Kapitola třetí – cesta do Hurghady
Ubíhaly týdny, ubíhaly měsíce a chvíle vzrušení z nakupování koupácké dovolené zmizely kdesi vzadu za návalem pracovních povinností. Že vlastně odlétám do Čech a pak dál do Egypta mi došlo přibližně týden před začátkem celé akce. Bohužel jsem se v tu chvíli nacházel na palubě Boeingu 747 United Airlines na lince ze Šanghaje do San Francisca s návratem hodně natěsno, takže jsem příštích pár hodin strávil logistickými úvahami na téma „mám si nechat oblečení vyprat, nebo si těch pár triček koupím někde v Praze“. Nakonec se mi ale podařilo upravit cestovní itinerář, takže jsem se zpátky do Číny vrátil v neděli večer, přesně dva dny před odletem. Na srovnání jet lagu to sice nebylo, ale prádlo díkybohu uschnout stačilo.
PVG-SVO, SU207, B777-300ER
Noční linka Aeroflotu do Moskvy startuje ze Šanghaje v 1:40 ráno a v Moskvě přistává většinou krátce po šesté. Jde tedy o klasický noční redeye let, který se může pohybovat kdekoliv mezi dvěma extrémy – na jedné straně naprosto pohodový spánkový teleport ve Stilnox class a na straně druhé peklo plné zpoždění, řvoucích infantů a divertů všeho druhu. Ostatně dodnes mám v živé paměti, jak to vypadalo, když jsem s Aeroflotem letěl posledně (tripreport „Nebe a peklo“ si
můžete přečíst zde), takže jsem vyrážel na letiště plný obav, zda mi dvě a půl hodiny časové rezervy budou stačit.
Mimochodem, tady se sluší udělat jednu malou odbočku. Čím víc lítám, tím větší rezervu si dávám před odletem. Už jsem se kvůli tomu stal terčem uštěpačných poznámek různých „zkušených cestovatelů, kteří létají opravdu často“ (rozuměj jednou ročně k babičce do USA a jednou ročně s Emirates do Asie), jenže pokud opravdu patříte k frequent flyerům, tak vás statistika nakonec nemilosrdně dožene a tu a tam zažijete nepříjemný průšvih stylu „hodinové zácpa na dálnici, kde nikdy před tím nebyla“, případně „porouchaný taxík uprostřed polí v Horní Dolní“ nebo „já blbec skerotická si někam uklidil pas, a teď ho nemůžu najít“ (mimochodem poslední jmenovaný příklad je také jediný v mém životě, kdy mi letadlo skutečně uletělo). Zkrátka a dobře, snažím se na letiště dorazit co nejdřív, jakmile to jde, tak se zacheckovat a projít všemi kontrolami, a zbytek času do odletu strávit v pohodě v salónku nebo sledováním provozu na ploše.
Mé tušení se nakonec ukázalo jako opodstatněné, protože když jsme dorazili do budovy letištního terminálu, vinul se od sporadicky obsazených přepážek Aeroflotu nekonečný dav cestujících, který dával tušit minimálně hodinové čekání (ale zas na druhou stranu se dalo předpokládat, že ani apatický čínský personál nezavře check-in bez toho, aniž by odbavil všechny lidi ve frontě, protože všichni čekají na stejně letadlo). Po hodině jsme tedy nafasovali palubní vstupenky a já si na váze všimnul, že jak můj tak manželčin kufr váží něco kolem sedmnácti kilogramů. Což sice není problém u běžných aerolinek, ale znamená to, že budu muset dokupovat nadváhu u charteru Travel Servisu. No co, pořeším to nějak v Praze, pomyslel jsem si při čekání na pasové kontrole.
Nyní mi dovolte další odbočku. V dobách nedávno minulých existovalo třídění podniků veřejného stravování do takzvaných cenových skupin. Nóbl restaurace patřily do první cenové skupiny a ty největší zaplivané pajzly do skupiny čtvrté. Už tehdy se ustálilo označení „čistá trojka“ pro místa, která nezruinují vaši peněženku, ale zároveň tam můžete v pohodě zajít na chutný rodinný oběd bez toho, aby vás pivem a výčepní lihovinou posilněný proletář obdaroval slušivým monoklem. A právě mezinárodní linky Aeroflotu takovou „čistou trojku“ symbolizují. Za velmi příjemnou cenu dostanete sympatický servis v čistém prostředí bez větších excesů, ale také bez přehnaného luxusu. Překvapilo mě, že letadlo nebylo ani o čínských svátcích zaplněné a většinu pasažérů tvořili Evropané (ale nakonec to dává smysl, protože Číňani nemají Rusy příliš v lásce, jakkoliv se nás média v čele s iDnesem a SputnikNews snaží přesvědčit o opaku), ale na druhou stranu jsem si nestěžoval, protože byl na palubě klid, který jenom tu a tam vyrušil pláč několika kojenců. Probudil jsem se tak těsně před snídaní a sotva jsme dojedli, začalo klesání k letišti SVO, kde panovala v šest ráno ještě černočerná tma.
- Politicky nekorektní mapa Ruské federace
SVO-PRG, SU2010, A320
Zatímco ve vzduchu se Aeroflotu nedá příliš věcí vytknout, na Šeremětěvu bohužel pořád zuří Rusko v té nejsyrovější podobě. Přiletěli jsme navíc na starý mezinárodní terminál, takže nás čekala potupná procedura v podobě nekonečné fronty před dvěma budkami s apatickými kontrolory pasů a navazujících palubních vstupenek. Organizace žádná - dvojice tlustých děžurných, které by měly davy lidí usměrňovat, jenom postávala a mračila se na celé kolo. Měli jsme obrovské štěstí, že naše letadlo dorazilo k terminálu ještě před záplavou ranních příletů, protože jinak bychom v té frontě stáli snad ještě teď. Z hodiny a půl na přestup i tak zbyla jenom decentní půlhodinka, což akorát tak stačilo na rychlý přesun spojovací chodbou na nový terminál a recesistický nákup vlasteneckých triček s Putinem u stánku se suvenýry. Ke gatu jsme přišli ve chvíli, kdy zrovna začínal nástup do letadla, takže jsme na nic nečekali a zapojili se do pomalu postupujícího davu.
Krátký přeskok po Evropě těžko nějak obšírně komentovat. Aeroflot má i na vnitroevropských linkách velmi solidní místo na nohy i servis (pravda, jídlo se třeba s Turkish Airlines nedá srovnávat), a i když byl náš Airbus zcela zaplněný, postupoval servis až nerusky svižně. Kolem ruzyňského letiště byl evidentně dost hustý provoz, protože jsme klesali dost schodovitě a čas od času si přidali pár zatáček, ale nakonec jsme velmi měkce dosedli na dráhu a po delším pojíždění konečně zakotvili před nástupním mostem. Bohužel většina pasažérů byla ruské národnosti, což pro manželku znamenalo zdržení v dlouhé frontě na pasovce (já jsem se k ní solidárně přidal, i když bylo u „EU passports“ úplně volno), ale zase jsme nemuseli moc dlouho čekat na kufry. Ještě vybrat peníze, chytit taxíka a rychle do postele dospat zbytek noci.
- Všude samý Putin
PRG-HRG, QS2518, B737-800
Relativně slušný let s Aeroflotem mě pozitivně nabudil k dalšímu cestování. V Praze jsme měli dva dny odpočinku, které jsme věnovali nakupování a focení Karlova mostu (manželka), případně létání v letňanském tunelu a pojídání smažených sýrů s hranolkami (já). Zašel jsem také na pobočku CK Fischer na Národní třídě rezervovat si místa v letadle a připlatit za nadváhu zavazadel (jak už jsem psal, naše kufry vážily cca 17 kilogramů). U velmi ochotných a milých pracovnic jsem zaplatil relativně rozumnou částku (jak už jsem psal, jsem starej sklerotik, takže i kdybych se rozkrájel, tak si nevzpomenu, kolik to bylo) za povolený limit 32kg, a s pocitem dobře odvedené práce jsem se těšil na odlet.
A tak tedy přišel den D a my vystoupili před desátou večer z taxíku před ruzyňským letištěm. Tak trochu jsem počítal s tím, že nebude pro charterový let otevřeno příliš mnoho přepážek, takže jsem se chtěl co nejdřív zapojit do fronty. Jenže ouha, na tabuli svítila Hurghada hned třikrát (a k tomu ještě jednou Marsa Allam), ale ani u jednoho letu zatím nebyla čísla přepážek. Zato lidí všude mraky. Ale co, tak místa jsme měli rezervovaná, takže nehrozí, že bychom seděli s manželkou na opačném konci letadla, takže jsme takticky ustoupili na druhý konec haly, kde ještě bylo několik prázdných sedaček. Čas od času jsem se podíval na tabuli, zda už nezačal check-in, ale právě tady jsem provedl první taktickou chybu. Na tabuli zatím žádné informace nebyly, ale na monitorech nad přepážkami už jo, takže se prakticky okamžitě vytvořila neskutečně dlouhá koupácká fronta, která se sunula vpřed jenom hlemýždím tempem (aby ne, když celý let musely zacheckovat jenom dvě holčiny). Když jsem to zjistil, nezbývalo mi než si potupně stoupnout skoro až na úplný konec dlouhého hada, a metodou krok-sun-krok postrkovat kufr po hale.
- Odletová tabule poprvé
Když jsem v Číně někde na nádraží nebo na letišti, kde je spousta lidí, tak mě baví odhadovat podle přízvuku, z jaké provincie ten který Číňan asi je. A k mému potěšení jsem mohl v téhle zálibě pokračovat i v Praze, protože se nás ve frontě sešla opravdu bohatá směska – od typických Pražáků, přes bodré moravské strýce, až po ukrajinskou rodinku, která ještě na poslední chvíli v pasech kontrolovala, zda má v pořádku egyptská víza. Víza, respektive pasy, ale neměla v pořádku jiná dvojice cestovatelů, kterým razantní pracovnice na check-inu vysvětlovala, že tímhle letadlem bohužel nepoletí, a že musí v pondělí dořešit formality na egyptské ambasádě. Bylo mi jich dost líto, protože evidentně nelétali moc často, ale na druhou stranu i mě samotnému připomínali z cestovky pasová pravidla asi desetkrát, aby se ujistili, že nebudu mít problém.
- Dlouhá fronta
- Ještě pořád tam nejsme
A mezi potížisty jsme se záhy zařadili i já s manželkou. „Máte nadváhu zavazadel,“ oznámila mi slečna u přepážky. „Já vím,“ odpovídám, „proto jsme si připlatili za dalších 32 kilogramů, tady je potvrzení“. Jenže v tu chvíli zkoprním, protože se dozvídám, že jsme připlatili nikoliv za to, že si můžeme každý vzít 32 kilo bagáže, ale že je to limit, který máme s manželkou dohromady. A jsme pořád dvě kila přes čáru. Musel jsem vypadat opravdu hodně zmateně a nechápavě (ostatně aby ne – pozdě v noci, jet lag a po mnoha letech první koupácký let v ČR), protože se nakonec slečna usmála s tím, že mi to tentokrát promine, ale příště, ať si na to dám pozor. Pochopil jsem, že mám být zticha a slušně poděkovat, takže jsem slušně poděkoval a byl zticha (a totálně ignoroval manželčin čínský dotaz, zda mi u téhle společnosti platí zlatá karta Singapore Airlines).
- Tuhle fotku prosím zarámovat
Bezpečností kontrola i samotný nástup do letadla se obešly bez větších komplikací – kdo je zvyklý na bordel, který jsou schopní dělat Číňani, pro toho je nenápadné české manévrování poblíž východu následované bleskovým vytvořením fronty, spíše příjemnou rekreací. Osobně jsem čekal víc klasických koupáckých hlášek komentujících letadlo nebo letištní procedury, ale nic zaznamenáníhodného jsem nezaslechl. Jediné překvapení tak představovala sardinkózní all-economy konfigurace Boeingu 737-800, až jsem si říkal, že nám měli místo letenek rozdat spíš rybářské lístky (a jestli jsem v něčem podobném skutečně přežil v roce 2000 let z Prahy do Bangkoku a zpátky, tak před sebou zpětně smekám). Na sedačku u okna se vedle mne posadil postarší Jihočech, který mi nejprve nabídnul místo u okna s tím, že on už letěl do Egypta šestkrát, takže koukat ven nemusí. Mimochodem s pánem jsme zabředli do velmi zajímavé konverzace, která mi odhalila další naprosto netušený rozměr cestování s českými cestovkami. Evidentně vlastnil na Šumavě poměrně zajímavý majetek a několik prosperujících firem, ale žádná exotika ani luxusní cestování ho nelákalo – prostě si chce v Egyptě odpočinout, líbí se mu tam, cestovka se o něj postará, tak proč by se tahal někam jinam. Něco podobného už jsem zažil před lety v Thajsku (model „v restitucích nám vrátili nějaký pozemky, teď je na nich benzínka, průmyslová zóna a stavební parcely“) a plyne z toho ponaučení, že někdy i ten letecký Ondřej Sekora se zlatými kartami nejlepších aerolinek může být ve srovnání s ostatními chudý dementní pozér.
- U odletového gatu
- Sezení hodně natěsno
Z existencionální deprese mě vytrhla večeře v podobě kousků kuřete v jakési bílošedé omáčce s rýží, čokoládového řezu a minibagetky. Jasně, nebyl to žádný šlágr mezinárodní kuchyně, ale bylo to jídlo a bylo toho hodně. Přiznám se, že je mi proti srsti avizované očesání cateringu Travel Servisu na krátkých tratích, protože kde jinde než na koupáckých letech by se mělo servírovat „opravdové“ letecké jídlo, které má pro spoustu „infrequent flyerů“ a dětí kouzlo letecké exotiky. Jenže moje sentimentální přání se bohužel nesplní, a tak dostanou milí koupáci ochutnávku toho pravého nízkonákladového pekla…
- Dobrou chuť
Už jsem si říkal, že se kromě občasných turbulencí a dotazů na letušky „Nevíte, kde teď právě jsme“ nic zvláštního nestane, když jsem koutkem oka zaregistroval rychlý pohyb stewarda v uličce následovaný polohlasným, ale nesmírně energickým pokynem „Udělejte mi místo“. Paní sedící přes uličku se udělalo zle a omdlela, a tak jsem měl možnost doslova z první ruky sledovat velmi profesionální zásah palubního personálu při medical emergency. Všechno probíhalo rychle, ale v naprostém klidu a bez paniky – zvednutí opěrek rukou, položení pacientky na řadu sedaček, nohy nahoru, a za pár desítek sekund se paní opět začínala dostávat k sobě. Nakonec nebyl ani nutný divert na jiné letiště a mám takový pocit, že si většina pasažérů ani ničeho nevšimla, ale pro mne to bylo celkem drsné připomenutí, že palubní personál opravdu není v letadle proto, aby jenom roznášel kafe a pišingr. Posádce ještě jednou tleskám!
Přistání v Hurghadě probíhalo těsně před ranním rozbřeskem za relativně silného větru, takže se dlouhé finále podél pláže s osvětlenými hotely neobešlo bez turbulencí, ale nakonec jsme dosedli v mezích fyzikálních zákonů i pevnostních tolerancí podvozku. Těšil jsem se na bezproblémové a rychlé odbavení na novém terminálu s nástupními mosty, ale nakonec jsme skončili na stojánce na kraji letiště, kde již čekaly pojízdné schody a staré autobusy. Ty nás odvezly do haly s pasovou kontrolou, kde se opět ukázalo, že jsem člověk organizovanými zájezdy nepolíbený, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem našel delegáta Fischeru, kterému jsem zaplatil za egyptské vízum, abych mohl dostat vstupní razítko do pasu. Jenže nebyl všemu hledání konec. Když konečně vyjela naše bagáž, snažil jsem se ve změti delegátů najít toho správného, ale po něm jako by se slehla zem. Líná huba - holé neštěstí, říká se, a tak nás po nesmělém dotazu jeden z konkurenčních delegátů nasměroval egyptskou češtinou ven, kde by měl mít Fischer člověka s cedulí.
- Po přistání...
Člověk tam byl, cedule taky, a za chvíli si už naše skupinka asi patnácti lidí razila cestu skrz parkoviště osobáků k prostoru s autobusy. Venku se zrovna rozednívalo, ale spíš než východ slunce mě zajímalo, kde nafasujeme klasické klientské materiály s informacemi o destinaci, nabídkou fakultativních zájezdů a podobnými nezbytnostmi. Naštěstí jsme zastavili před dřevěnou budkou, kde jsme každý nahlásil jméno a název hotelu, načež jsme dostali kýženou obálku a také číslo autobusu, u kterého se máme seřadit. Poslušně jsme došli ke správnému autobusu, naložili zavazadla a šli si sednout dovnitř. Za chvíli ale přišel jeden z egyptských průvodců s dotazem, zda bydlíme v hotelu Steigenberger. Odpovídám, že ano, načež mi oznámí, ať jdu s ním, protože jsme si asi vyměnili kufry s jinými cestujícími. To mě trochu zarazilo, protože manželka má celkem výrazný čínský růžový kufr a já atypickou sportovní brašnu původně určenou pro přepravu zbraní (pozůstatek dob, kdy jsem hrával vrcholově paintball), takže mi přišlo hodně nepravděpodobné, že by někdo další cestoval se stejnou kombinací zavazadel. Nakonec se ale vysvětlilo, že si nás nějaká zmatená turistka spletla s někým jiným.
Transfer na hotel spící Hurghadou ukázal v plné nahotě syrovost a bezútěšnost téhle destinace. Kromě jedné hlavní třídy podél hotelů byly všechny ostatní ulice složené z domů v různém stádiu rozestavěnosti (respektive rozpadu – někdy to bylo opravdu těžké rozlišit), nápisům dominovala azbuka a vůbec všechno působilo pouťovým či ušmudlaným dojmem. Pochopil jsem, že se těžiště zdejšího turistického života odbývá za branami hotelových komplexů, a s potěšením kvitoval, že jsme po pár minutých jízdy zabočili ke vstupní hale do relativně vkusného areálu hotelu Steigenberger. Jenže na recepci mě čekalo nepříjemné překvapení. Bylo kolem půl sedmé ráno, ale náš pokoj bude připravený až po jedenácté. Nabízím, že si připlatíme za early check-in, ale odpověď negativní s tím, že to nejde. Byl jsem opravdu unavený, tak říkám fajn, tak si zaplatím extra den, ale opět odpověď, že to nejde. Ale prý si máme v sedm hodin zajít na snídani a pak můžeme počkat na křeslech v hale. Welcome to Egypt.
- Punk právě umřel...
A tím také končí tento díl trip reportu. V tom příštím se podíváme na fakultativní zájezdy a ochutnáme jídlo z all-inclusive programu…
- jestli mi jako rozumis 
a už se těším na další díl, ale... 
