Tak takhle teda vypadá ta vysněná Amerika. Vyfotil jsem si nohy při prvním kroku na americkou půdu, ale fotku sem dávat nebudu, abyste se mi nesmáli jak mám velké nohy a malé břicho, teda naopak. Pasová kontrola v podání amerických úředníků pro mě byla další neznámá. Zručná slečna třídila houf lidí z letadel na ty co jsou rezidenti, na ty co mají vízum, na ty co mají ESTA a už v USA byli a pak na ty co mají ESTA a v USA ještě nebyli. Já jsem logicky spadal do poslední kategorie a taky byl zařazen do nejdelší řady. Úředníkům šla práce od ruky a poklidný proud našeho lidského hada narušil jenom velmi starý japonský (asi) turista, který prošel přes nějakou zábranu přes kterou neměl a sesypali se na něho tři policajti a někam ho odvedli. Japonce už jsme neviděli, ale snad to ve zdraví přežil. Dostal jsem se na řadu k mohutnému černochovi, který měl ruku velkou jako já hlavu. Pohovor byl překvapivě rychlý a v podstatě se omezil na tři otázky, jestli pokračuju nebo končím v USA, kde budu bydlet a co budu dělat v cílové destinaci. Do pasu přistál štempl s tranzitním vízem a já pokračoval dál útrobami letiště. Už v Amsterdamu jsem byl upozorněn, že je nutné si vyzvednout a nechat znovu odbavit zavazadlo. Čekal jsem tedy u pásu a vyhlížel svůj červený kufr v zeleném igelitu. Čekal jsem, čekal jsem, čekal jsem a nic. Všechna zavazadla už byla vyložena, rozebrána a u pásu jsem zůstal sám a asi 5 nadbytečných kufrů pendlujících na pásu. Situace začala být nepříjemná i z toho důvodu, že nikde v dohledu nebyl zaměstnanec letiště a okýnko na nahlášení ztráty bylo zavřené. Nakonec se objevila spása v podobě Hispánie, který naučeným postupem zbavil pás přebývajících zavazadel a hodil je do kouta haly. Ten mě poslal za dámou sedící za rohem, která můj problém elegantně vyřešila. Pokud jsem prý z AMS přiletěl v letadle Delty a dál pokračuju také v letadle Delty, tak se kufr odbaví automaticky a jeho ruční znovu odbavení platí jenom pro kombinaci leteckých společností. Vědět to dřív, ušetřil bych skoro 45 minut. Opět dobré poučení pro příště. Následovala další kontrola, kde jsem odevzdal zbývající dokument, který se vyplňoval v letadle. A teď už jenom přesun na další terminál, měl jsem pořád dost času, tak jsem to vzal pěšky. Mrknul jsem na situaci okolo gate na terminálu E, kde pospávalo pár cestujících a jinak tam bylo mrtvo. Po cestě jsem minul jeden nebo dva obchůdky a nabral směr Delta Sky Club. Vlídné uvítání po americku a diskuze o tom, kde že to ta Česká republika leží. Paní také musela listovat v nějaké příručce a ověřit, zda s kartou OK Plus mám právo vstoupit a využít nabízených služeb. Kdybych měl salonek zhodnotit, tak nic moc a to jak vzhledem, tak i nabízeným občerstvením. Padla na mě však únava, přece jenom jsem byl už 20 hodin na nohou, a tak jsem si dal jenom dvě vody a jak jinak než pivo. Z jídla jsem okusil pouze pomeranč a jablko. Čas se krátil, takže po ústní hygieně jsem se již vydal na gate k odletu. U vstupu do salónku mě ještě odchytila ona dáma a chtěla vidět moji palubní vstupenku. Chvíli si ji prohlížela a pak mi vytiskla ještě jednu a tu prý ať předložím v gate. Nechápal jsem co se dělo, protože obě obsahovaly naprosto stejné údaje. U gate se vytvořilo několik hezký zástupů pěkně rozškatulkovaných na matky s dětmi (a že jich bylo požehnaně), business třídu, kartičkám a zbytek. A v tomto pořadí i velmi kultivovaně proběhl nástup.
ALT – SJO, DL 325, Boeing 757-232Téměř 25 let služby bylo na stoji znát a tomu odpovídal i interiér. Opět jsem pomocí seatguru našel vhodné místo a to v tomto případě 24A. I když se na první pohled zdá, že to je někde v druhé půlce letadla, opak je pravdou. Nevím proč, ale v číslování za business třídou 10 čísel chybí. Možná je to způsobeno tím kolik různých konfigurací 757 Delta využívá. Letadlo bylo obsazeno z větší poloviny a tak pro mě zůstala celá trojka volná. Odlet začal již za stmívání a i když jsem tajně doufal, že uvidím Kubu a zamávám Fidelovi, tak nebylo vidět vůbec nic. Celý let tak nebylo na co koukat z okna a taky nebylo dostupné žádné IFE. Naštěstí jsem byl vybaven vlastním tvořeným časopisy a pořádnou zásobou severského metalu. To že mířím do španělsky mluvící země bylo jasné nejen z národnostního složení spolucestujících, ale také posádky. I bezpečnostní pokyny proběhly první ve španělštině a až poté v angličtině. Servis zajišťoval opět muž a opět velmi příjemný. Vzhledem připomínal mladší verzi herce Davida Zayase. Oproti mezikontinentálnímu letu bylo podávané občerstvení o několik řádů níže. K pití byla k dispozici cola v několika variantách a asi tuna ledu. Čtyři z pěti piv co byly v zásobě na palubě jsem ale naštěstí získal pro sebe. V případě, a teď váhám zda napsat jídla, se Delta musela určitě inspirovat kulinářskými výtvory Jirky Babicy a Ládi Hrušky. Pomačkaná houska s jedním plátkem sýru a jedním plátkem šunky byla nechutně zabalena v igelitu a k tomu byla v pytlíčku majonéza. Aspoň že jako dezert byl malý KitKat. Po celou dobu bylo taky v letadle neuvěřitelné horko a pocitově trval déle než měl. Část jsem prospal a část poslouchal muziku. Celkově ale let nehodnotím jako moc pozitivní. Nevím proč, ale přistáli jsme téměř o hodinu později než bylo v plánu. Imigrační bylo v pohodě a když jsem došel k pásu s kufry tak zrovna vyjížděl ten můj. S hotelem jsem měl domluvené, že na mě bude na letišti čekat řidič. Obdržel jsem také dlouhý email s pravidly, jak se vyhnout podvodu při přepravě z letiště, jaké jsou nekalé finty apod. Dokonce jsem obdržel i fotografii uniformy, jakou bude mít můj řidič. Ještě u pásu s kufry mě odchytla pohledná Kostaričanka a zeptala se, zda jsem Michal z ČR. Otázka to byla zbytečná, neboť jsem svým bílým ksichtem svítil mezi ostatníma na kilometry daleko. Slečna mi bez mrknutí oka nalepila na hruď obrovskou samolepku s logem hotelu a mým jménem a něco zahalekala do vysílačky. Mě pak pokynula ať jdu ven a čekám, řidič si mě prý najde. Vyšel jsem před letiště a samozřejmě mě jako první praštilo neskutečné vedro a vlhko. To druhé co mě zaujalo byl nepředstavitelný mumraj řidičů a jejich naháněčů, mezi kterými se proplétali cestující, co zrovna přiletěli. Čekal jsem něco podobného, ale ne v takovém rozsahu. Možná jsem dokonce i chvíli na tento tyátr zíral s otevřenou pusou. To už se ale ke mně řítil můj řidič v zelenohnědé uniformě a táhl za sebou ještě nějakou dívku. Ujistili jsme se navzájem, že já jsem já a on je on a vydali se na ulici, kde měl auto. Na parkovišti nás posadil na zem a přikázal nám počkat a šel hledat svoje auto. Slečna, která se mnou měla sdílet odvoz byla studentka z Bostonu a docela hezky jsme si popovídali. Spíše ze slušnosti jsem ji nabídl, že kdyby někdy náhodou cestovala do ČR ať se ozve. A světe div se, v červenci jsme spolu strávili asi tři hodiny prohlídkou Prahy. Jak je ten svět malý. Ale zpět do San Jose. Řidič přijel v autě neznámé značky a neznámé kvality, naložil naše kufry, každému dal láhev vody a pivo a vrazili jsme. Slečna bydlela v partnerském hotelu někde na okraji San José, kde jsme ji vyložili a já pak s panem řidičem pokračoval sám na svůj hotel. Moje slovní zásoba španělštiny je omezena na opravdu pár slov a podobně na tom byl i on s angličtinou. Naše konverzace se tak omezila na jednoslovné, maximálně dvouslovná spojení. Udivilo mě, jak ohromný byl provoz v tak pozdní hodinu, ale bezpečně jsme nakonec dorazili do mého hotelu. Vše bylo předem zaplacené a připravené, takže check-in byl bez nejmenších problémů.
- B757 pro cestu ATL-SJO
- Řídící věž letiště ATL
- "Jídlo" na telu ATL-SJO
San José, KostarikaProtože moje cesta byla čistě služební, tak vám zde neukážu mnoho z krás Kostariky. Samozřejmě jsem si před cestou nastudoval nějaké základy o Kostarice a San José. Zejména nebezpečnost byla zmiňována jako velký problém a oblast kolem parku La Sabana, kde jsem bydlel, byla jednou z nejnebezpečnějších. Přestože jsem na hotel dorazil již téměř o půlnoci, časový posun si vyžádal své a já jsem měl chuť pařit. Hotelový bar byl zavřený a tak jsem si na recepci vyměnil dolary za místní colóny a vyptal se na nejbližší bary a hospody. V tuto dobu už ale fungovala jenom diskotéka nedaleko hotelu, kde však zrovna probíhala nějaká soukromá párty vysokoškoláků. Nakonec jsem se tedy odhodlal vyrazit do nonstop supermarketu asi 200 metrů od hotelu. Recepční mi doporučoval (v souladu s návody z průvodců) ať si vezmu taxík. I když jsou taxíky levné, tak jsem odmítl a vydal se pěšky podle mapky co mě nakreslil. Už jsem ledacos ve světě zažil a prožil, ale řeknu vám, že jsem měl opravdu strach. Zejména při míjení skupinek mladíků, kteří jen tak postávali na ulici. Supermarket jsem ve zdraví našel, nakoupil alkohol a nějaké slané pochutin a vydal se zpátky na hotel, kam jsem bez úhony dorazil a evidentně jsem si neoddychl jenom já, ale i recepční. Po celou dobu mého pobytu jsem se nějak nevyrovnal s časovým posunem a budil se brzy ráno a v noci nemohl spát. Trošku jsem tento stav po vzoru kanadských kolegů kompenzoval alkoholem, ale i tak se to nepodařilo na 100 %. Na druhou stranu jsem měl z terasy pokoje každé ráno neuvěřitelné výhledy na hory v okolí San José. Za celý pobyt jsem měl dva volné půldny, které jsem vyplnil prohlídkou nejbližšího okolí parku La Sabana, to bylo mimochodem v minulosti hlavní letiště San José. Dnes je to rozsáhlý park, na jehož jednom konci stojí moderní fotbalový stadion postavený darem Číňany. Ale nic není jen tak. Číňané ho sice přátelsky postavili, ale naoplátku musela Kostarika přerušit všechny diplomatické styky s Tchaj-wanem. Nechci tady dělat chytrého, toto všemi prozradila česká konzulka, se kterou jsem se plánovaně sešel a pozval ji na jednu společenskou akci, která se konala v rámci konference. Paní konzulce jsem také předal dárky o něž mě předem požádala – becherovku a plnotučnou hořčici. V Kostarice evidentně nedostatkové zboží. S ní a jejím manželem (ten byl konzul Slovenska, ale byl to snad Američan) jsme si hezky pohovořili a dozvěděl jsem se mimo výše uvedeného i proč je na cestách pořád plno. Je to tím, že skrze Kostariku vede jenom jedna páteřní komunikace, která je v dezolátním stavu a byla postavena snad před padesáti lety Američany. To je dokonce i důvod, proč jsou v San José strašně drahé ryby, protože se z přímořských oblastí musí vozit letecky. A i když je to jen pár set kilometrů, tak to autem může trvat i celý den. Co se týká stravování tak, v Kostarice jsem hlady rozhodně netrpěl. Jídlo bylo úžasné a to jak na hotelu, tak i v restauracích, které jsem navštívil. Problém tvořila jazyková bariéra, obyvatelé moc nehovoří anglicky, což je s podivem, protože Kostarika je vyhledávanou destinací amerických důchodců, co tam jezdí za levnou, ale kvalitní lékařskou péčí. Dokonce u v mém hotelu bydlel pár Američanů, kteří byly na kompletní výměně zubů a hotel jim připravoval veškeré jídlo jako kaše. Já jsem s ohledem na neznalost španělštiny i na hotelu při snídani stvořil kombinaci jídel, za kterou jsem se styděl. Nešlo moc odhadnout co je co a tak jsem smíchal sladké věci se sladkýma no prostě hnus velebnosti. V každém případě maso je základ, pak gallo pinto (rýže s fazolemi co se jí ke všemu i na snídani), které jsem si strašně zamiloval, pečené plantainy a mnoho dalšího. Vychvalovaná kostarická káva mě ale tolik nenadchla. I když jsme v rámci jedné společenské akce vyrazili na prohlídku kávové plantáže a ochutnali jednu z nejlepších kostarických káv, tak se v podstatě většina naší skupiny shodla, že nám ta káva až tak super nepřijde. O to lepší reference od nás dostal místní rum. Při jedné večeři jsme trhli rekord, když jsme v 11 lidech vypili 127 dvojitých mojito. Bohužel velkou částí jsem se o to zasloužil já a můj nizozemský kolega. Nakonec i s tou bezpečností to v Kostarice nabylo tak hrozné. Člověk se musí mít na pozoru, ale já jsem pak i v pozdních hodinách opětovně chodil nakupovat a nic se mi nestalo. Moje úplně původní plány počítaly, že bych v Kostarice zůstal déle a podíval se na místní sopky a proletěl se i k moři na den dva svlažit tělo. Bohužel jsem nakonec měl před i po další akce a tak se tento plán neuskutečnil. Je to škoda i pro toto fórum, neboť společnost Nature Air podniká vnitrostátní lety i se strojem L-410. Tak snad někdy příště. Po osmy dnech nastal čas odletu, ale o tom až v pokračování.
- Bazén na hotelu
- Typická snídaně
- Park a bývalé letiště La Sabana
- Muzeum moderního umění
- Vynikající kubánská restaurace
- Casado vynikající až na ten plantain, který jsem musel gastronomicky lehce znásilnit aby šel jíst
- Výhled z terasy pokoje
- Kávová plantáž
- Kvalitní a nekvalitní káva
- Pražení v malém
- Luxusní sandwich
- Drsný taxikář
- Stadion přátelsví
- Ulice San José
- Cebiche mixto. Taková místní verze zavináčů ze syrové ryby marinované celý den v limetkové šťávě. Je v tom i neskutečně pálivá paprika. Ale je to výborné
- Půl kila kravičky
. Žuchnutí na letiště AMS bylo doplněno očekávaným dlouhým pojížděním k terminálu, kde pak začala moje malá noční můra. Poprvé jsem se musel odbavit na let do USA. Ale o tom v pokračování.
