Dlouho jsem zvažoval, jestli mám opustit relativní pohodlí hotelu Hilton v Novosibirsku a vydat se na prohlídku města, ale měl jsem Ruska i Rusů plné zuby a okolí navíc nepůsobilo nijak vábným dojmem. Zvolil jsem proto náhradní program v pořadí vana s horkou vodou, večeře z hotelové restaurace a spánek (což šlo poměrně jednoduše, protože jsem byl z neustálého přelétávání časových pásem zvyklý usnout a probudit se na povel). Ráno rychlá snídaně, check-out a žádost o taxíka na letiště. Zradu jsem začal tušit ve chvíli, kdy se mi recepční začala omlouvat, že na ten taxík budu muset celkem dlouho čekat. Podotýkám, že nebyla dopravní špička, ale jedenáct hodin dopoledne, a já byl v nejlepším hotelu ve městě. Po půl hodině čekání naštěstí zastavil před hotelovým vstupem černý mercedes a portýr mi pokynul, abych nastoupil. S velmi přátelským řidičem jsme se dohodli, že budu sedět vpředu, abych si cestou trochu prohlédnul město, a tak jsem si užíval přibližně pětačtyřicet minut vyhlídkové jízdy kolem výstavních paláců, cestu po mostě přes řeku Ob, stašidelný průjezd starou tovární čtvrtí i dlouhou cestu po výpadovce kolem transibiršké magistrály. Putování bylo navíc okořeněné divadelní estrádou na téma „řidič obvolává dalších deset taxikářů, aby přišli do práce, ale všichni jsou opilí a posílají ho do háje“ a já začal chápat, proč většina věcí v Novosibirsku funguje tak, jak nefunguje. Nakonec jsme ale bezpečně dorazili na „aeroport“ a já se odebral do mezinárodní odletové haly...
CZ6004, OVB-URC, B737-700
„Otevřete kufr a ukažte mi, co v něm máte za kus železa,“ rezolutně prohlásila děžurná obsluhující rentgen u vstupu do terminálu. Vybalil jsem pár vrstev oblečení a vytáhnul masivní železný hřeb ze staré japonské železnice, který jsem dostal na Sachalinu coby stylový suvenýr. „Što eto takoje?“ otázala se přísná paní a musel zapojit svojí veškerou ruskou výřečnost, abych vysvětlil, že jde o suvenýr a rozhodně s tím nehodlám ohrozit bezpečnost ani plynulost leteckého provozu. Naštěstí mi uvěřila a pustila mě dál, ale dál už to tak jednoduché nebylo. Přepážky check-inu na náš let ještě několik hodin nebudou otevřené, takže musím zůstat ve veřejné části. Všechny sedačky v koutě sloužícím coby čekárna už byly obsazené, ale naštěstí se mi podařilo zabrat jeden z posledních volných stolů v malé letištní kavárně a ze samoobslužného pultu vybrat několik plechovek Red Bullu. Placení u pokladny s apatickým personálem trvalo asi deset minut, což byla na jednu stranu tragédie, ale zase jsem si byl jistý, že mě u stolku nikdo otravovat nebude, protože se dámy z obsluhy víc zajímaly o klábosení mezi sebou než o hosty.
Jistým paradoxem letiště v Novosibirsku je fakt, že zatímco veškeré služby mají tragickou úroveň, mají cestující k dispozici poměrně rychlý a bezplatný internet. Čas do otevření check-inu tak díkybohu utekl poměrně rychle a já se slzou v oku naposledy otevřel necenzurované stránky Facebooku a Youtube, které v Číně bez kvalitní šifrované VPN prakticky nefungují. Povedlo se mi navíc vychytat okamžik, kdy bezpečáci otevřeli přístup do haly s přepážkami, takže jsem stál na check-inu našeho letu jako první. Měl jsem tedy alespoň teoretickou výhodu v podobě minimální fronty na pasové kontrole o patro výš. „Hurá, jsem třetí na řadě, teď už se nemůže nic stát,“ pomyslel jsem si. Jako bych v tu chvíli zapomněl, že jsem v Rusku...
Po hodině a půl čekání jsem postoupil o jedno místo vpřed a byl jsem druhý na řadě. Mezi tím stihly pracovnice pasové kontroly dvě pauzy na kafe, tři zavření všech přepážek z naprosto neznámých důvodů, a také odbavení několika desítek pasažérů zpožděného letu do Dušanbe. Snažil jsem se na celou tuhle eskapádu dívat pozitivně a radovat se z toho, že jsem se opět dozvěděl něco nového. Dosud jsem považoval za nejprimitivnější a nejtupější cestovatele italské (případně brazilské) turisty, ale jejich kolegové z Uzbekitánu nasadili laťku lidské hlouposti a nepoužitelnosti výrazně výš. Naštěstí se pak kontrola rozeběhla o něco rychleji a já mohl po dalších deseti minutách čekání projít se štemplem v pasu do tranzitní zóny s bezpečnostní kontrolou. Čekal jsem klasický průchod rámem, ale ruští inženýři instalovali do malé místnosti po americkém vzoru rentgen postavy. Samozřejmě ruský model s jezdící plotnou, který působil trochu strašidelně, ale naštěstí fungoval poměrně rychle a jak jsem se záhy přesvědčil na potemnělé toaletě, bylo ozáření v normě, protože mi moč ani stolice nesvětélkovala. Každopádně jsem se nemohl dočkat, až dám konečně Rusku sbohem, a tak jsem nastoupil do Boeingu 737 China Southern jako jeden z prvních cestujících (naštěstí byl připojený nástupní most, takže jsme nemuseli autobusem jako při letu s S7 Airlines). Evidentně jsem nebyl s podobným pocitem sám, protože boarding proběhl v rekordním čase a za chvíli už plné letadlo odstartovalo a nabralo kurz na jih, do Čínské lidové civilizované republiky.
Samotný let nebyl ničím zvláštní – venku se setmělo a zatáhlo, takže nebylo nic vidět, a občerstvení se na krátkém skoku přes hranici skládalo ze dvou pišingrů a jedné salátové okurky zabalených v krabici s logem China Southern. Teprve až při klesání k mezinárodnímu letišti v Urumqi se obloha jakž takž vyjasnila a já si oddechl, protože se pod námi objevila pestrobarevná záře čínských velkoplošných reklam – neklamná známka, že jsme pryč z ruského pekla. Po dosednutí na plochu jsme nerolovali kolem hřbitova starých letadel někam na zapadlou stojánku, nýbrž slušně a civilizovaně zaparkovali u gatu zbrusu nového terminálu. Měl jsem z čínské efektivity takovou radost, že jsem málem po vzoru papeže Wojtyly padnul po vystoupení z letadla na kolena a začal líbat zem, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel, částečně kvůli davu nevrlých ruských turistek, které si klestily cestu směrem k pasové kontrole.
A právě na pasovce mě čekalo díkybohu poslední setkání se svéráznou ruskou kulturou. U pultíku s imigračními kartami bylo jenom několik propisek, takže jsem vytáhl svojí vlastní, abych nezdržoval frontu. Vypsal jsem pár údajů, podepsal papír a chtěl vyrazit směrem k imigračnímu oddělení, ale v tom mě zastavila metráková ruská matrona a afektovaně začala rusky řvát, ať jí koukám tu propisku dát, ať nemusí čekat. S úsměvem jsem čínsky odpověděl, že jí žádnou propisku nedám, protože je moje vlastní. Madam evidentně nerozuměla a utrousila ve své mateřštině invektivu o tom, že bych se mohl taky naučit rusky. Na to jsem plynule rusky odpověděl, že ruštinu používám pouze při komunikaci se slušnými lidmi, a rychle jsem odešel od prskající ježibaby k přepážce pasové kontroly. Tam na mě ale čekal kulturní šok – už jsem si zvyknul, že při příletu do USA často vypadám a mluvím více „americky“ než zaměstnanec na pasové kontrole, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem vypadal víc „čínsky“ než mladý ujgurský úředník. Naštěstí byl chlapec velký pohodář, rychle zkontroloval mé povolení k pobytu a popřál mi hodně štěstí v Urumqi.
Takže hurá ven do fronty na taxi. Bylo něco kolem půlnoci, takže jsem nemusel dlouho čekat a za chvíli už jsem seděl v blíže nespecifikované značce vozu taxislužby, který uháněl po dálníčním přivaděči k centru města. Cílem byl malý hotel na poměrně dobré adrese, ale protože jsem byl unavený, trochu jsem ztratil ostražitost, která je pro cestování po čínských městech nezbytná. Taxík totiž zastavil před krásně nasvícenou budovou, na které byl opravdu nápis s názvem hotelu, takže jsem zaplatil, vystoupil a pobaveně sledoval rvačku čekajících Číňanů o to, kdo do taxíku nastoupí (sehnat taxíka v centru o půlnoci z pátku na sobotu je téměř nemožné, protože stejný nápad má další milión lidí). Ochranka u dveří se mě ptá, jestli jedu do hotelu, tak odpovídám, že ano, načež se mi dostane studené sprchy – tohle je karaoke klub stejného jména a hotel, který hledám, je odsud přibližně dva kilometry.
No super, taxíka touhle dobou neseženu, takže budu muset pěšky. Dostávám pokyny, kterým směrem mám přibližně jít, s tím, že se pak určitě doptám. Tak jsem s celou bagáží vyrazil na cestu potemnělými uličkami, které jenom čas od času osvítil maják projíždějícího policejního auta. Ale moment, to přece nejsou policejní auta, ale armádní lehké obrněné transportéry. Ostatně není divu – před třemi lety na tomhle místě probíhala regulérní občanská válka. A tady se projevila první výhoda západního turisty v Xinjiangu. Zatímco Číňané opravdu nemají rádi Ujgury a z opačné strany je nenávist ještě mnohem větší, západní cizinci tu nikomu nevadí a obě strany konfliktu je nechávají na pokoji, protože jim záleží na jejich podpoře. Nebyl proto problém ptát se náhodných prodavačů na cestu a po nějaké půlhodině jsem skutečně dorazil do hotelu. Na obří velkoplošné obrazovce, která zabírala snad polovinu stěny pokoje, jsem si zapnul mistrovství Evropy ve fotbale a za chvíli usnul spánkem spravedlivých...
Na letišti v Novosibirsku
Skromná večeře
Mezinárodní přílety v URC
Venku před letištěm
Fronta na taxi
Druhý den ráno jsem se vydal na krátkou prohlídku města. Zaujalo mě, že je rozdělené neviditelnými linkami na části, kde žijí Číňané, a části, kde žije ujgurská menšina, přičemž se obě populace mísí jenom minimálně. Byl to divný pocit – představte si, že procházíte klasickým čínským maloměstem se všemi proprietami, jenže najednou přejdete ulici a ocitnete se úplně v jiném světě. Po Číňanech ani stopa, nápisy okamžitě přecházejí do arabštiny a na ulici to vypadá jako někde v Pakistánu nebo Afghanistánu. Tu a tam je zaparkovaný obrněný transportér s těžce vyzbrojenou vojenskou hlídkou v neprůstřelných vestách, ale jinak se človek cítí naprosto bezpečně, protože se o něj nikdo místní nezajímá (jaká příjemná změna oproti Šanghaji, kde operují ujgurské kapsářské gangy zaměřené na turisty). Největší problém tak představovalo pouštní klima – venku sice nebyla šanghajská „prádelna“, ale stačilo ujít kilometr a dva na prudkém poledním sluníčku, aby začalo tělo dávat hodně razantně najevo, že potřebuje do stínu.
Slitování!
Centrum Urumqi
Další zajímavá cedule
CZ6973, URC-PVG, B737-700
Uběhla další fotbalová noc a já měl před sebou definitivně poslední segment cesty kolem světa – relativně krátký skok z jednoho konce Číny na druhý. Ráno jsem na recepci zaplatil účet (přibližně třetinový oproti Hiltonu v Novosibirsku) a za chvíli už mě vezl taxikář probouzejícím se městem na letiště. A protože jsme byli v neklidném Xinjiangu, nikoho nezarazila dlouhá fronta před důkladnou bezpečnostní kontrolou u vstupu do letištní budovy (a stejně tak nikoho nezarazili dva postarší Číňani, kteří proti sobě divoce šermovali rukama a hádali se o to, kdo koho předběhl). Uvnitř terminálu bylo ale lidí minimum, i když jde o poměrně rušné letiště a jeden z poměrně významných hubů China Southern (není divu, tahle provincie je mnohem větší než Střední Evropa). Během pár minut jsem dostal boarding pass a mohl projít skrze další velice důkladnou bezpečnostní kontrolu do odletové haly. Měl jsem před sebou přibližně dvě hodiny čekání, které se bohužel nedalo zkrátit žádnou rozumnou aktivitou – použitelných obchodů nebo restaurací bylo v hale minimum a u Sky Teamu už bohužel nemám status, takže jsem ani nemohl do salónku. Usadil jsem se proto na sedačku a sledoval odlety do různých exotických destinací typu KRL, KJI, AKU, HTN, případně KCA.
Za chvíli se ale u našeho gatu objevil Boeing 737, ze kterého začali vystupovat tranzitní cestující, což byla neklamná známka, že za chvíli začne boarding. Což o to, boarding začal, ale agentky se rozhodly nejdřív naboardovat právě tranzitní pasažéry, kteří se mezi tím rozutekli po celé odletové hale a trvalo dalších dvacet minut než se všechny podařilo lokalizovat a nahnat zpátky do letadla. Následně musely holky ještě zpacifikovat pár vesničanů, kteří evidentně letěli poprvé a velmi agresivně se domáhali vstupu na palubu spolu s tranzitní skupinou. Nakonec jsme ale dostali pokyn k boardingu a za dalších dvacet minut se mohly zavřít dveře a letadlo vyrazilo směr Šanghaj. Piloti udělali po startu pár ostrých zatáček nad městem, aby nabrali správný kurz pro stoupání mezi horami, a za oknem začalo další z vyhlídkových představení v podobě vysokých horských štítů pokrytých sněhem a ledovci, které ostře přecházely ve vyprahlou poušť v nižších nadmořských výškách.
Z ničeho nic se před námi objevila obrovská hradba hustých mraků, která se táhla přes celý horizont. No jo, vlastně – už jsem pryč déle než měsíc a v jižní polovině Číny zrovna vrcholí období monzunových dešťů, takže to, čím jsme (za doprovodu nepříjemné turbulence) proletěli, byl právě okaj monzunu. Jakmile se letadlo přestalo klepat, začaly letušky servírovat oběd. Poučen z předchozích cest jsem požádal o muslimské jídlo, které je pro Evropana přeci jenom stravitelnější. Kromě krabice se salátem, rajčaty a houskou jsem tak dostal pikatní kuřecí kousky s rýží. Nebyly sice úplně špatné, ale rovněž nevybočovaly z leteckého kulinářského průměru. Zbytek letu jsem střídavě proklimbal (z okna byla vidět akorát mléčná mlha) a pronadával na svojí vlastní blbost, protože jsem si nechal dát místo v řadě před nouzovým východem, kde se nedaly sklápět sedačky. Klesání k letišti PVG, které se na poslední chvíli vylíhlo z hustých mraků, jsem bral jako vysvobození a bylo mi úplně jedno, že je venku hustě prší a já nemám ani deštník. Naposledy jsem vystoupil z letadla, naposledy vzal kufr z pásu, naposledy mávnul a taxíka a po pěti týdnech na cestách vystoupil před recepcí našeho domu. Ještě vyjet dvaatřicet pater výtahem, vyhabat z hlubin batohu klíče a je to tady – jsem doma! Přítelkyně se raduje, pes se raduje ještě víc a já si začínám uvědomovat, že druhý den ráno nepojedu na letiště, nýbrž do práce.
Odletová hala
Ranní provoz nic moc
Odlet z Urumqi
Obří nákladové nádraží
Pohled zpátky na letiště
Nálepka na jídle
Dobrou chuť
Hory poprvé
Hory podruhé
Začátek monzunu
Deštivá Šanghaj
Naše letadlo u gatu
Zajímavý codeshare
Ještě obligátní hodnocení poslední části výletu - ačkoliv China Southern nedosahují kvalit S7 Airlines, je Čína jako taková civilizačně minimálně o sto let před Ruskem. Všechno kolem létání tu funguje jasně, efektivně a bez zbytečných buzerací. Urumqi a ostatně celý Xinjiang je sice velmi svérázná část světa, ale rozhodně nelituji, že jsem se tam na chvíli zastavil. Sledovat střet čínské kultury se středoasijským militantním islámem je pro západního turistu velmi zajímavý a překvapivě bezpečný zážitek. Troufám si tvrdit, že se do Xinjiangu ještě někdy podívám...
Celkem proletěno km: 74 471
Nálada: Zmatená. Nějak mi nedochází, že už jsem doma...
Zadek: Mokrej. Když jsem byl pryč, tak přítelkyně nechala nainstalovat supermoderní elektronickou toaletu s automatickým postřikem a ofukem příslušných tělesných partií.
PS: Tohle ještě není konec. Můžete se těšit na poslední kapitolu se zhodnocením celé cesty.
Super jako vždy a těšim se na závěr.
Věřím tomu, že v budoucnu někdy někdo natočí český film (zajisté v čínské koprodukci) a v něm bude stejně tak vtipně parodován sám autor tohoto TR 
