Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Odpovědět
zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (10/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

Rishiri je moc pěkné, aspoň teda zespoda. Zrovna asi dva měsíce zpět jsem se s několikrát zmiňovaným kamarádem ze Sappora o Rishiri bavil, že tam chce někdy vylézt (už byl, ale bylo hrozné počasí) a já bych se k němu milerád přidal :)

Infrastruktura je bez problémů. Tuším, že přímo na Rishiri létá letadlo ze Sappora (ale nebude to úplně nejlevnější), já tehdy dojel s rail passem do Wakkanai (tam se dá doletět i z HND, mělo by to jít za cizinecký fare od NH, směšných cca 2200 Kč) a z přístavu jezdí lodě tak 4x denně... zázemí pro nocleh na ostrově je. Ano s domluvou bude problém, ale nic zásadního není třeba domlouvat, takže bych se nebál :) Konkrétní postřehy ale moc nemám, byl jsem na Rishiri jen asi 2 hodiny před odjezdem na Rebun :)

Pokud tě zajímají jiné odlehlé části, tak se klidně ptej... myslím, že po svých 20+ návštěvách (ano obvykle po klasických trasách, ale s diverty do těch odlehlejších ve volném čase) Japonsko docela najeto. Docela solidní znalostní báze, kde jsem už taky přispěl svou trochu do mlýna, je na sousedním fóru a taky tam občas padne něco o odlehlých místech: http://www.akcniletenky.com/diskuze/vie ... =27&t=2105 .


Orus-x
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1251
Registrován: 28. 08. 2003, 15:28
Stav: Offline

Re: (10/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od Orus-x »

zennie píše:
Infrastruktura je bez problémů. Tuším, že přímo na Rishiri létá letadlo ze Sappora (ale nebude to úplně nejlevnější), já tehdy dojel s rail passem do Wakkanai (tam se dá doletět i z HND, mělo by to jít za cizinecký fare od NH, směšných cca 2200 Kč) a z přístavu jezdí lodě tak 4x denně... zázemí pro nocleh na ostrově je. Ano s domluvou bude problém, ale nic zásadního není třeba domlouvat, takže bych se nebál :) Konkrétní postřehy ale moc nemám, byl jsem na Rishiri jen asi 2 hodiny před odjezdem na Rebun .

Diky moc, prostuduju jeste forum na akcnich letenkach. Ano na ty letenky jsem koukal a ta sezonni linka ze Saporra je fakt cenova raketa...dospel jsem ke stejnemu reseni, domaci pripoj k intl tarifu z HND do Wakkanai a trajekt. Jeste jedniu diky, ono to prichazi v uvahu stejne az pristi leto..myslis, ze cerven uz je idealni obdobi kvuli pocasi? Jinak se tesim na posledni dily ze severu

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (10/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

11. kvetna zase letim Japonsko, takze doufam, ze to do te doby stihnu dopsat :D

Do mezinarodni letenky se to da, obcas to delam, ale neni to obvykle zasadne levnejsi ci drazsi oproti TYO a pak koupit prelet s cizineckym farem (->vetsi flexibilita, zalezi, jestli je tvuj primarni cil Rishiri anebo treba udelat zastavku v Tokyu). Jinak posledni rok ma NH pro cizince jeste levnejsi prelety po Hokkaido (5400 JPY) a ted v breznu to rozsirili na nektere spoje Tohoku-Hokkaido, a to uz jsou casto velmi solidni ceny. Na jednorazove presuny po Hokkaido je to rozhodne levnejsi nez vlak.

Odhaduju, ze v cervnu tam bude vic foukat a bude kosa nahore, ale jinak tohle neni zase tak extra chladna oblast. To je muj odhad, radsi prover z duveryhodnejsich zdroju, info z prvni ruky nemam :)

Orus-x
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1251
Registrován: 28. 08. 2003, 15:28
Stav: Offline

Re: (10/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od Orus-x »

Diky. Ty tarify pri cizince od NH zni dobre, to asi taky vyuziju. Ja vedel jen o tom levnejsim prilepku k mezinarodni letence. Samozrejme bych planoval vic mist nez jen Rishiri, kus Hokkaida (takze zde dalsi inspirace), tu klasiku uprostred Honshu, mozna Shikoku. Vlaky bych asi vyuzil po Hokkaidu, jinak spis radsi litam, takze asi bych zkusil Peach nebo Vanillu:-) Tak stastnou cestu v kvetnu a radi si zad neco precteme, mas to fakt perfektne zpracovane :-)

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (10/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

Jj, často cestuju po splnění pracovních úkolů tím stylem, že přískok z nějakého venkova si nacpu do mezinárodní letenky, a pak koupím jednosměrnou obvykle z Ósaky na ten venkov, a pár dní cestuju jen po malé oblasti, takhle ta doprava vyjde na dost malé peníze. A výběr destinací je velký, NH sice nemůžou moc konkurovat lowcostům na trasách jako HND-CTS, ale pokrytí a možnosti jsou podstatně větší.

Před pár dny jsem zaregistroval, že JL má taky podobnou nabídku za podobnou cenu (10000 JPY+daň), není to pro mě tolik atraktivní tím, že lítám s *A, ale mají zase pokryté některé destinace, kam NH nelítá (např. AOJ), tak na ně ještě chci kouknout, co dál.

Peach je lowcost se vším všudy, nikdy jsem tím neletěl, protože promo dlouho dopředu nevyužiju a letenky v řádu pár týdnů před odletem měli často srovnatelné s NH. O trochu levnější, ale včetně buzerace se zavazadly a jejich letišť. Na KIX jsou jediní, co lítají z T2 (kam se musí busem), na OKA odlítají z totálně krabicového terminálu, vypadá to jako skladiště (v uzavřené zóně letiště, kam nepustí ani taxi a taky je třeba přejíždět busem). Navíc KIX a NRT jsou na vnitrostátní lety dost zabitá letiště (oproti ITM a HND, které jsou na kraji města). Čili asi to není pro mě, ale fandové zkoušení neznámých společností možná o cení :) Vanillaair neznám skoro vůbec, pokukoval jsem po nich v souvislosti s letem na ASJ (NH tam nelítá), ale nerealizoval jsem.

Shikoku, ač to může znít zvláštně, vlastně vůbec neznám. Ne že bych se tam nechtěl někdy podívat a ne že bych neslyšel hromadu dobrých hodnocení... ale nemám k němu vztah, takže jednou se tam sice určitě podívám, ale předtím stihnu spoustu dalších míst, která mě táhnou víc (ostrovy Izu, ostrovy Ogasawara, oblast Chugoku, hory jižního Kyushu, vnitrozemí poloostrova Kii, západ poloostrova Izu, ostrov Sado...)...

Jinak díky, jestli něco budu psát, nevím, původně jsem ani tady neměl v plánu se rozepisovat na téma cestování, report jsem zde začal kvůli letecké části... a myslel, že napíšu krátký report vždy tak po dvou až třech dnech naráz. Ale nakonec moje ukecanost převážila :D Plánuju někdy oživit svůj blog po pár letech, ale není na to moc času.


zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (11/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

Na sousedním fóru dneska vyšel report od alexxe, který popisuje nedávný výlet do Japonska včetně míst, která jsem popsal v minulém dílu, a ke kterým se rozepíšu dnes. Nechybí ani ten samý onsen u jezera, který jsem na místě objevil náhodou. I když jsme se o svých plánovaných cestách do Japonska někdy koncem loňského roku trochu, je to vtipná náhoda a zjistil jsem jsem až dnes z jeho reportu, jak jsme to v pár bodech měli pěkně podobné :)

Díl desátý: Zamrzlé moře na krevetím poloostrově a konec světa, kde lišky dávají dobrou noc

29. ledna, NP Akan, poloostrov Notsuke, poloostrov Shiretoko

Záměrně jsem včera šel spát brzo… abych mohl brzo vstát a užít si ranní koupel v onsenu. Mířím rovnou do venkovního, kde někdo zapomněl otočit lavor, který slouží k polití se vodou (když nejsou sprchy, což ve většině onsenů jsou, ale tady jen ve vnitřním, který je v jiném patře), takže je na něm navršená pěkná kupka sněhu, kterou nejdřív musím vysypat. Stejně tak do onsenu musím projít bosými chodidly cca 10 cm vysokou vrstvou sněhu. Je před šestou ranní, ještě je přítmí a samozřejmě jsem tu sám. A sněží.

Ranní výhled
Ranní výhled

Za východu slunce už jsem v onsenu párkrát byl (a je to super), ale nikdy při tom nesněžilo, což tu atmosféru ještě umocní. Po chvíli se přesouvám do druhého onsenu, který je v budově a je s výhledem na jezero.

Druhý onsen
Druhý onsen

Výhled na jezero je, bohužel ne ideál, protože z velké části kouká na hotely a resorty na břehu. Každopádně je tu vidět, proč preferuju rotenburo, vnější koupel. Kvůli prostředí. Nechci říct, že by vnitřní onseny nebyly pěkné, mnohdy jsou fakt stylové (ale někdy taky dost nic moc). Ale přírodní prostředí mi k tomu koupání sedí podstatně víc. A prostředí je pro mě minimálně půlka zážitku.

Může vám to možná znít jako samozřejmé… ale ze svého dlouhodobého pozorování mám pocit, že Japonci to mají spíš naopak a drží se vevnitř. Jak to mají s vnímáním prostředí, nevím (nikdy mě nenapadlo se na to někoho zeptat), ale tak nějak tuším, že to souvisí s tím, že rotenburo je vždycky chladnější. A řekl bych, že tím možná pro cizince, kteří nejsou na tak horkou vodu zvyklí, přístupnější. Mně taky chvíli trvalo si na teplotu vody zvyknout, dneska už to ale snáším líp, přesto mi rotenburo obvykle přijde tak akorát. A má to ještě jednu velkou výhodu – když má člověk horké vody dost, sedne někde na šutr a kouká. Uvnitř tohle nejde, protože v uzavřeném prostoru je od horké vody horký i vzduch. Když je venku mezi nulou a desíti stupni, je to super, člověk je vyhřátý a studený vzduch je osvěžující. Pravda, že při této cestě poprvé zjišťuju, že při nižších teplotách už to tak příjemné není. Tak či tak, vykoupu se i tady a dávám si tři kolečka sauny, což je taky paráda.

Po snídani vycházím ven, kde to ještě během koupání nevypadalo na moc pěkný den… ale vypadá to, že se to začíná měnit.

Ranní onsen
Ranní onsen

Zkontroluju auto, že je stále na svém místě a nezapadlo sněhem, a vycházím pryč od městečka podél jezera k bahenním sopkám, které se v jazyce ainu jmenují bokke. Nějak brutálně významné místo to není… ale pro mě je to opět nostalgie. Před deseti lety jsem měl u jezera asi dvě hodiny, v létě tady bylo velmi rušno. Udělal jsem procházku právě k bokke. Ale co se mi zarylo do paměti nejvíc, je marimo. Toto slovo už jste viděli, když jsem před pár dny psal o vlaku ze Sappora do Kushira.

Marimo je sladkovodní řasa, která žije prý jen na pár místech na světě (Japonci teda tvrdí, že jen tady, ale to asi nebude úplně pravda). Zajímavá je svým tvarem, tvoří kuličky, které dorůstají průměru až 30 cm. Jelikož marimo je unikátní a „roztomilé“ (což Japonci milují), udělali si z něj místní jakousi modlu (což se dobře prodává). Na jednu stranu se jedná o ohrožený druh a když tajfun před lety vyhnal hromadu velkých marimo z jezera, místní panikařili, podnikali záchranné akce a vraceli marimo zpět do jezera. Na druhou stranu se tu však malé marimo (od cca 0,5 cm za rozumné peníze, až po cca 4 cm v průměru podstatně dráže) prodává v každém druhém obchodě se suvenýry – a že jich tu je. Marimo je i maskotem, který je zobrazen na každém suvenýru a na každé budově ve městě, a v létě tady hrála z reproduktorů po celé osadě asi dvacetisekundová oslavná písnička na marimo pořád dokola, takže po těch dvou hodinách kolem jezera jsem do autobusu sedal se značným pocitem úlevy. Tentokrát tady nehraje. Naštěstí.

K bokke jdu asi 20 minut, je tam sice široká lesní cesta, ale dneska ještě neprošlapaná. Sníh zhruba do půlky lýtek.

Bokke
Bokke


Zamrzlé ráno
Zamrzlé ráno


Můj hotel zvenku nevypadá nijak vábně, ale uvnitř byl fajn. Fotku dávám proto, že je krásně vidět prosklený onsen v pravé části budovy. A za ním sopka Meakan.
Můj hotel zvenku nevypadá nijak vábně, ale uvnitř byl fajn. Fotku dávám proto, že je krásně vidět prosklený onsen v pravé části budovy. A za ním sopka Meakan.


Městečko Akan
Městečko Akan

Ranní světlo je velmi pěkné, bohužel je podstatná část jezera ještě ve stínu, což fotky trochu kazí. Vydávám se zpět do městečka, mezitím stihly místní technické služby lesní cestu odhrabat. Krátce poté, co jsem vyšel k bokke, zjišťuju, že jsem zapomněl peněženku. Takže než se půjdu projít kolem jezera na druhou stranu, se vracím na hotel… a při té příležitosti si uvědomuju, že jsem ještě nebyl v místním onsenu za světla. Sakra. Přece nevynechám. Pořád jsem tam sám.

Jezero Akan a sopka Meakan
Jezero Akan a sopka Meakan

Ale po cestě z hotelu si všímám, že mi zmizelo auto. Když se mě při ubytování ptali, jestli jsem přijel autem, a že mi vezmou klíče, jsem se moc nezajímal proč (v Japonsku se není třeba o ně bát… a aspoň jsem měl u sebe o jednu důležitou věc, kterou jsem schopen ztratit, méně). Ale při důkladném rozhlédnutí pochopím. Na místě mého auta stojí kupa sněhu, kousek od ní bagr odklízející sníh. A mé auto bylo přeparkováno na druhou stranu parkoviště.

Jezero Akan
Jezero Akan


Jezero Akan
Jezero Akan


Cesta do průsmyku
Cesta do průsmyku

Kolem desáté vyjíždím směrem k východnímu pobřeží ostrova. Cesta přes průsmyk, kterou jsem jel včera už za šera až tmy, je velmi pěkná, pak ale projíždím dlouhou nudnou rovinu.

Náhodné ashiyu ve městě před pekárnou
Náhodné ashiyu ve městě před pekárnou


Město Nakashibetsu
Město Nakashibetsu

Můj zcela původní plán byl během dvou dnů s autem stihnout národní parky Shiretoko a Akan. Když jsem ale pár dní před příjezdem sem zjišťoval, kde všude by se ještě dalo zastavit, narazil jsem na poloostrov Notsuke. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli… buďte v klidu, protože já donedávna taky ne. Každopádně v minulém příspěvku jsem ukazoval mapu Shiretoka jako místo na konci světa. Polostrov Notsuke, který má zhruba tvar krevety, je však ještě větší díra.

Mapka trasy za uplynulé dva dny
Mapka trasy za uplynulé dva dny

Cesta na Notsuke je zdlouhavá a nudná. Jak vyjedu z Akanu, tak je krajina placatá a nezajímavá. A kvůli nízkým rychlostním limitům v Japonsku a tomu, že je cesta místy namrzlá, je třeba jet pomalu. Projíždím jen přes pár malých měst, jedním z nich je Nakashibetsu. Jedno z mála, které znám, resp. jsem o nich aspoň někdy slyšel. Proč? Jednoduše, je tady letiště, kam lítá NH. Když jsem opakovaně v minulosti plánoval, kam po práci vyrazit na nějaký výlet, tak jsem koukal, kam se dá rozumně doletět, a proto si existenci letiště SHB (až potažmo města) vybavuju. Když přijíždím k městu, říkám si, jestli neudělám zajížďku k letišti… jen tak. Koukám do mapy, daleko to není, tak dělám odbočku.

Letiště SHB
Letiště SHB

Zrovna se tady objevuje několik aut, tak koukám do letového řádu, jestli něco poletí. Jo, za hodinku HND. Létá 1x denně (B738) a 3x denně CTS (DH8). Dovnitř nejdu, letiště objedu a pokračuju dál, zase tolik času nemám.

Sopka Oakan
Sopka Oakan

Za chvíli se po levé straně pomalu začínají rýsovat hory táhnoucí se ze Shiretoka, tentokrát na ně koukám z jihu. Stavím na vyhlídce a všímám si, že mi něco na autě nesedí. Podběhy všech kol mám totálně vycpané špinavým ledem. Hledám v autě sadu nářadí, co mi tam půjčovna nechala, a nejtěžším předmětem se snažím led omlátit, což pěkných pár minut zabere.

Zamrznuto
Zamrznuto


Silnice na poloostrově Notsuke
Silnice na poloostrově Notsuke

Předchozí fotka už je z poloostrova Notsuke. Co na něm vlastně je?

Zase tak moc toho není… ale prostě to vypadá jako fajn místo tím, jak je odlehlé. Ale pár věcí se tu vidět dá. Zaprvé zvířata, údajně spousty ptáků, dále lišky, srnky. Zadruhé, když je rozumné počasí, je vidět nejjižnější z Kurilských ostrovů, Kunashir. Zatřetí, znovu si všimněte „krevetího“ tvaru ostrova. Moře jižně od poloostrova je částečně uzavřeno do zálivu, kromě toho je také mělčí, což znamená, že zamrzá podstatně snáze než širý oceán. A v době, kdy přijíždím, už je vidět moře zcela zamrzlé. Na opačné straně se rýsuje hornatý poloostrov Shiretoko. Kunashir zatím přes opar vidět není.

A zamrzlé moře na druhé straně
A zamrzlé moře na druhé straně


Zasněžené hory poloostrova Shiretoko v dálce
Zasněžené hory poloostrova Shiretoko v dálce


A zamrzlé moře na druhé straně
A zamrzlé moře na druhé straně

A jak popojíždím dál, počasí se trochu zlepšuje, a Kunashir se nakonec ukazuje. Není úplně blízko, ale vidět je. Tady jsem při své první cestě do Japonska nebyl, ale naopak jsem „koukal na Rusko“ z parku nad městem Wakkanai, kde je zase v dálce vidět Sachalin.

Kunashir
Kunashir


„Vraťte nám Severní teritoria!“
„Vraťte nám Severní teritoria!“

Ona „Severní teritoria“ na billboardu se vztahují ke Kurilám, které Japonci takto nazývají. Jak asi víte, jsou předmětem dlouhého teritoriálního sporu.

Podobných teritoriálních sporů je v okolí více, ve velké části z nich je spíše zainteresována Čína. Ta se nezdrahá řešit spory silou, stavěním umělých ostrovů a propagandou, která vyžene Číňany do ulic rabovat japonské obchody či donutí bojkotovat filipínské mango.
Jak tohle řeší Japoncí?

Billboardem s modrým lachtánkem.

Zhruba ve dvou třetinách cesty poloostrova se nachází návštěvnické centrum, kde se dá dozvědět něco o místní fauně. Která je tedy z velká části v tuto roční dobu někde zalezlá. Ale pořádají se tu občas organizované pochody po zamrzlém ledu.

Tabule, kam každý může zapsat spatřená zvířata.
Tabule, kam každý může zapsat spatřená zvířata.

Dojíždím až na konec silnice. Dál ještě vede polňačka, ale tam už mě hlídač nepustí, takže zhruba 400 metrů k majáku, nejvýchodnějšímu bodu celé mé cesty, jdu pěšky. 145°20' E.

Na konci světa
Na konci světa


Na konci světa, kde mě bohužel při focení spláchla ledová vlna.
Na konci světa, kde mě bohužel při focení spláchla ledová vlna.

Vracím se zpět, po cestě postřehnu několik jelenů. Parkuju, vytahuju teleobjektiv a pomalu se přibližuju. Nevypadají extra plaše, ale jsou to obři, takže moc blízko k nim rozhodně nechci.

Hokkaidští jeleni (japonsky ezojika, Cervus nippon yesoensis) u zmrzlého moře
Hokkaidští jeleni (japonsky ezojika, Cervus nippon yesoensis) u zmrzlého moře

Jen co se rozjedu, po pár minutách znovu stojím. Periferním viděním zachycuju další věc, kterou jsem fakt v životě neviděl. Obří stádo jelenů přebíhající přímo přes zmrzlé moře. Bohužel jsou velmi daleko, takže to mé technické vybavení nezvládá zachytit příliš dobře. Přes cestu mi postupně přeběhnou dvě lišky, ale hned jsou pryč.

Část stáda přebíhající přes moře
Část stáda přebíhající přes moře

Ve městě Shibetsu zastavuju na rychlý oběd a mířím dále na severovýchod. GPS mám nastavenou do Rausu a hlásí příjezd akorát se západem slunce. Což není moc pozitivní. Na jednu stranu ze zkušenosti vím, že čas oproti japonským GPS vždycky o kus stlačím, ale na druhou stranu je tu docela kopcovitý terén a na potenciálně namrzlé silnici nechci moc spěchat.

Tak či tak, už zhruba od příjezdu na Notsuke vím, že dneska nestihnu západní část poloostrova Shiretoko, kterou jsem tak nějak doufal že dneska navštívím. Rozhoduju se to ale nehrotit a dojet do Rausu na podstatně odlehlejší východní straně poloostrova. Pořád mám ve svém programu nějakou rezervu, čili by nemělo vadit, když prodloužím pobyt v této části ostrova ještě o den. Zabývám se myšlenkou, jestli zkusit zavolat do půjčovny, jestli mi nechají auto o den dýl a přespat někde v Rausu (ubytování zatím nemám), ale nakonec se rozhoduju dojet zpět do Abashiri.
Mířím tedy do Rausu. Co tam? Já ani nevím. Ve městě samotném nic moc není, je to základna pro výstupy do hor (nepřipadá v úvahu), začíná zde prý velmi pěkná silnice spojující východní a západní pobřeží poloostrova přes průsmyk Shiretoko (ale ten je přes zimu zavřený), jsou tu onseny (že by…?). No to je asi tak všechno. Jo a ještě by tu mělo být informační centrum. Že by se mi na čtvrtý pokus podařilo zjistit informace, co už tři dny sháním?

Cesta podél východního pobřeží Shiretoka
Cesta podél východního pobřeží Shiretoka

No, ale hlavním motivem cesty do Rausu zůstává to, že chci jednoduše vidět, jak vypadá tahle část poloostrova. A je tu krásně. Zasněžené hory svažující se přímo do moře, a nikde nikdo.

Městečko Rausu, silnice do průsmyku (zavřená)
Městečko Rausu, silnice do průsmyku (zavřená)

Když dojedu do Rausu, začíná se akorát stmívat. Cesta ale v Rausu nekončí, vede ještě 20 km podél pobřeží dál. A já bych rád dojel až na konec, kde jsou dva onseny. A jelikož bude brzo tma, tak na infocentrum kašlu, ani čtvrtý pokus tedy není úspěšný.

Krajina východního Shiretoka
Krajina východního Shiretoka

Mám vážné obavy, jestli cesta dál bude sjízdná. Ale když se objeví první cedule, že po 16.00 už silnici neodhrabávají, uleví se mi, protože mi z toho plyne, že ji aspoň částečně udržují. A docela to jde, cesta je pěknější, než jsem čekal.

V jedné chvíli mi přes cestu zase přebíhá liška, hned vyskakuje na kraji cesty na betonové svodidlo a mizí pod ním. I když je nějak jasné, že bude hned pryč… přece jen zastavuju a koukám přes svodidlo, jestli tam není. V ten okamžik liška vyskočí nahoru a ze vzdálenosti asi čtyř metrů na sebe koukáme. A to zhruba 30 sekund, nikam neutíká.

I tohle pro mě má takovou zvláštně nostalgickou hodnotu. Ačkoli jsem své dětství prožil v 90. letech a pamatuju si, jak jsme byli před liškami (kvůli vzteklině) rodiči varováni a jak v lesech visely varovné cedule… ve skutečnosti jsem první divokou lišku potkal… před deseti lety, v Shiretoku.

Setkání s liškou
Setkání s liškou

Na konec silnice už je to jen pár kilometrů. Co tady? Je tu… onsen. Naprosto přírodní, divoký. Jsem na něj zvědavý, ale… nemůžu ho najít. Najdu jen ceduli na onsen upozorňující, ale ten nikde. Jen hromada sněhu pode mnou. Chci zkusit kouknout do mapy, kde přesně má být… ale není tu signál. A v okruhu minimálně deseti kilometrů není vůbec nikdo.

Tohle vyluštím až doma. Tento onsen totiž vyvěrá přímo na břehu moře… pokud je odliv. Za přílivu je celý pod vodou. Takže jsem přijel blbě. Stejně by se ale k němu asi nedalo dostat, protože sníh mimo silnici není odhrabaný a je ho tak metr. Tak teda někdy příště. ¨

U skrytého onsenu
U skrytého onsenu

Silnice končí o pár set metrů dál. Je tady osada s odstavenými loděmi a několika domy. Zcela opuštěná. Na konci silnice je varovná cedule upozorňující na medvědy. Odsud se totiž chodí pěší náročný trek na mys na špičce poloostrova. Trvá několik dní a největším nebezpečí jsou medvědi. Na tomto ne zas tak velkém poloostrově se údajně pohybuje kolem 600 medvědů. Útoky medvěda na člověka nejsou v Japonsku registrovány úplně často, ale pravidelně. Za několik posledních dekád zemře při napadení medvědem v průměru jeden člověk ročně.

Dál už to nejde.
Dál už to nejde.

Mimochodem, spojení „konec světa“ ve spojení s tímto místem může znít jako prvoplánová metafora, ale ve skutečnosti se nejedná o mé pojmenování. Název tohoto poloostrova totiž pochází z místního jazyka ainu (stejně jako spoustu dalších názvů na celém ostrově) a znamená právě konec světa. Nutno však poznamenat, že před pár hodinami jsem navštívil nejvýchodnější místo celé cesty. Tady jsem o jedinou úhlovou minutu na západ oproti majáku na Notsuke, ale zato jsem v nejsevernějším bodě – 44°11'N. Ano správně, v našich zeměpisných délkách to odpovídá zhruba jižnímu pobřeží Francie či střednímu Chorvatsku.

Zamrzlá loď
Zamrzlá loď

Otáčím. Mezitím se úplně setmělo a musím říct, že mě naraz přepadá pocit úzkosti a strachu. Všude okolo je tma, zima, sopky, medvědi, led a rozbouřené moře, není tu civilizace ani mobilní signál. Sjíždím opatrně zpět 20 km do Rausu, kde se konečně začínám cítit líp. Nacházím otevřený konbini, kde si dávám čerstvou horkou kávu na zahřátí, a naštěstí fungující benzinku – vypadá to, že zpět přes hory bych jel hodně natěsno. 130km cestu do Abashiri pak zvládám zhruba za 2,5 hodiny včetně další desetiminutové zastávky na vytloukání ledu z podběhů. Půjčovna je už zavřená, takže auto musím odhodit na hotelové parkoviště (a ráno vrátit), jdu se najíst do nedaleké čínské hospody, kde si dávám na zahřátí horké a pálivé nudle, zapíjím jednou tokkuri teplého sake, a odebírám se do postele s velmi dobrým pocitem z tohoto neskutečně zajímavého dne…

Poloostrovy Shiretoko a Notsuke
Poloostrovy Shiretoko a Notsuke
Naposledy upravil(a) zennie dne 05. 05. 2018, 22:00, celkem upraveno 1 x.

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (12/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

Díl jedenáctý: Jelení blokáda u zamrzlého vodopádu

30. ledna 2018, NP Shiretoko

Snídaně mi dneska unikla, protože jsem myslel, že končí až o půl desáté (a ono půl deváté), naštěstí mě opět podržela nedaleká Sukiya (už jí začínám mít docela dost). Vracím auto, mohl jsem ho sice večer hodit přímo na parkoviště před půjčovnou, ale v naději, že by mohly trochu opadat ty kusy ledu z podběhů a podvozku, jsem ho hodil do krytého hotelového parkoviště… neopadaly. Po desáté vycházím na nádraží a sedám do vlaku směrem Shari. Je to sice relativně pozdě, ale… jediný dřívější vlak v zimě jezdí v 7 ráno… a na dovolené, pokud to nepřinese nějaký zásadní bonus v podobě nádherného východu slunce, v tuhle dobu fakt vstávat nebudu. Ještě když jsem přijel včera pozdě v noci.

Cesta na Shari, v dálce Shiretoko
Cesta na Shari, v dálce Shiretoko


Wanman jedoucí do Shari
Wanman jedoucí do Shari

Vystupuju na nádraží v Shari a bavím se ironičností toho, jak jsem tady před několika dny vybíhal z vlaku z Kushira, abych na nádraží koukl, když sem tentokrát nepojedu. Nakonec jsem tu během této cesty potřetí, a počtvrté mě to čeká večer. Kupuju předražený lístek na bus, který odjíždí za 10 minut, beru jízdní řád busů zpět. Velmi překvapivě je tady místní infocentrum otevřeno, takže se stavuju pro info. Pět jezer je zavřených (jak jsem si myslel), horký vodopád Kamuiwakka taky (také jsem to čekal), ale dá se zajít k zamrzlému vodopádu Furepe, odkud jsou vidět zamrzlé kry v moři, pak se dá vidět nezamrzlý vodopád Oshinkoshin… no a to je skoro vše. Samozřejmě onseny. Ptám se na ně rovnou, ve městečku Utoro (jediné na západním pobřeží) jsou, ale jen v hotelech. Berou návštěvníky i mimo, ale musí se zavolat a objednat předem. Uvidíme.

Dojíždím až na konec linky k jakémusi návštěvnickému centru. Odtud se dá dojít k vodopádu Furepe a na výhled na moře, prý tak půl hodiny cesty. Uvidíme, ale vypadá to, že když půjdu pomalý tempem (zastávky na focení…) a ještě krátce nakouknu do návštěvnického centra, tak by mi to mělo akorát vyjít na dvě hodinky, za které jede jeden ze tří busů do Utora, co sem denně jezdí.

Ono centrum moc zajímavé není (nepříliš zajímavé povídání o medvědech a jelenech), je tu překvapivě docela dost lidí. Tak deset. Což je zhruba dvojnásobek toho, co potkávám během následující procházky. Cesta začíná v lese, jde se docela dobře, ve sněhu je vyšlapaná pěšinka.
Už jsem viděl jeleny běžet přes zamrzlé moře, ale doteď jsem je ještě neviděl brodit se po břicho v sypkém sněhu.

Srnčí shromaždiště
Srnčí shromaždiště

Po chvíli scházím na louku a za mnou se konečně otevírá výhled na hory. Přede mnou se tyčí skalnatý pahorek, který zjevně jelenům slouží jako místní shromaždiště, ze kterého je vidět, co se děje široko daleko. Ani to nevypadá, že by je moje přítomnost nějak rušila.

Takhle nějak jsem vypadal já před deseti dny v Shirakawagо̄
Takhle nějak jsem vypadal já před deseti dny v Shirakawagо̄


Hory poloostrova Shiretoko
Hory poloostrova Shiretoko

Po další čtvrthodince docházím až k zamrzlému vodopádu. Není nijak mohutný… ale je pěkný. No a paní na infocentru v Shari nekecala – ač k břehu v Abashiri ještě ledové kry nedorazily, odsud už jsou krásně vidět.

Plovoucí kry v Ochotském moři
Plovoucí kry v Ochotském moři


Vodopád Furepe
Vodopád Furepe

Po cestě zpět si vyhrazuju čas na focení onoho jeleního pahorku. Hory v pozadí se v kombinaci s pahorkem a jeleny na fotku nabízejí úplně samy. Z vyšlapané cestičky na to však nemám rozumný úhel, takže mě čeká to, co jsem si posledních pár dní s radostí odpouštěl… brodění sněhem. Naštěstí je tu sníh obvykle po kolena, málokdy hlubší, a propadá se předvídatelně.

You shall not pass!
You shall not pass!


Počasí mi dnes vyšlo parádně.
Počasí mi dnes vyšlo parádně.

Na bus pak ke konci trochu spěchám, když rychlou chůzí pádím do cílové rovinky, návštěvnické centrum už je na dohled, autobusová zastávka hned za ním a do odjezdu busu zbývá pět minut… objevuje se komplikace. Přesně taková, která by mě vůbec nenapadla. Na vyšlapané stezce, asi 25 metrů přede mnou, se objevuje urostlý jelen. Žádný drobeček, jaké znáte z Narského parku. Okusuje polouschlé listí trčící ze sněhu a je jasné, že se jen přišel nažrat… kdo má rád, když ho u oběda ruší?

Přísný zákaz krmení medvědů a přibližování se k nim
Přísný zákaz krmení medvědů a přibližování se k nim

Netuším, jestli můžou být agresivní, jestli je bezpečné kolem něj zkoušet projít… ale nemám zájem to testovat. Ostatně, když jsem udělal pár kroků blíž, tak se napřímí a kouká na mě, až poté, co udělám dva kroky vzad, se vrací k seschlému listí. Obejít se to moc nedá – sníh je tu o kus hlubší a musel bych tím probrodit pár set metrů okolo, což nestíhám. Takže nezbývá než čekat.

Jelení pahorek a shiretocké sopky
Jelení pahorek a shiretocké sopky

A čekání je zajímavé, protože vzápětí přichází druhý jelen. Poté, co si párkrát odfrknou, se do sebe pouští svým parožím. Tady ustupuju ještě o další kroky zpět a intuitivně sahám po foťáku, ale zase se projevuje mé štěstí a v ten okamžik se vybíjí baterka. Než vyměním za jinou, je po všem. Naštěstí i po jelením obědě, protože se oba rozcházejí opačným směrem. Naneštěstí i po mém busu, který jsem během bitky viděl z parkoviště odjíždět.

Sedám do kavárny v návštěvnickém centru, bus už jsem nestihl, tak co. Objednávám si jelení kari – to máte za to, že mi kvůli vám ujel bus. A byl to poslední bus, který odsud dneska jede. Takže sbírám síly a vycházím pěšky směr Utoro. Není to nijak daleko, asi šest kilometrů. Ale je to škoda času, cesta moc zajímavá není a plánoval jsem, že bych stihl z Utora sejít pěšky k vodopádu Oshinkoshin a na bus zpět do Shari nasednout tam. Takže to zase nestihnu. Kolem vodopádu jsem už jel celkově třikrát, je asi 30 metrů od zastávky, ale jelikož busy jezdí i v sezóně maximálně jednou za hodinu (v zimě za dvě) a s autem jsem to nějak nestihl… tak smůla. Příště.

Cesta do Utora
Cesta do Utora


Překážka provozu. A za bukem (teda za hromadou sněhu) už číhá nepřítel.
Překážka provozu. A za bukem (teda za hromadou sněhu) už číhá nepřítel.


Náhodný vařící vodopád u cesty
Náhodný vařící vodopád u cesty

Po cestě jdu kolem onsenu a počítám čas, že by to vlastně nebyl vůbec špatný nápad se zastavit. Vcházím, ale bohužel zavřeno. Nevá, projdu se ještě trochu po Utoru, až tam teda dojdu. Město je úplně totálně mrtvé…

Večerní Utoro
Večerní Utoro


Západ slunce nad Utorem
Západ slunce nad Utorem

V Utoru se nedá teď dělat vůbec nic. Onsen jsem neobjednal (protože jsem netušil, jak kdy tu budu, a nakonec jsem tu myšlenku zrušil, že se budu radši snažit dojít k tomu vodopádu…) a kromě toho tu fakt nic není. Jsou tu pěkné skály, na které se dá vylézt… ale ne v zimě. Restaurace, kavárny… všechno je zavřené. Jsem rád, když narazím na teyu (jako ashiyu je vyvěrající termální pramen upravený na prohřátí nohou… teyu je to samé, ale na ruce), trochu prohřívám ruce, ale pak dochází na klasický problém, co s mokrýma rukama, aby se na nich za pár sekund neudělala ledová krusta. Jak zapadlo slunce, mráz solidně přituhuje, takže končím v konbini, jediné otevřené věci široko daleko, kupuju vařící kávu, makadamové oříšky v čokoládě (má guilty pleasure při zastávkách v konbini) a vydávám se na bus zpět do Shari. Asi není překvapivé, že v něm jedu úplně sám.

Večeře
Večeře


Teyu
Teyu

Po hodině cesty busem, hodině čekání na nádraží v Shari (ke kávě místo makadamových oříšků pro změnu neméně dobré a podstatně levnější mandle) a hodině ve vlaku dojíždím zpět do Abashiri. Z nádraží pak rovnou na večeři. Jelikož Sukiye už jsem přejezený, mířím trochu dál do města, kde si v čínské restauraci dávám rozumně pálivé nudle dandanmian (v japonské kuchyni toho moc pálivého nenajdeme) a k tomu atsukan, tedy ohřáté japonské sake. Sedne.

Večeře
Večeře


Mrtvé Utoro
Mrtvé Utoro

Že už jste ten poslední odstavec někde četli? Dobrý postřeh… v minulém postu. Popletl jsem si, kdy jsem na téhle večeři byl a zjistil to až při procházení fotek z tohoto dne.

Příští díl: Přes půl Japonska zpět do civilizace
Naposledy upravil(a) zennie dne 11. 05. 2018, 02:39, celkem upraveno 1 x.

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (13/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

Díl dvanáctý: Přes půl Japonska zpět do civilizace

31. ledna, Abashiri, Sapporo


Všechno jednou končí a mně nastává pomalu čas se začít vracet zpět.

Dnes mě čeká poslední věc na východním Hokkaidō, na kterou jsem se těšil. Vlastně to byla jedna z úplně prvních věcí, co jsem kdysi o zimním Hokkaidō slyšel a chtěl to vidět. A první, s čím jsem počítal při plánování – výprava do Ochotského moře, kam připlouvají ledové kry, někdy tak intenzivně, že vytvoří souvislou vrstvu a moře zcela zamrzne.

Ledové kry se nevytvářejí v samotném moři – vyplavuje je řeka Amur na druhé straně moře. Pak je čeká cesta přes celé Ochotské moře, což trvá docela dlouho, takže obvykle se objevují až koncem ledna, mizí pak začátkem dubna. Stav pozoruje místní meteorologická stanice a několikrát denně píše na web aktuální zprávy, které jsem poslední dny pravidelně sledoval. Obvykle se dají pozorovat od cca 25. ledna. Já to měl naplánováno o pár dní později.

Bohužel průběžná předpověď dávala tušit, že se mi to nepovede a kdy přijdou až pár dní poté, co odsud odjedu. Vzdálenost od pobřeží se držela stále kolem 15–20 km, náhle však jeden den (když jsem jel do Akanu) kry připluly. Tohle jsem považoval za výhru, ale předčasně. Zase se vzdálily a navzdory mému dni navíc (na nestihnuté Shiretoko) to vypadá, že šance je tak padesátiprocentní. Včera nebylo nic.

V infocentru na nádraží mi mé chabé šance potvrzují, ale stejně zkusím do přístavu dojet. I když led není, lodě jezdí a zajíždějí místo toho na vyhlídkovou jízdu k nedalekému mysu. Bohužel už ve chvíli, kdy nastupuju do busu do přístavu s davem Číňanů, vím, že to celé bude opruz. V přístavu už je jasná zpráva, že led není, jede se vyhlídková jízda k mysu Notoro, a plavba je o 1000 yenů levnější. Stejně to beru, co už, lístek na vlak do Sappora mám až na odpoledne.

Oběd, který lépe vypadal, než chutnal
Oběd, který lépe vypadal, než chutnal

Z ušetřených 1000 yenů půlku hned po nalodění utrácím za příplatek do první třídy (trochu lepší výhled a víc místa, ani jedno z toho mě nijak netrápí, ale… je tu podstatně méně Číňanů) a druhou půlku za pivo, které je vařené z vody z ledových ker. Vzhledem k ceně a chuti usuzuju, že voda z ker je drahá a dali ji tam extra porci, naopak na chmelu se šetřilo. Škoda, Japonci to teda jinak s pivem umí podstatně lépe.

Co si budeme povídat, plavba na mys Notoro nebyla úplně nejzajímavější část výletu.
Co si budeme povídat, plavba na mys Notoro nebyla úplně nejzajímavější část výletu.

Do odjezdu vlaku mám zhruba dvě hodiny, takže si mířím spravit chuť nějakým dobrým obědem. Bohužel v téhle ospalé díře je totálně všechno zavřené. Takže 20 minut čekám a pak docházím na otevíračku (11.00) do restaurace asi kilometr od hotelu (blíž nebylo nic kromě Sukiya, které už jsem fakt přejezený). Vypadá to na parádní rodinnou restauraci, která už tu musí stát desítky let, a takové jsou super, tak nešetřím a objednávám talíř sashimi. Prezentován je pěkně, bohužel je dle chuti jasné, že je to docela čerstvě vytáhlé z mrazáku… tohle se nestává ani v supermarketu v hlubokém vnitrozemí, natož abych to čekal na Hokkaidō, které je proslavené dobrými mořskými plody… to je zase dneska den :(

K mysu Notoro nás zaveze Aurora.
K mysu Notoro nás zaveze Aurora.

Vracím se do hotelu, vyzvedávám kufr, a mířím na nádraží. Jedu expresním vlakem do Asahikawy. Přímo do Sappora totiž jezdí vlaky jen 2x denně, brzo ráno a odpoledne (s příjezdem v noci). Bohužel jsem kvůli prodloužení o den musel lístky přebookovat a už zbylo jen místo v uličce, navíc je vlak plný Číňanů… tohle fakt není úplně šťastný den. Když jsem neplánoval mít Japan Rail Pass, uvažoval jsem, že tohle vezmu wanmany. Bylo by to na úplně celý den, dlouhý den, všema dírama východního a centrálního Hokkaidō… a zpětně vzato, rozhodně by to byla lepší volba. Škoda.

Po čtyřech hodinách do Asahikawy jen přebíhám na protější nástupiště a čeká mě ještě hodina a půl. Minimálně podle hluku mám pocit, že už tu není nikdo jiný než Číňani.

Tohle mě vlastně docela překvapilo. Ano, zimní Hokkaidō, potažmo Japonsko má co nabídnout. A z mé zkušenosti to stojí za to, neskutečně moc se mi líbilo. Pro Evropany (a dost možná Američany/Australany, nevím) to asi dostatečně atraktivní není – chápu, většina lidí chce vidět UNESCO památky, ochutnat sushi a v lepším případě kouknout na sakury… a příště zase vyrazí jinam, protože Japonsko už je ze seznamu odškrtnuto. Málokdo se sem vrací.

Ale Číňani to mají jinak. Ti sem můžou jet na prodloužený víkend, takže se sem vrací relativně pravidelně. A proto se dostanou i na ta méně navštěvovaná místa. Čili smysl to naprosto dává, ale…předem mě to nenapadlo. Škoda – přítomnost čínských turistů byla bohužel vlastně to, co mi nejvíce výlet kazilo.

Nevá. Přijíždím do Sappora, přestupuju na lokální vlak na západní předměstí a na pár dní se ubytovávám u Davida, kamaráda a kolegy, který mě vlastně k samotné cestě inspiroval. Předměstí Sappora je zasypáno sněhem, ale to nás tolik netrápí, protože se odebíráme do nejbližší vyhřáté hospůdky.
Přípravy na sněhový festival
Přípravy na sněhový festival


1. února 2018, Sapporo

Dnešní den vidím pohodově. Už jsem viděl téměř vše, co jsem chtěl… a mám pocit, že toho bylo dost. Dalo by se objevovat dále, ale já jsem spokojený. Abych však neseděl celý den doma, vyrážím odpoledne do města. V Sapporu jsem byl několikrát, ničím mě to město moc nepřekvapí. Bohužel vím, že mi uniká Sněhový festival, který začíná až o pár dní později, kdy už musím být ve Vietnamu. Toto jsem věděl už při koupi letenky, ale jediná řešení, jak festival stihnout, by bylo buďto zrušit důležité pracovní závazky anebo cestu odložit o rok. Ani jedno mi nepřišlo jako dobré řešení. A už jsem viděl velkolepější akce tohoto typu (hlavně ledový festival v Harbinu, parádní), takže žádná katastrofa.
No ale tak mě napadá, jestli nemá cenu se jet podívat do města, jestli sochy nestaví. Google mi prozradí, že část soch už asi vidět půjde, ale navíc, co jsem vůbec nepostřehl… jedna část festivalu začíná zrovna dneska. Ne ta hlavní v centru, kde je rušná třída lemovaná sochami, ale jiná na okraji Sappora, kde jsou různé sněhové klouzačky, bludiště apod. Zahajovací ceremonie začíná akorát za hodinu… což nestíhám. Ale připravuju se a vyjíždím do města.

Večer v Sapporu
Večer v Sapporu

Přípravy jsou opravdu v plném proudu, ale vše probíhá… těžko popsat, ale prostě typicky japonsky. Pracuje se tak, aby z ulice bylo vidět co nejméně, a celý prostor je ohrazený a čumily místní ochranka posílá pryč, protože je to tu abunai.

Přípravy na sněhový festival
Přípravy na sněhový festival


Sněhový festival
Sněhový festival

Sedám na metro a jedu tentokrát na severovýchodní předměstí, kde je ta „zábavní“ část festivalu. Je tu docela rušno, je pozdě odpoledne, takže pěkné světlo, není zima… atrakce sice nevyužiju, ale prostě je tu příjemně.

Sněhový festival
Sněhový festival


Přípravy na sněhový festival
Přípravy na sněhový festival


V zasněženém Sapporu není kolo úplně ideální dopravní prostředek…
V zasněženém Sapporu není kolo úplně ideální dopravní prostředek…

Po setmění směřuju na nákupy pro blízké (v Tokyu mi čas na nákupy nezbyde) a pak si mířím dát sūpukarī – o japonském kari už jsem mluvil, tohle je však jeho varianta naprosto specifická pro Sapporo (jinde k mání velmi málo). Jedná se o řídkou „polévkovou“ podobu, s řadou ingrediencí, které se do japonského kari běžně nedávají – brokolice, sýr, lotosový kořen a další. Moc dobré, snažím se nikdy v Sapporu nevynechat.

Sūpukarī
Sūpukarī


Sněhový festival
Sněhový festival

2. února, NP Shikotsu-Tōya

Ani následující den nijak nehrotím. Plán jsem měl – zajet si někam zalyžovat. Místní sníh je pověstný, do světoznámého Niseka je to odsud zhruba dvě hodiny cesty a měl jsem to v plánu. Ale samotnému se mi nechce, dostává se tam docela blbě… kašlu na to. Taky to stojí pěknou raketu a peněz už jsem taky rozházel dost. Až kolem jedenácté se rozhoduju, že bych mohl vyrazit do národního parku Shikotsu-Tōya. Jel jsem několikrát okolo (hlavní trať Sapporo-Hakodate kolem parku projíždí) a několikrát se chtěl stavit… ale nikdy to nevyšlo. Rozhoduju se rychle, za 20 minut sedím ve vlaku do centra Sappora, tam vyřizuju místenku na expres, kupuju svačinu a nasedám. Plánuju, co dělat u jezera Shikotsu, až po dvou hodinách těsně před vystoupením zjišťuju, že je jezero úplně jinde, než jsem si myslel (a než kam jedu). Ach, jak typické pro mé plánování během tohoto výletu. Nevá, je tu jezero Tōya. Určitě to bude taky fajn. Jen to nevypadá, že by něco jezdilo od nádraží k jezeru. Podle jízdního řádu na zastávce nic nejede, stejně tak jsem nenašel nic na netu… když už uvažuju, že vezmu taxíka (10 km), tak si všímám, že na autobusové zastávce stojí lidi… a za pár minut přijíždí bus. Fajn.

V busu teprv zjišťuju, co že se dá dělat v okolí tohoto jezera. A nevypadá to tu špatně – kromě onsenů tu vede lanovka na sopku Usuzan, odkud je vidět na jezero. Na infocentru se ptám, jak se na ni dostat. Bus jede až za půl hodiny a tolik času nemám… beru taxi. 3500 yenů zabolí, ale vzápětí zjišťuju, že stíhám předposlední lanovku tento den nahoru. Usuzan je přímo naproti velmi zajímavé sopce Shōwa Shinzan – doslova „nová hora z období Shōwa (1926–1989)“. Je to kopec, který zde zničehonic vyrostl po zemětřesení ve 40. letech. Ční zhruba 200 metrů nad okolí a doutná.

Shōwa Shinzan trčící z relativně placatého terénu
Shōwa Shinzan trčící z relativně placatého terénu

Na hoře Usuzan je výhled na jezero (kde mě trochu zklame, že není vidět zasněžená sopka Yōtei, za níž se nachází právě lyžařské středisko Niseko. Z vyhlídky pak vystoupám ještě výše ke kouřícímu kráteru, a mizím zpět stihnout poslední lanovku dolů.

Kráter sopky Usuzan
Kráter sopky Usuzan


Jezero Tōya
Jezero Tōya


Shōwa Shinzan
Shōwa Shinzan

Nakonec chytám krásný výhled na sopku Yōtei z lanovky.

Klidné jezero Tōya
Klidné jezero Tōya

Sjíždím dolů, busy opět nejezdí, sice mám kontakt na taxikáře, ale neplánuji využít. Zpět do vesnice je to asi 7 kilometrů, což vydá na příjemnou procházku podél jezera. Nikde ani noha, jen projede pár aut.

Cesta zpět k jezeru
Cesta zpět k jezeru


Jezero Tōya a sopka Yōtei
Jezero Tōya a sopka Yōtei


Přestup na shinkansen
Přestup na shinkansen


Sopka Yōtei za soumraku
Sopka Yōtei za soumraku

Než dorazím zpátky do vesnice, už je úplně tma. Akorát, za půl hodinky jede bus, co krásně navazuje na expres zpět do Sappora. Sice jsem u jezera plánoval skočit do onsenu… ale říkám si, proč. Bude tu zase akorát plno řvoucích Čínanů… radši zajdu v Sapporu. Znám jeden „městský“, kam jsem několikrát šel s Davidem, takže mířím na jistotu. David to z práce do onsenu nestíhá, ale kolem desáté se scházíme na bytě nad pivem.

2. února 2018, Sapporo – Hakodate – Saitama – Kawagoe

Nastal čas se rozloučit s Hokkaidō. Abych do svého cíle dojel kolem sedmé večerní, musím vyrazit před devátou ranní. Takže nejdřív místní vlak do centra Sappora, poté čtyři hodiny expresem do Hakodate, tři hodiny shinkansenem do Saitamy, kde se zastavuju vyřešit jednu pracovní záležitost. Neúspěšně, svým banálním požadavkem zahlcuju tři pracovníky na asi deset minut. Nevím, co je tak těžkého na tom mi najít nejlevnější variantu s využitím dostupných slev pro realizaci trasu Tokyo-Odawara-Kyoto-letiště Narita během jednoho týdne v letní sezóně pro 48 cestujících :twisted:

Ticho, klid, pohoda
Ticho, klid, pohoda


Shabushabu
Shabushabu

Ze Saitamy ještě půl hodinky lokálním vlakem do městečka Kawagoe, kde se scházím s kamarádkou Eliškou, u které jsem spal hned po příletu do Japonska. Další den letím v 11.15, takže musím někde v okolí Tokya přespat. A tady, byť je to na HND přes celé Tokyo, je to nakonec nejjednodušší. Mám to zadarmo a ještě zajdem na pivo a pokecáme. Eliška mi vždycky zprostředkovává zajímavosti z života v japonské firmě. Pokud si vybavuju správně, je jediná z našeho ročníku na japanologii, kdo se rozhodl v Japonsku usídlit. Velká část našich někdejších spolužáků postupně skončila v japonských firmách v ČR, nezanedbatelná část ale ve zcela nepříbuzných sektorech. Já to mám úplně jinak, nedělám v japonské firmě (a doufám nikdy nebudu), jak jsem psal v úvodu, mám také zcela jasno v tom, že v Japonsku žít a pracovat nechci. Přesto je znalost Japonska pro mou práci zásadní.

Až krátce před příjezdem mi Eliška píše, jestli nevadí, že by se na pivo přidal její japonský šéf. Rozhodně nevadí, poznali jsme se před dvěma lety na firemním hanami, kam jsem byl pozván, a od té doby občas někam takto ve třech zajdem. Hanami jsou jarní slavnosti, kdy kvetou sakury. Vezme se gril, maso, pivo a jde se do parku. Navenek je cílem hluboce procítit pozorování opadávajících okvětních lístků sakur a jejich pozvolné unášení větrem a následné uvědomění si pomíjivosti věcí. Reálný cíl je být tak do jedné hodiny odpoledne totálně pod obraz.

Ve třech tedy míříme do restaurace se shabushabu, což je japonská odpověď na čínský ohnivý kotlík huoguo. Typické kolektivní zimní jídlo, což mě těší, protože když cestuju sám, nedám si ho. Objednáváme hromady masa a vaříme v pálivém vývaru.

Hurá na jih
Hurá na jih

Ač vím, že musím po šesté ranní jet a tudíž bych to s tím pivem neměl úplně přehánět, když Eliška navrhne, jestli neskočíme na hodinku na karaoke, vím, že nemůžu odmítnout, protože tohle je poslední, co mi chybělo k důstojnému rozloučení se s Japonskem.

Hodinka karaoke neuškodí.
Hodinka karaoke neuškodí.

Karaoke je jedna z nejlepších zábav v Japonsku, které se ale běloši často bojí. Většinou z důvodu, že mají představu, že to znamená mikrofon a repráky v přelidněné hospodě, jak je tomu na evropských vesnických zábavách. Velká chyba. Na karaoke v Japonsku končí všechny nejlepší party, protože po jedenácté hodině je to často za pár yenů až do zavíračky, která bývá obvykle v pět, někdy i v šest ráno. Dneska to tak dlouho táhnout nemůžem (teda asi už nejen dneska, ale před pár lety za studií to bylo jinak), ale i tak je to nejlepší rozloučení s Japonskem, co jsem si mohl přát.
A kolem jedné do postele, ať můžu v šest ráno vyrazit směr letiště, ať si ještě trochu užiju salonek i samotný let…

Příští díl: V japonské First jako západní cestující: HND-FRA-PRG

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (13/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

A zrovna dnes, kdy se chystám psát poslední díl... mě ironicky čeká první cesta s NH od února. A bohužel ve F ani v C to nebude :evil:

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4145
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: (13/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od whiskey »

Takto to vyzeralo 11.januara :-)
Přílohy
IMG_20180511_104329.jpg

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (13/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

Ano, povědomý pohled :D

beardie
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1074
Registrován: 08. 10. 2011, 18:58
Bydliště: BRQ
Stav: Offline

Re: (13/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od beardie »

este este! :angel:

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4145
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: (13/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od whiskey »

nieco k lokalnym zelezniciam, zacina to na Hokkaide

[youtube]https://www.youtube.com/watch?v=LzYh8tBapNo[/youtube]

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (13/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

beardie: Jo jo... co nejdřív :( Naivně jsem doufal, že to tentokrát zvládnu symbolicky dopsat z Tokya, ale bohužel mě hned den po příletu sežrala práce. Snad po návratu (příští týden), už toho není moc, jen let zpět a nějaký závěr.

whiskey: pěkné pěkné...

zennie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 141
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: (14/15) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvek od zennie »

Díl třináctý: V japonské First jako západní cestující: HND-FRA-PRG

4. 2. 2018, Kawagoe, Tokyo-Haneda

Vstávání po pár hodinách není nijak příjemné, ale ani obtížné - vím, že se mám dneska na co těšit. Z bytu v Kawagoe vycházím krátce po šesté, abych o půl stihl přímý bus na Hanedu. Vlakem se mi fakt nechce. Japonské vlaky jsou sice super, ale čím dál tím častěji volím z a na letiště dražší busy. Z Kawagoe bych to měl přes celé Tokyo a nevyhnul bych se ani davům dojíždějícím ze severních předměstí za prací do Tokya ani ranní špíčce v okružní lince Yamanote. Děkuji, nechci, hodinka a půl po dálnici v poloprázdném autobuse je mi milejší. Centrum Tokya objíždíme po západní hraně (v Japonsku obvykle vedou dálnice skrz města na sloupech), takže sedám na levou stranu a pozoruju panorama města krátce po východu slunce.

Na HND bohužel není „suite check-in“ co na Naritě, škoda. Takže odbavení klasické, bohužel se nevyhýbám dlouhé frontě na security. Je tady sice priority lane... ale vždy, když odsud letím, je tam stejně narváno jako na klasickém. Každopádně jsem s tímhle počítal a stále mi zbývají zhruba dvě hodiny na salonek. Stavuju se v duty free pro nama choko, parádní čokoláda (resp. vláčná směs čokolády a smetany). Pochází z Hokkaidō a nedá se nikde moc v centrálním Japonsku koupit… ale mají ji na HND, NRT a KIX, opatří ji chladicím balením (musí se chladit, takto mi ale vždycky do Evropy dorazila v pořádku), takže ji vždycky kupuju – super věc.

NH má vždycky oba salonky (C a F) hned vedle sebe. Mezínárodní C jsou si všude (NRT, HND, KIX) podobné (trochu podprůměr, ale pořád se dá najíst i napít dobře, výhled na plochu je, největším problémem je, že jsou fakt plné a rušné), na F salonek, pojmenovaný „ANA suite lounge“ jsem byl zvědavý.

Vcházím, salonek je rozdělený na dvě nepříliš propojené části, levou a pravou - podobně jako Erste v Praze. Zkouším pravou, za chvíli se mě ujímá místní pracovnice, usazuje mě a ptá se, co si dám na pití... objednávám čepované pivo, které mi za minutu donese, a... tímhle to prozatím vypadá, že rozdíly mezi C a F salonkem končí. Vydávám se pro něco k zakousnutí - nabídka vypadá úplně stejně jako v klasickém C. Což neznamená, že je špatná, ale eeeh, od F salonku jsem čekal trochu víc.

Nabídka jídla
Nabídka jídla


Zbytek snídaně. Brooklyn Lager překvapil v tom, že jsem ho nikdy v Japonsku neviděl. Nepřekvapivě ale nepřekvapil chuťově, takže se vzápětí vracím k čepovanému Sapporu z automatu.
Zbytek snídaně. Brooklyn Lager překvapil v tom, že jsem ho nikdy v Japonsku neviděl. Nepřekvapivě ale nepřekvapil chuťově, takže se vzápětí vracím k čepovanému Sapporu z automatu.


U stánku s nudlemi si objednávám tonkotsu rāmen - je ze silného vývaru z kostí, obvykle velice aromatický (tady tolik ne, ze zjevných důvodů) a hutný. Nechci se před letem napráskat salonkového jídla, ale nic jsem dneska nejedl, takže malý rāmen a něco k tomu snesu.
U stánku s nudlemi si objednávám tonkotsu rāmen - je ze silného vývaru z kostí, obvykle velice aromatický (tady tolik ne, ze zjevných důvodů) a hutný. Nechci se před letem napráskat salonkového jídla, ale nic jsem dneska nejedl, takže malý rāmen a něco k tomu snesu.


Výhled na plochu
Výhled na plochu

Po snídani dostávám chuť na sprchu, tu jsem nějak ráno nestihl. Jdu se poptat na recepci, jak to tu funguje, za pár minut dostávám kartičku od sprchové místnosti. Tady vše v pohodě, ale srovnání s C salonkem nemám, u NH jsem vlastně nikdy ve sprše nebyl.

Ještě před odletem zkouším šampaňské Ayala – to taky v C nemají.
Ještě před odletem zkouším šampaňské Ayala – to taky v C nemají.

Až poté se vydávám do levé části salonku, podívat se, jestli se nějak liší. A ano liší, nacházím zde konečně to, co jsem tak nějak čekal od názvu „suite lounge“ :) A to samostatné (ale otevřené) buňky s křeslem a stolkem. To mi sedí o kus víc než otevřený prostor... ale smůla, je tu plno. Nacházím ale pár úplně uzavřených buněk s pracovním stolem a jedna je volná, takže se rovnou přesouvám tam. Fajn, i když tady už si připadám zase izolovaně až moc.

Sprchy
Sprchy

Ve chvíli, kdy začne boardovat Frankfurt, se místa v levé části uvolňují, takže si jdu vyfotit ty "suites"... ale víc mi to platné není.

Suites
Suites

Shrnutí salonku - tady teda velké zklamání. Špatný není, ale od F salonku bych čekal znatelný rozdíl oproti C. A všechny rozdíly, co jsem zaznamenal, jsou popsány výše, tedy usazení + donesený jeden drink, menší část mist v uzavřených či polouzavřených buňkách, šampaňské a Brooklyn Lager :) NRT na tomhle asi bude lépe (podle recenzí - mají příletový salonek, suite check-in i samotná suite lounge vypadá o kus líp), je to holt novější letiště zamýšlené pro mezinárodní lety, nicméně za poslední roky vzniká tendence přesouvat lety zpět na podstatně bližší (ale starší) HND. A samozřejmě tu není tak narváno, ale že by tu bylo prázdno, se říct nedá. NH sem pouští i členy nejvyšší úrovně svého FFP, a těch je mezi japonskými businessmany hodně. I proto do letadla tentokrát nespěchám, protože vím, že bych stejně zase stál ve frontě za těmito.

Nasedám.

4. 2. 2018 NH223 11.20–15.40 Boeing 777 (JA734A) – First Class

Kosmetika z amenity kitu
Kosmetika z amenity kitu


Amenity kit má tentokrát světle modrou barvu (a podle toho, co jsem našel na eBay k prodeji, se vyskytuje ještě ve stříbrné). <br />Tentokrát mám sedačku 2A. Obsazenost F je vyšší než při cestě sem, konkrétně 6/8, nemusím asi ani zmiňovat, že i tentokrát jsem tu jediný nejaponec. Z velké části se ale F zaplnila až pár dnů až týdnů před odletem, hned po koupi letenky jsem byl schopen vybrat kterékoli místo kromě blokované 1A. Chtěl jsem zkusit druhou stranu, ale 1A volná nebyla, takže zbyla 2A. Naštěstí 2D naproti je volná, což je fajn. Pocit prostoru a toho, že tu není moc lidí, je pro mě zásadním faktorem pro užití si F.
Amenity kit má tentokrát světle modrou barvu (a podle toho, co jsem našel na eBay k prodeji, se vyskytuje ještě ve stříbrné).
Tentokrát mám sedačku 2A. Obsazenost F je vyšší než při cestě sem, konkrétně 6/8, nemusím asi ani zmiňovat, že i tentokrát jsem tu jediný nejaponec. Z velké části se ale F zaplnila až pár dnů až týdnů před odletem, hned po koupi letenky jsem byl schopen vybrat kterékoli místo kromě blokované 1A. Chtěl jsem zkusit druhou stranu, ale 1A volná nebyla, takže zbyla 2A. Naštěstí 2D naproti je volná, což je fajn. Pocit prostoru a toho, že tu není moc lidí, je pro mě zásadním faktorem pro užití si F.

Jak už jsem naznačil v díle o cestě do Japonska, rozhodl jsem se udělat malý experiment. Tehdy jsem se s letuškami bavil výhradně japonsky, zvoliil jsem i japonské jídlo. Tentokrát to udělám přesně naopak. Beru západní menu a umím jen anglicky.

Předkrm - detail
Předkrm - detail

Začínám šampaňským. Krug je super, ale vyzkouším to druhé, co tu mají - Champagne Louis Roederer Brut Millésimé 2009. Není špatné, ale nechutná mi zdaleka tak jako Krug, takže dopíjím a v příštím kole měním. Co mě překvapuje, je, že Krug tentokrát rozlévají z malých lahví (0,375 l?).

Předkrm a Louis Roederer
Předkrm a Louis Roederer

Předkrm k aperitivu je opět společný pro západní i japonské menu. Lanýžový hummus, lehce vyuzená mušle svatého Jakuba s pomerančovou omáčkou, máslovo-meruňkový závitek a husí šunka s marinovaným tymiánem.

Japonsko má pověst přelidněné země, kde se není kam hnout. To je pravda jen částečně. Japonsko není malá země, přelidněné jsou pouze nížiny podél pobřeží Tichého oceánu, kde bydlí většina obyvatel. Většina Japonska totiž vypadá zhruba takto, a je téměř neobyvatelná.
Japonsko má pověst přelidněné země, kde se není kam hnout. To je pravda jen částečně. Japonsko není malá země, přelidněné jsou pouze nížiny podél pobřeží Tichého oceánu, kde bydlí většina obyvatel. Většina Japonska totiž vypadá zhruba takto, a je téměř neobyvatelná.

Dále přichází na řadu servis, který mě doprovází pak po zbytek oběda. Kromě soli, pepře, másla a olivového oleje dostávám pečivo. Na výběr je bílá bagetka, bulka s vlašskými ořechy, grahamová bagetka a bulka ochucená černým čajem. Dále pak tři druhy marmelády (nezkoušel jsem). Pečivo je průběžně doplňováno, takže vyzkouším všechny druhy, hlavně to s oříšky a s čajem jsou super. Uplynulé dva týdny jsem se pečiva vlastně nedotkl. V Asii (kromě bývalé Indočíny...) totiž obvykle pečivo nejím, ze stejného důvodu jako v ČR nejím rýži (pokud si ji neudělám sám) - nedá se to jíst.

Gâteau style of homard and its consommé gelée vanilla flavour with caviar
Gâteau style of homard and its consommé gelée vanilla flavour with caviar


Výběr marmelád
Výběr marmelád

Nastává výběr předkrmu. To je trochu složitější, protože když vybírám Gâteau style of homard and its consommé gelée vanilla flavour with caviar. Ač je jídelníček v angličtině, podíl francouzských slov je takový, že netuším, co dostanu. Japonská verze jídelníčku nepomáhá už vůbec, jelikož je to to samé pouze přepsané do japonské abecedy. Na výběr byly další dvě možnosti, konkrétně závitek se sušeného hovězího s krémovým sýrem doplněný grilovanými houbami a bottargou anebo marinovaný losos se sušenými rajčaty a fenyklovou zálivkou. Nic z toho nezní špatně, ale... není tam kaviár.

Kaviár, tak nějak mi přijde, že to k first patří, takže jsem po první variantě šel kvůli tomu. Že trochu překvapení neuškodí, je až věc druhá. Kdybych za to nemusel platit 20 dolarů, tak si to vygooglím, že jo (jo, vím, že jsem se mohl zeptat, nicméně k tomuhle ještě později).
No, takže kaviár. Během toho, co jsem byl v Japonsku, tady vyšel TR z F od LH, kde se o kaviáru strhla diskuze, takže už jsem poučen, že se servíruje s perleťovou (nebo plastovou, jak mě poučila wiki, když jsem pátral po důvodu) lžičkou. A že není špatné ho zapít vodkou. Takže jsem zvědavý, co z toho vyleze u NH.

Vylezl z toho... kaviár. Ve skleničce s plastovou lžičkou. To je vše (samozřejmě stále mám pečivo). Volám letušku a „zkušeně“ ji poprosím o vodku ke kaviáru. Nevím, jestli to tady bylo slabou angličtinou letušky nebo jednoduše nechápala, proč proboha zničehonic chci vodku, ale musel jsem to zopakovat třikrát... než jsem ji teda dostal. Klasická plastová půldecka absolutky. Uf. Kaviár byl dobrý, ale ta absolutka o pokojové teplotě mě stála hodně sebezapření. Díky za tip :D

Polévka
Polévka

Vzápětí dochází zbytek onoho chodu. Co přesně to bylo, jsem nevyluštil ani pak, vlastně už ani nepamatuju, jak to chutnalo :)

Pečivo
Pečivo

Přichází čas na lehký zahradní salát s hoblinkami parmezánu a dresinkem z citrusu yuzu. Příjemné.

Salát
Salát

Následuje kukuřičný krém. Tohle mají v Japonsku rádi, je to taková klasika v západních restauracích (v Japonsku) a často servírují hotely na snídani. Nemá na tom moc co překvapit, je to dobré.

Kaviár
Kaviár

A konečně čas na hlavní chod. Na výběr jsou tři: grilovaný mořský ďas s houbovo-lanýžovou omáčkou, telecí svíčková s omáčkou z černého sezamu a konečně... grilovaný plátek masa wagyū s estragonovou omáčkou a drceným lotosovým kořenem. Neváhám ani sekundu.

Takže mi za 15 minut na stole přistává kus masa, který je asi tou nejlepší věcí, co jsem na palubě letadla jedl.

Steak z wagyū
Steak z wagyū

Maso wagyū, vyhlášené svým extrémně jemným tukovým mramorováním, už jsem v Japonsku měl několikrát (ne zrovna hodněkrát… není to levná záležitost). Zásadně se však liší způsob přípravy – málokdy se v Japonsku dostanete k velkému kusu masa v celku, obvykle se grilují tenké plátky, případně opéká na horkém železném plátu a podává rozkrájené na malé kostky či proužky. Na čemž není nic špatného, ale… co si budem povídat, dát si prostě kus masa má co do sebe. Proto tady velmi oceňuji fúzi japonské suroviny se západním způsobem přípravy. Velký palec nahoru.

Sýrový talíř
Sýrový talíř

Následuje sýrový talíř. Chaource A.O.C., Caprillice al vino, Napoleon Vieux a sýr s modrou plísní z farmy Etanbetsu na Hokkaidō. Nic z toho jsem nikdy neslyšel, nejsem fanouškem sýra. Dám si, ale nedokážu říct, že bych sýru rozuměl. A plísňové sýry nesnesu, ale říkám si, že to musím aspoň zkusit, jestli se za ty roky nic nezměnilo. Nezměnilo a nezvládám ho ani se zapřením :) Ostatní tři jsou dobré.

Ještě jednou z jiného úhlu
Ještě jednou z jiného úhlu


Trocha ovoce na závěr
Trocha ovoce na závěr

Než se naděju, na stolku se mi objevuje závěrečný čaj s pár drobnostmi – mléčná čokoláda, mini cheesecake a pomerančový piškot.

Forêt-noire
Forêt-noire

Dobré, ale počkat - něco mi tu nesedí. Kde je dezert, který byl v lístku ještě psán? Otevírám jídelníček a pátrám. Jako jeden z dezertů bylo totiž napsáno čerstvé ovoce… aha, takže tím, že jsem letušce na otázku, jestli si dám ovoce, odpověděl ano, jsem se připravil o výběr z ostatních dezertů. To tak nenecháme, takže vybírám něco dalšího. Kromě ovoce jsou na výběr oříšky se zmrzlinou, forêt-noire nebo orange financier with yuzu citron sorbet and strawberry sorbet.

Netuším, co je to financier, takže co je jednoduššího než se zeptat, že jo. „Uhmm, it’s… like a cake…“. Aha, tak dík. Co ten forêt-noire? „It’s… errhh… with chocolate“. Hm, zrovna na tohle bych přišel sám i se svou (ne)znalostí francouzštiny. No, co, čokoládou se nic zkazit nedá, takže volím černý les. Dobrá volba.

Závěrečný chod
Závěrečný chod

A předchozí odstavec si myslím, velmi dobře vystihuje výsledek mého experimentu. Jak jsem byl zvědavý, jak se bude lišit servis, když si budu hrát na západního business cestujícího, tak jsem docela narazil. Čekal jsem spíš změny v přístupu, v servisu, ne v tom, že personál bude anglicky komunikovat tak horko těžko, že když vidím, že absolutně nerozumí, budu nucen nenápadně (abych se neprozradil) „podsouvat“ doprostřed anglických vět japonská slovíčka.

Nevím, jestli jsem měl fakt jen smůlu na člověka, ale angličtina, kterou vládly dvě letušky ve F, je podle mě dostačující tak na „chicken or pasta“ v Y, rozhodně ne do C nebo nedejbože F. Fakt to bylo špatné a kdybych si to F fakt platil, tak bych byl asi dost naštvaný (takhle jsem byl jen zklamaný). S tím souvisí i to, že jsem měl pocit, že se mnou personál komunikoval celkově podstatně méně než na cestě opačným směrem. Možná se mi to jen zdálo, ale… měl jsem z toho pocit, že se mi personál trochu vyhýbá, protože se bojí komunikační bariéry. I když japonský servis je vždy veden s podstatně větším odstupem, než jsme zvyklí na Západě... paradoxně teď je ten odstup ještě větší a já mám pocit, že personál vůbec nezajímám.

Na jednu stranu sklízí F od NH na internetu velmi kladné ohlasy (od západních recenzentů), takže to vypadá, že jsem měl prostě jen smůlu. Na druhou stranu v Japonsku je velmi malá šance, že za něco může lidský faktor…

A jediná další věc v odlišném přístupu kromě výše popsaného byla to, že jsem dostával přiblblé americké rétorické otázky. „So how are you today, sir?“ „So how do you like your meal?“. Eeeeh. Kde je ten krásný japonský servis, kdy člověku splní vše, co si požádá, ale ho nikdo neotravuje s nesmysly?

No nic, po skvělém jídle dávám whisky a jdu se na chvíli prospat.

Svačina
Svačina

Budím se tentokrát sám budíkem (na to, abych žádal o vzbuzení personál jako při cestě sem, už jsem mu přestal důvěřovat), někde na hranici mezi Evropou a Asií.

Už mi trochu vytrávilo, tak zase něco vyzkoušíme z „light dishes“ na objednávku kdykoli. Volím těstoviny s mořskými plody a cuketou, k tomu je opět přinesen servis pečiva a marmelád. Není to špatné, velmi lehké a docela chutné, ale samozřejmě s hlavním menu nesrovnatelné.

Čas na spaní
Čas na spaní

Do konce letu zbývají asi tři hodinky. Začínám se trochu nudit a přemýšlím, co bych vymyslel… opět vzpomínám na Marcosův report z LH, kde psal, že se šel projít do C a Y. Vida, tohle mě při letu sem vůbec nenapadlo. Ne že mě nenapadlo se projít, ale vůbec jsem se nějak nezabýval myšlenkou, že je v tomhle letu vlastně vůbec někdo jiný než nás pár vepředu. Ale to, že mě to nenapadlo, považuju za dobrou věc. Produkt je navržen tak, že s lidmi z nižších kabin nepřijde člověk do styku. A to mi přijde fajn, protože ten klid a nepřelidněnost mi zpětně přijde jako největší hodnota F. Při procházce se ztotožňuju s Marcusovým pocitem, že C naráz vypadá jako strašný dobytčák :)

Italian style beef hamburger
Italian style beef hamburger

Nudím se, a tak se dvě hodiny před přistáním, někde na Finskem, ptám, jestli ještě udělají jídlo, že mám trochu hlad. Ve skutečnosti nemám, ale jen chci zkoušet :D Protože ve výše zmiňovaném reportu z LH F byla řeč o hamburgeru, tak vyzkouším ten místní.

Až teď mi došlo, že vždycky když jedu do svého rodného kraje navštívit rodiče, táta chce, ať dovezem nějaké noviny z vlaku/busu. Proto jedny vyžádám, ať mu je můžu dovézt. Když se ho o pár týdnů později na ty noviny ptám, říká, že byly z nějakého divného materiálu a v krbu hořely fakt špatně. Do té doby jsem myslel, že je chce na čtení :)
Až teď mi došlo, že vždycky když jedu do svého rodného kraje navštívit rodiče, táta chce, ať dovezem nějaké noviny z vlaku/busu. Proto jedny vyžádám, ať mu je můžu dovézt. Když se ho o pár týdnů později na ty noviny ptám, říká, že byly z nějakého divného materiálu a v krbu hořely fakt špatně. Do té doby jsem myslel, že je chce na čtení :)

Není to dobrý nápad :D Prezentace je od pohledu unavená, chuťově bulka naprosto nudná, maso jak takž. Sním maso a bulky sotva půlku. Je vidět, že je to fakt jen jakési doplňkové menu, ale jako jídlo by to fakt neobstálo ani v C. NH má nabídku „anytime“ jídel dost rozsáhlou… kdyby to proškrtali na třetinu a zaměřili se na kvalitu, udělali by líp. Takové ANA original curry and steamed rice je úplně v pohodě (nedal jsem si, protože ho mívají v saloncích, takže věřím, že to bude úplně to samé), a zároveň je to jídlo, které je dobré a jednoduché na přípravu. Ale udělat rozumně chutnající a vypadající hamburger vyžaduje o kus víc práce.

A došel Krug. Fail. Dávám si na závěr nějaké bílé dle doporučení. Jdem na přistání.

Večeře od LH
Večeře od LH

Na přestup na LH mám 1 h 20 min, takže se ani neobtěžuju cestou do salonku, ty frankfurtské znám nazpaměť a tohle letiště mě svou zamotaností a roztahaností vždycky vytáčí, takže na tu chvilku před boardingem hledám raději nějaký tichý kout po cestě mezi gaty.

4. 2. 2018 LH1400 17.00–18.00 Airbus A321 (D-AISW) – Business Class

Hodinový hop s LH nemá moc čím překvapit. Obsazenost odhaduju tak na 50 % (od pohledu to vypadá, že na každé trojce sedí jeden člověk). Pro srovnání, letem jsem letěl včera (27. 5.) a v celém C byli dva lidi (navzdory napráskané Y).

Za chvilku přichází jídlo, které bych popsal jako „taková německá klasika“. Výběr přesně toho, co se dá nabrat v saloncích od LH. Jsem ještě napráskaný z předchozího letadla, ale nedá mi to, abych od každé věci na talíři asi nevyzkoušel. Dobré. A konečně přicházím na smysl diskuze o roztíratelnosti másla. Vždycky jsem nad tímhle akorát tak protočil oči, ale teď to vidím jinak poté, co LH donesla studené tvrdé máslo a horkou tvrdou (na povrchu) bulku. Takže tvrdé máslo v kontaktní vrstvě s bulkou okamžitě taje a klouže… a daří se ho dostat všude okolo, jen ne na tu bulku :D Ach jo. Dělám něco špatně, nebo je tohle záměr německých inženýrů? (Jo, asi by pomohlo bulku rozkrojit.. ale když máte na noži přilepený klouzající kus másla, tak to jde taky dost blbě.)

Loučení s JA734A
Loučení s JA734A

Praha, přistání, vyzvednutí kufru, 119, metro a hurá na pivo!

Celkové dojmy se pokusím zhodnotit v příštím díle, snad už dnes večer.

Další díl: Stálo to za to?


Odpovědět