Island byl v našem cestovatelském žebříčku hodně vysoko. Loňské "koupácké" lety z Prahy jsme nevyužili a tak to dlouho vypadalo bledě. Navíc letmý pohled na ceník půjčoven aut šance vůbec nezlepšil, spíše naopak. Island už není tak drahá země jako před nějakými deseti lety - už je jenom drahá... Nicméně mi to nedalo a ve volných chvílích jsem surfoval po webech islandských půjčoven, letenkách a nejrůznějších fórech a diskuzích. Náš výlet nabral na vážnosti, když se naskytla možnost půjčení terénního auta za solidní cenu a tak jsme se pustili do letenek. Několik dní hledání a kombinování vyústil jeden lednový večer v bookovací seanci. Shodli jsme se na nejlepší variantě a vzduchem lítaly jenom čísla karet a termíny. Nakonec nám přistál v mailech routing Praha - Manchester - Keflavik - Kodaň - Vídeň a dva zaplacené hotely k tomu. K teoretické přípravě jsme měli spoustu času a musím říct, že zatím k žádné jiné cestě jsem nepročetl tolik cestopisů a diskuzí jako k Islandu. A že to bylo příjemné čtení. Dokonce i ta změť písmenek, které říkají islandština, mi postupně dávala smysluplná slova a některé místní názvy jsem si vzdáleně zapamatoval...
Ostrava - Praha
IC 1010 Regiojet / obsazenost kupé 100 %, obsazenost vlaku 80 %
Ampz [CZ-RJ]
22. května konečně nastal den D a v poledne vyrážíme směr Praha. Šestimístné kupéčko bylo plné a ve zbytku vlaku to vypadalo podobně. Naše dva kufry zabraly polovinu odkládacích ploch, ale nakonec jsme se všichni nějak vměstnali. Dokonce i paní, která si spletla číslo vagonu a seděla na špatném místě. Snad poprvé, co jsme jeli Regiojetem nebylo žádné zpoždění, spadlé troleje nebo bouřka na trati. Praha nás přivítala nepříjemným deštěm a rozestavěnou Fantovou kavárnou. Před nádražím byl celkem nepořádek, samotné stanoviště Airport Expressu mizerně označené a navíc přijel běžný autobus bez odkládacích míst na bagáž. Shodli jsme se, že na cizince to musí udělat moc pěkný první dojem. Někde to jde ale i hůř, jak jsme se přesvědčili později v Kodani.
Praha - Manchester
Easyjet U2 1802 / obsazenost 95 %
Airbus A319 G-EZWB
Na letišti jsme měli celkem dost času. Náš spoj měl plánovaný odlet až před devátou večer a tak jsme si prošli letiště, chvilku pobyli na vyhlídkové terase, nakoupili poslední zásoby za český peníz a dali i nějakou tu večeři. Odbavení bez problémů, na bezpečnostní kontrole jsem si poprvé zapípal. Easyjet má přidělená sedadla takže se nekonal žádný boj na palubě a nástup proběhl celkem spořádaně a rychle. Mezi cestujícími převládali postarší Angličané. Letadlo se naplnilo skoro do posledního místa. Vyprovázeni zapadajícím sluncem jsme se odlepili vstříc nevšedním zážitkům. Trošku vzrušení nám přinesla jedna paní z předních řad, která přibližně v polovině letu zkolabovala. Hned u ní byly všechny letušky a letušáci a na řadu dokonce přišel i přenosný kyslíkový přístroj. Paní asi neunesla kapitánovo hlášení o blížících se turbulencích. Všechno ale dopadlo dobře a naše teorie, kam všude můžem divertovat, jestli to bude se sanitníma fanfárama nebo snad za doprovodu stíhaček, vzaly rychle za své. Až do přistání ji pak kontrolovala každá letuška nebo steward, co šel kolem, a vždy se usmáli nebo přinesli vodu. Tomu se říká profesionální přístup. V Manchesteru jsme přistáli s mírným předstihem, vyzvedli zavazadla a hurá na hotel. Měli jsme objednaný Bewley´s hotel hned u letiště. O bezplatný transfer je množné zavolat zdarma přímo z příletové haly a do pěti minut jsme už seděli v pohodlné dodávce. Při checkinu jsme si ještě objednali transfer zpátky na letiště a hurá na kutě.
Večerní odlety z Prahy
Naše mašina
Západ slunce na zemi...
... a ve vzduchu
Přistání v Manchesteru
Zaparkováno vedle exotického Titan Airways
Manchester - Keflavik
Easyjet U2 1805 / obsazenost 90 %
Airbus A319 G-EZUD
Ráno nás na letišti čekalo celkem nepříjemné překvapení. Nejdřív jsme minuli dlouhé fronty u přepážek Jet2, abychom se zařadili do minimálně stejně dlouhé fronty Easyjetu. Do odletu zbývalo něco přes hodinu a půl, ale rozsvíceno bylo nějakých osm přepážek a jedna prioritní, tak jsem si říkal, že to půjde rychle. To jsem ještě netušil, že z těch přepážek fungují jenom tři. Asi jsou tady na to zvyklí a postupně vyvolávali jednotlivé lety a posílali je na priority boarding. O to, abychom neusnuli, se starala jedna Angličanka před námi, která si chtěla pořád povídat a jak fronta postupovala, navázala kontakty na všechny strany kolem sebe. Nakonec došlo i na nás a k našemu štěstí zavolali náš let k přepážce hned vedle. Jako první jsme odevzdali bagáž a hurá do další fronty k bezpečnostní prohlídce. Tady systém předbíhání nefungoval podle jednotlivých letů, ale podle času odletu. I zde jsme se dočkali, ale i přes fast track jsme se zdrželi dobrých 20 minut. Opět jsem si zapípal a poprvé jsem si vyzkoušel i tělesný scanner. Shledáni bezpečnostně neškodnými jsme se dali na úprk ke gatu. Proplétání přímo skrz obchody není zrovna nejpříjemnější a Manchesterské letiště si u nás získalo další minusové body. Svižným krokem jsme dorazili až k našemu gatu, rychlá kontrola palubenek a pak čekání asi deset minut v nástupním prstu, než nás pustí do letadla. Na seznam minusových bodů přibývaly další položky... Bylo jasné, že odlet na čas se konat nebude, ale to nás až tak netrápilo. Kapitán se omlouval a kvůli hustému provozu jsme nabrali sekeru půl hoďky. Obsazenost opět vysoká a kromě anglických důchodců byly vidět mladší ročníky a dokonce i dva krajany jsme slyšeli. Původně plánovanou snídani na letišti jsme si dopřáli až v letadle. Zjistil jsem, že moje karta není stavěná na placení v jedenácti kilometrech nad zemí, ale pár eurobankovek všechno urovnalo. Island nám připravil podmračené a deštivé přivítání. Po dosednutí jsme si prohlídli snad ten nejzapadlejší kout letiště a nakonec jsme to zaparkovali na dohled sněžným pluhům hodně daleko od terminálu. Kapitán ohlásil malé problémy na letišti, a že budeme nějakou dobu čekat. Vedle ještě postával oranžový kolega z Londýna, jinak byl provoz na dráze nulový. Po půl hodině se náš stroj opět rozjel a pomalu jsme se blížili k terminálu. Z okýnka bylo krásně vidět, jak letiště opouští jeden Icelandair za druhým. Minimálně dvanáct mašin se štosovalo na dráhu a opouštělo domovský přístav. Řídící na věži se tou dobou určitě nenudili. Konečně se uvolnilo místo i pro nás a my mohli s více než hodinovým mankem vstoupit na islandskou půdu.
Tímhle nepoletíme, jenom si krátíme dlouhou chvíli v nástupním prstu
Dobří koupáci se vracejí
Poslední rozloučení se sluncem
První setkání s Islandskou půdou
Při exkurzi po letištní ploše jsme minuli řídící věž...
... i připravené pluhmistry
Tlačenice u terminálu
Keflavik - Keflavik (tarif Round The Iceland)
Blue Car Rental / obsazenost 50 %
Dacia Duster 1.5 dCi 4x4
K vypůjčení auta jsme si dali dostatečnou rezervu a tak nám zpoždění na letišti moc nevadilo. Ještě jsme zvládli nakoupit tekuté zásoby v duty free a vyměnit nějaké drobné. Víc nepříjemný byl drobný déšť, vítr a zima. No, ale je potřeba si zvykat hned od začátku. Vyfasovali jsme skoro nové auto s nájezdem nějakých čtyř tisíc kilometrů. Hned v prvním Bonusu jsme nakoupili čerstvé zásoby a zamířili na nejznámější islandské atrakce. Prvním cílem byl Geysir. Po cestě jsme zvládli ještě krátkou zastávku u kráteru Kerið. Déšť moc neustával a tak jsme se u Geysiru ani moc nezdržovali. Vůně po zkažených vejcích ale v nás zůstala hodně dlouho. Na nedalekém Gullfossu jsme se zdrželi více, ale i tady stav promočenosti pomalu stoupal. A asi poprvé tady zaznělo heslo celého výletu: mohlo to být moc krásné, kdyby svítilo sluníčko. Po prvním vodopádu míříme na jih. Déšť pomalu ustal a tak si užíváme Seljalandsfoss dokonce i s náznakem modrého nebe. Vody se ani tak nezbavíme, ale projít si vodopád i z druhé strany nejde odmítnout. Na seznamu dne zbývá poslední vodopád Skógafoss. Cestou míjíme informační centrum k sopce Eyjafjallajökull. Její jméno si zapamatoval určitě nejeden letenkář. U Skógaffosu jsme si udělali krátkou vycházku k dalšímu vodopádu nad ním a nakonec se rozhodujeme rozbalit stan a přenocovat v přilehlém kempu. Překvapivě je nás takových bláznů více. Opět prší. A prší celou noc, až je ráno všude kolem nás jedno velké jezero.
Kráter Kerið
Stokkur - jediný pořádně činný gejzír
Gullfoss
Seljalandsfoss z jedné strany...
... a z druhé strany
Letenkářova noční můra
Zakončení prvního dne u Skógaffosu
K druhému dni mám v deníku poznačeno následující - prší, prší, jedeme, prší... O nějaké turistice nebyla vůbec řeč, a když zrovna nepršelo, tak pořádně lilo, a když nelilo, tak chc...o. Ještě ráno jsme měli snahu navštívit Dyrhólaey, ale přijeli jsme moc brzy a bylo ještě zavřeno. Černá pláž ve městě Vik mohla být moc pěkná, kdyby svítilo slunce... a tak to pokračovalo celý den. Nesvázáni žádnými rezervacemi hotelů jsme se rozhodli hned několikrát změnit plány a hledat slunce na východě. V národním parku Skaftaffel jsme se marně domáhali ubytování, ale chatka na kopci s krásným výhledem na lávové pole (kdyby nepršelo) už nefungovala. Vyzbrojeni předpovědí počasí z místního infocentra pokračujeme dál na východ. Cestou pouze vybíháme vyfotit si ledovcovou lagunu Jökulsárlón a rychle zpátky do auta. Stupeň promočení atakuje maximum. Úprk za sluncem se nakonec vydařil a hned, když jsme se zabydleli v útulné chatce v kempu v městečku Höfn, ukázalo počasí svou lepší stránku.
Černá pláž ve Víku
Realita druhého dne
Tady se musíme vrátit
Probudili jsme se do slunečného rána a rozhodli jsme se, že projedem východní fjordy. Původně v plánu vůbec nebyly, ale když je pěkně, je třeba toho využít. Cesta to byla opravdu parádní. Po levé straně zasněžené vrcholky hor a po pravé straně rozbouřené moře, uprostřed cesty sem tam nějaký ten šutr... Stejně úžasná byla horská zkratka č. 939. Šotolinová cesta se pěkně vlnila a jeden slepý horizont střídal druhý. Info tabule říkala, že jsme zvládli převýšení nějakých 512 m a stoupání až 17 %. Cesta byla otevřená teprve týden a na výšce sněhu to bylo znát. U jezera Lagarfljót jsme si udělali vycházku k nejvyššímu vodopádu na Islandu s názvem Hengifoss. První vodopád za slunce byl fajn...kdyby tak nefoukalo... Nenechali jsme si ujít ani jedno z nejvýchodnějších osídlení na Islandu – Seyðisfjörður. Cesta se klikatila sněhovými pláněmi a na pozadí modré oblohy jsme se nestačili kochat. Městečko na konci stejnojmenného fjordu si žilo svým vlastním ospalým životem a co se děje na druhé straně kopců, je asi moc nezajímalo. Stylově jsme si dali zmrzku a vyrazili zase zpátky. Završením báječného dne byla koupel ve volně přístupném bazénu 5 km daleko od nejbližší civilizace. Kromě dvou poláku, kteří za chvíli odjeli, jsme tam byli úplně sami.
Směr severovýchod
Na cestách je možné potkat cokoliv, hlavně ovce, ptáky a sem tam i šutr...
Východní pobřeží
Zajímavé umění ve vesnici Gledivik
Sopka před námi
Zkratka Oxi
Cestou k Hengifossu bylo několik menších vodopádů
Hengifoss
Cesta k fjordu Seyðisfjörður
Cíl na dohled
I kostelík tady mají - asi jako všude, kde bylo aspoň jedno stavení
Čtvrtý den opět sliboval pěkné počasí (to znamená bez deště) a našim plánem bylo vyrazit po cestě 85 dál na sever. Cesta to byla příjemná a první auto jsme potkali až po poledni ve vesnici Langanesbyggð. Offroadovou výpravu k majáku na severovýchodě jsme zhruba v polovině cesty vzdali, když naše rozdrkotanost z neoficiální cesty přerostla únosnou mez. Nicméně útesy tam byly parádní. Navštívili jsme i nejsevernější vesnici na Islandu Raufarhöfn vzdálenou jen 2,5 km od polárního kruhu. Dalším plánem bylo sjet dolů k vodopádu Dettifoss, pokud bude cesta průjezdná. Bohužel nebyla a tak jsme změnili routing na Húsavík. Jedno z větších měst na severu žije velrybami a turistů tady rapidně přibylo. Rychlá procházka a už si to míříme k jezeru Mývatn. Celá oblast kolem jezera nabízí hned několik turistických lákadel a na hustotě provozu to bylo znát. Nejdříve jsme prozkoumali typicky drnové domky ve Staðarbrautu a pak už se naložili do teplé vody přírodního koupaliště Jarðböðin. Severní obdoba profláknuté Modré laguny nabízela příjemný relax po náročném cestování a vůbec nevadil ani typický zápach zkažených vajec. Dokonce jsme tady potkali i oné dva poláky z předchozího koupáckého zážitku. Pro tento den jsme se rozhodli, že navýšíme skóre v přespání ve stanu. Náš vyhlídnutý kemp byl ale totálně pod vodou a sněhem a tak jsme byli rádi za přilehlý guesthouse. Letos jsme tady byli teprve druhými návštěvníky.
Směr sever
Pobřeží u Langanesbyggu
Husavík - centrum velrybářských výprav
Žhavá země před námi
Přírodní termály
Geotermální elektrárna
...
Znaven dlouhým dnem jsem se snažil usnout co nejdříve. Vesměs se mi to i dařilo a tak jsem pohrdl i nabídkou studeného a teplého pitiva. Přistání načas, celý let byl bez problémů. Na letišti jsme si vyzvedli bágly, koupili celodenní jízdenku a vlakem vyrazili na hlavní nádraží odložit si zavazadla do našeho hotelu. 
