Svatební cesta TXL VRA, aneb všechno špatně

[barnes]

Ahoj všem,

Po přečtení mnoha a mnoha trip reportů jsem se rozhodl nakonec i já popsat svůj těžko uvěřitelný zážitek z cesty která měla vést z TXL na VRA, ale nakonec bylo vše jinak…

Celý příběh začal jednoho srpnového odpoledne roku 2010, kdy jsem se oženil. Jako svatební dar jsme si s drahou polovicí vysnili cestu do Karibiku a jelikož Srpen není na návštěvu Karibiku tou nejlepší dobou, rozhodli jsme se po několikatýdenním zkoumání katalogů a nabídek různých cestovních kanceláří pro cestu s německou CK s odletem z Berlínského Tegelu v Prosinci téhož roku.

Po nezbytných přípravách, které probíhaly prakticky celý Prosinec, bylo konečně 17.12 vše nachystáno a my byli připraveni vyrazit na cestu. Jelikož byl odlet plánován na 10 hodinu, chtěli jsme z Prahy vyrazit s dostatečným předstihem, s ohledem na fůry bílého sajratu, který tou dobou ležel na celém území republiky, již ve tři ráno. První komplikace vyvstaly již při odjezdu, kdy jsem čekal v garáži našeho bytového domu na příjezd drahé polovice, která měla vjet 20 metrů do garáže za účelem naložení bagáže. Po deseti minutách marného čekání jsem začal tušit zradu… a taky jo. Cesta mé drahé polovice měřila cca 30cm, než bezpečně zapadla do první závěje a nemohla z ní vyjet. V tu chvíli jsem si říkal, ženská za volantem, ale znáte to… sedl jsem za volant, ale auto se nepohnulo ani o centimetr. V tu chvíli si žena vzpomněla na radu své kolegyně, zkušené Liberecké horalky, že prý stačí v těchto případech dát pod kola koberečky a auto vyjede jak po másle… Nevím, zda tu metodu někdy zkoušela v praxi, ale rozhodně nefunguje. Po vložení koberečku a zařazení rychlosti se stalo, co se stát muselo, kobereček byl neuvěřitelně rychle vcucnut pod auto a pro další snažení se stal nepoužitelným. Proklel jsem v duchu kolegyni i ženu a neplánovaně jsem musel vyjet druhým vozem, který ovšem nebyl na Berlínském letišti registrován k placenému stání. V tu chvíli jsem si ještě říkal, že taková drobnost mne nemůže rozházet a vyrazili jsme cca. s půlhodinovým skluzem.

Po ujetých zhruba čtyřiceti kilometrech se rychlost přepravy vzhledem k povětrnostním podmínkám a blizzardu, který se spustil snížila na 80km/h. Po krátké zastávce na benzínce, kde jsme zakoupili lahev J. Chodce na posilnění, která v tomto příběhu hraje hlavní roli, což jsem ještě zdaleka nemohl tušit, jsme pokračovali dále. Po projetí tunelů nad Děčínem, kde jsme byli pravděpodobně jedno z posledních aut, které tudy vzhledem k množství napadaného bílého bordelu projelo, jsme se dostali na německou dálnici. Zde musím pochválit říšské silničáře za precizně upravenou a uklizenou dálnici. Ale ani všeobecně známá německá preciznost mne nemohla připravit na další horké chvíle. Přibližně kolem sedmé hodiny ranní, kdy jsme se nacházeli zhruba padesát kilometrů od cíle naší cesty další problém. V dálce jsem již viděl hada rozsvícených a hlavně stojících červených světel. V tu chvíli mne začínal polévat studený pot, protože mi bylo jasné, že naše časová rezerva nemusí stačit. Po půlhodinovém čekání na dálnici jsme se dostali k jakémusi sjezdu a rozhodl jsem se zariskovat a z dálnice sjet. Bohužel okamžitě po sjezdu z dálnice, které se rozděloval na dvě strany jsme si uvědomili, že mapy a navigace zůstaly v pražském autě. Co teď, jediným řešení zůstalo zatelefonovat tchánovi do Prahy, který nás dle popisu přibližně za deset minul lokalizoval na mapě svého PC dle popisu projížděných vsí a usedlostí. Pak už následovala řada rad, jestli jste fakt, tam kde asi jste, tak byste měli za pět km být tam a tam. A jestli tam nejsme tak vím naprosto přesně kde jsme, pomyslel jsem. Nicméně dobrá věc se zdařila a po asi 20ti kilometrech jsme se opět napojili na dálnici a pokračovali směr Tegel. Tou dobou bylo dvě a půl hodiny do odletu a drahá polovice si dala prvního panáka ze zakoupené láhve na kuráž…

Po příjezdu na letiště Tegel a přibližně dvacetiminutovém bloudění jsme hledání předem rezervovaného parkoviště vzdali a zavolali, aby si nás našli a na parkoviště dopravili. Rada z potvrzení objednávky o navigaci k parkoviště ve znění „dojeďte na letiště, sledujte značky a dojedete do cíle“ mne vcelku pobavila. Po deseti minutách hledání a pěti minutách na telefonu se obsluze parkoviště podařilo nás najít a odvézt na parkoviště k předání auta. V tuto chvíli jsem nic zlého ještě netušil a pořádně jsem si z láhve whisky přihnul také, stejně jako drahá polovice. Vyrazili jsme vstříc letišti, romantické dovolené na bílých plážích Karibiku, ve společnosti milované bytosti a mojita. Jak bude má drahá polovice skutečně drahá jsem měl zjistit o několik desítek minut a panáků později.

Odbavení bagáže a i následné security proběhlo naprosto standardně s pověstnou německou precizností a vcelku i dost rychle. Tegelské letiště je klasická postsocialistická budova, skoro v původním stavu, s několika málo duty free shopy, jejichž ceny jsou srovnatelné s neblaze proslulou Ruzyní, takže dost drahé. Adrenalin smíchaný s alkoholem již začínal kolovat žilami a hladina stoupala úměrně s krátícím se časem k povelu „open gate“. Zde začaly skutečné problémy. Jelikož jsme byli na vzdálenějším konci haly, museli jsme cestou ke gate vystát opravdu dlouhou frontu. V tu chvíli se ženě v hlavě zrodil ďábelský plán. Se slovy „počkej tu na mně, já to zařídím“ jsem jen zahlédl její záda a viděl jsem, jak si svléká bundu a míří směrem ke gate. Po asi desetiminutovém čekání ve frontě a marném čekání na manželku jsem se dostal ke gate i já… v tu ránu jsem byl adeptem na infarkt myokardu nebo jinou cévní příhodu. Viděl jsem ubrečenou, úplně rudou manželku zhroucenou na sedačce před gate a vedle ní stojící dvě agentky letitě, které se jí na cosi ptají. Přišel jsem k nim a zeptal jsem se, co se děje. Z manželky jsem nedostal více, než hůůúú, beeoo a podobně. Bylo mi jasné, že od ní informace nezískám žádné. Obrátil jsem se tedy se stejným dotazem na jednu ze dvou fraulein, ale její reakci jsem také moc neporozuměl. Na mou otázku odpověděla také otázkou… ve kterém prý je manželka měsíci? Tím mne naprosto vykolejila, protože jsem o žádném těhotenství do té doby neměl ani potuchy. Zachoval jsem tedy v rámci možností chladnou hlavu a odpověděl velmi obecně, že ve druhém, možná i třetím, ale mohl by to být i čtvrtý. Koukala na mne jako na blázna a já nevěděl proč. Ve chvíli, kdy se manželka na sedačce posadila do vzpřímené pozice mi došlo proč. Její ďábelský plán spočíval v tom, že si vycpala svetr bundou a jala se předstírat těhotenství, aby se dostala do letadla mezi prvními. Objem její bundy bohužel stačil na simulaci 9tého měsíce v posledním stadiu. Po příchodu na gate pravděpodobně fraulein pochopila, že má manželka problémy s těhotenstvím a asi bude brzy rodit… a taky, že jo, už jí zpod svetru čuměla kapuca… fraulein v tušení potíží zavolala letištní ochranku spolu s RZ z místního Krankenhausu. Ve chvíli, kdy se blížili borci v reflexních vestách a začali si vybalovat vše potřebné začala žena omdlévat, a co si budeme říkat, ve chvíli, kdy z kufříků vytahovali elektrody pro masáž srdce, byl jsem jasným adeptem pro jejich použití. V tu chvíli jsem proklel, osud, manželku a německou preciznost. Tou dobou již ostatní bývalí spolucestující ukončili nástup a začal jsem řešit co dál. Fraulein byla zcela neoblomná, manželka je na tom velmi zle a proto nás na palubu nevpustí, zkoušel jsem prosit, vyhrožovat, pak i škemrat. Po deseti minutách dohadování jsem dostal do ruky dva útržky od naší bagáže a odcházeli jsme z bezpečnostní zóny směrem ven. Tam jsem dostal já další šok a manželka hysterický záchvat, venku stála zaparkovaná sanita s rozsvícenými majáky a jali se ženu nastrkat dovnitř. V tu chvíli se vidina dovolené proměnila ve vidinu a) pobytu v místním cvokhauzu – v lepším případě, b) pobyt za mřížemi z důvodu neoprávněného výjezdu sanity. Během pár vteřin se ze mne stal chladně kalkulující stroj a začal jsem probírat všechny varianty, z nichž ani jedna pro nás nevypadala moc dobře. Nakonec se mi podařilo německé lapiduchy uchlácholit, že manželku odvezu do nemocnice sám, až vyzvedneme zavazadla a podepsal jsem nějaký papír. Dodnes nevím, co za papír to bylo, ale žádná faktura nikdy nepřišla, tak jen doufám, že je vše promlčené. Kdo by si myslel, že v tu chvíli všechna příkoří skončila, je na omylu. Po odjezdu sanity jsem opět proklel ženu i s jejím ďábelským plánem, tentokrát v duchu, protože to stvoření, které se neudrželo ani na nohou a neustále omdlévalo by hlasitou kritiku nejspíš odneslo trvalou psychickou újmou. Já byl v tu ránu zralý na panáka a ne jednoho. Láhev vodky vše spraví, zakoupil jsem tedy lék a zhluboka jsem se napil. Poté jsem začal řešit, co tedy dále. Po tříhodinovém čekání ve frontě u přepážky AirBerlin jsme zjistili, že všechny lety v dalších dnech jsou beznadějně plné a nelze tedy přebookovat. Rozhodl jsem se tedy, že si půjdeme vyzvednout bagáž na výdej, ubytujeme se ve městě v hotelu a jak se říká ráno moudřejší večera. Hýkající stvoření vedle mne již dohýkalo a vstoupilo do fáze reaguji jen na světlo. Cestou k výdeji bagáže, když jsem začal řešit s rodinou telefonicky vzniklou situaci do mne vrazil nějaký pupkatý Bavorák a telefon mi vypadl do sněhové prosolené břečky… samozřejmě, že se mi ho již nepodařilo zapnout. Vidina další tříhodinové fronty na výdej bagáže ve mne vzbudila všechny negativní emoce a proto jsem se rozhodl objednat taxi a nechat se odvézt do hotelu. Po příjezdu do hotelu už si toho moc nepamatuji… lék zabral fantasticky.

Ráno po probuzení manželka stále nemluví. Začal jsem s vyhodnocováním situace, hledáním volných letů do Varadera přes internet, ale začínalo být vcelku jasno o tom, že bílé pláže jsou definitivně v řiti. Zaplatili jsme tedy hotel a vzali taxi zpět na letiště pro nevyzvednutou bagáž, s následným návratem do pražské kotlinky. Už při příchodu k nevytopené plechové boudě, která silně připomínala vyřazený kontejner jsem s ohledem na asi 20 čekajících začal přemýšlet nad výhodami dokonalé vraždy, nebo sebevraždy. Mé myšlenky na ublížení na zdraví eskalovaly spolu se sledováním rychlosti odbavování požadavků. Při průměrné rychlosti 15 minut na člověka s otevřeným jediným okénkem za kterým se skrýval naprosto arogantní Helmut se nedalo dělat nic jiného než vypnout uši a přestat poslouchat malého černouška, který si usilovně přes dvě hodiny procvičoval hlasivky… a že je měl naprosto v pořádku. Po třech hodinách mrznutí ve frontě měl ale teprve přijít zlatý hřeb této akce. Po předání útržků od bagáže a kupodivu chvilce čekání se objevil Helmut… bohužel jen s jedním kufrem… naštěstí mým. Po dotazu, kde je ten druhý, jen krčil rameny a očním kontaktem vyzýval dalšího na řadě, nehodlal jsem se ale jen tak vzdát a začal jsem na nebohého Helmuta zvedat hlas, Helmut situaci neunesl a začal křičet. Neměl jsem v sobě již dostatek síly na odpor, oželel jsem kufr, proklel znovu manželku, Helmuta do desátého kolena a vyrazili jsme vyzvednout auto. Manželka stále nevydala ani zvuk. Zřízenec parkoviště byl poměrně překvapen, přecijen nás čekal až za dva týdny, nicméně vůz vydal. Poplatek za nevyčerpané parkovné už ale ne.

Kdo by si myslel,že tím naše svatební cesta skončila se plete. Po příjezdu do Prahy jsem zařídil super mega last minut, objednaný v pátek v noci, v sobotu zaplacený a v neděli odlet. Manželka začala v průběhu soboty nahrazovat svůj letní šatník, který byl pravděpodobně v Berlíně na letišti v kufru různě starými náhradami… no pohled pro bohy, vytahané plavky, pantofle a šnorchl soupravy půjčené od tchána… cikán hadr. Vzhledem k tomu,že ani v sobotu nebyli v CK stále schopni podat informaci, kdy odlétáme a jelikož vím, že Egypt odlétá kolem půlnoci, začal jsem větřit další průšvih. Bohudík během večera se ozvali z CK s termínem odletu. Kdo by si myslel, že tímto vše končí, tak se plete. Po výstupu z letadla a absolvováním procedur na letišti SSH jsme stáli tváří v tvář usměvavému Arabovi, který nás po představení spražil větou „jo vy jste ti co měli bydlet v hotelu XY?“ …ku*va jak měli bydlet? Prostě overbooked, ve finále jsme dostali hotel vyšší kategorie a úplně jiné kvality.

Vím, že tento report nebyl až tak moc o letadlech, ale spíš o tom, co všechno se může na letišti stát a co dokáže udělat jedna ženská a pár panáků.

Snad se Vám příběh líbil, já už se mu dnes jenom směji a dodávám, že s drahou jsem i nadále

P.S. jediný, kdo se opravdu do Varadera dostal byl manželčin kufr, který se po měsíci objevil v Praze

[Night fly]

Vitej na foru, pekny prvni pocinek Jen detail: VAR=Varna (i kdyz i tam se da jet na svatebni cestu); VRA=Varadero.

[whiskey]

neveriiiim....

[barnes]

Night fly, díky za upozornění, jak jsem byl zabraný do vzpomínek,tak jsem přehlédl, hnedle upravím.

prima den

[happyna]

Tak to je hardcore A pevný nervy teda
Super povídání.

[eMJay]

a proto je v takovem pripade lepsi jet den predem a v miste odletu prespat.

[barnes]

a proto je v takovem pripade lepsi jet den predem a v miste odletu prespat.

V tomhle případě nehrála roli až tak časová rezerva, jako ďábelský nápad mé stále ještě a doufám, že ještě dlouho manželky

[barnes]

Tak to je hardcore A pevný nervy teda
Super povídání.

Děkuji, tenkrát mi do smíchu moc nebylo, ale dneska už to můžeme dávat k lepšímu. Kdo nezažil, neuvěří...

[barnes]

neveriiiim....

Vím, že to zní na jeden neuskutečněný odlet neuvěřitelně, ale je to fakt pravda. Tenkrát to mělo ještě jednu epizodu v Egyptě, kdy jsme si zaplatili šnorchlovací výlet... v Egyptě jsem nikdy nezažil mraky a zimu... tenkrát jsem nesmočil ani palec, jelikož foukal vítr jako kráva, po výjezdu z přístavu při třetí vlně jsem děkoval prozřetelnosti, že jsem si vzal kinedryl, smotal jsem se do klubíčka abych se ohřál a já atheista jsem se dal na modlení...

[flyingblue]

... a jake mate ted vztahy s bejvalkou?

[mareček]

[firefly]

Četlo se to skvěle, i když chápu, jak vám dvěma asi v dané chvíli bylo .
Mohu se zeptat, kam plánujete cestovat příště?

[barnes]

... a jake mate ted vztahy s bejvalkou?

mé potenciálně bývalé se již dávno vrátil dar řeči a momentálně si vedle mne masíruje ego při pohledu na přibývající commenty, se slovy, že je skoro celebrita je fakt, že náhradní svatebku na Mauritius už zvládla bez ztráty květinky... a uvidíme za týden, jak proběhne cesta na Filipíny.. z téhle cesty už udělám TR i s obrázky... možná uveřejním i tu přírodní katastrofu v sukni

[flyingblue]

... a jake mate ted vztahy s bejvalkou?

mé potenciálně bývalé se již dávno vrátil dar řeči a momentálně si vedle mne masíruje ego při pohledu na přibývající commenty, se slovy, že je skoro celebrita je fakt, že náhradní svatebku na Mauritius už zvládla bez ztráty květinky... a uvidíme za týden, jak proběhne cesta na Filipíny.. z téhle cesty už udělám TR i s obrázky... možná uveřejním i tu přírodní katastrofu v sukni

Doufam, ze se uz naucila, ze hlasky jako "All questions are taken seriously." nebo "Absolutelly no jokes!" nejsou jen tak

Faktem je, ze jsi bud andel nebo si ji musel silene milovat.

[VanillA]

Vítej na fóru! Neuvěřitelný! Super napsané, super se to čte a neskutečně mě bavíte!

Tvoje manželka je fakt číslo..