Sardinky z OkinawyČas od času se tady v diskuzích probírá, kde na světě se dá ještě naposledy proletět s některými raritními typy letadel. Přiznám se, že se zájmem sleduji diskuze a trip reporty o tom, jak se létá v Il-96 nebo třeba v prastarém Boeingu 707 a autorům reportáží často závidím, protože na některé lety jsem příliš málo rusofilní a z jiných zase diskvalifikovaný rodinným původem. Když jsem ale viděl zprávu, že ANA do března 2014 vyřadí poslední létající Boeingy 747-400D, nemohl jsem jinak – proletět se na palubě nejméně běžné verze jumba (vyrobeno pouhých 19 kusů pro ANA a JAL, tj. necelá polovina toho, kolik se vyrobilo legendárních SPček), s velmi krátkým doletem (při plném počtu cestujících a carga pouze 2900 km) a naprosto neskutečným počtem sedaček (565 v konfiguraci 542Y + 23C) je pro leteckého nadšence prostě povinnost. A tak jsem začal plánovat…
Schéma rozmístění sedaček na palubě
V době, kdy jsem začal řešit logistiku celé operace, létalo svérázné jumbo z Tokia do dvou pravidelných destinací – na sever do Sappora a na jih na Okinawu. Vzhledem k pověstné kvalitě pivovarů na ostrově Hokkaidó bylo první volbou logicky Sapporo s tím, že bych se vrátil zpátky po zemi (což je samo o sobě dobrodružství, protože se přes den musí dvakrát přestupovat a závěrečný segment šinkansenem vede skrz železniční stanici Fukušima). Jenže co čert nechtěl, na severu Japonska už začala zimní sezóna a já se setkal s něčím, co důvěrně znám z Macaa – víkendovou kapacitu všech hotelů vyprodaly cestovní kanceláře, které ji následně nabízely v rámci předražených (a hlavně „voseroidních“ jak říkáme my pankáči) výletních balíčků. No dobrá, takže Sapporo si nechám na jindy a poletím na Okinawu, tam jsem také ještě nebyl.
Otevírám rezervační systém ANA, zadávám itinerář a z výsledné ceny kolem třiceti tisíc korun českých v economy jsem málem dostal infarkt. Nedá se nic dělat, budu muset cestovat jako Číňan. Na WeiXinu (důvod, proč dal Facebook za WhatsApp tolik peněz) datluju dotaz do cestovní agentury a hned mi přichází nabídka China Eastern a Shanghai Airlines na segmenty PVG-OKA a HND-SHA za ani ne poloviční cenu. A protože ANA nabízí na určité nevytížené lety cizincům speciální slevu, dokoupil jsem jednosměrku OKA-HND za částku, na kterou je český cesťák zvyklý spíš u Ryanairu. Manželce jsem nahlásil, že se jdu proletět na Okinawu, což odkývala bez většího zájmu. Teprve za pár dní zjistila, že japonská Okinawa je vlastně čínský Chongsheng, který patří mezi velice módní dovolenkové destinace zámožných Číňanů, a začala lehce vrčet, ale naštěstí se mi povedlo situaci uklidnit poukázáním na předpověď počasí s tím, že do takové zimy a větru by ani Japonce nevyhnal.
PVG-OKA, MU287, A320Jedno pozdně-podzimní čtvrteční dopoledne jsem tak odeslal poslední maily a ještě před obědovou výtahovou zácpou sjel z naší kancelářské budovy dolů do stanice metra. Cestu na letiště metrem a maglevem jsem už absolvoval tolikrát, že jsem mozek přepnul na autopilota a nechal se unášet davem, což se ukázalo jako taktická chyba, protože jsem se probral v půlce přechodové chodby na terminál 2, ze kterého létají spoje Star Alliance. Jenže tentokrát poletím s China Eastern, členem Sky Teamu, který má svoje hnízdo na „jedničce“. Do původní budovy letiště PVG se podívám tak jednou za dva roky a pokaždé mě překvapí, že sice vypadá navenek hodně podobně jako nová „dvojka“, ale uvnitř je členěná hodně archaicky s minimem volného prostoru (tímto ještě jednou děkuji Air France za změnu konfigurace sedaček v 777 na 3-4-3, která mě definitivně utvrdila v tom, že mám změnit alianci a létat civilizovanějšími spoji). U mezinárodních přepážek China Eastern naštěstí nebyla moc velká fronta, takže jsem během pěti minut dostal palubní vstupenku a po krátkém intermezzu na pasovce a bezpečnostní kontrole jsem se protáhnul úzkou uličkou mezi obchody obskurních značek k liduprázdnému gatu 28.
Jistě, dalo se očekávat, že ve čtvrtek ve dvě odpoledne mimo turistickou sezónu nebude létat moc koupáků, ale na palubní vstupence jsem měl relativně vysoké pořadové číslo, tak mě opravdu zajímalo, kam všichni cestující zmizeli a jestli náhodou neví něco víc než já a nenastupují do letadla někde na druhém konci letiště. Naštěstí se ale žádná zrada nekonala a nějakých dvacet minut před začátkem boardingu se začali ze všech koutů trousit cesťáci doslova jako švábi na pivo. Trochu mě zarazilo, že většina z nich nevypadala moc lokálně ani čínsky, spíš šlo o jednu z mnoha národnostních menšin historicky pocházející z ostrovů kolem Taiwanu. Nástup na palubu tak proběhl překvapivě civilizovaně, nikdo se nepopral v uličce, neplival na podlahu a dokonce i příruční zavazadla skončila slušně seřazené v binech. A co víc, protože jsme letěli směrem do oceánu, netýkaly se nás problémy s přehuštěnými koridory nad čínskou pevninou, takže start proběhl přesně podle letového řádu.
Čas od času musím letět s China Eastern na vnitrostátních linkách, kde servírují naprosto nepoživatelné pokrmy, a proto mě pokaždé překvapí obrovský skok v kvalitě jídla i servisu na mezinárodních trasách. Ochucená rýže s hovězím s hráškem patřila k výraznému nadprůměru a svérázný design „hrábla“ (kombinace lžíce s vidličkou, kterou letušky rozdávaly místo hůlek) zase potěšil oko nejednoho domácího kutila. Jedinou vadou na kráse celého letu tak byla palubní zábava v podobě několika velmi nudných dokumentárních filmů a písníček pokleslých estrádních umělců promítaných na vyklápěcích monitorech nad sedačkami. Když se nad tím ale zpětně zamyslím, ona úmyslná programová plytkost celkem rozumně eliminovala trapasy, které se čas od času v čínských dopravních prostředcích stávají (nezapomenutelné jsou v tomto směru čínské státní železnice, které dva měsíce promítaly na obrazovkách v rychlovlacích film Unstoppable o splašeném nákladním vlaku bez posádky, který drtil vše, co se mu postavilo do cesty).
Po nějakých dvou hodinách letu jsme začali klesat skrze hustou hradbu mraků k letišti Naha a mě překvapilo, že nedošlo na vyčkávací kroužení, ale mohli jsme přistávat hned „z první“. Letecký přístav na Okinawě má totiž jenom jednu runway, která musí obsloužit jak civilní, tak vojenské lety a operuje velmi blízko své maximální kapacity. Když se konečně z husté mléčné mlhy vynořily obrysy zelených kopců, opřel se do nás celkem nepříjemný boční vítr, se kterým měli piloti při podrovnání evidentní problémy a když jsem viděl, jak pod námi ubíhají metry betonu, aniž bychom dosedli, čekal jsem každou chvíli plný kotel a go around. Nakonec ale čínští orlové nebes (zřejmě po vzoru svých kolegů u Travel Service) doslova přišpendlili mašinu na runway, následovalo razantní brzdění a za chvíli už jsme pojížděli směrem k impresivní letištní budově.
Ale pozor, zrada. Ten nádherný barák se spoustou nástupních mostů patřil k vnitrostátnímu terminálu, takže jsme z ničeho nic zastavili někde na kraji letiště a potupně přestoupili do autobusu, který nás odvezl k jakési bílé garáži. Z chování ostatních cestujících jsem pochopil, že jde o mezinárodní terminál s pasovou a celní kontrolou, a rezignovaně jsem vstoupil dovnitř. Během několika sekund se titěrná čekárna doslova našlapala lidmi, kteří se snažili vyplnit imigrační formuláře, jelikož jsme je nedostali v letadle. Na mě už nezbylo místo u pultíku, takže jsem ten svůj vyplňoval opřený o nástěnku, kde komiksové postavičky kraba a ufona vysvětlovaly evakuační plán budovy. Uniformovaná úřednice na pasovce vypadala evidentně překvapeně, když zrovna z letadla China Eastern vystoupil běloch, a jala se zkoumat můj pas, odkud že vlastně pocházím. Rozhodl jsem se použít jednu z mála japonských frází, které znám, a s úsměvem jsem prohlásil, že jsem Čech. To byla taktická chyba. Paní se evidentně ulevilo, také se usmála a spustila na mě vodopád hovorové japonštiny. Naštěstí pochopila můj totálně zmatený výraz, bez řečí nalepila do pasu vstupní potvrzení a anglicky popřála příjemný pobyt. Následně jsem ještě čekal dvacet minut u celníků, než hezky pojaponsku prolustrovali všechny potenciální čínské pašeráky, ukázal, že v tašce mám maximálně pár triček a foťák s notebookem, a mohl jsem jít hledat konečnou monorailu.
Jestli mě na Japonsku něco štve, tak je to pro ne-Japonce totálně nelogický a zmatený způsob značení a design map, který spíš než orientační schéma připomíná divoký rauš zfetovaného kreativce. Nastudoval jsem si proto před příletem mapu, takže jsem věděl, že hotel bude hned vedle stanice monorailu. Bohužel už ale nejsem nejmladší, takže jsem zapomněl, jak se ona stanice jmenuje a kolikátá je v pořadí. Pamatoval jsem si jenom to, že jsem si říkal, že se mi něco takového bude snadno pamatovat. U automatu na jízdenky jsem v záchvatu zoufalství prošel celou trasu a neustále dumal nad tím, který název stanice by mě teoreticky měl nejvíc zaujmout. Nakonec jsem to risknul a koupil si lístek na Asahibashi, protože právě pivo Asahi patří k mým oblíbeným. Světe div se, ona to opravdu tahle stanice byla a já mohl s úlevou odevzdat na recepci Hilton Doubletree pas s kreditkou, abych se mohl zacheckovat.
Výběr destinací teda nic moc
Tady bude check-in
Některé cedule jsou opravdu zajímavé
Nákupní korzo ke gatu
Dopoledne nikde nikdo
Společný prostor pro tři gaty
Náš Airbus 320 je připravený
Sedačky jsou klasika
Velmi dobré jídlo
Poměrně skromná budova mezinárodního terminálu
Klasická japonská večeře na hotelu
OKA-HND, NH124, B747-400DVenku bylo pořád hnusně, takže jsem rezignoval na nějaké chození po městě a raději si objednal lehkou večeři z hotelové restaurace. K mému překvapení ji přinesl mladý americký pikolík a já pochopil, že Okinawa nebude patřit k příliš tradičním japonským regionům. To se ostatně potvrdilo i ráno, když jsem jel monorailem zpět na letiště a mohl si pořádně prohlédnout silně „poameričtěnou“ architekturu a také americko-japonská vojenská zařízení vedle letiště. Musím každopádně smeknout před mariňáky, kteří během druhé světové ostrov dobývali, protože bojovat v nepříjemném kopcovitém terénu nebyl rozhodně žádný med. Militaristické úvahy přerušilo zastavení monorailu na letištním terminálu a já poslušně následoval dav Japonců mířící k vnitrostátní odletové hale. Zastavil jsem se až na křižovatce, která dělila živou řeku na dva proudy – jeden k přepážkám Japan Airlines a druhý do části terminálu vyhrazené pro ANA. Značení s nějakými cizinci nepočítalo, a tak bylo nutné přelouskat směrovky v kanji. Sice se říká, že tradiční čínské znaky mají víceméně stejný význam v Japonsku i v Číně, ale kulturní odlišnosti mnohdy způsobí komické situace. Japonské znaky pro nouzový východ znamenají v čínštině něco ve stylu „opravdu velká huba“ a název japonských aerolinek ANA se dá přeložit jako „celý den prázdno“, což je obzvláště pikantní, pokud to vidíte napsané přímo na letadle a zajímáte se o procenta obsazení leteckých linek.
Výhled z hotelového pokoje
Čekání na monorail
ANA Airlines. V čínštině je to vtipné...
Teď už ale honem na letiště. Usměvavá pracovnice u přepážky mi předala palubní vstupenku a lámanou angličtinou mi vysvětlila, že nástup do letadla začíná dvacet minut před odletem a že let bude úplně zaplněný. Otázal jsem se, jestli těch skoro 600 lidí stihnou za 20 minut naboardovat a odpovědí mi bylo ujištění, že to většinou stíhají za čtvrthodinu. Prostou matematikou jsem zjistil, že to znamená usadit přibližně dva cestující za tři sekundy, a hlavou se mi začaly honit šílené úvahy o strojovém pochodu dělníků z prastarého filmu Metropolis. Plný očekávání jsem dorazil na konec terminálu, kde byl společný nástupní prostor pro několik gatů, a už z dálky mě překvapilo, jak nesmírně organizovaným dojmem všechno působilo. Nepředstavujte si to tak, že by byla všude hromada zábran a pásek na směrování davů lidí – spíš se všichni chovali tak nějak slušně, nedělali bordel, nestavěli ostatním kufry do cesty, v klidu seděli a čekali, až dostanou pokyn k nástupu. Naše jumbo už se plnilo palivem pro zpáteční let a já si s mírným zklamáním přečetl registračku a zjistil, že bohužel nepoletíme strojem, který
před časem unesl šílený cestující, a kdyby ho nepřemohla posádka (respektive její zbytek, který unikl bodným zraněním), zkusil by s ním podletět pod slavným Rainbow Bridge.
Těch odletů je na můj vkus až moc
Čekárna u gatu
Tímhle poletíme
Palubní vstupenka na japonský způsob
Přesně ve čtvrt na dvanáct se otevřely brány pro nástup do letadla a lidé se začali svižně řadit před kontrolními turnikety, u kterých sami přikládali kódy na čtecí plochu. Soudě podle frekvence potvrzujícího pípání drželi agenti u gatu tempo přibližně jeden člověk za sekundu a já se nemohl dočkat, až zjistím, co se bude dít na druhém konci nástupního mostu u dvojice dveří do letadla. K mému překvapení jsem tam ale nenarazil na žádnou dopravní zácpu a v klidu prošel až ke svojí sedačce. Ten boarding opravdu nevypadal nijak démonicky, ale byl brutálně rychlý a efektivní – ať už šlo o japonskou rodinku, zájezd pár stovek školáků nebo byznysmeny v oblecích, všichni svižně a v klidu došli ke svému místu, okamžitě dali miniaturní příručák do binu a hned se posadili. Největší bordel způsobila skoro až na konec trojice tlustých Američanek, které afektovanými pištivými hlasy zjišťovaly, kde že sedí a asi desetkrát si mezi sebou prohazovaly bagáž. Pro klid západní civilizace ale musím přiznat, že to nakonec Japonci za patnáct minut nestihli, protože hláška „boarding completed“ přišla až v minutě sedmnácté.
Interiér byl ze staré školy
Ale místo na nohy celkem ušlo
Miniaturní biny Japoncům stačí
Přesně na čas jsme pak odrazili od gatu a kolem dalšího 747-400D zamířili k dráze. Tam zrovna přistávalo několik stíhaček, které evidentně trénovaly okruhy, ale naše čekání nezabralo ani pár minut a za chvíli už zabrala čtveřice motorů na plný výkon. Zaujala mě svérázná odletová procedura, kdy jsme nejdřív ostře nastoupali pár set metrů a poté několik dlouhých desítek sekund kličkovali podél pobřeží ve stejné výšce. Nakonec ale motory opět zaburácely a stoupání opět pokračovalo. Do Tokia to byly ještě dvě hodiny letu, a tak jsem začal trochu víc věnovat pozornost výbavě interiéru. Na první pohled šlo o čisté devadesátky – sedačky bez IFE (pouze promítací plátno vpředu na přepážce), žádná moc velká elektronická výbava, ale zároveň nebyla nikde vidět žádná šílenost, o které se vyprávějí historky na spoustě leteckých serverů. Rozložení sedaček bylo totiž klasické 3-4-3, prostor na nohy zcela standardní a jediné, co na palubě chybělo oproti dálkovým verzím, byly velké galley na přípravu a skladování jídel. Dokonce i na horní palubě chyběla obligátní zadní kuchyňka, místo které se vešlo ještě několik řad sedadel ekonomické třídy. V tomhle směru to byla celkem nuda, protože šlo o řešení na bázi čisté optimalizace a japonské disciplinovanosti, a tomu koneckonců odpovídalo i občerstvení v podobě jednoho kelímku s pitím.
Momentka z plochy
Stejný model u vedlejšího gatu
Vojácí trénují
Pohled na letištní budovu krátce po startu
Kličkování podél pobřeží
Ten pohled z okna se neokouká
Dobrou chuť přejí ANA
Nepříjemné turbulence ohlásily začátek klesání k letišti Haneda, kde předpověď slibovala nízkou oblačnost, déšť a vítr. Což, o to, já byl v suchu a kromě klepání letadla mi mohly být strasti japonského podzimu ukradené, ale v myšlenkách jsem si vybavoval zmrzlého a zmoklého kolegu flyingblue, který byl ten den shodou okolností na Hanedě spottovat a kterého jsem požádal, aby mi udělal pár fotek z vyhlídkové terasy, jak se na správný trip report sluší a patří. Jenže to jsem podcenil dvě zásadní věci – odolnost českého spottera, který se nějaké přeháňky jen tak nezalekne, ale hlavně provoz na letišti HND, kde byly v permanenci hned tři dráhy – jedna pro odlety a dvě paralelní pro přílety (jak jsem se mohl přesvědčit při improvizovaných závodech na přiblížení mezi naším jumbem a letadlem Japan Airlines, které jsem sledoval z okénka). Nakonec jsme dorazili k opačné straně terminálu, než zrovna flyingblue stál, takže si musel dát nedobrovolnou sportovní vložku a po krátkém sprintu nafotit aspoň pár záběrů. Já mezitím počkal, než většina cestujících vystoupí, ještě naposledy si nafotil interiér a dal se do řeči s vedoucí kabiny, se kterou jsme zamáčkli nostalgickou slzu nad koncem jedné éry letectví (jumba jsou mezi posádkami evidentně hodně oblíbená a budou jim chybět, což je věc, se kterou jsem se setkal i u posledního letu 747 Singapore Airlines).
Sychravé počasí bylo dobré akorát tak na to, aby člověk někam zapadnul do hospody, na čemž jsme se s kolegou spotterem shodli prakticky hned, jak jsme se potkali u východu pro cestující. A protože jsme oba dva byli klasičtí „gaijini“ bez znalosti japonštiny, zvolili jsme snadné a jednoduché řešení v podobě turistické pivnice Ginza Lion v centru města. Pravda, cesta byla značně dobrodružná, protože je metro z letiště organizované stylem „každý lichý vlak zastavuje v sudých hodinách jenom v každé třetí stanici, ale pokud je na dveřích obrázek pokémona a zrovna kvetou sakury, tak občas zastaví i v každé druhé stanici“. Nakonec jsme ale do hospody dorazili, já si objednal guláš s točeným Sapporem a za zvuků řízné německé dechovky jsme živě rozebírali letecký byznys.
Jedno z menších letišť na trase
Před přistáním na Hanedě
Cestující spořádaně vystupují
Miniaturní kabina první třídy poprvé...
...a podruhé z opačného úhlu
Poslední sbohem
Zatímco já jsem si hověl v suchu a teple Boeingu, chudák flyingblue běhal po terase, aby mohl udělat aspoň tyhle fotky
HND-SHA, FM816, B757-200Zbytek pobytu v Japonsku se držel víceméně tradičního schématu. Protože se blížila zima, vyrazili jsme s kamarádem domestikovaným Čechem do Kawasaki na umělou sjezdovku (opět s dobrodružným přiblížením na místo, protože jsme si dali sraz daleko za městem a najít, co najít – hlavně stihnout, tu správnou kombinaci příměstských vlaků byl pořádný oříšek. Večer pak tradiční kombinace malebných hospůdek a barů na Shinjuku a Shibuye, tentokrát spíš na pohodu, protože jsem musel ráno letět zpátky do Číny. Bohužel i přes nemalou snahu jsem se nedokázal v Hilton Shinjuku vyhrabat na zaplacenou snídani, a tak jsem notně hladový procházel liduprázdnou podzemní chodbou od hotelu ke stanici metra a utěšoval se pomyšlením, že se najím v salónku ANA. Teprve až na letišti (při pohledu na solidní frontu u přepážky Shanghai Airlines) mi došlo, že vlastně neletím se Star Alliance a potupně jsem skončil u sendviče a džusu z místní samoobsluhy. Jenže tím kulinářské peklo toho dne teprve začalo…
Postel v Hiltonu na Shinjuku
Schody z metra do terminálu
Knihy a drogy. Skvělá kombinace!
Seděl jsem u gatu asi pět minut, když se na pojížděčce za oknem objevil obstarožní Boeing 757 v červenobílých barvách Shanghai Airlines a zakotvil u našeho nástupního mostu. Ještě rychlá kontrola registračky a smůlu mám i tentokrát – do flotily Shanghai Airlines totiž patří i poslední vyrobený 757 a já ve skrytu duše doufal, že naši linku poletí právě tohle letadlo. Nějaká výrobní čísla však vůbec nezajímala zbytek čínských cestujících posedávajících a pokrkávajících na sedačkách kolem. Už na první pohled bylo jasné, že vzali hromadně útokem letištní duty free shopy a že se při nástupu rozpoutá bitva o místa v binech. A taky že jo. Když jsem viděl tlačenici u kontroly palubních vstupenek, kterou se rezignovaní japonští agenti ani nepokoušeli řešit, radši jsem svojí tašku preventivně hodil pod sedačku a pobaveně sledoval, kterak se přibližně stovka neurvalců snaží hrát leteckou verzi oblíbené logické hry Sokoban (pro ty později narozené dodávám, že jde o simulátor dělníka ve skladu, který šoupe těžké bedny z místa na místo).
Boarding nakonec trval lehce přes půl hodiny a oddechl jsem si teprve až po startu, kdy jsme nabrali západní kurz kolem hory Fuji. Jenže pak se začal servírovat oběd, který připomínal… no, snad ani nebudu rozebírat, co připomínal. Jediné, co se dalo z hmoty na tácu jíst, byl oschlý ananas a gumový puding, ale zbytek by zasloužil spíš nálepku „Biohazard“ a ne „Shanghai Airlines vám přejí dobrou chuť“. Ostatně fotka mluví za vše. Nakonec se nade mnou slitovalo aspoň počasí, protože se vstupem do čínského vzdušného prostoru zmizely i poslední zbytky mraků a z okna bylo možné sledovat siluetu šanghajských mrakodrapů v oranžovém podvečerním slunci. Zřejmě i proto nám na letišti Hongqiao nepřidělili nástupní most, a tak jsme museli do terminálu potupně autobusem. Inu, chtěl jsem šetřit, tak jsem dostal přesně to, co jsem si zaplatil.
Letadlo z Číny právě dorazilo
Interiér opět nic moc
Po půl hodině se konečně všichni usadili
Tohle opravdu ne, přátelé...
Přistání v Šanghaji
Když se na tenhle výlet zpětně podívám, tak rozhodně nelituji, že jsem se raritním jumbem proletěl. Pravda, čekal jsem možná trochu něco jiného a exotičtějšího, ale dostalo se mi obrovské lekce z japonské efektivity a organizovanosti. O to víc mě mrzí, že s definitivním koncem „domestic“ verzí Boeingů 747 a zrušením projektu 787-3 žádné podobné japonské velkokapacitní letadlo na nebi hodně dlouho neuvidíme. Kéž by jednou někoho napadlo udělat podobnou verzi Airbusu 380-1000…