Následující pojednání je inspirováno článkem Jana Sůry:
Toalety. Místo, kde umí České dráhy hodně překvapit
http://ekonomika.idnes.cz/toalety-misto ... oakcie_rts*******************************************************************************************************************
Daniel Landa píše:A tak jsem vděčnej za tu šanci,
že přijde po životě ráj,
kde ti suchou deku daj.
A snad tam budou pěkný stromy
a čistý záchody - to mám rád.
Pokud bychom se měli pokusit nějak konkrétně definovat, co je češství, určitě by jedním z našich národních atributů byla i náročnost na čistotu toalet. Na vyblejskané, voňavé hajzly si prostě jako národ potrpíme. Vždyt ruku na srdce – když jste v roce 1989 zvonili klíčema, tak na co jste přitom mysleli? Na svobodu, pravdu a lásku určitě ano, ale též i na videopřehrávače, barevné televizory, měkčený toaletní papír, sladké jogurty, krabicové mléko, prací prášky z Tuzexu a … jistě, též i na čisté záchody. Na záchody čisté přesně tak, jak je měli čisté všude na západě. Ve vlacích, na dálnicích, prostě všude. A ne jako u nás... a tak hajzly jsou v České republice dodnes vnímány jako kulturní atribut. Hajzly nečisté = východ, hajzly čisté = západ.
No a samozřejmě České dráhy, jako patrně největší provozovatel mobilních toalet v tomto státě, mají už jen z tohoto titulu jisté výsadní postavení v naší kultuře a v našem národním sebenahlížení. České dráhy se staly nevědomky a zároveň neúmyslně vlajkovou lodí češství. Celá naše země je zrovna tak moc na Západě, nebo tak moc na Východě, jak moc jsou v českých vlacích posrané hajzly. Hajzly nám v tomto případě tedy slouží jako pevné měřítko ve světě jinak zcela relativních hodnot. A to – přiznejme si - není vůbec málo.
Vzájemné propojení drah a záchodů má ale kromě svého kulturního rozměru též i svůj rozměr filosofický.
Měl-li bych charakterizovat, čím je právě dráha tak přitažlivá a jedinečná z filosofického hlediska, bude to v první řadě inherentní konflikt věčného s pomíjivým, který je specificky právě u dráhy obnažený více, než kdekoliv jinde. Na jedné straně jsou tu nádraží coby pasivní, lhostejní svědci pomíjivosti lidských osudů a motivací, cestujících věčně přijíždějících a odjíždějících, kteří ovšem i přes tuto svou vlastní pomíjivost, anebo právě díky ní, nakonec předávají nádražním budovám ten natolik typický genius loci.
A jako kontrast oproti lhostejně stojícím budovám a poklidně si reznoucím kolejím jsou tu vlaky samotné. Vlak jako symbol absolutní pomíjivosti a marnosti všeho pohybu a lidského pinožení vůbec. Vždyť není nic všednějšího, nezajímavějšího a nezapamatovatelnějšího, než osobní motorový vlak, který dojel do své cílové stanice. A veškerý smysl jeho další existence zcela stojí a padá s tím, zda-li ten vlak ještě někam pojede – a jet může právě jen tam, odkud již přijel. Neexistuje žádný konkrétní definitivní a finální cíl, kam by mohl vlak dojet. Smysluplná existence je u vlaků paradoxně podmíněna pohybem bez cíle. Stejně jako u lidí.
Dráhu tedy můžeme definovat nejen jako pornodivadlo fyzikálních zákonů bez šťastného konce, ale též jako alegorii lidského života vůbec. Alegorii pohybu a individuálního snažení, po kterém nakonec nezbyde buďto zhola nic, anebo snad v lepším případě jakýsi „duch místa“, na kterém se všechno to snažení odehrávalo - tedy onen zmiňovaný genius loci.
Paralelně, viděno touto optikou, můžeme i na záchodovou místu nahlížet jako na nádraží svého druhu. I záchod je zcela lhostejný k lidským motivacím - i když ovšem přítomnost následného genia loci je u toalet přeci jen hmatatelnější. Vlaky, stejně jako záchody, jsou instrumentem k vykonávání objektivně bezvýznamných repetitivních úkonů a pohybů, které ve výsledku manifestují zbytečnost lidského bytí a bezbřehou beznaděj hledání smyslu života.
A my se můžeme jen domýšlet, proč vlaky a záchody v dnešní civilizaci koexistují v tak těsném sepětí a vzájemné závislosti. Proč je jedno tak intenzivně spojeno s druhým a hranice mezi oběma je natolik rozostřena, až je nám někdy zatěžko rozlišovat mezi samotnými záchody a samotnou dráhou. Tyto dvě entity v našem myšlení často splývají v jedno. Otevřenou otázkou zůstává, zda-li je to evoluční náhoda, nebo je takové spojení výsledkem nějakého inteligentního plánu...
***
Pokud se ptáte, zda-li mám k záchodům nějaký osobní vztah a zda-li jsou pro mě natolik nosným tématem, abych o nich napsal samostatný článek, pak odpovídám ano. Záchody nejen pravidelně používám a dokážu samostatně opravovat, ale dokonce jsem jim věnoval i několik měsíců svého profesního života. Zmínit rovněž musím zásadní životní zkušenost, kterou jsem utrpěl při jediné návštěvě toalet naproti pokladnám Metropolitní opery. Ten dechberoucí kontrast všeobecné vznešenosti a na všechny způsoby ztýraných hajzlů mě důrazně upozornil, jak život je bídný a umění velké. Nikdy nezapomenu!
Ovšem ani moje krátké angažmá hajzldědka nepostrádalo intelektuální rozměr. Tuto profesi jsem vykonával v době, kdy tzv. závěsné toaletní mísy ještě nikdo neznal a hajzliky byly pěkně stojací, ukotvené čtyřmi šrouby k podlaze. A to teprve byla prácička udržet dokonalou čistotu - právě v oblasti těchto šroubů. V tomto zaměstnání jsem se naučil, že pot z čela se neutírá hřbetem ruky, ale raději do ramene a tento návyk mi zůstal dodnes. No a pak jsem se v tomto zaměstnání musel též rozumově vyrovnat s na první pohled nepochopitelnými výjevy, kdy člověk hned neporozumí, jak je to vůbec možné, a snad by chtěl i zapochybovat o platnosti fyzikálních zákonů. Například jak je možné záchodovou mísu znečistit i zespodu – ano zespodu – a potom mě též překvapilo, když jsem onehdá po vstupu do kabinky spatřil lejno zhruba ve výšce hlavy. To člověka opravdu donutí přemýšlet.
No a od té doby mám k uklízečkám úctu. Ano, vím jaké to je bojovat s ucpaným hajzlem, který pomalu přetéká, stejně jako přetékalo kynoucí těsto z díže v pohádce Pekařův císař. Vím, kam všude jde nacpat zakrvácenou vložku a co to všechno znamená, když je nablito v pisoáru.
A proto vám mohu na sto procent garantovat, že za špinavé hajzly ve vlacích si můžete sami.
***
Ale dost řečí, přejděme k obrazové části našeho vyprávění. Jako první si ukážeme jeden učebnicový příklad tzv. „bolševické estetiky“. Minulý režim měl zvláštní fetiš na dva prvky: kachličky a záclony. V případě koupelen to byly opravdu těžce peverzní světle zelené koupelnové dlaždičky, které jen občas alternovaly se světle růžovou, popřípadě s hnědou. Být zavřený v zeleně vykachličkované „bolševické“ koupelně, to se člověku opravdu chtělo udělat něco moc a moc smradlavého. No a záclony byly všude: nejen doma, ale i všude ve školách, na vojenských útvarech a dokonce i v restauraci Na Kovárně visely za bolševika záclony. O záchodech ani nemluvě. Tak snad si to dovedete představit. Záclonová lobby se musela za bolševika koupat v penězích, vždyť všude to jen vlálo! Kachlička a záclona, to byl zase bolševický kulturní atribut.
Už je to dost dávno a na echtovní bolševickou estetiku už člověk narazí jen zřídka. Ale v Kolíně... v Kolíně to pořád bere dech. Tam to má všechno, co to má mít - ta barva! Ten vzor! Ten
chic!
.. a nezbytná záclona, aby to bylo hezké a kulturní:
Bohužel se mi povedlo vyfotit jen jednu kabinku - tu, ve které vidíte bílou záchodovou místu. Až na odchodu jsem zjistil, že o dvě kabinky vedle je ještě původní HNĚDÁ slovy HNĚDÁ záchodová mísa se stejně hnědým sedátkem. To prostě člověka úplně vyzývalo k použití, jeden by měl nutkavou chuť sednout si a splynout s okolím. Nicméně i když jsem měl na mobilu ztlumený zvuk, abych nebudil pozornost cvakáním fotek, hajzlbabka stejně vykoukla cože to tam provádím a já opravdu nechtěl být přichycen při tom, jak si fotím hajzly. Latinsky se tomu totiž říká mysofilie. A propos - vstupné na tento záchod stojí hodně přes 10 Kč - teď si nejsem jistý, zda-li to bylo 15 nebo dokonce 20 Kč.
***
Pojďme dál. Nejmenovaná nádražní restaurace a skvělý nápad, jak si ušetřit práci s vajgly odhozenými do pisoáru - to jsem taky moc moc nenáviděl, ale tohle řešení mě nikdy nenapadlo:
***
Zastavení třetí - tzv.
gravitační záchod. Tedy takový, kdy ve "stanici nelze". Jelikož tato technologie pomalu mizí, zachytil jsem jí na několika fotografiích:
Kvalita toaletního papíru je též neoddělitelná od celkového dojmu. Na to, že se nacházím v první třídě nic moc, ale například u aerolinek jsem zažil i horší modely než toto:
Fyzikální zákony v praxi a ony pověstné šrouby, které mě kdysi tolik natrápily:
Jen toto nevím na co je, snad nějaký znalec objasní. Já to považuji za zvukovod, kterým kapitán volá rozkazy do strojovny:
.. a uznejme, že to není zas až taková hrůza.
***
ICE/Deutsche Bahn - náš vzor. S německými záchody na věčné časy a nikdy jinak! Splachování sice futuristické, poněkud mi připomělo HAL 2000, jen v zeleném provedení, ale celkový dojem nic moc:
Fotit nebo nefotit do tripreportů záchodové mísy? Jsou lidé, kteří je poctivě fotí, ale mě to připadá jako pornografický prvek. Stejně jako jsou obscéní tripreportová selfie se žrádlem, připitky směrované do objektivu fotoaparátu a dokonce se najdou i tací, kteří sami sebe natáčí na video při vlastní konzumaci jídla (!) - snad aby zážitek z tripreportu byl úplný a čtenář si mohl detailně představovat, jaké že by to bylo na místě onoho šťastlivce. To je ale z definice pornografie a pak už neshledávám důvod, proč se též nenatočit na video při sexu, který předchází ranní cestě na letiště...
A to je taky důvod, proč se u mě fotografií záchodových mís spíše nedočkáte.
Nejhorší záchody na českých kolejích jsou dle mého v 1. třídě Elefantů, naopak velmi dobře řešená mi přijde Regionova. Fotky záchoda ze švýcarského Panoramawagenu už jsem ukazoval dříve, ten hodnotím velmi vysoko. Česká gravitační béčka jsou fajn pokud se člověk nepotřebuje zrovna vrhnout do nějaké větší akce - pak je to opravdu nechutné. Též se domnívám, že východoněmecký inženýr počítal u gravitačních záchodů spíše s močením a to druhé jen v případě velké nouze.
A to je vše. Jestli jste očekávali nějaké hrůzy, tak ty prostě nejsou. I když si uvědomuji, že mužská část populace to prostě má lehčí. A snad jako zajímavost - na trase posázavského pacifiku jsem zahlédl patrně nejstarší stojící staniční hajzly v českých zemích - dřevěná budka opatřená cedulkou "Původní budova z roku 1899". A bylo otevřeno. Dovnitř jsem ale nešel.
Veselý víkend všem!