S nákupem letenky nebyl problém, jeden z účastníků akce žije v UAE a tak letenky zakoupil. One way Abu-Dhabi-Dhaka via Chittagong vyšla na 700 AED, tedy cca 3500,- Kč.
Naše výprava čítala 4 účastníky, sraz se konal na letišti v Abu Dhabi, odkud byl plánovaný odlet. Podle letového řádu měl být start z Abu Dhabi ve 2:00. Na terminál určený pro nedomácí společnosti jsme dorazili kolem půl dvanácté. Už jen po vystoupení z taxíku si člověk začal připadat jak v jihovýchodní Asii. Chtělo by se mi napsat, že jsme tam byli jediní "bílí", což ale není zas tak pravda, vzhledem k tomu, že jeden můj spolucestující je Číňan a druhý Jordánec:-) Nicméně jsme byli určitě jediní turisté široko daleko....
Terminál 2 abudhabského letiště (foto: Roni Hawi)
Vyrazili jsme se odbavit, což proběhlo celkem rychle a bez problémů. V Duty Free jsem zakoupila 3 velké pytle bonbónů pro děti z Dhaky.
Tour leader Sam:
Naše multi-culti společnost:
Odbavovací přepážky (foto: Roni Hawi):
Salónek:
K letadlu nás dovezli busem. Jak jsme stáli pod schody, všichni jsme samozřejmě vytáhli fotoaparáty a začali fotit. Což se ovšem nelíbilo někomu z místních zaměstnanců a začal požadovat smazání fotek. Nastala chvíle dohadování, ale nakonec jsem vyhrála a fotky jsem mazat nemusela.
Boarding:
Měli jsme domluvené, že pro nás budou vyblokována místa v první řadě v přední kabině. Kdysi zde bývala Business třída, nyní je celé letadlo ve verzi ekonomické třídy.
Naše VIP místa v první řadě:
Ihned po boardingu se všichni rozmístíme po kabině a začneme si vše fotit, což vyvolá zvědavě pobavené úsměvy našich bangladéškých spolucestujících, pro které jsme se stali na dalších 8 hodin hlavním zdrojem palubní zábavy. Posádka byla o naší výpravě srozuměna, vzhledem ke známosti jednoho z mých spolucestujících s nějakým kapitánem od Bimanu, který řekl zase kapitánovi našeho letu, kdo jsme a co jsme zač a ten informoval zbytek posádky. Fotit nás tedy nechali naprosto neomezeně úplně všechno se stále stejným zvědavo-přátelsko-pobaveným úsměvem na tváři, který říkal: "něco takového jsme tu ještě neviděli".
Biman je známý pro svá zpoždění v řádu desítek hodin ba i dnů a tak jsme počítali s tím, že něco takového nastane. Na ploše v letadle jsme seděli před startem "jen" asi dvě hodiny, během nichž došlo 4x k zavření a otevření dvěří, abychom nepadli vedrem... Nakonec jsme zhruba před půl pátou ráno slavnostně odstartovali a nabrali směr Chittagong, kde má let mezipřistání.
Kabina letadla (foto: Sam Chui)
Foto: Sam Chui:
Sam rozšířil svou kolekci bezpečnostních instrukcí:
Do Chittagongu se letí cca 4,5 hodinky. Během letu jsme dostali jídlo, klasickou směs s kari a rýží, nápoje. Alkohol se nepodává, vzhledem k muslimské kultuře v zemi.
Snídaně:
Palubní zábava - obraz na zdi:
Díky známosti mého kamaráda s kapitánem od Bimanu, jsme se dostali všechni během letu do pilotní kabiny a měli možnost si popovídat s piloty. Ptali jsme se samozřejmě na osud DC-10. Dle slov kapitána zůstanou ještě minimálně následující dva roky v provozu.
Pilotní kabina (foto: Sam Chui):
Foto: Sam Chui
Do Chittagongu přilétáme už za světla. Během průletu mého kamaráda zde v lednu, nebyli v Chittagongu cestující vypuštěni při mezipřistání z letadla. Proto jsme byli potěšeni, když nám posádka oznámila, že očekává zpoždění během průletu a tak budou cestující čekat v tranzitní hale. Po zhruba hodině a půl čekání jsme se vrátili zpět do letadla a vydali se směr Dháka.
Naše letadlo v Chittagongu:
Chittagong:
Po přistání v Dháce se nám naskytne unikátní příležitost ke spottingu, cestující odváží do haly jeden jediný autobus, který se otáčí a jede několikrát tam i zpět. Samozřejmě jedeme až v poslední várce, do té doby se pohybujeme volně po ploše pod letadlem a fotíme, co se dá.
Přistání v Dháce:
Naše DC10 (foto: Sam Chui)
A máme další přírůstek ve statistice!
Promenáda po ploše:
Bus od letadla do terminálu:
Interiér:
Jet busem jako poslední se nám ovšem nevyplatilo, protože dorazíme na immigration jako poslední. Musíme vyřešit otázku vstupních víz. Máme zjistěno, že se udělují za 51 USD na příletu. Nastaly ale změny, nyní není cena jednotná a každá země má svou cenu. Ptáme se tedy na jednotlivé částky. Já s českým pasem platím 22 USD, kamarád s americkým pasem má platit 152 USD. To je dost a tak se ptá, kolik by to bylo na jordánský pas. Pán jede prstem na seznamu a oznamuje, že jordánský pas je za 10 USD. No vida, dvojí občanství se vyplatí, kamarád uplatňuje jordánský pas. Další je na řadě s kamarád s australským pasem. Cena kolem 60 USD. I on je však držitelem dvojího občanství a tak vytahuje hongkongský pas (ani jsem nevěděla, že takový existuje) a ajhle, na ten je cena 22 USD. Poslední jde na řadu Američan, který má bohužel jen americký pas a musí bohužel zaplatit 152 USD.
Fronta na immigration zepředu (foto: Sam Chui):
Fronta na immigration zezadu:
Necháme si zavolat taxi do hotelu a vydáváme se do ulic Bangladéše. Byla jsem celkem připravena na to co uvidím, jeden známý popsal Bangladéš tak, že Indie je v podstatě proti ní spořádáná a čistá vesnice a nebyl daleko od pravdy. Čekala jsem bídu, špínu, zápach, ale netušila jsem, jací jsou tam lidé. A to v tom nejpozitivnějším smyslu. Lidi v Bangladéši nemají nic a i tak by se o to dokázali rozdělit. Na ulici je spousta žebrajících chudáků, ale nejsou tak agresivní jako v jiných částech třetího světa, naopak. Když jsem si vyšla v deset večer koupit do setmělého města (elektřiny tu není nazbyt) colu, překračovala jsem děti spící na zemi na ulici v novinách a dospělé posedávají kolem. Zpočátku jsem se bála na kohokoliv podívat, abych nepoutala pozornost, ale nedalo mi to a když jsem to párkrát zkusila, tak jsem zjistila, že si mě všichni jen zvědavě prohlížeji a většina i přidá svůj bezzubý úsměv. I přes to prostředí které by se lehce dalo použít pro natáčení hororového filmu, jsem se cítila relativně bezpečně a jediné co mě trápilo, byl šílený smog.
ulice Dháky:
Je libo něco mraženého?
I tak jsem se nakonec ráda vrátila do azylu v pohodlném hotelu, který nabízel komfort, jaký většina z Bangladéšanů nikdy nepozná.
Hotel Westin v Dháce - oáza pro turisty:
Večer za námi přišel kapitán od Bimanu, i on se rád sejde ze zahraničmíni turisty:
Po přenocování v Dháce se vydáváme zpět na letiště.
Letiště v Dháce (foto: Roni Hawi):
Aktuální letové informace na sloupu:
Rozdali jsme poslední bonbóny, nejen dětem (foto: Roni Hawi):
Budili jsme trošku pozdvižení, každý si nás zvědavě prohlížel (foto Sam Chui):
Spotting na letišti v Dháce. Dorazil se rozloučit i kapitán z Biman Bangladesh:
Spottovací "terasa":
Domů letím s Emirates. Víc než obvykle oceňuji komfort, kterého se mi zde dostává, přestože lety z a do Dháky jsou ty, kterým se stevardi snaží vyhnout. Asi mám štěstí, protože na mém letu sedí všichni cestující (jsem asi jediná Evropanka na letu kromě posádky) na svých sedadlech a jen se tiše rozhlíží. Většina z nich má pokračující palubní vstupenky na lety do Rijádu, kam jedou zřejmě za prací. Uvědomuji si, že to, že jsou obsluhováni stevardkami je pro mného z nich nadlouho naposledy, kdy se stará někdo o ně, teď už budou dřít oni pro jiné.
Dháka není typickou turistickou destinací, ale pro lidi, kteří hledají něco netradičního je to určitě zajímavé místo k návštěvě.
No nevím, jestli by to tady někoho zajímalo, ale mohu doplnit:
