Uteklo to jako voda a už jsme znovu měli zabalená zavazadla, vstávali brzo (v šest ráno) a jeli na letiště. Den předtím jsem rozchodil GPS navigaci, takže cesta na mezinárodní letiště Sarasota-Bradenton měla být pohodička. Sarasota leží na pobřeží Mexického zálivu. Toto padesátitisícové město je městem univerzitním, sídlí zde několik poboček University of South Florida (hlavní sídlo má v Tampě). Sarasotská aglomerace postupně srůstá na severu s aglomerací Tampa-St.Petersburg a Sarasota-Bradenton je jedno ze tří mezinárodních letišť v této oblasti (spolu s Tampa International a St.Petersburg-Clearwater).
Terminál sarastoského letiště také voněl novotou jako Fort Myers, ale bohužel se mi nepodařilo vypátrat, kdy by otevřen. Stáli jsme na parkovišti pro krátké stání, přímo před terminálem. Okolo terminálu stojí nádherná palmová alej (vyfotím při cestě zpět).
Letiště má IATA kód SRQ a pod tímto kódem je také zjednodušeně nazýváno. (teď nevím, jestli jste tuhle poznámku pochopili, místní vám prostě řekne "I work at SRQ.".)
Terminál má tvar půlměsíce. V pravé části je odletová hala, v levé pak příetové. Střední část je dvoupatrová. V dolní je akorát spojovací chodba mezi odlety a přílety, nahoře pak restaurace a hlavně zatím jediný nástupní prst označený jako B (takže předpokládám, že terminál je koncipován na tři nástupní prsty) se 13ti východy (B1-12 a B14).
Při odbavení jsem poprvé v životě použil self check-in kiosek (kdybych věděl, že to bude tak jednoduché, tak bych si ty boarding passy vytisknul doma sám). Zástupkyně Delty nám vytiskla zavazadlové lístky a odbavila zavazadla až do Honolulu. Kufry jsme si museli sami odnést na druhou stranu odbavovací haly k zástupci Delty. Jelikož jsme měli ještě víc jak dvě hodiny čas, šli jsme do druhého patra ochutnat místní kávu.
Tehdá jsem si prvně pořádně ověřil, jak anglicky umím. Šel jsem si odskočit a před záchody mě zastavila nějaká postarší dáma.
"Sir, can you do me a favor?" (Pane, udělal byste mi laskavost?) zeptala se mě.
Překvapeně (co po mě může 70ti letá baba před dveřmi na záchod chtít?) jsem přikývl.
"Podíval byste se, jestli je vevnitř Bob? Můj manžel."
No super. Jelikož jsem vevnitř ještě nebyl, představil jsem si záchody o podobné velikosti, jako ty v Atlantě (dvě řady pisoárů a 10 kabinek) a sebe, jak tam sháním nějakého Boba. Nicméně jsem slíbil, že se po něm poohlédnu.
Naštěstí, záchody na letišti, které má 13 gatů, mají logicky dimenzované na trochu méně pasažérů a uvnitř byli jen dvě mušle a dvě kabinky. U pisoárů nikdo nebyl a pouze z jedné kabinky čouhaly nohy.
"Sir, are you Bob?"(Pane, jste Bob?) Oslovil jsem přes dveře přítomného
"Yes?!" odpověděl mi samozřejmě s jistou dávkou údivu ve hlase (Kolikrát se vám stane, že vás někdo cizí na letištním WC oslovuje jménem)
"Vaše manželka mě požádala, abych se podíval, jestli tu nejste, tak já ji půjdu říct, že tu jste." Vysvětlil jsem mu, proč jej sháním.
Bezpečnostní kontrola proběhla před vstupem do nástupního prstu. Kontrola byla dokonce přísnější, než v Atlantě, tam jsem nemusel vyndávat kameru z baťohu. Samozřejmostí byla nutnost sundat boty a vyndat notebook z brašny. Zrentgenovat se musely dokonce i sendviče, které zaměstnanec nesl do obchodu v prstu. Odlétali jsme z východu B06. Kousek od nás byl východ B08, určený pro přílety ze zahraničí. V tuto denní dobu na letišti nebyl vůbec žádný provoz. Prst jsem prošel celý a jediné letadlo, které přistávalo před námi, byla B737 Continental z New Yorku. Na konci prstu (východy B11, B12 a B14) jsem potkal své staré známé Boba s manželkou
Delta přistála skutečně na minutu. Let operovali Atlantic Southeast Airlines a Canadair CRJ-700. Nástup probíhal podle zón (1-4), nejdříve vozíčkáři a těch bylo hned několik. Jihozápadní Florida je důchodci skutečně nacpaná. Na palubě nás přivítala typická americká letuška - taková, která pamatuje vrtulová letadla v dobách jejich největší slávy
. Ovšem oproti tomu, její kolegyně byla první pěkná letuška u americké letecké společnosti, kterou jsem potkal. Cirka dvacetipěti letá trochu snědší, velmi kontrastovala s tou babičkou, se kterou se o nás měli starat.
Odbavovací hala letiště Sarasota
Nástupní prst B, začátek...
....konec
737 Continental na letišti v Sarasotě
Když jsme nasedali do letadla, objevovali se na okně první kapky, než jsme narolovali na konec dráhy 14, strhla se tropická bouře tolik obvyklá pro Floridu v tomto ročním období. Kapitán nás přivítal ještě u gatu. Ujistil nás, že je velmi rád, že nás může mít na palubě. Slíbil, že v Atlantě přistaneme přesně na čas (což také dodržel) a popřál nám příjemný let. Ihned po startu jsme se stočili zpět nad moře a poté na sever, směr Atlanta, Georgia. V Sarasotě je ještě jedna vymoženost, kterou jsem nikde předtím neviděl. V příletové hale je obrazovka, která krom radarového snímku s počasím, zobrazuje i pozice odlétajících a přilétajících letadel.
Asi v polovině letu přišlo hlášení, abychom si dali pozor na lokty, nohy a ramena a umožnili letuškám bezproblémový servis. Občerstvení servírovali od zadní části letadla směrem dopředu. Srovnám-li nabídku Delty s ostatními americkými společnosti a připočtu-li jejich výbornou síť letů z Atlanty, tak nějaký United už u mě nemá šanci.
Tu sušenku jsem vyndal, aby jste viděli, kde všude se dá najít logo Delty. V tom balení byly sušenky dvě.
Přiblížení na letiště v Atlantě
Rolování k nástupnímu prstu C
Přistáli jsme na tu dráhu 26R, na paralelní 26L v tu chvíli startoval další CRJ Delty. Kapitán před startem odhadl čas potřebný k pojíždění v Atlantě na deset minut. Na Atlantě je zřejmě něco močopudného, opět první, co jsem hledal, byly záchody. Navíc první toalety, na které jsem vlezl, byly doslova nacpané, tak jsem běžel přes půl prstu k jiným. Tam naštěstí "místo" bylo.
S mnohem lepší náladou jsem se vydal k podzemní dráze jezdící mezi satelitními prsty. Odlétat jsme měli z východu A12. Na letišti se nacházela spousta uniformovaných příslušníků US Army v khaki uniformách s baťohy (ale neozbrojených).
V Atlantě vás nějak přejde chuť do focení letadel, když všude, kam se podíváte, vidíte Deltu. U našeho východu letadlo ještě nestálo, to bylo někde na půli cesty ze Salt Lake City. Vybalil jsem notebook, jelikož jsme dorazili 4 hodiny před odletem, nebyl problém obsadit křeslo v dosahu zásuvky. Tentokrát jsem nenašel tu free síť, přes kterou jsem se připojoval posledně, tak jsem zkusil T-mobile a světe div se, taky byl zadarmo! Čas s internetem utíkal rychle a po prolezlém webu, třech snědených sendvičích z domova, ohlásili boarding.
Vetřelec!
Delta 767-400, stejný stroj mě asi dvě hodiny po pořízení fotky odveze směr Honolulu
Klasika
Znovu boarding podle skupin, a znovu jsme byli v jedné z posledních (seděli jsme hned řadu za tím nouzových východem za křídem). Tohle byl jediný let, na který se mi nepodařilo sehnat místa u okna (prostě už nebyla), myslel jsem, že letadlo bude plné po střechu, alespoň to tak vypadalo ještě týden před odletem. Na webu Delty jsem kontroloval, jestli se neuvolnila dvojsedačka u okna, že bych změnil rezervaci, a v celé kabině mi to tehdy ukazovalo jen DVĚ volná místa. Ale před nástupem monitor v gatu ukazoval přes 30 volných sedadel. Zaujmuli jsme naše místa. Třetí sedadlo zatím zůstávalo prázdné, nastupujících lidí postupně ubývalo a stále si tam nikdo nesedal. Nakonec letušky uzavřely dveře a stále bylo prázdné. Což mohlo znamenat jen jednu věc - budeme mít tři sedačky místo dvou, tedy mnohem větší pohodlí.
Skoro všechny letušky (opět obvyklý věkový průměr Delty) měly na krku havajské věnce. Typickým Aloha! nás na palubě přivítala vedoucí kabiny. Ještě předtím procházela letadlo, zastavila se u onoho nouzového východu a bez mikrofonu nám začala něco vykládat. Já seděl asi tři metry od ní, tak jsem ji jakž takž slyšel. Při vítání nás na palubě pozdravila zvlášť příslušníky amerických ozbrojených sil (uniformované - byl tam myslím jeden, a v civilu - jo, dost mladíků vypadalo na armádní příslušníky), poděkovala jim, že brání jejich svobodu, a celé letadlo je odměnilo bouřlivým potleskem. No, musím přiznat, že to trochu zvýšilo pocit bezpečí v letadle - Ukažte mi šílence, který by unášel letadlo plné amerických mariňáků. Co ale bylo trochu znepokojivé, tak bezprostředně na to výzva třem cestujícím, aby se přihlásili, pokud jsou na palubě, že je nemůžou najít. Ale jelikož jsme ihned rolovali na dráhu a ničí zavazadla se nevykládala, tak je pravděpodobné, že se dotyční našli. Před startem nás pozdravil i kapitán. Jelikož jsem měl místa uprostřed, tak bych neměl ponětí o tom, ze které dráhy startujeme, ale kapitán nám to řekl - 27R. Dokonce přidal i informaci o tom, kolikátí v pořadí na start jsme.
Protože jsme seděli řadu od nouzového východu, měl jsem během startu a přistání výhled na letušky. Překvapilo mě, jak dlouho po startu zůstávají na jumpseatu. Podle Airshow jsme letěli 45 minut, když konečně zhasl nápis PŘIPOUTEJTE SE. Tou dobou se mi podařilo na několik minut usnout. Jen matně jsem zaslechl hlášení o tom, že budou promítány tři filmy. Pokud máme vlastní sluchátka, tak je můžeme použít, nebo si můžeme zakoupit sluchátka na palubě za skvělé dva dolary - no nekupte to! Kde jsi ty doby, kdy sluchátka byla samozřejmě zadarmo. Byli jsme alespoň ujištěni, že za promítání filmů nemusíme nic platit - no alespoň, že tak. I když stejně jsem o filmy neměl zájem a věnoval jsem se čtení.
Třech jídel jsme se dočkali během letu. Slušné na deseti hodinový let. Krom toho několikrát prošly stevardky kabinu s tácem s vodou a dvakrát s horkými nápoji. Fotografie jídel samozřejmě přiložím. Jen jsem vynechal ten prostřední servis. Buráky a Sprite jste už viděli.
Hlavní jídlo, teplá večeře. Kuřecí, bramborová kaše, omáčka, salát, houska a zákusek
Svačinka, sendvič s krůtím masem, brambůrky a sladkost
Let byl vcelku klidný, vyjma turbulencí nad Skaliskýma horama. Okno jsem neměl, tudíž nebylo kudy fotit. Jak jsem už psal, celý let jsem si četl (už jsem na straně asi 130 ze skoro 800
) ). Před přistáním jsme museli vyplnit příletovou kartu státu Havaj (jestli vezeme nějaké jídlo, zvířata, půdu atd..). To byla pro mě novinka, nevěděl jsem, že se něco takového vyplňuje. Přistávali jsme podle letového řádu někdy kolem osmé hodiny večer havajského času (což je u vás v osm ráno). Na Havaji se strašně rychle stmívá. Teď je půl deváté a už je pořádná tma a stejně tak tomu bylo po našem příletu. Přes priceline.com, kde jsme bookovali letenku a hotel, jsme zabookovali i transfér z letiště, bohužel jsme ale prošvihli reprezentanta cestovky, která čekala u gatu, a šli k výdeji zavazadel. Kufry dorazili sice nepoškozené, ale stále jsme neměli ten transéf z letiště. Ujal se nás portýr, když viděl, že tápeme. Z voucheru nic moc nevyčetl, ale asi za pět minut, když jsme se spolu bavili, vyšlo najevo, že vlastně čeká na nás, že nám má odvést zavazadla k minibusu 
. Já jsem mu řekl své jméno, ale všechno bylo bookováno na matku, která má samozřejmě na konci -ová, a on to vzal jako jiné jméno. No a taky ch ve jméně mu působilo velký problém při vyslovování. A to je havajština výslovností víc podobná češtině, než angličtina! Alespoň samohlásky vyslovují stejně jako my. Takže nás překřtil na z CH na Č - [Bočovi]. No ale hlavně, že to dobře dopadlo. Spolu s námi jel v minibuse postarší pár z Ohia (tak kolem šedesátky), kteří se den před tím vzali, a tři holanďanky. Dokonce jsme k transféru dostali pozvání na havajskou snídani zdarma na druhý den. Na hotel jsme se dostali kolem deváté večer. A další cesta byla za náma.
Nakonec pár fotek pro odreágování:
Planespotting mohu provozovat na balkóně!
Zvednu se, že si dám něco k jídlu a pod okny mi proplouvá letadlová loď!
Letadlová loď USS Kitty Hawk napravo od mé hlavy a výsadková loď USS Bonhomme Richard nalevo od mé hlavy a já uprostřed.
Byl jsem na hodně místech na celém světě. Izrael, Florida, Kanárské ostrovy, středozemí, New York, ale Havaj je prostě úžasná. Nečekal jsem, že mě to až tak pohltí a budu to tu tak "prožívat", ale musím říct, že souhlasím se slovy vedoucí kabiny, která pronesla hned po přistání na Oahu - "Good evening ladies and gentlemen and welcome to paradise!"
A opět jsem tady qůli tomu zkejsla 
).