Jak jsem vzal táágo do Afriky a naháněl 737-200 i A310
Napsal: 05. 03. 2017, 18:36
Úvod
Když na podzim roku 2016 spatřil světlo světa atraktivní tarif z Lisabonu do Johannesburgu za nějakých 270 €, zprvu jsem mu nevěnoval příliš pozornosti. Přeci jen po přičtení nákladů na cestu do/z Lisabonu se člověk dostal na víceméně normální cenu. Pak mi ale došlo, že oněch 270 € si nežádá žádná standardní tuctová aerolinka a jako vždy ve mně začal hlodat červíček…
Nechal jsem to chvíli odležet, ale když jednoho dne se mi v mé choré hlavě rozsvítila žárovka, rozšířily zorničky jak po prokoksované noci a kreditka byla hned na stole. Vždyť přece v Zimbabwe – a to je z Johannesburgu co by kamenem dohodil – se pořád stále na pravidelných linkách čas od času motá dnes už nevídaná 737 verze 200. A občas i 767-200, která je raritní jen o něco méně.
Po tomto zjištění tak ani v mé hlavě nedošlo k žádné racionalizaci a analýze cesty, letenka z Lisabonu do Joburgu byla do 5 minut v mailu. Z Prahy do Lisabonu po neblahé zkušenosti, kdy jsem před long-haul letem na Palau létal ještě tři dny předtím po Evropě jako potrefená husa, zakoupen pro mě zcela neobvykle přímý let s TAPem a následoval oříšek největší. Totiž snažit se podle Fligtradaru vysledovat, na kterých linkách a v jaké časy je největší šanci na onu 737-200. Zakopaný pes je totiž v tom, že Air Zimbabwe má ve své flotile i A320, kterou se samozřejmě snaží nasazovat na co nejvíce linek. A kvůli ubohé A320 jsem fakt nehodlal vyhazovat peníze.
Nakonec jsem ale po několikatýdenní hloubkové analýze vyhodnotil, že největší šance na 732 je na lince Harare – Bulawayo – Victoria Falls a pokud nepoletí, tak přeci ani návštěva Viktoriiných vodopádů nebude k zahození. Nejlevněji vycházel routing JNB-HRE-BUQ-VFA/HRE-JNB na jedné letence s Air Zimbabwe, čímž se šance na nějaký raritní typ ještě mírně zvýšila. Přeskok z VFA do HRE obstaral exotický low-cost Fastjet za 18 dolarů.
Posledním problémem bylo zrušení letu TAPu z Prahy do Lisabonu a neschopnost přebookování na jinou aerolinku. Buď si nechám vrátit peníze, anebo poletím o dva dny dřív. Inu, to je tak, když člověk nakupuje přes edreams a podobné šmejdy. Nu což, koneckonců, proč ne, třeba z toho ještě něco vzejde… na Azory přeci stále létá A310…
PRG-LIS
Dost ale žvástů o plánování, pojďme k věci.
Čím jsem starší, tím raději chodím na letiště na poslední chvíli a užívám si tak jednoho ze svých bydlišť na Praze 6, a tak i tentokrát jsem v pohodě vyrazil z domova teprve hodinu a tři čtvrtě před odletem a ve 119 si připadal jako král všeho tvorstva, přeci jen bydlení v jediné městské části v Česku s velkým mezinárodním letištěm, to už je přeci privilegium!
Let s TAPem opravdu ale vůbec ničím nevybočoval z evropského průměru. Obsazený byl asi z 90%, většinou Čechy, přičemž hodně z nich pokračovalo ještě ten večer posledním letem na Madeiru, další pak do Brazílie či USA. Kam mi oko dohlédlo a pozorovací talent umožnil, v Lisabonu svoji cestu končila jen menšina pasažérů.
Až někde severně od Madridu jsme dostali malé občerstvení, které neurazí, ale ani nezasytí a za pár chvil už bylo zahájení na letiště v Lisabonu, které je vždycky spektakulární, přistává se totiž přímo nad městem.
TAP se naštěstí pochlapil a jako kompenzaci za nutnost letět o dva dny dříve mě ubytoval ve svém tranzitním hotelu, což potěšilo.
LIS-PDL
Jak jsem předeslal, dva celé dny v Lisabonu jsem nevyužil jako každý normální člověk k prohlídce města a okolí… Z Lisabonu na Azory (a na některých linkách do USA) totiž ještě stále létá Airbus A310, a to už je dneska opravdová vzácnost. Já s ní letěl jen jednou s Taromem, a tak nešlo tuhle příležitost nechat jen tak bez ladu a skladu jiným, kteří se o letadla vůbec nezajímají. Po zjištění, že cestou tam navíc poletím A330, která posléze pokračuje do Toronta a že celá sranda vyjde na 60€, nebylo co řešit.
Let na největší azorský ostrov Sao Miguel startoval až ve 12:30, a tak jsem se v rámci své tradice chození na odlet na poslední chvíli ještě vydal na procházku po okrajových částech Lisabonu, které překvapí svou nejižanskou upraveností.
Naštěstí mě ráno osvítila múza a já si s sebou vzal pas. Let se totiž odbavoval z neschengenské části kvůli tomu, že letěl až do Toronta a kdybych šel jen s občankou, uvíznul bych v dlouhé frontě cestujících dopolední dálkové špičky.
Let byl obsazen odhadem tak ze 70%, přičemž 40% (většina Kanaďani) letěli dál do Toronta a ten zbytek vystupoval v Ponta Delgadě. Po dlouhé době jsem zase jednou boardoval widebody autobusem, což vždy kvituju, ale tentokrát zastavil řidič tak blbě, že ani pořádná fotka nešla pořídit...
Azores Airlines jsou ještě slušná aerolinka. Bagáž mají zdarma i v nejnižším tarifu, občerstvení je taky zadarmo a dokonce si člověk může vybrat místo již při rezervaci letenky (rovněž zdarma).
Poměrně velkorysý legroom a výhled na pěkný winglet s velrybím ocasem zapříčinil, že jsem chvílemi litoval, že nepokračuji až do Toronta, byl by to jistě klidnější výlet než se někde u Mugabeho honit za 30 let starým letadlem. Ale co už, lístek do Toronta jsem neměl, pročež Ponta Delgada byla pro mě konečnou stanicí.
Hned po startu se na pravé straně objevil nejdelší most v Evropě:
Naopak těsně před přistáním jsme si my, sedící vpravo, mohli vychutnávat pohled na celou Ponta Delgadu:
Celou eskapádu jsem bral opravdu jen jako poslední rozloučení s A310, takže mezi lety byly jen 4,5 hodinky, ideální to čas na prohlídku docela pěkné Ponta Delgady, při výhledech na okolní kopce jsem ale opět zalitoval, tentokrát že mojí destinací nejsou Azory. Bylo by to jistě klidnější než se někde u Mugabeho…však to znáte.
Letiště v Ponta Delgadě je malé, ale přehledné a plně dostačuje místním potřebám. Koneckonců, odletů opravdu není mnoho, a to je PDL největší na Azorech:
Bohužel není letiště Jana Pavla II. příliš přátelské ke spotterům, vysoký plot, kterým jde horko těžko prostrčit objektiv si mohli odpustit. Pěkná vyhlídka je z parkoviště na silnici vedoucí nad letištěm, ale dostat se tam je 2 kilometrová procházka po silnici, takže nic moc.
Vyfotil jsem si tak ještě rychle svojí A330, která si právě užívala krátkého odpočinku mezi příletem z Lisabonu a odletem do Toronta,
a samozřejmě také letištní terminál. Ten sice nepůsobí kdovíjak zajímavě, ale hlavně že slouží.
Z letiště do města nejezdí žádné MHD, pěšky se sice jít dá, ale já neměl tolik času, vzal jsem tedy taxík. Městečko Ponta Delgada je docela milé a v únoru tím spíše, protože turistů je zde opravdu jen minimum. Ideální na 2 až 3 hodinovou zastávku, procházku, pokochání se koloniální architekturou a pak pryč směr venkov.
Z promenády se dá navíc docela dobře spottovat
PDL-LIS
Ne tak ale já. Místo toho, abych si jako každý normální turista zašel do půjčovny pro auto a vyrazil prozkoumávat krásy ostrova Sao Miguel, já vyrazil akorát tak zase na letiště.
Z chmurných úvah o tom, že jsem pravý a nefalšovaný magor, když jedu na víkend do Afriky jen kvůli nějaké staré herce, mě však vytrhl pohled z taxíku, kterým jsem se vracel na letiště. Na apronu se vyhřívala (ok, moc teplo nebylo, tak prostě jen stála) jiná stará herka, krásná A310 v celé své zvláštnosti… Je to sice widebody, ale nevypadá tak. Na druhou stranu nevypadá ani jako narrowbody, je to prostě třistadesítka.
U gatu jsem musel vypadat trochu postiženě, protože jsem z ní opravdu asi 20 minut v kuse nespustil oči, ale to už se na PDL začaly slétávat dášenky z ostatních azorských ostrovů, což bylo neklamné znamení, že návazný let do Lisabonu, totiž ten můj, za okamžik poletí. Tak se taky stalo, nástup byl naštěstí pěšky a já se loudal co to šlo, abych si vychutnával pohled, který už tu dlouho nebude.
Po nástupu mě ale polil studený pot následovaný několika nadávkami na ty francouzské idio*y, proč zrovna na místě 14A zapomněli dát okno?! Ano, jak správně tušíte, zrovna já si místo 14A vybral, tak, abych měl úplně ten nejlepší výhled na motor a křídlo. Ač byl let obsazen asi z 80%, bohužel ti hloupí azořané zabrali všechna místa u okna a mě tak zbyly jen oči pláč. Ale co si budeme povídat, většina letu probíhala za tmy, takže se zase taková hrůza nekonala. A310 se počítá i bez okna!
Lisabon
Další den v Lisabonu jsem si udělal takovou vložku normálního chování, nekoupil jsem totiž žádnou další letenku na otočku a celý den se věnoval prohlídce Lisabonu. A dobře, že tak!
Popravdě se mi Lisabon asi líbí zatím nejvíc ze všech navštívených měst a okamžitě mi přirostl k srdci. Nechci Portugalcům křivdit, ale představoval jsem si ho jako neupravené jižanské město země, která byla nedávno postižena krizí, ale chyba lávky, Lisanon je opravdu hezky upravené město, čisté ulice, a to nejen v turistickém centru. Málokdy se stává, že se turistice věnuji opravdu celý den bez přestávky, ale v Lisabonu bych vydržel klidně ještě další týden.
Projížďka místními tramvajemi je zážitkem i pro lidi, kteří se o MHD vůbec nezajímají, co teprve pro mě. V úzkých uličkách, kudy se ikonické žluté tramvaje proplétají, jsem strávil celé dopoledne a kousek.
Vydal jsem se i trajektem přes řeku Tejo, která dodává Lisabonu zcela jinou dimenzi.
Výhled z druhého břehu, konkrétně ze čtvrti Cacilhas v městečku Alameda, má taky něco do sebe. Jen tak sedět ne břehu ohromné řeky (no dobře, je to ústí do moře, ale stejně), nechat se ofukovat silným větrem, pozorovat centrum Lisabonu na druhé straně a přemýšlet o tom, jaké to asi byly návraty z kolonií, když po dlouhé době mořeplavci spatřili své rodné město...
Cestou uličkami jsem si nemohl nevšimnout pro našince nesmírně exotických stromů...
LIS-LAD
Čas byl ale v tuto chvíli opět mým nepřítelem, šestá hodina se přehoupla v sedmou, sedmá se začala přehupovat v osmou a to byl nejvyšší čas vyrazit chytit to táágo do Afriky. Jasně, všem vám asi došlo, že jsem z Lisabonu do Johannesburgu nejel taxíkem, nýbrž angolskou národní aerolinkou TAAG. Sama o sobě je velkou exotikou, ještě větší pak opravdu neotřelý přestupní bod v hlavním městě Luandě. Lety na sebe naštěstí dobře navazují, takže v LAD se nemusí čekat déle než 3,5 hodiny (a i to je víc než dost!).
TAAG je normální moderní aerolinka, která naštěstí umožňuje i OLCI, takže jsem si už v předstihu vybral místa a nemusel tak být v řadě na letišti první. Pravda, nejdřív mě fronta na odbavení trochu zarazila, dlouhý had lidí se táhnul až za roh, po detailnějším prozkoumání ale bylo jasné, že onen dlouhý had lidí je spíše dlouhý had haldy kufrů s pár lidmi navíc jako bonusem.
Pomocný agent naštěstí v hordě Angolanů zaregistroval jednoho joudu z Čech jen s malým batůžkem a poslal mě tak rovnou na business přepážku, kde bylo vše vyřízeno během minuty. Pravda, check-in agentka si neodpustila překvapenou poznámku o tom, že jedu takhle daleko jen na víkend, nu, nedivím se jí.
Vzhledem k celodenní turistice jsem s díky využil veřejných sprch, které sice nepatří mezi nejlevnější, ale za čistotu a dobrý pocit se holt někdy zaplatit musí.
Dlouhou dobu to vypadalo na poloprázdný let, ale poslední hodinku se ke gatu začali trousit jak šváby na pivo skupinky evropských turistů využívajíc podobně jako já táágo k letům na samý jih Afriky. Nejvíce z nich mířilo do Namibie a Kapského Města, asi 30 jedinců do Johannesburgu a našlo se i pár lidí do Maputa.
TAAG byl přistaven až k úplně poslednímu gatu a cestou jsem míjel lety do destinací jako je Bissau, Sal, Praia, Boa Vista, až jsem si na chvíli připadal jako pravý portugalský kolonizátor na cestě za angolským bohatstvím. Pravda, praví portugalští kolonizátoři do Luandy asi nejezdili sedm-sedm-sedmičkou.
Skoro jsem se až lekl, jak na mě moje 777 přes sklo zvědavě civěla:
Sice mi bylo jasné, že TAAG není žádná pralesní aerolinka, ale i tak jsem byl zvědav na podobu interiéru a úroveň servisu. Nakonec musím konstatovat, že přihlédnu-li ke všem okolnostem od ceny, přes pohodlí při přestupu až po servis, TAAG je takový běžný průměr. Prostorem předčí snad všechny aerolinky, a to jak na nohy (i v nejzadnějších řadách), tak do šířky (konfigurace 3-3-3). Stejně tak IFE displej se mi moc líbil, a to především moc pěkně provedená mapa. Výběr filmů a hudby standardní, určitě neurazí, určitě nenadchne. Kde TAAG pokulhává, to je jídlo. Jasně, člověk si v letadle málokdy pochutná, ale většinou se to aspoň dá sníst. U TAAGu spíše nikoliv.
Let byl nakonec dočista plný, neviděl jsem ani jedno volné místo, a to 20 minut po nás letěl do Luandy ještě TAP (v některých dnech se na trase LIS-LAD létá až 4x denně + 3 lety týdně do Porta).
Se zvláštním pocitem jsme za mohutného dunění motorů 777 odstartovali nejdříve na sever a po pár minutách nabrali směr Angola. Chvílemi jsem si připadal opravdu zvláštně a nejistě, chvílemi jako magor a chvílemi jako král, že letím aerolinkou s jedním z nejkrásnějších livery na světě. Ten červeno-oranžový pruh přes okna, stejně jako antilopa (nebo kýhovýra co to je za druh srnky) na směrovce, tomu letadlu opravdu sekne. Úplně obyčejný a nijak nestylizovaný font sice pro někoho může působit trochu lacině, ale mě to naopak připadá jako výraz naprostého sebevědomí. My si nemusíme na letadlo čmárat klikyháky, my jsme Angola Airlines!
Skoro sedmihodinový let se vlekl jako cesta z Prahy do České Lípy přes Dubou, já ne a ne usnout, servis byl navíc takový nějaký divný, na nočním sedmihodinovém letu bych klidně uvítal jen jedno jídlo výměnou za delší klid na palubě. Kdyby to jídlo aspoň bylo dobré, ale dostali jsme hovězí maso tvrdé jak kámen s růžičkovou kapustou, kterou nesnáším úplně nejvíc ze všech jídel na světě.
Z únavy a letargie mě však vytrhlo zahájení sestupu (dokonce jsem zaspal snídani) a ve mně začal stoupat adrenalin, zase jsem si připadal jako pravý kolonizátor, letím do neznáma, jak to tam bude vypadat? Nesežerou mě domorodci? Či spíš „nezastřelí mě, když na apronu vytáhnu foťák a začnu horlivě pořizovat snímky všeho od letadel po terminál“?
To už jsme se přiblížili k Luandě, dali si tři vyčkávací kolečka (v Luandě?? Nejspíš ale proto, že letiště postrádá taxiway a před námi přistály Lufthansa a Air France, tedy jsme museli počkat, než se odšourají z dráhy) nad pobřežím plným rezatých ztroskotaných lodí a po chvilce už zahájili krátké přiblížení nejdříve nad obrovskými slumy, které volně přecházely v obrovský přístav plný ropných tankerů, ten volně přecházel opět ve slumy a ty zase přecházely v moderní centrum s mrakodrapy. V těsné blízkosti dráhy pak vládnou opět slumy.
A pak to začalo. Při velmi pomalém pojíždění mě přece nemůže vidět žádný voják, rychle nažhavit foťák a cvakat. Nejdřív jsme minuli nějaké nepojízdné Antonovy s hlavní řídící věží v pozadí, starou 732 bez motorů,
pak jsme se dostali ke stojánce bývalých vládních 707 (bohužel dnes už Angola používá A319),
která navazovala na stojánku vojenskou s několika naleštěnými IL-76 a Antonovy, z nichž pak dva z nich dokonce krátce po nás kamsi odletěli.
Pak jsme se dostali na hlavní apron plný různých soukromých letadel ropných společností
a samozřejmě nesměla chybět chlouba angolského letectví, totiž několik 777 v barvách TAAGu doplněných o Lufthansu, Air France a fešnou nákladní MD-11, která se jen o pár dní později objevila v Praze. Je to ten svět ale malý.
Ještě rychle jedna tajná fotka i zvenčí, a sice našeho fešného letadla...
Vzhledem ke zpoždění se doba na přestup zcvrkla na hodinku a čtvrt, takže jsem si ani nestihl prohlédnout terminál, autobusy nás k němu dovezly (nástupní mosty zde nevedou), proběhl jsem přes transfer a šup zase do autobusu.
Když na podzim roku 2016 spatřil světlo světa atraktivní tarif z Lisabonu do Johannesburgu za nějakých 270 €, zprvu jsem mu nevěnoval příliš pozornosti. Přeci jen po přičtení nákladů na cestu do/z Lisabonu se člověk dostal na víceméně normální cenu. Pak mi ale došlo, že oněch 270 € si nežádá žádná standardní tuctová aerolinka a jako vždy ve mně začal hlodat červíček…
Nechal jsem to chvíli odležet, ale když jednoho dne se mi v mé choré hlavě rozsvítila žárovka, rozšířily zorničky jak po prokoksované noci a kreditka byla hned na stole. Vždyť přece v Zimbabwe – a to je z Johannesburgu co by kamenem dohodil – se pořád stále na pravidelných linkách čas od času motá dnes už nevídaná 737 verze 200. A občas i 767-200, která je raritní jen o něco méně.
Po tomto zjištění tak ani v mé hlavě nedošlo k žádné racionalizaci a analýze cesty, letenka z Lisabonu do Joburgu byla do 5 minut v mailu. Z Prahy do Lisabonu po neblahé zkušenosti, kdy jsem před long-haul letem na Palau létal ještě tři dny předtím po Evropě jako potrefená husa, zakoupen pro mě zcela neobvykle přímý let s TAPem a následoval oříšek největší. Totiž snažit se podle Fligtradaru vysledovat, na kterých linkách a v jaké časy je největší šanci na onu 737-200. Zakopaný pes je totiž v tom, že Air Zimbabwe má ve své flotile i A320, kterou se samozřejmě snaží nasazovat na co nejvíce linek. A kvůli ubohé A320 jsem fakt nehodlal vyhazovat peníze.
Nakonec jsem ale po několikatýdenní hloubkové analýze vyhodnotil, že největší šance na 732 je na lince Harare – Bulawayo – Victoria Falls a pokud nepoletí, tak přeci ani návštěva Viktoriiných vodopádů nebude k zahození. Nejlevněji vycházel routing JNB-HRE-BUQ-VFA/HRE-JNB na jedné letence s Air Zimbabwe, čímž se šance na nějaký raritní typ ještě mírně zvýšila. Přeskok z VFA do HRE obstaral exotický low-cost Fastjet za 18 dolarů.
Posledním problémem bylo zrušení letu TAPu z Prahy do Lisabonu a neschopnost přebookování na jinou aerolinku. Buď si nechám vrátit peníze, anebo poletím o dva dny dřív. Inu, to je tak, když člověk nakupuje přes edreams a podobné šmejdy. Nu což, koneckonců, proč ne, třeba z toho ještě něco vzejde… na Azory přeci stále létá A310…
PRG-LIS
Dost ale žvástů o plánování, pojďme k věci.
Čím jsem starší, tím raději chodím na letiště na poslední chvíli a užívám si tak jednoho ze svých bydlišť na Praze 6, a tak i tentokrát jsem v pohodě vyrazil z domova teprve hodinu a tři čtvrtě před odletem a ve 119 si připadal jako král všeho tvorstva, přeci jen bydlení v jediné městské části v Česku s velkým mezinárodním letištěm, to už je přeci privilegium!
Let s TAPem opravdu ale vůbec ničím nevybočoval z evropského průměru. Obsazený byl asi z 90%, většinou Čechy, přičemž hodně z nich pokračovalo ještě ten večer posledním letem na Madeiru, další pak do Brazílie či USA. Kam mi oko dohlédlo a pozorovací talent umožnil, v Lisabonu svoji cestu končila jen menšina pasažérů.
Až někde severně od Madridu jsme dostali malé občerstvení, které neurazí, ale ani nezasytí a za pár chvil už bylo zahájení na letiště v Lisabonu, které je vždycky spektakulární, přistává se totiž přímo nad městem.
TAP se naštěstí pochlapil a jako kompenzaci za nutnost letět o dva dny dříve mě ubytoval ve svém tranzitním hotelu, což potěšilo.
LIS-PDL
Jak jsem předeslal, dva celé dny v Lisabonu jsem nevyužil jako každý normální člověk k prohlídce města a okolí… Z Lisabonu na Azory (a na některých linkách do USA) totiž ještě stále létá Airbus A310, a to už je dneska opravdová vzácnost. Já s ní letěl jen jednou s Taromem, a tak nešlo tuhle příležitost nechat jen tak bez ladu a skladu jiným, kteří se o letadla vůbec nezajímají. Po zjištění, že cestou tam navíc poletím A330, která posléze pokračuje do Toronta a že celá sranda vyjde na 60€, nebylo co řešit.
Let na největší azorský ostrov Sao Miguel startoval až ve 12:30, a tak jsem se v rámci své tradice chození na odlet na poslední chvíli ještě vydal na procházku po okrajových částech Lisabonu, které překvapí svou nejižanskou upraveností.
Naštěstí mě ráno osvítila múza a já si s sebou vzal pas. Let se totiž odbavoval z neschengenské části kvůli tomu, že letěl až do Toronta a kdybych šel jen s občankou, uvíznul bych v dlouhé frontě cestujících dopolední dálkové špičky.
Let byl obsazen odhadem tak ze 70%, přičemž 40% (většina Kanaďani) letěli dál do Toronta a ten zbytek vystupoval v Ponta Delgadě. Po dlouhé době jsem zase jednou boardoval widebody autobusem, což vždy kvituju, ale tentokrát zastavil řidič tak blbě, že ani pořádná fotka nešla pořídit...
Azores Airlines jsou ještě slušná aerolinka. Bagáž mají zdarma i v nejnižším tarifu, občerstvení je taky zadarmo a dokonce si člověk může vybrat místo již při rezervaci letenky (rovněž zdarma).
Poměrně velkorysý legroom a výhled na pěkný winglet s velrybím ocasem zapříčinil, že jsem chvílemi litoval, že nepokračuji až do Toronta, byl by to jistě klidnější výlet než se někde u Mugabeho honit za 30 let starým letadlem. Ale co už, lístek do Toronta jsem neměl, pročež Ponta Delgada byla pro mě konečnou stanicí.
Hned po startu se na pravé straně objevil nejdelší most v Evropě:
Naopak těsně před přistáním jsme si my, sedící vpravo, mohli vychutnávat pohled na celou Ponta Delgadu:
Celou eskapádu jsem bral opravdu jen jako poslední rozloučení s A310, takže mezi lety byly jen 4,5 hodinky, ideální to čas na prohlídku docela pěkné Ponta Delgady, při výhledech na okolní kopce jsem ale opět zalitoval, tentokrát že mojí destinací nejsou Azory. Bylo by to jistě klidnější než se někde u Mugabeho…však to znáte.
Letiště v Ponta Delgadě je malé, ale přehledné a plně dostačuje místním potřebám. Koneckonců, odletů opravdu není mnoho, a to je PDL největší na Azorech:
Bohužel není letiště Jana Pavla II. příliš přátelské ke spotterům, vysoký plot, kterým jde horko těžko prostrčit objektiv si mohli odpustit. Pěkná vyhlídka je z parkoviště na silnici vedoucí nad letištěm, ale dostat se tam je 2 kilometrová procházka po silnici, takže nic moc.
Vyfotil jsem si tak ještě rychle svojí A330, která si právě užívala krátkého odpočinku mezi příletem z Lisabonu a odletem do Toronta,
a samozřejmě také letištní terminál. Ten sice nepůsobí kdovíjak zajímavě, ale hlavně že slouží.
Z letiště do města nejezdí žádné MHD, pěšky se sice jít dá, ale já neměl tolik času, vzal jsem tedy taxík. Městečko Ponta Delgada je docela milé a v únoru tím spíše, protože turistů je zde opravdu jen minimum. Ideální na 2 až 3 hodinovou zastávku, procházku, pokochání se koloniální architekturou a pak pryč směr venkov.
Z promenády se dá navíc docela dobře spottovat
PDL-LIS
Ne tak ale já. Místo toho, abych si jako každý normální turista zašel do půjčovny pro auto a vyrazil prozkoumávat krásy ostrova Sao Miguel, já vyrazil akorát tak zase na letiště.
Z chmurných úvah o tom, že jsem pravý a nefalšovaný magor, když jedu na víkend do Afriky jen kvůli nějaké staré herce, mě však vytrhl pohled z taxíku, kterým jsem se vracel na letiště. Na apronu se vyhřívala (ok, moc teplo nebylo, tak prostě jen stála) jiná stará herka, krásná A310 v celé své zvláštnosti… Je to sice widebody, ale nevypadá tak. Na druhou stranu nevypadá ani jako narrowbody, je to prostě třistadesítka.
U gatu jsem musel vypadat trochu postiženě, protože jsem z ní opravdu asi 20 minut v kuse nespustil oči, ale to už se na PDL začaly slétávat dášenky z ostatních azorských ostrovů, což bylo neklamné znamení, že návazný let do Lisabonu, totiž ten můj, za okamžik poletí. Tak se taky stalo, nástup byl naštěstí pěšky a já se loudal co to šlo, abych si vychutnával pohled, který už tu dlouho nebude.
Po nástupu mě ale polil studený pot následovaný několika nadávkami na ty francouzské idio*y, proč zrovna na místě 14A zapomněli dát okno?! Ano, jak správně tušíte, zrovna já si místo 14A vybral, tak, abych měl úplně ten nejlepší výhled na motor a křídlo. Ač byl let obsazen asi z 80%, bohužel ti hloupí azořané zabrali všechna místa u okna a mě tak zbyly jen oči pláč. Ale co si budeme povídat, většina letu probíhala za tmy, takže se zase taková hrůza nekonala. A310 se počítá i bez okna!
Lisabon
Další den v Lisabonu jsem si udělal takovou vložku normálního chování, nekoupil jsem totiž žádnou další letenku na otočku a celý den se věnoval prohlídce Lisabonu. A dobře, že tak!
Popravdě se mi Lisabon asi líbí zatím nejvíc ze všech navštívených měst a okamžitě mi přirostl k srdci. Nechci Portugalcům křivdit, ale představoval jsem si ho jako neupravené jižanské město země, která byla nedávno postižena krizí, ale chyba lávky, Lisanon je opravdu hezky upravené město, čisté ulice, a to nejen v turistickém centru. Málokdy se stává, že se turistice věnuji opravdu celý den bez přestávky, ale v Lisabonu bych vydržel klidně ještě další týden.
Projížďka místními tramvajemi je zážitkem i pro lidi, kteří se o MHD vůbec nezajímají, co teprve pro mě. V úzkých uličkách, kudy se ikonické žluté tramvaje proplétají, jsem strávil celé dopoledne a kousek.
Vydal jsem se i trajektem přes řeku Tejo, která dodává Lisabonu zcela jinou dimenzi.
Výhled z druhého břehu, konkrétně ze čtvrti Cacilhas v městečku Alameda, má taky něco do sebe. Jen tak sedět ne břehu ohromné řeky (no dobře, je to ústí do moře, ale stejně), nechat se ofukovat silným větrem, pozorovat centrum Lisabonu na druhé straně a přemýšlet o tom, jaké to asi byly návraty z kolonií, když po dlouhé době mořeplavci spatřili své rodné město...
Cestou uličkami jsem si nemohl nevšimnout pro našince nesmírně exotických stromů...
LIS-LAD
Čas byl ale v tuto chvíli opět mým nepřítelem, šestá hodina se přehoupla v sedmou, sedmá se začala přehupovat v osmou a to byl nejvyšší čas vyrazit chytit to táágo do Afriky. Jasně, všem vám asi došlo, že jsem z Lisabonu do Johannesburgu nejel taxíkem, nýbrž angolskou národní aerolinkou TAAG. Sama o sobě je velkou exotikou, ještě větší pak opravdu neotřelý přestupní bod v hlavním městě Luandě. Lety na sebe naštěstí dobře navazují, takže v LAD se nemusí čekat déle než 3,5 hodiny (a i to je víc než dost!).
TAAG je normální moderní aerolinka, která naštěstí umožňuje i OLCI, takže jsem si už v předstihu vybral místa a nemusel tak být v řadě na letišti první. Pravda, nejdřív mě fronta na odbavení trochu zarazila, dlouhý had lidí se táhnul až za roh, po detailnějším prozkoumání ale bylo jasné, že onen dlouhý had lidí je spíše dlouhý had haldy kufrů s pár lidmi navíc jako bonusem.
Pomocný agent naštěstí v hordě Angolanů zaregistroval jednoho joudu z Čech jen s malým batůžkem a poslal mě tak rovnou na business přepážku, kde bylo vše vyřízeno během minuty. Pravda, check-in agentka si neodpustila překvapenou poznámku o tom, že jedu takhle daleko jen na víkend, nu, nedivím se jí.
Vzhledem k celodenní turistice jsem s díky využil veřejných sprch, které sice nepatří mezi nejlevnější, ale za čistotu a dobrý pocit se holt někdy zaplatit musí.
Dlouhou dobu to vypadalo na poloprázdný let, ale poslední hodinku se ke gatu začali trousit jak šváby na pivo skupinky evropských turistů využívajíc podobně jako já táágo k letům na samý jih Afriky. Nejvíce z nich mířilo do Namibie a Kapského Města, asi 30 jedinců do Johannesburgu a našlo se i pár lidí do Maputa.
TAAG byl přistaven až k úplně poslednímu gatu a cestou jsem míjel lety do destinací jako je Bissau, Sal, Praia, Boa Vista, až jsem si na chvíli připadal jako pravý portugalský kolonizátor na cestě za angolským bohatstvím. Pravda, praví portugalští kolonizátoři do Luandy asi nejezdili sedm-sedm-sedmičkou.
Skoro jsem se až lekl, jak na mě moje 777 přes sklo zvědavě civěla:
Sice mi bylo jasné, že TAAG není žádná pralesní aerolinka, ale i tak jsem byl zvědav na podobu interiéru a úroveň servisu. Nakonec musím konstatovat, že přihlédnu-li ke všem okolnostem od ceny, přes pohodlí při přestupu až po servis, TAAG je takový běžný průměr. Prostorem předčí snad všechny aerolinky, a to jak na nohy (i v nejzadnějších řadách), tak do šířky (konfigurace 3-3-3). Stejně tak IFE displej se mi moc líbil, a to především moc pěkně provedená mapa. Výběr filmů a hudby standardní, určitě neurazí, určitě nenadchne. Kde TAAG pokulhává, to je jídlo. Jasně, člověk si v letadle málokdy pochutná, ale většinou se to aspoň dá sníst. U TAAGu spíše nikoliv.
Let byl nakonec dočista plný, neviděl jsem ani jedno volné místo, a to 20 minut po nás letěl do Luandy ještě TAP (v některých dnech se na trase LIS-LAD létá až 4x denně + 3 lety týdně do Porta).
Se zvláštním pocitem jsme za mohutného dunění motorů 777 odstartovali nejdříve na sever a po pár minutách nabrali směr Angola. Chvílemi jsem si připadal opravdu zvláštně a nejistě, chvílemi jako magor a chvílemi jako král, že letím aerolinkou s jedním z nejkrásnějších livery na světě. Ten červeno-oranžový pruh přes okna, stejně jako antilopa (nebo kýhovýra co to je za druh srnky) na směrovce, tomu letadlu opravdu sekne. Úplně obyčejný a nijak nestylizovaný font sice pro někoho může působit trochu lacině, ale mě to naopak připadá jako výraz naprostého sebevědomí. My si nemusíme na letadlo čmárat klikyháky, my jsme Angola Airlines!
Skoro sedmihodinový let se vlekl jako cesta z Prahy do České Lípy přes Dubou, já ne a ne usnout, servis byl navíc takový nějaký divný, na nočním sedmihodinovém letu bych klidně uvítal jen jedno jídlo výměnou za delší klid na palubě. Kdyby to jídlo aspoň bylo dobré, ale dostali jsme hovězí maso tvrdé jak kámen s růžičkovou kapustou, kterou nesnáším úplně nejvíc ze všech jídel na světě.
Z únavy a letargie mě však vytrhlo zahájení sestupu (dokonce jsem zaspal snídani) a ve mně začal stoupat adrenalin, zase jsem si připadal jako pravý kolonizátor, letím do neznáma, jak to tam bude vypadat? Nesežerou mě domorodci? Či spíš „nezastřelí mě, když na apronu vytáhnu foťák a začnu horlivě pořizovat snímky všeho od letadel po terminál“?
To už jsme se přiblížili k Luandě, dali si tři vyčkávací kolečka (v Luandě?? Nejspíš ale proto, že letiště postrádá taxiway a před námi přistály Lufthansa a Air France, tedy jsme museli počkat, než se odšourají z dráhy) nad pobřežím plným rezatých ztroskotaných lodí a po chvilce už zahájili krátké přiblížení nejdříve nad obrovskými slumy, které volně přecházely v obrovský přístav plný ropných tankerů, ten volně přecházel opět ve slumy a ty zase přecházely v moderní centrum s mrakodrapy. V těsné blízkosti dráhy pak vládnou opět slumy.
A pak to začalo. Při velmi pomalém pojíždění mě přece nemůže vidět žádný voják, rychle nažhavit foťák a cvakat. Nejdřív jsme minuli nějaké nepojízdné Antonovy s hlavní řídící věží v pozadí, starou 732 bez motorů,
pak jsme se dostali ke stojánce bývalých vládních 707 (bohužel dnes už Angola používá A319),
která navazovala na stojánku vojenskou s několika naleštěnými IL-76 a Antonovy, z nichž pak dva z nich dokonce krátce po nás kamsi odletěli.
Pak jsme se dostali na hlavní apron plný různých soukromých letadel ropných společností
a samozřejmě nesměla chybět chlouba angolského letectví, totiž několik 777 v barvách TAAGu doplněných o Lufthansu, Air France a fešnou nákladní MD-11, která se jen o pár dní později objevila v Praze. Je to ten svět ale malý.
Ještě rychle jedna tajná fotka i zvenčí, a sice našeho fešného letadla...
Vzhledem ke zpoždění se doba na přestup zcvrkla na hodinku a čtvrt, takže jsem si ani nestihl prohlédnout terminál, autobusy nás k němu dovezly (nástupní mosty zde nevedou), proběhl jsem přes transfer a šup zase do autobusu.