Před pár měsíci jsem prskal, že je v zimě v Šanghaji nepříjemná zima. Inu, zima odešla, přišlo léto a tady je nepříjemné vedro. Denní teploty atakují čtyřicítku, všude dusno a smog, ale člověk nemůže chodit jen tak v tričku, protože by okamžitě dostal z mrazivé klimatizace chřipku. Správný čas na to zajet se někam trochu ochladit. Ideálně někam, kde holky nekrkají a neplivou na zem, kde není problém posedět v baru, aniž by člověk musel sledovat hordy opilých Číňanů, a kde se dá domluvit česky. Tušíte správně – cílem výletu je ostrov Langkawi v Malajsii, přesněji řečeno hotýlek, který tam provozuje johnczech ze zdejšího diskusního fóra.
Bohužel, plánování nebylo tak jednoduché – ve stejném termínu mě čekala důležitá pracovní schůzka v Hongkongu (následovaná pivem s personou), takže jsem usedal k matrixu a kvs toolu s vidinou několika přestupů, čekání na letišti, nestíhání přípojů a dalších cestovatelských chuťovek. Správně jsem tušil, že největší problém bude s trasou Hongkong-Langkawi, protože mezi Šanghají a Hongkongem to létá pomalu častěji, než jezdí v Praze metro v ranní špičce. Takže pár klepnutí do klávesnice a hurá, už jsem to našel – odlet z HKG na palubě 777-300ER Singapore Airlines a pak pokračování se SilkAirem. Zpátky opět SilkAir a následně A380. Ještě jsem zkusmo ověřil dostupnost upgradů pro členy KrisFlyeru a zjistil skvělé zprávy – oba dlouhé lety jsem mohl prospat na kostelních lavicích v business class. To bylo v deset ráno, takže si říkám super, odpoledne všechno vyřídím a zabookuju.
Jenže ouha. Stačily tři hodiny na to, aby někdo vykoupil všechnu volnou kapacitu na nedělních i pondělních dopoledních letech ze Singapuru do Hongkongu. Takže žádné kostelní lavice, žádné jídlo od Gordona Ramsayho, ale hezky všechno naplánovat znova. Věděl jsem, že co do významu by se dalo letiště na Langkawi srovnat třeba s Bratislavou – také tam létá jenom pár lowcostů, tu a tam jedna dvě tradiční aerolinky a zbytek času se na opuštěné dráze pasou kozy nebo pěstují brambory. V hlavě se mi začaly honit krizové scénáře ve stylu „pojedu 200 kilometrů do Hangzhou na AirAsia“, ale naštěstí jsem objevil celkem příjemné spojení jakýchsi Malaysia Airlines. Pro jistotu ještě beru první ranní let ze Šanghaje do Hongkongu, u kterého je napsáno Cathay Pacific. Den blbec se završil, protože až po zaplacení zjišťuji nenápadnou poznámku – Operated by DragonAir. Den blbec se pomalu změnil v noc blbec a já usínal s pocitem, že mě za 30 hodin čeká peklo, za které navíc nedostanu ANI JEDNU míli do KrisFlyeru.
PVG-HKG, KA857, A320
Když jsem se doma probudil, byla ještě tma, která kupodivu nezmizela ani když jsem otevřel oči. Není divu – letadlo letělo v osm, takže jsem musel z domu odjíždět něco po páté hodině a do tří do rána jsem ještě dodělával věci do práce. Takže Red Bull číslo jedna, Red Bull číslo dva a hurá na letiště. Venku se začalo pomalu rozednívat, a tak jsem mohl z mostu sledovat východ slunce nad mrakodrapy Pudongu. Dole pod námi se zrovna připravovalo výstaviště EXPO na další náročný den a žlutý Volkswagen Santana pomalu ukusoval další a další kilometry dvoupatrové dálnice. Na letiště jsme dorazili přibližně devadesát minut před odletem a aby těch provokací nebylo málo, ve dveřích jsem se potkal s posádkou Singapore Airlines z ranního letu.
I kdy jsem si vytisknul palubní vstupenku den předem, pro jistotu jsem ještě zašel k přepážce DragonAiru přeptat se, jestli nepotřebuji nějaké další razítko, ale všechno v pořádku, dokonce ani nikdo nechtěl vidět pas a kontrolovat, zda můžu do Hongkongu bez víza. Poměrně dlouhá fronta na pasovce se během pár minut rozpustila, když ve vojenském stylu nastoupila ranní směna úředníků, na bezpečnostní kontrole mi snaživý mladík zabavil deodorant a už jsem si to šinul napříč terminálem ke gatu. Tam mě ale zarazila jedna věc. Chápu, že jsem moc nespal, chápu, že pohled přes několik skel může zkreslovat, jenže to, co stálo venku, přeci nebyl Airbus 330, ale mnohem menší Airbus 320. Jdu k agentům u přepážky a ptám se, jestli nepotřebuji novou palubní vstupenku, když změnili typ letadla. Dostalo se mi tradiční čínské odpovědi, že je všechno v pořádku, žádná změna, a tady že prý mám nový boarding pass. Poděkoval jsem a v duchu si říkal, jestli jsem si místo těch Red Bullů neměl dát radši panáka.¨
Ale to už začal nástup do letadla. Probíhal bez větších problémů a za chvíli už jsem se uvelebil na sedačce v řadě 29 u okna. Hned za námi byl únikový východ, což znamenalo, že se nedají sklápět sedačky a prostor mezi sedadly je skutečně sardinkózní. Jenže to nebylo všechno. Letadlo se postupně plnilo a já už jenom rezignovaně čekal na to, koho vyfasuji vedle sebe. Když se v uličce objevil tlustý Ind v turbanu, bylo mi jasné, kam se posadí. A taky že jo. No co, letí se jenom dvě hodiny, budu to muset nějak přežít. Vyzkouším aspoň jeho multikulturní toleranci a dám si k jídlu něco s hovězím masem. Mé kulinářské rozjímání vyrušilo hlášení od kapitána. Popřál nám dobré ráno, informoval o krásném počasí v Šanghaji a také o tom, že se nad Hongkongem rozpadá jakýsi tajfun, takže budou trochu turbulence. Když jsem všude kolem sebe viděl hromadu Číňanů, kteří by se nejraději nepřipoutali ani na start a přistání, polil mne studený pot…
Nakonec to nebylo zas až tak zlé. Půlhodinku zpoždění, kdy jsme čekali na povolení ATC, se podařilo dohnat a za chvíli už začal v letové hladině palubní servis holek z DragonAiru. Ve světle ostatních asijských společností bych úroveň obsluhy i výběr nápojů označil slovy „šedý průměr“, ale v palubním časopise se chlubili oceněním SkyTraxu pro nejlepší regionální aerolinku, takže jsem měl možná smůlu na nějaký chudokrevný let. Mého indického souseda nakonec od kulturního šoku zachránil typicky asijský výběr jídla – buď kantonský Dim Sum nebo kuře s vajíčkem. Zvolil jsem kuře a udělal jsem dobře, protože jídlo bylo na celém letu asi to nejlepší. Sotva letušky odnesly prázdné tácky, objevila se za oknem bílá mléčná mlha a začal sestup k letišti. Musel jsem se opravdu hodně přesvědčovat, že tam někde za sklem je opravdu Hongkong, protože nebylo vůbec nic vidět. Teprve až pár sekund před přistáním začala neochotně prosvítat vodní hladina, kterou na poslední chvíli vystřídal asfalt přistávací dráhy. Dámy a pánové, vítejte v Hongkongu…
Svítáni v Šanghaji
To není Jim Beam
To sice také není Jim Beam, ale letěl bych tím radši
Velkorysý prostor pro nohy (pokud je člověk trpaslík)
Svačina
S tou mlhou jsem fakt nekecal
HKG-KUL, MH73, B777-200
Čtyři hodiny čekání na letadlo Malaysia Airlines do Kuala Lumpur jsem se rozhodnul strávit produktivně a využít při tom všech předností necenzurovaného bezdrátového internetu, který je po celém letišti zdarma. Ještě před tím jsem si ale musel obstarat palubní vstupenky na další let. Měl jsem sice u sebe dva vytisknuté papíry z online check-inu, ale bylo na nich tlustým písmem upozornění, že pokud nedostanu jakési razítko, tak jsou neplatné. Inu, šel jsem hledat transferovou přepážku Malajců. Úkol to byl zdánlivě jednoduchý – podívat se na plánu letiště, ve kterém ze tří tranzitních prostorů jsou právě tyhle aerolinky, sednout na vláček, trochu pojezdit po eskalátorech a vystát si frontu. Jenže když jsem po deseti minutách dorazil na určené místo, po nějakých Malaysia Airlines jako by se slehla zem. Pro jistotu jsem obešel ještě ostatní tranzitní místa, ale nikde nic, co by připomínalo přepážku společnosti, která podle SkyTraxu patří k nejlepším na světě. Teprve až na druhý pokus jsem pod potemnělými velkoplošnými obrazovkami našel na stolečku miniaturní nálepku s logem malajských aerolinek a za pět minut jsem už měl palubní vstupenky až do Langkawi.
Ještě jsem v rychlosti stihnul pár nákupů a šel se posadit k dobíjecímu místu se zásuvkami, které bylo nejblíže odletovému gatu. A hle, další provokace. Přímo pod oknem totiž stál singapurský 777-300ER, kterým jsem měl původně letět. Klasický malajský „nedálkový“ 777 vedle něj vypadal jako chudý příbuzný s APU místo motorů. Takže fast forward a honem k nástupu do letadla. Nikde žádná fronta, všechno naprosto plynulé a efektivní. Malajský Boeing má naprosto pekelnou konfiguraci sedaček 2-5-2, a tak se ani nedivím, že jsou zatím místa v prostřední řadě skoro prázdná. Ale už je tady hlášení z pilotní kabiny, že se mají zavřít dveře a připravit na odlet. Moment, to ale znamená, že je letadlo zaplněné sotva z poloviny a už nikdo nepřistoupí. Nečekám ani vteřinu a hned si přesedám z místa v uličce na jednu úplně volnou pětisedačku. Přátelé, takhle dlouhou postel nemají ani v první třídě u Emirates.
Přiznám se, že moc nechápu, proč patří Malaysia Airlines k nejlépe hodnoceným společnostem. Ano, mezi sedačkami na dálkových letech je nadstandardní prostor pro nohy, ale jinak mi všechno přišlo jako takový pomačkaný, nepovedený klon Singapore Airlines, kterému chybí cit pro detail a určitá míra noblesy. Stačí se podívat třeba na to, jak je řešený zábavní systém, který sice nabízí celkem dost filmů i pořadů, ale při každé příležitosti (začátek filmu, změna kategorie atd.) člověka nutí sledovat neskutečně dlouhé a naprosto otravné reklamy. Nakonec jsem rezignoval na nějaké větší prohlížení, pustil si nový A-Team a v poloze ležmo trpělivě čekal na oběd. Ten bohužel pokračoval v nastoleném trendu – hovězí maso s UFV (unidentified flying vegetable), nějaký těstovinový salát, bulka s máslem a zákusek. Jíst se to moc nedalo, ale aspoň toho bylo hodně, takže se člověk po deseti hodinách na cestě trochu zaplácnul. Výsledná směs díkybohu držela v žaludku pěkně pohromadě, takže ji nerozházela ani hodně nepříjemná tropická turbulence, která trvala poslední dvě hodiny letu. Na dráhu v Kuala Lumpur jsme dosedli těsně před setměním a já se šel rychle připravit, protože jsem měl na přestup jenom něco kolem hodiny.
Hongkong, čekání na přestup
Flyingblue tuhle fotku dostal, když ráno vstával do práce (neměl mě rád)
Malajci hrají v rozestavení 2-5-2
Tohle bude moje postel
A když nemáte limetku, tak tam dejte sójovku
KUL-LGK, MH1456, B737-400
Jenže tady přišlo první malajské multikulturní obohacení. Byl sice pátek večer, kdy by každý normální člověk očekával ty největší zácpy a tlačenice, ale Malajsie je země muslimská, takže v pátek večer (a navíc během ramadánu) je naopak všude mrtvo. Během pěti minut jsem prošel skrz znuděné imigrační úředníky i bezpečnostní kontrolu a za chvíli už jsem zcela osamocený čekal, než se otevře nástupní prostor pro let na Langkawi. Venku čekal poměrně zachovalý Boeing 737-400, ale spolucestující pořád nikde. Do zahájení nástupu zbývalo asi pět minut a v celé dlouhatánské místnosti plné sedaček bylo maximálně pět dalších lidí. Nakonec jich přišlo ještě dalších pět z domácích přípojů, které zrovna dorazily k vedlejším gatům, a tak jsme měli v deseti lidech celé letadlo pro sebe. Uvolněná atmosféra připomínala spíš cestování vládním speciálem nebo bizjetem…
Od servisu na padesátiminutovém letu se samozřejmě nedají čekat zázraky, ale palubní personál byl velice vstřícný a dokonce jsme všichni dostali ne jeden, ale hned dva pytlíky buráků. Většinu letu jsem proklimbal na starší, ale i tak velice pohodlné sedačce a probral se až ve chvíli, kdy jsme začali klesat k letišti na Langkawi. Restaurace a hotely podél pláží připomínaly svítící korálky ve tmě a já si v duchu snažil vybavit obrázek z Google Earth, abych zjistil aspoň přibližně, kde je dole ve tmě Johnův hotel. To jsem ještě netušil, že tou dobou pár set metrů pod námi uslyšel šéf letiště na baru hluk motoru a znalecky prohlásil, že jde o Boeing večerní linky z Kuala Lumpur a že by měl John pomalu vyrazit jít mě vyzvednout. Ale to už jde naše letadlo na přistání, po kterém zastavuje na stojánce hned vedle Airbusu Air Asia. Výstup probíhá po schodech přímo na plochu a dál stylem „pomoz si sám“ – nikde ani živáčka, a tak se připojuji k pár zkušenějším cestujícím, kteří se skrz potemnělé letiště vydávají k těm správným dveřím do terminálu. Na cestě jsem právě šestnáct hodin, což je na krátký skok po Asii trochu dost…
Letiště v KUL těsně před západem slunce
Linka na Langkawi čeká na ploše
LGK-KUL, MH1471, B737-400
Pokud máte rádi moře, krásnou přírodu a vesnický klid občas proložený návštěvou diskotéky nebo líným posedáváním na baru, můžu Johnův hotýlek vřele doporučit. Člověk si tam fantasticky odpočine, pokecá, popije a vůbec nasákne atmosférou místa, kde se čas zastavil a kde se vůbec nikdo nestresuje. Jaká příjemná změna proti hektické dvacetimiliónové metropoli. I poslední den jsme seděli v baru na pláži, sledovali letadla při přiblížení k letišti a bez hodinek podle zkonzumovaného pití a polohy slunce odhadovali, kdy bude ten ideální čas pro odjezd na letiště. Za náš odhad by se nakonec nemusel stydět ani krokodýl Dundee, protože jsem se na letišti objevil přibližně hodinu před odletem večerní linky do Kuala Lumpur. V terminálu byl celkem frmol, protože krátce po sobě odlétaly tři spoje (narvaný SilkAir do Singapuru, narvaný Air Asia do Kuala Lumpur a volný Malaysia Airlines tamtéž), ale i tak jsem si našel místo ve Starbucks a čekání na odlet strávil u kafe a internetu.
Odlet se odbýval ve stejném punkovém stylu jako přílet. Zběžná bezpečnostní kontrola, chvíle čekání v prosklené hale a pochoďák po ploše směrem k letadlu. Nastoupilo nás celkem 30-40, což mě pro dalších několik desítek minut naplnilo existencionálními úvahami na téma „dokáže se takhle linka uživit“ a „co by na to řekl/napsal prodejce“. I tentokrát jsem měl pro sebe celou trojsedačku a stejně jako minule mi steward nabídnul dvojnásobný příděl oříšků. S díky jsem odmítl, protože nejsem hamoun a jedno balení mi bohatě stačilo. Zbytek cesty jsem z okna sledoval osvětlené malajské pobřeží a přemýšlel, kde strávím noc v Kuala Lumpur, protože jsme měli dorazit v půl jedenácté večer a další let jsem měl až kolem deváté ráno.
Pohoda v tropickém baru u Johna
Lowcosty jsou všude stejné...
Noční výstup cestujících
Mnohem víc místa než v DragonAiru
KUL-HKG, MH72, B777-200
Nakonec zvítězila lenost, a tak jsem na letišti jenom prošel imigračním oddělením a plynule pokračoval až na úplný konec mezinárodního terminálu, kde je Tranzit Hotel. Podobně jako na ostatních letištích nejde o hotel denní, ale spíš hodinový. Tedy, ve vší počestnosti, samozřejmě – základní blok času, který si můžete koupit, je 6 hodin s drobným příplatkem za každou další hodinu. V mém případě to dělalo 6+2, tedy ideální čas na to, aby se člověk vyspal, osprchoval a ráno pokračoval dál. Trochu mě zarazilo, když jsem z poměrně honosné vstupní haly vešel na špinavý koberec chodby vedoucí k pokojům a dorazil jsem do svého Deluxe Roomu, který měl jenom základní vybavení a podobně ušmudlanou podlahu i závěsy. Hygienický šok mi naštěstí kompenzoval výhled z okna – pokoje byly totiž přímo nad gaty, takže na jedné straně boardoval Boeing 777 a na straně druhé čekalo malajské jumbo. Spotteři by si tu přišli na své...
Ráno už šlo všechno ráz na ráz. Odhlášení z hotelu, rychlá snídaně u Burger Kinga a za pár minut už jsem čekal na otevření gatu. Bydlení přímo na letišti člověku ráno ušetří klidně i dvě hodiny času a mohu ho každému jenom doporučit. Všude kolem se pomalu probouzeli tranzitní pasažéři (opravdu jsem jim moc nezáviděl - na letišti v Kuala Lumpur sice jsou lehátko-sedačky, ale výrazně méně pohodlné než třeba v Singapuru) a pomalu se trousili na ranní odlety. Boeing 777 už byl připravený u gatu a mohlo se nastupovat. Tentokrát bych odhadoval obsazenost na nějakých 60-70%, ale zase jsem měl štěstí, protože jsem bez nějakého speciálního požadavku dostal sedačku na kraji bulkheadu se spoustou místa pro nohy. Už při čekání jsem si všimnul blížící se bouřky a proto mě dost vyděsilo, když jsme pojížděli na start skrze hromy a blesky. Dokonce i těsně před startem, kdy motory nabíhaly na plný tah, bylo zvenku zřetelně slyšet zahřmění, které následovalo prakticky hned po blesku. Doufal jsem, že na věži vědí, co dělají a že by si nedovolili pustit letadlo přímo do bouřky, a kupodivu jsem měl pravdu – o nějaký kilometr a půl dál už nebylo po bouřce ani památky, my se v klidu vznesli a nabrali směr do Hongkongu. Zbytek letu už nestál moc za řeč – nic moc krevety s rýží, nic moc film Robin Hood a pořádná rána o runway v Hongkongu na rozlučku.
Pohled z okna Transit Hotelu
Žádný velký luxus v DELUXE pokoji
Jedno z nejlepších míst v economy class
Dobrou chuť...
HKG-PVG, KA802, A330
Zpátky do Šanghaje jsem letěl prvním ranním spojem, abych mohl být už v poledne v práci, což s sebou přineslo jeden nepříjemný vedlejší efekt – musel jsem vstávat hodně brzo ráno. Tělo zblbnuté cestováním (a ještě zblbnutější tím, že se vůbec neměnil čas), odmítlo poslušnost, a tak jsem až do dvou do rána sledoval FOX News. Nakonec se mi na pár hodin usnout podařilo, ale nějak jsem před tím nestihnul vypnout televizi, takže se mi celou dobu zdály divoké sny o teroristech, Obamovi a bůhví o čímkoliv dalším, co zrovna v té době šlo na téhle svérázné stanici. Poučení pro příště – na spaní je potřeba pustit si nějakou neškodnou kulisu…
Na letišti fronty minimální, gate byl prakticky hned za imigrační a bezpečnostní kontrolou, takže jsem se pohodlně usadil a klimbal. Probral mě až hukot obrovského davu lidí, který se řadil před nástupem do A330. Vypadalo to, že let bude plný až do posledního místa a skutečnost byla ještě mnohem horší. Hned vedle mě totiž posadili silně rozladěného pána v obleku, kterého downgradovali z přebookované business class. Vypadal hodně nakvašeně, protože namísto pohodlné postele nafasoval sedačku bez obrazovky v poslední řadě, která se moc nedala sklopit a navíc hned vedle něj byly dveře na toaletu. Třikrát se snažil stewardku požádat, aby ho přesadila někam jinam, třikrát mu stewardka s úsměvem odpověděla, že to opravdu nejde a jenom rezignovaně zavřel oči a zkoušel usnout. Bylo mi ho celkem dost líto a dost dobře nechápu, proč palubní personál prostě nepřesunul někoho z jiné řady.
Speciální livery k 25. výročí založení DragonAiru
Náš A330
Za necelé dvě hodiny jsme bez větších problémů dorazili do Šanghaje, kde právě začínal nový pracovní den. Hodinová cesta do kanceláře poskytla dostatek prostoru pro bilancování dojmů z cesty, takže hezky popořadě:
Pozitiva
- setkání s Johnem, pobyt na Langkawi (ještě jednou díky za všechno)
- setkání s Personou, posezení na terase baru v Hongkongu s výhledem na mrakodrapy
- prázdná letadla Malaysia Airlines
- letiště na Langkawi
- cena celého víkendového výletu (s letenkami a hotely lehce pod 30 tisíc korun)
Negativa
- lety s DragonAirem, SkyTrax evidentně hodnotil jiné lety, než na kterých jsem byl já
- úroveň obsluhy a jídla Malaysia Airlines, na pět hvězdiček to určitě nebylo
- pokoje Transit Hotelu v Kuala Lumpur
- celkový počet mil do KF = 0
Zkrátka a dobře, za Johnem se kdykoliv podívám rád, ale příště už raději jenom se Singapore Airlines - začínám být na stará kolena nějaký rozmazlený. Za tři týdny mě navíc čeká cesta na Filipíny a v půlce října pak PVG-BOB s routingem připomínajícím Tour de Pacific. Nějak se ten podzim rozjel…
Persona a Čočík zdraví z Hongkongu
, ale dopis tam jeste, jak jsi u nas skrabal brambory..., slibil jsi to v upoutavce. O alkoholu radeji mlcim... Tak zase nekdy u nas na zachlastanou... a take te ceka ten neobydleny ostrov. John.
To si uzijes, AK neni SQ... hihihi, ale dozenem to na baru na plazi...
