Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Airbus380
Nejlepší autor trip reportů 2015
Nejlepší autor trip reportů 2015
Příspěvky: 1553
Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
Pohlaví: muž
Bydliště: Provodín
Status: Offline

Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Airbus380 » 05. 03. 2017, 18:36

Úvod

Když na podzim roku 2016 spatřil světlo světa atraktivní tarif z Lisabonu do Johannesburgu za nějakých 270 €, zprvu jsem mu nevěnoval příliš pozornosti. Přeci jen po přičtení nákladů na cestu do/z Lisabonu se člověk dostal na víceméně normální cenu. Pak mi ale došlo, že oněch 270 € si nežádá žádná standardní tuctová aerolinka a jako vždy ve mně začal hlodat červíček…

Nechal jsem to chvíli odležet, ale když jednoho dne se mi v mé choré hlavě rozsvítila žárovka, rozšířily zorničky jak po prokoksované noci a kreditka byla hned na stole. Vždyť přece v Zimbabwe – a to je z Johannesburgu co by kamenem dohodil – se pořád stále na pravidelných linkách čas od času motá dnes už nevídaná 737 verze 200. A občas i 767-200, která je raritní jen o něco méně.

Po tomto zjištění tak ani v mé hlavě nedošlo k žádné racionalizaci a analýze cesty, letenka z Lisabonu do Joburgu byla do 5 minut v mailu. Z Prahy do Lisabonu po neblahé zkušenosti, kdy jsem před long-haul letem na Palau létal ještě tři dny předtím po Evropě jako potrefená husa, zakoupen pro mě zcela neobvykle přímý let s TAPem a následoval oříšek největší. Totiž snažit se podle Fligtradaru vysledovat, na kterých linkách a v jaké časy je největší šanci na onu 737-200. Zakopaný pes je totiž v tom, že Air Zimbabwe má ve své flotile i A320, kterou se samozřejmě snaží nasazovat na co nejvíce linek. A kvůli ubohé A320 jsem fakt nehodlal vyhazovat peníze.

Nakonec jsem ale po několikatýdenní hloubkové analýze vyhodnotil, že největší šance na 732 je na lince Harare – Bulawayo – Victoria Falls a pokud nepoletí, tak přeci ani návštěva Viktoriiných vodopádů nebude k zahození. Nejlevněji vycházel routing JNB-HRE-BUQ-VFA/HRE-JNB na jedné letence s Air Zimbabwe, čímž se šance na nějaký raritní typ ještě mírně zvýšila. Přeskok z VFA do HRE obstaral exotický low-cost Fastjet za 18 dolarů.

Posledním problémem bylo zrušení letu TAPu z Prahy do Lisabonu a neschopnost přebookování na jinou aerolinku. Buď si nechám vrátit peníze, anebo poletím o dva dny dřív. Inu, to je tak, když člověk nakupuje přes edreams a podobné šmejdy. Nu což, koneckonců, proč ne, třeba z toho ještě něco vzejde… na Azory přeci stále létá A310…

PRG-LIS

Dost ale žvástů o plánování, pojďme k věci.

Čím jsem starší, tím raději chodím na letiště na poslední chvíli a užívám si tak jednoho ze svých bydlišť na Praze 6, a tak i tentokrát jsem v pohodě vyrazil z domova teprve hodinu a tři čtvrtě před odletem a ve 119 si připadal jako král všeho tvorstva, přeci jen bydlení v jediné městské části v Česku s velkým mezinárodním letištěm, to už je přeci privilegium!

P1120716.jpg
Můj TAP právě přiráží ke gatu


Let s TAPem opravdu ale vůbec ničím nevybočoval z evropského průměru. Obsazený byl asi z 90%, většinou Čechy, přičemž hodně z nich pokračovalo ještě ten večer posledním letem na Madeiru, další pak do Brazílie či USA. Kam mi oko dohlédlo a pozorovací talent umožnil, v Lisabonu svoji cestu končila jen menšina pasažérů.

Až někde severně od Madridu jsme dostali malé občerstvení, které neurazí, ale ani nezasytí a za pár chvil už bylo zahájení na letiště v Lisabonu, které je vždycky spektakulární, přistává se totiž přímo nad městem.

TAP se naštěstí pochlapil a jako kompenzaci za nutnost letět o dva dny dříve mě ubytoval ve svém tranzitním hotelu, což potěšilo.

LIS-PDL

Jak jsem předeslal, dva celé dny v Lisabonu jsem nevyužil jako každý normální člověk k prohlídce města a okolí… Z Lisabonu na Azory (a na některých linkách do USA) totiž ještě stále létá Airbus A310, a to už je dneska opravdová vzácnost. Já s ní letěl jen jednou s Taromem, a tak nešlo tuhle příležitost nechat jen tak bez ladu a skladu jiným, kteří se o letadla vůbec nezajímají. Po zjištění, že cestou tam navíc poletím A330, která posléze pokračuje do Toronta a že celá sranda vyjde na 60€, nebylo co řešit.

Let na největší azorský ostrov Sao Miguel startoval až ve 12:30, a tak jsem se v rámci své tradice chození na odlet na poslední chvíli ještě vydal na procházku po okrajových částech Lisabonu, které překvapí svou nejižanskou upraveností.

P1120747.jpg
Letiště Humerto Delgada v Lisabonu

P1120749.jpg
Dopolední odlety



Naštěstí mě ráno osvítila múza a já si s sebou vzal pas. Let se totiž odbavoval z neschengenské části kvůli tomu, že letěl až do Toronta a kdybych šel jen s občankou, uvíznul bych v dlouhé frontě cestujících dopolední dálkové špičky.

Let byl obsazen odhadem tak ze 70%, přičemž 40% (většina Kanaďani) letěli dál do Toronta a ten zbytek vystupoval v Ponta Delgadě. Po dlouhé době jsem zase jednou boardoval widebody autobusem, což vždy kvituju, ale tentokrát zastavil řidič tak blbě, že ani pořádná fotka nešla pořídit...

P1120776.jpg
Zadek velryby...

P1120783.jpg
...a předek velryby


Azores Airlines jsou ještě slušná aerolinka. Bagáž mají zdarma i v nejnižším tarifu, občerstvení je taky zadarmo a dokonce si člověk může vybrat místo již při rezervaci letenky (rovněž zdarma).

Poměrně velkorysý legroom a výhled na pěkný winglet s velrybím ocasem zapříčinil, že jsem chvílemi litoval, že nepokračuji až do Toronta, byl by to jistě klidnější výlet než se někde u Mugabeho honit za 30 let starým letadlem. Ale co už, lístek do Toronta jsem neměl, pročež Ponta Delgada byla pro mě konečnou stanicí.

P1120793.jpg
Kolegyně A310, já měl ale ten den letět jinou


Hned po startu se na pravé straně objevil nejdelší most v Evropě:

P1120799.jpg
Vasco da Gama, 12,5 km dlouhý most přes řeku Tejo


Naopak těsně před přistáním jsme si my, sedící vpravo, mohli vychutnávat pohled na celou Ponta Delgadu:

P1120825.jpg


Celou eskapádu jsem bral opravdu jen jako poslední rozloučení s A310, takže mezi lety byly jen 4,5 hodinky, ideální to čas na prohlídku docela pěkné Ponta Delgady, při výhledech na okolní kopce jsem ale opět zalitoval, tentokrát že mojí destinací nejsou Azory. Bylo by to jistě klidnější než se někde u Mugabeho…však to znáte.

Letiště v Ponta Delgadě je malé, ale přehledné a plně dostačuje místním potřebám. Koneckonců, odletů opravdu není mnoho, a to je PDL největší na Azorech:

P1120838.jpg
PDL odlety


Bohužel není letiště Jana Pavla II. příliš přátelské ke spotterům, vysoký plot, kterým jde horko těžko prostrčit objektiv si mohli odpustit. Pěkná vyhlídka je z parkoviště na silnici vedoucí nad letištěm, ale dostat se tam je 2 kilometrová procházka po silnici, takže nic moc.

Vyfotil jsem si tak ještě rychle svojí A330, která si právě užívala krátkého odpočinku mezi příletem z Lisabonu a odletem do Toronta,

P1120840.jpg


a samozřejmě také letištní terminál. Ten sice nepůsobí kdovíjak zajímavě, ale hlavně že slouží.

P1120846.jpg


Z letiště do města nejezdí žádné MHD, pěšky se sice jít dá, ale já neměl tolik času, vzal jsem tedy taxík. Městečko Ponta Delgada je docela milé a v únoru tím spíše, protože turistů je zde opravdu jen minimum. Ideální na 2 až 3 hodinovou zastávku, procházku, pokochání se koloniální architekturou a pak pryč směr venkov.

P1120849.jpg
Ponta Delgada


Z promenády se dá navíc docela dobře spottovat :)

P1120867.jpg


PDL-LIS

Ne tak ale já. Místo toho, abych si jako každý normální turista zašel do půjčovny pro auto a vyrazil prozkoumávat krásy ostrova Sao Miguel, já vyrazil akorát tak zase na letiště.

Z chmurných úvah o tom, že jsem pravý a nefalšovaný magor, když jedu na víkend do Afriky jen kvůli nějaké staré herce, mě však vytrhl pohled z taxíku, kterým jsem se vracel na letiště. Na apronu se vyhřívala (ok, moc teplo nebylo, tak prostě jen stála) jiná stará herka, krásná A310 v celé své zvláštnosti… Je to sice widebody, ale nevypadá tak. Na druhou stranu nevypadá ani jako narrowbody, je to prostě třistadesítka.

P1120913.jpg
Poklidně dřímající A310


U gatu jsem musel vypadat trochu postiženě, protože jsem z ní opravdu asi 20 minut v kuse nespustil oči, ale to už se na PDL začaly slétávat dášenky z ostatních azorských ostrovů, což bylo neklamné znamení, že návazný let do Lisabonu, totiž ten můj, za okamžik poletí. Tak se taky stalo, nástup byl naštěstí pěšky a já se loudal co to šlo, abych si vychutnával pohled, který už tu dlouho nebude.

P1120921.jpg
Stará dáma se chystá na své cestující


Po nástupu mě ale polil studený pot následovaný několika nadávkami na ty francouzské idio*y, proč zrovna na místě 14A zapomněli dát okno?! Ano, jak správně tušíte, zrovna já si místo 14A vybral, tak, abych měl úplně ten nejlepší výhled na motor a křídlo. Ač byl let obsazen asi z 80%, bohužel ti hloupí azořané zabrali všechna místa u okna a mě tak zbyly jen oči pláč. Ale co si budeme povídat, většina letu probíhala za tmy, takže se zase taková hrůza nekonala. A310 se počítá i bez okna!

P1120927.jpg
Interiér A310


Lisabon

Další den v Lisabonu jsem si udělal takovou vložku normálního chování, nekoupil jsem totiž žádnou další letenku na otočku a celý den se věnoval prohlídce Lisabonu. A dobře, že tak!

Popravdě se mi Lisabon asi líbí zatím nejvíc ze všech navštívených měst a okamžitě mi přirostl k srdci. Nechci Portugalcům křivdit, ale představoval jsem si ho jako neupravené jižanské město země, která byla nedávno postižena krizí, ale chyba lávky, Lisanon je opravdu hezky upravené město, čisté ulice, a to nejen v turistickém centru. Málokdy se stává, že se turistice věnuji opravdu celý den bez přestávky, ale v Lisabonu bych vydržel klidně ještě další týden.

P1120963.jpg
Výhled na město


Projížďka místními tramvajemi je zážitkem i pro lidi, kteří se o MHD vůbec nezajímají, co teprve pro mě. V úzkých uličkách, kudy se ikonické žluté tramvaje proplétají, jsem strávil celé dopoledne a kousek.

P1120987.jpg
Tramvaj poprvé

P1120995.jpg
Tramvaj podruhé


Vydal jsem se i trajektem přes řeku Tejo, která dodává Lisabonu zcela jinou dimenzi.

P1130053.jpg
Rio? San Francisco? Ne! Lisabon


Výhled z druhého břehu, konkrétně ze čtvrti Cacilhas v městečku Alameda, má taky něco do sebe. Jen tak sedět ne břehu ohromné řeky (no dobře, je to ústí do moře, ale stejně), nechat se ofukovat silným větrem, pozorovat centrum Lisabonu na druhé straně a přemýšlet o tom, jaké to asi byly návraty z kolonií, když po dlouhé době mořeplavci spatřili své rodné město...

P1130063.jpg
Lisabon z Alamedy


Cestou uličkami jsem si nemohl nevšimnout pro našince nesmírně exotických stromů...

P1130005.jpg
Citrusy :)


LIS-LAD

Čas byl ale v tuto chvíli opět mým nepřítelem, šestá hodina se přehoupla v sedmou, sedmá se začala přehupovat v osmou a to byl nejvyšší čas vyrazit chytit to táágo do Afriky. Jasně, všem vám asi došlo, že jsem z Lisabonu do Johannesburgu nejel taxíkem, nýbrž angolskou národní aerolinkou TAAG. Sama o sobě je velkou exotikou, ještě větší pak opravdu neotřelý přestupní bod v hlavním městě Luandě. Lety na sebe naštěstí dobře navazují, takže v LAD se nemusí čekat déle než 3,5 hodiny (a i to je víc než dost!).

TAAG je normální moderní aerolinka, která naštěstí umožňuje i OLCI, takže jsem si už v předstihu vybral místa a nemusel tak být v řadě na letišti první. Pravda, nejdřív mě fronta na odbavení trochu zarazila, dlouhý had lidí se táhnul až za roh, po detailnějším prozkoumání ale bylo jasné, že onen dlouhý had lidí je spíše dlouhý had haldy kufrů s pár lidmi navíc jako bonusem.

Pomocný agent naštěstí v hordě Angolanů zaregistroval jednoho joudu z Čech jen s malým batůžkem a poslal mě tak rovnou na business přepážku, kde bylo vše vyřízeno během minuty. Pravda, check-in agentka si neodpustila překvapenou poznámku o tom, že jedu takhle daleko jen na víkend, nu, nedivím se jí.

Vzhledem k celodenní turistice jsem s díky využil veřejných sprch, které sice nepatří mezi nejlevnější, ale za čistotu a dobrý pocit se holt někdy zaplatit musí.

P1130163.jpg
Večerní exotické odlety


Dlouhou dobu to vypadalo na poloprázdný let, ale poslední hodinku se ke gatu začali trousit jak šváby na pivo skupinky evropských turistů využívajíc podobně jako já táágo k letům na samý jih Afriky. Nejvíce z nich mířilo do Namibie a Kapského Města, asi 30 jedinců do Johannesburgu a našlo se i pár lidí do Maputa.

P1130169.jpg
Palubní vstupenky


TAAG byl přistaven až k úplně poslednímu gatu a cestou jsem míjel lety do destinací jako je Bissau, Sal, Praia, Boa Vista, až jsem si na chvíli připadal jako pravý portugalský kolonizátor na cestě za angolským bohatstvím. Pravda, praví portugalští kolonizátoři do Luandy asi nejezdili sedm-sedm-sedmičkou.

Skoro jsem se až lekl, jak na mě moje 777 přes sklo zvědavě civěla:

P1130166.jpg
Kuk!


Sice mi bylo jasné, že TAAG není žádná pralesní aerolinka, ale i tak jsem byl zvědav na podobu interiéru a úroveň servisu. Nakonec musím konstatovat, že přihlédnu-li ke všem okolnostem od ceny, přes pohodlí při přestupu až po servis, TAAG je takový běžný průměr. Prostorem předčí snad všechny aerolinky, a to jak na nohy (i v nejzadnějších řadách), tak do šířky (konfigurace 3-3-3). Stejně tak IFE displej se mi moc líbil, a to především moc pěkně provedená mapa. Výběr filmů a hudby standardní, určitě neurazí, určitě nenadchne. Kde TAAG pokulhává, to je jídlo. Jasně, člověk si v letadle málokdy pochutná, ale většinou se to aspoň dá sníst. U TAAGu spíše nikoliv.

Let byl nakonec dočista plný, neviděl jsem ani jedno volné místo, a to 20 minut po nás letěl do Luandy ještě TAP (v některých dnech se na trase LIS-LAD létá až 4x denně + 3 lety týdně do Porta).

P1130173.jpg
Interiér 1

P1130175.jpg
Interiér 2


Se zvláštním pocitem jsme za mohutného dunění motorů 777 odstartovali nejdříve na sever a po pár minutách nabrali směr Angola. Chvílemi jsem si připadal opravdu zvláštně a nejistě, chvílemi jako magor a chvílemi jako král, že letím aerolinkou s jedním z nejkrásnějších livery na světě. Ten červeno-oranžový pruh přes okna, stejně jako antilopa (nebo kýhovýra co to je za druh srnky) na směrovce, tomu letadlu opravdu sekne. Úplně obyčejný a nijak nestylizovaný font sice pro někoho může působit trochu lacině, ale mě to naopak připadá jako výraz naprostého sebevědomí. My si nemusíme na letadlo čmárat klikyháky, my jsme Angola Airlines!

Skoro sedmihodinový let se vlekl jako cesta z Prahy do České Lípy přes Dubou, já ne a ne usnout, servis byl navíc takový nějaký divný, na nočním sedmihodinovém letu bych klidně uvítal jen jedno jídlo výměnou za delší klid na palubě. Kdyby to jídlo aspoň bylo dobré, ale dostali jsme hovězí maso tvrdé jak kámen s růžičkovou kapustou, kterou nesnáším úplně nejvíc ze všech jídel na světě.

P1130180.jpg
Večeře


Z únavy a letargie mě však vytrhlo zahájení sestupu (dokonce jsem zaspal snídani) a ve mně začal stoupat adrenalin, zase jsem si připadal jako pravý kolonizátor, letím do neznáma, jak to tam bude vypadat? Nesežerou mě domorodci? Či spíš „nezastřelí mě, když na apronu vytáhnu foťák a začnu horlivě pořizovat snímky všeho od letadel po terminál“?

To už jsme se přiblížili k Luandě, dali si tři vyčkávací kolečka (v Luandě?? Nejspíš ale proto, že letiště postrádá taxiway a před námi přistály Lufthansa a Air France, tedy jsme museli počkat, než se odšourají z dráhy) nad pobřežím plným rezatých ztroskotaných lodí a po chvilce už zahájili krátké přiblížení nejdříve nad obrovskými slumy, které volně přecházely v obrovský přístav plný ropných tankerů, ten volně přecházel opět ve slumy a ty zase přecházely v moderní centrum s mrakodrapy. V těsné blízkosti dráhy pak vládnou opět slumy.

P1130190.jpg
Kroužení nad angolským pobřežím

P1130199.jpg
Lodě, lodě a zase lodě...

P1130203.jpg
Těsně před přistáním


A pak to začalo. Při velmi pomalém pojíždění mě přece nemůže vidět žádný voják, rychle nažhavit foťák a cvakat. Nejdřív jsme minuli nějaké nepojízdné Antonovy s hlavní řídící věží v pozadí, starou 732 bez motorů,

P1130205.jpg


pak jsme se dostali ke stojánce bývalých vládních 707 (bohužel dnes už Angola používá A319),

P1130208.jpg


která navazovala na stojánku vojenskou s několika naleštěnými IL-76 a Antonovy, z nichž pak dva z nich dokonce krátce po nás kamsi odletěli.

P1130211.jpg


Pak jsme se dostali na hlavní apron plný různých soukromých letadel ropných společností

P1130213.jpg
Antonov An-32


a samozřejmě nesměla chybět chlouba angolského letectví, totiž několik 777 v barvách TAAGu doplněných o Lufthansu, Air France a fešnou nákladní MD-11, která se jen o pár dní později objevila v Praze. Je to ten svět ale malý.

P1130219.jpg
Táága vyskládaná vedle sebe

P1130222.jpg
MD-11 registrace N513SN

P1130229.jpg
Plná stojánka v Luandě...

P1130230.jpg
...a ještě jeden přibyde


Ještě rychle jedna tajná fotka i zvenčí, a sice našeho fešného letadla...

20170224_084245.jpg
D2-TEI


Vzhledem ke zpoždění se doba na přestup zcvrkla na hodinku a čtvrt, takže jsem si ani nestihl prohlédnout terminál, autobusy nás k němu dovezly (nástupní mosty zde nevedou), proběhl jsem přes transfer a šup zase do autobusu.
Naposledy upravil(a) Airbus380 dne 06. 03. 2017, 11:14, celkem upraveno 3 x.


Airbus380
Nejlepší autor trip reportů 2015
Nejlepší autor trip reportů 2015
Příspěvky: 1553
Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
Pohlaví: muž
Bydliště: Provodín
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Airbus380 » 05. 03. 2017, 19:24

LAD-JNB

Do další 777 jsme my transferoví cestující nastupovali až jako poslední, jinak už byla plně naboardovaná a opět se stoprocentním load-factorem. Barvičky má TAAG opravdu pěkné:

P1130235.jpg


Protože boarding začal opravdu brzy, mohl jsem si ještě drahnou dobu užívat pohledu z okýnka na hejno Beechcraftů společnosti SonAir:

P1130236.jpg


Stejně jako na několik vyskládaných vrtulníků určených pro dopravu na ropné plošiny. S bonusem v podobě 727 v pozadí:

P1130239.jpg


A ještě hlavní terminál největšího angolského letiště, který by byl hoden spíše nějakého opravdu bezvýznamného polního letiště kdesi na venkově, ne v jednom z nejdražších měst na světě:

P1130245.jpg


Let do Johannesburgu se nesl v poklidné atmosféře exotických výhledů na angolskou a botswanskou krajinu,

P1130266.jpg


neotravných spolucestujících a také jídla vzezřením i chutí připomínající penis. Tedy… ne že bych snad někdy penis jedl, ale rozhodně si takhle nějak jeho chuť představuji.

P1130270.jpg


Okolo botswansko-jihoafrických hranic se objevilo pár bouřkových mraků, ale angolští orli se jimi zkušeně propletli a my tak třech hodinkách dosedli na největším africkém letišti, kde právě odpočívalo mnoho evropských letadel po ranních příletech ze svých domovin.

P1130279.jpg


Ještě jsem se naposledy rozloučil s krásnou 777 TAAGu:

P1130286.jpg


...a vyrazil na imigrační. Vzhledem k odpolednímu příletu se žádná špička nekonala a já tak liduprázdnou pasovkou prošel doslova za 2 minuty. Bez dotazů, bez zdržování, tak se to mi líbí.

JNB-HRE

Na přestup jsem měl pohodlných 5 hodin, po krátkém vyvětrání se v parčíku před terminálem mě ale začalo přepadat napětí. Dneska je sice šance na 737-200 malá, ale 767-200 tuto trasu létá docela často. Nehledě na to, že sama o sobě je už dost exotická, já jsem se zatím osobně nesetkal s žádnou variantou 767… což má za následek časté posměšky od jistých kolegů, že… :D

Kromě napětí na mě ale sedla také nervozita. Přeci jen Zimbabwe není úplně turistická destinace a informací napříč webem o čemkoliv co se této země týká, prakticky neexistují. Nebude problém fotit na letištích? Asi jo, když tehdy zatkli onu skupinku Čechů za fotografii vojenské stíhačky-podstavce před muzeem. Nebude problém přečkat noc na letišti? A když jo, nebude problém jet taxíkem uprostřed noci? Nějak jsem to celé nedomyslel, jak to tak bývá, když kupuji nějakou výjimečnou letenku (jako teď s potenciální 732), vidím za tím jen ten parádní zážitek z letu samotného, ale už ne tak úplně to mezitím.

Nervozita se ještě prohloubila, když jsem si uvědomil, že s sebou nemám nijak závratnou hotovost a podle všech dostupných informací naše karty v Zimbabwe neberou ani bankomaty. A v tranzitní zóně letiště JNB bankomaty nevedou… Musel jsem se tak uklidnit pohledem na zatím nepřekonanou Královnu nebes, tady s klokánkem na směrovce:

P1130291.jpg
Qantas


Z úvah mě ale vytrhlo hlášení o nástupu:

P1130295.jpg


Jelo se busmo, takže do poslední chvíle tajemství, co vlastně poletí. I když… hrubým odhadem nás bylo tak 60, to na 762 nevypadá. Ale ať jsem vyhlížel jak jsem vyhlížel… žádné letadlo v barvách Air Zimbabwe na ploše nebylo vidět. Jen samá odstavená widebodies klidně čekající na své večerní lety domů do Evropy. Nu, zrovna jsem byl v rozpoložení, že bych si nejradši tajně zalezl do podvozkové nohy jedné z nich a letěl taky domů :D

Minuli jsme už i cargo stojánku, ale pořád nic, jen nějaká divná bílá 737, dokonce jsem ani nepoznal, co je to za verzi, a to je co říct, na tom si zakládám, že poznám jakékoliv civilní letadlo na kilometry daleko!

Každopádně právě k oné divné bílé 737 jsme zajeli. Ano, je to můj kočár do Haráre. Celá posádka, bezpečnostní instrukce i nápisy od společnosti Star Air Cargo, které tahle 737-300 patří a kterou pronajímá různým aerolinkám dle potřeby. A o které jsem také nikdy dříve neslyšel. Palubní časopis od South African Airways, let pro Air Zimbabwe, no prostě kočkopes :D

20170224_184138.jpg
733 od Star Air Cargo


Před nástupem jsem se ještě mohl pokochat vskutku rozkošným ATRkem v barvách Air Botswana:

20170224_184131.jpg


Letadlo bylo zaplněno sotva ze třetiny, většinou zimbabwany a jihoafričany a nesl se v ospalé večerní atmosféře nezáživného letu za tmy. Na hodinu a půl dlouhé trase by jeden ani neočekával občerstvení, ale dostali jsme normální teplou večeři…a dokonce to bylo jedno z nejlepších jídel, jaká jsem v letadle kdy jedl.

Jak jsme začali klesat k zimbabwskému hlavní městu, očekával jsem noční pohled na rozsvícené obce, ale bylo zataženo… nebo ne? Občas nějaké světlo probliklo, ale opravdu jen tu a tam, nicméně po zhasnutí osvětlení kabiny bylo jasno. V Zimbabwe prostě pouliční osvětlení nevedou. Až těsně před přistáním se přeci jen objevila mírná záře Harare na obzoru, pozvolné brzdění na dlouhé dráze a pak už jen parking position u jednoho ze tří gatů na zcela opuštěném letišti.

Napjatě jsem očekával nepříjemnou a zdlouhavou imigrační kontrolu, ale protože jsme byli v letadle jediní dva pasažéři, kteří potřebují vízum, nečekal jsem ani 5 minut. Imigrační pracovnice byla velice milá, jen nemohla v systému najít Českou republiku… tak mi vízum vypsala ručně, zaplatil jsem 30 dolarů a za 10 minut byl oficiálně na půdě Zimbabwe.

Započala asi nejméně povedená část výletu, a sice dlouhých 11 hodin na nočním letišti v Harare. Opravdu nevím, proč jsem si nezamluvil hotel, ale na blind se mi v noci do města jet nechtělo, na informacích mi navíc řekli, že není problém na letišti zůstat, tak ok.

Pravda, svoje nejlepší léta mezinárodní terminál již dávno zapomněl, ale sedačky byly bez opěrek, wi-fi fungovala překvapivě svižně, takže jediným problémem byla zima a neustálý hluk od úklidové čety. Co si budeme povídat, onen jediný problém se ukázal býti dosti význačným, protože kvůli němu jsem zamhouřil oko asi na 20 minut. Když se totiž uklízet konečně přestalo, naopak začali proudit ranní cestující na první let. Obecně ale přenocování na letišti v Harare není žádný problém, zaměstnanci jsou v pohodě, internet taky a finanční úspora je docela velká (nejlevnější hotel kolem 1 200 Kč, taxi tam i zpět celkem cca 60 dolarů). Ráno jsem dokonce objevil i oficiální vyhlídkovou terasu, to bych v zemi, kde je přísně zakázáno fotit jakékoliv strategické objekty, opravdu nečekal. No, nakonec se ukázalo, že s tím focením strategických objektů to asi tak horké nebude, i když prezidentský palác jsem se vyfotit opravdu neodvážil :D

P1130297.jpg
Noční mezinárodní terminál letiště v Harare


Protože z vyhlídkové terasy stejně nebylo co fotit, pořídil jsem aspoň tajnou špionážní fotku mezinárodního terminálu i s ikonickou věží, která se jen tak nevidí.

20170225_053848.jpg



HRE-BUQ-VFA

Před šestou hodinou ranní jsem se přesunul o 100 metrů dál na starý vnitrostátní terminál.

20170225_053750.jpg
Domestic terminal


Pokud ten mezinárodní svoje nejlepší leta zapomněl, pak vnitrostátní je nikdy nezažil. Opravdu… i smíchovské nádraží v Praze je oproti tomu pozlacený, voňavý, moderní a čistotou se lesknoucí palác.

Odbavení nicméně proběhlo docela v pohodě, všichni pasažéři Air Zimbabwe musí zaplatit zvlášť taxu 15 USD (na mezinárodních letech 50 USD) přímo letišti, protože aerolinka tak dlouhodobě nečinila. To jsem ale věděl dopředu a rozhodně mi šance na chycení 737-200 stálo.

20170225_044240.jpg
Vpravdě historické kulisy vnitrostátního terminálu


Po průchodu security jsem se ocitl v tranzitním prostoru, který vypadal přeci jen už jen jako staré ošklivé letiště s jednou restaurací a ne jako odporná smrdutá díra s vymlácenými okny (veřejná část terminálu). Ještě nezapomenout zdokumentovat zajímavou a exotickou palubku:

P1130298.jpg


Podoba terminálu mi ale byla popravdě úplně fuk, protože srdce jsem měl v tu chvíli až někde v kalhotách. Přímo za oknem se totiž s již přistavenými schody nevyhřívalo nic jiného než hnusná moderní nová A320. Jasně, věděl jsem, že šance na 737-200 je už i v Zimbabwe docela malá, ale stejně… kvůli tomu jsem se proboha neharcoval přes půl světa! Ne kvůli A320! Co jsem udělal leteckým božstvům, že mě tak nemají rádi? Vždyť tak štědře dotuji aerolinky, letiště a další služby navázané na letectví…

20170225_060213.jpg
Velké zklamání...


Zklamaný a téměř se slzami v očích (ok, bez toho slůvka „téměř“ :D ) jsem se usadil a pozoroval, jak se terminál povážlivě plní, a to samými lidmi v obleku evidentně patřící k zimbabwským horním 5%. Zvláštní, vždyť je sobota… Ale co, je mi to jedno, poletí A320 a mě se zhroutil svět. Dobře, svět ne, zas tak přízemní nejsem ani já, ale den mi to zkazilo pořádně.

Když začal boarding, zvednul jsem se poprvé ze svého místa, popošel pár metrů dál a spadla mi čelist. Vzadu za A320 totiž celou dobu stála schovaná právě „Old Lady“, 737-200 v celé své kráse.

20170225_063850.jpg


A s přistavenými schody. Jenže to ráno byly dva lety, jeden můj a jeden do JNB. Logika by velela, že do JNB budou chtít poslat to nejlepší, tedy šerednou tuctovou A320, jenže logika u Air Zimbabwe nevládne a dlouhodobým pozorováním dat na FR24 mi bylo jasné, že šance je teď přesně 50:50.

Fakt, takové nervy jsem neměl ani u maturity z dějepisu, kdy jsem si přesně o jedno číslo vytáhnul otázku, o které jsem si nic nepřečetl. Ani řádku. Ač pohrdám lidmi, co si koušou nehty, moje ruce ještě teď vypadají jako po útoku kanibala.

Protože se u Air Zimbabwe nehraje na nějaké dělení pasažérů podle kartičkářů, byl jsem u nástupu první. A jako první jsem si tak mohl vychutnat onu magickou větu check-in agenta „The second one“.

Pohledem jsem se otázal, jestli opravdu myslí „TO DRUHÉ V ŘADĚ“, načež mile odpověděl „Yes, the one with the silver engines“ ukazujíc směrem k 737-200... Už samotná situace, že mi jen tak ležérně řekne, ať jdu k tomu druhému letadlu na ploše, bez autobusu, bez jakéhokoliv dozoru, mě velmi pobavila, ale hlavně...! Poletím 737-200, tahle cesta nakonec, nehledě na vše ostatní, bude jedním z highlightů mé dosavadní letecké kariéry. Nemusím se hnát na sever Kanady, nemusím utrácet stovky dolarů za let kamsi za polární kruh (i když, ne že bych nerad)…

Cestu od terminálu k mému letadlu, mé 737-200, jsem si náležitě užíval. Šel jsem první, nikdo se přede mě nehnal, fotit se sice nedalo, protože slunce právě vycházelo, ale čert to vem. Tuhle chvíli mi nikdo nevezme. Těch 100 metrů byla pravá slast :D

Když jsem procházel okolo přídě A320, na okamžik mi blesklo hlavou, že bych na ní mohl ukázat jistý neslušný posunek, ale jednak chudák za nic nemůže a jednak jsem tak úplně nevěděl, zda mě přece jen nepozoruje nějaká skrytá ostraha, takže jsem tu babiznu z Toulouse ušetřil trapné chvilky a radši se věnoval staré dámě ze Seattlu.

20170225_063950.jpg

20170225_064026.jpg

20170225_064038.jpg


Byla to paráda. Staré klasické sedačky, mírně zatuchlý letecký pach, old-schoolové ovládací prvky, nicméně bylo vidět, že Air Zimbabwe tuhle fešandu nenechává jen tak hnít někde u hangáru, ale jistou péči ji rozhodně věnuje… Let do Bulawaya byl plný do posledního místečka, a to i v businessu, který byl ještě v nezkažené verzi s klasickými sedačkami a pevnou přepážkou oddělen od plebs třídy.

Jak už jsem řekl, velkou část letu tvořila zjevně smetánka Zimbabwe, doplněná o pár jihoafrických turistů směřujících až do Victoria Falls a také jednoho blázna ze střední Evropy, který byl v tu chvíli na vrcholu leteckého štěstí.

S velkým napětím jsem očekával start motorů. A skutečně, zvuk to byl jiný na první poslech. Ne hlasitější, spíš takový pištivější, motorovější, poctivější. Start proběhl bez jakéhokoliv zdržení poměrně svižně a mě překvapilo, že kabina je překvapivě dobře odhlučněná. I když si posluchači zvenčí můžou užívat vysoký pištivý zvuk, pasažéři uvnitř slyší jen tiché ševelení.

20170225_064100.jpg
Interiér


Let do Bulawaya ubíhal docela rychle, však je to taky kousek, a mě ani nevadilo, že jsem neseděl u okna. Jednak byla neskutečně zaprasená a jednak stejně bylo takové to divné rozptýlené světlo absolutně neumožňující jakoukoliv fotku. Servis se žádný nekonal, tedy s výjimkou roznášejí novin. Vzali si úplně všichni. A všichni se také poctivě pustili do čtení:

P1130301.jpg


Však proč bych trhal partu, vezmu si taky. Když na mě vypadla obsáhlá příloha sobotního Heraldu, došlo mi, proč je let do Bulawaya obsazený tolika kravaťáky. O víkendu totiž ve městě a okolí slaví své 93. narozeniny sám velký Robert. Robert Mugabe.

Při přistání na moderně vypadajícím letišti BUQ jsem si všiml několika dodávek s vojáky a červeného koberce nataženého od terminálu. To snad ne, že by právě přiletěl sám ON? Zatímco se naše 732 poněkud stranou deboardovala (cestující do VFA bohužel zůstávali na palubě), na druhou stranu dosedla trojice vládních a jeden vojenský vrtulník. Bohužel jsem je měl ale dosti z úhlu, takže nevím, kdo z nich vystoupil a tak nemohu potvrdit, zda jsem byl přímým svědkem příletu Mugabeho. Bylo by mi ale divné, že by během příletu delegace s Mugabem nechali odbavovat běžnou linku…

P1130310.jpg

P1130321.jpg


No nic, v Bulawayu přistoupilo přesně nula pasažérů a my tak mohli rovnou vyrazit okolo hejna helikoptér ke startu do mého úplného cíle. Let byl prázdný, navíc krátký, takže jsme z BUQ odstartovali strmě a prudce jako raketa. To už jsem si samozřejmě sedl k oknu:

P1130331.jpg


Během 40minutového letu jsme dostali pití a sendvič:

P1130339.jpg


A já se musel pořád a neustále kochat pohledem na starého dobrého Pratt & Whitneye…

P1130357.jpg


Ještě před zahájením přiblížení jsem se odvážil zeptat vedoucího kabiny, zda bych mohl po přistání nahlédnout i do kokpitu, že se sem za tou kráskou táhnu až z Čech… :D Byl sice opravdu milý, ale vcelku důrazně řekl, že to je přísně zakázané, no co už, zase taková tragédie se neděje.

Počasí docela přálo, dvoustovka ladně a tiše klouzala směrem k letišti Victoria Falls, mírně šikmo jsme cca ve výšce 3000 stop přeletěli celou runway…

P1130352.jpg


...a po pár kilometrech ostrou 180 stupňovou zatáčkou konečně zamířili na přistání a protože dráha má 4 kilometry a terminál se nachází až na jejím okraji, ani jsme nijak zvlášť nebrzdili, jen v pohodě za tichého pištivého zvuku motorů dojeli na parkovací pozici.

P1130373.jpg
Mezinárodní terminál VFA


Letiště zrovna zelo prázdnotou, chvála bohu vnitrostátní terminál nemá na rozdíl od toho mezinárodního žádný nástupní most, a tak byla ještě poslední příležitost se s touhle krasavicí nějak důstojněji rozloučit:

P1130375.jpg


Tímto letem jsem tak završil celou sérii 737, od -200 až po -900, stovkovou nepočítám, ta skoro nelítala. Ale všechno jednou končí a bohužel i tenhle let, který bude na dlouho jedním z největších leteckých zážitků.

Letiště Victoria Falls je zbrusu nové ještě zářící novotou, až skoro sterilní. Veřejná doprava do 20 km vzdáleného města samozřejmě žádná, hotel domluvený transfer taky „zapomněl“ poslat, co se dá dělat, tágo (a tentokrát fakt taxi, ne TAAG :D ) do města za 30 dolcků mě nemine.

Viktoriiny vodopády

Po delším zcivilizování se v docela pěkném hotelu N1 přímo v centru města, jsem na sebe hodil triko, kraťasy, foťák, doklady, prachy a vyrazil k hlavní zimbabwsko-zambijské atrakci. Jen tak nalehko, od hotelu přímo k hraně Viktoriiných vodopádů to mám slabých 20 minutek chůze.
Z města ke vstupu do národního parku je to fakt kousíček pěšky, jen je nutné se proplést mezi desítky „helou-maj-friendů“, kteří samozřejmě milují Českou republiku (a kterýkoliv jiný stát), milují vás, milují vaše oblečení, jste jejich nejlepší kamarád a nabízejí vám super-ultra-mega výhodné originální (pochopitelně, jak jinak) starobylé výrobky za parádní ceny. Můžete si tak koupit krásnou umělohmotnou sošku hrošíka velikosti 3 cm za pěkných 20 USD, nevkusné vařečky se žirafou za neuvěřitelně skvělých 25 USD (IKEA hadr) nebo dokonce pravé africké diamanty za směšnou stovku amerických dolarů :D

Jediný suvenýr, který mě opravdu zajímal, byl starý zimbabwský dolar, ale jako na potvoru mi nikdo za akceptovatelnou cenu nenabídnul žádnou trilionovou bankovku, jen miliardové :( Škoda, trilionář ze mě tedy asi nikdy nebude, jen miliardář.

Nejhorší je, že i když se vám náhodou nějaký výrobek líbí (no… to musí být opravdu velká náhoda), neusmlouváte lepší cenu, protože prodejci zkrátka a dobře vědí, že to jinému joudovi prodají za tu svoji cenu.

Je jich fakt docela dost a je to nepříjemné, ale za hranicemi národního parku už naštěstí nejsou, tam najdete jen davy turistů v pláštěnkách. Proboha, pláštěnky… Vodotěsné tašky… ti nadělají, těch pár kapek, však to je přece ten pravý zážitek se nechat trochu ošplouchnout vodou ze Zambezi, říkal jsem si.

Musím říct, že vodopády jsou fakt pěkné a i když značená stezka okolo nich není nikterak dlouhá, strávil jsem tam přes dvě hodiny. Dívat se na ty masy vody padající do stometrové hloubky je opravdu zážitek.

P1130376.jpg
Pohled od ďáblova hrdla

P1130404.jpg
Řeka Zambezi těsně před tím než se propadne o 100 metrů dolů

P1130437.jpg
Vitkroiiny vodopády


Jak jsem se posouval dál po hraně vodopádů (tedy samozřejmě ne přímo po hraně, to bych tyhle řádky nejspíš nepsal), kapek vody začalo přibývat, až se spustil pěkný africký slejvák. Jen s drobností, že nepršelo od shora dolů, nýbrž od zdola nahoru a nepršel déšť, nýbrž voda ze Zambezi. A že to byl liják. A sakra, ty pláštěnky a vodotěsné tašky přeci jen nějaký smysl mají!

Oblečení vem čert, to uschne, ale co foťák a mobil? Co peníze (proč jsem si jich proboha bral tolik?) a co chudák pas? Vždyť jsem si ho vyzvedával teprve v listopadu a tohle je jeho první cesta! Výsledek byl nakonec zhruba 50:50. Foťák umřel a už se nerozchodí. Mobil (taktéž nový) přežil bez úhony. Prachy? Euro vydrželo, dolary jsem z peněženky tahal po kousíčkách. A pas… No, je to kvalitka a používat se dá, ale rozhodně vypadá jako by prošel trávicím traktem krávy a ne že prošel výrobní linkou teprve před třemi měsíci…

Takže prosím, až půjdete někdy k Viktoriiným vodopádům, nepodceňujte je.

Zbytek pobytu jsem věnoval procházení se po městě, ale rozhodně nelze říct, že se jedná o typickou zimbabwskou osadu. Je to vlastně zdaleka nejbohatší zimbabwská obec. Pravda, na první pohled tak moc nevypadá. Zašel jsem se podívat i na místní nádraží, které je stále funkční a každý den sem přijíždí osobní vlak z Bulawaya. Původně jsem o tom i uvažoval, ale nakonec mě dvanáctihodinová pouť nocí nějak nezlákala, ještě navíc když jsem si přečetl, že zpoždění se pohybuje libovolně v intervalu 0 minut až 8 hodin.

20170226_125707.jpg
Nádraží Victoria Falls


Večer jsem si zašel na projížďku lodí po Zambezi, sice se spustila bouřka, ale tím spíš jsem měl aspoň na chvilinku pocit pravé africké divočiny.
Jeden z hlavních bodů programu jsem si ale nechal až na další den. A sice překročení hraničního a ikonického mostu, ze kterého se mj. skáče bungee-jumping, viz foto:

20170225_122207.jpg


Zakoupil jsem však jen jednovstupové vízum, a tak jsem nevěděl, zda to vůbec bude možné. Ale vzhledem k tomu, že zambijská část celnice je asi až půl kilometru od mostu, dá se to bez problému. Na zimbabwské straně jen sdělíte svůj záměr, dostanete speciální papírek, který při návratu odevzdáte a můžete přes most. Ze zambijské strany je opravdu luxusní výhled na vodopády a vydržel jsem tam přes hodinu. Jen stát a nehnutě koukat.

20170226_112742.jpg
Duha


Krásný výhled na spodní Zambezi je ale i z druhé strany mostu:

20170226_120844.jpg


Kromě silnice vede po mostě i železniční trať, v současnosti ale bohužel nepoužívaná. I kdy bohužel. Stačí aby projel jeden přetížený náklaďák (povolené je vždy jen jedno vozidlo na mostě) a celá konstrukce poměrně divoce vibruje. Nedovedu si představit, co se dělo, když projížděl vlak.
Naposledy upravil(a) Airbus380 dne 05. 03. 2017, 20:57, celkem upraveno 2 x.

Airbus380
Nejlepší autor trip reportů 2015
Nejlepší autor trip reportů 2015
Příspěvky: 1553
Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
Pohlaví: muž
Bydliště: Provodín
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Airbus380 » 05. 03. 2017, 19:28

VFA-HRE

Krátký pobyt u Viktoriiných vodopádů se ale pomalu nachýlili ke konci a já se tak opět taxíkem, tentokrát sdíleným se sympatickým mladým lékařem z Atlanty, vydal zpět na letiště.

Terminál je to vskutku moderní otevřený v roce 2013. Chtěl jsem si v místním bistru dát něco k jídlu, ale 25 dolarů za jeden malý sendvič bych jim nedal ani kdybych měl smrt na jazyku ;)

20170226_134245.jpg

20170226_134722.jpg
Chabý mezinárodní provoz

20170226_135208.jpg


Odpoledne letěly do Harare dva lety ve skoro stejný čas. Air Zimbabwe a Fastjet. Nakonec jsem při koupi zariskoval a koupil Fastjet. Doufal jsem, že jeden ze tří mých letů Air Zimbabwe přeci jen 732 poletí a já si aspoň připíšu další aerolinku s krásným livery. Risk se vydařil, 732 odškrtnuta a musím říct, že Fastjetu to opravdu sekne:

20170226_144014.jpg


Mimochodem za letenku jsem dal 18 dolarů a let byl obsazen jen tak z jedné třetiny. Ani jsem netušil, že si Fastjet půjčuje letadla od Bulgaria Air včetně posádky a mechaniků:

20170226_144828.jpg


Let Air Zimbabwe se někde zatoulal, a tak jsme opět na ploše letiště VFA byli osamoceni, což s mizerným load factorem vyústilo v odlet skoro o 20 minut dřív. Hned po startu jsme měli letiště jako na dlani...

20170226_150531.jpg


a o pár chvil později byla v dálce vidět nějaká uhelná elektrárna, ze které se po bližším prozkoumání vyklubal opar/déšť/mlha z vodopádů:

20170226_150603.jpg


Občerstvení žádné, ale je to low-cost a na hodince letu opravdu hlady neumřu (i když… hlad jsem měl pořádný, když mě na letišti vypekli s tím sendvičem).

Klidný let nad zimbabwskou krajinou uběhl docela rychle a krátce před čtvrtou odpolední jsme dosedli na – jak jinak než liduprázdném – letišti v Harare.

20170226_155839.jpg

20170226_160658.jpg
Fastjet očekává velkou bouřku


Už jen rychle projít tím odporně děsivým místem zvaným „Domestic terminal“, kde i při slunečném počasí je tma jak v ranci a doufat, že domluvený hotelový shuttle se nezachová jako ve Victoria Falls. Naštěstí nezachoval a já tak za cestu k hotelu zaplatil „jen“ 15 $, tj. půlka normální taxy.

Byla by škoda se zavřít hotelu, jde se do ulic! Opravdu nevím, jak Harare popsat. Divnější město jsem snad neviděl. Moderní vysoké mrakodrapy se tyčí nad celým širokým centrem a že jich opravdu není málo… široké bulváry, pěší zóny, obchodní centra… kdysi to bývalo bohaté a zcela západní město. Teď moderní stavby dělají jen kulisy bordelu a chaosu.

Je pravda, že v centru a širokém okolí není vidět nějaká vyložená bída, nebezpečí také ne. Jen je prostě nutné počítat s tím, že každý běloch, který se pěšky pohybuje po ulici a mobilem si fotí běžné výjevy, prostě bude atrakcí. To je normální. Kdyby se mi po Provodíně procházel Zimbabwan a fotil si smíšenku u Kváčů či poštu (ano, máme vlastní poštu!), zcela jistě se nad tím taky pozastavím.

20170226_164913.jpg
Výhled z hotelového pokoje

20170226_170637.jpg
Hlavní pěší zóna v Harare

20170226_171033.jpg

20170226_171942.jpg


Přiznávám, po třech blocích už mi bylo trochu nepříjemné, že si na mě všichni ukazovali a žebrali, ale je to o zvyku. Měl jsem hlad, ale prý kvůli končícímu fotbalovému utkání jsou všechny restaurace zavřené. A sakra. Do to bych se zapletl docela nerad, davy fotbalových fanoušků v cizím africkém městě, raději dál od toho.

Takže holt nakoupit něco málo v supermaketu, ve kterém, pravda, byl výběr značně omezen a ceny odpovídaly spíše těm západoevropským, a pomalu se vydat zpět do hotelu.

Jakožto nadšenec do MHD jsem samozřejmě cestou důkladně pozoroval místní systém. Ten je jednoduchý a podobný jako všude Africe. Žádný. Nějaký přece ano, ale vyznají se v něm jen místní. Zastávky jsou „zvykové“, tj. nijak neoznačené, stejně jako dodávky. Jen místní vědí, kam dojedou a kdy pojedou.

Kromě jakýchsi oficiálních dodávek a autobusů, které pamatují ještě Mugabeho, když byl u maminky v bříšku, je také v Harare hojně rozšířená spolujízda. Ta funguje asi tak, že se domluvíte se známým, který pro vás přijede se svým Hyundai i10, jehož jedno kolo evidentně pochází z trakaře, naloží vás a dalších 10 kolegů tak, že tři z nich visí z kufru ven a společně všichni odjedete do práce. To je Afrika. To zas budu v Praze líbat stodevatenáctku na blatník za to, jaké to tu máme pěkné.

Můj čas procházky po Harare odbyl, spát se taky někdy musí a spolu s padající tmou a blížícími se fotbalovými chuligány na mě padla také nejistota. Radši nic nepokoušet. Navíc musím vstávat ve 4:30.

Na hotelu jsem se pustil do večeře ze supermarketu. Koupil jsem si u pultu s hotovým jídlem něco, co vzdáleně připomínalo boloňské špagety a jeden párek. Nic jiného neměli. Špagety chutnaly jako cokoliv, jen ne jako špagety a ten párek… no, podle mě to byl lepený škrob, třísky a umělá hmota dohromady. Spánek bude asi fakt tím nejlepším řešením na hlad.

HRE-JNB

Krucinál, budík ve 4:30 je fakt zlo. Ale nic jiného nezbývá, rychlá sprcha, řidič naštěstí poslušně čekal před vchodem. Jen mě trochu děsilo, že to byl ten samý jako včera a evidentně mezi šichtami nespal. To by ještě takové neštěstí snad ani nebylo, spíš mi vadilo, že evidentně mezi šichtami chlastal jako já v salonku v Ankaře v prosinci 2015 a tudíž bylo velmi nepravděpodobné, že by vůbec trefil na letiště.

Ale snad je zvyklý no… Nakonec jízda nebyla tak hrozná, jen mi na každém semaforu tvrdil, že v noci se na červenou v Harare určitě nezastavuje, prý by to nemuselo dopadnout dobře. Inu, je pravda, že noční Harare jako ráj na zemi rozhodně nevypadalo. Pouliční osvětlení se vypíná někdy okolo půlnoci, takže tma jak v pytli, divní lidé okolo a opravdu neskutečný bordel na ulicích mi moc klidu nepřidaly…

Když na jedné křižovatce můj řidič s těžkou kocovinou zapomněl odbočit, po 50 metrech dupnul na brzdu a začal se otáčet v trávě u silnice, už jsem to se svými šancemi, že na letiště dorazím celý, viděl bledě, ale nakonec se tak skutečně stalo a já se tak s úlevou běžel rovnou odbavit k přepážce Air Zimbabwe. Jasně, já vím, ještě zaplatit 50 dolarů letišti, protože vám chytrolínům se to platit nechce…

Už jsem ani nebyl moc napnutý, kterým kočárem dnes poletím. Samozřejmě bych byl nejradši za 762, ale tu jsem den předtím viděl při cestě z letiště u hangáru a vypadala, že se v nejbližších dnech rozhodně nikam nechystá. 732 do JNB spíš nepošlou a taky že ne. U gatu už stála nachystaná A320 a tentokrát opravdu žádné jiné schované letadlo nikde kolem nebylo.

20170227_062306.jpg


Tranzitní část HRE vypadá docela normálně s pohodlnými sedačkami, na kterých jsem si dal krátkého šlofíka, ale probudil mě boarding South African Airways, kteří měli letět chvilku před námi.

20170227_062333.jpg
Tranzitní část letiště HRE


Jejich 738 už byla vytlačená, odpojená od tahače, ale vzápětí vlastní silou dojela zpět ke gatu a později v JNB jsem si všimnul, že byla zpožděná nakonec 2,5 hodiny, tak nevím co se stalo.

To naše třistadváca byla opět poloprázdná, nutno říct, že naštěstí. Tak málo místa jsem v A320 dlouho nezažil. Člověk by skoro řekl, že ji mají z druhé ruky po Wizzu. Zhruba v polovině letu přišla snídaně příšerné kvality, sníst se dala jen ta marmeládička a i když jsem si jogurtu cucnul opravdu jen na půlku lžičky, mám podezření, že právě on mi způsobil pozdější nevolnost.

20170227_081222.jpg
Biohazard


JNB-LAD

V Johannesburgu jsem měl více než 8 hodin na přestup, plánoval jsem tak navštívit město, ale spustil se opravdu prudký a hlavně dlouhotrvající liják, takže nakonec z plánů bohužel sešlo. Wi-fi je však v JNB funkční a svižná, jen najít zásuvku mi zabralo hodinu. Pokud budete hledat, najdete je pouze ve veřejné části a jen v KFC, fakt nikde jinde.

V JNB mají ale také dvě docela pěkné vyhlídkové terasy, i když celé uvnitř a za sklem, ale to nevadí, provoz je rozhodně velmi rozmanitý a exotický:

20170227_102916.jpg

20170227_124541.jpg

20170227_104344.jpg
Je to exotika!


Čas tak rychle utíkal, navíc TAAG otevírá check-in již 4 hodiny před odletem. Odbaven jsem sice byl už online kvůli místům u okna (jinde neusnu), ale palubní vstupenku jsem chtěl originál. Bohužel, JNB jde špatnou cestou a i na přepážce jsem dostal ošklivé obyčejné černobílé boarding passy na jemném papíře. Navíc s místem do uličky na sektoru LAD-LIS, že prý nedokáže vytisknout má vybraná místa a ať si to změním na transfer desk v Luandě.

20170227_125807.jpg
Check-in JNB


Moje krásná dlouhá 777 s antilopou na směrovce už pokojně odpočívala u gatu, nástup začal hodinu před odletem a dlouhou dobu to vypadalo, že bude poloprázdno, ale nakonec se opět letadlo zaplnilo do posledního místečka.

20170227_150823.jpg

20170227_172641.jpg


Vstříc zapadujícímu sluníčku jsme odstartovali přesně na čas, opět se propletli s ladností labutě mezi pár bouřkovými mraky a nad Bostwanou si mohli užívat takovýchto pěkných nebeských dálnic, které vytvořila kombinace mraků a zapadajícího slunka:

20170227_185119.jpg


Už při večeři, která se nesla ve standardu TAAGu, tedy hluboko pod normálem běžných aerolinek, mi nebylo moc dobře od žaludku, ale zatím žádná tragédie. Tříhodinový let uběhl docela rychle - výhledy na africkou oblohu a krajinu čas dosti významně ukrátí – stejně jako zajímavé přiblížení nad již noční Luandou. Hezky vyniknou velice spoře osvětlené obrovské komplexy slumů s přesvícenými mrakodrapy uprostřed města, promenádou a velikým ropným přístavem.

Letiště 4. února, jak se oficiální jmenuje, však spíše připomíná ty slumy, světla moc není, schody nedosáhnou u 777 až úplně na druhou, takže mezi dveřmi a plošinou je opravdu velký skok, se kterým se bez problému popasuje možná tak Zuzana Hejnová, ale ne běžní cestující.

Tentokrát tak polovina cestujících v LAD končila a polovina pokračovala dál. Většina do Sao Paula, menšina pak do Lisabonu. Transfer je sice v Luandě opravdu jednoduchý a rychlý, ale jen pokud je na přestup maximálně hodinka a půl a vy narazíte až na poslední vlnu nástupu. To si pak člověk nestihne všimnout, jaká tortura je trávit na letišti v Luandě delší dobu.


LAD-LIS

Terminál je opravdu miniaturní a když se ve stejnou dobou odbavují tři velká letadla (naše 773 do Lisabonu, další 773 do Brazílie a 333 Lufthansy do Frankfurtu), je to opravdu znát. Restaurace a obchody tu sice nějaké jsou, problémem jsou ale toalety. A to dosti významným. V době mé návštěvy totiž byly funkční pouze jedny jediné se dvěma mušlemi a dvěma kabinkami.

Vzhledem k tomu, že mi začínalo být čím dál tím hůře a opravdu nutně jsem potřeboval jednu z kabinek využít, rozhodně nepotěšilo, že ani jedna nebyla uzamykatelná, v obou chyběl toaletní papír, netekoucí voda pak byla už jen drobným detailem. Ok, tak přestup v Luandě už ne-e, děkuji pěkně. Naštěstí osvědčený recept na nevolnost, totiž ledová Coca-Cola zabrala poměrně spolehlivě a hlavně rychle, takže jsem přestup přečkal víceméně se ctí, ale vidina standardního evropského letiště, které navštívím až za 7 hodin, mi na klidu moc nepřidávala.

S díky jsem však musel myslet na pracovníka check-in přepážky v LAD, který mi nedokázal vytisknout místo u okna a posadil do uličky. To se bude ještě hodit. Koneckonců… i kdyby mi bylo dobře, žádný transfer desk v Luandě rozhodně nenajdete, takže bych v uličce skončil tak jako tak.
Vrchol měl přijít ale až v podobě neuvěřitelně zmatečného boardingu, kdy se ze dvou gatů těsně vedle sebe bez jakéhokoliv fyzického oddělení nějakou přepážkou, boardovaly dvě úplně narvané 777. Navíc z prostoru velikosti většího obývacího pokoje.

Já si říkal, proč nástup začíná už hodinu a čtyřicet pět minut před odletem, místní ale evidentně věděli proč. Jakékoliv dělení prémiových cestujících, pasažérů s dětmi (kterých bylo tak půlka letadla) a zbytku, bylo samozřejmě marné. Jo, a zmínil jsem se už o nefungující klimatizaci…?
Sice jsem nikdy nezažil nástup žádné čínské vnitrostátní linky, ale takhle nějak si zhruba představuji konec světa.

Nakonec se ale jedinému (sic!!) pracovníkovi podařilo oddělit Brazilce od Portugalců a ještě do toho zkontrolovat všem Angolanům, zda mají víza do EU, mně se podařilo probít až do letištního autobusu a po této milé hodince a tři čtvrtě se usadit v pohodlné sedačce tripl-sedmičky.

20170227_232118.jpg
Antilopka


Samozřejmě bylo úplně plno, a přes uličku vedle sebe jsem měl infanta. Nemocného infanta (stále mu měřili teplotu a dávali nějaké meducínky). Nutno ale říct, že chlapeček byl opravdu hodný a to i když mu fakt od pohledu nebylo moc dobře a byť párkrát zaplakal, bylo mi ho líto spíš než že by mě nějak rušil.

Poprvé v životě jsem seděl na dálkovém letu jinde než u okna, nicméně věděl jsem, že se mi místo bude hodit, párkrát jsem toaletu navštívit musel, takže žádné spaní se nekonalo. Ono by to ale stejně nešlo, servis na tomto letu hodnotím jako jeden z největších failů, jaký jsem kdy zažil.
Odlet ve 23:00, přílet v 6:15, časový posun hodina, takže víceméně žádný. Doba letu 7 hodin. Večeře přišla v 1 ráno, snídaně ve 3, celou dobu nebyla ztlumena světla a mezi večeří a snídaní nebylo sklizeno nádobí. Já si sice jídlo nedal, ale soused vedle ano, takže o nějakém klidu fakt nemohla být řeč. Tohle se TAAGu opravdu nepovedlo.

20170228_012721.jpg
Přelétávání rovníku je vždycky tak nějak speciální okamžik


S díky jsem přivítal počátek klesání a jal se očekávat kontakt s civilizovanou pevninou. Přiblížení se sice dost vleklo, ale nakonec jsme přesně v 6 hodin ráno dosedli na potemnělé lisabonské letiště, zajeli k úplně poslednímu gatu tak, aby nás všichni cestující z dalších přistávajících dálkovek předběhli, ale chvála bohu jen minimum z nich bylo občany EU, takže jsem si s pocitem nadřazenosti užil automatických přepážek, které zely prázdnotou a se škodolibým úšklebem směrem k neuvěřitelnému množství Brazilců, Angolanů, Američanů a dalších čekajících trpělivě na fyzickou pasovku, vyrazil vstříc civilizované Evropě.

V Lisabonu jsem měl na přestup 7 hodin, které jsem původně plánoval strávit ve městě, ale jednak mi TAP nabídnul salonek za 15 € a jednak mě stále provázely silné žaludeční potíže, rozhodl jsem tak, že strategičtější bude opravdu zůstat poblíž toalet a salonek je jedině plusem.

TAP využívá ANA Lounge, ze kterého je sice pěkný výhled na plochu, ale jinak mě ničím neuchvátil, absence teplého jídla během oběda… to už je lepší i ERSTE v Praze. Ne že bych měl na jídlo pomyšlení, to je fakt.

Postupem času mi bylo ale lépe a já si tak užíval pěkných výhledů na opravdu krásné zbarvené portugalských národních aerolinek, které zcela zjevně v Lisabonu vládnou pevnou rukou:

20170228_121644.jpg


LIS-PRG

Hodinku před odletem jsem opustil salonek a vydal se do starší lisabonského letiště, odkud se odbavoval můj let do Prahy. A helemese, mám štěstí na jednu z osharkletovaných A320, a že jí to sekne. Vážně, livery TAPu se mi líbí snad nejvíc z celé Evropy, a to na všech jejich letadlech, obzvláště ta jejich nová ATRka jsou fakt šmakózní.

Cestou jsem se ještě pohledem rozloučil se svojí 777 TAAGu, která se vracela domů do Angoly:

20170228_101624.jpg


A taky pozdravil brazilskou A330 Azul Air směřující do Campinas:

20170228_104200.jpg


Odmítnul jsem vydřidušské ceny výběru sedačky (10-15 €, a to i při OLCI) a nechal to na systému, ale měl jsem štěstí: 6A. Aspoň budu rychle venku. Nicméně tak jako tak, let byl poloprázdný, soudě podle pozorování u gatu valná většina cestujících byli transfeři z Brazílie a Madeiry, viděl jsem ale i palubku z Maputa. Čechů odhadem tak 70%, zbytek Brazilci, Portugalce ani jinou národnost jsem nezaregistroval.

20170228_131612.jpg
Sharklet a start z Lisabonu


Po minisendviči s dobrým mangovým smoothie jsem to zalomil a probral se až nad Berounem. „A“ místa jsou má oblíbená při letech do Prahy, obvykle je tak totiž celé město jako na dlani a nejinak tomu bylo tentokrát. Prahu jsme celou obkroužili z jihu a východu a přes kbelské letiště hladce a s mírným předstihem sedli na mojí nejoblíbenější dráhu, dvacet-čtyřku.

20170228_170804.jpg
Tradiční poslední fotka


Závěrem

Co dodat, cesta to byla epochální, vrátil jsem se v čase a proletěl se A310 i 737-200, TAAGem taky nelítám každý den a koneckonců s Air Zimbabwe či Fastjetem taky ne.

Na druhou stranu mě už tyhle bláznivé výlety na pár dní, z čehož dva dny v kuse strávím v letadle a na letištích cestou tam i zpět, začínají zmáhat a přestávají bavit. Po Evropě to je něco jiného, ale až příště zase pojedu někam nahánět nějaký starý vrak, bude to asi vypadat trochu jinak.

Přijde mi srandovní, že vyjma TAPu každá aerolinka, se kterou jsem letěl, má na směrovce nějaké zvířátko:
- SATA A330: Velryba
- SATA A310: Nějaký pták
- TAAG: Antilopa, či co to je za srnu
- Air Zimbabwe: Orel nebo něco takového
- Fastjet: Papoušek

A letěl bych ještě někdy s TAAGem? To záleží. Za letenku LIS-LAD-JNB jsem dal 240 €, takže za podobnou cenu možná, jinak ale ne. Nebo ne na této trase. Těch 7 + 3 hodiny je celkem na nic, tedy aspoň noční lety, kde vás pořád otravují s jídlem. Pohodlí v jejich nových 777 je na nejlepší úrovni, jakou jsem zažil v Y v dálkovém letadle, naopak přestup v LAD, zvlášť pokud je delší, je pravou nefalšovanou mučírnou. A bohužel to nevypadá, že by se chystala stavba nějakého nového terminálu (pokud tedy někde okolo nestaví celé nové letiště, to nevím :D ).

Každopádně díky za pozornost!

P.S.: A ještě mapa na závěr!

map.gif
map.gif (55.67 KiB) Zobrazeno 2327 x
Naposledy upravil(a) Airbus380 dne 05. 03. 2017, 23:18, celkem upraveno 2 x.

soundman73
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 48
Registrován: 12. 07. 2014, 11:04
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod soundman73 » 05. 03. 2017, 20:33

Moc hezké!

Já na podobné destinace a navíc sólo nemám odvahu. Ale rád si podobné tripreporty přečtu.

CheckFlyer
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 167
Registrován: 16. 10. 2016, 16:48
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod CheckFlyer » 05. 03. 2017, 20:53

Paráda! Super příběh, dobře se to četlo a celkem mě to i napínalo např u sekce s 737-200. :D Perfektní, opět si můžeme uvědomit, v jakém ráji to vlastně žijeme.


Lkprak
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1069
Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Lkprak » 05. 03. 2017, 21:13

Král zdejších trip reportů ve své vrcholné formě! Úzasně čtivé, hodnotné jak po cetopisné, tak po literární stránce (že ty jsi měl ve škole ze slohu jedničky), ta Afrika, to byla taková exotika, že jsem to četl doslova s otevřenou h...pusou (mimochodem, ten Airbus Bulgaria Air v barvách FastJetu byl jednou i v Praze), ten popis Lisabonu mi naopak připomněl mojí dávnou návštěvu tohoto města (a je fakt, že jízda místní tramvají je fakt zážitek. Byl jsi se podívat i do metra). No a jako mnohonásobný triperportů na tomto fóru si dokážu představit, jak šíleně práce a času muselo stát sepsání tohoto díla (hlavně to naskládání té hromady fotek do textu).

Bravo Kryštofe!

P.S. To, že Tě takové šílenosti už nebaví, jsi už sem taky několikrát psal. Ale stejně ještě spoustu takových bláznivin podnikneš:-)
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 06. 03. 2017, 19:16, celkem upraveno 1 x.

Kuboš
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 204
Registrován: 24. 09. 2013, 14:41
Oblíbené typy letadel: 747, MD 11,ERJ 145,Bae 146, D-228
Pohlaví: muž
Bydliště: PRG
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Kuboš » 05. 03. 2017, 23:36

Super report ze zajímavého místa. Akorát jsem si vzpomněl, že v létě při cestě ze Sao Miguel jsem měl v A310 SATA stejný problém - sedadlo 14A. A taky jsem si ho zarezervoval dopředu ☹

Tony Smoke
Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2015
Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2015
Příspěvky: 1034
Registrován: 16. 05. 2011, 23:48
Oblíbené typy letadel: E190, A330
Pohlaví: muž
Bydliště: VIE
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Tony Smoke » 06. 03. 2017, 09:06

Tak ja tu o Vic Falls snivam uz par rokov a ty sa tam dostanes ako k sekundarnemu cielu :lol:

Paradny TR, prijemne citanie, pekne fotecky. Zeby to boli posledne tripe sedmy v konfigu 3-3-3?

Zoltan
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 579
Registrován: 21. 07. 2009, 18:25
Oblíbené typy letadel: Jak to má alespoň jednu uličku, tak letím...
Pohlaví: muž
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Zoltan » 06. 03. 2017, 09:34

Ty jsi borec! Na tebe sedí oná pravda: když cesta je cíl. Díky za super virtuální výlet. S A310 jsem měl čest za dob provozu u ČSA na koupáckých letech do Karibiku. Byl to můj první let ve widebody.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3829
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod whiskey » 06. 03. 2017, 10:06

vyborny report!
Akurat som dnes zistil, ze nam do JAR zaviedli minuly rok viza po 20 rokoch :wtf:

alesesl
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2608
Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
Pohlaví: muž
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod alesesl » 06. 03. 2017, 11:22

Opet vyborny TR na 1 s hvezdickou. Skoda toho fotaku, alespon zemrel s vsemi poctami na exotickem miste. Jsem rad, ze ti vysla ta 732, a 310. Ja ty Azory musim taky dat, protoze ta 310 je dost lakava. Sice uz ji jednou mam s CSA na letu YYZ-YUL-PRG, ale to uz je pres 10 let nazpet.

micaello
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1234
Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod micaello » 08. 03. 2017, 11:46

Úžasné, čtivé, perfektní! RIP fotoaparát, ale halelujah, vždyť ten Bóďa za to přece stál! :thumbup: Mě to čeká pak asi v té Kanadě, ho nahánět :D

A hláška chlastal jako já v salonku v Ankaře v prosinci 2015 mě rozbila, tlemím se ještě teď :mrgreen:

Alvin
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 47
Registrován: 04. 05. 2014, 09:17
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod Alvin » 08. 03. 2017, 14:31

Super report a obdivuju tvoje odhodlání a v tomto případě i odvahu pustit se kvůli raritnímu typu až do takových končin světa :-) S tou fotkou kokpitu 737-200, možná jenom stačilo říct "nebojte já vím, že ten kokpit je plný analogových budíků z minulého století, ale fakt jsem se s váma nebál letět" :-)

MarcosFT
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 486
Registrován: 10. 06. 2014, 21:30
Oblíbené typy letadel: B747, E145, B753
Bydliště: Hong Kong
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod MarcosFT » 08. 03. 2017, 21:53

Fakt naprosto famózní report! Úžasná cesta a skvělě napsáno! Teď lituju daleko víc, že jsem prohranou sázku, a to když jsem tuto letenku měl koupit taky, nemohl splnit...Palau a 3D security.. :D Opravdu skvělej report, 732 ti závidím. B767 už nikdy nechytneš 8)

pepa007
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2860
Registrován: 01. 11. 2004, 11:33
Oblíbené typy letadel: E190, A319, A340, A350
Bydliště: Olomouc
Status: Offline

Re: Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310

Příspěvekod pepa007 » 09. 03. 2017, 12:35

Super! Sednout v Zimbabwe do B732 vyžaduje i notnou dávku osobní kuráže! :D



Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Bing [Bot] a 6 hostů