Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Velká podzimní cesta po Asii, aneb Taiwan, Hong Kong a Macau s China Airlines, Cathay Pacific a TransAsia Airways
Nejspíš to také znáte. Dlouho něco plánujete a pak nějaká náhlá událost vaše plány úplně převrátí. Někdy je to mrzuté, ale někdy se paradoxně náhoda postará o skutečně nezapomenutelný zážitek – samozřejmě v dobrém slova smyslu.
Přesně tak jsem to měl tentokrát i já. Na léto 2010 jsem původně plánoval výlet na Azorské ostrovy, ovšem osud tomu chtěl jinak. Místo na západ mne totiž zavál na východ.
Když jsem v únoru pracoval na veletrhu Holiday World, zúčastnil jsem se tam soutěže, kterou pořádala společnost China Airlines. Vyplňování soutěžního lístku jsem tehdy nevěnoval velkou pozornost, protože až dosud jsem nikdy v žádné soutěži nevyhrál a ani tentokrát jsem moc nepředpokládal, že by se na mne usmálo štěstí. Opak se však stal pravdou; k mé velké radosti jsem byl vylosován a stal se tak šťastným majitelem letenky v business class z Vídně do Taipei.
Tím pádem jsem své cestovatelské plány musel pozměnit. V červenci jsem si dopřál jen krátký výlet do Madridu a Lisabonu s Lufthansou a Air Europa a na sklonku léta jsem se nedočkavě vrhnul na Google Earth, Travel Wiki a Trip Advisor apod. a studoval, co je vlastně na Taiwanu k vidění. Postupně nabývala podzimní asijská cesta jasnějších obrysů. Dokoupil jsem si ještě letenky na vnitrostátní let TransAsia Airways z Taipei-Songshanu do Hualienu a rozhodl jsem se zaletět si rovněž s Cathay Pacific z Taipei-Taoyuanu do Hong Kongu. A protože je mým dávným snem objet všechny bývalé portugalské kolonie a zámořská teritoria, nemohl jsem vynechat ani Macau, které je od Hong Kongu vzdálené jen asi hodinu jízdy katamaránem. Trip report jsem rozdělil do šesti kapitol, stejně jako u mých předchozích trip reportů samozřejmě nechybí spousty fotek. Takže připoutejte se, startujeme…..
Má cesta začíná jednoho pošmourného říjnového rána na letišti ve Vídni. Schwechat je hodně obskurní místo. Jako malý kluk jsem tu byl na začátku 90. let s rodiči na výletě. Bylo to jedno z prvních velkých letišť, které jsem viděl a byl to tenkrát pro mne takový závan „velkého světa“. Vida, patnáct let uplynulo jako voda a teď jsem se naopak radoval, že z provinčního a sterilního Rakouska odlétám za exotikou. Jak je všechno relativní
Mimochodem, nejde mi na mysl, jak zrovna tohle letiště může tak úspěšně konkurovat Ruzyni - vedle Girony a Bratislavy je to totiž jednoznačně nejhorší letiště, jaké jsem měl možnost poznat coby cestující.
Letenka, kterou jsem získal, měla status stand-by, takže jsem až do posledního okamžiku nevěděl, zda se do business class vůbec vejdu a ze stejného důvodu jsem nemohl využít salónek. Večer před odletem jsem ještě kontroloval rezervační systém – zbývalo poslední volné místo. Také u check-inu se zdálo, že nakonec poletím v economy, avšak na přepážce u gatu si mne zavolali a ukázalo se, že místo pro mne mají, dokonce u okna na sedačce 2K.
Posádka přišla velmi ležérním krokem půl hodiny před plánovaným odletem. Kapitán, drobný dědula tak kolem šedesátky a za ním zástup nádherných mladých děvčátek ve světle fialových uniformách. Tlustý rakouský čuník u bezpečnostního rámu si nenechal ujít příležitost důkladně je osahat. Nicméně je nutno říci, že taiwanské holky jsou fakt moc hezké a já sám jsem se za nimi velmi často otáčel…
Kapitola první: Den a noc v Dynasty
VIE-TPE
CI064
China Airlines
Airbus 340-300
B-18807
Doba letu: 11:36
Ale nepředbíhejme událostem, na Taiwan je dlouhá cesta. Při letech z Evropy do Taipei totiž letadla nelétají přímým směrem, nýbrž oklikou přes celou jihovýchodní Asii. Zpět to berou naopak vrchem přes Koreu, Rusko a Finsko. V obou případech je to více než deset hodin letu.
Business class (respektive tzv. „Dynasty class“) taiwanského Airbusu je však naštěstí velmi útulná – fialová křesla, růžové polštáře a modré kostičkované deky - podle mého vypadá interiér v reálu mnohem lépe než na fotkách. Ještě než se uvelebím, už se žene stevardka s welcome drinkem a sáčkem rýžových krekrů balených v mořské řase. Kdo by očekával šampaňské, ten má smůlu. Jak jsem později zjistil, na Taiwanu není konzumace alkoholu příliš rozšířená a palubní servis China Airlines není výjimkou. Když nepočítám whiskey a nějaké rýžové pálenky, tvrdý alkohol v taiwanských obchodech v podstatě chybí. Sedmička noname australského vína, nebo plechovka piva stojí na Taiwanu zhruba tolik co poměrně opulentní oběd na tržišti.
Čtveřice motorů se probouzí k životu (Á propos, motory…jsem jediný, komu se zdá, že jsou motory CFM56-5C svým výkonem dost poddimenzované?) a krátce před dvanáctou startujeme z dráhy RWY16 a v podstatě ihned mizíme v mracích. Ty se táhnou napříč celou jihovýchodní Evropou a trhají se až nad Černým mořem. Je tedy příležitost si nerušeně vychutnávat zhruba dvouhodinový oběd.
Jako předkrm přistává na stolku bagetka s krevetou, wrap s lososem a pár marinovaných rajčat. Jako první chod se podává listový salát se zálivkou vinaigrette, výborný tatarák z lososa a pečivo. Následuje výběr z cca pěti jídel, pokud si dobře vzpomínám, byl tam třeba seabass s bramborovou kaší, vepřové se smaženou rýží atd.
Já jsem si dal jehněčí, které bylo naprosto dokonalé. K tomu dušený listový špenát a - bohužel - poněkud rozvařené brambory. A konečně jako dezert ovoce a velmi dobrý čokoládový dort s jemným jahodovým přelivem. K pití jsem si dal gintonic a dvě skleničky slušného německého ryzlinku. Kupodivu to nebyla žádná „bezedná“ číše, o kterých vyprávějí cestovatelé prémiových tříd společností typu Singapore Airlines a Emirates. Dá se říci, že kdykoliv jsem chtěl něco dolít, nebo přinést, pokaždé jsem si to musel říci. Což mi - upřímně řečeno - u business class nepřipadá zrovna optimální…
Zatímco kvalita jídla mile překvapila, IFE v podání China Airlines je dost hrůza. Jedná se o pekelně oldschoolovou záležitost s grafikou ve stylu Windows 95. Nabídka filmů nudný bezpohlavní mainstream, nic koukatelného a kupodivu naprosté minimum z asijské, respektive taiwanské kinematografie. Nakonec jsem skončil u staré dobré airshow, ale i ta mne štvala tím, jak se neustále přepínala z angličtiny do čínštiny. Taktéž amenity kit Salvatore Ferragamo mne nijak neoslnil - třeba Turkish Airlines mají lepší i v ekonomické třídě. Ani nemluvě o tom, že společnost China Airlines trestuhodně opomíjí svůj brand, který se mi zdá velmi povedený. Docela rád bych věděl, co na lince VIE-TPE nabízí konkurenční EVA Air….
Protože jsme letěli východním směrem, poměrně záhy se začalo smrákat. V krásném podvečerním světle byly vidět zvlněné zelené kopečky Azerbajdžánu a město Baku, včetně tamního letiště Heydar Aliev. Fotka se povedla; na apronu je zřetelně vidět An 124 Antonov Design Bureau, dvojice Boeingů 747 a řada Iljušinů 76. Kdesi nad hranicí Turkmenistánu a Afghánistánu sluníčko zapadlo ale i v noci bylo na co se koukat. Od Afghánistánu až po Bangladéš totiž nebyl na nebi ani obláček a tak, zatímco všichni ostatní chrněli, já jsem se kochal pohledem na svítící Lahore a Dilí.
Zapomněl jsem dodat, že krátce po obědě se posádka odebrala na galley a ponechala cestující svému osudu. Je zřejmé, že aerolinky na dálkových letech volí strategii „co nejrychleji cestujícího uspat, co nejpozději ho probudit“ Nad Indií, když už mi začínalo kručet v břiše, jsem odchytil jednu stevardku a vyžádal si instantní nudlovou polévku (sendviče ani zmrzlinu pro případ náhlého hladu bohužel u China Airlines nevedou). Asi půl hodiny poté pak letušky těm cestujícím, kteří byli vzhůru, přinesly tři miniaturní chlebíčky s tyrolským špekem. Obvykle chodívám spát docela pozdě, takže se mi spát nechtělo. Naštěstí jsem si s sebou prozíravě přibalil Pěnu dní od Borise Viana. Navíc letušky tu a tam procupitaly kabinou s termoskami s výborným zeleným čajem a tak cesta (i ta zpáteční) velmi rychle utekla.
K snídani jsem si zvolil čínskou verzi. Sice jsem v pár trip reportech narazil na názor, že asijské snídaně v letadle jsou pro Evropana poněkud nestravitelné, ale zdálo se mi to přehnané, takže jsem se rozhodl zariskovat. A dobře jsem udělal. Servírovala se totiž skvělá kachní polévka s rýžovými nudlemi a v mističkách na dochucení různé taiwanské dobroty, třeba dušený vodní špenát, něco na způsob nakládané ředkvičky, tofu, sójové boby a sušené rybičky. K tomu tři druhy melounu a samozřejmě zelený čaj.
To už se na obzoru začalo rozednívat a v hlubině pod námi se objevilo pobřeží Taiwanu. Byl to zajímavý pohled; temné moře s vějířem světel pobřežních měst, horské štíty čnící proti ranním červánkům a na obzoru hustá bouřková oblačnost, ze které se čas od času zablesklo. Škoda jen že byla na focení příliš velká tma. Po bezmála dvanácti hodinách letu jsme konečně jemně dosedli na runway letiště Taipei -Taoyuan.
Taiwan předčil veškerá má očekávání. Je to moc sympatická země a rád bych se tam v budoucnu vrátil. Po jedenácti hodinách v letadle a ve sterilních a neosobních letištních halách je neskutečně očistné se ponořit do mumraje asijského velkoměsta…Díky jet lagu jsem sice celý den prospal, ale večer jsem vyrazil k hlavním taipeiskému chrámu Longshan. Okolo desáté večer tu bylo pořádně rušno. Chrám má úžasnou atmosféru, a ač jsem tu strávil dobře dvě hodiny, stále bylo na co se koukat. Zaujal mne třeba jeden rituál, při kterém lidé házeli na podlahu jakési kamenné „půlměsíčky“ a cosi u toho mumlali. (Nevíte někdo, co by to mohlo být?)
Taipeiskou specialitou jsou noční tržiště. Těch je ve městě hned několik. Pro toho, kdo je stejně jako já znechucen tím, že se v Praze nedá po jedenácté hodině normálně povečeřet, pro toho je Taipei hotový ráj. (I když upřímně řečeno, taiwanská kuchyně mi obecně příliš nesedla; připadala mi chuťově málo výrazné, málo koření a na můj vkus málo zeleniny.)
Na nočních tržištích si dopřejete večeři o pěti chodech a ještě seženete vše od nehořlavé peněženky až po živou krajtu. Suvenýr pro přítelkyni (školní uniformu ) jsem kupoval právě zde. Zatímco tržiště Huaxi je nejvděčnější z hlediska fotografování, Shida je nejlepší co se týče gastronomie (chodíval jsem tu do jedné restaurace specializované výhradně na pokrmy z hovězího masa, které je tu výborné a neuvěřitelně levné), naopak nejprofláknutější trh Shilin je ideální k nákupu oblečení.
Kromě zmiňovaného chrámu Longshan je symbolem města monstrózní Chiang Kai Shek Memorial Hall a především mrakodrap Taipei 101. Tam jsem nakonec ale nešel, protože celé dva týdny byl opar a mizerná viditelnost a navíc Taipei žádnou jinou charakteristickou dominantu nemá, takže mne výhled zas až tak moc nelákal. Moc hezký je chrámový komplex Baoan, nad kterým přelétávají letadla přistávající na letiště Songshan. Svůj půvab mají i lázně Beitou Hot Springs. Ačkoliv je taiwanské klima velmi příjemné, stačí půlhodinová jízda v překlimatizovaném metru, nebo vlaku a ještě rádi hupnete do bazénku s horkou termální vodou.
Kousek od mrakodrapu Taipei 101 je půjčovna kol a tak jsem neodolal. Adrenalinová projíždka na kole po místních šestiproudových autostrádách měla něco do sebe. Na kole jsem si zajel i na letiště Songshan, kde jsem měl vyhlídnuté místo na spotting. Byla to nádhera. Není moc míst, kde se můžete nechat odfouknout startujícím MDéčkem
Ale o tom více v příští kapitole…
Nejspíš to také znáte. Dlouho něco plánujete a pak nějaká náhlá událost vaše plány úplně převrátí. Někdy je to mrzuté, ale někdy se paradoxně náhoda postará o skutečně nezapomenutelný zážitek – samozřejmě v dobrém slova smyslu.
Přesně tak jsem to měl tentokrát i já. Na léto 2010 jsem původně plánoval výlet na Azorské ostrovy, ovšem osud tomu chtěl jinak. Místo na západ mne totiž zavál na východ.
Když jsem v únoru pracoval na veletrhu Holiday World, zúčastnil jsem se tam soutěže, kterou pořádala společnost China Airlines. Vyplňování soutěžního lístku jsem tehdy nevěnoval velkou pozornost, protože až dosud jsem nikdy v žádné soutěži nevyhrál a ani tentokrát jsem moc nepředpokládal, že by se na mne usmálo štěstí. Opak se však stal pravdou; k mé velké radosti jsem byl vylosován a stal se tak šťastným majitelem letenky v business class z Vídně do Taipei.
Tím pádem jsem své cestovatelské plány musel pozměnit. V červenci jsem si dopřál jen krátký výlet do Madridu a Lisabonu s Lufthansou a Air Europa a na sklonku léta jsem se nedočkavě vrhnul na Google Earth, Travel Wiki a Trip Advisor apod. a studoval, co je vlastně na Taiwanu k vidění. Postupně nabývala podzimní asijská cesta jasnějších obrysů. Dokoupil jsem si ještě letenky na vnitrostátní let TransAsia Airways z Taipei-Songshanu do Hualienu a rozhodl jsem se zaletět si rovněž s Cathay Pacific z Taipei-Taoyuanu do Hong Kongu. A protože je mým dávným snem objet všechny bývalé portugalské kolonie a zámořská teritoria, nemohl jsem vynechat ani Macau, které je od Hong Kongu vzdálené jen asi hodinu jízdy katamaránem. Trip report jsem rozdělil do šesti kapitol, stejně jako u mých předchozích trip reportů samozřejmě nechybí spousty fotek. Takže připoutejte se, startujeme…..
Má cesta začíná jednoho pošmourného říjnového rána na letišti ve Vídni. Schwechat je hodně obskurní místo. Jako malý kluk jsem tu byl na začátku 90. let s rodiči na výletě. Bylo to jedno z prvních velkých letišť, které jsem viděl a byl to tenkrát pro mne takový závan „velkého světa“. Vida, patnáct let uplynulo jako voda a teď jsem se naopak radoval, že z provinčního a sterilního Rakouska odlétám za exotikou. Jak je všechno relativní
Mimochodem, nejde mi na mysl, jak zrovna tohle letiště může tak úspěšně konkurovat Ruzyni - vedle Girony a Bratislavy je to totiž jednoznačně nejhorší letiště, jaké jsem měl možnost poznat coby cestující.
Letenka, kterou jsem získal, měla status stand-by, takže jsem až do posledního okamžiku nevěděl, zda se do business class vůbec vejdu a ze stejného důvodu jsem nemohl využít salónek. Večer před odletem jsem ještě kontroloval rezervační systém – zbývalo poslední volné místo. Také u check-inu se zdálo, že nakonec poletím v economy, avšak na přepážce u gatu si mne zavolali a ukázalo se, že místo pro mne mají, dokonce u okna na sedačce 2K.
Posádka přišla velmi ležérním krokem půl hodiny před plánovaným odletem. Kapitán, drobný dědula tak kolem šedesátky a za ním zástup nádherných mladých děvčátek ve světle fialových uniformách. Tlustý rakouský čuník u bezpečnostního rámu si nenechal ujít příležitost důkladně je osahat. Nicméně je nutno říci, že taiwanské holky jsou fakt moc hezké a já sám jsem se za nimi velmi často otáčel…
Kapitola první: Den a noc v Dynasty
VIE-TPE
CI064
China Airlines
Airbus 340-300
B-18807
Doba letu: 11:36
Ale nepředbíhejme událostem, na Taiwan je dlouhá cesta. Při letech z Evropy do Taipei totiž letadla nelétají přímým směrem, nýbrž oklikou přes celou jihovýchodní Asii. Zpět to berou naopak vrchem přes Koreu, Rusko a Finsko. V obou případech je to více než deset hodin letu.
Business class (respektive tzv. „Dynasty class“) taiwanského Airbusu je však naštěstí velmi útulná – fialová křesla, růžové polštáře a modré kostičkované deky - podle mého vypadá interiér v reálu mnohem lépe než na fotkách. Ještě než se uvelebím, už se žene stevardka s welcome drinkem a sáčkem rýžových krekrů balených v mořské řase. Kdo by očekával šampaňské, ten má smůlu. Jak jsem později zjistil, na Taiwanu není konzumace alkoholu příliš rozšířená a palubní servis China Airlines není výjimkou. Když nepočítám whiskey a nějaké rýžové pálenky, tvrdý alkohol v taiwanských obchodech v podstatě chybí. Sedmička noname australského vína, nebo plechovka piva stojí na Taiwanu zhruba tolik co poměrně opulentní oběd na tržišti.
Čtveřice motorů se probouzí k životu (Á propos, motory…jsem jediný, komu se zdá, že jsou motory CFM56-5C svým výkonem dost poddimenzované?) a krátce před dvanáctou startujeme z dráhy RWY16 a v podstatě ihned mizíme v mracích. Ty se táhnou napříč celou jihovýchodní Evropou a trhají se až nad Černým mořem. Je tedy příležitost si nerušeně vychutnávat zhruba dvouhodinový oběd.
Jako předkrm přistává na stolku bagetka s krevetou, wrap s lososem a pár marinovaných rajčat. Jako první chod se podává listový salát se zálivkou vinaigrette, výborný tatarák z lososa a pečivo. Následuje výběr z cca pěti jídel, pokud si dobře vzpomínám, byl tam třeba seabass s bramborovou kaší, vepřové se smaženou rýží atd.
Já jsem si dal jehněčí, které bylo naprosto dokonalé. K tomu dušený listový špenát a - bohužel - poněkud rozvařené brambory. A konečně jako dezert ovoce a velmi dobrý čokoládový dort s jemným jahodovým přelivem. K pití jsem si dal gintonic a dvě skleničky slušného německého ryzlinku. Kupodivu to nebyla žádná „bezedná“ číše, o kterých vyprávějí cestovatelé prémiových tříd společností typu Singapore Airlines a Emirates. Dá se říci, že kdykoliv jsem chtěl něco dolít, nebo přinést, pokaždé jsem si to musel říci. Což mi - upřímně řečeno - u business class nepřipadá zrovna optimální…
Zatímco kvalita jídla mile překvapila, IFE v podání China Airlines je dost hrůza. Jedná se o pekelně oldschoolovou záležitost s grafikou ve stylu Windows 95. Nabídka filmů nudný bezpohlavní mainstream, nic koukatelného a kupodivu naprosté minimum z asijské, respektive taiwanské kinematografie. Nakonec jsem skončil u staré dobré airshow, ale i ta mne štvala tím, jak se neustále přepínala z angličtiny do čínštiny. Taktéž amenity kit Salvatore Ferragamo mne nijak neoslnil - třeba Turkish Airlines mají lepší i v ekonomické třídě. Ani nemluvě o tom, že společnost China Airlines trestuhodně opomíjí svůj brand, který se mi zdá velmi povedený. Docela rád bych věděl, co na lince VIE-TPE nabízí konkurenční EVA Air….
Protože jsme letěli východním směrem, poměrně záhy se začalo smrákat. V krásném podvečerním světle byly vidět zvlněné zelené kopečky Azerbajdžánu a město Baku, včetně tamního letiště Heydar Aliev. Fotka se povedla; na apronu je zřetelně vidět An 124 Antonov Design Bureau, dvojice Boeingů 747 a řada Iljušinů 76. Kdesi nad hranicí Turkmenistánu a Afghánistánu sluníčko zapadlo ale i v noci bylo na co se koukat. Od Afghánistánu až po Bangladéš totiž nebyl na nebi ani obláček a tak, zatímco všichni ostatní chrněli, já jsem se kochal pohledem na svítící Lahore a Dilí.
Zapomněl jsem dodat, že krátce po obědě se posádka odebrala na galley a ponechala cestující svému osudu. Je zřejmé, že aerolinky na dálkových letech volí strategii „co nejrychleji cestujícího uspat, co nejpozději ho probudit“ Nad Indií, když už mi začínalo kručet v břiše, jsem odchytil jednu stevardku a vyžádal si instantní nudlovou polévku (sendviče ani zmrzlinu pro případ náhlého hladu bohužel u China Airlines nevedou). Asi půl hodiny poté pak letušky těm cestujícím, kteří byli vzhůru, přinesly tři miniaturní chlebíčky s tyrolským špekem. Obvykle chodívám spát docela pozdě, takže se mi spát nechtělo. Naštěstí jsem si s sebou prozíravě přibalil Pěnu dní od Borise Viana. Navíc letušky tu a tam procupitaly kabinou s termoskami s výborným zeleným čajem a tak cesta (i ta zpáteční) velmi rychle utekla.
K snídani jsem si zvolil čínskou verzi. Sice jsem v pár trip reportech narazil na názor, že asijské snídaně v letadle jsou pro Evropana poněkud nestravitelné, ale zdálo se mi to přehnané, takže jsem se rozhodl zariskovat. A dobře jsem udělal. Servírovala se totiž skvělá kachní polévka s rýžovými nudlemi a v mističkách na dochucení různé taiwanské dobroty, třeba dušený vodní špenát, něco na způsob nakládané ředkvičky, tofu, sójové boby a sušené rybičky. K tomu tři druhy melounu a samozřejmě zelený čaj.
To už se na obzoru začalo rozednívat a v hlubině pod námi se objevilo pobřeží Taiwanu. Byl to zajímavý pohled; temné moře s vějířem světel pobřežních měst, horské štíty čnící proti ranním červánkům a na obzoru hustá bouřková oblačnost, ze které se čas od času zablesklo. Škoda jen že byla na focení příliš velká tma. Po bezmála dvanácti hodinách letu jsme konečně jemně dosedli na runway letiště Taipei -Taoyuan.
Taiwan předčil veškerá má očekávání. Je to moc sympatická země a rád bych se tam v budoucnu vrátil. Po jedenácti hodinách v letadle a ve sterilních a neosobních letištních halách je neskutečně očistné se ponořit do mumraje asijského velkoměsta…Díky jet lagu jsem sice celý den prospal, ale večer jsem vyrazil k hlavním taipeiskému chrámu Longshan. Okolo desáté večer tu bylo pořádně rušno. Chrám má úžasnou atmosféru, a ač jsem tu strávil dobře dvě hodiny, stále bylo na co se koukat. Zaujal mne třeba jeden rituál, při kterém lidé házeli na podlahu jakési kamenné „půlměsíčky“ a cosi u toho mumlali. (Nevíte někdo, co by to mohlo být?)
Taipeiskou specialitou jsou noční tržiště. Těch je ve městě hned několik. Pro toho, kdo je stejně jako já znechucen tím, že se v Praze nedá po jedenácté hodině normálně povečeřet, pro toho je Taipei hotový ráj. (I když upřímně řečeno, taiwanská kuchyně mi obecně příliš nesedla; připadala mi chuťově málo výrazné, málo koření a na můj vkus málo zeleniny.)
Na nočních tržištích si dopřejete večeři o pěti chodech a ještě seženete vše od nehořlavé peněženky až po živou krajtu. Suvenýr pro přítelkyni (školní uniformu ) jsem kupoval právě zde. Zatímco tržiště Huaxi je nejvděčnější z hlediska fotografování, Shida je nejlepší co se týče gastronomie (chodíval jsem tu do jedné restaurace specializované výhradně na pokrmy z hovězího masa, které je tu výborné a neuvěřitelně levné), naopak nejprofláknutější trh Shilin je ideální k nákupu oblečení.
Kromě zmiňovaného chrámu Longshan je symbolem města monstrózní Chiang Kai Shek Memorial Hall a především mrakodrap Taipei 101. Tam jsem nakonec ale nešel, protože celé dva týdny byl opar a mizerná viditelnost a navíc Taipei žádnou jinou charakteristickou dominantu nemá, takže mne výhled zas až tak moc nelákal. Moc hezký je chrámový komplex Baoan, nad kterým přelétávají letadla přistávající na letiště Songshan. Svůj půvab mají i lázně Beitou Hot Springs. Ačkoliv je taiwanské klima velmi příjemné, stačí půlhodinová jízda v překlimatizovaném metru, nebo vlaku a ještě rádi hupnete do bazénku s horkou termální vodou.
Kousek od mrakodrapu Taipei 101 je půjčovna kol a tak jsem neodolal. Adrenalinová projíždka na kole po místních šestiproudových autostrádách měla něco do sebe. Na kole jsem si zajel i na letiště Songshan, kde jsem měl vyhlídnuté místo na spotting. Byla to nádhera. Není moc míst, kde se můžete nechat odfouknout startujícím MDéčkem
Ale o tom více v příští kapitole…
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 07. 02. 2013, 21:01, celkem upraveno 11 x.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Velká podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Nejvíc mi ovšem učarovala taiwanská příroda. Čajová políčka, banánovníkové a bambusové háje, husté zelené lesy a dramatické skalnaté kaňony. Prostě nádhera. Taipei je v podstatě město v podhůří hor; z jihovýchodní periferie dokonce jezdí kabinková lanovka do pohoří Maokong, které je známé díky tamnímu čaji Tieguanyin. Poprvé v životě jsem viděl, jak se vlastně pěstuje čaj. Byla to scéna k popukání, když jsem se s foťákem se hrabal do příkré stráně, abych vyfotil babky sbírající čajové lístky. Babky zpozorněly a když si všimly, jak zvolna sjíždím z kluzkého svahu dolů, propukly v smích. Po úspěšném fotografování jsem šel čaj vyzkoušet.To byla další zajímavá zkušenost s mentalitou Taiwanců; celé dvě hodiny jsem vydržel popíjet čaj a konverzovat se správci nedaleké pamětní síně čajového mistra Chiang Nai-miaa. Bylo to moc příjemné odpoledne....
Čaj proslavil i malé městečko Pinglin; pěstuje se tu typ Bao Zhong Tea a mají tu údajně největší muzeum čaje na světě. Pěkné místo. V dešti, kdy se údolím valí cáry mraků, to tu má zvláštní atmosféru. V okolí Taipei stojí za vidění i Shifen, krásný přírodní park s vodopádem a stejnojmenné pitoreskní městečko.
Ostatně fotky myslím řeknou více...
Zde končí první kapitola. V té další se můžete těšit na přískok ATRkem TransAsia Airways z letiště Taipei-Songshan do Hualienu a na cykloprojížďku napříč soutěskou Taroko….
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 04. 07. 2011, 02:33, celkem upraveno 20 x.
Re: Velká podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Závidím ti protože,já už nejméně 4 roky soutěžím s Lufthansou o letenky a různé ceny a stále nic.
Re: Velká podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Výborný report a nádherný fotky z ne tak turisticky profláklého Taiwanu Díky
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 596
- Registrován: 21. 07. 2009, 18:25
- Oblíbené typy letadel: Jak to má alespoň jednu uličku, tak letím...
- Pohlaví: muž
- Stav: Offline
Re: Velká podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Teda kloubou dolů, krásné fotky a ta představa hi-tech vs. tradice vyjádřená na několika fotkách mě fakt bere! Díky
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 168
- Registrován: 08. 05. 2010, 21:04
- Oblíbené typy letadel: A330, B777
- Pohlaví: muž
- Bydliště: BRQ
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Velká podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Tak jsme se přece dočkali .. super report a ještě lepší fotky!
-
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 369
- Registrován: 18. 12. 2006, 12:08
- Oblíbené typy letadel: B747-400, B777-300, A330-300, A340-600
- Stav: Offline
Re: Velká podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Blahopřeji k výhře a musím podotknout, že máš naprosto dech beroucí fotky. Jak rekklama na Thaiwan. Krása.
Re: Velká podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau
Naprosto uzasnej report a fotky!! Diky!
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau - UPD
V minulé kapitole jsem se zmínil o letiśti Taipei-Songshan:
Letiště Songshan mi trochu připomíná Berlin-Tempelhof. Nachází se uprostřed husté zástavby, a když vystoupíte z metra na stanici Yuneao a mezi domy se vám jen pár metrů nad hlavou prožene Airbus 321, je to parádní zážitek. Úžasné spotterské místo se nachází na ulici Bin Jiang pouhých 80 metrů od prahu dráhy. Je tu jen nízký laťkový plůtek a silnice vede jen pár metrů od prahu dráhy. Když startuje MD-90, je to pořádný hukot. V říjnu bohužel na Songshan nelétala žádná widebodies, ovšem od listopadu se tu pravidelně objevují Airbusy 330 a Boeingy 767 JAL Japan Airlines a EVA Air na linkách do Pekingu a Tokia-Hanedy. Takže pokud si někdo chce nechat vyfénovat vlasy startujícím letadlem, vedle ostrova St.Maarten je tohle ideální místo.
Zatímco velké letiště Taoyuan slouží mezinárodním letům, menší Songshan je určený hlavně pro vnitrostátní lety, kterých funguje na Taiwanu opravdu hodně. Tvrdou ránou pro taiwanskou vnitrostátní leteckou dopravu bylo zprovoznění vysokorychlostní železnice THSR podél celého západního pobřeží a následný krach letecké společnosti Far Eastern Air Transport. Přesto je tu poměrně hustý provoz, především v podání společností Uni Air (dceřiná spol. EVA Air), Mandarin Airlines a TransAsia Airways. Zde je pár fotek:
Letiště Songshan mi trochu připomíná Berlin-Tempelhof. Nachází se uprostřed husté zástavby, a když vystoupíte z metra na stanici Yuneao a mezi domy se vám jen pár metrů nad hlavou prožene Airbus 321, je to parádní zážitek. Úžasné spotterské místo se nachází na ulici Bin Jiang pouhých 80 metrů od prahu dráhy. Je tu jen nízký laťkový plůtek a silnice vede jen pár metrů od prahu dráhy. Když startuje MD-90, je to pořádný hukot. V říjnu bohužel na Songshan nelétala žádná widebodies, ovšem od listopadu se tu pravidelně objevují Airbusy 330 a Boeingy 767 JAL Japan Airlines a EVA Air na linkách do Pekingu a Tokia-Hanedy. Takže pokud si někdo chce nechat vyfénovat vlasy startujícím letadlem, vedle ostrova St.Maarten je tohle ideální místo.
Zatímco velké letiště Taoyuan slouží mezinárodním letům, menší Songshan je určený hlavně pro vnitrostátní lety, kterých funguje na Taiwanu opravdu hodně. Tvrdou ránou pro taiwanskou vnitrostátní leteckou dopravu bylo zprovoznění vysokorychlostní železnice THSR podél celého západního pobřeží a následný krach letecké společnosti Far Eastern Air Transport. Přesto je tu poměrně hustý provoz, především v podání společností Uni Air (dceřiná spol. EVA Air), Mandarin Airlines a TransAsia Airways. Zde je pár fotek:
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau - UPD
Kapitola druhá: Medové letiště a cesta do středu země
TPE-HUN
GE071
TransAsia Airways
ATR 72-500
B-22801
Doba letu: 0:26
Už když jsem si četl o tom, co je na Taiwanu k vidění, říkal jsem si, že by určitě stálo za to podívat se do soutěsky Taroko, která se táhne od pobřeží Pacifiku až hluboko do vnitrozemí, kde se zdvihá masiv hor do výšky bezmála čtyř tisíc metrů. Zbývalo vyřešit, jak se tam vlastně dostat. Nejbližší velké město je Hualien a ačkoliv je vzdálené od Taipei vzdušnou čarou jen asi 100 kilometrů, k mému velkému překvapení mezi těmito městy funguje letecká doprava; 3x denně tu pendluje ATRko TransAsia Airways z Taipei-Songshanu.
Zkoušel jsem bookovat letenky online již z Čech, jenže rezervační systém TransAsia Airways je jen v čínštině a ani s pomocí google překladače jsem nebyl schopen rozluštit, zda vůbec je možné rezervovat letenky přes internet. V diskuzi na Airliners.net jsem však narazil na příspěvek jakéhosi Němce, který si kupoval na Taiwanu letenku na vnitrostátní let přímo na letišti a pochvaloval si, jak to bylo levné. Později jsem dokonce na jednom taiwanském vládním portálu objevil fixní tabulky cen vnitrostátních letů k roku 2004. Takže jsem to nechal plavat a koupi letenky jsem řešil až na místě.
Nutno říci, že vnitrostátní letecká doprava funguje na Taiwanu k naprosté spokojenosti cestujících; v pohodě stačí přijít na letiště, koupit si letenku a za půl hodiny letět. Ceny jsou na rozdíl od Česka přiměřené; za jednosměrnou letenku z Taipei do Hualienu jsem dal v přepočtu nějakých 700 korun. (Jo, kdyby se takhle dalo letět z Prahy do Ostravy, to by byla cesta na festival Colours of Ostrava hned vyřešená…..)
Stejně jako web TransAsia Airways i letiště Songshan není zrovna friendly vůči cizincům. Je tu naprosté minimum nápisů v angličtině, v jeden okamžik jsem dokonce stál ve frontě na let do Taitungu - holka u gatu mi utrhla boarding pass a já už už chtěl jít dolů na plochu, když tu se zarazila a začala mávat rukama, že tohle není letadlo do Hualienu. No stane se…. (Jen tak mimochodem, na letišti byli samí Asiaté a koneckonců v Taipei jsem za den potkával nanejvýše tak deset Evropanů/Američanů.)
S mírným zpožděním nás autobus odvezl k ATRku 72-500 registrace B-22801. Let byl totálně plný, takže boarding trval docela dlouho (na rozžhaveném apronu mohlo být dobře 45 stupňů, ale aspoň jsem si mohl letadlo vyfotit ze všech možných úhlů). Původně jsem si chtěl sednout doprava, abych mohl za letu nafotit východní pobřeží ostrova, ale letadélko z roku 1997 mělo tak neskutečně doškrábaná okna, že jsem si raději sedl nalevo úplně dozadu, kde to bylo o něco lepší.
Let byl pochopitelně hodně krátký - ještě kratší než skok Bratislava-Praha, který jsem absolvoval se SkyEurope na Štědrý den roku 2007. Palubní servis sestával z nápoje a osvěžovacího ubrousku. Víc se toho ani stihnout nedalo. Po patnácti minutách letu jsme začali klesat, obletěli Hualien a ostrým obloukem jsme přistáli z jihu.
V Hualienu je sice provoz jako v Tuřanech mimo sezónu, pouze pár letů denně do Taipeie a Kaohsiungu, ovšem vybavení terminálu je srovnatelné s „dospělými“ letišti. Ba co víc, hualienské letiště má jeden unikát. Přímo v odbavovací hale mají včelí úl!!! Nekecám, je zasklený a uvnitř létají živé včely. Hned vedle je obchod Honey Bee Town Co. Ltd., kde prodávají med a medové buchty. Jednu jsem si koupil, ale bohužel jsem byl ze včelek tak konsternovaný, že jsem zapomněl úl vyfotit.
Zde jsem se přesvědčil o tom, jak perfektně fungují na Taiwanu služby. Bál jsem se, že cesta z letiště do soutěsky Taroko bude komplikovaná a že nakonec budu muset jet taxíkem. Jenže když jsem vlezl do informačního centra, slečna, která na mne sice koukala hrozně vyděšeně a stydlivé koktala, mi však sdělila úžasnou novinu; totiž že z Hualienu jezdí přes letiště do národního parku Taroko každou hodinu zdarma shuttle bus! Chápete to? Jako kdyby z centra Brna jezdil autobus na Macochu a cestou zastavoval v Tuřanech. Když jsem si představil, jakou anabázi by zažil cizinec v Čechách, v duchu jsem Taiwance blahořečil za to, jak jsou úžasní a důmyslní.
Autobus přijel na minutu přesně a tak jsem si naskočil. Jak se ukázalo, asijští turisté, kteří do Taroka přijíždějí, mají ve zvyku nechat se tam vyvézt autobusem, udělat pár fotek přes sklo a hurá domů. Autobus vyjede soutěskou dvacet kilometrů do jakési osady, chvíli tam stojí a pak zase jede zpět. Jenže tenhle styl turistiky já neuznávám. Na zpáteční cestě jsem se proto nechal vysadit ve vesnici Sincheng na pobřeží oceánu, kde jsem si půjčil kolo s tím, že si soutěsku projedu ještě jednou „pořádně, abych z toho něco měl“.
A taky že jo. Jen co jsem šlápnul do pedálů, zatáhlo se a začalo pršet. Ale přesto byla projížďka soutěskou Taroko něco, na co do konce života nezapomenu. K místu, kam jsem chtěl dojet, to bylo nějakých dvacet kilometrů stoupání. No ale co je to pro hrdinného českého bikera, který dvakrát pokořil Praděd?!
Celou cestu bylo pořád na co se koukat: úzká silnička vinoucí se skalnatou roklí. V hlubině bystřina s tyrkysově modrou vodou. Nad hlavou několikasetmetrové horské stěny. Desítky tunelů a mostů. Švýcarsko hadr. Nádherný chrám Eternal Spring Shrine s vodopádem. Čím výš, tím je scenérie dramatičtější. Pro pěší jsou nahoře v horách chodníčky lemované varovnými cedulkami: „Beware of killer bees and poisonous snakes“.
Tam už jsem se ale nedostal. Když se začalo připozdívat, otočil jsem řídítka a zamířil zpět dolů, protože jsem chtěl stihnout vlak ze Sinchengu zpět do Taipei. Profrčel jsem soutěskou a protože jsem měl ještě chvíli času, zajel jsem se podívat na pobřeží Pacifiku, které zapadající slunce zbarvilo do naprosto neskutečných barev. Ostatně podívejte se sami….
Zde končí druhá kapitola. V té další se přesuneme z Taiwanu jumbem Cathay Pacific do Hong Kongu...
TPE-HUN
GE071
TransAsia Airways
ATR 72-500
B-22801
Doba letu: 0:26
Už když jsem si četl o tom, co je na Taiwanu k vidění, říkal jsem si, že by určitě stálo za to podívat se do soutěsky Taroko, která se táhne od pobřeží Pacifiku až hluboko do vnitrozemí, kde se zdvihá masiv hor do výšky bezmála čtyř tisíc metrů. Zbývalo vyřešit, jak se tam vlastně dostat. Nejbližší velké město je Hualien a ačkoliv je vzdálené od Taipei vzdušnou čarou jen asi 100 kilometrů, k mému velkému překvapení mezi těmito městy funguje letecká doprava; 3x denně tu pendluje ATRko TransAsia Airways z Taipei-Songshanu.
Zkoušel jsem bookovat letenky online již z Čech, jenže rezervační systém TransAsia Airways je jen v čínštině a ani s pomocí google překladače jsem nebyl schopen rozluštit, zda vůbec je možné rezervovat letenky přes internet. V diskuzi na Airliners.net jsem však narazil na příspěvek jakéhosi Němce, který si kupoval na Taiwanu letenku na vnitrostátní let přímo na letišti a pochvaloval si, jak to bylo levné. Později jsem dokonce na jednom taiwanském vládním portálu objevil fixní tabulky cen vnitrostátních letů k roku 2004. Takže jsem to nechal plavat a koupi letenky jsem řešil až na místě.
Nutno říci, že vnitrostátní letecká doprava funguje na Taiwanu k naprosté spokojenosti cestujících; v pohodě stačí přijít na letiště, koupit si letenku a za půl hodiny letět. Ceny jsou na rozdíl od Česka přiměřené; za jednosměrnou letenku z Taipei do Hualienu jsem dal v přepočtu nějakých 700 korun. (Jo, kdyby se takhle dalo letět z Prahy do Ostravy, to by byla cesta na festival Colours of Ostrava hned vyřešená…..)
Stejně jako web TransAsia Airways i letiště Songshan není zrovna friendly vůči cizincům. Je tu naprosté minimum nápisů v angličtině, v jeden okamžik jsem dokonce stál ve frontě na let do Taitungu - holka u gatu mi utrhla boarding pass a já už už chtěl jít dolů na plochu, když tu se zarazila a začala mávat rukama, že tohle není letadlo do Hualienu. No stane se…. (Jen tak mimochodem, na letišti byli samí Asiaté a koneckonců v Taipei jsem za den potkával nanejvýše tak deset Evropanů/Američanů.)
S mírným zpožděním nás autobus odvezl k ATRku 72-500 registrace B-22801. Let byl totálně plný, takže boarding trval docela dlouho (na rozžhaveném apronu mohlo být dobře 45 stupňů, ale aspoň jsem si mohl letadlo vyfotit ze všech možných úhlů). Původně jsem si chtěl sednout doprava, abych mohl za letu nafotit východní pobřeží ostrova, ale letadélko z roku 1997 mělo tak neskutečně doškrábaná okna, že jsem si raději sedl nalevo úplně dozadu, kde to bylo o něco lepší.
Let byl pochopitelně hodně krátký - ještě kratší než skok Bratislava-Praha, který jsem absolvoval se SkyEurope na Štědrý den roku 2007. Palubní servis sestával z nápoje a osvěžovacího ubrousku. Víc se toho ani stihnout nedalo. Po patnácti minutách letu jsme začali klesat, obletěli Hualien a ostrým obloukem jsme přistáli z jihu.
V Hualienu je sice provoz jako v Tuřanech mimo sezónu, pouze pár letů denně do Taipeie a Kaohsiungu, ovšem vybavení terminálu je srovnatelné s „dospělými“ letišti. Ba co víc, hualienské letiště má jeden unikát. Přímo v odbavovací hale mají včelí úl!!! Nekecám, je zasklený a uvnitř létají živé včely. Hned vedle je obchod Honey Bee Town Co. Ltd., kde prodávají med a medové buchty. Jednu jsem si koupil, ale bohužel jsem byl ze včelek tak konsternovaný, že jsem zapomněl úl vyfotit.
Zde jsem se přesvědčil o tom, jak perfektně fungují na Taiwanu služby. Bál jsem se, že cesta z letiště do soutěsky Taroko bude komplikovaná a že nakonec budu muset jet taxíkem. Jenže když jsem vlezl do informačního centra, slečna, která na mne sice koukala hrozně vyděšeně a stydlivé koktala, mi však sdělila úžasnou novinu; totiž že z Hualienu jezdí přes letiště do národního parku Taroko každou hodinu zdarma shuttle bus! Chápete to? Jako kdyby z centra Brna jezdil autobus na Macochu a cestou zastavoval v Tuřanech. Když jsem si představil, jakou anabázi by zažil cizinec v Čechách, v duchu jsem Taiwance blahořečil za to, jak jsou úžasní a důmyslní.
Autobus přijel na minutu přesně a tak jsem si naskočil. Jak se ukázalo, asijští turisté, kteří do Taroka přijíždějí, mají ve zvyku nechat se tam vyvézt autobusem, udělat pár fotek přes sklo a hurá domů. Autobus vyjede soutěskou dvacet kilometrů do jakési osady, chvíli tam stojí a pak zase jede zpět. Jenže tenhle styl turistiky já neuznávám. Na zpáteční cestě jsem se proto nechal vysadit ve vesnici Sincheng na pobřeží oceánu, kde jsem si půjčil kolo s tím, že si soutěsku projedu ještě jednou „pořádně, abych z toho něco měl“.
A taky že jo. Jen co jsem šlápnul do pedálů, zatáhlo se a začalo pršet. Ale přesto byla projížďka soutěskou Taroko něco, na co do konce života nezapomenu. K místu, kam jsem chtěl dojet, to bylo nějakých dvacet kilometrů stoupání. No ale co je to pro hrdinného českého bikera, který dvakrát pokořil Praděd?!
Celou cestu bylo pořád na co se koukat: úzká silnička vinoucí se skalnatou roklí. V hlubině bystřina s tyrkysově modrou vodou. Nad hlavou několikasetmetrové horské stěny. Desítky tunelů a mostů. Švýcarsko hadr. Nádherný chrám Eternal Spring Shrine s vodopádem. Čím výš, tím je scenérie dramatičtější. Pro pěší jsou nahoře v horách chodníčky lemované varovnými cedulkami: „Beware of killer bees and poisonous snakes“.
Tam už jsem se ale nedostal. Když se začalo připozdívat, otočil jsem řídítka a zamířil zpět dolů, protože jsem chtěl stihnout vlak ze Sinchengu zpět do Taipei. Profrčel jsem soutěskou a protože jsem měl ještě chvíli času, zajel jsem se podívat na pobřeží Pacifiku, které zapadající slunce zbarvilo do naprosto neskutečných barev. Ostatně podívejte se sami….
Zde končí druhá kapitola. V té další se přesuneme z Taiwanu jumbem Cathay Pacific do Hong Kongu...
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 08. 07. 2011, 09:58, celkem upraveno 1 x.
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 712
- Registrován: 21. 02. 2010, 00:55
- Bydliště: LHR
- Stav: Offline
Re: Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau - UPD
teda... krasny, fakt... a ta zavist...
-
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 369
- Registrován: 18. 12. 2006, 12:08
- Oblíbené typy letadel: B747-400, B777-300, A330-300, A340-600
- Stav: Offline
Re: Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau - UPD
Paráda, fakt. Těším se na pokračování.
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 96
- Registrován: 11. 02. 2009, 13:49
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Podzimní cesta po Asii: Taiwan, Hong Kong a Macau - UPD
Moc pěkné.
Jinak ten rituál s těmi půlměsíčky - jsou to tři černá dřívka, která se házejí na zem, a když ti třikrát po sobě padnou všechny stejnou stranou, tak se ti splní přání. Tedy pokud to bylo toto, možná, že ne
Já jsem stejnou trasu letěl před časem a s hodnocením CI souhlasím. Akorát to bylo v economy a přiletěl jsem hrozně rozlámaný. A na rozdíl od tebe jsme letěli přes Indii tam i zpět.
Jinak ten rituál s těmi půlměsíčky - jsou to tři černá dřívka, která se házejí na zem, a když ti třikrát po sobě padnou všechny stejnou stranou, tak se ti splní přání. Tedy pokud to bylo toto, možná, že ne
Já jsem stejnou trasu letěl před časem a s hodnocením CI souhlasím. Akorát to bylo v economy a přiletěl jsem hrozně rozlámaný. A na rozdíl od tebe jsme letěli přes Indii tam i zpět.