Fórum Airways.cz

hafi píše:btw. koukám na tvé oblíbené Sky Airline, bo JA je tak nějak v plánu snad příští jaro.
A mezinárodní letenky mi to nechce prodat jednosmerny. To jsi mel koupenou zpatecni a zbytek jsi nevyuzil, nebo ti to nejaky cinsky prodejce prodal jednosmerny?

Kupoval jsem jednosmernou pres ceskou Letusku

Cociku, jsi jsi vážně drak... tvoje reporty hltám už od samého začátku. Super čtení. Sám za necelý týden letím ze SYD přes ICN do SFO, Las Vegas, Chicaga, JFK, MIA, DUS a zakončím to po necelých 10 dnech v DRS Těším se na tvoje reporty, good luck..

biker píše:Cociku, jsi jsi vážně drak... tvoje reporty hltám už od samého začátku. Super čtení. Sám za necelý týden letím ze SYD přes ICN do SFO, Las Vegas, Chicaga, JFK, MIA, DUS a zakončím to po necelých 10 dnech v DRS Těším se na tvoje reporty, good luck..

z toho by mohl bejt dobrej trip report

Pekny, jen ten Aeroflot se mi nejak verit nechce pro me to bylo jednou a nikdy vic, i to jidlo jejich stalo za ...
Jinak snad to ctou hosi z LH

Dneska me ceka zajimavej den. Balim ted rano kufr v UUS, kde je cca 7 stupnu nad nulou a odpoledne vystoupim v OVB, kde hlasi predpoved 31. No a na vikend v URC bude krasnejch 34.

a jaky byly "jedy na maršrutu"?

Celkem v pohode, teda kdyz nepocitam ty medvedy, co bylo slyset vsude kolem. Ale pokazdy kdyz uz byli slyset blizko, tak pruvodci vytahli pistalu, ktera by zahnala i tankovej pluk, jakej delala neprijemnej zvuk

Panamská spojka



Příběh následující série letů se začal psát prakticky hned po příletu do La Paz. Ještě na letišti jsem si totiž na vlastní oči šel ověřit, jestli AeroSur zkrachoval, nebo jestli poněkolikáté obnovil činnost, případně jestli to zabalil definitivně (je to taková letecká obdoba Dominika Haška). Bohužel to nevypadalo dobře – z odletových tabulí jako by se tahle společnost vypařila a všechny přepážky byly zavřené. Pravda, u některých aerolinek by to byl normální stav, ale tady se bavíme o letišti, ze kterého AeroSur létal více než deset spojů každý den. No dobrá, takže zamávám třem tisícům českých korun které nenávratně zmizely kdesi v bolívijské černé díře a půjdu si koupit letenku s nějakou jinou společností. Na výběr mám TAM-mil, což je taková nepříliš spolehlivá bokovka bolívijského vojenského letectva, a státní leteckou společnost BoA, která sice spolehlivostí také příliš nevyniká, ale má výhodnější časy odletů. Další tři tisícovky a letenka do Santa Cruz je na světě. Hurá, zase o jeden problém míň...

Následující dva dny jsem strávil prohlídkou okolí La Paz. Osvícen duchem Pepy Rakoncaje jsem se rozhodl pro vysokohorskou turistiku, přesněji řečeno výstup na 5400m vysokou horu Chacaltaya, kde ještě donedávna byla nejvýše položená sjezdovka na světě, jenže pak začaly krávy prdět a elektrárna Opatovice smrdět, přišlo globální oteplení a dál už to znáte... Vzhledem k tomu, že samotné La Paz leží v necelých čtyřech kilometrech nadmořské výšky, říkal jsem si, že to přeci nemůže být o tolik horší. Jenže jak jsem se mýlil – první den se v La Paz nedaly bez zadýchání prakticky ani vyběhnout schody do druhého patra a v noci se člověk budil s podivnou depresí vzniklou z nepříjemného pocitu, kdy se nedalo ani pořádně zhluboka nadechnout. Každopádně zpátky k výstupu. Prvních přibližně 1300 výškových metrů jsem zvládnul v rekordním čase a bez větších problémů, částečně i díky tomu, že jsme celou dobu jeli s průvodcem a řidičem po prašné horské silnici v klimatizovaném mikrobusu. Problém začal až poté, co jsem z auta vystoupil, protože cesta končila u dolní stanice opuštěného vleku. Molekul kyslíku bylo kolem nás naprosto minimálně, takže i když jsem začal poměrně svižně, záhy mi dech došel a jediné, co jsem vnímal, byl divoký tlukot srdce. Nakonec jsem se sice nahoru dostal dřív než bolívijský průvodce a užil si slastný pocit z dobytí horského velikánu, ale musím říct, že naprosto nechápu, jak horolezci zvládnou lézt bez kyslíku na Everest.

[youtube][/youtube]

Takže horolezectví jsem si vyzkoušel a druhý den přišla na řadu cyklistika. Velmi rád v televizi sleduji záběry z Tour de France, kterak se závodníci dřou do poslední kapky anabolických steroidů při horských prémiích, takže jsem využil příležitosti a u jedné z místních specializovaných agentur (Gravity Bolivia, mimochodem maximálně doporučuji) zakoupil zájezd, který tak trochu připomínal cyklistickou horskou časovku. Šedesát kilometrů obtížným horským terénem s celkovým převýšením kolem tří kilometrů, okořeněných navíc tím, že se jelo po slavné „Death Road“, která hrála jednu z hlavních rolí v bolívijském speciálu pořadu Top Gear. Ráno jsem tedy dorazil na místo srazu, tam mi zkontrolovali, zda moje zdravotní pojistka pokrývá i rizikové sporty včetně horské evakuace a po hodinové jízdě malým autobusem jsem se zbytkem skupiny nafasoval bezpečnostní vybavení a velmi dobré horské kolo na závody ve sjezdu (průvodkyně se smála a říkala, že většina z nás na něčem takovém nejspíš už nikdy nebude sedět). No a pak jsme vyrazili. Prvních dvacet kilometrů bylo po široké asfaltce vedoucí z horského sedla v 4700 metrech, ale pak to začalo. Odbočili jsme vpravo na prašnou cestu a před námi se otevřela nekonečná stezka klikatící se po úbočích hor. Na jedné straně vysoká skála, na druhé straně minimálně kilometrová propast, cesta plná výmolů a kamenů široká tak na jedno a půl auta a samozřejmě bez svodidel - vítejte v pekle. Čas od času jsme si navíc dali zastávku, kdy nám průvodci ukazovali trosky aut, která spadla do propasti (to poslední teprve před pár dny), případně ošetřovali drobná zranění po karambolech typu „Kanaďanka zazmatkovala, lekla se, zablokovala brzdy a po hlavě naletěla do skály“. Nakonec jsme se ale všichni více méně v jednom kuse dostali dolů, kde jsem mohl po experimentálním ověření zformulovat doporučení pro všechny závodní cyklisty – přátelé, pokud pojedete ty horské etapy nikoliv do kopce, nýbrž z kopce, tak se tolik nenadřete.

[youtube][/youtube]

LPB-VVI, OB52, B737-300

Pomalu ale jistě nadešel den odletu. Taxík mě vyvezl o pár stovek metrů výš na El Alto, kde jsem se mohl blíže seznámit s odletovým terminálem stejnojmenného letiště. Čekal jsem peklo, ale byl jsem příjemně překvapen – u přepážek panovala poměrně slušná organizace a během pěti minut jsem měl v ruce palubní vstupenku a štítek od zavazadel. Protože ještě neotevřeli průchod ke gatům, kde měl boardovat náš let, posadil jsem se na sedačku v hlavní hale a s potěšením zjistil, že je na letišti zdarma velmi rychlý bezdrátový internet. Za chvíli jsem viděl, jak se začínají pomalu trousit cestující k bezpečnostní kontrole, takže jsem se k nim přidal, během dvou minut prošel poměrně laxní prohlídkou a usadil se u gatu v druhém patře. Trochu jsem se zabral do editování fotek, takže jsem ani nepostřehl začátek boardingu (ono také není divu, protože prostě k přepážce přišla bolívijská slečna a beze slova začala kontrolovat palubní vstupenky a pouštět cestující opět o patro níž na plochu. Tam jsem zamířil i já a cestou jsem si ještě stihnul vyfotit raritní Boeing 727 s winglety a otevřenou zadní rampou, který po zkrachovalých Lloydech převzal vojenský TAM-mil.

Zatímco vidět podobný Boeing 727 byla vzácnost, naše letadlo bylo víceméně standardní – nějakých dvacet let stará „třístovka“ s čistým interiérem a rozumným místem na nohy. Posadil jsem se na svoji sedačku k oknu a čekal na nástup ostatních cestujících. Nakonec byl Boeing plný přibližně ze dvou třetin, takže vedle mě zbyla volná sedačka, takže jsem se mohl pohodlně rozvalit u okna a fotit, co jsem chtěl. Když se nad tím s odstupem času zamyslím, měl jsem spíš natáčet video, protože takhle dlouhý rozjezd na startu jsem v malém letadle ještě nikdy nezažil Nakonec jsme se ale od dráhy odlepili a ostrou levou zatáčkou zamířili nad La Paz a dál na východ. Minimálně první půlhodina opět odpovídala parametrům vyhlídkového letu, kdy celé letadlo obdivovalo horské štíty a bizarní stínové obrazce od osamocených mraků nad vyprahlou zemí. S příchodem oblačnosti, která signalizovala, že se blížíme nad džungli, přišlo i drobné občerstvení v podobě papírové krabice se sladkým a slaným chlebem, které sice nenadchlo, ale ani neurazilo.

Když jsme se nad Santa Cruz konečně dostali pod souvislou vrstvu oblačnosti, objevila se úplně jiná krajina – všude zeleň, spousta vody a také drobné baráčky a farmy. A samozřejmě i několik letadel nešťastného AeroSuru (včetně Boeingu 747), která smutně čekala seřazená nedaleko od terminálu. Stačil ale jediný pohled na velikost a zatuchlost letištní budovy, abych začal tušit, že těch dvanáct hodin čekání nebude žádný med...


Cedule s nadmořskou výškou nemá chybu


Palubní vstupenka s exotickou letenkou


Check-in BoA


Odlety do zajímavých destinací


Letadlo American Airlines právě dorazilo


Nahoře v odbavovacím prostoru


Raritní 727


Na palubě našeho 737-300


Přípravy na odlet












Malá koláž z "vyhlídkové" části letu


Občerstvení v podobě dvou pišingrů


Smutný konec jumba Aerosuru


Naše letadlo u gatu


Výdej zavazadel


Výstup v letištní hale


VVI-PTY, CM126, B737-800

...a taky že ano. Uvnitř odletové haly bylo několik symbolických lavic se židlemi, které okupovali příbuzní pasažérů čekající na přílet svých bližních. K tomu ještě pár přepážek leteckých společností (včetně COPA Airlines, kde na obrazovkách svítila „povzbuzující“ informace o tom, že check-in začne až o půlnoci) a několik málo restaurací. Zašel jsem si do Subway na sendvič a nad salámem, rajčaty a nějakou další neidentifikovatelnou zeleninou uvažoval, co tady budu takovou dobu dělat. No, nebudu to moc natahovat – záhy jsem našel solidní bezplatný internet, ale bohužel nenašel zásuvky, takže jsem jenom zoufale sledoval, jak se nejdřív do věčných lovišť poroučela témeř vybitá baterka iPadu a nakonec i naplno nabitá baterka v notebooku. No a potom mi zbyla jenom tvrdá sedačka a televize, na které běžel ve dvacetiminutové smyčce bolívijský hiphop a nějaký nudný turistický žurnál o místních kulturních slavnostech. S blížící se půlnocí jsem začal s hrůzou zjišťovat, že odpadám a pomalu klimbám, což mohlo klidně znamenat, že zaspím check-in. Zoufale jsem se snažil udržet vzhůru, ale kdybych tušil, co se bude dít dál, možná jsem si měl raději pár hodin zdřímnout...

Pro samé nadšení, že už konečně můžu jít k přepážce nafasovat palubní vstupenku, jsem zapomněl na to, že jsem v Jižní Americe a navíc v zemi, která má obrovský problém s exportem drog. Což o to, s čínským tréninkem jsem se bez problémů proháčkoval skrz chaotický chumel, který ani vzdáleně nepřipomínal frontu na odbavení, ale pak začal křížový výslech od několika agentek COPA Airlines. Otázka první, jaktože nemám americké vízum. Odpověď, že ho nepotřebuji, protože mám ESTA, je evidentně moc neuspokojila, a tak se rozhodly pátrat po tom, zda mám i letenky pryč z USA. No a tady to začlo – vytáhnul jsem několik papírů s RTW letenkou, separátní rezervací na mikronéský island hopper a dvěma dašími rezervacemi pro přelet kontinentálních USA. Dámy se na záplavu papírů dívaly velmi nedůvěřivě, ale nakonec je po patnácti minutách jakž takž daly dohromady a vzájemně se ujistily, že onu letenku z USA opravdu mám. Takže ještě ESTA, kde moc nevěřily žádným papírům. Nakonec si mě vzaly stranou, od bezpečáků jsem nafasoval návštevnickou identifikační kartu a v letištní kanceláři COPA Airlines musel na jejich počítači ukázat, že je moje ESTA platná a následně vytisknout nový papír. Teprve pak jsem dostal palubní vstupenky do Panamy a Miami. Oddychnul jsem si, že mám to nejhorší za sebou, ale jak hrozně jsem se mýlil...

Postupuji o patro výš, kde je bezpečnostní kontrola, ale od ní vede chodba ještě k jedné kontrole, a sice protidrogové. Cestuji sám do USA, vypadám poměrně zanedbaně a na zádech mám obrovský batoh plný harampádí. Tušíte správně, policisté si mě berou stranou a začíná neuvěřitelně detailní prohlídka všech kapes batohu, kdy se šťourají i uvnitř objektivů a s nedůvěrou pročítají příbalové letáky u léků malé lékárničce, kterou s sebou preventivně vozím. Po nějakých dvaceti minutách, kdy už si říkám, že musí přijít i prohlídka tělních dutin, mě díkybohu s přáním šťastné cesty propouštějí a já můžu v klidu nastoupit do letadla směr Panama. S potěšením zjišťuji, že jde o „osmistovku“ se zbrusu novým interiérem a velkorysým prostorem pro nohy a krátce po startu usínám.

Většinu letu jsem strávil v takovém podivném polospánku, ze kterého si nic moc nepamatuji. Můj stav krásně ilustruje následující příhoda - když jsem se konečně krátce po rozednění jakž takž probral, hrozně moc jsem se divil, že za chvíli začneme klesat, ale přitom jsme ještě nedostali snídani. Připravuji si foťák, že udělám pár snímků tropické bouřkové oblačnosti, když v tom zjišťuji, že mám na kartě fotku oné chybějící snídaně. Vypadala velmi dobře a podle všeho jsem jí i snědl, ale ať jsem se snažil sebevíc, opravdu jsem si na ni nemohl vzpomenout. Z divokých úvah o přicházející senilitě mě naštěstí vytrhnul přílet do Panama City, kdy jsme nejdříve prolétali nad řadou lodí čekajících na vjezd do průplavu a nakonec kolem mrakodrapů samotného hlavního města...


Nepříliš optimistická cedule když je brzo odpoledne


Čekání v hale...


...bylo tak dlouhé, že oči přestávaly fungovat


Bolívijský hiphop


Konečně jsem si vybojoval místo na sedačce


Dostat tyhle boarding passy byla dřina


Čekání u gatu


Na palubě


Přípravy na odlet


Snídaně, kterou si nepamatuju


Východ slunce pěkně navítil tropickou oblačnost


Fronta před průplavem


Panama City


Naše letadlo u gatu

PTY-MIA, CM226, B737-800

Pokud bych měl nějak popsat svůj první dojem z Panamy, zvlášť s přihlédnutím k tomu, odkud jsem právě přiletěl, zvolil bych asi slovo „civilizace“. Byli jsme sice ve Střední Americe, ale letiště vizáží i efektivní organizací připomínalo spíš rozumnější regionální vzdušný přístav někde v USA. Krátký přechod od gatu ke gatu skrze řadu amerických restaurací, připojení k jedné z mnoha zásuvek, bezdrátový internet zdarma a pohodový personál – zkrátka balzám na nervy pro předchozím jihoamerickém chaosu. Boarding našeho letu začal přesně včas a opět byl na konci nástupního chobotu nový Boeing 737-800 s interiérem nasvíceným přijemným modrým světlem. Rázný start, ostrá stoupající zatáčka nad horami a vzhůru na sever do Miami!

Výhled z okna bohužel brzy zakryla hustá oblačnost a na palubě toho kromě jednoho filmu na společných obrazovkách moc k zábavě nebylo. Nudu vythnula akorát servírovaná snídaně, kterou jsem si tentokrát pamatoval, hlavně díky kouskům neuvěřitelně lahodného čerstvého ovoce – neklamné známky, že se nacházíme v „banánovém“ regionu. V letadle bohužel nebyla airshow, která by ukazovala naši polohu, takže jsem si musel zahrát na navigátora a začít počítat, jestli (a kdy) budeme přelétat nad Kubou. A světe div se, opravdu jsem se trefil, protože v mezerách mezi mraky bylo možné spatřit slavný ostrov (ne)svobody. Mraky se nakonec úplně roztrhaly kousek před Floridou a piloti evidentně dostali na poslední chvíli jiný approach, protože z ničeho nic šly ven plné spoilery a začali jsme opravdu razantně klesat. Ještě rychlý přelet nad pláží a přes golfová hřiště a nízké baráky jsme šli přímo na přistání. Těsně před dosednutím na dráhu jsem ještě koutkem oka zahlédl hotel Hilton, kde jsem chtěl přečkat noc, ale mé myšlenky byly v té době již u imigrační kontroly, která je v Miami proslulá dlouhým čekáním.

Když jsem vešel do obrovské haly pasové kontroly v očekávání dvouhodinového pekla, nemohl jsem uvěřit vlastním očím – nikde žádné davy a cestující z našeho letu byli jediní lidé, kteří stáli ve frontách. Po pěti minutách jsem měl razítko v pasu, za deset minut vyjela bagáž a když jsem pár sekund po opuštění terminálu uviděl autobus z Hiltonu, bylo jasné, že výsledkem bude můj osobní americký rekord v cestě z letadla do hotelu. A štěstí mě neopouštělo ani dál – na recepci jsem se zkusmo zeptal, zda můžu dostat pokoj s výhledem na letiště, na což recepční odpověděla kladně a předala mi vstupní kartu od „spotterského“ airport view room. Zbytek už probíhal v rámci americké klasiky – telefonát do hotelové restaurace, donáška pepperoni pizzy s láhví Dr. Peppera, na velkoplošné televizi FOX News HD a venku za oknem přistávající letadla. Co víc si člověk může přát...



Přestup v Panamě


Čekání na odlet do Miami


Letadlo se připravuje


A znovu na palubě


Detail osvětlení


Start z Panamy


Přelet nad pralesy


Druhá snídaně (tu jsem si pamatoval)


Přelet karibských ostrovů


Klesání k Miami


Hezký výhled při pojíždění


Výstup z letadla


Pohled z okna hotelu poprvé


Pohled z okna hotelu podruhé


Dobrou chuť přeje Hilton


Červánky za oknem


Další část cesty je za mnou a s ní i příjemné i nepříjemné zkušenosti. Začnu těmi příjemnými – dojmy z COPA Airlines i letiště v Panama City jsou vynikající a nebál bych se obojí komukoliv doporučit (škoda jen, že se nesplnil původní termín jejich vstupu do Star Alliance a já za své lety nedostal žádné míle). A teď ta negativa. Tím prvním byl nápad letět do USA z relativně divoké jihoamerické země. Problémy na check-inu jsem měl očekávat a stejně tak i drsnou bezpečnostní kontrolu (když se nad tím zpětně zamyslím, musel jsem mezi všemi těmi byznysmeny a rodinkami opravdu vypadat hodně exoticky a o problémy si přímo říkat). Druhá zkušenost je poněkud praktičtějšího rázu – plánovat dlouhé čekání na letišti a následné odlety ve dvě ráno je u dlouhé cesty kolem světa neskutečná kravina. Člověka totiž podobný zážitek vyčerpá psychicky i fyzicky. S o to větší hrůzou hledím vpřed, kde mě ještě čekají dva nepříjemné „overnighty“ na letištích v ICN a HNL, kde si ani při nejlepší vůli vzít hotel nemůžu.


Zatím proletěno km: 41 456
Nálada: Jak se to vezme. Těším se na relativní civilizaci a americkou kuchyni, ale už bych se rád na chvíli někde zastavil. Takže pocity smíšené...
Zadek: Nic moc. Paradoxně ani ne tak z letadla, ale z brutálně nepříjemných sedaček na letišti v Santa Cruz.

Bomba

Člověk chce jít něco užitečného dělat a bum, je tady další díl. Takže o půl hodiny později... Paráda, paráda, paráda! Zajímalo by mě, jak náměsíčné jezení snídaně vypadalo z pohledu spolucestujících.

20 minut na protidrogové kontrole? Tos nemohl stihnout pomalu ani vyložit batoh... my šli pěšky z Afghánistánu do Uzbekistánu a kontrola trvala 2 hodiny. Kontrola tělních dutin sice nebyla, do naha jsme ale šli.

Na MIA jsme se teoreticky mohli někde potkat , byl jsem tam 2.6. večer a 9.6. dopoledne.

Hláška dne:

cocik píše:Nakonec jsme se ale všichni více méně v jednom kuse dostali dolů, kde jsem mohl po experimentálním ověření zformulovat doporučení pro všechny závodní cyklisty – přátelé, pokud pojedete ty horské etapy nikoliv do kopce, nýbrž z kopce, tak se tolik nenadřete.

Moc pěkný seriál. S tou 100 - 400 by se mi ale nechtělo tahat. Měl jsem to poslední 4 roky v práci (a také 70 - 200/2.8 IS), ale používal jsem to minimálně. To chce skutečně odhodlání.

uzasne cteni, to uz by stalo i za knizni vydani

Dalších skvělých 30 minut u snídaně, jen nevim, co budu číst u jídla za pár týdnů.... :

Mám dotaz na cocika, zvláště minulá část (La Paz) mě velmi inspirovala k návštěvě JA , Jak je to s úrovní a bezpečností aerolinek? Co jsem přečetl všechny trip reporty od lidí navštěvujíicii země JA, nabyl jsem dojmu, že servis je o dost lepší než v Evropě a bezpečnost taky jde...nicméně třebas s aerolinkama bolivijského letectva bych asi nerad letěl, tak pokud má někdo zkušenosti a poradí, byl bych jen rád....(asi nejvíc mě láká Peru) díky!

¨

Emekacze píše:...Jak je to s úrovní a bezpečností aerolinek? Co jsem přečetl všechny trip reporty od lidí navštěvujíicii země JA, nabyl jsem dojmu, že servis je o dost lepší než v Evropě a bezpečnost taky jde...nicméně třebas s aerolinkama bolivijského letectva bych asi nerad letěl, tak pokud má někdo zkušenosti a poradí, byl bych jen rád...

Otázka do pléna: Taky se vás lidi ptají, když se vrátíte z nějaké exotičtější destinace... A tys tam lítal? A to ses nebál? Nějaké Tiger Airways? Uzbekistan Airways? Tys letěl s Indama? S Rusákama? Neměl jsi strach, že to spadne?

Po pravdě řečeno... ony ty vykopávky, se kterýma lítá ČSA, KLM, Luftware, Delta, United, Travel Servis... mají zřejmě asi lepší servis, ale na první pohled jsou to často horší a starší letadla, než s jakýma se člověk může setkat v rozvojových zemích.

V JA jsem nebyl, ale že bych se měl bát?...