Tak trochu jiný let přes Atlantik
Když jsem celý zničený z deseti hodin v německém dvoupatrovém koncentráku konečně snědl oběd v Holiday Inn v Johannesburské čtvrti Rosebank a natáhnul se na pohodlnou postel, prakticky okamžitě jsem usnul. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že mi jde v televizi hodně nahlas nějaký zápas zdejší ligy v rugby – únava byla jednoduše silnější. Probudil jsem se někdy v jedenáct hodin večer a udělal jsem to nejrozumnější, co v danou chvíli udělat šlo – sprcha a další spánek, s budíkem nařízeným na šestou hodinu ranní. Čekal mě totiž další dlouhý let a já nechtěl riskovat zdržení v pondělní dopravní zácpě. Check-out proběhl bez závad a jediné, co mě trochu překvapilo, bylo přibližně patnáctiminutové čekání na přivolaný taxík (z pochopitelných důvodů se totiž v Johannesburgu až na pár výjimek nedá zastavovat taxi na ulici, ale pracuje výhradně na telefonickou objednávku). Cesta probouzejícím se městem příjemně ubíhala a za slabou půlhodinku jsme dorazili na letiště. Příští stanice – Jižní Amerika.
JNB-GRU, SA222, A330-200Po drsném zážitku s hodinovou frontou na imigračním a následným chaosem u zavazadlových pásů jsem si nedělal iluze, že by bylo odbavení na cestu přes Atlantik bez problémů, což se také záhy potvrdilo. Nejprve jsem totiž musel ujít poměrně dlouhou cestu do prostoru check-in A, abych konečně našel obrazovku, na které byl náš let. Ta mě nasměrovala na další pochod do prostoru check-in B, a když jsem konečně dorazil k přepážkám, spatřil jsem chaotickou změť přepážek, kontrolorů všeho možného a bariér usměrňujících fronty. Žádný prioritní check-in, hezky všichni do řady nechat si převážit zavazadla, projít kolem dvou kontrolních stanovišť vytvářejících umělou zaměstnanost a nakonec přežít apatický personál u přepážky. Naštěstí jsem měl už předem vybrané sedačky, takže šlo všechno relativně hladce, stejně jako pasová a bezpečnostní kontrola, kde bylo v tuhle ranní dobu minimum lidí. Za poslední randy jsem si ještě koupil nabíječku na iPad, kterou jsem neprozřetelně zapomněl doma v Šanghaji a protože do odletu zbývalo ještě přes hodinu času, odebral jsem se o patro výš do salónku s poetickým jménem Baobab, abych si dal něco k snídani. Jsem nenáročný člověk, takže mi ke štěstí stačilo ovoce, sendvič se sýrem, cola a internet, protože jinak opravdu nebylo nic, čím by mohl přeplněný průměrný salónek člověk potěšit.
Čas odletu se neúprosně blížil, takže jsem se vydal ke gatu. Před ním si pracovnice odbavení vytvořili malou zábranu, kde kontrolovaly cestujícím vstupní víza do Brazílie. Většina lidí brala podobnou kontrolu v pohodě, až na skupinu, která by se dala typově označit slovy „zamindrákovaný černoch v obleku“. Několikrát jsem byl svědkem toho, kterak africký kravaťák velmi nevybíravě nadával agentkám, co že si to dovolují kontrolovat ho, protože on je byznysmen z JAR/Zimbabwe/Namibie/libovolné další africké země a paní kontrolorka by měla „show some respect“ (nenapadá mě, jak to trefně přeložit do češtiny). Agentky se však zviklat nedaly a stejně tak předvedly bezchybnou selekci prioritních a neprioritních cestujících, když se při začátku boardingu vytvořil před nástupním prostorem neforemný chuchvalec nikoliv nepodobný čínskému letištnímu chaosu.
Jakmile jsem se usadil na pohodlné sedačce v jednom z nových Airbusů 330, měl jsem pocit, že sedím v úplném opaku Lufthansy. Příjemný interiér v teplých barvách, velkorysé obrazovky s vysokým rozlišením, poměrně dost místa na nohy a spousta dalších příjemných vychytávek, ze kterých dýchal pocit, že tohle letadlo je dělané pro lidi a ne pro studené technokratické Němce. Navíc jsem se po skončení boardingu zaradoval, protože byla kabina zaplněná z nějakých devadesáti procent a sedačka vedle mě zůstala volná. Preventivně jsem se hned rozvalil na obě sedadla, aby si nikdo nepřesedl a užíval si krátkého pojíždění na start. Venku bylo poměrně hezké počasí, takže jsem si mohl po startu vychutnat krásnou africkou krajinu, ale krátce po nastoupání na letovou hladinu zakryla většinu výhledu oblačnost, takže jsem přesunul svoji pozornost k zábavnímu systému a občerstvení. Co se IFE týče, byly moje dojmy hodně smíšené – skvělý hardware a bohatá nabídka programů, ale až na pár filmů a několik technicky velmi dobře zpracovaných her nebylo v menu nic, co by mě zaujalo (ale pokud máte rádi filmy o ANC a Mandelovi, případně cestopisné průvodce jihoafrických zapadákovů nebo dokumenty o rugby, určitě si přijdete na své). Naopak velmi příjemně překvapilo jídlo a vůbec celý servis – k pití se rozdávají samozřejmě celé plechovky a hovězí s rýží bylo tak dobré, že jsem udělal výjimku a dal si stejné jídlo jak k obědu, tak o pár hodin později k večeři. Nechybělo samozřejmě ani pečivo, saláty, zákusky a (pro zdejší mléčné fetišisty) rozumně roztíratelné máslo. Na fotkách to jídlo možná nevypadá nijak extra, ale chuťově bylo opradu skvěle vyladěné.
Osobně mě překvapilo, jak rychle celý desetihodinový let uběhl. Když nepočítám několik turbulencí kousek od brazilského pobřeží, byl nesmírně klidný a pohodový. Palubní personál korzoval uličkami s dalším pitím, na pohodlných sedačkách se dalo celkem slušně odpočívat a cestující za mnou byl poměrně civilizovaný, takže mi nekopal do sedačky a prakticky jsem o něm ani nevěděl. Podařilo se mi navíc včas otevřít sluneční clonu, takže jsem si mohl užívat přelet přes Rio de Janiero následovaný klesáním nad překrásnými zelenými kopci poblíž Sao Paola. Kolem letiště GRU byl poměrně hustý provoz, takže bylo možné během přiblížení sledovat několik dalších přistávajících letadel seřazených v pravidelných rozestupech. A ještě jedna zajímavost – během pojíždění ke gatu jsme míjeli Boeing 777-300ER Singapore Airlines, který nedávno začal do Brazílie létat s mezipřistáním v Barceloně.
Přiznám se, že když jsme dorazili ke gatu, nechtělo se mi z letadla ven. South African Airways dostály své pověsti sympatické letecké společnosti s velmi dobrým servisem a rozhodně nebudu váhat letět s nimi kdykoliv příště. A troufám si tvrdit, že už nikdy nepoletím do JNB s Lufthansou...
Terminál v JNB
Fronta na check-in
Ano, jsme v Jižní Africe
Cesta do salónku
Palubní vstupenky
Baobab lounge
Tímhle nepoletíme
Ale tímhle už ano
Zbytek pasažérů pospává na lavičkách
Nástup na palubu
Obrazovky nepatří k nejmenším
Příjemný detail
Zajímavá kombinace
Cesta přes jižní Atlantik
První várka pití
Oběd...
...a večeře dobrovolně v tom samém podání
Letíme vlastně pořád na západ
Tady začíná Brazílie
Klesání na GRU
Čekání na přejezd runwaye
GRU-SCL, JJ8028, A320V Sao Paolu jsem měl na přestup necelé tři hodiny, ale už prvních deset minut pobytu na brazilské půdě bohatě stačilo k tomu, abych se omluvil všem italským turistům za to, že jsem je považoval za největší nepraktické pitomce a zmatkáře. Brazilci jsou totiž ještě mnohem horší, což se projevilo hned po výstupu z letadla, kdy si tranzitní cestující do Santiaga odchytla dvojice agentek, protože náš spoj odlétal z druhého terminálu a my bychom tam podle šipek přece nemuseli trefit. Reagoval jsem celkem odevzdaně a poslušně čekal, jenže to jsem nevěděl, že holky z pozemního personálu budou dalších dvacet minut nahánět skupinku pěti Brazilců, která nedbala pokynů a rozutekla se po obchodech a toaletách. Když přišel jeden, odešel druhý, třetí je začal hledat, nakonec dorazil první, a i když mu bylo jasně řečeno, aby nikam nechodil, rozhodl se zmizet někam do obchodu s oblečením. Jak tahle země bude organizovat olympiádu a mistrovství světa ve fotbale, na to jsem opravdu hodně zvědavý...
Cestou k našemu gatu (která nebyla komplikovanější než přesun ze schengenského na neschengenský terminál v Ruzyni) jsem si všimnul salónku TAM, ale doprovod byl poměrně rezolutní, takže jsem nejdřív musel s celou skupinkou dorazit k našemu gatu, abych se pak mohl sám vrátit zpátky a ještě na hodinu zapadnout do miniaturní lounge. Dal jsem si nějaké ovoce a sušenky a připojil se k internetu, ale protože byl večer, většina lidí v ČR šla zrovna spát a v Číně ještě nevstala, takže nebylo s kým dát řeč. Nakonec jsem to nevydržel a šel si sednout ke gatu, abych aspoň sledoval provoz na ploše (lounge bohužel neměla žádná okna). To se ukázalo jako velmi dobrá volba, protože sotva jsem dosedl na sedačku v nástupním prostoru, ozvalo se portugalské hlášení, ze kterého jsem pochopil, že se mám dostavit k přepážce pro odbavení. Tam pro mě měli dobré zprávy – kabina economy class byla přebookovaná, takže jsem dostal upgrade do byznysu.
Venku se sešeřilo, náš Airbus 320 konečně dorazil ke gatu, takže se mohlo nastupovat. Hromada Brazilců s patřičně tupým výrazem ve tváři začala okupovat nástupní uličku a trapně vysětlovat agentce, že opravdu ale opradu nevěděli, že teď nastupují cestující business class, ale nakonec jsem si proklestil cestu vpřed a za chvíli jsem už seděl na pohodlné široké modré sedačce. Po dvou dnech na cestě jsem začínal být trochu unavený, takže jsem si dal před odletem sklenici džusu, vybral si z nabídky jídla a začal klimbat...
Probral jsem se až během startu a několik desítek minut jsem z okna sledoval ubíhající krajinu. Nádherně osvětlenou brazilskou megapoli záhy vystřídala šňůra vesnic a městěček propojených úzkými silnicemi, jak začala pomalu převládat džungle nad civilizací. To byl také signál pro letušky, aby se pustily do servírování večeře. Přiznám se, že jsem od jídla moc nečekal, proto mě překrásně naservírované talíře se salátem a kuřetem s bramborovou kaší opravdu překvapily. Podobně kvalitně připravené jídlo jsem na regionální trati zažil naposledy snad s Aeroflotem, což je pro brazilský TAM velký kompliment.
Před přistáním jsme se dostali do poměrně silné oblačnosti a turbulencí, a já s obavami sledoval, kterak klesáme mezi horské velikány koukající skrze mraky. Na náladě mi nepřidala ani únava, která mě zasáhla s plnou intenzitou. Chtělo se mi spát, bolelo mě celé tělo a vůbec nezáleželo na tom, že sedím na široké sedačce v business class. Piloti navíc hlásí další zpoždění, protože musíme špatné počasí oblétat jinou trasou. Po přistání jsem už víceméně fungoval jenom na autopilota, takže jsem proběhl pasovkou a postavil se u pásu s výdejem zavazadel. Pozemní personál si bohužel dával načas, takže jsem tam stál ještě dalších čtyřicet minut, než můj kufr konečně vyjel. Na oči jsem v tu chvíli pomalu neviděl, nohy pomalu odmítaly poslušnost a mozek fungoval tak z jedné desetiny. V posledních záchvěvech příčetnosti jsem tedy odpískal plán počkat sedm hodin na letišti a vydal se ven, kde svítila světla letištního hotelu Holiday Inn. Dvěstě amerických dolarů za pár hodin spánku je neuvěřitelná zlodějina, ale já měl před sebou ještě hodně dlouhou cestu a potřeboval jsem fungovat. Cestou do pokoje jsem rychle nařídil na mobilu budíka, rychle jsem otevřel dveře, kufr s batohem zahodil do rohu a oblečený jsem se složil na postel. Konečně jsem někde na pevné zemi, kde se můžu aspoň na chvíli vyspat...
Čekání na Brazilce u gatu
Salónek TAM
Naše letadlo ještě nedorazilo
Nová palubní vstupenka
Na palubě
Noční Sao Paolo
Dobrou chuť!
Nekonečné čekání u pásu v Santiagu
Tak tohle jsem opravdu nečekal. Je mi jasné, že dlouhé cestování zanechá na člověku následky, ale že během posledního přeletu přestanu úplně fungovat, to pro mě byla cestovatelská novinka. A ještě jedna drobná perlička na závěr – pokud nepočítám vnitrostátní skok ze San Francisca na Havaj v 767, nepoletím už na téhle cestě žádným widebody longhaulem. Všechno to budou krátké, maximálně pětihodinové přískoky.
Zatím proletěno km: 33 624
Nálada: Nevidím, neslyším, jsem úplně mrtvej. Tak tak jsem se dopotácel do hotelu před letištěm...
Zadek: Je mi to upřímně jedno, únava je silnější než nějaké pocity na pozadí
zrovna jsem ti večer (českýho času) chtěl napsat, že je nefér nemít napsaný ještě TATL, když už letíš TPAC, ale hned ráno tu bylo 