Asijské víkendové (ú)lety (novinka - Zima ve Vnitřním Mongolsku)

[flyingblue]

to Yirina: díky, mají to docela sofistikované

... na kosmeticku podlahovych krytin a dlazdic

[persona]

K hodnocení si vypůjčím (a lehce parafrázuji) slova pana Spocka z románu Sny o krkavcích: "Tvé trip-reporty jsou dílem profesionála - vždy hodnotné, často inspirující, někdy přímo znamenité"

ad Bangkok/Manila: pokud je mezi lidmi důvěra, není důvod obávat se návštěvy tohoto města, ne?
ad kapitán(ka): skepse vůči ženám u kniplu dopravních letadel?

[cocik]

Pred casem jsem tu (ne)psal o tom, jak byly pri odletu z NRT turbulence. Narazil jsem na zajimavy video natoceny pred par dnema, ktery zachycuje pristani na NRT v podobnym pocasi...

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=hEbcEMlPiBk[/youtube]

[flyingblue]

Pred casem jsem tu (ne)psal o tom, jak byly pri odletu z NRT turbulence. Narazil jsem na zajimavy video natoceny pred par dnema, ktery zachycuje pristani na NRT v podobnym pocasi...

v tom klokanovi (viz styl pristani) byla jiste spousta blinkajich samuraju

[pavelkja]

Pred casem jsem tu (ne)psal o tom, jak byly pri odletu z NRT turbulence. Narazil jsem na zajimavy video natoceny pred par dnema, ktery zachycuje pristani na NRT v podobnym pocasi...

Já bych si ty turbulence jako pasažér náramně užíval... do té doby, než pilot přidal plyn a rozhodl se to zvednout... pak bych až do přistání ani necekl a krve by se ve mě nedořezal

[cocik]

Rozlučka s Boeingem 747

Bylo, nebylo... První řádky tohohle trip reportu se začaly psát dlouho před tím, než se většina čtenářů vůbec narodila. Byl právě poměrně nudný rok 1973. Američani oficiálně přestali válčit ve Vietnamu, místo na Měsíc se lítalo opravovat Skylab, aféra Watergate teprve nabírala na obrátkách, Mick Jagger nedostal vstupní vízum do Japonska a československé fotbalové lize kralovalo podivné trio VSS Košice, Tatran Prešov a zejména Spartak Trnava, který zaznamenal i cenný mezinárodní skalp, když výsledkem 5:3 zdolal slavný Ajax Amsterdam. Dalo by se řict, že jediné zajímavé věci se děly v civilním letectví - Panam a TWA právě zrušili objednávky Concordu, nad Paříží se před zraky kamer rozpadl Tu-144, Boeing 707 společnosti Panam krátce po startu z Tahiti ladně zamířil pod mořskou hladinu a do Seattlu přijela delegace šéfů zbrusu nové letecké společnosti Singapore Airlines, aby převzala první dva Boeingy 747-200.

Singapore Airlines se po celou dobu své existence držely základního pravidla – nesoupeřit cenou, ale nabídnout cestujícím luxus a špičkový servis prémiové aerolinky. To bylo koneckonců vidět i na konfiguraci interiéru první dvou strojů, kde nechyběly dva prostorné salóny na hlavní palubě a od roku 1976 také speciální „gaučová“ horní kabina s opravdovými polstrovanými postelemi. Začátek to byl možná nesmělý, ale když po deseti letech po první dodávce jumba dorazil do Singapuru první 747-300 přezdívaný Big Top, nabraly události rychlý spád. Poprvé byla představená „klasická“ konfigurace s business class na horní palubě a zbrusu novými sedačkami, nejpohodlnějšími ve své třídě. Nebe nad Asií, Evropou, Amerikou i Austrálií začaly brázdit desítky obřích strojů v barvách Singapore Airlines (a nezapomenutelnými „Singapore girls“ na palubě), které se nad Pacifikem staly podobnými legendami a symboly letecké dopravy jako Clippery Panamu nad Atlantikem. V roce 1989 konečně přišla řada i na verzi 400 přezdívanou MegaTop. Těch se nakonec u Singapore Airlines objevilo neuvěřitelných 42 a když k nim připočítáme ještě více než deset nákladních strojů, nebyla na přelomu tisíciletí na světě žádná aerolinka, která by měla ve vzduchu více „čtyřstovek“.

Jenže každá zlatá éra jednou musí skončit, zvlášť u společnosti, která si zakládá na nízkém stáří své flotily. S příchodem Boeingu 777 (jejich nákup, respektive „nenákup“ Airbusů 340, by také vydal na zajímavý text) a Airbusu 380 se musela jumba pomalu ale jistě odebrat do důchodu, byť se na ně u aerolinek vzpomínalo s obrovskou nostalgií, o které svědčí i to, že žádný z nových typů nedostal svou oficiální přezdívku. Po 39 letech spolehlivé služby Boeingu 747 u Singapore Airlines nadešel čas pro poslední let s pasažéry. Speciální rozlučková trasa Singapur-Hong Kong-Singapur se stylovými čísly letů SQ747 a SQ748...

Pravidelní čtenáři trip reportů vědí o mé slabosti pro lety s kódem SQ, takže asi nikoho nepřekvapí, že jsem zavětřil, hned jak mi v e-mailové schránce přistála pozvánka na závěrečný let. Bohužel stačil jeden pohled do diáře na hromady schůzek, abych se s představou zajímavého výletu rozloučil. Jenže představa, že na něco podobného budu čekat klidně dalších 40 let (a hlavně představa, jak po těch dalších 40 letech budu vypadat), byla nakonec silnější než pracovní povinnosti. Rychle jsem otevřel stránky Singapore Airlines, nalogoval se do KrisFlyeru a schválně zkusil, zda je možné dostat na SQ748 bonusovou letenku za míle. První třída byla pár minut po oznámení akce víceméně vyprodaná, ale v business i economy class byly awardy volné, byť za dvojnásobek běžných mil. Neváhal jsem už ani sekundu, zarezervoval místo v business class na horní palubě, nechal si strhnout nějakých padesát tisíc mil, zaplatil necelou tisícovku tax a za pár minut jsem si už tisknul potvrzení o vystavení elektronické letenky.

Zbývalo ještě dořešit, jak se bezpečně dostat do Hong Kongu a pak zpátky ze Singapuru do Šanghaje. Což o to, návrat domů byl relativně jednoduchý – noční linkou SQ826 létají prakticky jenom byznysmeni, kteří potřebují být brzy ráno v Šanghaji, takže v sobotu a v neděli bývá letadlo poloprázdné. Utrácím dalších necelých dvacet tisíc mil za bonusovou letenku do economy, znova platím taxy a rezervuji místo u bulkheadu s tím, že se připadně přesunu na některou volnou trojsedačku, kde se dá spát. Teď ale přišlo komplikovanější rozhodování – ve čtvrtek večer musím být v Šanghaji, takže do Hong Kongu můžu odletět až v pátek ráno, což znamená, že budu mít na přestup jenom několikahodinovou rezervu. Za normálních okolností by mě něco takového nevzrušovalo, ale tady se bavíme o lince, která létá jednou za čtyřicet let. Takže jak to udělat, abych odlet stihnul i v případě totální blokády dálnice k letišti, poruchy letadla, případně zdržení kvůli slotům nebo počasí? Nechal jsem si vyjet všechny dopolední lety na trase PVG-HKG a odpověď byla jasná – narozdíl od ostatních společností létají Cathay s Dragonairem dvakrát za hodinu, takže vezmu první jejich spoj v jakž takž křesťanskou hodinu, byť za velmi nekřesťanskou cenu.

Už už to vypadalo, že mi v cestě nic nezabrání, když jsem s hrůzou zjistil, že mi pár dní po příletu vyprší čínské povolení k pobytu. Okamžitě jsem začal řešit jeho prodloužení, ale když jsem si spočítal všechny úřednické lhůty a přidal k tomu pár dní prázdnin (začátkem dubna jsou totiž v Číně dušičky), málem jsem dostal infarkt. Pas by mi měl kurýr doručit ve čtvrtek odpoledne, doslova pár hodin před odletem. Takže jak už se to u mě stává nepříjemným pravidlem, bude to loterie až do poslední chvíle. Jestli všechno dobře dopadne, budu mít další zajímavý výlet do sbírky, a jestli to dopadne špatně, tak budu za kardinálního megapitomce...




PVG-HKG, KA871, A320

Nebudu vás už dloho napínat, pas nakonec dorazil včas, nová zelená nálepka s povolením k pobytu splňovala všechny náležitosti, takže jsem ve čtvrtek večer nařídil tři budíky a celý natěšený šel spát. Natáhnul jsem se na postel, zavřel jsem oči a za chvíli to přišlo. Bzzzz, Vžžžž, Píp, píp píp. Měl jsem pocit, že jsem spal tak maximálně pět minut, ale bylo opravdu něco kolem páté ráno - nejvyšší čas na to sbalit foťák a rychle vyběhnout ven chytit taxíka. Což o to, před barákem bylo čekajících aut celkem dost, ale brzká ranní hodina slibovala jízdu hrůzy – buď bude mít za sebout taxikář noční šichtu a bude se mu chtít spát, nebo zrovna nastoupil na ranní a taky nebude nejčerstvější. Nakonec ale zapracovala moje vlastní únava a teprve těsně před letištěm mě taxikář probouzí s dotazem, na který terminál má odbočit. Ještě v polospánku platím a jdu hledat odbavovací přepážky Cathay Pacific a Dragonairu. Během dvou minut dostávám palubní vstupenku a mířím k pasové kontrole, která začíná pociťovat první nápor cestujících, hlavně z ranních spojů do Evropy a Japonska.

Cestou ke gatu ještě sleduji, kterak se davy čínských koupáků tlačí při boardingu charterového letu na Maledivy, momentálně nejvíc módní destinaci čínských zlatokopek (musím se přiznat, že na dotaz „Proč nejedete s přítelkyní na Maledivy?“ následovaný nechápavým „Co je to Bora Bora? To je někde u Boracay?“ už jsem opravdu alergický), ale to už se blížím k jednomu ze zapadlých gatů, kde posedává pár cestujících z našeho letu do Hong Kongu. Super, vypadá to, že bude na palubě dost místa, takže s trochou štěstí ještě urvu pár hodin spánku. Boarding jsem vzal coby Marco Polo Club member prioritní uličkou, což byla taktická chyba, protože jsem si mohl v plné kráse vychutnat miniaturní rozestupy mezi řadami sedaček v economy class. Jasně, bylo to poprvé, co jsem letěl že Šanghaje do Hong Kongu v narrow body letadle, takže se dostavil jistý sardinkoidní pocit, ale i tak mi přijde, že to v Dragonairu trochu přehnali (zvlášť když se pyšní titulem nejlepší regionální aerolinky). Za nějakých dvacet minut hlásí posádka ukončený nástup cestujících a Airbus může vyrazit na cestu přesně podle letového řádu...

...samozřejmě pouze v případě, že bychom nebyli v Číně. Z reproduktorů se ozval žeský hlas z pilotní kabiny, který učebnicovou britskou angličtinou oznámil, že budeme mít blíže nespecifikované zpoždění kvůli hustému provozu nad Hong Kongem, kde je právě „weather“. No super, takže dorazíme bůhví kdy, pěkně nás to po cestě vyklepe a navíc bude řídit ženská za vydatné pomoci elektroniky z EU (dámy a zaměstnanci Airbusu prominou). Rezignovaně jsem sklopil sedačku a zkusil usnout, ale po pěti minutách zaplavil celou kabinu jekot dvou přibližně šestiletých rozmazlených Číňánků, jejichž rodiny evidentně letěly na nákupní výlet. Ani po dvacet minutách řev neustával, protože se haranti předháněli v tom, kdo bude víc pištět a mlátit do sedaček – samozřejmě za ostentativní ignorace zbytku rodiny. Na slušné prosby pár dalších cestujících, zda by nemohla děcka trochu ztišit, reagovala jedna z maminek velmi agresivně ve stylu „co je vám do mého dítěte“ a letušky jenom bezradně krčily rameny. Ze spánku tak bohužel nic nebylo, protože jsem přistoupil k oblíbené metodě „sluchátka a Napalm Death“, respektive její evoluci „sluchátka natočená tak, aby co nejvíc hlučela ven, a Napalm Death“ – to ve chvíli, kdy si jeden z apatických otců mladých křiklounů přesedl do uličky na mojí trojsedačku.

Po hodině a dvaceti minutách čekání na zemi jsme konečně odrazili od gatu a mířili na start. Měli jsme celkem štěstí, protože nás nechali zařadit před nekonečnou šňůru letadel China Eastern, a po krátkém razantním rozjezdu jsme zamířili na jih. Po nastoupání do letové hladiny začal napínavý závod, zda dorazí snídaňe dřív, než „počasí“. Naštěstí se letuškám povedlo rozdat poměrně povedené jídlo ještě před tím, než začaly hodně nepříjemné turbulence, ale z preventivních důvodů jsem vynechal podezřelý čínský jogurt – nechtěl jsem potenciálně zkazit slavnostní let ucpanou toaletou. Přistání nakonec proběhlo bez závad, akorát jsem litoval husté oblačnosti, protože jsem měl konečně u sebe dlouhé sklo, se kterým by se daly fotit moc pěkné snímky městské aglomerace. Po vystoupení z letadla pokračuju tak nějak automaticky podle šipek a ani mi nedojde, že jsme přistáli kdesi v zapadákově. Teprve až když se z ničeho nic objevím v naprosto přecpaném autobusu směřujícímu z okrajové budovy do hlavního terminálu, dojde mi, že něco není v pořádku, a že příště už narrowbody mašinou do Hong Kongu raději nepoletím.


Ospalé letiště v Šanghaji


Ranní odletová tabule


Náš Airbus


Miniaturní prostor mezi sedadly


Nebylo plno


Ranní linky se chystají na odlet


Šnůra letadel China Eastern


Letadlo Spring Airlines právě přistálo


Předměstí Šanghaje


Snídaně


Před přistáním v Hong Kongu


Brzdíme


HKG-SIN, SQ748, B747-400

Zůstávám v tranzitní zóně a jdu si rychle vyřídit palubní vstupenku na zbylé lety. U tranzitní přepážky Singapore Airlines sedí dva agenti a jeden z nich se hned přátelsky ptá, kam že letím. Popravdě odpovídám, že do Šanghaje s mezipřistáním v Singapuru. Agent nasazuje naprosto nechápavý výraz a jeho kolega začíná zjišťovat, jestli mi někdo nezměnil itinerář a jestli tenhle routing myslím opravdu vážně (no dobře, je to jako lítat z Prahy do Paříže přes Dubaj, což by v reálu udělal jenom blázen nebo Yirina). Teprve když si na letence všimnou speciálního čísla letu, začnou se smát a dohadovat mezi sebou, kolik podobných cestujících je ještě dneska čeká. Rychle dostávám palubní vstupenky včetně kartičky s programem recepce u gatu 25, loučím se a přes liduprázdnou bezpečnostní kontrolu pokračuji do odletové haly. Slavnost totiž začíná až za necelé dvě hodiny a já bych si rád dal v SilverKris lounge tradiční kombo pišingr-zmrzlina-cola. Salónek se pomalu začíná plnit leteckými nadšenci, kteří jsou od byznysmenů jednoduše rozeznatelní – civilní oblečení, foťák na krku a s blížícím se časem odletu čím dál natěšenější výraz.

Cestou ze salónku ke gatu jsem přemítal, jak asi bude celá estráda v prostředí rušného letištního terminálu vypadat a musím říct, že realita předčila mé očekávání – prostor kolem gatu 25 bylo ohraničený bezpečnostními páskami a plakáty z historie Boeingu 747 u Singapore Airlines a agentky pouštěly do ohrazené sekce jenom cestující s palubními vstupenkami a akreditované hosty. Uvnitř také vrcholily přípravy tanečníků na vystoupení a několik desítek reportérů čekalo u prosklené stěny na co nejlepší záběr letadla, které právě pojíždělo ke gatu. Pomalu se také rozbíhaly doprovodné atrakce – kromě vynikajícího cateringu také skupinky fotografů s digitálními polaroidy a singapurských letušek, které nabízely hostům společné fotky na památku. V jednom z fotekchtivých cestujících jsem poznal Sama Chui, se kterým jsme hned zabředli do družného hovoru. Vzhledem k tomu, že Sama neustále někdo žádal o autogram nebo společnou fotku, ujal jsem se role mistrova dvorního fotografa a než začal oficiální program, nacvakal jsem snímky Sama snad se všemi štamgasty Airliners a většinou šéfů Singapore Airlines.

Krátce před druhou hodinou odpolední zazněly fanfáry a k řečníckému pultu dorazil viceprezident Singapore Airlines s krátkým, ale nesmírně emotivním proslovem, ze kterého bylo jasné, že má Boeing 747 nezapomenutelné místo v srdcích všech zaměstnanců, kteří vytáhli Singapore Airlines mezi absolutní špičku leteckých společností. Většina diváků mu ale (hlavně ke konci) nevěnovala stoprocentní pozornost, protože se vedle pódia objevila skupina pohledných dívek v retro úborech. Ještě aplaus pro pana viceprezidenta a už mohlo začít kulturní vystoupení v podání skutečných cabin crew Singapore Airlines, kteří si připravili taneční a pěvecké kreace na téma největších hitů dekád, ve kterých Boeing 747 v barvách SQ létal. Představení bylo překvapivě zdařilé a to nejen po stránce estetické (chlapce z pochopitelných důvodů nehodnotím, ale Singapore girls jsou fakt kočky), ale také pěvecké a dokonce i logistické, protože se účinkující mezi jednotlivými čísly bleskurychle převlékali do nových kostýmů. Zlé jazyky by na tomto místě nejspíše konstatovaly, že by podobnou estrádu mohli uspořádat před svým posledním letem také v ČSA...


Přichystané pódium


Jumbo právě dorazilo


Novináři v akci


Společná fotka tanečníků a zpěváků


Malé pohoštění


Stylová výzdoba


Focení s letuškami


Trocha historie


Projev viceprezidenta Singapore Airlines


Sedmdesátá léta


Sedmdesátá léta


Sedmdesátá léta


Osmdesátky


Osmdesátky


Holky čekají na další písničku


Cvičme v rytme


Úsměvy pro diváky


Show skončila, je na čase nastoupit do letadla. Během boardingu jsem si všimnul jedné zvláštní věci – letenky na poslední let se totiž prodávaly v běžných rezervačních systémech a i když je nadšenci během pár dní vykoupili, pořád ještě se našlo pár běžných cesťáků, kteří o celé akci vůbec nevěděli a v letadle se ocitli víceméně náhodou. Poznat se dali celkem jednoduše podle naprosto nechápavého a místy až vyděšeného výrazu, protože tak nějak vnitřně tušili, že recepce před startem nebyla zdaleka posledním překvapením. To se jim ostatně potvrdilo už v nástupním koridoru, kde jim usměvavé agentky předali dárkovou tašku velmi zajímavým obsahem – kromě certifikátu z posledního letu tam byla také nádherná knížka o historii Boeingu 747 u Singapore Airlines, plastikový model letadla, kuchařská kniha nejlepších receptů z first a business class, zápisník a pero a také exkluzivní štítky na kufry s logem posledního letu.

Uvnitř letadla jsem zamířil po schodech na horní palubu, kde mě přivítal steward a hned po usazení nabídnul drink. Tentokrát to však nebyl klasický dotaz „Krug nebo Dom“, ale spíš doporučení ve stylu „nejlepší by bylo dát si speciální koktejl na uvítanou, protože šampaňského máme plnou galley“. Souhlasil jsem a musel jsem dát stewardovi zapravdu, protože koktejl chutnal výtečně. Horní kabina se začala plnit ostatními cestujícími – naprostá většina z nich byli letečtí nadšenci nebo zaměstnanci Singapore Airlines, kteří korzovali mezi sedačkami a hlasitě se vítali s ostatními. Atmosféra proto rozhodně nepřipomínala začátek běžného letu, což bylo silně proti srsti postarší Singapuřance, která ztropila velmi hlasitou scénu, kdy na všechny kolem začala křičet s tím, ať se koukají ztišit, protože zaplatila hodně peněz za letenku v business class, aby se mohla vyspat. Odpovědí jí byl tlumený smích zbytku cestujících a také promptní omluva šéfa kabiny, který jí vysvětloval, že tenhle let bohužel nebude patři k těm obyčejným. Madam se s ním chtěla dohadovat, ale velmi rychle jí došlo, že proti několika stovkám lidí nic nezmůže. Bylo mi jí trochu líto, protože celou cestu vyloženě protrpěla a na jejím místě bych mnohem radši viděl spoustu skutečných fandů letectví, na které se bohužel letenky nedostaly...

I přes značně uvolněnou atmosféru odstartovalo letadlo přesně včas a velmi zvolna stoupalo hustou oblačností nikoliv směrem k Singapuru, ale k Manile. Delší trasa byla zvolená úmyslně, aby byl dostatek času na speciální program na palubě. Ten začal prakticky hned po nastoupání na letovou hladinu. Na slavnostní přípitek všech cestujících a posádky na počest Boeingu 747 padlo pár kartónů Dom Perignon a hned poté začal palubní personál rozdávat kartičky na bingo, jehož hlavní cenou byla návštěva v kokpitu po přistání v Singapuru. Pak přišel na řadu oběd v podobě speciálního menu, které bylo značně rozšířené oproti běžné nabídce v business class. Běžně si v letadle k jídlu víno nedávám, ale tady nešlo odolat, zvlášť když ho každému osobně doporučil sám hlavní sommelier Singapore Airlines, který dohlížel na servis. Kvalitu jídla nemá smysl u takového letu řešit, ale sluší se dodat že se coby sladká tečka na závěr servíroval čokoládový dezert s jedlou cedulkou s poděkováním Boeingu 747.

Sam bohužel nesehnal místo ve first ani business class, takže jsme byli dohodnutí, že za ním po obědě sejdu dolů do podpalubí. Byl to celkem zajímavý pohled, protože se každá galley změnila na improvizovaný party room, kde probíhaly přípitky a cestující i lidé ze Singapore Airlines vedli družné hovory. Sama jsem našel až úplně v poslední řadě, a když jsem se trochu starostlivě ptal, jak se mu sedělo, ukázal mi místo odpovědi displej foťáku, kde měl z každé strany posazenou jednu sličnou letušku, na které už nezbyla místa na jump seatu. Postavili jsme se na volnou plošinu u zadního nouzového východu a zabředli do debaty s ostatními cestujícími, kterou čas od času narušil nějaký žadatel o autogram. V jednu chvíli se u Sama utvořila delší fronta než na toalety a chudák si musel sednout na jump seat, aby měl kde rozložit knížky na podpis. Pochopili jsme, že bude rozumnější přesunout se někam do klidnější zóny, takže jsme přešli až úplně dopředu do prostoru first class, kde byli kromě některých „celebrit“ z Airliners také šéfové Singapore Airlines a hlavně piloti z předchozího letu. Zeptali jsme se kapitána, co teď bude dělat – jestli začně lítat cargo nebo jestli se přeškolí na jiný typ. Nasadil ten nejvíc znuděný výraz na světě s tím, že přechází na Airbus 380...

Množství vypitého šampaňského se povážlive zvyšovalo, čas velmi rychle utíkal a za chvíli přišlo nevyhnutelné – museli jsme se vrátit na svá místa a připravit se na přistání. Do té doby hlasitá zábava ztichla, protože bylo každému jasné, že se blíží definitivní konec jedné éry. Nejvíc to bylo vidět na lidech ze Singapore Airlines, kteří se neubránili slzám při závěrečné rozlučce kapitána a šéfů firmy. Koneckonců při posledním dlouhém potlesku pro Boeing 747 brečela snad půlka lidí na palubě, protože to byl neuvěřitelně dojemný zážitek. Pak už to šlo ráz na ráz – u gatu čekalo několik desítek fotografů a televizních štábů, letušky nám všem ještě rozdaly drobné suvenýry z vybavení letadla, poslední fotka z nástupní chodby, poslední rozloučení s piloty a smutný konec. Venku za oknem pojížděly kolem Jumba, které právě odešlo do důchodu, zbrusu nové Airbusy 380, ale těch si nikdo nevšímal. Králem večera byl naposledy Megatop ze Seattlu...


Právě začal boarding


Klasická selekce


Nástup do letadla


Cestou po schodoch, po schodoch...


Horní paluba


Detail sedaček


Koktejl na uvítanou


Připravuje se přípitek


Opravdu jsme hráli bingo


Stojící zleva - koktejl, Dom Perignon, coca cola


Předkrm poprvé


Předkrm podruhé


Hlavní chod


Svérázná trasa do Singapuru


Stylový dezert na závěr oběda


Cesta do podpalubí


Economy class


Sam na jump seatu


Fronta na autogramy


Pohoda ve first class


Detail sedačky first class


Horní paluba krátce po obědě


Jumbo u gatu v Singapuru

SIN-PVG, SQ826, B777-200

Teprve uvnitř monstrózní haly třetího terminálu letiště Changi mi naplno došlo, že jsem vlastně pořád ještě v Singapuru a musím se dostat zpátky domů do Šanghaje. Čtyři hodiny čekání jsem strávil částěčně střízlivěním v lounge, částečně úpravou fotek a psaním dojmů pro zdejší server a částečně nakupováním, protože jsem slušný chlapec a musel jsem přítelkyni přivézt nějaký dárek coby omluvu za to, že jsem jí zase na poslední chvíli oznámil, že se jdu proletět (snad si na to už zvykla). Odlet nočního spoje do Šanghaje probíhal od gatu A1, jehož společná čekárna jinak slouží pro lety do Evropy a USA. Těch pár desítek cestujících se tak v obrovském prostoru doslova ztratilo a nástup do letadla proběhl v neuvěřitelně svižném tempu. Měl jsem zarezervovanou sedačku u nouzového východu, ale po dohodě s letuškami jsem se přesunul k přednímu bulkheadu, kde také nikdo neseděl a který je přeci jenom pohodlnější.

Prakticky hned po startu jsem usnul a probudila mě až snídaně. Přiznám se, že nebýt fotky, tak bych už ani nevěděl, co jsem snědl – člověka to neustálé létání a přerušovaný spánek dokážou neskutečně zblbnout. Jak se mozek pomalu ale jistě dostával do provozních otáček, začal jsem hypnotizovat hodinky – ve stejnou dobu jako my totiž mělo dosednout několik letadel z Evropy, což znamená obrovskou loterii ve frontě na imigračním, kde jde doslova o minuty podle toho jak letadla dojíždějí ke gatu. A bohužel jsme o těch pár minut prohráli, protože jumbo Lufthansy dorazilo o něco dřív než obvykle, takže jsem si na kontrole pasů počkal skoro půl hodiny, než se povedlo zkontrolovat všechny Němce i „Němce“. Měl jsem všeho toho cestování akorát tak dost a těšil jsem se, až si dám doma sprchu a na pár hodin zalezu do postele.

To jsem ale jestě netušil, že s úderem osmé hodiny ranní nastartuje u sousedů četa gastarbeiterů sbíječky. Vítejte v Číně...


Čekání na odlet...


...jsem si krátil četbou airways.cz


Příjemný interiér regionálního Boeingu 777


Detail uličky


Výhled z mé sedačky


Snídaně

[kuba.biker]

Nádherný trip report, ta poslední pasáž z letu B747, to je panečku doják...

Běžně si v letadle k jídlu víno nedávám

wtf?!

[happyna]

Jako vždy super report a fotky s holkama taky povedený

[pavelkja]

Opět si to zaslouží takových 15 hvězdiček z 10...

[whiskey]

no konecne, to to trvalo! Uz som si myslel, ze to sem kvoli neustalemu gameseniu na ipade ani nenapises...

Mimochodom, inspiracia - neprida sa niekto na inauguracny let?
http://www.flightglobal.com/news/articl ... al-371134/

[flyingblue]

Je to dojak, ronil sem slzy jako zelva.

[barnes]

Jedno oko nezůstalo suchý Super TR a super fotky, ostatně jako vždy

[nartym]

Pecka holt neni tleskani jako tleskani (po pristani letadla)

Nevite nekdo nahodou proc treba aerolinky neobjednaly 748?

[ANHILATOR]

Dobrý nejsem sám! Kdo to málem emocionálně nezvládl ((-:

[krv]

Mistr se holt nezapře - bravo Cociku, mě jsi dojal taky.