Na kafe za Ceauescem
Na kafe za Ceauescem
16. a 17. listopadu jsou psi podle rozvrhu u bejvalky, v práci mám volno a mně se chce někam vyrazit. Nejdřív jen tak sonduju, začátkem listopadu jdu do toho natvrdo. Azair mně nekompromisně posílá do Berlína. Za pár stokorun se odtamtud dá letět třeba do Soluně, Sofie, Kluže nebo Bukurešti. Jen se odtamtud nedá nějak rozumně dostat zpátky. Teda, z té Bukurešti dá. Je rozhodnuto.
Ryanair tam létá z Berlína dvakrát denně. 16. listopadu vychází zpáteční letenka (ráno tam a večer zpátky) na cca 800 korun. Moc dlouho neváhám.
Den předtím končím v práci v šest večer, Flixbus z Florence v půl osmé téměř ideálně navazuje. Za jízdenku chtějí 20 Euro. Beru. Pro cestu zpět využívám vlak, ČD mají do konce listopadu akci, jednosměrnou jízdenku z/do Berlína za 386 korun, pro jistot dokupuju ještě místenku za 89 korun.
Už jsem myslel, že se v Berlíně natáhnu v letištní hale. Nebo někde u zdi. Ale řeší to Check-in. Teda, Check-in hostel. Za dvě noci chtěji třiaadvacet Euro. A jaká náhoda, ten hostel leží přesně na půl cesty S-Bahnem mezi nádražím Südkreuz, kde staví Flixbus z Prahy a letištěm Shönefeld.
Praha Florenc - Berlin Südkreuz, autobus Flixbus
Úterý 15. listopadu je v práci až nečekaně klidné, žádný průser, žádný problém, nic. Čekám, že se něco podělá. Příjezdová tabule na Florenci dává tušit, že včas asi neodjedu, plno spojů zpožděných, ten můj tam na příjezdové tabuli pro jistotu ani není. Nakonec se objevuje více méně na čas. Všechno se zdá být v pohodě. Až na tu mojí jízdenku, ta je nějaká divná. Však je taky až na zítřek. No, stane se. Rychle kupuju u řidiče novou. Je sice poněkud dražší, ale to přežiju. Tu první si posléze nechávám stornovat. Peníze za ní dostávám zpět v podobě slevy na příští nákup.
Autobus není zdaleka plný, automatizované hlášení oznamuje, že po celou dobu je možné využít i wifi připojení. Jenže pak mi řidič říká, že to funguje jen v Německu. Ouha.
Cesta přes České Středohoří ukazuje, proč dálnice zoufale chybí. Nevím teda, proč to řidič vzal přes Velemín, kde mají problém projet i auta a ne klidnější cestou kolem Labe. Asi navigace.
Krátce po půlnoci v Berlíně. Rychle vybrat prachy z bankomatu, rychle nakoupit něco na ráno...a první S-bahn je v tahu. A další jede až za dvacet minut. Alespoň si to tu můžu pořádně prohlídnout.
Nakonec cesta k hostelu trvá S-Bahnem jen 15 minut. Hostel doslova přes ulici naproti stanici Schöneweide. Vyplnit papíry a v jednu už jsem v posteli. Pokoj má dohromady asi šest lůžek. Já tam ale budu tuhle noc spát sám.
V 5:15 mi má zvonit budík, já se ale probouzím pár minut před tím. Jasně, že mám chuť se na to všechno vybodnout, vždyť i Berlín je tak krásný, ale když už jsem tady... Tak vstát, oblíknout se a hodinu pro probuzení jsem už v gatu. V hostelu na posteli nechávám jen tričko a ručník, aby věděli, že jsem pořád tady, ale kdybych se náhodou nevrátil, abych o moc nepřišel. S-Bahnem to trvá dalších patnáct minut, nejhorší část cesty je těch pár stovek metrů od nádraží S-Bahnu k terminálu.
Jdu rovnou na security a do gatu. Jak už jsem kdysi psal, mají tu decentralizovanou pasovku, každý gate má své vlastní pracoviště, které se obsazuje jen letí-li ten konkrétní let mimo Schengenský prostor. V úzké chodbě, kudy chodí lidé do ostatních gatů tvoříme u dvou okýnek dvě improvizované fronty. Bože, to je ale blbost...
16.11.2016 SXF-OTP, FR 314
B738, reg. EI-EPG
7:15-10:25 (odlet o 5 minut později, přílet asi o deset minut dřív)
LF: 70%
Boarding autobusem a protože je nás málo, tak jen jedním. Na posledního čekáme se všemi otevřenými dveřmi tak dvacet minut. Že já se ráno tak honil.
Pak ale pohoda, beru svoje místo u okna a okamžitě usínám. Mezi cestujícími pár byznysmenů v oblecích, vůbec bych se nedivil, kdybych plno z nich potkal i na večerním letu zpátky.
V jakémsi polospánku vnímám, že jsme okamžitě vletěli nad mraky, FR24 mi pak zpětně říká, že jsme to vzali nad Polsko a Ukrajinu. No nic, alespoň můžu v klidu spát.
První hodinu jsme prospali skoro všichni, někteří měli díky slabší obsazenosti pro sebe rovnou celou trojsedačku a mohli se natáhnout. Letušky to nijak neřeší, budí je až těsně před přistáním. Ti už ale pod námi mraky dávno zmizely a člověku se naskýtá fantastický pohled na částečně zasněžené Karpaty, jež pak střídají nekonečné roviny Valašské nížiny. Ranní únava je náhle ta tam, člověku se naopak vlévá do těla nadšení z cestování.
Po nějakých dvou hodinách letu, krátce po desáté hodině místního času, sedáme v Bukurešti. Je tu poněkud mrtvo, rozhodně větší mrtvo, než by člověk na letiště s cca deseti miliony cestujících ročně čekal. Kdesi kousek od ranveje odstavené staré sovětské stroje. Kdyby se tak člověk tam mohl jít podívat...
Výstup busem a ouha...je tu docela zima.
Menší pochodové cvičení na pasovku, ale tam jsme cestující z jediného letadla a místní pohraniční orgány otevřely pět přepážek ze sedmi. Takže pohoda.
V příletové hale se lze z horního patra dostat na shuttle bus na nedalekou vlakovou stanici, z dolního zase na expresní autobusy do centra. Jasně, že bych jel tím vlakem, ale jízdní řád je takový...prořídlý. A zrovna nic nejede. Tak na autobus. Paní v kiosku, kde se prodávají jízdenky, neumí anglicky, přesto mi rozumí, že se chci ještě večer vrátit a prodává mi za za cca 8 lei (cca 50 Kč) cosi jako zpáteční jízdenku.
Fajn, autobus tu už je, linka 780 jede k "severnímu nádraží", linka 783 to centrum projíždí jaksi důkladněji, jen ty jejich intervaly jsou pro člověka zvyklého na každou chvíli jezdící stodevatenáctku poněkud slabé. Ale jedem. Prý expresní autobus, ale staví na každém rohu. Zas ale jako prohlídka bukurešťských předměstí to není špatný.
Chvíli trvá, než se nádražím Gara de Nord propletu od vchodu do metra. Není to tak dávno, co zde končil (i začínal) svou cestu legendární rychlík Pannonia (cesta do Prahy mu trvala cca 24 hodin), to i já teď mám chuť do jednoho z těch vlaků nastoupit a vyrazit do Brašova, do Kluže, do Konstanty nebo někam jinam.
Nakonec volím ale metro. Na české Wikipedii se dočtete, že "na rozdíl od ostatních zemí východní Evropy, kde byly obdobné provozy budované podle moskevského vzoru, v Bukurešti se metro podobá spíše těm známým ze západní Evropy." A taky že jo, některé stanice jsou hodně podobné těm ve Vídni, polookružní linka M1 pak vypadá na mapě stejně jako londýnská Circle Line, jen otočená o sto osmdesát stupňů. A vagóny do metra si Rumuni vyrobili sami.
Za 8 Lei kupuju celodenní lístek na MHD a vyrážím za nejznámější stavbou Bukurešti, tzv. Causeskovým palácem. Podle tety Wiki druhá největší administrativní stavba na světě (hned po Pentagonu). Strejda Nikolae se s tím fakt nes...nepáral a málo platné, staba je to pěkná. I když kvůli ní Rumunsko málem zkrachovalo. I když není dodnes zcela využitá. Ale nejvíc mi vadilo, že k ní nepřivedl metro. Místní ale cestu znají a od stanice metra Izvor mně tam navedli. Dnes tam sídlí parmament i pár dalších institucí. Před pár lety tam mělo nějakej mejdan NATO. A na náměstí před ním se akorát chystali vánoční trhy. Jen dostat jí na jednu fotku byl úkol jaksi nadlidský.
Nakonec se za pomoci náhodného kolemjdoucího převlečeného za japonského turistu částečně i daří. Tvrdil mi, že se snad dá jít i dovnitř, nějak se mi to nechtělo zkoušet.
Ryanair tam létá z Berlína dvakrát denně. 16. listopadu vychází zpáteční letenka (ráno tam a večer zpátky) na cca 800 korun. Moc dlouho neváhám.
Den předtím končím v práci v šest večer, Flixbus z Florence v půl osmé téměř ideálně navazuje. Za jízdenku chtějí 20 Euro. Beru. Pro cestu zpět využívám vlak, ČD mají do konce listopadu akci, jednosměrnou jízdenku z/do Berlína za 386 korun, pro jistot dokupuju ještě místenku za 89 korun.
Už jsem myslel, že se v Berlíně natáhnu v letištní hale. Nebo někde u zdi. Ale řeší to Check-in. Teda, Check-in hostel. Za dvě noci chtěji třiaadvacet Euro. A jaká náhoda, ten hostel leží přesně na půl cesty S-Bahnem mezi nádražím Südkreuz, kde staví Flixbus z Prahy a letištěm Shönefeld.
Praha Florenc - Berlin Südkreuz, autobus Flixbus
Úterý 15. listopadu je v práci až nečekaně klidné, žádný průser, žádný problém, nic. Čekám, že se něco podělá. Příjezdová tabule na Florenci dává tušit, že včas asi neodjedu, plno spojů zpožděných, ten můj tam na příjezdové tabuli pro jistotu ani není. Nakonec se objevuje více méně na čas. Všechno se zdá být v pohodě. Až na tu mojí jízdenku, ta je nějaká divná. Však je taky až na zítřek. No, stane se. Rychle kupuju u řidiče novou. Je sice poněkud dražší, ale to přežiju. Tu první si posléze nechávám stornovat. Peníze za ní dostávám zpět v podobě slevy na příští nákup.
Autobus není zdaleka plný, automatizované hlášení oznamuje, že po celou dobu je možné využít i wifi připojení. Jenže pak mi řidič říká, že to funguje jen v Německu. Ouha.
Cesta přes České Středohoří ukazuje, proč dálnice zoufale chybí. Nevím teda, proč to řidič vzal přes Velemín, kde mají problém projet i auta a ne klidnější cestou kolem Labe. Asi navigace.
Krátce po půlnoci v Berlíně. Rychle vybrat prachy z bankomatu, rychle nakoupit něco na ráno...a první S-bahn je v tahu. A další jede až za dvacet minut. Alespoň si to tu můžu pořádně prohlídnout.
Nakonec cesta k hostelu trvá S-Bahnem jen 15 minut. Hostel doslova přes ulici naproti stanici Schöneweide. Vyplnit papíry a v jednu už jsem v posteli. Pokoj má dohromady asi šest lůžek. Já tam ale budu tuhle noc spát sám.
V 5:15 mi má zvonit budík, já se ale probouzím pár minut před tím. Jasně, že mám chuť se na to všechno vybodnout, vždyť i Berlín je tak krásný, ale když už jsem tady... Tak vstát, oblíknout se a hodinu pro probuzení jsem už v gatu. V hostelu na posteli nechávám jen tričko a ručník, aby věděli, že jsem pořád tady, ale kdybych se náhodou nevrátil, abych o moc nepřišel. S-Bahnem to trvá dalších patnáct minut, nejhorší část cesty je těch pár stovek metrů od nádraží S-Bahnu k terminálu.
Jdu rovnou na security a do gatu. Jak už jsem kdysi psal, mají tu decentralizovanou pasovku, každý gate má své vlastní pracoviště, které se obsazuje jen letí-li ten konkrétní let mimo Schengenský prostor. V úzké chodbě, kudy chodí lidé do ostatních gatů tvoříme u dvou okýnek dvě improvizované fronty. Bože, to je ale blbost...
16.11.2016 SXF-OTP, FR 314
B738, reg. EI-EPG
7:15-10:25 (odlet o 5 minut později, přílet asi o deset minut dřív)
LF: 70%
Boarding autobusem a protože je nás málo, tak jen jedním. Na posledního čekáme se všemi otevřenými dveřmi tak dvacet minut. Že já se ráno tak honil.
Pak ale pohoda, beru svoje místo u okna a okamžitě usínám. Mezi cestujícími pár byznysmenů v oblecích, vůbec bych se nedivil, kdybych plno z nich potkal i na večerním letu zpátky.
V jakémsi polospánku vnímám, že jsme okamžitě vletěli nad mraky, FR24 mi pak zpětně říká, že jsme to vzali nad Polsko a Ukrajinu. No nic, alespoň můžu v klidu spát.
První hodinu jsme prospali skoro všichni, někteří měli díky slabší obsazenosti pro sebe rovnou celou trojsedačku a mohli se natáhnout. Letušky to nijak neřeší, budí je až těsně před přistáním. Ti už ale pod námi mraky dávno zmizely a člověku se naskýtá fantastický pohled na částečně zasněžené Karpaty, jež pak střídají nekonečné roviny Valašské nížiny. Ranní únava je náhle ta tam, člověku se naopak vlévá do těla nadšení z cestování.
Po nějakých dvou hodinách letu, krátce po desáté hodině místního času, sedáme v Bukurešti. Je tu poněkud mrtvo, rozhodně větší mrtvo, než by člověk na letiště s cca deseti miliony cestujících ročně čekal. Kdesi kousek od ranveje odstavené staré sovětské stroje. Kdyby se tak člověk tam mohl jít podívat...
Výstup busem a ouha...je tu docela zima.
Menší pochodové cvičení na pasovku, ale tam jsme cestující z jediného letadla a místní pohraniční orgány otevřely pět přepážek ze sedmi. Takže pohoda.
V příletové hale se lze z horního patra dostat na shuttle bus na nedalekou vlakovou stanici, z dolního zase na expresní autobusy do centra. Jasně, že bych jel tím vlakem, ale jízdní řád je takový...prořídlý. A zrovna nic nejede. Tak na autobus. Paní v kiosku, kde se prodávají jízdenky, neumí anglicky, přesto mi rozumí, že se chci ještě večer vrátit a prodává mi za za cca 8 lei (cca 50 Kč) cosi jako zpáteční jízdenku.
Fajn, autobus tu už je, linka 780 jede k "severnímu nádraží", linka 783 to centrum projíždí jaksi důkladněji, jen ty jejich intervaly jsou pro člověka zvyklého na každou chvíli jezdící stodevatenáctku poněkud slabé. Ale jedem. Prý expresní autobus, ale staví na každém rohu. Zas ale jako prohlídka bukurešťských předměstí to není špatný.
Chvíli trvá, než se nádražím Gara de Nord propletu od vchodu do metra. Není to tak dávno, co zde končil (i začínal) svou cestu legendární rychlík Pannonia (cesta do Prahy mu trvala cca 24 hodin), to i já teď mám chuť do jednoho z těch vlaků nastoupit a vyrazit do Brašova, do Kluže, do Konstanty nebo někam jinam.
Nakonec volím ale metro. Na české Wikipedii se dočtete, že "na rozdíl od ostatních zemí východní Evropy, kde byly obdobné provozy budované podle moskevského vzoru, v Bukurešti se metro podobá spíše těm známým ze západní Evropy." A taky že jo, některé stanice jsou hodně podobné těm ve Vídni, polookružní linka M1 pak vypadá na mapě stejně jako londýnská Circle Line, jen otočená o sto osmdesát stupňů. A vagóny do metra si Rumuni vyrobili sami.
Za 8 Lei kupuju celodenní lístek na MHD a vyrážím za nejznámější stavbou Bukurešti, tzv. Causeskovým palácem. Podle tety Wiki druhá největší administrativní stavba na světě (hned po Pentagonu). Strejda Nikolae se s tím fakt nes...nepáral a málo platné, staba je to pěkná. I když kvůli ní Rumunsko málem zkrachovalo. I když není dodnes zcela využitá. Ale nejvíc mi vadilo, že k ní nepřivedl metro. Místní ale cestu znají a od stanice metra Izvor mně tam navedli. Dnes tam sídlí parmament i pár dalších institucí. Před pár lety tam mělo nějakej mejdan NATO. A na náměstí před ním se akorát chystali vánoční trhy. Jen dostat jí na jednu fotku byl úkol jaksi nadlidský.
Nakonec se za pomoci náhodného kolemjdoucího převlečeného za japonského turistu částečně i daří. Tvrdil mi, že se snad dá jít i dovnitř, nějak se mi to nechtělo zkoušet.
Re: Na kafe za Ceauescem
O kus dál jsem narazil na tramvaj. Sice starou a rezavou, ale jezdící. Z malého parčíku mně převezla na pravý Balkán. Trochu rozbité domy, trochu západních reklam, koleje, jež by dávno zasloužily rekonstrukci a dost fatální zjištění, že ten celodenní lístek na MHD, co jsem si ráno koupil v metru, vážně platí asi jen na to metro.
Nechce se mi jet načerno, tak když o pár stanic dál zahlédnu velký park a na jeho konci jakýsi památník, tramvaj opouštím. Za letních podvečerů bych se tam šel projít, jenže teď bylo listopadové dopoledne a mně se nechtělo venku mrznout, tak alespoň udělat fotku a pak si v nedaleké lékárně nechat poradit, kterou tramvají se nechat dopravit k nejbližšímu metru.
Asi mi poradili dobře. Tramvaj mně dovezla na náměstí Piata Unirii. Kříží se tu hned tři linky metra, v postranních uličkách vidím pravoslavné chrámy, na jedné straně velký obchodní dům a tam nalevo, na konci velké a široké ulice, jak starodávný palác, tyčí se onen Ceausescův hrad.
Ještě jdu za ním, tohle není balkánská divočina, tohle jsou prestižní upravené ulice, tohle asi muselo stát peněz. Jedna fotka a pak oběd. Neptejte se mně ani radši kde.
Plný sil beru útokem staré město. Pár úzkých uliček, spousta krásných baráků, krámky se suvenýry, pravoslavné kostely. Turistů pomálu, ale je přece listopad. Nakonec, aniž bych to věděl, jdu ulicí Calea Victoriei na sever. Slunce pomalu odchází, ale je tu krásně. Honosné budovy, takový klid.
Zrovna když mi začíná být zima, objevuje se jako spasitel, Starbucks. Studenti píšící seminární práce, byznysmeni horlivě pracující, milenci na prvním, druhém i třetím rande (ti už s napjatým očekáváním v očích). Taková bukurešťská kavárna.
Dávám si jedno přeslazené a od holčiny u vedlejšího stolu si nechávám na mapě ukázat, kde že tu mají ten Vítězný oblouk. Domu si povezu zvoneček s jeho obrázkem, tak bych ho chtěl vidět i naživo. Není daleko, vlastně jen pořád vzhůru na sever. A kdybych měl unavené nohy, dá se popojet i kousek metrem.
Tak jdu a za chvíli jsem na náměstí Piata Victoriei. Tady se kříží jen dvě linky, modrá a okružní žlutá. Ještě se mi nechce k oblouku, tak skáču do metra a žlutou linkou se nechávám dovézt do stanice Dristor. Žlutá ze končí, ale zároveň se tu dá přestoupit na jiné její vlaky. Něco jako stanice Edgware Road na Circle Line v Londýně. Jen ty kusé koleje jsou udělané tak nějak zvláštně. Zarážedlo a hned za nimi trafika. Pracovat v ní, docela se děsím, že jednou nějaké soupravě selžou brzdy a cestující mi přijedou až do obchodu.
Ale co, to nebudu teď řešit, přestupuju ze žluté na žlutou a na Piata Unirii zase na modrou, ještě si chvíli dávám zastávku na náměstí Universitate, jo, měl bych si to tu projít, tolik pěkných baráků, ale už nějak nejsou síly, tak pokračuju metrem do stanice Aviatorilor, z náměstí vede pěkná ulice lemovaná lesíkem k místnímu Vítěznému oblouku. Už je tma, už je zima. A oblouk je v opravě.
Tohle vypadá jak v Berlíně na Tiergartenu. Má odtud jezdit autobus na letiště. Po chvíli čekání je konečně tady. Nevím, jestli je to obvyklé nebo jen vynechal spoj, ale je úplně narvaný. A také stojí v každé ř...díře. Místní plánují postavit až na letiště metro. Kéž by už bylo hotové. Cestou míjíme i druhé bukurešťské letiště Baneasa. Škoda, že už se pro běžné linky nepoužívá, z venku vypadá moc pěkně. Někde jsem četl, že nebylo oficiálně pro pravidelné linky uzavřeno, jen poplatky za jeho využívání byly postupně zvyšovány, až se všechny aerolinky rozhodly své aktivity přesunout na OTP (což byl asi účel).
Na letišti jsem dvě hodiny před odletem, provoz není kdoví jaký. Na security podezřelý klid. V duty free se ptám po rumunském pivu. Prý žádné nemají.
Odlet samozřejmě z nejvzdálenějšího gatu, za kafe z automatu utrácím poslední leie (nebo leje?). Ještě si chvíli píšu s kamarádkou (tímto zdravím Markétu), než si všimnu, že už probíhá nástup.
Ten je opět autobusem, tentokrát nás ale bude víc, takže pojedou autobusy dva. Beru hned ten první, ale mám místo v uličce, tak se mi nechce moc cpát. Užívám si focení na ploše, tohle se člověku jen tak neomrzí. Na schodech nápisy v Angličtině a v Češtině, to by mně zajímalo, kde je místní Menzies koupil. Nakonec přijíždí i druhý autobus a já jdu do letadla jako úplně poslední.
16.11.2016 OTP-SXF, FR 328
B738, reg. EI-DHR
20:10-21:20 (odlet i přílet na čas)
LF: 90%
Přes uličku sedí pán v obleku, co se mnou letěl už ráno. Evidetně měl v Bukurešti náročný program, hned usíná. Pojíždímě kolem kvanta ATRek Taromu i pár nákladních strojů a za hluboké tmy míříme do oblak.
FR24 později říká, že tentokrát jsme letěli přímo nad Maďarsko, Slovensko i částí domoviny. Sedím v uličce a venku je tma, takže nevidím zhola nic. Chvíli to háže, chvíli zkouším spát, nakonec si dávám tradiční lasagne. Krátce po deváté sedáme v Berlíně, trochu delší rolování a pak busem rovnou k pasovce.
Tenkrát je to rychlé, na řadě jsem jako první a záhy jsem i venku, mám toho dost, chce se mi spát, těším se na postel v hostelu. Dvacet minut po dosednutí už sedím v S-Bahnu, za dvacet minut už ležím v posteli. Pokoj tenkrát nemám jen pro sebe, ale to vůbec nevadí, za chvíli jsem v limbu.
Nechce se mi jet načerno, tak když o pár stanic dál zahlédnu velký park a na jeho konci jakýsi památník, tramvaj opouštím. Za letních podvečerů bych se tam šel projít, jenže teď bylo listopadové dopoledne a mně se nechtělo venku mrznout, tak alespoň udělat fotku a pak si v nedaleké lékárně nechat poradit, kterou tramvají se nechat dopravit k nejbližšímu metru.
Asi mi poradili dobře. Tramvaj mně dovezla na náměstí Piata Unirii. Kříží se tu hned tři linky metra, v postranních uličkách vidím pravoslavné chrámy, na jedné straně velký obchodní dům a tam nalevo, na konci velké a široké ulice, jak starodávný palác, tyčí se onen Ceausescův hrad.
Ještě jdu za ním, tohle není balkánská divočina, tohle jsou prestižní upravené ulice, tohle asi muselo stát peněz. Jedna fotka a pak oběd. Neptejte se mně ani radši kde.
Plný sil beru útokem staré město. Pár úzkých uliček, spousta krásných baráků, krámky se suvenýry, pravoslavné kostely. Turistů pomálu, ale je přece listopad. Nakonec, aniž bych to věděl, jdu ulicí Calea Victoriei na sever. Slunce pomalu odchází, ale je tu krásně. Honosné budovy, takový klid.
Zrovna když mi začíná být zima, objevuje se jako spasitel, Starbucks. Studenti píšící seminární práce, byznysmeni horlivě pracující, milenci na prvním, druhém i třetím rande (ti už s napjatým očekáváním v očích). Taková bukurešťská kavárna.
Dávám si jedno přeslazené a od holčiny u vedlejšího stolu si nechávám na mapě ukázat, kde že tu mají ten Vítězný oblouk. Domu si povezu zvoneček s jeho obrázkem, tak bych ho chtěl vidět i naživo. Není daleko, vlastně jen pořád vzhůru na sever. A kdybych měl unavené nohy, dá se popojet i kousek metrem.
Tak jdu a za chvíli jsem na náměstí Piata Victoriei. Tady se kříží jen dvě linky, modrá a okružní žlutá. Ještě se mi nechce k oblouku, tak skáču do metra a žlutou linkou se nechávám dovézt do stanice Dristor. Žlutá ze končí, ale zároveň se tu dá přestoupit na jiné její vlaky. Něco jako stanice Edgware Road na Circle Line v Londýně. Jen ty kusé koleje jsou udělané tak nějak zvláštně. Zarážedlo a hned za nimi trafika. Pracovat v ní, docela se děsím, že jednou nějaké soupravě selžou brzdy a cestující mi přijedou až do obchodu.
Ale co, to nebudu teď řešit, přestupuju ze žluté na žlutou a na Piata Unirii zase na modrou, ještě si chvíli dávám zastávku na náměstí Universitate, jo, měl bych si to tu projít, tolik pěkných baráků, ale už nějak nejsou síly, tak pokračuju metrem do stanice Aviatorilor, z náměstí vede pěkná ulice lemovaná lesíkem k místnímu Vítěznému oblouku. Už je tma, už je zima. A oblouk je v opravě.
Tohle vypadá jak v Berlíně na Tiergartenu. Má odtud jezdit autobus na letiště. Po chvíli čekání je konečně tady. Nevím, jestli je to obvyklé nebo jen vynechal spoj, ale je úplně narvaný. A také stojí v každé ř...díře. Místní plánují postavit až na letiště metro. Kéž by už bylo hotové. Cestou míjíme i druhé bukurešťské letiště Baneasa. Škoda, že už se pro běžné linky nepoužívá, z venku vypadá moc pěkně. Někde jsem četl, že nebylo oficiálně pro pravidelné linky uzavřeno, jen poplatky za jeho využívání byly postupně zvyšovány, až se všechny aerolinky rozhodly své aktivity přesunout na OTP (což byl asi účel).
Na letišti jsem dvě hodiny před odletem, provoz není kdoví jaký. Na security podezřelý klid. V duty free se ptám po rumunském pivu. Prý žádné nemají.
Odlet samozřejmě z nejvzdálenějšího gatu, za kafe z automatu utrácím poslední leie (nebo leje?). Ještě si chvíli píšu s kamarádkou (tímto zdravím Markétu), než si všimnu, že už probíhá nástup.
Ten je opět autobusem, tentokrát nás ale bude víc, takže pojedou autobusy dva. Beru hned ten první, ale mám místo v uličce, tak se mi nechce moc cpát. Užívám si focení na ploše, tohle se člověku jen tak neomrzí. Na schodech nápisy v Angličtině a v Češtině, to by mně zajímalo, kde je místní Menzies koupil. Nakonec přijíždí i druhý autobus a já jdu do letadla jako úplně poslední.
16.11.2016 OTP-SXF, FR 328
B738, reg. EI-DHR
20:10-21:20 (odlet i přílet na čas)
LF: 90%
Přes uličku sedí pán v obleku, co se mnou letěl už ráno. Evidetně měl v Bukurešti náročný program, hned usíná. Pojíždímě kolem kvanta ATRek Taromu i pár nákladních strojů a za hluboké tmy míříme do oblak.
FR24 později říká, že tentokrát jsme letěli přímo nad Maďarsko, Slovensko i částí domoviny. Sedím v uličce a venku je tma, takže nevidím zhola nic. Chvíli to háže, chvíli zkouším spát, nakonec si dávám tradiční lasagne. Krátce po deváté sedáme v Berlíně, trochu delší rolování a pak busem rovnou k pasovce.
Tenkrát je to rychlé, na řadě jsem jako první a záhy jsem i venku, mám toho dost, chce se mi spát, těším se na postel v hostelu. Dvacet minut po dosednutí už sedím v S-Bahnu, za dvacet minut už ležím v posteli. Pokoj tenkrát nemám jen pro sebe, ale to vůbec nevadí, za chvíli jsem v limbu.
Re: Na kafe za Ceauescem
Ráno jsem měl takový plán: v klidu se vyspat, dát si někde kafe a vyrazit na nádraží a odtamtud přejet domů. Ale dá se to, když jste v Berlíně?
Tak vyrážím o něco dřív, kupuju jednoduchý lístek na zóny A a B, platí dvě hodiny, to mi akorát stačí. Místní mi radí do centra využít S-Bahn, já však beru tramvaj. Taková ta sídlištní tramvaj, která nestojí v zácpách, ale dodává šedivým sídlištím život.
Za chvíli jsem uprostřed jednoho z nich, na Tierparku. Tramvaj měním za metro. Úsek na Hönow, který byl postaven v době, když už Východoberlíňané zase utíkali zeď nezeď, si projedu jindy, mířím na opačnou stranu. Na Lichtenbergu měním pro změnu metro za S-Bahn. Kdysi jsem zrovna tady poprvé vystoupil z vlaku a začala vychutnávat Berlín. Jenže na nostalgii není čas. I když odstavená jednotka (kdybych jen věděl, jak se jmenuje) k tomu přímo vybízí.
Jednu stanici a jsem na Nöldnerplatz. Taková nenápadná stanice, ale kousek od ní za měsíc v jednom hotelu přenocuju v rámci rodinného výletu. Tak to jdu najít, abych pak nebyl před rodinou za blbce.
Začíná pršet, ale mně je to jedno. Čas zatím jen půlhodiny ukrojil z dvouhodinové platnosti mé jízdenky. S-Bahn mně veze dál, na Warschauer Strasse. Silně se tu staví, to jsem zvědav, co z toho bude. O kus dál archaicky působící konečná stanice linky U1 berlínského metra (však taky byla otevřena v rámci úplně prvního úseku už v roce 1902). Kousek za ní metro přejíždí Sprévu po Oberbaumbrücke. Ta tvořila hranici mezi NDR a Západním Berlínem. V té době tu metro pochopitelně nejezdilo. V té době se v řece odehrávaly tragické pokusy o přechod do jiného světa.
Déšť dotváří poněkud pochmurnou náladu. Zpátky přes řeku už jdu pěšky. Jsou tu jedny z posledních zachovaných zbytků Berlínské zdi, tzv. East Side Gallery.
Na nich je spousta obrázků i obchod se suvenýry. Nechávám se fotit před líbajícím se Brežněvem s Honeckerem a pak jdu rovnou na nedaleké nádraží Ostbahnhof.
Ještě trochu odpočinku a pak S-Bahnem přímo na místní hlavák. Ale je to cesta jak se patří, přímo středem Berlína, kolem televizní veže i přes Friedrichstrasse, jež byla kdysi poslední stanicí na východě.
Berlin Hbf - Praha hl.n, vlak EC 175
Současně s koncem platnosti jízdenky jsem na berlínském hlaváku, který se ale Němcům neskutečně povedl. Ještě koupit pár piv a pak si nenechat ujet vlak. Modernizované vozy v barvách ČD vypadá pěkně, dokonce avizují i wifi, ale ta, jak překvapivé, funguje jen na českém území. Dojem pak kazí DB Netz, které většinu trati nedokázaly dát do stavu, aby se dalo po ní jezdit rychleji než po lepší lokálce.
V Drážďanech přibývá cestujících a v Děčíně si jdu do jídelního vozu na skvělou svíčkovou. Ještě před Prahou se dávám do řeči s mými spolucestujícími v kupé. Bydlí kdesi v Sasku, ale pochází z Ukrajiny. Večer je čekal let s ČSA do Oděsy a pochvalovaly si, jak levné se jim podařilo sehnat letenky.
Díky poruše zabezpečovacího zařízení kdesi za Kralupami přijíždíme do Prahy s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale to moc nevadí.
Byla to jen taková jednohubka, ale stála za to. Děkuju za pozornost.
Kompletní komentované fotoalbum zde: https://www.facebook.com/media/set/?set ... ae9fa466a6
Tak vyrážím o něco dřív, kupuju jednoduchý lístek na zóny A a B, platí dvě hodiny, to mi akorát stačí. Místní mi radí do centra využít S-Bahn, já však beru tramvaj. Taková ta sídlištní tramvaj, která nestojí v zácpách, ale dodává šedivým sídlištím život.
Za chvíli jsem uprostřed jednoho z nich, na Tierparku. Tramvaj měním za metro. Úsek na Hönow, který byl postaven v době, když už Východoberlíňané zase utíkali zeď nezeď, si projedu jindy, mířím na opačnou stranu. Na Lichtenbergu měním pro změnu metro za S-Bahn. Kdysi jsem zrovna tady poprvé vystoupil z vlaku a začala vychutnávat Berlín. Jenže na nostalgii není čas. I když odstavená jednotka (kdybych jen věděl, jak se jmenuje) k tomu přímo vybízí.
Jednu stanici a jsem na Nöldnerplatz. Taková nenápadná stanice, ale kousek od ní za měsíc v jednom hotelu přenocuju v rámci rodinného výletu. Tak to jdu najít, abych pak nebyl před rodinou za blbce.
Začíná pršet, ale mně je to jedno. Čas zatím jen půlhodiny ukrojil z dvouhodinové platnosti mé jízdenky. S-Bahn mně veze dál, na Warschauer Strasse. Silně se tu staví, to jsem zvědav, co z toho bude. O kus dál archaicky působící konečná stanice linky U1 berlínského metra (však taky byla otevřena v rámci úplně prvního úseku už v roce 1902). Kousek za ní metro přejíždí Sprévu po Oberbaumbrücke. Ta tvořila hranici mezi NDR a Západním Berlínem. V té době tu metro pochopitelně nejezdilo. V té době se v řece odehrávaly tragické pokusy o přechod do jiného světa.
Déšť dotváří poněkud pochmurnou náladu. Zpátky přes řeku už jdu pěšky. Jsou tu jedny z posledních zachovaných zbytků Berlínské zdi, tzv. East Side Gallery.
Na nich je spousta obrázků i obchod se suvenýry. Nechávám se fotit před líbajícím se Brežněvem s Honeckerem a pak jdu rovnou na nedaleké nádraží Ostbahnhof.
Ještě trochu odpočinku a pak S-Bahnem přímo na místní hlavák. Ale je to cesta jak se patří, přímo středem Berlína, kolem televizní veže i přes Friedrichstrasse, jež byla kdysi poslední stanicí na východě.
Berlin Hbf - Praha hl.n, vlak EC 175
Současně s koncem platnosti jízdenky jsem na berlínském hlaváku, který se ale Němcům neskutečně povedl. Ještě koupit pár piv a pak si nenechat ujet vlak. Modernizované vozy v barvách ČD vypadá pěkně, dokonce avizují i wifi, ale ta, jak překvapivé, funguje jen na českém území. Dojem pak kazí DB Netz, které většinu trati nedokázaly dát do stavu, aby se dalo po ní jezdit rychleji než po lepší lokálce.
V Drážďanech přibývá cestujících a v Děčíně si jdu do jídelního vozu na skvělou svíčkovou. Ještě před Prahou se dávám do řeči s mými spolucestujícími v kupé. Bydlí kdesi v Sasku, ale pochází z Ukrajiny. Večer je čekal let s ČSA do Oděsy a pochvalovaly si, jak levné se jim podařilo sehnat letenky.
Díky poruše zabezpečovacího zařízení kdesi za Kralupami přijíždíme do Prahy s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale to moc nevadí.
Byla to jen taková jednohubka, ale stála za to. Děkuju za pozornost.
Kompletní komentované fotoalbum zde: https://www.facebook.com/media/set/?set ... ae9fa466a6
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 215
- Registrován: 09. 11. 2012, 19:11
- Oblíbené typy letadel: B748, Dash8 - Q400NG
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Seoul, GMP + ICN
- Stav: Offline
Re: Na kafe za Ceauescem
Super TR! Bukurešť je podle mě na den akorát, pokud nechceš pařit. Nám se tam naskytla cesta poněkud prozaicky, prostě to bylo z Tel-Avivu nejlevnější do Bukurešti a už to bylo. V podstatě jsme šli stejný okruh a myslím, že je to opravdu to nejlepší, co jde z města vidět. Ještě, že jsi nezaboudil do ferentari, to bychom už žádný report nikdy nemuseli vidět
PS: Nepočítal jsi Dacie? Já to zkoušel, ale vzdal jsem to
PS: Nepočítal jsi Dacie? Já to zkoušel, ale vzdal jsem to
Re: Na kafe za Ceauescem
Filisipi píše:Super TR! Bukurešť je podle mě na den akorát, pokud nechceš pařit. Nám se tam naskytla cesta poněkud prozaicky, prostě to bylo z Tel-Avivu nejlevnější do Bukurešti a už to bylo. V podstatě jsme šli stejný okruh a myslím, že je to opravdu to nejlepší, co jde z města vidět. Ještě, že jsi nezaboudil do ferentari, to bychom už žádný report nikdy nemuseli vidět
PS: Nepočítal jsi Dacie? Já to zkoušel, ale vzdal jsem to
Velký dík za pochvalu:-)
Já ten okruh nijak neplánoval, neměl jsem se sebou žádného tištěného průvodce ani mapu, jen jsem se dvakrát zastavil v nějaké restauraci s wifi a tam kouknul na google mapy, abych věděl, kde jsem a kam by bylo dobré jít dál. Do Rumunska se určitě ještě někdy vrátím, je to zajímavá země a tohle byla jen taková malá ochutnávka z ní.
Dacie jsem teda nepočítal, spíš mně zaujalo, kolik tu jezdí Škodovek a to i s ostaními státy. No a to ferentari jsem si teď zkusmo vygooglil a brr....
Re: Na kafe za Ceauescem
Ta vlaková jednotka je: https://cs.wikipedia.org/wiki/Motorov%C ... a_VT_18.16
Jinak pěkný report jako obvykle
Jinak pěkný report jako obvykle
Re: Na kafe za Ceauescem
Junglista píše:Ta vlaková jednotka je: https://cs.wikipedia.org/wiki/Motorov%C ... a_VT_18.16
Jinak pěkný report jako obvykle
Díky, já si říkal, že tu jednotku někdo velmi rychle identifikuje. Ostatně v tom odkazovaném článku je zmíněna přímo tato konkrétní jednotka.
Jinak samozřejmě velký dík za pochvalu
Re: Na kafe za Ceauescem
tak tak, Vindobona je nezamenitelna
Pekny vyletik. Ked som chodieval do Bukuresti pravidelne, tak tam boli hodne rozsirene svorky tulavych psov, a bolo jedno, ci to bolo pred Sofitelom, veltrzynm arealom alebo Ceaucescovym palacom ludu.
Elektricky z cias CSSR boli vtedy uplne bezne, povedal by som, ze tvorili drvivu vacsinu vozoveho parku, a to bolo v 2000-2004.
Pekny vyletik. Ked som chodieval do Bukuresti pravidelne, tak tam boli hodne rozsirene svorky tulavych psov, a bolo jedno, ci to bolo pred Sofitelom, veltrzynm arealom alebo Ceaucescovym palacom ludu.
Elektricky z cias CSSR boli vtedy uplne bezne, povedal by som, ze tvorili drvivu vacsinu vozoveho parku, a to bolo v 2000-2004.
Re: Na kafe za Ceauescem
whiskey píše:tak tak, Vindobona je nezamenitelna
Pekny vyletik. Ked som chodieval do Bukuresti pravidelne, tak tam boli hodne rozsirene svorky tulavych psov, a bolo jedno, ci to bolo pred Sofitelom, veltrzynm arealom alebo Ceaucescovym palacom ludu.
Elektricky z cias CSSR boli vtedy uplne bezne, povedal by som, ze tvorili drvivu vacsinu vozoveho parku, a to bolo v 2000-2004.
Díky za pochvalu, plánuju takových výletíků víc, uvidíme, co na to peněženka.
Toulavých psů jsem si nevšiml, nikde jsem na ně nenarazil. Je fakt, že předtím Palácem lidu byl i problém potkat člověka (ale to bylo asi tím počasím). No a co se týče tramvají...tak alespoň, co jsem měl možnost vidět, přišlo mi to jako návrat o dvacet let zpátky, ty vozy byly strašně zanedbaný (což obzvláště vyznělo s pěknými a novými vozy metra).
Na kafe za Ceauescem
vyborne citanie, musim si take nieco naplanovat tiez niekam
Re: Na kafe za Ceauescem
marat01 píše:vyborne citanie, musim si take nieco naplanovat tiez niekam
Děkuju. Teď jsem někde četl TR nějakých Slováků., kteří tam strávili snad celý víkend a jejich pocity byly hodně rozporuplné. Na víc než den, dva ten Bukurešť asi fakt nebude.