Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
-
- Vítěz kategorie Po přistání... 2015
- Příspěvky: 74
- Registrován: 23. 04. 2012, 20:00
- Stav: Offline
Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
„Mým snem je vidět polární záři…“
Tato věta, zasněně vyřčená začátkem loňského prosince mojí přítelkyní při oné mírně ovíněné diskusi na téma kam bychom se rádi podívali, spustila v mé hlavě velice rychlý sled otázek a úvah, jejichž finální odpovědí bylo: „Svalbard“. Svalbard neboli Špicberky, souostroví 2000 km severně od Osla a 850 km od Nordkappu, kde se prakticky cokoli civilního, na co tam člověk narazí, vyskytuje ve verzi „nejsevernější na zeměkouli“. Přilétá se do Longyearbyenu, nejsevernějšího města na světě, v němž se nachází nejsevernější přístav, univerzita, benzínka, bankomat, plně vybavený hotel, pivovar, autosalon Toyota, čokoládovna, stánek s kebabem… a nejsevernější komerční letiště na světě. Letiště, kam z Osla alespoň jednou denně létá SAS a/nebo Norwegian. Na chvilku se zarazím, zda bych neměl dodržet prastarý slib, že jednou s mým věrným spolucestovatelem Vojtou oslavíme na Svalbardu Silvestra, vzpomenu si ale, že s ním tenhle Silvestr letím slavit do gambijské Serekundy a tím pádem mohu s klidem hledat nějaký vhodný termín na výlet se svou drahou. Chvilku nad ním přemýšlím, ale pak přichází spásná myšlenka zkusit, ač za polární září, letět až v momentě, kdy bude aspoň trošku denního světla. Udiveni mezním přírůstkem délky dne od patnáctého února dál nakonec volíme víkend na přelomu února a března, kdy by už mělo být relativně dost světla a přitom jsou podmínky a šance na spatření oné magické aurory jedny z nejlepších během roku.
Letenky nakonec musím koupit natřikrát, protože web Norwegian odmítá na zpáteční cestě prodat přestup přes noc, ale fakticky je nákup letenek otázkou několika okamžiků. Odlet ve čtvrtek v poledne z Prahy, přílet na Svalbard v šest večer, odlet v sobotu v 9 večer, noc v Oslu a během dopoledne návrat do Prahy. Zkrátka klasický mírně prodloužený eurovíkend. Ještě v rychlosti bookujeme ubytování v Radisson Blu Polar, nejsevernějším full-service hotelu na světě a zbytek necháváme k vyřešení před odletem.
Protože začátek roku je poměrně náročný a nemáme moc času, začínáme program na místě plánovat nějakých 9 dní před odletem. Jedním z bodů, které chceme zvládnout, je jízda na psím spřežení, ale než se mi ji podaří domluvit a vymejlovat, jsou všechna dostupná psí spřežení beznadějně vybookována. Bookujeme tedy aspoň na páteční dopoledne photo tour zaměřenou hlavně na polární lišku a další místní zvířenu (kromě ledních medvědů, kteří se v okolí města prakticky nevyskytují) a na večer pak tour za polární září.
Nastává den odletu. Linka DY do Osla odlétá dle letového řádu v pravé poledne (shodou okolností 15 minut po odletu SAS), takže se ještě ráno pokouším z domova předstírat práci, ale někdy v deset to balím, beru do jedné ruky péřovku, do druhé přítelkyni a utíkáme na autobus, který nás po chvíli přiváží před terminál dvě. Ač odbaveni online, jdeme se na přepážku zeptat, zda by nás nechtěli přesadit ze zadní poloviny letadla někam dopředu, že na přestup máme 50 minut, ale jsme ujištěni, že je to v pohodě. Na gatu se shodujeme, že nemá cenu riskovat, zda na místě seženeme ještě nějaké volné psí spřežení a ještě těsně před nástupem do letadla bookujeme na sobotu celodenní trip na východní pobřeží na sněžném skútru. Boarding probíhá vcelku civilizovaně, od země se odlepujeme 15 minut po poledni, Recaro sedačky jsou tenké, leč pohodlné, free WiFi ukazuje mapku letu a pomalý, ale funkční internet a letušky nás ujišťují, že ač přistaneme v Oslu s pětiminutovým zpožděním, přestup stihneme; že kdyby nám zbývalo dvacet minut, tak nás vypustí nějak přednostně, ale takhle že je to zcela v pohodě.
Jejich slova se ukazují být pravdivá – letiště je malé, na automatické pasovce takřka žádná fronta, a tak dobíháme ke gatu včas a máme ještě dokonce čas si dojít odskočit. Pánské toalety překvapují absencí pisoárů, v důsledku čehož překvapují přítomností fronty, ale co už, někdo si tu rovnost musí odskákat, lépe řečeno vystát. Při boardingu tři kroky za agentem, který načítá boarding passy, stojí dva nekompromisně vypadající pánové, kontrolující velikost příručáku, ale s ohledem na povětrnostní podmínky v cílové destinaci úplně nehrotí použití mírnějšího násilí při vpravování batohu do klece. Vzhledem k tomu, že většinu flotily Norwegian tvoří Boeingy 737-800, ani ten další, 4 roky starý LN-NHC nepřekvapuje a kabina je prakticky stejná jako na letu z Prahy. Posádka opět příjemná a my míříme nad zasněženou norskou krajinu na sever. Na palubě je k prodeji za 65 norských (tj. nějakých 170 českých) korun Pale Ale ze Svalbard Bryggeri, nejsevernějšího pivovaru na světě. S jeho vznikem se váže zajímavá historka – dříve bylo na Svalbardu zakázáno dělat jakýkoli alkohol, ale v roce 2015 se partě nadšenců povedlo přesvědčit norskou vládu, aby zákon změnila a tím umožnila vznik tohoto pivovaru. Kupujeme jedno startovací (platit lze výhradně kartou) a zahajujeme přípitkem výlet. V Longyearbyeanu přistáváme již za tmy a dosednutí je poněkud tvrdé. Nemohu se navíc zbavit pocitu, že letadlu poněkud ujel zadek, nicméně PF letadlo srovnává, hard on breaks, a my tak v oblaku zvedlého sněhu brzdíme ještě před koncem dráhy. Vystupuje se na plochu a tak je kontakt s polárním světem okamžitý – venku je v tu chvíli něco kolem mínus dvaadvaceti stupňů Celsia. Rychlý průchod do terminálu kolem jediného baggage beltu s legendárním vycpaným ledním medvědem uprostřed a jít sehnat odvoz. Venku čekají dva autobusy, které rozváží turisty k hotelům ve městě – není jich tam moc, ale každý z autobusů má svou trasu a seznam hotelů, k nimž jede. Co mne překvapuje je to, že i ve dvoutisícovém městě čeká před letištěm pár taxíků. My se navigujeme do správného autobusu, platíme postaršímu polskému řidiči kartou dvě zpáteční jízdenky a po pár minutách cesty podél moře nás vyhazuje před hotelem.
Na jinak velice útulné recepci nově zrekonstruovaného Radissonu je trošku fronta, protože nás předběhla jakási ruská výprava, která si asi spletla cílovou destinaci a místo ruského Barentsburgu se ubytovává v Longyearu. Všechny najednou je checkuje děžurná, která svou rozpínavostí spolehlivě děsí postarší švýcarský pár, který stojí hned za ní. Poté, co odbaví skupinu těchto neoznačených turistů, to jde rychle a po chvíli máme i my karty od našeho pokoje a procházíme pod vycpaným ledním medvědem směrem do našeho křídla. Na pokoji shazujeme věci a hladoví vyrážíme sehnat něco k snědku. Z průvodce lehce vytipováváme několik restaurací, které se nám zdají dobré, ale nakonec se po poradě s recepční rozhodujeme projít se jen do nedaleké hlavní ulice, kde se mimo jiné nachází Krona, jeden z podniků, který údajně stojí za to navštívit. Nacházíme ho poměrně záhy, ale volno mají až za dvě hodiny, takže jdeme na pivo do vedlejšího Svalbaru a ochutnáváme další kousky z produkce místního minipivovaru. Na devátou se vracíme k rezervovanému stolu v Kroně, kde objednáváme losí burger a „Catch of the day“ – velrybí steak v omáčce z baby čočky a jakýmsi dýňovým pyré. Obojí je chuťově naprosto skvělé. Cestou zpět zastavujeme před hotelem a koukáme – trošku naivně – na oblohu a hledáme to, za čím jsme přijeli – polární záři. Všímá si nás vedle postávající řidič čehosi, čemu říkají snowcat – vypadá to jako kříženec mezi rolbou a autobusem – který zjevně přivezl lidi z výletu za aurorou. Ptám se ho, zda nějakou viděli a on potvrzuje, že dnes byla vidět hodně... a ukazuje na oblohu, kde se v tu chvíli zjeví. Jen tak, uprostřed města, na osvětleném parkovišti. Dáváme na jeho radu a jdeme ještě asi 200 metrů za hotel na parkoviště sněžných skútrů, kde užasle pozorujeme (a pokoušíme se fotit) to, co se nám odehrává nad hlavou. Je to neuvěřitelné a nevyhnat nás zima, stojíme tam asi doteď. V pokoji zjišťujeme, že je možné záři (byť už jen její slabší záblesky) pozorovat i z okna pokoje. To se prostě těžko popisuje slovy.
Druhý den ráno vstáváme a po opulentně bohaté snídani s výhledem na fakticky nekonečně dlouhý východ slunce nás na recepci nabírá průvodce na naši foto tour. Odhadem pětačtyřicetiletý Nor nás nasazuje do Transportera, kde na místě spolujezdce dlí profesionální fotovýbava. Průvodce se ukazuje být totálním nadšencem do místní přírody a způsob, jakým se plazí fotit místní ptactvo (konkrétně nějaký druh bělokurů, který jako jediný zůstává na ostrovech i přes zimu) ukazuje, že to rozhodně nedělá poprvé. Cestou kolem letiště na jihozápad nám vypráví o místní krajině, přírodě a tom, jak jeho dědové a strýcové pracovali v místních uhelných dolech. Když dojedeme na konec cesty, bere si na záda pušku (bez které je mimochodem nelegální opustit Longyearbyen), za pas pistoli, GPSku se zařízením na přivolání pomoci, satelitní telefon, foťák, nám dává na boty nesmeky a vyrážíme na procházku jedním z ledovcových údolí. Vidíme – kromě několika uzavřených štol a neuvěřitelných polárních scenérií i pár sobů (živých i mrtvých), pár bělokurů, ale lišku nevidíme ani jednu. Co však vidíme je slunce, které vyjde nad kopec – poprvé tento rok, jak potvrzuje náčelník naší malé polární výpravy a div u toho neskáče do vzduchu radostí. Po návratu do auta nám nalévá něco teplého k pití a když dopijeme, pokouší se nahnat ještě lišku autem, ale bezúspěšně, takže nás, stále ještě poněkud zmrzlé, vysazuje na hotelu. Zahříváme se a vyrážíme na něco k snědku - na vyhlášenou polévku v místním bistru. Dalším bodem byla plánovaná návštěva onoho pivovaru, ale ten je dál, než se na první pohled zdálo a jeho produkty jsou všude kolem, takže nakonec volíme jedno místní točené pivko z hotelového baru až do postele. V devět nás z recepce vyzvedává náš další objednaný program – Northern Lights Tour. Vůz s námi sdílí značně opilá norská švédská trojka – jakýsi Nor a jeho dvě kamarádky. Bohužel je zataženo a producenti alkoholového odéru již vše vypili, takže jediné, co vidíme, je Eiscat Svalbard Radar – obří radar na zkoumání a předpovídání polární záře, vybudovaný nad posledním funkčním norským uhelným dolem.
Naposledy upravil(a) koppak dne 19. 03. 2019, 23:34, celkem upraveno 14 x.
-
- Vítěz kategorie Po přistání... 2015
- Příspěvky: 74
- Registrován: 23. 04. 2012, 20:00
- Stav: Offline
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Další den vstáváme brzy, protože potřebujeme být hned na otvíračku na snídani – snídaně začínají v sedm, nás v osm vyzvedává někdo ze Snow Mobile Tour a my nechceme zmeškat snídani. Venku je příjemných mínus dvacet, ale v očekávání arktického zážitku je na sebe oblékáme všechno, co máme s sebou. Sice psali, že nám leccos půjčí, ale co kdyby to byly nějaké fake news, že… Nicméně v osm přijíždí fousatý týpek, představuje se jako Míša, nakládá nás do auta a veze nás pár ulic vedle (což znamená na druhý konec dvoutisícového města), kde podepisujeme papíry, dostáváme briefing a veškeré vybavení – kuklu, helmu, palčáky, helmu, boty a hlavně obří kombinézu s instrukcí, že ano, opravdu si ji máme dát přes tu péřovku. Při té představě se poněkud opotím, ale neprotestuji, nasoukám se do toho všeho a s pocitem kosmonauta si odcházím nasednout do auta, které nás odveze ke skútrům. Cesta trvá pár minut, Míša vynadává z auta zbytek vybavení, chvíli něco připevňuje, přidělává, vkládá pušku do futrálu na jeho skútru a po chvíli nám dává instrukce jak se skútr ovládá a jakými pokyny a signály se budeme řídit cestou – ač má jinak Ukrajinec Míša výraz roztomilého medvídka, při této instruktáži je jasně vidět, že není radno brát ji na lehkou váhu. Spolu s pistolí u pasu, 60 litry benzínu na saních za jeho skútrem a dalšími proprietami to dává tušit, že tohle nebude úplně výlet na Kokořín. Čeká nás cca 85 kilometrů na východní pobřeží do království ledních medvědů a pojedeme 50–70 kilometrů za hodinu ledovcovými údolími, kde pocitová teplota klesá pod mínus pětatřicet. Začínám chápat tu brutální kombinézu přes péřovku.
Vyrážíme. Ze začátku pomalu, jak dostáváme skútr do ruky, postupně přidáváme. Čas od času stavíme, dostáváme pauzy na focení a úpravu oděvu – zatímco nám po třech fotkách odpadají ruce mrazem, Míša si motá cigaretu (!) a pod vousy si mumlá něco ve smyslu, že kuřáci v Arktidě to maj' fakt na h***o. Ledovcová údolí, nepopsatelná krajina a kusy ledu větší než domy – to vše cestou potkáváme. Fotit za jízdy nejde, ale pár fotek pro ilustraci.
Nakonec dojíždíme k zamrzlému zálivu Mohnbukta, kde přichází na řadu oběd. Nejdřív ale Míša vyndavá z futrálu pušku, opírá ji o skútr, pak vynadá dalekohled a podrobně zkoumá, zda neuvidí ledního medvěda a teprve pak nám dává pokyn vypnout motory. Zpráva je to dobrá i špatná – průměrně je medvěd vidět každou třetí výpravu, ale v tenhle moment už se skoro těším, že něco sníme. Míša vyndává několik termosek s vodou, jakási instantní jídla, instruuje nás, jak je bez větší újmy od mrazu sníst (je asi pětadvacet pod nulou) a tak obědváme s úžasným výhledem na zamrzlou zátoku. Po jídle vše naházíme do pytle, Míša to poctivě zabalí, nasedneme na skútry, první tři se rozjedou ale čtvrtý v řadě kouří, skučí, ale nejede. Pás skútru zamrzl do sněhu a ledu dokonale, že to strhlo hnací řemen. Míša pokrčí rameny, zkontroluje medvědy v okolí a začne skútr rozebírat s jistotou, z níž je na první pohled patrné, že tohle taky nedělá poprvé. Pod kapotou se skrývá jedna – aspoň pro mne – nečekaná věc: nový řemen. Míša jej vyndá, odmontuje, co je třeba a za 15 minut je opraveno. Všichni jsme zmrzlí jak pověstná sobolí hovna a tak jsme fakt rádi, že jedeme. Nám brýlatým zamrzají skla, polární vítr šlehá do čehokoli, co mu přijde do cesty a Míša nás vede na kopce a hory k úžasným výhledům, na polární pustiny, údolí ale třeba i zamrzlý vodopád. Do vesnice dojíždíme někdy v půl šesté, kdy se začíná už opravdu stmívat. Pomáháme mu natankovat skútry a nechat je na okraji města, kde na nás čeká auto. Auto je odemčené, klíček za stínítkem, no, tady s lupem moc daleko neujedete a jeden bláznivý Rus za sezónu zjevně stačí. Na základně odevzdáme zapůjčené polární vybavení a jsme odvezeni k hotelu, kde máme hodinku času než přijede bus na letiště. Převlékáme se se, jdeme na bar na poslední pivko a protože máme před sebou cestu zpět, zjišťujeme, co by během té hodiny stihl bar připravit… Prý pizzu. Pizzu se nám na Svalbardu úplně jíst nechce, ale v momentě, kdy zjistíme, že mají pizzu se sobem, je volba jasná. Pizza je fakt dobrá, poslední čepovaný svalbardský Pale Ale taky, a tak do autobusu nasedáme spokojeni.
Na letišti se odbavujeme mezi prvními a po průchodu bezpečností se ocitáme na airside, kde je jeden obchod (trošku jídla, nějaké suvenýry a překvapivě i zde čepované místní pivo) a jeden gate, nad kterým ani není obrazovka, která by indikovala, co se boarduje. Letadlo přilétá na čas, boardujeme jako jedni z prvních a vylétáme, doufaje, že uvidíme třeba záblesk polární záře. Na startu kapitán odroluje na konec dráhy, natočí motory co to jde a až pak povolí brzdy – tyhle rozjezdy mám rád. Po nastoupání hladiny se občas po stranách zjeví cosi, co by mohla být opět polární záře. Po chvíli, kdy je vidět, že je většina letadla nalepená na okénka, kapitán hlásí, že po stranách je vidět krásná záře a pro nerušení zážitku zhasíná v letadle – ale kdo si chce číst, může si rozsvítit vlastní světlo. Bohužel, pán před námi je jedním z nich, ale po laskavé žádosti s úsměvem „no jo no, turisti“ zhasíná a my se můžeme asi hodinu kochat. Zbytek cesty už není ničím extra zajímavý a kolem půlnoci přistáváme v Oslu.
Po přistání je úkol jasný – najít místo na přespání. Airside je tou dobou zcela zavřená, ale landside vypadá docela příjemně a je vidět, že nebudeme zdaleka jediní, kdo tu bude spát. Nakonec nacházíme dvě poměrně hezká místa ve Flybaru úplně na konci terminálu, kde poměrně spokojeně usínáme spánkem spravedlivých, leč ostražitých. Občas kolem někdo projde – ale zjišťuji, že je to sekuriťák a místo, aby nás vyháněl, tak kontroluje, zda je vše v pořádku. Za tohle 5 z 5, Gardermoen! Ráno zvládáme spát dokonce asi do půl osmé, kdy nás budí budík. Na letišti je čilý ruch, ale tím, že jsme spali na konci haly, nás neměl šanci vzbudit. Vyčistit zuby, proběhnout bezpečnost, za ní sehnat snídani a po pozorování úklidu letiště, na které hustě sněží, někdy v devět přichází boarding. Dlouhé pojíždění, čekání na odmražení… a nakonec je z toho hodina zpoždění na odletu a skoro i na příletu do Prahy, kde nás vítá prakticky jarní počasí. Nezmrzli jsme a nepropadli jsme trudomyslnosti – to vydrží až do ranní cesty do práce.
A jak takový výlet zhodnotit? Někteří tu na fóru dříve sice přirovnávali cestu na Špicberky k polárnímu ekvivalentu dovolené na Kanárech – a co se týče dosažitelnosti to nebylo daleko od pravdy, konečně Kanáry jsou vzdušnou čarou od Prahy dál než Svalbard - nicméně poměr dostažitelnosti a exotičnosti je zcela jedinečný a kombinace polární záře, pocit absolutní ledové divočiny a uvědomění si, že ty pušky nejsou jen tak posouvají tenhle výlet hodně vysoko na mém žebříčku top cestovatelských zážitků. A já, spolu s bankovním účtem, trošku doufáme, že přítelkyně brzy zapomene na možnost jet s jejím vysněným psím spřežením na týdenní výlet…
Vyrážíme. Ze začátku pomalu, jak dostáváme skútr do ruky, postupně přidáváme. Čas od času stavíme, dostáváme pauzy na focení a úpravu oděvu – zatímco nám po třech fotkách odpadají ruce mrazem, Míša si motá cigaretu (!) a pod vousy si mumlá něco ve smyslu, že kuřáci v Arktidě to maj' fakt na h***o. Ledovcová údolí, nepopsatelná krajina a kusy ledu větší než domy – to vše cestou potkáváme. Fotit za jízdy nejde, ale pár fotek pro ilustraci.
Nakonec dojíždíme k zamrzlému zálivu Mohnbukta, kde přichází na řadu oběd. Nejdřív ale Míša vyndavá z futrálu pušku, opírá ji o skútr, pak vynadá dalekohled a podrobně zkoumá, zda neuvidí ledního medvěda a teprve pak nám dává pokyn vypnout motory. Zpráva je to dobrá i špatná – průměrně je medvěd vidět každou třetí výpravu, ale v tenhle moment už se skoro těším, že něco sníme. Míša vyndává několik termosek s vodou, jakási instantní jídla, instruuje nás, jak je bez větší újmy od mrazu sníst (je asi pětadvacet pod nulou) a tak obědváme s úžasným výhledem na zamrzlou zátoku. Po jídle vše naházíme do pytle, Míša to poctivě zabalí, nasedneme na skútry, první tři se rozjedou ale čtvrtý v řadě kouří, skučí, ale nejede. Pás skútru zamrzl do sněhu a ledu dokonale, že to strhlo hnací řemen. Míša pokrčí rameny, zkontroluje medvědy v okolí a začne skútr rozebírat s jistotou, z níž je na první pohled patrné, že tohle taky nedělá poprvé. Pod kapotou se skrývá jedna – aspoň pro mne – nečekaná věc: nový řemen. Míša jej vyndá, odmontuje, co je třeba a za 15 minut je opraveno. Všichni jsme zmrzlí jak pověstná sobolí hovna a tak jsme fakt rádi, že jedeme. Nám brýlatým zamrzají skla, polární vítr šlehá do čehokoli, co mu přijde do cesty a Míša nás vede na kopce a hory k úžasným výhledům, na polární pustiny, údolí ale třeba i zamrzlý vodopád. Do vesnice dojíždíme někdy v půl šesté, kdy se začíná už opravdu stmívat. Pomáháme mu natankovat skútry a nechat je na okraji města, kde na nás čeká auto. Auto je odemčené, klíček za stínítkem, no, tady s lupem moc daleko neujedete a jeden bláznivý Rus za sezónu zjevně stačí. Na základně odevzdáme zapůjčené polární vybavení a jsme odvezeni k hotelu, kde máme hodinku času než přijede bus na letiště. Převlékáme se se, jdeme na bar na poslední pivko a protože máme před sebou cestu zpět, zjišťujeme, co by během té hodiny stihl bar připravit… Prý pizzu. Pizzu se nám na Svalbardu úplně jíst nechce, ale v momentě, kdy zjistíme, že mají pizzu se sobem, je volba jasná. Pizza je fakt dobrá, poslední čepovaný svalbardský Pale Ale taky, a tak do autobusu nasedáme spokojeni.
Na letišti se odbavujeme mezi prvními a po průchodu bezpečností se ocitáme na airside, kde je jeden obchod (trošku jídla, nějaké suvenýry a překvapivě i zde čepované místní pivo) a jeden gate, nad kterým ani není obrazovka, která by indikovala, co se boarduje. Letadlo přilétá na čas, boardujeme jako jedni z prvních a vylétáme, doufaje, že uvidíme třeba záblesk polární záře. Na startu kapitán odroluje na konec dráhy, natočí motory co to jde a až pak povolí brzdy – tyhle rozjezdy mám rád. Po nastoupání hladiny se občas po stranách zjeví cosi, co by mohla být opět polární záře. Po chvíli, kdy je vidět, že je většina letadla nalepená na okénka, kapitán hlásí, že po stranách je vidět krásná záře a pro nerušení zážitku zhasíná v letadle – ale kdo si chce číst, může si rozsvítit vlastní světlo. Bohužel, pán před námi je jedním z nich, ale po laskavé žádosti s úsměvem „no jo no, turisti“ zhasíná a my se můžeme asi hodinu kochat. Zbytek cesty už není ničím extra zajímavý a kolem půlnoci přistáváme v Oslu.
Po přistání je úkol jasný – najít místo na přespání. Airside je tou dobou zcela zavřená, ale landside vypadá docela příjemně a je vidět, že nebudeme zdaleka jediní, kdo tu bude spát. Nakonec nacházíme dvě poměrně hezká místa ve Flybaru úplně na konci terminálu, kde poměrně spokojeně usínáme spánkem spravedlivých, leč ostražitých. Občas kolem někdo projde – ale zjišťuji, že je to sekuriťák a místo, aby nás vyháněl, tak kontroluje, zda je vše v pořádku. Za tohle 5 z 5, Gardermoen! Ráno zvládáme spát dokonce asi do půl osmé, kdy nás budí budík. Na letišti je čilý ruch, ale tím, že jsme spali na konci haly, nás neměl šanci vzbudit. Vyčistit zuby, proběhnout bezpečnost, za ní sehnat snídani a po pozorování úklidu letiště, na které hustě sněží, někdy v devět přichází boarding. Dlouhé pojíždění, čekání na odmražení… a nakonec je z toho hodina zpoždění na odletu a skoro i na příletu do Prahy, kde nás vítá prakticky jarní počasí. Nezmrzli jsme a nepropadli jsme trudomyslnosti – to vydrží až do ranní cesty do práce.
A jak takový výlet zhodnotit? Někteří tu na fóru dříve sice přirovnávali cestu na Špicberky k polárnímu ekvivalentu dovolené na Kanárech – a co se týče dosažitelnosti to nebylo daleko od pravdy, konečně Kanáry jsou vzdušnou čarou od Prahy dál než Svalbard - nicméně poměr dostažitelnosti a exotičnosti je zcela jedinečný a kombinace polární záře, pocit absolutní ledové divočiny a uvědomění si, že ty pušky nejsou jen tak posouvají tenhle výlet hodně vysoko na mém žebříčku top cestovatelských zážitků. A já, spolu s bankovním účtem, trošku doufáme, že přítelkyně brzy zapomene na možnost jet s jejím vysněným psím spřežením na týdenní výlet…
Naposledy upravil(a) koppak dne 19. 03. 2019, 23:48, celkem upraveno 7 x.
-
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 414
- Registrován: 14. 01. 2018, 11:42
- Oblíbené typy letadel: 787
- Pohlaví: muž
- Bydliště: LKTB
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
-
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 340
- Registrován: 23. 10. 2017, 22:45
- Oblíbené typy letadel: A340-600
B747-400 - Pohlaví: muž
- Bydliště: ZLN/PRG
- Stav: Offline
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Moc krasnej trip report. Predloni v Rijnu se nam v Anglii taky naskytla ta moznost videt polarni zari. Byla totalne slaba, ale i tak to byl nezapomenutelny zazitek a od te doby to chci videt na plnou krasu. Porad nevim kam letet a zazit to. Ale tento trip report me navnadil nad tim zase popremyslet
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Super..tak se mi to líbí! Zavzpomínal jsem si na červenec 2010 na Svalbardu..bohužel polární záři naživo zatím nemám na kontě. Budu to muset zopakovat, tohle mě docela inspirovalo. Jenom Ti nechci brát iluze, ale nejsevernější pošta na světě je ta druhá na Špicberkách, v Ny Aalesundu
-
- Vítěz kategorie Po přistání... 2015
- Příspěvky: 74
- Registrován: 23. 04. 2012, 20:00
- Stav: Offline
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Orus-x píše:Jenom Ti nechci brát iluze, ale nejsevernější pošta na světě je ta druhá na Špicberkách, v Ny Aalesundu
Máš pravdu, já jsem žil v tom, že to je jenom poštovní schránka... Opravil jsem to na přístav, ten taky začíná na p a tamní je prý taky nejsevernější
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Pěkný TR i fotky... Jen mě překvapilo, že cestou zpátky jste nocovali na letišti. A vlastně i proto dotaz: Kolik stál ten výlet na skútrech?
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Krasny TR, diky za fotky i za pocteni. Uplne jsem se navnadil a promyslim, jestli by byl dobry napad tam jet s deckem
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Úžasný TR! Špicberky jsou můj dávný sen, bohužel zatím nesplněný, neb při pohledu na letenky bankovní účet stávkuje
K tomu nej...bych dodal ještě, že přímo u letiště se prý nachází i nejseverněji položený kemp, ze kterého se prý dá i dobře spottovat.
Tak či tak, za tenhle TR dávám jedničku s hvězdičkou
K tomu nej...bych dodal ještě, že přímo u letiště se prý nachází i nejseverněji položený kemp, ze kterého se prý dá i dobře spottovat.
Tak či tak, za tenhle TR dávám jedničku s hvězdičkou
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Velmi zajímavé.Cestu za polární září mám už několik roků v plánu ( většina známých kteří se za ní vypravili měli smůlu a nic neviděli) a to mě od ní zrazuje. Ve svém reportu jsi mi odpověděl na dotaz který jsem tady kdysi položil,jestli se dá polární záře pozorovat z letadla. Děkuji.
-
- Vítěz kategorie Po přistání... 2015
- Příspěvky: 74
- Registrován: 23. 04. 2012, 20:00
- Stav: Offline
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
marthym píše:Pěkný TR i fotky... Jen mě překvapilo, že cestou zpátky jste nocovali na letišti. A vlastně i proto dotaz: Kolik stál ten výlet na skútrech?
Haha, no, našli jsme společnost, která dávala slevu na "pasažéra" na skútru (tedy pokud jedou dva na jednom skútru, což zní to jako úplně jasná úvaha, ale v praxi to tak úplně není), takže to stálo dohromady pro oba v přepočtu "jen" asi 15 tisíc českých, kdyby měl každý svůj skútr, je to desítka za jednoho. Myslím, že to zároveň vysvětluje, proč jsme cestou zpět spali na letišti
gr09: Viděli jsme tam pár rodinek s dětmi, ale co jsem si tak všiml, tak drtivá většina byly rodiny norské, já osobně bych se trošku bál, že mi tam ty děti zmrznou (kdybych nějaké měl )
Lkprak: ten kemp je fakticky to parkoviště, které je vidět pod směrrovou cedulí před letištěm, respektive jeho část
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Povedený TR
Dotaz: cestou tam byla vážně v Oslu pasovka? Norsko je přeci taky v Schengenu.
Dotaz: cestou tam byla vážně v Oslu pasovka? Norsko je přeci taky v Schengenu.
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
beedat píše:Dotaz: cestou tam byla vážně v Oslu pasovka? Norsko je přeci taky v Schengenu.
A Svalbard?
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2863
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
Vyborny TR, skvele popsane a jeste o to lepsi fotky. Na Spicberky mam dlouho zalusk, stejne jako i pritelkyne. Jen budeme muset jeste par let pockat, nez deti trosku vyrostou, aby mohli s nami.
Re: Nejsevernější eurovíkend na světě – s DY na Špicberky
beedat píše:Povedený TR
Dotaz: cestou tam byla vážně v Oslu pasovka? Norsko je přeci taky v Schengenu.
Svalbard/Špicberky nejsou v Schengenu a hlavně jde o celní kontrolu. Na Špicberkách je pokud vím nulová MVA/VAT, a nižší daně obecně. Což se třeba projevuje v tom, že je tam výrazně levnější alkohol než ve vlastním Norsku (samozřejmě ale regulovaný prodej). My jsme před 9-ti lety letěli z Longyerbyenu do Osla linkou SAS s mezipřistáním v Tromso (jen mezipřistání, nikoliv přestup) a museli jsme vylézt z letadla, vyzvednout si v hale bagáž, projít přes celnici a pasovku a zase bagáž odcheckovat (a pak se vrátit na ty samá místa v letadle). Hodně opruz, ale stihlo se to cca za 55 minut.