Fórum Airways.cz

4. díl - Po „turistických atrakcích“ Senegalu

7. leden 2019 - Touba, St. Louis

Dnes máme přesunový den. Tak dlouhý, že jsme dlouho zvažovali, že ho rozseknem na dva, ale nedařilo se nám to rozumně naplánovat - po cestě není moc rozumných zastávek a čas by nám chyběl. Tak to překousneme a prostě den pojedeme. Nevadí to primárně nám, ale Mohammedovi dlouhé řízení moc nejde - při přejezdu ze Ziguinchoru totiž ke konci dost usínal. A dnes to je ještě o 100 km dál. Dohadujeme se, že se za volantem prostřídáme - což znamená počítat s tím, že si budeme muset pravděpodobně nechat více peněz pro policii. Kromě toho, že běloch za volantem sám o sobě pozornost přitáhne, jsme si bohužel z ČR nevzali mezinárodní řidičáky, které se v Senegalu hodí. Počítali jsme, že budeme mít fungujícího řidiče.
Přejezd je fakt dlouhý, vyjíždíme brzo, dojíždíme pozdě. Přesto si ale dovolíme na hodinu a půl zastávku ve městě Touba - je to druhé největší město a náboženské centrum Senegalu. Právě zde jsme původně plánovali, že bychom přenocovali, ale zpětně jsme rádi, že jsme to neudělali. Kromě Velké mešity zde nic moc není, město nepůsobí moc přátelsky, a nesmí se tu pít alkohol, kouřit, hrát hudbu ani tančit. Po obědě se vydáváme k Velké mešitě, kterou obcházíme jen zvenku. Na exkurzi dovnitř nemáme čas, stejně tak nechceme platit samozvaným průvodcům, bez nichž bychom se dovnitř nedostali.
Do St. Louis dojíždíme navečer. Zásadní komplikace na cestě se nekonají. Posledních 200 km řídí Kamil, na jednom checkpointu s tím překvapivě policie žádný problém nemá, na druhém ano, takže ze společné kasy mizí dalších 10 dolarů. Hůř je na tom skupina Španělů, kteří spali předchozí noc ve stejném kempu a které potkáváme na dřívějším checkpointu ještě před Toubou. Policie je odstavila a jsou bezradní, chtějí po nich papíry, které si prý mají vyřídit v Dakaru, a ani drobnější všimné prý nezabírá. Pravděpodobně jen díky tomu, že si policie našla tučnější kořist, projíždíme checkpointem rychle a hladce. Zní to cynicky, ale tak to tady holt zjevně funguje.

Na následující dva dny si vybíráme hezkou chatku u pláže. Po uplynulých dnech si něco příjemného zasloužíme. Hlavně jsme v oblasti, kde je solidní ubytování dostupné - St. Louis je jedním z turistických center Senegalu. Vlastně v následujících dnech už budeme jen v turistických místech. Dakar, St. Louis, Touba, Lac Retba a delta řeky Saloum (tu vynecháváme) jsou právě těmi místy, které většina (převážně francouzských) turistů po cestě do Senegalu navštíví, i když se primárně jedou vyplácnout k moři.

8. leden 2019 - NP Djoudj

Na dopoledne si necháváme flákací volno, před polednem vyjíždíme do národního parku Djoudj na mauritánské hranici. Cesta trvá asi dvě hodiny, není to daleko, ale z většiny je to po nepříliš hezké prašné cestě.
Djoudj je známým hnízdištěm ptáků - je těsně pod hranou Sahary a je prvním místem se sladkou vodou pro ptáky letící z Evropy. V zimě je zde tedy velmi živo, ale nejen v zimě - v jiná období sem zase přilétají plameňáci z jihu - ty jsme o pár týdnů nestihli.
Přijíždíme do parku, stavíme v kanceláři a zjišťujeme, jakým způsobem si to tu můžeme prohlédnout. Jsme tu úplně sami, až těsně před nástupem na loď přijíždí ještě tříčlenná francouzská rodinka, jiné turisty za celý den nepotkáme.
Když jsme na řece zhruba půl hodiny, tak nějak očekávám, že se budeme brzo otáčet a vracet. Jo, hezké, pár pěkných fotek se vyvedlo, ale asi stačilo.

Omyl - zajíždíme za ohyb řeky a v ten okamžik se v dálce objevuje podivný černobílý flek. Co to je?

Za pár sekund nám to dochází. Obří, ale opravdu neskutečná kolonie pelikánů! Musí jich tam být stovky, ne-li tisíce...
Ke kolonii dojíždíme relativně blízko - na pohodlný „dosah“ teleobjektivu. Následujících dvacet minut, kdy se pohybujeme v blízkosti kolonie, se s focením prakticky nezastavím. Málokdy se mi stává, že narazím na něco, u čeho si můžu upřímně říct „tak něco takového jsem opravdu ještě nikdy neviděl“. Fascinující.
Stejnou cestou se vracíme do St. Louis, tak tak stíháme západ slunce na pláži.
9. leden 2019 - St. Louis, Lac Retba

V St. Louis jsme strávili dvě noci, ale do města jsme se prakticky nedostali, protože jsme vždycky někam spěchali. Takže až teď. Centrem města protéká řeka Senegal, podél které parkují hezké pestrobarevné lodě. Přes řeku se táhne půl kilometru dlouhý kovový most z konce 18. století (který bývá spojován s Gustavem Eiffelem, ale prý nesprávně).
Vyjíždíme na jih.
Na trase mezi dvěma nejturističtějšími městy Senegalu se problémy s policií dají očekávat... a taky že jo. Na prvním checkpointu se nakonec nějak vykecáme, na druhém už je to podstatně horší. Policie nás odstavuje, Mohammedovi sebere řidičák a nikdo nevíme, co se děje. Nechce nám to totiž říct ani Mohammed. A já už jsem na blbce v uniformě opravdu alergický a odmítám jim cokoli platit.

Po dvaceti minutách mě čekání přestává bavit a vydávám se za policajtem já, Mohammed jde se mnou. Mohammed na policajta promluví anglicky, který se na něj zamračí a oboří. Francouzsky sice prakticky neumím, ale význam sdělení je naprosto jasný. Tady mluvíme francouzsky. Se svojí angličtinou táhni domů do Gambie. Z tohohle povýšeného a opovržlivého jednání mi začíná vařit krev.

Pozn.: Mohammed je z etnika Mandinka, svým mateřským jazykem se domluví v Gambii, bez problémů v celém jižním a jihozápadním Senegalu (a příp. Guinea-Bissau). V severním Senegalu už se ale kromě francouzštiny mluví jazykem wolof, který je sice příbuzný, ale pro mluvčí jazyka mandinka nesrozumitelný.

Za chvíli se s policajtem dávám do řeči sám, ke mně je vstřícnější. A okamžitě taky zjišťuju, co má za problém a proč nás tady drží. Ukazuje mi Mohammedův řidičák, jehož platnost skončila 31. prosince.

Aha. Tak proto mi Mohammed celou dobu nebyl schopen říct, co má policajt tentokrát za problém. Kromě toho, že mu prý policajt tvrdil, že nám nefunguje brzdové světlo. Což je zaprvé nesmysl, zadruhé absurdní, protože když nás na checkpointu policajt zastavoval, tak to světlo neměl ani jak vidět. Naštván pro změnu na Mohammeda, platím jeho „pokutu“, přebírám řidičák a jdu zpět do auta. Kolik z těch „pokut“, které jsme do té doby platili, bylo ve skutečnosti kvůli tomu, že vyjel do ciziny s neplatným řidičákem?

Jelikož mě to vytočilo, píšu rovnou Silvestrovi, který se ale překvapivě staví na Mohammedovu stranu a situaci mi vysvětluje. Mohammed je v tom nevinně. Všechny gambijské řidičáky se vydávají s platností na kalendářní rok. Je to normální. A před koncem platnosti se nedá požádat o nový, až po vypršení. A na začátku ledna úřady nefungují, nové řidičáky jsou vydány prakticky až v únoru nebo březnu.

V Gambii to policie samozřejmě ví a nikoho s tím neprudí.

V Senegalu to policie taky samozřejmě ví a taky s tím prý normálně neprudí. Ale když vstupuje na scénu auto se čtyřmi bělochy, neplatný řidičák je neplatný řidičák. A dolary jsou dolary.

Mohammedovi se omlouvám a jedeme dál. Krátce před Dakarem zastavujeme u jezera Retba, známé také jako Lac Rose - růžové jezero, taktéž jedno z nejprofláklejších míst v Senegalu, už jen tím, že u něj končívalo Rallye Dakar. Jak napovídá název, řasy jej zbarvily do růžova, kromě toho je jezero zajímavé velmi vysokým obsahem soli, pročež se mu přezdívá „senegalské Mrtvé moře“.

Růžová barva jezera moc vidět není - možná k tomu přispívá pošmourné počasí a slunce schované za mraky. Dáváme si oběd u jezera, odmítáme nabídky na vyjížďky terénním autem po druhé straně jezera a jdeme se projít. Je vidět, že sem jezdí turistů podstatně více, prodavači suvenýrů jsou dost otravní. Více než samotné jezero mi přijdou působivé hromady soli na březích.
V Dakaru stojíme v zácpě asi tři čtvrtě hodiny. A to naštěstí bydlíme relativně na kraji města a blízko dálnice. Dakar je na úzkém poloostrově a počet aut zjevně roste rychleji, než ho pouhé dva příjezdové tahy do města stíhají...

10. leden 2019 - Joal-Fadiouth

Dnes máme auto poslední den. Původní dohodu se Silvestrem jsme měli, že si ho převezme až 11. v Dakaru, až pak vyplynulo, že výjezdní papíry pro auto jsou platné kratší dobu, než ho on bude potřebovat, a tedy auto musí na otočku zpět do Gambie. To nám trochu zasahuje do plánů, ale najdeme rozumný kompromis. Podnikáme poslední výlet do městečka Joal-Fadiouth zhruba 120 km jižně od Dakaru. Tam nás Mohammed doveze, rozloučíme se a odveze auto dále do Barry v Gambii. A my už se zpět do Dakaru nějak dostaneme.
Kromě samotného Joal-Fadiouth dostávám ještě s předstihem tip na jednu zajímavost - prý největší baobab v Senegalu. Nacházíme a děláme zastávku. Fakt mohutný strom, trochu otravní prodavači suvenýrů, ale jinak super zastávka. Malým otvorem se dá prolézt do dutého kmene baobabu, kam se vejde prý až 15 lidí a žijou tam netopýři.
Z městečka (Joal) na ostrov (Fadiouth) vede most. Je to ale registrovaná památková oblast a musí se zaplatit vstupné. A doporučuje se průvodce. Potřebujem ho? Asi ani ne. A kolik to stojí bez průvodce? Úplně stejně jako s ním... hmh, no tak dobře, no. Průvodce je ale fajn a vypráví docela zajímavé věci. A když zjistí, odkud jsme, netrvá dlouho zjistit, že zná nejen Silvestra, ale i kámoše, který loni do Gambie vezl auto, a dokonce jeho přítelkyni, o které jsem ani netušil, že tam byla. A která mimochodem organizuje festival na Zubštejně, kde jsme celou akci vymysleli, takže kruh se uzavírá.

Čím je zajímavý ostrov Fadiouth? Zaprvé, že je celá vesnice na něm na podloží z udusaných mušlí - a ty byly použity často i ve stavebním materiálu. Zadruhé tím, že je, na rozdíl od drtivé většiny Senegalu, křesťanský.
Co je zde však nejpěknější, je hřbitov, který je ještě na dalším ostrově. Ten je fakt zajímavý - kombinace náhrobků, mušlí, baobabů a mangrovů je unikátní.
Procházíme se ještě po vesnici, na břehu sedáme na pivo a pozorujem život okolo. Průvodce mezitím vytáčí Silvestrovo číslo a chlubí se, že nás potkal. Pak se vracíme na pevninu a sháníme odvoz do Dakaru, přijíždíme až za tmy.
11. leden 2019 - Dakar

Předposlední den před odletem si necháváme na prohlídku velkoměsta ležícím na nejzápadnějším cípu africké pevniny.
O Dakaru je toho v průvodcích psáno dost, možná více než o kterémkoli jiném místě, co jsme za předchozí dva týdny navštívili. Přesto však máme pocit, že si tu nic moc zajímavého vybrat neumíme. Jakožto milovníci bizarností, úchyláren a absurdit však máme jasno v tom, že chceme vidět sochu „Africké renesance“.
Tuto 49 metrů vysokou bronzovou úchylnost nechal Senegal vystavět mezi lety 2006-2010. O realizaci se zasloužila severokorejská firma Mansudae, která se specializuje na nízkorozpočtovou výstavbu stalinistických monumentů po světě, hlavně v Africe. Účelem stavby, která stála 27 milionů USD a byla odhalena 50 let po vyhlášení nezávislosti, bylo ukázat, že Senegalci nejsou žádní untermenschové.

Vzpomínám na děti s kýblíčky žebrající o jídlo pár set kilometrů vzduchem odsud a je mi smutno.

Uvnitř monumentu je muzeum a taky se dá vyjet nahoru do jedné z hlav, odkud je výhled na město.
Bereme taxíka do centra města, kde se po zbytek dne procházíme mezi trhy, kostely, kavárnami a mešitami. U východu z trhu mě zastavuje policajt, který sice anglicky neumí, ale snaží se vysvětlit, že ve městě nesmím bez povolení fotit, a natahuje ruku. Odkývu mu vše, než dá pokoj. Dobrý pokus.
12. leden 2019 - Dakar
Zcela poslední den si necháváme na ostrov Gorée, kde se obchodovalo s otroky. Z tohoho hlediska podle všeho ostrov nebyl (oproti jiným místům) nijak významný, ale budovy na ostrově jsou velmi zachovalé, proto je zajímavý k návštěvě.
V přístavu se potkáváme se Silvestrem, který dnes v noci dorazil do Dakaru, a následující dva týdny má na starost jako průvodce českou skupinku turistů. My nastupujeme, oni vystupují, takže se stíháme jen pozdravit a poděkovat za všechny užitečné rady, které nám k Senegalu i ke Gambii předal. Venku před přístavem potkáváme zaparkovanou Borůvku, které děkujeme, že to s náma přežila. Vydáváme se na ubytování vyzvednout věci, poslední jídlo a hurá na letiště...

Příště: cesta domů a závěr

Asi je lepšie navštíviť ten Senegal v lete, koncom mája sme určite nestretli toľko check pointov, ale pár policajtov sme videli, náš sprievodca na Fadiouth platil pokutu, pretože nebol pripútaný.
Ta soľ z Lac Rosé sa vozí do Európy,.kde sa používa ako posyp, jej kvalita je slabá, aby sa používala v kuchyni.
St Louis je bývalé hlavné mesto, tie lode majú podobné na celom pobreží, kúsok od La Somone je továreň, kde mrazia úlovky a predávajú do Európy, na ten smrad tam nezabudnem do konca života.
Co sa týka tých žobrajúcich detí, je to podobné ako na námestí Jamal El fna v Marakesi, snaha získať peniaze od turistov.

No, tomu, že by se počet checkpointů lišil dle sezóny, bych se docela divil Zdaleka nejvíce jich bylo v Casamance, kde dodnes operují separatistické skupiny. Na severu podstatně méně.

A co se týče dětí s kýblíčky v chudé jihosenegalské vesnici, podle toho, jaká bitka se seběhla o zbytky jídla, velmi pochybuju o tom, že by tady čekaly na turisty a jejich peníze (ostatně děti ani nijak nedaly najevo, že by je zajímaly peníze) - protože to už by asi dávno umřely hlady.

Poslední díl snad stihnu tento víkend.

5. díl - Domů do vymrzlé Evropy

12. leden, Dakar, Istanbul, Praha

Na letiště vyrážíme s dostatečným časovým předstihem - nové letiště DSS je od města asi 50 km. Otevřelo v roce 2017 a nahradilo staré letiště DKR prakticky na kraji centra, to dnes slouží pro vojenské účely. Nějakou dobu se nám nedaří sehnat taxi za rozumnou cenu, pak jeden taxikář nabízí cenu až překvapivě dobrou - bereme, a následující hodinu toho litujeme, protože když jsme si včera mysleli, že nás z Joalu veze největší šrot v Senegalu, zjevně to nebyla pravda. I po dálnici to řidič rozjíždí maximálně na 50 km/h - a asi ví proč.
Letiště působí opravdu nově a moderně. Naprostý kontrast oproti kterémukoli prostředí, kde jsme se poslední dva týdny pohybovali.
Odbavení jde rychle, průchod přes security taky. Kuriózní je pasovka, kde jsou velmi progresivně zavedeny automaty. U kterých ale stojí člověk, který ho obsluhuje, a druhý člověk, který dává razítko do pasu. Jak efektivní. Salonek je hezký, jednoduchý, ale dostatečně chutný výběr studené kuchyně + jedno teplé jídlo.
Začíná boarding, přesouváme se na gate. Ještě si chci odskočit na WC, než sednu na 7 hodin k oknu v economy, v ten okamžik se ozývá z rozhlasu mé jméno. Ale, že by? Mířím k přepážce, a ano, dostávám nový boarding pass, s místem 4F. To jsem nečekal, ale stěžovat si nebudu.

12. leden 2019, TK595 DSS-IST, 22.00-07.40+1, Boeing 737-900 (TC-JYH)

Upgrade potěšil, navíc okénko, na prázdné dvousedačce. U op-up mě vždy ale mrzí to, že si tolik neužiju jídlo, protože ho nečekám a jsem obvykle najezený ze salonku. Ani tak ale večeři neodmítnu - je docela lehká a jako obvykle dobrá.
Let je naprosto v pohodě, většinu ho prospím a nemám pocit, že by mi něco chybělo. Buďto jsem po dvou týdnech na cestách tak unavený, anebo je prostě sedačka v 737-900 pohodlnější než v MAXu - přišlo mi, že se dala sklopit více, ale těžko vyhodnotit, když jsem to neměl vedle sebe. Probouzím se nad Istanbulem, který také zrovna začíná ožívat.
V IST se rozdělujeme - jeden letí za chvíli do VIE, dva letíme až za 5 hodin do PRG. V salonku sedám k práci a připravuju se na návrat do pracovního života, který mě čeká ještě dnes odpoledne.
Závěrem - stálo to za to?

Všechno zajímavé, co člověka obohatí o něco nového, „stojí za to“. A cesta rozhodně zajímavá byla.

Letecká část - ano, vybral jsem trošku nekonvenční cestu, s cílem vyzkoušet něco zajímavého. I to se povedlo, jak je ale zjevné z prvního dílu, z tureckého business produktu na narrow-body dálkovkách jsem byl dost zklamaný. Nedá se říct, že bych toho nijak litoval (to by se ale určitě dalo říct, kdybych za to platil plnou businessovou cenu). Naopak. Znám se a vím, že až zase přijde možnost vyzkoušet něco, co bude potenciálně nepohodlné, nelogické, ale zajímavé... půjdu do toho zase

Což mi připomíná, že jsem se v prvním příspěvku pohoršoval nad neschopností pražských TK vyřídit upgrade. Minulý týden jsem řešil totéž, tentokrát už jsem se ale nenechal odbýt a rozhodl se stát za svým. Znovu jsem se přesvědčil o tom, že TK mě opravdu nikdy nepřestanou překvapovat, protože to dopadlo ještě hůř, než jsem si dokázal představit... Centrála každopádně zvládla upgrade za pár minut (poté, co jsem se na pátý pokus proklikal jejich automatem na telefonu).

A Afrika? Jak už jsem taky psal, je pro mě zcela neznámá a neprobádaná. Spoustu rozvojových zemí už jsem ale navštívil jinde, a možná právě proto se nedá říct, že bych byl něčím zásadně překvapen. Možná snad jen velmi nepříjemnou a zkorumpovanou policií - i když jsem o ní slyšel mnohokrát, byla to pro mě na celé cestě zdaleka nejnepříjemnější věc.

Cesta byla rozhodně hezká. Sice bylo dost málo míst, které by se mi vysloveně zaryly do paměti (velkou výjimku tvořil Djoudj!), to však vynahradilo to, že jsme potkávali minimum turistů. Jako to však mám při každé cestě jinam než do Asie, už se zhruba v půlce cesty začnu těšit, ať už jsem zase konečně v Asii. Nejinak tomu bylo tady. Do Senegalu a Gambie se určitě v blízké době nevydám, možná už nikdy... do Afriky určitě ještě jo, ale až tak za rok, dva, či později. Jsem však velmi rád, že jsem ji viděl.
Díky všem, co dočetli!

Další fotky z jiných cest zde: Instagram (jednou za čas jedna fotka) či FB (delší galerie z cest, obvykle s velkým zpožděním ).

KONEC