To nejhorší z amerických vnitrostátních letů
Čtvrtý týden své cesty kolem světa jsem zahájil pěkně po čínském vzoru – prací. V pondělí ráno jsem se probudil na hotelu přibližně dva kilometry od firemní centrály a začal přemítat, kterak se tam dostanu. Byl jsem v Kalifornii, která podle tvrzení svých obyvatel (tedy alespoň těch, kteří umějí anglicky) žije zeleným životním stylem, takže byla volba jasná – půjdu hezky pěšky, abych zachránil planetu před globální ekologickou katastrofou. Bohužel už po pár krocích mi došlo, že „zelený životní styl“ v podání Američanů znamená, že si coby třetí rodinné auto koupí Prius a na parkovištích označí vedle míst pro handicapované také pár věčně prázdných fleků pro elektromobily. Takže jsem sám kozroval po chodnících kolem luxusních vil a jenom s hrůzou čekal, kdy na mě někdo z angažovaných obyvatel zavolá „neighborhood watch“, neboli americkou obdobu Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.
Z úvah o nejvíc pokryteckém státu USA mě vyrušilo pípnutí zprávy. No vida, zítra brzy odpoledne mám poradu někde v centru... a sakra, v centru Los Angeles. Takže si udělám neplánovanou leteckou odbočku a proletím se na otočku ze San Francisca do LA. A protože patří tahle trasa k vůbec nevíce frekventovaným na světě, mám na výběr neuvěřitelné kvantum společností. A protože se příslušná kapitola trip reportu měla jmenovat „to nejhorší z amerických letů“, rozhodl jsem se stylově vybrat nejlevnější spojení, které mě ale na místo dostane s bezpečnou časovou rezervou.
Jenže tady se začala situace zamotávat. Nejlevnější byl SouthWest, který nabízel jednosměrky SFO-LAX za nějakých osmdesát dolarů, jenže nejvýhodnější ceny byly za odlety brzy ráno, kdy z Novata nejezdil dvacetidolarový shuttle, takže bylo nutné k ceně přidat ještě 150 dolarů za noční taxík. Kolem deváté stál SouthWest, United a víceméně všechny ostatní společnosti plus mínus stejně – 180 dolarů za jednu cestu. Ale co, stejně jako v případě létání s Lufthansou se obětuji a čistě v zájmu trip reportu vyberu horší alternativu. Takže SouthWestem tam i zpátky, dohromady za 260 dolarů. Bez salónku, bez mil, zato s bandou typických Američanů...
SFO-LAX, WN557, B737-700Více než hodinová cesta autobusem na letiště tak nějak naznačila, na co se můžu těšit. Ranní shuttle totiž využívá spousta byznysmenů, kteří ještě mohou na sedačkách pár desítek minut dospat, místo aby kroutili volantem v zácpě. To samo o sobě není problém, jenže to by v tom samém autobuse nesměla sedět také tlustá Američanka, která velmi hlasitým nepříjemným ječákem telefonovala kamarádce. Během chvíle logicky začala hádka s kolemsedícími, kteří ji celkem nevybíravě žádali, aby se ztišila. Úroveň řevu v kabině tak velmi rychle nabyla běžné čínské intenzity a protože flegmatický řidič do občanské války nezasahoval, dalších dvacet minut se moc spát nedalo. Souboj nakonec skončil nerozhodně, protože madam evidentně došla baterka v iPhonu. S viditelnou úlevou jsem vystoupil u terminálu SouthWestu na SFO a šel hledat volný check-in kiosek.
Člověk zmlsaný asijskými pětihvězdičkovými aerolinkami a letišti si může z létání po USA dělat legraci, ale jedno se Američanům musí nechat – pokud mají možnost, tak jsou velice efektivní. Dokonce ani v ranní špičce nebylo problém okamžitě najít volný kiosek na vytisknutí palubní vstupenky a protože jsem letěl jenom nalehko (dokonce jsem nebral ani fotobatoh), trvala i následná bezpečnostní kontrola jenom pár okamžiků. Schválně jsem to stopoval a od dveří letiště k odletovému gatu jsem to zvládnul za dvanáct minut, což atakuje i moje šanghajské osobní rekordy. Brzké odbavení s sebou přineslo ještě pozitivní vedlejší efekt – měl jsem dost času na to, abych si koupil malou snídani v podobě maxisendviče, jehož kalorická hodnota atakovala výšiny nám domestikovaným Číňanům neznámé. Zbytek čekání na odlet jsem proto střídavě zápasil s hromadou jídla a střídavě vyplňoval anketní dotazník, kterým bylo podmíněné využívání bezplatného letištního internetu (a který z nějakých neznámých důvodů vyskakoval na obrazovce každých pět minut).
Kdo ještě nikdy neletěl se SouthWestem, toho určitě překvapí systém nástupu do letadla. Na palubních vstupenkách totiž není číslo sedačky (člověk si může vybrat libovolné místo podobně jako u Ryanairu), ale jenom pořadí ve frontě na boarding. Existují tři skupiny – A, B a C a v rámci oněch skupin ještě pořadová čísla. U gatu jsou cedulky s čísly, páska ohraničující frontu a obrazovky s písmenem té které skupiny. Nejdřív se samozřejmě připraví skupina A, člověk si podle cedulek najde své číslo a během několika desítek sekund je připravená naprosto spořádaná fronta, která v klidu a bez strkanic nastoupí na příslušný pokyn do letadla. Tedy takhle by to fungovat mělo teoreticky, jenže praxe bohužel naráží na „istá kulurná špecifiká“ zákazníků nízkonákladových aerolinek. Mezi vzorně seřazené frequent flyery v oblecích se tak všemožně derou zmatení důchodci, hispánští gangsteři, čínští turisté, případně typy, pro které má americká angličtina politicky nekorektní souhrnný výraz „white trash“. Zkrátka a dobře, boarding často připomíná chaotický bordel a nejinak tomu bylo i v tomhle případě.
Když jsem se konečně procpal na palubu, zjistil jsem, že budu muset začít myslet trochu strategicky. Pokud si sednu někam dopředu, tak určitě vedle sebe coby hubeňour nafasuju někoho tlustého, kdo do letadla přiběhne na poslední chvíli od stánku s hot dogy. Pokud si ale sednu úplně dozadu, hrozí mi tlusťoch nastupující někdy v polovině boardingu, který během hledání nejlepšího místa s překvapením zjistí, že dál už letadlo nepokračuje. Jako ideální se tak jevila sedačka přibližně ve dvou třetinách kabiny – dostatečně daleko od dveří, ale ne úplně vzadu. A světe div se, ono to fungovalo. Load factor byl něco kolem devadesáti procent, ale v naší řadě zůstala místa upostřed volná. Ještě bezpečnostní instruktáž zakončená tradiční vtipnou hláškou (tentokrát to bylo „těm, kteří nás sledovali, děkujeme za pozornost a ostatním přejeme hodně štěstí“) a mohli jsme odlétat, na minutu přesně podle letového řádu.
Už ani nevím, proč pro mě byl SouthWest vždy synonymem americké odboby Ryanairu. Jistě, jede podle nízkonákladového modelu a létají s ním santusáci, ale na palubě se jako v lowcostu rozhodně necítíte. Decentní rozestupy mezi sedačkami, nápoj zdarma a funkční internet (cena za připojení na segmentu LAX-SFO byla tuším pět dolarů), o tom všem se může spoustě evropských aerolinek (a nejen nízkonákladových) jenom zdát. Celý let tak měl jenom dva nepříjemné momenty – první krátce po startu, kdy byl nádherný výhled na celé letiště SFO a já si v duchu nadával, že jsem si nevzal foťák, a druhý krátce před přistáním v LAX, kdy celým letadlem zmítaly velmi nepříjemné turbulence (z nějakého neznámého důvodu mi při turbulencích na přiblížení vyhovuje mít pod sebou vodu a ne zastavěnou městskou oblast).
LAX-SFO, WN557, B737-700Porada v centru Los Angeles utekla poměrně rychle a protože do odletu zbývalo ještě několik hodin, zašli jsme s kolegy do hotelového baru sledovat živý přenos utkání play-off NBA. K americkému basketbalu neodmyslitelně patří americké pivo, takže jsme si objednali rundu Pisswateru, pardon, totiž Budweiseru, a upřeli oči na obrazovku. Krátce poté mi dorazil e-mail, že bude mít letadlo hodinu zpoždění, což znamenalo jediné – další rundu piv. Když jsem se konečně zvednul a vyrazil na taxíka, v duchu jsem poděkoval americkým sládkům, protože se z té jejich obarvené vody opravdu nedá opít. Bohužel optimismus se za několik minut změnil v celkem nepříjemný - dá se říct až nerudovský – problém. Svištěli jsme si to v carpool lane na jinak ucpané pětiproudové dálnici a já nutně potřeboval na záchod. Zastavovat nemělo smysl a ani dost dobře nešlo kde, takže jsem se jenom modlil, ať to vydržím až na letiště. Co vám budu povídat, těch několik zpomalovacích „hrbů“ před terminálem se dalo srovnat se středověkou torturou a do odletové haly jsem potupně dorazil v mírném předklonu, protože vzpřímeně už se jít nedalo. Nakonec jsem ale toalety našel a dobelhal se k nim. Neuvěřitelná úleva...
Palubní vstupenku už jsem měl vytisknutou ze San Francisca, takže jsem jenom rychle prošel skrz bezpečnostní kontrolu (scanner opět ukazoval problém dole na kotníku, takže jsem si preventivně vyhrnul kalhoty, abych bezpečáků dokázal, že opravdu nenosím po bondovsku skrytou zbraň) a usadil se na sedačky. Venku se už pomalu stmívalo a naše letadlo pořád nikde, takže jsem otevřel notebook, připojil se na poměrně rychlý bezplatný internet a začal dohánět resty v podobě nedopsaných trip reportů. Šlo to poměrně blbě, protože jsem toho měl za celý den dost a navíc všude kolem běhalo, křičelo a pištělo neuvěřitelné kvantum dětí. Z depresivní nálady mě nakonec vysvobodil Boeing, který dorazil ke gatu, což byl signál pro agenty, aby začali organizovat rychlou výměnu cestujících. Pozemní personál to zvládnul za dobu, která by odpovídala spíš hokejovému střídání, takže jsem po pár minutách procházel nástupním mostem, bohužel v doprovodu notně opilé skupiny amerických vysokoškolských studentů, kteří se s hurónským smíchem předháněli v tom, kdo hlasitěji říhne. Krkání chápu u Číňanů, u kterých to jaksi přirozeně vychází z odlišných kulturně-historických tradic, ale když něco takového provádí klasický Američan, tak jde moje kulturní tolerance stranou, protože takový člověk je prostě prase. Raději jsem proto v letadle zamířil úplně dozadu, abych seděl od chlívku co nejdál.
Večerní let byl naplněný přibližně z poloviny, takže vedle mě zůstala celá trojsedačka volná. Koketoval jsem s myšlenkou udělat si improvizovaný flatbed a natáhnout se, ale nakonec jsem ještě před startem zvolil tradiční posez u okna s hlavou opřenou o stěnu a v podstatě okamžitě usnul. O kvalitách pilotů (i o náročnosti celodenního cestování) svědčí fakt, že mě probudilo až brždění po přistání v San Franciscu. Škoda, že podobně neumím cestovat i na long-haulech – napadá mě jedna nejmenovaná německá letecká společnost, u které by se mi to velice hodilo. Ale pryč s filozofickými úvahami a rychle ven na shuttle nahoru do Novata. Měl jsem cestování tak akorát dost a těšil jsem se, že dalších 36 hodin strávím hodně daleko od všech letadel, letišť, bezpečnostních kontrol a především pasažérů.
SFO-HNL, UA73, B767-400Sotva jsem druhý den ráno dorazil do práce, přišel mi překvapivý e-mail: „Zítra ráno tě potřebujeme v Los Angeles, zařiď si letenky a potvrď, že dorazíš“. Což o to, něco takového se napíše jednoduše, ale už poměrně hůř plní, protože jsem měl ten samý den odpoledne odlétat ze San Francisca do Honolulu a pokud by mi letadlo uletělo, nestihnul bych island hopper na Guam, kde bych nestihnul linku do Seoulu a následně by mi uletělo letadlo do Južno-Sachalinsku, které létá jenom dvakrát týdně. Itinerář by fungoval jenom v případě, že by se mi podařilo změnit RTW letenku a na Havaj odlétat odpolední linkou United z Los Angeles místo ze San Francisca. Takže rychle do práce! V Číně je hluboká noc a všichni z cestovky spí, takže volám na zákaznickou linku United, zda by mi něslo itinerář upravit. Ano, uhodl jsem to správně, nešlo, protože RTW letenku vystavili pánové ze Singapore Airlines a United ji nemohou měnit. Volám tedy do Singapore Airlines, zda by nešlo letenku změnit a opět jsem to uhodl – nešlo, protože jde o let United Airlines, ke kterému nemají Singapore Airlines přístup. Naše konverzace byla na obou linkách samozřejmě výrazně delší, ale pro účely trip reportu jsem dvouhodinnový rozhovor zkrátil, aby zahrnoval vše podstatné. Poslední šanci představovala agentka cestovky v Číně, takže jsem si pro jistotu koupil refundovatelnou letenku u United na ranní let SFO-LAX a čekal, až dorazí do Říše středu první paprsky ranního slunce. Když se čínská paní konečně objevila na MSN a vyslechla mojí prosbu, uzemnila mě tvrzením: „No, teoreticky by to jít mělo, ale změnu musí schválit centrála Singapore Airlines, což pár dní potrvá.“ A tím také skončil můj pokus o změnu RTW itineráře, kterou jde podle stránek Star Alliance „jednoduše provést v kterékoliv kanceláři partnerských aerolinek“. Přes web United jsem refundoval ranní letenku a do Los Angeles potupně napsal, že to bohužel nezvládnu.
Další den kolem poledne jsem opět nastoupil do autobusu a nějakých devadesát minut sledoval, kterak se řidič pere s polední zácpou, aby konečně zastavil před terminálem United Airlines, kde bylo velmi živo. Naštěstí jsem se zvládnul procpat skrz davy lidí k Premier Access přepážkám, ale co to nevidím – hned tři kiosky zablokovala americká rodinka v sestavě „tatínek zápasí s check-inem u prvního kiosku, maminka hlídá kufry obložené kolem druhého a děti si hrají se třetím“. Na slušnou prosbu, zda by se mohli trochu posunout, nikdo nereagoval, tudíž pomohlo až důrazné upozornění od agenta TSA, který šel díkybohu zrovna kolem. Maminka s neuvěřitelně naštvaným výrazem přivolala děti k sobě a já se konečně mohl odbavit. S Premier Access palubní vstupenkou jsem zažil ještě jednu zajímavou příhodu, a to když jsem mířil s davem lidí k frontě na security. Agent, který prováděl selekci, mne celkem razantně vykázal s tím, že tohle je běžná fronta, která není pro mne. Inu, popošel jsem přibližně padesát metrů k „neběžné“ frontě a za chvíli už jsem byl v hale u odletových gatů. Počítám, že kdyby mě z první neuveřitelně dlouhé fronty neposlal agent pryč, tak tam stojím ještě dnes...
Kdo zažil lety z pevninských USA na Havaj, ten jistě pochopí, proč se mi ke gatu moc nechtělo. Letadla permanentně našlapaná americkými koupáky, svatebními cesťáky a asi miliardou kartičkářů, kteří se o upgrade rvou ještě víc než čeští euroúředníci na letu z Prahy do Bruselu. A taky že jo – na obrazovkách u gatu rotovaly aktuální informace o volných místech v letadle (nula), waitlistu na upgrade (asi třicet lidí) a stand-by waitlistu (také asi dvacet lidí), všude kolem běhaly a pištěly nezvladatelné děti a kolorit havajského letu doplňovaly zmatené mladé páry odkudsi ze středozápadu a přibližně desítka morbidně obézních důchodců na kolečkových židlích. Každý z cestujících měl v rukou minimálně tři kabinová zavazadla a způsob, kterým okupovali nástupní prostor, naznačoval, že pokud se nestane zázrak, tak budu cestovat stejně jako v čínském dálkovém autobusu s deseti kufry a cizím slintajícím miminem na klíně.
Zázrak se naštěstí stal, jelikož si nástup do letadla vzala na starost razantní černoška v uniformě United Airlines. Párkrát zvýšila hlas, několik rodinek exemplárně vyhodila a hned bylo v prioritní uličce dost místa. V United Airlines totiž před časem změnili pořadí nástupu do letadla, takže prioritní cestující dostali přednost před rodinkami s infanty, což zní na jednu stranu možná morbidně, ale na druhou stranu pochopitelně. Kdo už někdy zažil, kolik prostoru v binech dokážou zabrat nesoudní rodiče, kteří své caparty používají jako všemocnou omluvenku pro své buranské chování, ten jistě pochopí důvody, které vedly aerolinky ke změně. Na palubu jsem se tak dostal poměně brzo ještě se skupinou frequent flyerů z Polska, kteří měli dle svých slov velké štěstí, když vychytali volné sloty na bonusové letenky. Usadil jsem se, s radostí jsem zjistil, že si vedle mě sedl mladý prostorově nevýrazný byznysmen, a jenom s hrůzou čekal, co se bude dít dál.
Nebudu vás napínat – po dvaceti minutách řevu, strkanic, zmateného pobíhání a tetrisu s palubními zavazadly mi dvojí kopnutí zezadu do sedačky doprovázené několika dětskými dotazy potvrdilo mé nejhorší obavy. Přímo za mnou sedí přibližně sedmiletý chlapec a vedle něj totálně apatická matka. Při pojíždění a startu jsem tak doslova odpočítával sekundy, než bylo možné sklopit sedačku a alespoň trochu geometricky eliminovat nedobrovolnou masáž zad. Následoval servis v podobě jedné plechovky coly, možnost zvolit si jeden z několika naprosto stupidních filmových kanálů na malém displeji a čtyři hodiny úžasné nudy. Naštěstí nebyly sedačky v moc sardinkózní konfiguraci, takže jsem mohl otevřít notebook a sledovat dvě epizody Air Crash Investigation. Musím se přiznat, že ve chvílích, kdy začal hoch za mnou ječet své dětské dotazy, případně když se jeden z tlustých důchodců začal o čemsi hádat s letuškou, jsem cestujícím v televizních dokumentech trochu záviděl. Možná bych v tu chvíli opravdu raději přistával bez motorů na Azorech...
Z klesání letadla skrz hustou mléčnou oblačnost se dalo usoudit, že se blížíme k Honolulu. Když jsme se konečně prodrali pod vrstvu mraků, šly ven skoro plné spoilery a Boeing se velmi nepříjemně propadnul, což se neoběšlo bez hlasitého zaječení některých pasažérů. Naštěstí se podobný incident až do dosednutí neopakoval, ale bylo vidět, že přistání v poměrně silném větru nedělá půlce letadla dobře. Fajn, takže jsme na zemi, rychle pro kufr a znova do odletové haly na check-in, aby se mohla začít psát další kapitola trip reportu.
Cesta na letiště
Ten catering truck asi nebude potřeba...
Tímhle už jsem jednou letěl. Bohužel.
Koupáci u našeho gatu
Informace o letu
Nástup na palubu
Modrý interiér poprvé
Modrý interiér podruhé
Místa na nohy celkem dost
Čekání na odlet
Hned za námi je britské Jumbo
Občerstvení
Už tam budem?
Večerní Pearl Harbor
Konečně jsme dorazili
Čekání na kufr
Dobrou chuť!
Čeká mě dlouhá letištní noc...
Když si zpětně čtu text téhle kapitoly, musím říct, že jsem hlavně v případě SouthWestu čekal daleko horší zážitek. Jenže nízkonákladové létání v USA je něco jiného než nízkonákladové létání v Evropě a opravdu není zas tak špatné. Jasná pravidla, pohodový přístup personálu, vysoká efektivita při odbavení – o tom všem se může třeba Ryanairu jenom zdát. Evropské lowcostové peklo je z velké části způsobené již samotnými pravidly a přístupem aerolinek, ale pokud v USA zrovna nenatrefíte na buranské spolucestující, nečeká vás žádný nepříjemný zážitek. Hladoletové létání na Havaj, to je však příběh sám pro sebe. Pod kódy normálních linek se skrývají klasické koupácké lety se vším všudy a pokud bych mi měl příště vybrat, určitě bych letěl do HNL spíš z asijské strany. Hromada japonských koupáků je totiž výrazně příjemnější než hromada koupáků amerických, jenže jak se dočtete příště, nemusí to platit úplně ve všech případech...
Zatím proletěno km: 51 777
Nálada: Většina lidí je z Honolulu nadšená, ale moje nálada je na bodu mrazu. Je tu hnusně vedro, lidi jsou neochotní a navíc se nemůžu hnout z letiště, protože letím dál v pět ráno.
Zadek: Děs běs. Jenže opět za to nemůžou sedačky v letadle, ale nepohodlné lavice na letišti v HNL...
trefne srovnani
