Severní vítr je krutý, aneb cesta až na kraj světa

[Lkprak]

Nejočekávanější část nejočekávanějšího letošního trip reportu je tady a já jí hltal se stejnou vášnivostí, jako kdysi Foglarovky nebo později memoáry Lubomíra Štrougala (čímž ovšem nechci posledně jmenované jakkoliv srovnávat s díly pánů Čočíka či Foglara).

Není co dodat, o nějaký hlubší rozbor nebo vyvolání zajímavé of topic diskuse se tady určitě pokusí někdo kompetentnější, já si jen při čtení tohoto trip reportu vzpomněl, jak jsem při letošní návštěvě Rovaniemi zatoužil se někdy jet podívat ještě dál na sever. Všechna ta "rázovitost" je daní za to, že si z těchto krajů odnáší člověk zážitky na celý život.

A ještě jednu poznámku mám - asi nejen já bych v tomto případě přivítal odkaz na nějaké album (třeba na Rajčeti), kde by bylo více fotek z tohoto výletu. Klidně bez jakéhokoliv ladu a skladu, komentářů, popisků, nebo nároků na kvalitu, neboť zrovna tady by mně fotodokumentace tak nějak obzvláště zajímala.

[P.B]

Perfektní trip report. A také se přimlouvám za větší galerii fotek z Resolute

[alesesl]

Vyborny TR. Sever Kanady je vzdycky fascinujici a rozmanity. Jelikoz jsem v Kanade pobyval pres 7 let, nikdy jsem na severu nebyl, odrazovaly me ceny letenek. Diky za foto celou dokumentaci vyletu. Tise zavidim.

[Alexx]

Těším se na další/poslední díl jak malý Jarda . V pátek vyrážím, slovy autora, co by sváteční cestovatel na výlet na Kanáry. Tak jsem zvědavý na srování s Resolute, po přečtení dosud napsaných dílů mám pocit, jako bych tam byl.

[persona]

Moc hezké pokračování exotického cestopisu. Těším se na závěr.

[cocik]

Uz to mam skoro dopsany, zejtra to snad nahodim Na zaver bych se radsi netesil, cesta zpatky stala dost za houby (19 hodin v letadle plnym Indu)

[Tony Smoke]

Uz to mam skoro dopsany, zejtra to snad nahodim Na zaver bych se radsi netesil, cesta zpatky stala dost za houby (19 hodin v letadle plnym Indu)

ty vies ako navnadit citatela

[cocik]

Strastiplný návrat přes půl světa

„Mnozí měří jen podle úspěchů a neúspěchů, a nevědí, jak blízko k sobě mají hodnoty prožitků.“
Reinhold Messner


Můj pobyt v Resolute se nezadržitelně blížil ke svému konci – dal jsem si poslední večeři s geofyziky (tentokrát jsme měli eskymácký hamburger, kde v hlavní roli místo plátku hovězího masa figuroval kus jakéhosi točeného salámu, což nabízí otázku, zda znají Eskymáci server Mimibazar) a ještě než jsem odešel nahoru zabalit si věci, zaslechl jsem dvojici turbovrtulových motorů a sledoval, kterak nad Resolute přelétá ATRka First Air na lince z Arctic Bay. Super, takže letadlo i piloti tady jsou, to se člověku hned usíná líp…


Letadlo, kterým se mám vracet, právě přelétá Resolute


YRB-YAB, 7F883, ATR-42 Combi
O pár hodin později (záměrně nepíšu ve čtyři ráno, protože slova jako ráno nebo večer ztrácejí v krajích věčného polárního dne smysl) jsem se vzbudil, sbalil posledních pár věcí do batohu, a sešel dolů do společenské místnosti počkat na eskymáckého hotelového manažera, který mě měl odvézt na letiště. To byl také jediný kritický bod mého plánu, protože kdyby se chlapec neukázal, musel bych nějak sehnat číslo na letiště a zavolat jim, ať chvíli zdrží letadlo a pošlou pro mě někoho s pickupem nebo aspoň sněžným skútrem. K mému překvapení se ale šéf ukázal přesně ve smluvený čas, hodil mi kufr dozadu do dodávky a popojel o pár domů vedle, kde měl čekat zaměstnanec First Air, se kterým měl také dohodnutý transport. Chvíli čekáme, nikde nikdo. Zatroubíme, pořád nikde nikdo. Bušíme na dveře, všude mrtvo. Po deseti minutách máchnul šéf rukou s tím, že se ten člověk dostane na letiště jinak a na můj vtip, jestli náhodou nevyspává kocovinu, velmi vážné odpověděl, že tohle nepřipadá v úvahu, protože pro místní panuje v Resolute poměrně přísná prohibice (pochopil jsem, že alkoholismus si vybírá mezi Eskymáky krutou daň, podobně jako mezi severoamerickými indiány).

Cestou na letiště jsme zabředli do debaty o létání a letadlech. Tedy, debaty – spíš šlo o fundovaný turistický výklad ve stylu „Vidíš támhle ten sráz? Tak tam spadnul před pár lety Boeing First Airu, hrozná tragédie. A tahle planina na druhý straně? Tam už spadly dokonce tři mašiny, když v mlze a větru nemohli piloti najít runway…“. Polární speciál seriálu Letecké katastrofy naštěstí ukončila odbočka k letištní budově, kde jsme zaparkovali hned vedle značky „zákaz vjezdu sněžných skútrů“. Uvnitř terminálu byla jenom dvojice agentů, kteří si vzali můj kufr a vytiskli mi palubní vstupenky s tím, že do Arctic Bay poletíme jenom dva pasažéři. Druhým cestujícím byla usměvavá dáma středního věku z místní samosprávy, která zrovna vešla do letištní budovy a hned se začala zdravit se všemi kolem. Odposlechl jsem i kousek zajímavé debaty s jedním z pilotů Twin Otterů Kenn Borek Air, který na dotaz, zda dnes letí s cargem do osady Eureka, jenom lakonicky pokrčil rameny a mezi zuby procedil: „no, pokusím se“.


Opuštěné letadlo na ploše


Letiště zvenčí


Tyhle značky nebudou na jihu příliš populární


Uvnitř terminálu


Pozor, lední medvěd! Pohov!


Za prosklenou stěnou se mezitím připravila naše ATRka k odletu, a agenti dali pokyn k nástupu cestujících (respektive usmáli se a prohlásili „evidentně jste tu všichni, takže můžete jít do letadla, šťastnou cestu“). Na palubě jsme se dočkali krátkého přivítání, rychlé bezpečnostní instruktáže a hned se šlo na start, protože mělo od severu co nevidět přijít špatné počasí. Startovali jsme směrem od moře a potom táhlou pravou zatáčkou nastoupali nad Resolute a pokračovali přes zamrzlou zátoku přímo k Arctic Bay. Na chování letadla bylo poznat, že letí prakticky prázdné, což si piloti evidentně užívali. Umoudřilo se i počasí a hodinový přeskok přes moře se proměnil v nádherný polární vyhlídkový let, kdy jsem mohl z okna obdivovat obrovské trhliny v ledovém příkrovu, zanedlouho pásmo odlamujících se ker a konečně i temně modré moře. Pravda, některé věci bych raději neviděl, třeba když piloti hodně ostrou zatáčkou zapadli pod úroveň útesů nad Arctic Bay, aby letadlo srovnali na finále krátké štěrkové dráhy.


Letiště vypadá jako šedá šmouha


Velmi minimalistická kabina


Přelet sněžných plání


Malé občerstvení


Malé občerstvení






Pár polárních krajinek


YAB-YFB, 7F883, ATR-42 Combi
Když jsem čekal uvnitř letištní chajdy v Arctic Bay, začal jsem si připadat trochu jako horolezec, který se vrací z náročného výstupu. Najednou mi lidé kolem připadali takoví obyčejní, hodně odlišní od svérázného civilizačního mixu v Resolute. Překvapila mě také papírová krabice v rohu místnosti popsaná vzkazy cestovatelů ve všech možných jazycích, mezi kterými nechyběla ani exotická slovenština. To už ale venku skončilo tankování a dvanáct cestujících se vydalo po schodech k letadlu, které je mělo odvézt do – z pohledu kanadského severu – civilizovaného Iqaluitu. Měl jsem štěstí, protože sedačka vedle mě zůstala prázdná, takže jsem pod ní hodil batoh a pohodlně se uvelebil u okna. Startovali jsme opět směrem nad moře, ale tentokrát jsme nad útesy zatočili opačným směrem a za chvíli vlétli do husté bílé mlhy, kterou čas od času proložila menší turbulence. To ale letušce nebránilo v servírování snídaně – podávala se bulka s máslem a sýrem, jogurt a samozřejmě i nezbytné plechovky pomerančového džusu, protože jak říkají eskymácké babičky, kdo nebude mít dost vitamínu C, toho sežere lední medvěd.


Čekání na náklad v Arctic Bay


Bedna mnoha jazyků


Dobře maskovaná vesnice


Oblétávání útesů


Opět polární krajinka


Snídaně


Vzhledem k tomu, že byla za oknem pořád jednolitá bílá mlha, strávil jsem většinu letu do Iqaluitu v polospánku (přiznejme si, že pokud člověk sedí pár metrů od motoru ATRky, tak se usíná dost blbě) a probral se, až když začalo klesání k Iqaluitu. Akorát jsem zaregistroval obrovskou řeku plnou vody z tajícího sněhu hned za plotem letiště, a pak už jenom rytmické mlácení kol do spár mezi bloky betonu na přistávací dráze. Dorazili jsme přesně podle letového řádu, což znamenalo přibližně dvouhodinovou přestávku, než budu pokračovat na jih do Ottawy…




Před přistáním v Iqaluitu


YFB-YOW, 7F861, B737-400 Combi
Zatímco při cestě do Resolute se o přeložení zavazadel postarala automaticky aerolinka, tentokrát museli všichni tranzitní cestující vzít svoje kufry z pásu a odnést je bezpečákům, kteří je poslali skrz rentgen, než je opět přijali jako zacheckované zavazadlo. Ze začátku jsem tenhle systém nechápal, ale když jsem viděl, jak se agent ptá každého cestujícího, kolik veze zbraní a munice, a následně všechny flinty kontroluje, tak mi došlo, že k tomu budou mít aerolinky své důvody. Trochu stydlivě jsem tedy odpověděl, že žádné zbraně nevezu, hodil kufr na kolečkový dopravník a odešel skrz bezpečnostní kontrolu do prostoru „tryskového“ odletového gatu, který byl už z velké části zaplněný lidmi, co čekali na odlet linek Canadian North a First Air do Iqaluitu, které odlétají přibližně patnáct minut po sobě. To ostatně vytvořilo komickou situaci při boardingu, který začal ve stejnou chvíli, a bylo velmi zábavné sledovat, kterak se pracovníci aerolinek snaží roztřídit zmatené cestující nejdřív do správné fronty a pak i do správného letadla (protože se po kontrole palubních vstupenek obě dvě fronty opět promíchaly na schodech). Napadlo mě, že bych z legrace nastoupil do letadla Canadian North, ale strach z odhalení a následného vyloučení z přepravy byl nakonec silnější, a tak jsem poslušně vystoupal po vratkých schůdkách do toho správného Boeingu.


Náš Boeing právě dorazil


Kolega od Canadian North


Nástup do letadla


Poslení sbohem letištní budově


Více než tři hodiny v Boeingu 737 Combi byly prakticky identické s letem z Ottawy – dokonce i stewardka u přední přepážky byla stejná a stejná byla i její stylová bezpečnostní instruktáž v britské angličtině. Cestující se opět povedlo rozesadit tak, že většina prostředních sedaček zůstala volných, ale k jídlu se tentokrát neservírovala snídaně, nýbrž oběd v podobě velkorysé porce vynikajícího hovězího s rýží, kterou o hodinu později doplnil teplý čokoládový koláč (chtělo by se mi napsat jako od babičky, ale chutnal spíš jako od Babici). O jediné větší vzrušení se tak postaraly klapky na křídle, které začaly v určité poloze během finálního přiblížení silně vibrovat a třást celým letadlem. Něco podobného jsem v Boeingu ještě nezažil, ale letuška měla na tváři stále nenucený úsměv, který měl daleko od natrénovaného „musím se smát, ať cesťáci nepoznají, že mám strach“. Nakonec ale piloti navolili ještě větší klapky, vibrace díkybohu přestaly, a zbytek přistání proběhl bez incidentů. A co to nevidím – k vedlejšímu gatu zrovna dorazil „sesterský“ Boeing Canadian North, se kterým jsme se potkali před pár hodinami v Iqaluitu. Celkem by mě zajímalo, jestli si piloti obou aerolinek někdy dávají tuhle trasu jako závod…


Velmi dobrý oběd


Přelet ledových ker


Ottawa z výšky


Opětovné shledání s Boeingem z Iqaluitu


YOW-ORD, UA4108, ERJ 135
V Ottawě byl příjemný slunečný podvečer a všechno fungovalo jak má, takže jsem vzal z pásu kufr a zavolal si auto z Hilton Garden Inn. Těch pár stovek metrů jsme zvládli během chvíle, stejně jako bezproblémový check-in a já prakticky hned ze dveří pokoje zamířil do sprchy, protože už jsem měl ten den cestování až po krk. Sedm hodin čistého času v letadle, dvě mezipřistání, dalších několik hodin strávených čekáním na letištích, a to všechno na vnitrostátních letech po nejkratší trase mezi Resolute a Ottawou – tohle se člověku povede snad jenom v Rusku a v Kanadě. Za chvíli se navíc začalo za oknem smrákat, takže jsem roztáhnul závěsy a užíval si západu slunce a skutečné černé tmy (je fascinující, jak tyhle zdánlivě samozřejmé každodenní věci můžou člověku chybět). Bohužel tělo bylo změnou osvětlení dokonale zblbnuté, takže jsem následující hodiny strávil neustálým usínáním a probouzením se, což mělo k příjemnému spánku daleko. Zabral jsem až těsně nad ránem, což bylo přesně tak akorát, aby mě budík hodně drsným způsobem přivítal do nového dne. Nevadí, vyspím se v letadle, beztak mám zarezervované dobré místo v economy plus. Ještě se pro jistotu podívám do mailu, jestli se něco neděje v práci, a bum – your United Airlines flight was changed. Takže odlétám až o hodinu a půl později (hurá, můžu ještě chvíli spát), ale z Chicaga poletím jiným letem, který má volné jenom prostřední sedačky vzadu v economy. Utrousil jsem pár peprných slov na adresu Jeffa Smiseka, šéfa United Airlines a ještě chvíli jsem si pospal, nejspíš v marné naději, že tohle všechno byl jenom zlý sen.

Bohužel nebyl, což se mi potvrdilo, jakmile jsem dorazil na letiště a nafasoval palubní vstupenky s nějakými obskurními čísly řad. Trochu mi spravil náladu systém zavedený na hlavních kanadských letištích, kdy člověk projde imigračním oddělením USA ještě před odletem, a přílet se tak uskuteční na vnitrostátní terminál (opravdu vynikající věc). Pak už šlo všechno víceméně ráz na ráz – posadil jsem se na lavičku před gatem, s vypětím všech sil jsem se nasoukal do miniaturní kabiny ERJ, pobaveně sledoval, jak se o to samé snažil silně obézní Američan o dvě řady předemnou. Víceméně včas jsme odrazili od gatu, všemožnými oklikami kvůli rozkopaným pojížděčkám dorazili na runway a vzlétli vstříc Chicagu.


Terminál letiště v Ottawě


Letecké muzeum poblíž Ottawy


Počasí nic moc


Klesání nad Chicagem


Hustý letištní provoz


Trochu jednolitá sestava


ORD-SFO, UA673, B757-200
Hodnotit hladoletový segment v regionálním jetu nemá příliš velký smysl stejně jako nějak komentovat věčně přecpané letiště v Chicagu. Trvalo mi půlhodinu, než jsem labyrintem chodeb a podchodů dorazil aspoň k salónku United Airlines, kde jsem si dal rychlou svačinu, vypil jednu colu a pokračoval v přesunu k odletovému gatu. A tady se ukázala pozitivnější stránka United – u dveří letadla stál totiž postarší šedivý kapitán, každého osobně pozdravil na palubě a dal mu kartičku s fotkou a parametry Boeingu, kterým jsme měli letět. Po usazení cestujících navíc kapitán předvedl v interkomu vynikající uvítání spolu s detailním popisem trasy našeho letu i počasí, které nás na cestě potká (tušíte správně, nad Skalistými horami jako vždy oblačno a turbulence). Přibližně v půlce (hlado)letu se kapitán znovu ozval s tím, že si máme všichni pečlivě prohlédnout ony letecké kartičky a dva šťastlivci, kteří na nich mají jeho podpis, vyhrávají láhev dobrého vína. Nevím, jestli je něco takového u United poslední dobou pravidlem (já jsem to ještě nikdy nezažil), ale rozhodně šlo o příjemné zpestření pobytu na palubě.




Momentky z letiště v Chicagu

V San Franciscu panoval nádherný slunečný podvečer, který jsem si hodně dlouho nemohl užít, protože jsem se asi 45 minut zaseknul u pásu při čekání na zavazadlo (zrovna tahle část letiště je hodně poddimenzovaná). Potom jsem o patro výš chytil hotelový shuttle, ve kterém jsem byl jediný cesťák (zbytek pasažérů tvořily posádky United a Virgin America) a na recepci Hiltonu si vyslechl příjemnou větu „upgradovali jsme vás do Executive Suite“. Ubytování to bylo pěkné, zvlášť pro leteckého nadšence, protože jsem měl z okna nádherný výhled na finále dvojice drah 28L a 28R, kam dosedalo jedno letadlo za druhým. Dostavil se i faktor napětí, a to ve chvíli, kdy se nad zátokou objevil Boeing 777-300ER společnosti Asiana. Bude dlouhý, bude krátký, nebo si to pilot včas rozmyslí a provede go-around? Naštěstí z toho bylo učebnicové přistání, čímž jsem zakončil svojí spotterskou epizodu, objednal si od pokojové služby večeři a šel spát…


Výhled z okna hotelu




Relativně slušné ubytování


SFO-ICN, SQ15, B777-300ER
Druhý den dopoledne jsem se v hotelovém minibusu opět potkal s piloty a letuškami Virgin America, a trochu jim záviděl, protože měli před sebou relativně krátké skoky, zatímco na mě čekalo 19 hodin v economy class. Pravda, bylo to v první řadě economy class Singapore Airlines, což je jedna z těch nejlepších možných variant (jak jsem se ostatně přesvědčil i na check-inu, kde jsem dostal palubní vstupenku orazítkovanou „priority #1“, která zaručovala rychlejší bezpečnostní kontrolu), ale pořád to byl pěkný kus cesty. Uklidňoval mě pocit, že let přes Seoul do Singapuru bude civilizovaný, protože na palubě budou jenom slušní Korejci a pár tichých Singapuřanů. Jenže když jsem dorazil k odletovému gatu, spatřil jsem apokalypsu. Několik desítek indických rodinek s rozmazlenými dětmi všech věkových rozmezí, které pobíhaly a řvaly mezi sedačkami. Tímto jsem se také mohl rozloučit s prioritním nástupem do letadla, protože pokyn „preboarding pro rodiny s malými dětmi“ znamená, že se na palubu nahrne dvacetičlenný zástup příbuzných coby doprovod desetiletého školáka.


Letadlo Singapore Airlines u gatu v San Franciscu


Opravdu tam to razítko je

Ale zůstaňme pozitivní. Na trojsedačce u nouzového východu jsme se sešli já, relativně sympatická starší Američanka, a decentní Singapurec, přičemž všichni jsme měli namířeno do Singapuru, což znamenalo výhru v jackpotu, protože jsem nenafasoval ani tlusťocha ani otrapu. Bohužel hned přes uličku se rozesadila indická rodinka s kojencem a výrazem, že oni jsou ti nejdůležitější lidé na světě, kteří nemusí brát na nikoho ohled. To se projevilo hned po startu, kdy začal infant kvičet jako polední siréna v kladenské Poldovce a ve chvílích klidu místo spánku třískal hračkami o stěnu, aniž by to u rodičů vzbudilo jakoukoliv reakci. Obézní indický tatínek se ze sedačky zvedal jenom sporadicky a evidentně zastával názor, že jeho kasty se netýkají zákony společenské natož fyzikální, protože ve chvíli, kdy piloti zahlásili blížící se turbulenci a hodně razantně přikázali posádce, aby přerušila servis a připoutala se, rozepl milý Ind pás, postavil se a začal něco kutit v binu nad našimi hlavami. Turbulence to byly poměrně silné, protože měl co dělat, aby se udržel na nohou, ale stále vytrvale ignoroval letušku, která seděla dva metry od něj a křičela, ať se okamžitě posadí. Představa, že mi na hlavě přistane stodvacetikilový blbec nebo jeho dvacetikilový přecpaný příručák, nebyla nic moc, ale než jsem se rozhoupal k tomu, abych začal řvát společně s letuškou, zapracovala Deus ex machina. Letadlo poskočilo, tlustý Ind ztratil balanc a zřítil se na opačnou stranu, kde seděl zbytek jeho rodiny. Přistání to bylo pro obě strany evidentně bolestivé, protože vzduchem prolétlo pár tlumených nadávek a výtržník se okamžitě posadil, připoutal a až do Seoulu sekal dobrotu.


První z dlouhé řady jídel

ICN-SIN, SQ15, B777-300ER
Jestli jsem si myslel, že hůř už nebude, následující segment mi ukázal, jak šeredně jsem se mýlil. V Seoulu jsme vystoupili z letadla, udělali pár kroků k bezpečnostní kontrole, vystáli frontu, prošli rentgenem, vyjeli po eskalátorech o patro výš a posadili se na sedačkách, abychom mohli nastoupit do toho samého letadla (chápu, že pravidla jsou pravidla, ale tohle by se mělo nějak zoptimalizovat). Bylo vidět, že se trochu změnila skladba cestujících. Indové zůstali, ale zmizeli Korejci, které nahradily skupinky Rusů z dálnovýchodních oblastí. Další komplikace nastala u dveří do nástupního mostu, ke kterým se sjíždělo po eskalátorech. Letadlo totiž ještě nebylo připravené přijmout cestující, takže všichni čekali před dveřmi, ale eskalátory neustále lifrovaly dolů další a další odbavené pasažéry, takže dost reálně hrozilo, že si lidé začnou šlapat po hlavách. Naštěstí jeden z Korejců s vysílačkami cosi zařval a eskalátory se zastavily dřív, než se z nás stal protlak.

Bohužel ani na palubě se situace nezlepšila. Už z dálky nás vítal kojencův řev a na svá místa jsme se málem nedostali, protože si indická rodinka rozložila věci ze zavazadel po celém širokém okolí. Korejskou letušku vystřídala Singapurka, které podobné chování evidentně nebylo po chuti, ale vrozená slušnost a firemní směrnice ji donutily zachovat vlídný výraz a trpělivě prosit rodiče, aby věci uklidili. Do toho přichází hlášení kapitána, že let bude trvat něco kolem šesti hodin a většinu času bude „weather“, což je v těchto končinách eufemismus pro turbulence. Po startu proto začal hodně svižný servis a sotva jsme dojedli večeři, začalo letadlo poskakovat a divoká mazurka mu vydržela pomalu až do Singapuru. Otřesy letadla navíc inspirovali tatínka hlučného infanta a spolu s malým ďáblem začali společně mlátit chrastítkem do rytmu turbulencí. Jenže finále teprve mělo přijít. Nějakých dvacet minut před přistáním totiž děcko ztichlo, což nevěstilo nic dobrého. A když už jsme měli runway v dohledu a piloti právě dávali velké klapky, ozvalo se „ugh, ugh, ugh…ughrblééééé“ a hromada zvratků ohodila dítě, Inda, sedadlo i přední stěnu, kde ještě před chvílí visel basinet. Dalších 10 minut do zastavení před gatem jsme se sousedy komunikovali kosmonautskými hlasy, protože jsme si kvůli příšernému smradu museli zacpat nosy. Jistě uznáte, že po něčem takovém byla půlhodinová fronta na taxík, který mě měl odvézt do Hiltonu na Orchard road, jenom drobná nedůležitá epizoda.


Oblétání oblačnosti po startu ze Seoulu


SIN-PVG, SQ832, B777-300 ER
Pobyt v Singapuru jsem pojal víceméně jako odpočinkově-ozdravný, abych aspoň chvíli neměl před očima kabinu letadel, monitory zábavního systému nebo tvrdé sedačky na letišti někde v Horní-Dolní. Zamířil jsem proto celkem logicky na ostrov Sentosa, kde stojí největší skydiverský větrný tunel na světě. Ostatně jak jinak si nejlíp odpočinout od rachotu leteckých motorů, než že se člověk na hodinu zavře do prosklené trubky, kde rachotí dvousetkilometrový hurikán, a nedobrovolně tříská hlavou o plexisklo (no dobře, hlavou v karbonové helmě). Protože byl víkend a všude kolem chodila spousta diváků, dohodnul jsem se s instruktory a část tréninku jsme věnovali čistě blbnutí, které si kromě nás užívaly i děti za sklem.

Jestli někde existuje oáza pohody a klidu, pak je to třetí terminál letiště Changi v neděli ráno. Většina letů do Evropy i Austrálie už dávno odletěla a obchodní klientela volí většinou odpolední a večerní lety. Check-inem a pasovkou jsem prošel během tří minut, v obchodě koupil dvě velké tašky plné čokolád coby dárky pro kolegy v práci, a šel se nasnídat do salónku Singapore Airlines. U našeho gatu bylo na lavičkách relativně hodně volných míst, což znamenalo, že bude let plný maximálně tak z poloviny. V praxi to znamenalo, že jsme se o trojsedačku podělili jenom dva a servis s pitím i jídlem postupoval pěkně svižně. Zlepšilo se také počasí, takže jsme jenom krátce po startu museli oblétnout pár lokálních bouřek, ale jinak nebylo po turbulencích ani památky. Dokonce ani na imigračním oddělení v Šanghaji nebyla fronta, takže jsem se celkem logicky začal strachovat, protože jsem si evidentně vybral všechno štěstí a někde se mi to vrátí. A skutečně – jenom o pár kroků dál byl totiž pás, u kterého svítilo číslo našeho letu, a na který vyjel můj kufr. S prioritními nálepkami. Po padesáti minutách čekání.Vítej doma, cestovateli!


Definitivně poslední tác s jídlem


Trochu divoký routing, běžně se lítá přímou trasou


Přemýšlím, jak tenhle trip report nějak stylově zakončit a ocenit trpělivost p.t. čtenářů, kteří se mnou alespoň virtuálně prožili všechny ty příjemné i nepříjemné okamžiky. Co třeba jednou hezkou písničkou s leteckou tematikou?

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=dHXAs59F6Ow[/youtube]

[whiskey]

toto celkom funguje...
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=SRW0DXOd-pM[/youtube]

[persona]

Krásné zakončení dlouhého putování. Děkuji za sdílení zážitků.

[Xoroxoxoxoxoso]

Jsem tady na fóru nový, ale čočíkovy reporty mě hned upoutaly. Hltám je jako hladový pes (skoro díky tomu uvažuji nad tím jestli nemám taky něco menšího sepsat ). Super práce a těším se na další

[cocik]

Pratele, chtel jsem vam podekovat za podporu a prizen - 15 tisic precteni je celkem dost

A abyste vedeli, ze na vas myslim, a ze jsem ochotnej prinaset i urcity obeti, tak na vas chystam batuzkarskej trip report. Uniformu ceskejch batuzkaru, kalhoty Rejoice, tady v Asii asi nesezenu, ale jinak si samozrejme vezmu na zada bagl, koupim akcni letenky a pujdu nezavisle poznavat svet

[prodejce]

a v jakém termínu se to uskuteční? Pokusil bych se navrhnout nějakou opravdu pěknou, zajímavou, neotřelou, velmi akční, nepříliš pohodlnou, prostě krosnovou letenku.

A nezapomeň přibalit vlastní bagr! Jíst dhál lžicí půjčenou někde na ulici není to pravé ořechové.. každý správný cestovatel s vlastním domečkem na zádech má svojí lžici.*

EDIT
* moje babička jednu dobu říkala žlíce, žlička (po vzoru počťačka)

[flyingblue]

Pratele, chtel jsem vam podekovat za podporu a prizen - 15 tisic precteni je celkem dost

A abyste vedeli, ze na vas myslim, a ze jsem ochotnej prinaset i urcity obeti, tak na vas chystam batuzkarskej trip report. Uniformu ceskejch batuzkaru, kalhoty Rejoice, tady v Asii asi nesezenu, ale jinak si samozrejme vezmu na zada bagl, koupim akcni letenky a pujdu nezavisle poznavat svet

Nemuzeme Ti kalhoty Rejoice poslat v ramci humanitarni pomoci tretimu svetu?

[pavelpmi]

Pratele, chtel jsem vam podekovat za podporu a prizen - 15 tisic precteni je celkem dost

Nemyslim si, ze by cocik nevedel, ze hlavni zasluhu na onech 15 tisicich "prectenich" ma diskuze tvorici vetsinu tohoto vlakna, ktera se strhla po popisu cestovani po Islandu "s cestovkou".

Kazdopadne mockrat diky za velmi zajimavy report.