak: No vidíš a v reálu tenhle výlet zas tak šílený nebyl. Ale to je tím, že jsem měl všude normální hotel se snídaní a nikde jsem nemusel vstávat v 6 ráno.
Aleš: Fotky z HR nemám, tam jsem jen projížděl v noci a fotky z Laktaši například tady:
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 27
- Registrován: 21. 08. 2012, 08:23
- Stav: Offline
Re: Do Tivatu aneb Napříč Balkánem
Ta mapka je vserikajici. Moc povedeny report. Diky za nej.