Čas od času se na zdejším fóru objevují trip reporty čistě koupácké, které víceméně popisují organizovaný zájezd do atraktivní dovolenkové lokality typu BOJ, PMI nebo LCA. Co so budeme povídat, než se ze mě stal hardcore cesťák, tak jsem se i já párkrát podobného zájezdu zúčastnil (napoledy tuším v roce 1863, kdy jsme s tehdejší přítelkyní letěli nezapomenutelnou trasu PRG-DXB-BKK v 738 Travel Service). Jenže s blížícím se čínským novým rokem jsme s přítelkyní současnou seděli v Šanghaji a přemítali, kam společně vyrazit. Udělat něco ve stylu loňského výletu do Jižní Ameriky bylo nereálné, protože moje milá coby občanka ČLR potřebuje prakticky do každé země vízum. Na výběr nám tak zůstaly destinace typu Japonsko (které po zemětřesení udělalo z turistických víz jenom formalitu), Thajsko (nuda, nuda, nuda) nebo různé exotické ostrůvky uprostřed oceánu typu Palau nebo Mauritius, jejichž progresivní vlády se snaží svézt na vlně čínského turistického boomu.
Udělal jsem zkusmo pár cenových kalkulací týdenního výletu, ale při pohledu na výslednou částku mě málem ranila mrtvice. Přítelkyně ale vnesla (pro ni celkem logický) dotaz, proč nekoupíme zájezd u nějaké cestovky. Při prohlídce nabídek cestovních kanceláří mi to konečně došlo – agentury na atraktivní termín předem nasmlouvaly kompletní kapacitu letadel, takže i pravidelné linky fungují v podstatě jako chartery. A díky obrovskému množství prodaných zájezdů jsou výsledné ceny poloviční, než na které se dostanu já coby individuální turista. Vybíráme proto týdenní pobyt na Mauritiu a provádíme online platbu...
Druhý den ráno nám kurýr doručil všechny potřebné dokumenty k cestě, a tak koukám, že poletíme se společností Air Mauritius v A330 s mezipřistáním v Kuala Lumpur. Jenže za dalších 14 dní přichází změna itineráře – poletíme bez přestupu v A340, protože zájemců o letenky je tolik, že se aerolinky rozhodly poslat větší letadlo. Při pohledu na přílet brzy ráno a odlet pozdě večer se obracím na cestovku s klasickým cesťáckým dotazem, zda nám mohou v hotelu zařídit za příplatek early check-in a late check-out, na což se nám dostává klasické koupácké odpovědi, že to přece není potřeba, že je to škoda peněz a že si v pohodě můžeme nechat kufry na recepci a jít na pláž. Došlo mi, že se budu také muset přepnout do koupáckého režimu a začal jsem se duševně připravovat na týden strávený coby organizovaný čínský turista. O rozdílech cesťák versus koupák se asi nemá cenu rozepisovat, ale je potřeba přiblížit vám rozdíly kulturní. Nejprve se prosím podívejte na následující video...
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=2y0LgZopOno[/youtube]
Dobrá, takže výchozí situace je asi následující. Po čtyřech letech v Číně jakž takž rozumím, o čem si v písničce zpívají. Jenže zbytek zájezdníků nejenže rozumí textu, ale minimálně polovina z nich považuje něco podobného za vkusnou zábavu a polovina té poloviny je navíc schopná začít se vlnit do rytmu a nahlas zpívat spolu s kapelou. Na týden v podobné společnosti jsem se těšil jen z jediného důvodu - že by z toho mohl být zajímavý trip report. Takže vzhůru do jámy lvové!
PVG-MRU, MK681A, A340-300E
Oslavy čínského nového roku jsou v plném proudu, ale tentokrát opouštím byt bez velkých obav. Dříve jsem bydlel v osmnáctém patře, což bylo přesně na úrovni, ve které explodovaly všemožné rachejtle a kulové pumy, takže pohled z okna během oslav připomínal výhled z kokpitu B-17 kdesi nad Berlínem ve čtyřiačtyřicátém a stopy kouře a spáleného střelného prachu na skle dávaly tušit, že to někdy bylo opravdu o fous. Teď jsem se ale přestěhoval do patra dvaatřicátého, což se dá srovnat s výhledem z U-2 v prvních letech nasazení nad SSSR, kdy rakety i stíhačky neškodně poletovaly kdesi v hlubinách (každopádně jsem stále ve střehu, protože si pamatuji propagandistický rozhovor s obsluhou protiletadlového stanoviště, které sestřelilo U-2 kapitána Powerse, a zejména památný výrok „cíl byl poměrně nízko, takže jsem zmáčknul pouze tento knoflík“ ).
Na letiště jsme dorazili nějaké dvě a půl hodiny před odletem, abychom se vyhnuli největšímu návalu na check-inu. Zvládli jsme to tak tak, protože se poblíž přepážek začaly houfovat davy lidí hledající toho svého delegáta, který jim měl předat zbylé dokumenty. My jsme podle všeho další papíry nepotřebovali, takže jsem si rychle stoupnul do fronty a pro jistotu poslal přítelkyni ověřit u delegáta, jestli máme opravdu všechno. Odpověď byla naštestí pozitivní a za patnáct minut jsme už stáli před agentkou, která měla na starosti odbavení. Podle jmen nás ale v seznamu cestujících nedokázala najít (cestovka zvrtala, co mohla – mé přijmení končí na „dr“, z čehož horlivý agent udělal akademický titul), takže rychle vytáhnout blackberry a ukázat čísla e-ticketů. Hurá, první překážka za námi. Teď ještě tradiční dialog ve stylu „kde máte vízum – nikde, protože žádné nepotřebuji“, ale opodál stojící koordinátor Air Mauritius briskně přistoupil k přepážce a slečně vysvětlil, že Evropané opravdu víza na Mauritius mít nemusí. Konečně jsme tedy dostali palubní vstupenky a můžeme se skrz davy koupáků (delegáti dali právě pokyn k hromadnému check-inu) prodrat k pasové a bezpečnostní kontrole.
Půlnoční odlety z PVG mají za normálních okolností trochu depresivní nádech. Většina gatů je opuštěných, obchody postupně zavírají a místo davů cestujících jenom tu a tam projdou uklízeči s luxem. Jenže tentokrát byla v plném proudu turistická sezóna, takže kdysi liduprázdný prostor ožije čilým ruchem koupáků. Vedle našeho letu na Mauritius se připravoval boarding linky na Guam, opodál se řadili cestující na Phuket a aby toho nebylo málo, přidal se i exotický Teherán. Tady jsem se také poprvé setkal s fenoménem čínské koupácké rodinky. Přibližně polovinu osazenstva libovolného prázdninového letu totiž tvořilo osazenstvo „maminka, tatínek, rozmazlený harant-jedináček s iPhonem a babička s dědečkem ze zapadlé vesnice v provincii Anhui“. V praxi to vypadalo tak, že babička s dědečkem v pyžamech pamatujících kulturní revoluci velmi rezolutně zabrali několik sedaček a vybodyčekovali všechny kolem, pak přišla maminka s tatínkem a nakonec zbylé přeživší dorazil otravný capart, který hrál s hlasitostí na plné pecky nějakou naprosto dementní hru (a to říkám s plným vědomím, že mě právě vývoj her pro iPhone živí).
Přesunuli jsme se proto do prostoru, který tvořila druhá typová skupina cestujících, a sice „pozápadněné“ mladé páry, které se chovaly naprosto normálně a evidentně měly s rodinkami úplně stejný kulturní problém jako my. Všichni jsme svorně čekali na nástup do letadla, jenže pak přislo to nejhorší možné hlášení: „vážení cestující, letadlo bude připravené k nástupu až za chvíli“. Přeloženo do řeči normálních smrtelníků, kterým nezáleží na ztrátě tváře - boarding se odkládá a personál v tuhle chvíli není schopen potvrdit ani datum odletu, natož čas. Šel jsem se podívat k oknu a viděl náš Airbus 340-300 (hurá, poletíme nejmodernější verzí E) naprosto opuštěný. To nevypadalo dobře. Za půl hodiny přišlo další hlášení s tím, že se poletí hned po odstranění technické závady. Další pohled ven a tentokrát se už začalo aspoň tankovat, ale po mechanicích ani vidu ani slechu. Nakonec jsme se salámovou metodou odsouvání boardingu dostali přes devadesát minut zpoždění, což znamenalo jediné – kompenzaci v podobě plechovky s čajem a balíčku sušenek. Po dvou hodinách se ale konečně dveře do letadla otevírají, babičky s dědečky okamžitě startují do bitevního pole před přepážkou gatu a za doprovodu výjevů, které jsem naposledy viděl v televizi při sledování mistrovství světa v rugby, se celý dav koupáků pomalu souká na palubu.
Těsně před dveřmi do letadla stojí ten samý koordinátor Air Mauritius a přeje cestujícím příjemný let. Čínským cestujícím s neutrálním výrazem a dvěma Mauricijcům a jednomu Čechovi (víc cizinců na palubě nebylo) poněkud soucitným tónem, který by se dal snadno zaměnit za kondolenci. Když procházíme uličkou mezi sedačkami k našim místům, všimnul jsem si jedné trochu divné věci – všichni stewardi i stewardky jsou Mauricijci, kteří mluví skvěle francouzsky a anglicky, ale nikdo z nich neumí čínsky a podle vyděšených výrazů v obličeji při sledování určitých kulturních specifik čínského boardingu (rodinka vracející se o deset řad zpět, diskusní kroužky blokující několik minut uličku...) tuhle linku evidentně letí poprvé.
Za nějakých pětačtyřicet minut se ale všechny cestující podařilo usadit i spočítat a mohli jsme odletět. Schválně jsem pozorně sledoval start, jestli bude stejně liný jako v případě Lufthansy, ale tentokrát jsme se od dráhy odlepili poměrně svižně a hned začali poměrně razantně stoupat, jako bychom snad ani neseděli v čtyřmotoráku naplněným palivem skoro až po špunty. Jakmile jsme dosáhli letové hladiny, hned se začala servírovat večeře. Mladý sympatický steward začal v naší řadě a anglicky nabídnul kachnu nebo rybu. Odpovědí mu byly nechápavé obličeje cestujících. „Hele, oni ti nerozumí,“ povídám mu, načež se hned zeptá, jak že se řekně čínsky kachna a ryba. Moje odpověď ho moc nepotěšila, protože říct správným tónem a přízvukem „yu“ (ryba) se člověk učí asi tak dva roky a se slovem „ya“ se zase musí zacházet velmi opatrně, protože je to kromě kachny také označení mužského prostituta. Bohužel na zklamání to záhy bylo 1:1, protože večeře patřila do kategorie nepoživatelných a jediným jejím světlým bodem byla červená obálka s přáním šťastného nového roku a několika čokoládovými mincemi. Možná bych si je užil víc, kdyby je čínský servis cateringu nedal pod tác s horkou večeří, ale člověk nesmí být maximalista, že...
Pro popis následujících událostí je důležité pochopit uspořádání cestujících v letadle. V economy bylo tradiční rozesazení 2-4-2, přičemž civilizované páry seděly na dvojsedačkách a rodinky téměř bez výjimky uprostřed. Tady už možná tušíte probém – většina rodin měla členů pět a když se k nim ještě přidala tetička se strýčkem z malého města kdesi v Hunano, bylo zaděláno na problém. Babičky s dědečky se ještě v průběhu večeře začali domáhat svých kulturních povinností prarodičů a snažili se vší silou procpat k vnoučatům sedícím o několik řad vedle, aby se jich mohli každých 30 sekund ptát, jestli nechtějí vodu, ubrousek nebo jít na záchod. A pokud k nim v tu chvíli dorazili stewardi s vozíkem, se kterým potřebovali projet dál, rezolutně se odmítali hnout z místa, což palubní personál viditělně překvapilo.
Jedna taková lidská zátka se vytvořila hned vedle mé sedačky, a tak jsem mohl pozorovat následující absurdní divadlo. Steward slušně prosí, jestli by cestující nepopošli, aby mohl projet s vozíkem s pitím. Nedostane se mu žádné reakce, protože prarodiče stále řeší, jestli se vnouček půjde vyčurat teď, nebo až za chvíli. Steward mírně a stále přátelsky zvyšuje hlas, načež se na něj čínská babička otočí a dost razantně jej mandarínsky posílá do háje s tím, že oni se z místa nehnou. Rezignovaný steward nechává vozík na místě a jde hledat vedoucí kabiny. Jeho nepozornosti v příštích deseti sekundách využívá starší tlustý Číňan, vyráží se své sedačky, odbržďuje vozík a veze ho o pár řad zpět, protože jeho manželka právě dostala žízeň. V tu chvíli se vrací původní steward s vedoucí kabiny a začne bitka o vozík, která končí až po dvaceti sekundách přivoláním dalších posil v podobě statných mauricijských letušek. Stát se něco podobného v USA, tak už probíhá divert na nejbližší letiště, startují stíhačky a agenti FBI si připravují letlampu s kleštěma, ale v Asii věci evidentně fungují trochu jinak...
Palubnímu personálu se po nadlidském usilí nakonec podařilo dokončit servis i sklidit prázdné tácy a po drobném intermezzu v podobě půlhodinové přetlačované u záchodů mohla kabina přejít do nočního režimu. Viditelně otřesené letušky odpočívaly kdesi v galley, ale babičky s dědečky neměli na spaní ani pomyšlení. Když už vnoučata usnuly, začali prarodiče tvořit v uličkách debatní a cvičební kroužky, což bylo sice na pohled zajímavé, ale pokud vám řve dvě hodiny u hlavy nějaký vesničan o svých vzpomínkách na cestování po Číně když byl u Rudých gard, tak se moc nevyspíte. Dokonce nefungovala ani tradiční metoda v podobě punkové muziky na maximální hlasitost. Děda byl evidentně „man on his mission“, takže by s ním nehnul ani .357 Magnum. Co se však nepovedlo stewardům ani Exploited, to zařídila silná turbulence kdesi nad Malajsií, která všechny stojící diskutéry vyděsila natolik, že si šli sednout a příštích několik hodin proklimbali (ono toho také o moc víc dělat nešlo, protože výběr filmů v IFE nestál za nic).
I já jsem přešel do stavu částečného bezvědomí, protože jsem toho měl za sebou opravdu hodně. Probudilo mě až slunce nad Indickým oceánem, přesněji řečeno přítelkyně, která poměrně drasticky vytáhla stínítko na okně. Ani jsem se moc nezlobil, protože zbývaly necelé dvě hodiny do přistání a palubní personál se zrovna chystal servírovat snídani. Na výběr byla tradičně západní a asijská varianta, ale bohužel vajíčka s houbami v západní verzi nezněly příliš jedle, takže jsem skončil u čínských nudlí s masem. Přemýšlím, co napsat o snídani pozitivního – snad jen, že to bylo jídlo a bylo ho hodně. Potom jsme už začali klesat směrem k Mauritiu a já si mohl vychutnat nádherné přiblížení s nízkou 180stupňovou zatáčkou mezi horami, protože jsme kvůli větru přistávali od pevniny a ne od moře. Narozdíl od stewardů jsem přesně věděl, co se stane ve chvíli, kdy letadlo dosedne na plochu – bitka kompletního palubního personálu se vstávajícími pasažéry trochu připomínala animovaný seriál Tom a Jerry. Takový ten díl kdy se Tom snaží všemi tlapkami, ocasem i čumákem ucpat všechny díry, ale Jerry vždycky vykoukne odjinud. Vedoucí kabiny při se loučení s pasažéry na mojí hlášku „klid, už to máte za sebou“ chápavě usmála a popřála mi hezký pobyt na ostrově.
Vystupovali jsme až mezi posledními, takže při vstupu do haly s pasovou kontrolou se před námi objevil obraz apokalypsy – kam oko dohlédlo, všude spousta divoce gestikulujících Číňanů, kteří hledali v batozích pasy, letenky a kdoví jaké další dokumenty. V tu chvíli se ale stal zázrak – jedna pracovnice letiště si všimla, že mezi ostatní cestující jaksi nezapadám, a hned mě i s přítelkyní nasměrovala k úplně prázdné VIP přepážce. Během dalších dvou minut jsme dostali vstupní razítka do pasů a protože jsme měli jenom příruční zavazadla, mohli jsme hned vyrazit ven z letiště hledat delegáta cestovky. Radovali jsme se, že jsme se vyhnuli mase lidí, ale nakonec se to ukázalo jako značná nevýhoda. Venku před budovou si nás totiž vůbec nikdo nevšímal a naše jména nebyla ani na jedné z desítek cedulí, se kterými čekali řidiči různých cestovek. Po několika minutách bezradného popocházení mi to došlo – já jsem běloch, s přítelkyní se bavíme plynulou angličtinou, takže nikoho ani ve snu nenapadne, že zrovna my dva budeme součástí čínské turistické skupiny. Řešení problému bylo velmi jednoduché – počkali jsme, až projde několik rodinek, identifikovali těch pár delegátů, kteří se k nim začali hlásit, a za chvíli nás už mladá Mauricijka perfektní mandarínštinou nasměrovala k tabuli, kde jsme našli svoje jména i cílový hotel. Záchytná síť fungovala velmi efektivně, protože se během další půlhodiny povedlo shromáždit celou devatenáctičlennou skupinku a mohlo se nastoupit do autobusu směr hotel.
Check-in v Šanghaji
Koupácká odletová tabule
Naše letadlo na ploše
Čekání na odlet
Kompenzace. Dobrou chuť!
Na palubě
Na palubě
I tohle může být večeře
Novoroční přání
Tímhle směrem jsem ještě neletěl
Snídaně. Bez komentáře...
Tenhle A340 zrovna přiletěl z Evropy
Tabule čínské cestovky
Přiznám se, že jsem za poslední léta trochu ztratil kontakt s běžnou koupáckou realitou, a tak jsem po příjezdu na hotel jenom nevěřícně koukal na holky z recepce, které nám oznámily, že naše pokoje budou připravené až za několik hodin. No dobře, tak holt budeme čekat, aspoň si v klidu projdeme nabídku fakultativních zájezdů, které prodávala ona sympatická čínsky mluvící delegátka. Její stolek byl zrovna v obležení davu Číňanů, kteří jeden přes druhého mávali papíry s fotkami zájezdů a něco řešili. Nevadí, zkusíme to za chvíli... Z té chvíle byly nakonec dvě hodiny, ale když jsme konečně vybrali na každý den nějaký zajímavý výlet, zarazilo mě, že jsme na rezervačních formulářích vesměs sami. Ptám se delegátky, kde jsou ostatní lidé z naší skupiny. Začala se smát s tím, že si zatím skoro nikdo žádný zájezd nekoupil, že jim bude rozhodování trvat několik dní a asi milión dalších dotazů na všechno možné.
A tak začala naše nekolikadenní organizovaná anabáze. Prakticky každý den zastavil před recepcí další autobus plný čínských turistů, na což byla sice dobře připravená kapacita hotelu, ale už ne hotelová restaurace. Čínské jídlo došlo při snídani i večeři během pár minut, načež se všichni Číňané přesunuli k západním švédským stolům a začali své talíře plnit bizarními kombinacemi typu „šlehačkový dort s klobásou“, „hovězí maso s rýží a pudinkem“, případně „brambory s ananasem“ (opravdu nekecám, všechny tyhle talíře jsem na vlastní oči viděl). Vzhledem k tomu, že jsme si s přítelkyní vybírali poměrně neortodoxní aktivity typu procházka se lvy, skydiving nebo adrenalinové vodní sporty, měli jsme možnost třikrát uniknout na individuální zájezd, protože skupinové aktivity byly i na její vkus poměrně silné kafe.
Čínský skupinový zájezd celkem logicky začíná odjezdem z hotelu. Tam se homogenní koupácká skupina děli na dva extrémy – pokud se odjíždí v sedm, tak polovina lidí bude nastoupená na recepci už v šest a každého průchozího prolustruje, jestli to není jejich průvodce. Druhá půlka sice přijde v sedm, ale s tím, že ještě přeci musí na snídani, takže až všichni počkáme, protože začít den bez snídaně není zdravé. V půl osmé se nakonec všichni nasoukají do mikrobusu a může se vyrazit. Mauricijské klikaté cesty vedou kopcovitým terénem, takže za chvíli ovane mikrobus typický zápach zvratků a následně žádost, aby řidič zastavil, protože se musí uklidit několik pozvracených sedaček a podlaha (vynález igelitového pytlíku v případě nevolnosti do Říše středu evidentně nedorazil). Po krátké pauze se jede dál, přičemž se v tropickém vedru musí vypnout klimatizace a otevřít všechna okýnka, aby se smrad aspoň trochu vyvětral. Následuje další řev čínské rodinky, která zjistila, že si zapomněla plavky (ne na hotelu, ale doma v Číně). Rezolutně požadují změnu itineráře, aby si mohli plavky koupit. Řidič proto zastavuje před obchodem s oblečením, všichni Číňané mizí uvnitř, aby o půl hodiny později vylezli ověšení nacpanými taškami a samozřejmě bez plavek, protože obchod prodával jenom klasické oblečení...
Součástí většiny výletů je plavba na lodi. Čínská babička s dědečkem tak zaplatí sto dolarů na osobu, aby mohli několik hodin sledovat delfíny a další přírodní krásy ostrova, ale nakonec zůstanou celou cestu v kajutě s jídelnou, protože neumí plavat a venku svíti sluníčko (narozdíl od Evropanů se většina Číňanů panicky děsí toho, že by se opálili – opálení jsou totiž jenom rolníci, kteří jsou v čínské společenské hierarchii na nejnižším stupni). A nedej bože, když je součástí výletu oběd. V tu chvíli dochází ke kulturnímu středu pohodových a úslužných Mauricijců s národem, pro nějž je jídlo tou absolutně nejdůležitější věcí na světě. Na vlastní oči jsem viděl, kterak (jak jinak) babičky a dědečkové programově čekali, až číšníci odejdou servírovat jídlo jinam, aby se vrhli k jejich bednám se zásobami a začali je nosit k vlastnímu stolu.
MRU-PVG, MK680A, A340-300
V podobném duchu proběhl celý týden na ostrově a nadešěl čas odletu. Z recenzí na skytraxu jsem věděl, že odletová hala na MRU připomíná ve špičce peklo na zemi, ale ve skrytu duše jsem doufal, že to nakonec tak zlé nebude. Náš autobus dorazil k recepci v přesně určený čas, ale tentokrát v něm byl jenom řidič bez delegátky. Když jsem nakládal kufr, tak ke mně přišel s tím, že jsem si spletl autobus, protože on veze jenom čínské turisty. Odpovídám, že jsem taky čínský turista a protože mi řidič odmítá uvěřit, prohodím s přítelkyní několik hovorových mandarínských vět. „Jo aha, ty jsi nový delegát cestovky,“ zahlásil řidič a nechal mě nastoupit. Nemám silu na to vysvětlovat mu jeho omyl a teprve až na letišti, když za mnou volá, abych neodcházel, protože jsou u autobusu ještě turisti, mu znova říkám, že jsem turista. Vypadal celkem smutně, protože to znamenalo, že bude muset veškerou zbylou bagáž vytahat ze zavazadlového prostoru sám...
Přiznám se, že jsem poměrně mírumilovný člověk, ale s velkou radostí bych pověsil za koule do průvanu osobu, kterou napadlo na miniaturním mauricijském letišti otevřít check-in letů do Chennai a Šanghaje u stejných přepážek. Prostor 20x10 metrů se během chvíle zaplnil několika stovkami přetlačujících se Indů a Číňanů s miliónem kufrů (Indové) a kartónových krabic s obřími modely plachetnic (Číňani). Navíc v tu chvíli došlo k celosvětovému kolapsu rezervačních systémů, takže musely holky na check-inu všechny údaje cestujících zadávat ručně. V praxi to znamenalo nějakých pět minut času na pasažéra, tedy nějaké čtyři hodiny nonstop práce každé přepážky. Naštestí jsme se díky nově otevřené přepážce hned vedle nás dostali poměrně blízko začátku fronty, ale o to větší byla moje frustrace, když jsem viděl, jakým způsobem se odbavují Indové. Většina z nich měla zavazadla s nadváhou, takže se nejdřív hádali s personálem, že platit nebudou, pak se hádali mezi sebou, kdo bude platit, aby nakonec jeden z nich odešel k přepážce s hotovnostními platbami, přičemž zbytek samozřejmě blokoval check-in.
Kolem stojícím Číňanům bylo samozřejmě něco takového proti srsti, a tak se začali mezi sebou dohadovat, že prostě frontu předběhnou a nacpou se k přepážce. Tušil jsem průšvih, protože jsme byli v pozici, kdy jsme byli ze všech stran obklopení davem, takže v případě frontové anarchie nešlo proniknout útok po křídle. Relativně civilizované skupince Indů přímo přede mnou anglicky říkám, aby se postavili tak, aby je nikdo nemohl předběhnout, protože se před ně chtějí dostat Číňani. Kdo zná historickou rivalitu mezi těmito dvěma zeměmi, tomu nemusím vysvětlovat, co se stalo – Indové vytvořili kolem přepážky neproniknutelnou bariéru z vozíků a Číňanům došlo, že se dopředu nedostanou, takže musí i nadále stát ve frontě. Ale nakonec to tak nebolelo, protože holky agentky sebou hodily a zvládly všechno za tři hodiny, takže oba dva lety odlětěly včas.
Ve tmě za oknem jsem přes upatlané sklo bohužel nerozeznal identifikaci našeho letadla, ale hned po vstupu na palubu mi došlo, že jde o jeden z nejstartších A340-300 ve flotile Air Mauritius. Staré sedačky, miniaturní displeje IFE a vůbec všechno v tomhle letadle mělo nádech retra. Bohužel chaotický check-in s sebou přinesl komplikace v podobě promíchání několika rodin. O pár řad před námi se strhla divoká hádka, protože přibližně osmiletý chlapec byl na dvojsedačce vedle cizího člověka, zatímco zbytek rodiny seděl jinde. Hoch se odmítal hnout z místa, protože chtěl sedět u okýnka, cestující vedle něj se odmítal hnout z místa, protože jeho rodina seděla o dvě řady před ním a on chtěl být „na dohled“ a celou situaci nezvládal vyřešit ani palubní personál, jemuž vrozená slušnost bránila drastičtějšímu řešení. Přemýšlel jsem, že bychom rodině nabídli výměnu my s naší dvojsedačkou, ale zoufalý pohled přítelkyně a prosba, abych jí k těm lidem neposazoval, tuhle variantu okamžitě poslal do zapomnění.
Největší problém tak představovalo vysvětlit matce onoho caparta, že opravdu nemůže stát vedle sedačky během startu a když to konečně pochopila, vypadalo to na poměrně klidný let. Bohužel chlapec po dvaceti minutách letu pozrvacel sebe, sedačky kolem i souseda. Kdo by čekal, že se onen pán konečně zvedne a prohodí si místo s rodiči, ten byl na omylu. Jenom se sebe sklepal natrávené zbytky tropického ovoce a klimbal dál. Drastický check-in ve spojení s nic moc večeří (o něco lepší než na prvním letu, ale stejně žádné terno) většinu cestujících vyčerpal natolik, že prakticky všichni po zhasnutí světel začali spát a nehnula s nimi ani tradiční rovníková turbulence. Někde nad Hong Kongem se začala servírovat snídaně, ale jak se sami můžete přesvědčit na fotce, měla k poživatelnému jídlu poměrně daleko (až jsem si říkal, že bych radši snědl vnitrostátní snídani China Eastern). Přistání probíhalo za netradičně pěkného počasí a po tradiční bitce stewardek s cestujícími, kteří vstávali ještě když bylo letadlo na dráze, jsme dorazili ke gatu a mohli vystoupit. Na imigračním se celé letadlo poslušně seřadilo do fronty pro občany ČLR a já šel bez čekání k prázdným cizineckým přepážkám. Měl jsem v tu chvíli dovolenkování akorát tak plné zuby a těšil jsem se do práce.
Čekání u gatu na odlet
Odletů je jenom pár, ale letiště to nezvládá
Palubní vstupenka
Jak rád bych seděl v tom druhém letadle
Noční osvětlení kabiny
Večeře, verze první
Večeře, verze druhá
Detail másla - základ každého trip reportu!
Nepoživatelná snídaně
Retro sedačka
Kdesi nad Tichým oceánem
Už tam budem?
Krátce před přistáním
Správný pankáč by jim to přemaloval na "paralet"
Z celého textu by se mohlo zdát, že jsou zájezdy s čínskými cestovkami naprosté peklo, ale zas tak hrozné to nebylo. Jak už jsem napsal, byla minimálně polovina koupáků naprosto v pohodě a v podstatě neexistoval rozdíl mezi nimi a standardními civilizovanými západními turisty. Čínských rodinek Homolkových naštěstí postupně ubývá, i když můj optimismus trochu schladila přítelkyně, která znalecky prohodila, že se jejich děti budou chovat naprosto stejně. Celá věc má ale mnohem širší dopad. Číňané bohatnou a protože velmi rádi cestují, bude se logicky víc zemí chovat jako Thajsko či právě Mauritius a vízový režim pro čínské turisty uvolní. Nesmíte se proto divit, že v průběhu čínských svátků narazíte prakticky po celém světě na davy turistů z ČLR a nenechte se znechutit tím, že se ona „rodinkovská“ polovina bude chovat značně necivilizovaně. Časy se mění a měnit budou, a právě tahle obrovská dynamika celé společnosti je jedním z důvodů, proč jsem se do Číny odstěhoval a proč to tady mam rád.
Co říct závěrem? Pojďme tenhle trip report zakončit ve stylu Borata:
„Ladies and gentlemen, please stand up for the national anthem of the People’s Republic of China”
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=dwDkWzK24ZE[/youtube]
