S Luthansou taky pár zkušeností - zrušené lety, automatické nesmyslné přesměrování atd.. Ale - na pražské číslo LH se dá obvykle docela dobře dovolat a jsou celkem kompetentní(tedy pouze ve standardní pracovní době). Naštěstí má i Swiss českou linku a celkem kompetetní. To AF bohužel zrušilo již před hodnou chvílí vše. Měli pražské zastoupení. Potom zrušili telefon a později i mail, kde se dalo vyřešit skvělě. Globální call centra mají problém (kromě mnohdy exotické angličtiny), že a) se tam špatně dovolává, b) nemají moc kompetencí, c) každý říká něco jiného. Náš kamarád od konkurenčního pruhovaného dopravce promine, ale jejich call je (nebo alespoň byla) totální katastrofa. Před 2 lety jsme koupili letenky 8C a 4 PE na let do Dominikány ( 2 odletová místa a společná cesta z Německa) cca 5 měsíců předem. Došlo ke zrušení, rozhození skupiny do různých letů v různých dnech, změnám letadel a seatingu, požadavky na nové platby za PE po 3 změnách letadel. Call centrum splňovalo všechny 3 uvedené body a došlo to tak daleko, že jsem musela vylovit maily na členy představenstva a napsat docela ostrou stížnost. A ... druhý den sami volali a vyřešilo se. Na obhajobu musím řící, že bylo v době těsně před zprovozněním nových letadel a řešili kapacitní nedostatky. Ale zážitek nezapomenutelný.trentino píše: 10. 11. 2025, 21:55 jo, pražské letiště je skvělý, na odletové kontrole na T2 jsem snad nikdy nestrávil více než 20 minut, k branám je to kousek, taky nechápu, na co si lidi stěžujou...
Já přes Frankfurt zase tak často nelétám, tak nemůžu posoudit všechno, co píšete, spíš mě zarazil chaos u Lufthansy... Nejméně dvě hodiny předem už přece musí vědět, že mají 25 přestupujících na návazný let a nejsou schopní tam poslat někoho se seznam, kdo je vezme přes fast-track? Zpoždění nebylo nijak extrémní a nebýt čekání na pasovce, pravděpodobně by to bylo hratelný...
U Aegeanu i u Aviancy se vždycky míle načetly automaticky hned po příletu, pokud byl v rezervaci uvedený FF, ale teď nic, tak jsem myslel, že se to bere za reálně prolětěný let s tím, že bude stejná booking class. Je ale možný, že sem myslel špatně... Napíšu na Aegean...
Žádat kompenzaci u LH by bylo logičtější, jenže já jsem s nima už jeden půlroční mail-pong hrál a nemám v plánu něco takového opakovat. Nechápu, že jim stojí za to dohadovat se kvůli kompenzaci za z jejich strany zrušený let, kdy nárok na kompenzaci LH nijak nerozporuje. Nejdřív nabídnou 370 euro, pak si to rozmyslí, že nárok na kompenzaci nezvzniknul, pak nabídnou 720 euro, pak požádají o číslo účtu s tím, že nárok na kompenzaci uznali, za tři týdny poté, co obdrželi číslo účtu, si to rozmyslí, potom řeší zpoždění letu, kde jsem kompenzaci nikdy nepožadoval, aby znovu nabídli 370 euro a takhle půl roku kolem dokola... Nakonec poslali 720 euro, přestože jsem žádal 600 euro...
LH má vůbec zajímavý přístup k řešení zrušených letů: v manage my booking náhradní let vybrat nešlo, telefon nikdo nezvedal ani po půl hodině, virtuální asistentka Elisa odkázala na manage my booking... Ohledně zrušeného letu a možnosti náhradního řešení nezbývalo něž vyplnit ticket, na který přišla odpověď dva měsíce po příletu... Ve Frankfurtu na customer care LH od 6 ráno fronta jak na banány, všechny lety do Prahy plné, ale že mně můžou vystavit letenku do Vídňe a pak do Prahy s jízdenku ČD. Teda mohli by, kdyby fungoval systém, takže si lístek na ČD mám koupit sám a zažádat si o proplacení...
Jak jsem ale psal v článku, samotné lety s LH byly v pohodě, jenom za ten bordel okolo by se červanali i prodejci cetek na tureckém bazaaru...
Jižní Amerika
-
mufik
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 54
- Registrován: 24. 01. 2013, 15:22
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
-
trentino
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 52
- Registrován: 10. 02. 2014, 10:26
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
já mám opačnou zkušenost - LH před dvěla lety tak, jak jsem psal, na české číslo AF jsem volal před 2 týdny kvůli kolu - dovolal jsem se během chvilky, překvapivě dobrá komunikace...
-
Globik
- Kapitán

- Příspěvky: 6194
- Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
- Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Honolulu
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
Dovolil bych si částečný offtopic ke kompenzacím LH a na závěr jeden dotaz:
Od skončení tvrdé fáze pandemie jsme jako celá rodina letěli 4x TATL západním směrem se Star Alliance (plus jen já jednou s AF), kromě jedné výjimky (celá čtyřčlenná rodina s Discovery) moje žena sólo a já se dvěma dětmi nebo 1+1/1+1, vždy s LH nebo UA. Z toho:
- Mojí ženě LH pár dní před odletem LH zrušila přískok z Prahy, výsledkem bylo 600 eur kompenzace
- Mně a dětem UA smazalo z letenky dva legy, výsledkem 600 eur na osobu kompenzace
- 1x ve FRA UA shánělo dobrovolníky na přebukování na další den (bohužel jsme letěli na poslední chvíli na úplném konci prázdnin a těch 1800 eur mi za to nestálo)
- 1x ve FRA LH shánělo dobrovolníky na přebukování s Icelandair přes Keflavík s noclehem (bohužel jsme letěli se synem cíleně v 747 a kdybychom se stali dobrovolníky a on kvůli tomu už nikdy v životě neletěl 747, tak bychom z toho měli oba doživotní trauma).
Na pouhých 8 single/rodinných letenek docela tristní počet.
Co se týče vymáhání kompenzací, od obou aerolinek se to táhlo několik měsíců, LH vyměkla dříve, každopádně vždy pomohla výhrůžka právníky DAS. UA nakonec nabídli možnost volby cash, voucher a míle, vzali jsme míle, protože měly výhodnější hodnotu.
A ten dotaz: Když LH nebo UA hledají dobrovolníky, nabízejí těch 600 eur v cashi nebo ve voucheru?
Od skončení tvrdé fáze pandemie jsme jako celá rodina letěli 4x TATL západním směrem se Star Alliance (plus jen já jednou s AF), kromě jedné výjimky (celá čtyřčlenná rodina s Discovery) moje žena sólo a já se dvěma dětmi nebo 1+1/1+1, vždy s LH nebo UA. Z toho:
- Mojí ženě LH pár dní před odletem LH zrušila přískok z Prahy, výsledkem bylo 600 eur kompenzace
- Mně a dětem UA smazalo z letenky dva legy, výsledkem 600 eur na osobu kompenzace
- 1x ve FRA UA shánělo dobrovolníky na přebukování na další den (bohužel jsme letěli na poslední chvíli na úplném konci prázdnin a těch 1800 eur mi za to nestálo)
- 1x ve FRA LH shánělo dobrovolníky na přebukování s Icelandair přes Keflavík s noclehem (bohužel jsme letěli se synem cíleně v 747 a kdybychom se stali dobrovolníky a on kvůli tomu už nikdy v životě neletěl 747, tak bychom z toho měli oba doživotní trauma).
Na pouhých 8 single/rodinných letenek docela tristní počet.
Co se týče vymáhání kompenzací, od obou aerolinek se to táhlo několik měsíců, LH vyměkla dříve, každopádně vždy pomohla výhrůžka právníky DAS. UA nakonec nabídli možnost volby cash, voucher a míle, vzali jsme míle, protože měly výhodnější hodnotu.
A ten dotaz: Když LH nebo UA hledají dobrovolníky, nabízejí těch 600 eur v cashi nebo ve voucheru?
-
Globik
- Kapitán

- Příspěvky: 6194
- Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
- Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Honolulu
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
Nezapomenu na to, jak jsme volali na LH do Prahy, zda máme jeden nebo dva kufry (Y+ od UA, tedy měly by být dva kufry) a kluk mi řekl, že máme economy light a tedy jen příručák...trentino píše: 16. 11. 2025, 22:18 já mám opačnou zkušenost - LH před dvěla lety tak, jak jsem psal, na české číslo AF jsem volal před 2 týdny kvůli kolu - dovolal jsem se během chvilky, překvapivě dobrá komunikace...
Bylo to za covidu, nakonec jsme letenku zrušili, tak nevím,jak by to dopadlo na přepážce.
-
trentino
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 52
- Registrován: 10. 02. 2014, 10:26
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
Jak jsem našel smysl existence Kiwi
Bogota (BOG) - Yopal (EYP)
Clic, ATR-72
Plánovači Air Canada se s cenovkami okolo 1100 kanadských dolarů za zpáteční letenku z Vídně do Bogoty ani letos na jaře netrefili do večera, kdy se v Torontu nebo Montrealu představí na domácím ledě Maples Leafs a Canadiens, což převážilo misky vah na stranu Lufthansy, která zajistí let z Frankfurtu do Bogoty. Cesta s LH a přestupem ve Frankfurtu znamená, že na dalším výletu do Kolumbie budu potřebovat silné nervy, dobrou kondici fyzickou i duševní, citovou odolnost a velkou časovou rezervu. Lufthansu jsem místo oblíbené B767-300 Austrianu z Vídně do Toronta zvolil zcela pragmaticky: ze dvou výletů s LH vzešly dvě vyplacené kompenzace za zrušené/zpožděné lety, takže jsem LH přesunul z no-go zóny do nově vytvořené skupiny "aerolinie - investice". Letový plán LH díky časovému posunu navíc sliboval - pokud ve Frankfurtu nebude stávkovat personál nebo management zase nepřekvapí, že jim na letiště pořád chodí lidi - jenom 14 hodin na cestě. Win-win situace na jejímž konci je buď přílet do Bogoty ve stejný den nebo bonusových 600 euro.
Dlouho jsem si lámal hlavu se smyslem existence Kiwi.com. O vyhledávači proslaveného změnami cen letenek během nákupu, šmelinou s placením již zaplacených zavazadel, obskurním připlácením za prioritu v call centru pro případ jakékoli změny v rezervaci a "garanci" návazných letů, kdy Kiwi v případě zrušení letu garantuje tak akorát možnost zůstat trčet v nějaké díře, toho bylo napsané spousta. Kiwi pro mě prostě bylo až do března 2025 absolutní no-go zóna. Kolumbie má ale jistá specifika a jedním z nich je, že menší obchodníci, mezi které patří i aerolinie Clic, nemají rezervační systém přizpůsobený pro přečtení zahraniční karty "na dálku" a nepomůže ani VPN. Předpokládám, že nejlevnější třída ligera bude den před odletem vyprodaná a vyhodit 440 tisíc pesos (skoro 100 euro) za hodinový let v třídě economica se mně taky nechce, což platí i pro konkurenční Aviancu, která má s Clicem codeshare a kartou jde platit bez problémů. Avianca ale letenky ligera s 10 kg odbaveným zavazadlem pro Clic na svých stránkách nenabízí a za economica chce rovnou 480 tisíc.
Do Casanare jsem vydal už předloni. Tří set kilometrová cesta autobusem do Villavicencio se kvůli zácpám v Bogotě a sesuvům půdy na úpatí And protáhla na 9 hodin. Následující den mě čekalo 5 hodin v minibusu. Zařekl jsem se, že příště už se do Yopalu přesunu letecky. Ne, nerozmyslel jsem si to.
Google flights i Skyscanner nakonec shodně potvrdily, že opravdu jediní, kdo umí letenku z Bogoty do Yopalu s Clicem vystavit přes internet, jsou kolumbijská cestovka Aviatur s ne zrovna lichotivými recenzemi a Kiwi. S nedůvěrou jsem do prohlížeče naklikal požadovaný let. Cena 1582 Kč - odpovídající 290 tisícům pesos - se kupodivu po celou dobu rezervace nezměnila a rezervační systém dokonce správně uvedl i 10 kg odbavené zavazadlo, které je u Clicu ve všech tarifech zahrnuté v ceně letenky. Po zaplacení došel mail s informací "we’re now confirming your booking with the carrier" a poznámkou "booking status: processing booking". Za hodinu došel druhý mail obsahující "booking status: confirmed" a s poznámkou, že PNR bude vydané. Třetí mail došel za dalších 37 minut, rezervace byla "confirmed" a obsahovala dokonce i PNR a ticket number. Třikrát sláva, do Yopalu se nebudu muset třepat 10 hodin autobusem.
Let z Vídně do Frankfurtu bez větších komplikací obstarali "nedokvašení Němci" z Austrianu. Procházka po letišti ve Frankfurtu byla jako obvykle tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, tak by pořád byla hrozně dlouhá. U Lufthansy investice do třetice nevyšla a B787-9 na El Dorado dosedl oproti všem předpokladům podle původního plánu před sedmou večer. Zamýšlenou 19hodinovou časovou rezervu tak můžu využít ke troše pohybu a zajít si na první costilla de caldo. Z letištní wifiny jsem objednal hotel ve čtvrti Tesaquillo, což je jedna z mála moderních, čistých a překvapivě klidných částí Bogoty se spoustou parků, cyklostezek a venkovních tělocvičen. Ranní běhání a krátké cvičení na hrazdě pomohlo odbourat menší jet-lag a před polednem jsem (metro)autobusem vyrazil na otočku do centra. V Bogotě totiž "staví" metro zhruba stejně dlouho jako v Brně nové nádraží - už od 60. let. Funkci metra proto plní TransMilenio: kloubové "metrobusy" křižují metropoli po vyhrazených pruzích na víceproudých magistrálách. Od roku 2021 už opravdu staví první nadzemní linku kolejového metra v Bogotě konsorcium čínských firem. Gratulky. Má vůbec cenu dodávat, že bude téměř jistě překročený rozpočet, že konsorcium sem tam zapomene včas zaplatit místním subdodavatelům nebo že firma provádějící dozor byla vybraná bez výběrového řízení? Sága pokračuje...
V Bogotě - stejně jako v Praze - metro(busy) až na letiště nejezdí. Na konečné stanici Portal Dorado je nutné přesednout na okružní linku K86. Pro řidiče musí být zábavná šichta celý den objíždět hlavní terminál, Portal Dorado a plechovou boudu Puente Aereo, což je jihoamerická obdoba klasického ryanairovského letiště. Napadá mě třeba Beauvais s tím rozdílem, že v Bogotě se nachází hned vedle hlavního terminálu a ne kdesi mezi skleníky západně od města. Při odbavení je drobnou komplikací jedno kilo nadváhy mého batohu. "Kilo navíc stojí 12 tisíc pesos (asi 2,6 euro). Nebo si můžeš něco vzít s sebou na palubu", radí slečna u odbavovací přepážky. Vyndám mikinu a dvě adventure menu, batoh má přesně 10 kg. Dočkáme se půlhodinového zpoždění, než můžeme plechovou chodbou vyrazit k bráně č. 5, kde čeká šest let staré ATR-72 s registerací HK-5292 pojmenované podle řeky Casanare a stejnojmenného departamentu, kam mám zrovna namířeno.
Během stoupání do letové hladiny kapitán španělsky a poté anglicky oznámil, že po celou dobu letu máme očekávat zvýšené turbulence a na závěr hlášení všechny ujistil, že nás hustou oblačnostní protáhne a nemusíme se ničeho obávat. Drobná ATR se v šedých mracích klepe a propadá v poryvech větru, nad rovinatými llanos objevuje modrá obloha a za několik minut hladce dosedáme na sluncem zalitou přistávací plochu letiště El Alcaraván. S Clicem jsem nakonec spokojený, letadlo je čisté, piloti šikovní, letušky milé.
Většina z nás nejspíš zná evropské kulturní specifikum, které patří k přistání stejně jako žlutá barva k interiéru letadel Ryanairu: dav pasažérů vyskočí ze sedaček, aby poté několik minut čekal na stojáka v uličce na přistavení nástupního mostu nebo schodů. Teď jsme ale v Kolumbii, v letadle aerolinií ze "druhé skupiny", kde cestující míří do zapadákovů jako Yopal, Tame, Saravena neba Arauca. V praxi to znamená, že všichni s ledovým klidem vyčkávají na svých místech na pokyn posádky. "Cestující v řadách 24 až 21 se připraví na výstup," zahlásí letuška, pasažéři si KLIDNĚ vezmou zavazadla z binů a vystoupí z letadla. Není to úžasné?
Ihned po výstupu z letadla mě přivítal horký vzduch kolumbijských llanos. Těším první na šťavnatý steak a vychlazené pivo. V extázi z návratu do části Kolumbie zatím nezkažené povrchním cestováním a masovým turismem jsem na pásu zapomněl odbavený batoh, což mně došlo až před letištní budovou při chytání taxíku do centra Yopalu. Nevadí, zřízenec odbaví letadlo a potom mně batoh donese. Večer ještě stihnu v bistru naproti stanici asado a už za tmy se vydám na dvouhodinovou cestu minibusem do Paz de Ariporo, odkud se každé ráno vydávají obstarožní mikrobusy a sdílené terénní džípy, na střeše naložené vším možným od pytlů rýže po kanystry nafty, do míst s poetickými názvy jako Primavera, La Hermosa, Esperanza, La Libertad. Můj cíl se jmenuje La Aurora...
Bogota (BOG) - Yopal (EYP)
Clic, ATR-72
Plánovači Air Canada se s cenovkami okolo 1100 kanadských dolarů za zpáteční letenku z Vídně do Bogoty ani letos na jaře netrefili do večera, kdy se v Torontu nebo Montrealu představí na domácím ledě Maples Leafs a Canadiens, což převážilo misky vah na stranu Lufthansy, která zajistí let z Frankfurtu do Bogoty. Cesta s LH a přestupem ve Frankfurtu znamená, že na dalším výletu do Kolumbie budu potřebovat silné nervy, dobrou kondici fyzickou i duševní, citovou odolnost a velkou časovou rezervu. Lufthansu jsem místo oblíbené B767-300 Austrianu z Vídně do Toronta zvolil zcela pragmaticky: ze dvou výletů s LH vzešly dvě vyplacené kompenzace za zrušené/zpožděné lety, takže jsem LH přesunul z no-go zóny do nově vytvořené skupiny "aerolinie - investice". Letový plán LH díky časovému posunu navíc sliboval - pokud ve Frankfurtu nebude stávkovat personál nebo management zase nepřekvapí, že jim na letiště pořád chodí lidi - jenom 14 hodin na cestě. Win-win situace na jejímž konci je buď přílet do Bogoty ve stejný den nebo bonusových 600 euro.
Dlouho jsem si lámal hlavu se smyslem existence Kiwi.com. O vyhledávači proslaveného změnami cen letenek během nákupu, šmelinou s placením již zaplacených zavazadel, obskurním připlácením za prioritu v call centru pro případ jakékoli změny v rezervaci a "garanci" návazných letů, kdy Kiwi v případě zrušení letu garantuje tak akorát možnost zůstat trčet v nějaké díře, toho bylo napsané spousta. Kiwi pro mě prostě bylo až do března 2025 absolutní no-go zóna. Kolumbie má ale jistá specifika a jedním z nich je, že menší obchodníci, mezi které patří i aerolinie Clic, nemají rezervační systém přizpůsobený pro přečtení zahraniční karty "na dálku" a nepomůže ani VPN. Předpokládám, že nejlevnější třída ligera bude den před odletem vyprodaná a vyhodit 440 tisíc pesos (skoro 100 euro) za hodinový let v třídě economica se mně taky nechce, což platí i pro konkurenční Aviancu, která má s Clicem codeshare a kartou jde platit bez problémů. Avianca ale letenky ligera s 10 kg odbaveným zavazadlem pro Clic na svých stránkách nenabízí a za economica chce rovnou 480 tisíc.
Do Casanare jsem vydal už předloni. Tří set kilometrová cesta autobusem do Villavicencio se kvůli zácpám v Bogotě a sesuvům půdy na úpatí And protáhla na 9 hodin. Následující den mě čekalo 5 hodin v minibusu. Zařekl jsem se, že příště už se do Yopalu přesunu letecky. Ne, nerozmyslel jsem si to.
Google flights i Skyscanner nakonec shodně potvrdily, že opravdu jediní, kdo umí letenku z Bogoty do Yopalu s Clicem vystavit přes internet, jsou kolumbijská cestovka Aviatur s ne zrovna lichotivými recenzemi a Kiwi. S nedůvěrou jsem do prohlížeče naklikal požadovaný let. Cena 1582 Kč - odpovídající 290 tisícům pesos - se kupodivu po celou dobu rezervace nezměnila a rezervační systém dokonce správně uvedl i 10 kg odbavené zavazadlo, které je u Clicu ve všech tarifech zahrnuté v ceně letenky. Po zaplacení došel mail s informací "we’re now confirming your booking with the carrier" a poznámkou "booking status: processing booking". Za hodinu došel druhý mail obsahující "booking status: confirmed" a s poznámkou, že PNR bude vydané. Třetí mail došel za dalších 37 minut, rezervace byla "confirmed" a obsahovala dokonce i PNR a ticket number. Třikrát sláva, do Yopalu se nebudu muset třepat 10 hodin autobusem.
Let z Vídně do Frankfurtu bez větších komplikací obstarali "nedokvašení Němci" z Austrianu. Procházka po letišti ve Frankfurtu byla jako obvykle tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, tak by pořád byla hrozně dlouhá. U Lufthansy investice do třetice nevyšla a B787-9 na El Dorado dosedl oproti všem předpokladům podle původního plánu před sedmou večer. Zamýšlenou 19hodinovou časovou rezervu tak můžu využít ke troše pohybu a zajít si na první costilla de caldo. Z letištní wifiny jsem objednal hotel ve čtvrti Tesaquillo, což je jedna z mála moderních, čistých a překvapivě klidných částí Bogoty se spoustou parků, cyklostezek a venkovních tělocvičen. Ranní běhání a krátké cvičení na hrazdě pomohlo odbourat menší jet-lag a před polednem jsem (metro)autobusem vyrazil na otočku do centra. V Bogotě totiž "staví" metro zhruba stejně dlouho jako v Brně nové nádraží - už od 60. let. Funkci metra proto plní TransMilenio: kloubové "metrobusy" křižují metropoli po vyhrazených pruzích na víceproudých magistrálách. Od roku 2021 už opravdu staví první nadzemní linku kolejového metra v Bogotě konsorcium čínských firem. Gratulky. Má vůbec cenu dodávat, že bude téměř jistě překročený rozpočet, že konsorcium sem tam zapomene včas zaplatit místním subdodavatelům nebo že firma provádějící dozor byla vybraná bez výběrového řízení? Sága pokračuje...
V Bogotě - stejně jako v Praze - metro(busy) až na letiště nejezdí. Na konečné stanici Portal Dorado je nutné přesednout na okružní linku K86. Pro řidiče musí být zábavná šichta celý den objíždět hlavní terminál, Portal Dorado a plechovou boudu Puente Aereo, což je jihoamerická obdoba klasického ryanairovského letiště. Napadá mě třeba Beauvais s tím rozdílem, že v Bogotě se nachází hned vedle hlavního terminálu a ne kdesi mezi skleníky západně od města. Při odbavení je drobnou komplikací jedno kilo nadváhy mého batohu. "Kilo navíc stojí 12 tisíc pesos (asi 2,6 euro). Nebo si můžeš něco vzít s sebou na palubu", radí slečna u odbavovací přepážky. Vyndám mikinu a dvě adventure menu, batoh má přesně 10 kg. Dočkáme se půlhodinového zpoždění, než můžeme plechovou chodbou vyrazit k bráně č. 5, kde čeká šest let staré ATR-72 s registerací HK-5292 pojmenované podle řeky Casanare a stejnojmenného departamentu, kam mám zrovna namířeno.
Během stoupání do letové hladiny kapitán španělsky a poté anglicky oznámil, že po celou dobu letu máme očekávat zvýšené turbulence a na závěr hlášení všechny ujistil, že nás hustou oblačnostní protáhne a nemusíme se ničeho obávat. Drobná ATR se v šedých mracích klepe a propadá v poryvech větru, nad rovinatými llanos objevuje modrá obloha a za několik minut hladce dosedáme na sluncem zalitou přistávací plochu letiště El Alcaraván. S Clicem jsem nakonec spokojený, letadlo je čisté, piloti šikovní, letušky milé.
Většina z nás nejspíš zná evropské kulturní specifikum, které patří k přistání stejně jako žlutá barva k interiéru letadel Ryanairu: dav pasažérů vyskočí ze sedaček, aby poté několik minut čekal na stojáka v uličce na přistavení nástupního mostu nebo schodů. Teď jsme ale v Kolumbii, v letadle aerolinií ze "druhé skupiny", kde cestující míří do zapadákovů jako Yopal, Tame, Saravena neba Arauca. V praxi to znamená, že všichni s ledovým klidem vyčkávají na svých místech na pokyn posádky. "Cestující v řadách 24 až 21 se připraví na výstup," zahlásí letuška, pasažéři si KLIDNĚ vezmou zavazadla z binů a vystoupí z letadla. Není to úžasné?
Ihned po výstupu z letadla mě přivítal horký vzduch kolumbijských llanos. Těším první na šťavnatý steak a vychlazené pivo. V extázi z návratu do části Kolumbie zatím nezkažené povrchním cestováním a masovým turismem jsem na pásu zapomněl odbavený batoh, což mně došlo až před letištní budovou při chytání taxíku do centra Yopalu. Nevadí, zřízenec odbaví letadlo a potom mně batoh donese. Večer ještě stihnu v bistru naproti stanici asado a už za tmy se vydám na dvouhodinovou cestu minibusem do Paz de Ariporo, odkud se každé ráno vydávají obstarožní mikrobusy a sdílené terénní džípy, na střeše naložené vším možným od pytlů rýže po kanystry nafty, do míst s poetickými názvy jako Primavera, La Hermosa, Esperanza, La Libertad. Můj cíl se jmenuje La Aurora...
- Přílohy
-
michal4
- Cestující Business Class

- Příspěvky: 413
- Registrován: 17. 03. 2017, 18:56
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
@trentino: Před 2 roky jsem tam byl den v listopadu a ani jsem netušil, jak moc velké štěstí v Santiagu jsem měl..

-
trentino
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 52
- Registrován: 10. 02. 2014, 10:26
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
@michal4: Chile je na jižní polokouli, takže zima je červen až srpen, v listopadu je konec jara, asi jako u nás květen. Od září se otepluje a smog se částečně rozptýlí. Cerro El Plomo, které máš na fotce v pozadí, má 5 444 m, takže tam trochu sněhu zůstává celoročně. Já jsem zmiňoval zimu, kdy v horách napadne sníh a v nížině začne inverze. V Santiagu navíc není moc pozvolný přechod z podzimu do zimy, ale během pár dní teplota klesne pod 10 stupňů a je zima. Bogota má oproti Santiagu výhodu v tom, že leží ve vlhké části And, kde občas fouká a déšť spoustu smogu spláchne.
V posledních letech se ovzduší trochu zlepšilo, ale jak jsem psal výše, Stgo zavádělo dopravní omezení, ze kterých by Macinka spáchal seppuku a Turek si vzteky uříznul pravačku...
Zasněžené hory byly v zimě občas vidět ráno a dopoledne, když v noci pršelo. Odpoledne už bylo všechno ve smogu. Když máš ale štěstí, jsou zasněžené Andy vidět i při západu slunce.
V posledních letech se ovzduší trochu zlepšilo, ale jak jsem psal výše, Stgo zavádělo dopravní omezení, ze kterých by Macinka spáchal seppuku a Turek si vzteky uříznul pravačku...
Zasněžené hory byly v zimě občas vidět ráno a dopoledne, když v noci pršelo. Odpoledne už bylo všechno ve smogu. Když máš ale štěstí, jsou zasněžené Andy vidět i při západu slunce.
-
trentino
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 52
- Registrován: 10. 02. 2014, 10:26
- Stav: Offline
Re: Jižní Amerika
V horách
Yopal (EYP) - Bogota (BOG) - Pasto (PSO)
Avianca Express (A320) a Avianca (A320)
Pět dní ve společnosti kapybar, červených arů, kajmanů a leguánů na zdánlivě nekonečných pláních llanos uběhlo jako voda. Zásadně nespolupracující jaguár se ukázal den po mém odjezdu. V Pore jsem se rozloučil s llaneros z La Aurory a vydal se na asado do San Luis de Palenque. Po jídle jsem vypil café tinto, hned vedle stolu se uvelebil v hamace a ve společnosti kolibříka a stromové iguany se začetl do knížky. Na náměstí jsem si čekání na minibus zkrátil plechovkou vychlazeného piva a zcela vyzenovaný užíval poslední chvíle v llanos. Večer přespím v Yopalu a ráno se s Aviancou vydám do jihokolumbijského departamentu Nariňo. Na další týden budou mým habitatem Andy.
I v tomto případě měla otázka, zda si připlatit za letadlo, jasnou odpověď: pozemní cesta dálkovými autobusy se zastávkou v Bogotě by zabrala nejméně 30 hodin. Avianca navíc nabízí lety s garantovaným přestupem na hlavním terminálu T1 na El Dorado i na domácích trasách, takže nemusím řešit vyzvednutí batohu ani pochodovat mezi T1 a Puente Aereo.
Letiště El Alcaraván je pojmenované po pro llanos typickém ptáku a jízda taxíkem sem trvá 10 minut. V Yopalu platí pevně dané ceny bez smlouvání (po městě za 6 tisíc, na letiště za 10,5 tisíce pesos) a bohatě stačí dorazit hodinu před odletem. Na odbavení odevzdám batoh a jdu na snídani. V jediné letištní kavárně-restauraci už rozpalují oheň na polední asado. Jinak se ani dnes žádná velká letecká exotika nekoná: let z Yopalu do Bogoty formálně zajistí Avianca pro Aviancu Express, což je odnož Aviancy vytvořená jako konkurence Clicu a Sateny obsluhující menší regionální letiště. Reálně na ploše čeká úplně obyčejná A320.
Yopal leží na západním okraji llanos a hned za městem začínají Andy. Během stoupání piloti stáčí kurz nad Cordillera Oriental a za půl hodiny přistaneme na El Dorado.
Na T1 v Bogotě zvládli kromě evropské úrovně služeb okopírovat i evropské ceny občerstvení. Hektický ruch je v ostrém kontrastu s klidem provinčního letiště v Casanare. Usadil jsem se na jednom z nemnoha volných míst a prošel si trasu nadcházejícího letu. Přestože se v kolumbijské části And nenachází zasněžené štíty šestitisícovek, vede přiblížení na letiště v Pastu mezi horami a slibuje okázalé výhledy na okolní krajinu. Přistání je zde kvůli poloze přistávací dráhy na okraji kaňonu v nadmořské výšce 1 814 m a častému bočním větru považované za jedno z nejobtížnějších v Kolumbii. Letenku mám koupenou v "prostřední" třídě classic, což znamená, že kromě odbaveného zavazadla jsem si mohl vybrat i sedadlo. Místo u okna se na dnešním druhém letu bude hodit.
Během pojíždění jsme minuli několik vojenských letadel - součástí El Dorado je i jedna ze základen kolumbijského letectva; kolumbijské vzdušné síly mají podle FlightGlobal.com 276 strojů. Oblačnost se postupně protrhala a nad Popayánem piloti zahájili klesání.
přiblížení na letiště v Pastu z pohledu pilotů: www.youtube.com/watch?v=MXECFuWzokQ,
a z pohledu cestujícího:
o letišti v Pastu se zmínil i magazín key.aero v sérii Challenging Airports, původně volně přístupný článek spadl do sekce premium: www.key.aero/article/challenging-airpor ... ombia-skps
Letiště Antonio Nariňo je pojmenované po jednom z kolumbijských bojovníků za nezávislost. Všechny země Jižní Ameriky, s výjimkou odporné venezuelské diktatury reprezentované narkobaronem a donedávna řidičem autobusu, přitom dnes mají se Španělskem a Portugalskem poměrně korektní vztahy. Narozdíl od jedné velké země na východě, která dodnes neví, kde začíná a kde končí a nezvládá udržovat korektní vztah ani sama se sebou. Čím by to asi tak mohlo být?
Z letiště musím rychle vyrazit do města a na stanici sehnat lístek na nejbližší minibus do 100 km vzdáleného Cumbalu, kam chci dorazit ještě před setměním, což se nakonec podařilo. Během dneška jsem se přesunul z nížinných llanos do nadmořské výšky 3500 metrů. Zítra bude aklimatizační den a pozítří mám v plánu zdolat Volcán Cumbal, pátou nejvyšší sopku v Kolumbii s nadmořskou výškou 4764 metrů.
Na nadcházející dny jsem se ubytoval ve skromném hospodářství na úpatí sopky nad Cumbalem. Stařší manželský pár Ríchar a Rosanna zde pro turisty přistavěli prostornou společenskou jurtu a dvě spartánské noclehárny. O víkendu obvykle přijede skupina turistů z Kolumbie nebo sousedního Ekvádoru, kteří zde přespí a okolo druhé ranní zahájí výstup. Teď v týdnu tady není nikdo. Musím ale říct, že Ríchar je fakt pracant. Od časného rána si pokaždé píská a něco kutí, k tomu příležitostně dělá horského průvodce. Zrovna opravuje skleník a výběh pro slepice, ve svahu se pase kráva a několik ovcí, o pár výškových metrů níže napájí studená horská voda tůně s pstruhy, které pěstuje od potěru a prodává dole v Cumbalu. Život tady není lehký, ale místňáci to berou tak nějak sportovně. Nakonec k čemu je záchod ze zlata, když do něj h***o stejně musí každý vytlačit sám za sebe...
Jednou večer u krbu nad hrnkem panely Ríchar vyprávěl, jak se před 23 lety účastnil záchranných prací při nehodě letu TAME 120. Boeing 727 ekvádorských aeroliní tehdy mířil z Quita do Cali s mezipřistáním v nedalekém Tulcanu. Letoun se vlivem špatné viditelnosti a nedodržení předepsané rychlosti během přiblížení odchýlil z kurzu a ve 4 300 metrech nadmořské výšky narazil do terénu. Nikdo z 87 cestujících a 7 členů posádky nepřežil. Chvilku jsme řešili, zda by byl ochotný se mnou na místo nehody vyrazit. K vraku ale nevede žádná cesta a bylo vidět, že se mu do celodenního pochodu v obtížném horském terénu moc nechtělo. Trup letadla se navíc vlivem silných dešťů sesunul do propasti.
Ráno byla obloha jako vymetená, přesto jsem vyrazil pozdě. V 10 dopoledne se už přes páramo pokryté žlutozelenými frailejones valily chuchvalce šedých mraků. Viditelnost s přibývající výškou klesla na několik metrů, úzká stezka se ztratila mezi kameny a místy si při stoupání musím pomáhat rukama, přestože trasa měla být bien marcada (dobře značená) a technicky nenáročná. Čtyři sta výškových metrů pod vrcholem to vzdávám. Na dnešní odpoledne mám lepší plán, než se ztratit v mlze na úpatí andské sopky. Dole na zahradě si otevřu pivo a nachytám se na zítřejší druhý pokus.
Poučen z včerejšího nezdaru jsem vyrazil za svitu hvězd už ve 4:30. Sedmikilometrový výstup na vrchol a stejně dlouhý sestup jsem nakonec zvládnul za 5 hodin a 40 minut včetně focení, což mně u Ríchara vyneslo uznalé pokývání hlavou. I když focení asi není úplně přesný výraz pro pár výcvaků v mlze. Také jsem zjistil, že jsem se včera ve skalnatém terénu odchýlil ze spoře značené stezky asi o kilometr. Vzít si s sebou buzolu - vzhledem k (ne)výdrži baterie v mobilu - proto zpětně hodnotím jako druhý nejlepší nápad roku. Tím prvním se stalo rozhodnutí vzdát včerejší výšlap kousek pod vrcholem. I když podle GPS do úplného vrcholu nějakých 20 výškových a 600 délkových metrů po hřebeni kaldery chybělo i dnes, protože mě mrazivý vítr a minimální viditelnost znovu přinutily k otočce. Žít s tím ale nějak zvládnu
.
Ráno začalo pršet. Jsem rád, že jsem si včera stihnul prohlédnout mraky na vrcholu sopky zevnitř a bez deště. Nezbývá než se po rozbahněné cestě vypravit do Cumbalu, kde přesednu na bus zpátky do Pasta. Pasto leží na úpatí sopky Galeras v nadmořské výšce 2 500 metrů a pro příjemné klima a čistý vzduch je považované za jedno z měst s nejvyšší kvalitou života v Kolumbii. A taky je zde spousta murales připomínající 60 let trvající krvavou války s drogovými kartely.
Za pár dní mě čeká přesun po horské silnici z Pasta přes Villagarzón až na kolumbijsko-ekvádorskou hranici v problematickém departamentu Putumayo. Část regionu u hranice s Ekvádorem dodnes ovládají paramilitární skupiny, které mezi sebou soupeří o příjmy z pěstování koky a ilegální těžby. Oblast podél silnice RN 45 je ale v posledních letech pod kontrolou kolumbijské armády, takže můžu vyrazit. Cesta do Nueva Loja v Ekvádoru nakonec zabrala celý den. Na třetí a poslední týden výletu mám zamluvenou jednoduchou lodge v přírodní rezervaci Cuyabeno hned vedle národního parku Yasuní. Elektřina z generátoru a starlink zde půjdou jen hodinu ráno a večer a v noci možná přijde i jaguár...
Yopal (EYP) - Bogota (BOG) - Pasto (PSO)
Avianca Express (A320) a Avianca (A320)
Pět dní ve společnosti kapybar, červených arů, kajmanů a leguánů na zdánlivě nekonečných pláních llanos uběhlo jako voda. Zásadně nespolupracující jaguár se ukázal den po mém odjezdu. V Pore jsem se rozloučil s llaneros z La Aurory a vydal se na asado do San Luis de Palenque. Po jídle jsem vypil café tinto, hned vedle stolu se uvelebil v hamace a ve společnosti kolibříka a stromové iguany se začetl do knížky. Na náměstí jsem si čekání na minibus zkrátil plechovkou vychlazeného piva a zcela vyzenovaný užíval poslední chvíle v llanos. Večer přespím v Yopalu a ráno se s Aviancou vydám do jihokolumbijského departamentu Nariňo. Na další týden budou mým habitatem Andy.
I v tomto případě měla otázka, zda si připlatit za letadlo, jasnou odpověď: pozemní cesta dálkovými autobusy se zastávkou v Bogotě by zabrala nejméně 30 hodin. Avianca navíc nabízí lety s garantovaným přestupem na hlavním terminálu T1 na El Dorado i na domácích trasách, takže nemusím řešit vyzvednutí batohu ani pochodovat mezi T1 a Puente Aereo.
Letiště El Alcaraván je pojmenované po pro llanos typickém ptáku a jízda taxíkem sem trvá 10 minut. V Yopalu platí pevně dané ceny bez smlouvání (po městě za 6 tisíc, na letiště za 10,5 tisíce pesos) a bohatě stačí dorazit hodinu před odletem. Na odbavení odevzdám batoh a jdu na snídani. V jediné letištní kavárně-restauraci už rozpalují oheň na polední asado. Jinak se ani dnes žádná velká letecká exotika nekoná: let z Yopalu do Bogoty formálně zajistí Avianca pro Aviancu Express, což je odnož Aviancy vytvořená jako konkurence Clicu a Sateny obsluhující menší regionální letiště. Reálně na ploše čeká úplně obyčejná A320.
Yopal leží na západním okraji llanos a hned za městem začínají Andy. Během stoupání piloti stáčí kurz nad Cordillera Oriental a za půl hodiny přistaneme na El Dorado.
Na T1 v Bogotě zvládli kromě evropské úrovně služeb okopírovat i evropské ceny občerstvení. Hektický ruch je v ostrém kontrastu s klidem provinčního letiště v Casanare. Usadil jsem se na jednom z nemnoha volných míst a prošel si trasu nadcházejícího letu. Přestože se v kolumbijské části And nenachází zasněžené štíty šestitisícovek, vede přiblížení na letiště v Pastu mezi horami a slibuje okázalé výhledy na okolní krajinu. Přistání je zde kvůli poloze přistávací dráhy na okraji kaňonu v nadmořské výšce 1 814 m a častému bočním větru považované za jedno z nejobtížnějších v Kolumbii. Letenku mám koupenou v "prostřední" třídě classic, což znamená, že kromě odbaveného zavazadla jsem si mohl vybrat i sedadlo. Místo u okna se na dnešním druhém letu bude hodit.
Během pojíždění jsme minuli několik vojenských letadel - součástí El Dorado je i jedna ze základen kolumbijského letectva; kolumbijské vzdušné síly mají podle FlightGlobal.com 276 strojů. Oblačnost se postupně protrhala a nad Popayánem piloti zahájili klesání.
přiblížení na letiště v Pastu z pohledu pilotů: www.youtube.com/watch?v=MXECFuWzokQ,
a z pohledu cestujícího:
o letišti v Pastu se zmínil i magazín key.aero v sérii Challenging Airports, původně volně přístupný článek spadl do sekce premium: www.key.aero/article/challenging-airpor ... ombia-skps
Letiště Antonio Nariňo je pojmenované po jednom z kolumbijských bojovníků za nezávislost. Všechny země Jižní Ameriky, s výjimkou odporné venezuelské diktatury reprezentované narkobaronem a donedávna řidičem autobusu, přitom dnes mají se Španělskem a Portugalskem poměrně korektní vztahy. Narozdíl od jedné velké země na východě, která dodnes neví, kde začíná a kde končí a nezvládá udržovat korektní vztah ani sama se sebou. Čím by to asi tak mohlo být?
Z letiště musím rychle vyrazit do města a na stanici sehnat lístek na nejbližší minibus do 100 km vzdáleného Cumbalu, kam chci dorazit ještě před setměním, což se nakonec podařilo. Během dneška jsem se přesunul z nížinných llanos do nadmořské výšky 3500 metrů. Zítra bude aklimatizační den a pozítří mám v plánu zdolat Volcán Cumbal, pátou nejvyšší sopku v Kolumbii s nadmořskou výškou 4764 metrů.
Na nadcházející dny jsem se ubytoval ve skromném hospodářství na úpatí sopky nad Cumbalem. Stařší manželský pár Ríchar a Rosanna zde pro turisty přistavěli prostornou společenskou jurtu a dvě spartánské noclehárny. O víkendu obvykle přijede skupina turistů z Kolumbie nebo sousedního Ekvádoru, kteří zde přespí a okolo druhé ranní zahájí výstup. Teď v týdnu tady není nikdo. Musím ale říct, že Ríchar je fakt pracant. Od časného rána si pokaždé píská a něco kutí, k tomu příležitostně dělá horského průvodce. Zrovna opravuje skleník a výběh pro slepice, ve svahu se pase kráva a několik ovcí, o pár výškových metrů níže napájí studená horská voda tůně s pstruhy, které pěstuje od potěru a prodává dole v Cumbalu. Život tady není lehký, ale místňáci to berou tak nějak sportovně. Nakonec k čemu je záchod ze zlata, když do něj h***o stejně musí každý vytlačit sám za sebe...
Jednou večer u krbu nad hrnkem panely Ríchar vyprávěl, jak se před 23 lety účastnil záchranných prací při nehodě letu TAME 120. Boeing 727 ekvádorských aeroliní tehdy mířil z Quita do Cali s mezipřistáním v nedalekém Tulcanu. Letoun se vlivem špatné viditelnosti a nedodržení předepsané rychlosti během přiblížení odchýlil z kurzu a ve 4 300 metrech nadmořské výšky narazil do terénu. Nikdo z 87 cestujících a 7 členů posádky nepřežil. Chvilku jsme řešili, zda by byl ochotný se mnou na místo nehody vyrazit. K vraku ale nevede žádná cesta a bylo vidět, že se mu do celodenního pochodu v obtížném horském terénu moc nechtělo. Trup letadla se navíc vlivem silných dešťů sesunul do propasti.
Ráno byla obloha jako vymetená, přesto jsem vyrazil pozdě. V 10 dopoledne se už přes páramo pokryté žlutozelenými frailejones valily chuchvalce šedých mraků. Viditelnost s přibývající výškou klesla na několik metrů, úzká stezka se ztratila mezi kameny a místy si při stoupání musím pomáhat rukama, přestože trasa měla být bien marcada (dobře značená) a technicky nenáročná. Čtyři sta výškových metrů pod vrcholem to vzdávám. Na dnešní odpoledne mám lepší plán, než se ztratit v mlze na úpatí andské sopky. Dole na zahradě si otevřu pivo a nachytám se na zítřejší druhý pokus.
Poučen z včerejšího nezdaru jsem vyrazil za svitu hvězd už ve 4:30. Sedmikilometrový výstup na vrchol a stejně dlouhý sestup jsem nakonec zvládnul za 5 hodin a 40 minut včetně focení, což mně u Ríchara vyneslo uznalé pokývání hlavou. I když focení asi není úplně přesný výraz pro pár výcvaků v mlze. Také jsem zjistil, že jsem se včera ve skalnatém terénu odchýlil ze spoře značené stezky asi o kilometr. Vzít si s sebou buzolu - vzhledem k (ne)výdrži baterie v mobilu - proto zpětně hodnotím jako druhý nejlepší nápad roku. Tím prvním se stalo rozhodnutí vzdát včerejší výšlap kousek pod vrcholem. I když podle GPS do úplného vrcholu nějakých 20 výškových a 600 délkových metrů po hřebeni kaldery chybělo i dnes, protože mě mrazivý vítr a minimální viditelnost znovu přinutily k otočce. Žít s tím ale nějak zvládnu
Ráno začalo pršet. Jsem rád, že jsem si včera stihnul prohlédnout mraky na vrcholu sopky zevnitř a bez deště. Nezbývá než se po rozbahněné cestě vypravit do Cumbalu, kde přesednu na bus zpátky do Pasta. Pasto leží na úpatí sopky Galeras v nadmořské výšce 2 500 metrů a pro příjemné klima a čistý vzduch je považované za jedno z měst s nejvyšší kvalitou života v Kolumbii. A taky je zde spousta murales připomínající 60 let trvající krvavou války s drogovými kartely.
Za pár dní mě čeká přesun po horské silnici z Pasta přes Villagarzón až na kolumbijsko-ekvádorskou hranici v problematickém departamentu Putumayo. Část regionu u hranice s Ekvádorem dodnes ovládají paramilitární skupiny, které mezi sebou soupeří o příjmy z pěstování koky a ilegální těžby. Oblast podél silnice RN 45 je ale v posledních letech pod kontrolou kolumbijské armády, takže můžu vyrazit. Cesta do Nueva Loja v Ekvádoru nakonec zabrala celý den. Na třetí a poslední týden výletu mám zamluvenou jednoduchou lodge v přírodní rezervaci Cuyabeno hned vedle národního parku Yasuní. Elektřina z generátoru a starlink zde půjdou jen hodinu ráno a večer a v noci možná přijde i jaguár...
- Přílohy

