Fórum Airways.cz

Po dlouhe dobe TR kterty se dobre cte

jbb píše:
Po vypnutí motorů docela dlouho čekáme na přistavení chobotů, zatím kolem nás panuje čirý ruch - objeví se autíčko cateringu, cívka na plnění paliva a kolem stále jezdí takové velké divné věci - vypadá to jako vagón metra co dostal čtyři kola a je na chůdách. Zajímavé je že tahle vozítka mají svůj vlastní pruh označený symbolem, ano pro vojáky střední tank, pro nás ostatní typická <>ča. Ale tenhle znak asi v USA neznají, takže neurazí. t]

Američani tomu symbolu říkají "diamond"

honzeek1 píše:
To je uhel pohledu. Muj je, ze to proste delaji jednoduse a efektivne, v tom jejich meritku to ani jinak podle mne nejde
Taky clovek neceka nekolik let na pevny internet, protoze kabel je zakopanej na druhy strane silnice takze to zakopavani ja vnimam spise kontraproduktivne

Jelikož je to běžné i ve velkých městech v širším centru, tak to s měřítkem nemá nic společného.
Ve chvíli kdy zafouká a nepůjde Ti doma nic, nejen ale ani ten internet, tak se na to budeš dívat jinak. Jako třeba u mě dopoledne 25.prosince, "ideální" den. Stan taky postavíš rychleji než dům a asi v něm nechceš bydlet. A je to jednodušší a efektivní. A on je to i neskutečnej hnus. Člověk už to moc nevnímá, ale když se na to zadíváš, tak ta šílená změť kabelů je opravdu ohyzdná, když jsem se schválně před chvílí na čekání na zelenou na to zaměřil.

Turnhouse píše:

jbb píše:
Po vypnutí motorů docela dlouho čekáme na přistavení chobotů, zatím kolem nás panuje čirý ruch - objeví se autíčko cateringu, cívka na plnění paliva a kolem stále jezdí takové velké divné věci - vypadá to jako vagón metra co dostal čtyři kola a je na chůdách. Zajímavé je že tahle vozítka mají svůj vlastní pruh označený symbolem, ano pro vojáky střední tank, pro nás ostatní typická <>ča. Ale tenhle znak asi v USA neznají, takže neurazí. t]

Američani tomu symbolu říkají "diamond"

A pro doplnění - je na spoustě výpadovek a městských tříd, kdy (obvykle v určitých časech) to označuje "heavy occuppied vehicles", což je obvykle auto obsazené dvěma osobami

Díky všem za milá slova, tak následuje líčení další etapy.

Ráno následuje poslední pohled z okna a balení - za pár okamžiků není po mém cestovatelském bordelu ani stopy a v pokoji jsou jen dvě zavazadla, tak jako na příjezdu (ač malinko naditější těmi věcmi co jsem koupil včera). Razíme opět na snídani, kolega to řeší proseccem - nu proti gustu. Stále trošku bojujeme s americkým přístupem k dýškům. Našinec je zvyklý zaukrouhlit a oznámit servírce. Zde v USA je ovšem dýško součástí nedílnou a nikoliv volitelnou a personál jest velmi citliv. Také, nějak nechápou když jim rovnou oznámíme výslednou částku - naopak přinesou celý zbytek bez dýška (či třeba jen rozměněnou poslední "desítku") a čekají kolim jim necháme. Kolegyně zcela nepochopila, takže do desek vložila částku sice vyšší než byla útrata + tax, ale rozhodně to nebylo ani na 15% spropitné. Tak se jí vrátil účet s tím spropitným (na účtě bylo ve třech variantách) zakroužkovaným... No, trochu se jí to dotklo. Po snídani boardujeme náš mikrobus, tenkokrát ovšem přetéká pod našimi kufry, které řidič cpe i vedle sebe na sedadlo. Ano, nejen já jsem byl nakupovat! Jedeme směrem na Dulles, most k Arlingtonskému hřbitovu je v rekonstrukci (trochu to připomíná rekonstrukci pražského Negrelliho viadiktu). Dálnice je dost prázdná, pozorujeme stavbu metra v prostředním pásu - do pár let by prý měla stříbrná linka vést až na letiště. Toho se na Ruzyni asi nedožijeme nikdy. Přijíždíme na IAD a já mám konečně trochu možnosti se seznámit s rozložením letiště - viz níže uvedená foto - tedy vstupní část a potom objekt s gaty A-B a druhý paralelní C-D. Navzájem jsou objekty spojeny podzemíním vláčkem a zmíněnými "divnobusy". Právě divnobusem jedeme my, tentokráte jeho oboustrannou variantou - tohle zařízení mne věru nepřestává fascinovat, včetně nástupních prostorů. Mimochodem, ani oboustranná varianta není zcela symetrická, neboť za jedním řidičovým stanovištěm jsou evakuační schody na plochu. V naší části D studujeme ceduli s klasickým americkým rozložením, tedy nikoliv podle času, ale abecedně podle destinací. Pak je čas navštívit nějakou kavárnu, máme přeci před sebou hladový transatlantický let. Tak se poflakujeme po letišti, zaujala mne nejen 320 od United, ale také neidentifikovatelná letadla na druhé straně plochy a v neposlední řadě i restroom pro psy - s umělým trávníkem a neméně umělým hydrantem.

UA2008, IAD-SFO, 737-900ER, LF=98%
Letadlo přilétlo na čas z Orlanda a bude s námi pokračovat do SFO. Lidu je spoustu, což je umocněno hlášením že mají problémy s váhou, ale zatím to zkusí zvládnout a nikoho (zatím) nebudou přemlouvat aby neletěl. Boarding je odpovídající této situaci, tedy snaha všech urvat brzký nástup s vidinou že nebude kam nacpat carry-ony (které nakonec částečně konční v oblasti zadní kuchyňky). Vůbec je boarding dlouhý jak týden před výplatou - naštěstí vedle mne u okénka (vzhledem k check-inu až na letišti nebylo s místem moc vybírát) končí mladý štíhlý muž (jak se nakonec dozvídám v průběhu letu, letí domů z WAS po testech do fotbalového profesionálního týmu). Interiér té 900ER zaujme čtvrtým záchodem mezi byznisem a turističným klasem - musí to být velmi klaustrofobické místo. Při vstupu na dráhu se můj soused rychle pomodlí a políbí křížek na krku - docela to přichází vhod když motory řvou jak na letadlové lodi a bulík jen váhavě zrychluje - asi s tou maximálkou opravdu nekecali. Po startu přelétáváme (asi?) depo budoucího metra a pak už jdeme skrz mraky. Pověst transkontinentální redukční diety nelhala. Obdržíme přesně jednu sušenku, alespoň že s pitím nedělají drahoty - jen nechápu americký zvyk cpát do všeho více ledu než samotného obsahu. Letušky také zaujaly přepravou vozíku, když mechanicky vyvolávají "caution shoulders, caution feet" případně "attention troley" a to asi třicetkrát do minuty. Na letušce ovšem není vidět ani USB vstup, ani magnetofonová kazeta (vzhledem ke staršímu datu výroby letušek), tak to asi opravdu vyvolávají ony. Rácio toho chápu, ale nechtěl bych být ten vyvolávající. Během letu opakované turbolence, to už se tedy mladík nemodlil, asi mu to před startem stačilo. Sedačky opravdu stísněné, čtyři záchody na letadlo ale stačily s rezervou (asi se nikomu ani nechtělo vstávat, návrat do řad je opravdu pro jogína). Potěšila zásuvka pod sedadly - pouze zasunout tam zástrčku vyžadovalo a) jogína b) originální koncovku, bo redukce se tam nevešla - naštěstí jsem na Aliexpressu celou novou šňůru zakoupil, takže jsem nakonec většinu letu strávil prací na notebooku. Jen bylo občas nutné využít služeb kolegyně vedle mne, třeba na podržení myši (té počítačové, jak jinak). Během letu byly vidět alespoň Rocky Mountains, jinak nic moc. Pak až Cali před přistáním. A propos přistání - nejdříve to vypadalo že si sedneme hned na práh dráhy, ale pak to (z mého pohledu, nejsem pilot) nějak tomu vepředu vyplachtilo - takže jsme se dost dlouho vznášeli nad dráhou, kteroužto eskapádu ukončilo řádné bouchnutí hlavního podvozku, následované bezprostředně ještě větší ránou příďáku a pak začly zoufale řvát reverzy - a já zažil deceleraci jako ještě nikdy před tím. SFO na mne dýchlo atmosférou JFK kolem roku 2002 (od té doby jsem tam nebyl, tak nevím) - zatuchlo, nízké stropy, architektura sedmdesátých let. A hlavně se mi přenastavily hodinky, které neomylně naznačily, že už jsem devět hodin za pražským časem.

Naprosto úžasný, čtivý a zajímavý TR!! Moc za něj děkuji.
Musím přiznat, že denně, když se vzbudím, tak první věc, co udělám, že se kouknu, jestli náhodou nepřibylo další pokračování.

Také se dodatečně přidávám s pochvalami na tento TR, i když je jasné, že kdyby mě nezaujal a nečetl jej, tak bych do něj neustále nekrafal

To kolejiště s budovami je skutečně depo metra. Byť nechápu, že bylo postaveno zde a ne dále směrem ke konečné (kde bych očekával levnější pozemky), tak to asi nějaký důvod má.

Skutečnost, že na Dulles možná brzy povede metro, bych ve srovnání s Prahou moc nevyzdvihoval. Stavět se začalo před 11 lety, původně se však mělo začít stavět již před 15 lety a stále to není dokončené. Pravda, je to 37 km dlouhá trasa (zahrnuto to, co se opravdu postavilo/staví, ne paralelní provoz na stávajících trasách), na druhou stranu drtivá většina vede na visuté konstrukci (ne v podzemí) a na pozemku, který byl pro to vyhrazen v šedesátých letech při stavbě dálnice (tedy odpadá spousta zdlouhavých administrativních, stavebních a finančních problémů). První úsek měl být dán do provozu na začátku roku 2013, ve skutečnosti tomu tak bylo v létě 2014. Druhý úsek (přes letiště do Ashburnu) měl být otevřen v polovině roku 2017 a stále se mnohokrát odkládá, stávající slíbený termín v 2.polovině letošního roku je opět nejistý.

Globik píše:

Turnhouse píše:

jbb píše:
Po vypnutí motorů docela dlouho čekáme na přistavení chobotů, zatím kolem nás panuje čirý ruch - objeví se autíčko cateringu, cívka na plnění paliva a kolem stále jezdí takové velké divné věci - vypadá to jako vagón metra co dostal čtyři kola a je na chůdách. Zajímavé je že tahle vozítka mají svůj vlastní pruh označený symbolem, ano pro vojáky střední tank, pro nás ostatní typická <>ča. Ale tenhle znak asi v USA neznají, takže neurazí. t]

Američani tomu symbolu říkají "diamond"

A pro doplnění - je na spoustě výpadovek a městských tříd, kdy (obvykle v určitých časech) to označuje "heavy occuppied vehicles", což je obvykle auto obsazené dvěma osobami

Je to high occupancy vehicle (lane): https://www.virginiadot.org/travel/hov-default.asp

A ty divné autobusy (mobile lounge) navrhl sám architekt letiště Dulles:
https://www.washingtonian.com/2016/11/2 ... le-movers/

Turnhouse píše: Je to high occupancy vehicle (lane)

Ano, omlouvám se - všude jsou jen zkratky HOV a člověk si v palici vytvoří nějaké stereotypy a nepřemýšlí nad nimi už

Ahoj všichni, jsem až překvapen jak vlídného přijetí se mi tu dostalo. Jsem to původně chtěl koncipovat (jen) jako letecký tripreport, ale když vídím, že se to líbí takto, budu v tom pokračovat. I když, je to teda náročné, včera jsem chtěl dopsat celý den a opravdu to nešlo, byl jsem rád že jsem se dostal na SFO

Nevím jak to máte Vy, ale mě se často s určitou situací spojí nějaká hudba. V tomto případě je myslím velmi vhodná ústřední melodie https://www.youtube.com/watch?v=G6iikEhltA8 z filmu If it is Tuesday, it must be Belgium - půvabný film ze sedmdesátých let o organizovaných zájezdech pro Američany, kteří za tři týdny projedou celou Evropu - k volnému pokoukání (vládnete-li angličtinou) doporučuji zde - https://www.youtube.com/watch?v=eRmO1BXDONI. No a tak nějak to máme my - If it is Saturday, it must be S-Frisco...

A také že ano. Jen co jsme opustili terminál, cítili jsme se jinak. WAS nám připadal skoro jako Kodaň či dokonce Berlín, ale SFO je... Jiné. Něco jako středomoří, palmy, ten vzduch, sůl v něm, vlahost. Líbí se nám tu od prvního okamžiku a říkáme si "Tohle je Amerika". Už to auto, co nás vyzvedlo, asi jako kompenzace za tu mučící 737... Každý máme dvojsedačku a ještě zbylo. Ano, překvapuje i ona pověstná větší afinita místních k ekologii. To že jsme viděl více Tesel, to OK. Ale reklama že "samostěhovák" je víc ekológiš, protože je víc "kulatiš"? A to přitom v pangejtech bylo rozhodně více smetí než u nás, jak si všimly především kolegyně. Na rozdíl od WAS vidíme kopce, zeleň, baráčky rozházené po těch kopcích... Jedeme podél San Francisco Bay a řidič nám radostně říká co kde je. A v zápětí už se objevuje skyline a vjíždíme do města. A dochází i na ty palmy. Ve městě mne velmi fascinuje (a bude, po celý pobyt) ta neuvěřitelná směs - vedle třicetipatrového domu je dvoupatrový. A mrakodrap a ten dům barvy terakoty na posledním snímku této série tvoří celek. Jsme ubytování v Hilton Financial District hned vedle čínské části. Hotel už také něco pamatuje (jako to letiště), výtahy jsou sice rychlé, ale čeká se na ně jak na lanovku na Gerlach - někdy se až tvoří fronty. Ale výhled z mého pokoje v sedmém patře je nádherný a pokoj má také vše co potřebuji - dokonce dvakráte tolik postelí, než dokážu v noci obsadit... Bleskem odhazujeme věci a vyrážíme směrem k molům, začínáme na Embarcadero u mola č. 1. Kolem jezdí tramvaje PCC na historické lince F - je to tak, jak si o tom člověk čte... Pohledy na město jsou úchvatné, jak směrem na most, tak směrem na Telegraph hill. Na úrovni mola 19 už ale většina naší skupiny dál nechce, tak to otáčíme nahoru do kopců směrem do čínské čtvrti. Máme kliku, dneska se zde slaví čínský nový rok - což poznáme na množství odpalovaných dělobuchů. Obdivujeme množství čínských obchůdků,nejvíce mne zaujme z reklamy známý "Kot Packowy", tady ovšem ve variantě "Kot Packowy Ogromny" Včeři že bychom si měli dát v číně - dámy teda váhají, tahle je moc prázdná, takhle moc špinavá. Nakonec identifikujeme schody nahoru a pak už nelze couvnout. Dostáváme čínské pivo (ne Maotsetung, ale Tsengjang, nebo tak nějak) a jídlo dle výběru - neprohloupil jsem a bylo to mooc dobré... Fasujeme i štěstíčka. A pak už zpět na hotel, kde mám trochu problém - z vedlejšího pokoje jde přes stěnu příšerný Gansta Rap. A to já teda fakt nedám. Takový šílenec abych na ně klepal nejsem, ale zkouším zavolat telefonem k nim do pokoje. I když telefon je slyšet jasně, nikdo to nebere, tak holt následuje recepce a ochranka - na první pokus recepce hlásí že nenašla problém, tak si nechám poslat sekuryťáka, vedu ho ke dveřím a říkám "přilož ucho, co slyšíš". "Hudbu," dí on. "Je to OK?" ptám se já. "Není," vece na to on. "Tak s tím něco udělej," uzavírám já. Schoval jsem se za roh, on se na ně dobušil, řekl jim pár ošklivostí a oni slíbili že to ztlumí - pak mi přišel říci, ať si klidně stěžuju znova, že je po třetí stížnosti hotel může vyhodit okamžitě. Ale vcelku to zabralo, ztlumili to tak, že už to vpodstatě slyšet nebylo.

Normálně bych si zatáhl závěsy, ale to fakt nešlo... Ten výhled je úchvatný. Jiní si kupují takové plakáty na stěnu a mě stačilo nezatáhnout okno. Usínám s pohledem na skyline...

Tsingtao?

Super TR, skvele se cte.

Ano, Tsingtao, teď jsem viděl dokonce neon ve výloze, když jsem šel utišit večerní hlad.
Jinak ještě sobotní cestě do SFO - třem kolegům TSA prozkoumala zavazadla, o čemž jim nechali lísteček uvnitř zavazadel. Další škody čítají jeden zničený kufr (nebyl zamčen TSA-approved zámkem, takže to urvali i s jezdci zipů) a dvě zmuchlaná saka (balení proběhlo stylem "do kuličky a šup zpět"). Holt bezpečnost si žádá oběti.

Prohlídka San Francisca
Neděle byla organizována jako volný den - částečně abychom se dali dohromady po cestě z WAS, hlavně ale asi proto, že v neděli jen těžko zorganizovat pracovní program (ani americký úředník nebude ochoten se scházet v neděli a asi ani lidé z firem by to úplně nepreferovali). Takže nám byl zorganizován výlet, tedy prohlídka města.

A rovnou takový spoiler alert - bylo to úžasné. Neuvěřitelné. Provázel nás včerejší řidič - Masúd, původem Iránec. Velmi se vyznal, většinou s komentářem typu "sem nemůžu zajet, ale udělám to a vy rychle vystoupíte a já Vás naberu támhle dole". A celé čtyři hodiny mluvil. Jako že fakt mluvil, furt.
Bohužel tedy trochu dal i nahlédnout do duše obyčejného člověka, když vychvaloval jak je ta Cali pokroková a eko. A jak občas je drahý benzín, protože když je odstávka rafinerie tak není možné dovézt benzín z jiného státu (protože ten je prý méně eko). Jo a taky je super že jsou emisní kontroly aut a že některá auta se v Cali nedají registrovat (to se prý pozná tak, že je na autě "49 states approved"). No ale prý je to eko a super. A to vám říká člověk, který veze v devětavacetimístném mikrobusu 12 lidí na čtyřhodinovou prohlídku. To ale jen tak na okraj.

Fotky asi úplně nevystihnou ten zážitek, mám v ruce jen obyčejný mobil a většina fotek byla z vnitřku mikrobusu. Navíc byl lehký opar, na oko skoro neviditelný, ale ty fotky jsou tím postižené. A je jich hodně. Udělal jsem několika stupňovou probírku, ale i tak hrozí Photo Poisoning (ti pracující v kancelářích jistě znají PowerPoint Poisoning, tohle je něco podobného.

Ráno bych se i vyspal (po tom večerním zážitku), když by mne tedy v šest zdejšího času nezavolal na WhatsApp můj zedník, že prý má nepřijatý hovor. No, to se týkalo minulého týdne. Tak jsme si pokecali a já naštěstí ještě usnul. Snídani jsme chtěli realizovat v čínské čtvrti a dokonce jsme i do takového zajímavého bistra vlezli, ale dámy nedaly puch durianu či čeho (smrdělo to jak bolavá pata, ale jenom jako jedna pata a ne stádo pat, já bych to dal). Takže to nakonec jistil Starbucks, bohužel.

Pak už nás vyzvedl zmíněný Masúd a následovala jízda. Začli jsme průjezdem Italskou čtvrtí. Je hned vedle čínské. A kromě obligátních Tesla S jsem viděl asi poprvé v životě na vlastní bulvu i X-ko. Jestli se mi tu něco neomrzí, tak jsou to ty ulice "hore kopcom" a "dole kopcom". Foťák tomu dost ubírá, je to lepší zažít na živo. Také se tu vidí u nás už zcela zapomenuté pravidlo "při zastavení v kopci vytoč kola k chodníku". Počítám že jezdit tu s automatem bude mnohem lepší než týrat spojku. Ještě že tu nemrzne, tyhle uličky bych nechtěl vidět pod ledem. Masúd nás vysadil na horním konci křivolaké Lombard street - a rovnou jsme potkali cable car. A užili si krásné pohledy jak na Alcatraz, tak na Telegraph Hill. ta se vyznačuje "cik-cak" jízdní dráhou. Prý tak dříve vypadalo více ulic, ale co místo koní mají auta není to již třeba. Průjezdná je zezhora dolů a je tam šňůra aut co si to chtějí vyzkoušet. Žít v ulici bude jistě velmi příjemné i kvůli častým natáčením - nějaké takové se také chystalo. Ostatní turisté šplhali nahoru (neboť autobusy nahoru nesmí), ale my díky Masúdovi mohli jít jen dolů. Cestou dolů k autobusu jsme obdivovali šikmé ulice - na těch domech je to vidět myslím velmi dobře. ...pokračování

Po nástupu do busíku pokračujeme přes Fishermans Wharf - obdivuji jak další historické tramvaje PCC, tak i konečnou stanici Cable Car právě na Fishermans Wharf. Masúd povídá o celé řadě věcí, zmiňuje neuvěřitelné ceny nemovitostí - je to dané samozřejmě cenou pozemků, nikoliv domů samotných. Tento se před pár lety prý prodal skoro za osm milionu dolarů. Pokračujeme k Palace of Fine Arts, postaveném v období po dokončení Panamského průplavu. Je to až pitoreskní místo, samozřejmě není tak staré jak vypadá - ale to nic, co v USA vypadá staře. Pak už nás Masúd popohání do busu, neboť se kolem něj točí policajt z SFDP že nemůže rozhodně parkovat tam, co parkuje. Ale vyřešeno domluvou a my pokračujeme na Presidio, bývalou vojenskou základnu. Dodnes federální majetek, takže nemovitosti tam jsou pronajímány a ne prodány. A v okolí je zachovány prý jediný hřbitov ve Frisku - tím že je vojenský tak zůstal. A nás čeká Golden Bridge. Zase, na živo je to mnohem větší než z fotek. Mnohem. Fakt je to velké. Z jedné strany ho vidíme zespoda, pak nás odvezou na druhou stranu a koukáme zezhora. Na živo mnohem lepší viditelnost, na fotkách je bohužel dost opar. Kromě celého města je vidět i Alcatraz. Most má měnitelný počet pruhů, ale už tam nejsou jednoduché tyčky jako dříve, ale těžké bariéry. Na denní přesuny mají takovýhle stroječek. Cestou zpět a pak i dále za kopcem vidíme Tichý oceán - většina z nás poprvé v životě. Bohužel nebyl čas si smočit nohy. Zpět do města se vracíme přes park, který je prý větší než New Yorský Central Park. Lidé v něm běhají, jezdí na kole, vidíme sportoviště a prý se tam dá jezdit i na koni. A ta tráva je tak krásně zelená. Většinový názor je, že jí něčím natírají. Když by mi řekli čím, také bych to doma na pastvinách zkusil. Prohlídku končíme průjezdem hippes-čtvrti a pak vidíme operu, či co to je. Masúd nás vypouští na Fishermans Wharf, já zase šotím tramvaje - kromě PCC je provozován i jeden kousek z Itálie. A my míříme na oběd. Docela jsme se rozšoupli, ale na účtu (který nám přinesli než jsme si o něj řekli a vůbec to nevypadalo že nás vyhazují) jsme nenašli pití - ani koktejly, ani pivo, jenom jednu minerálku. Takže po dobrém jídle dáváme slušné dýško a rychle mizíme, než někoho napadne provést inventuru.

Zpět do hotelu volíme cestu Cable Carem - tedy to už jsme se rozpadli na skupinky, takže jsme s kolegyní jen dva. Nejbližší je na Fishermans Wharf ale je tam fronta. Šílená fronta. Tak na hodinu, neboť jednotlivé tramvajky pouštějí tak po deseti minutách. A to jich tam mají tak čtyři v rezervě. Fakt to nechápu. Navíc ve frontě vždy stojí jeden a pak za ním lezou další, šílené. Po chvíli se mi podaří kolegyni přesvědčit, že o tři bloky dál je konečná druhé z linek. A máme kliku, tam totiž nestojí nikdo - tedy pokud bychom netrvali na tom, že chceme sedět vepředu v otevřené části, odjeli bychom rovnou. My ale chceme jet vepředu, tak budeme čekat na další. Na obou zmíněných linkách jsou provozována jednosměrná vozidla, která se vždy na konečných otáčejí na točně. Otevřenou částí jezdí vůz vždy dopředu - mezi sedačkami má stanoviště Gripman, tedy člověk co obsluhuje páku kterou se připojuje na lano a dále pak páku a pedál provozní brzdy a páku nouzové brzdy. Zatímco první z gripmanů měl "heavy duty" rukavice, ten druhý (v půlce trasy se vystřídali) si na páky natáhl fešné kožené návleky. I na této konečné platí, že mají čtyři vozy v zásobě a personál každého z vozů tak čerpá přestávku minimálně v délce celé jízdy vozu. No nechápu to. Usazujeme se vepředu, tedy až před gripmanem a užíváme si cestu v celé délce až na konečnou u Union Square. Čekal jsem že vůz bude vždy i cestou z kopce připojen na lano, ale je to spíše tak, že gripman cestou dolů spíše vůz odpojí a jen brzdí. Druhá konečná je stejná, pouze menší, chybí jí odstavná kolej. Na téhle konečné se také vozidla tak moc nehromadí a odjíždějí hned. Kolegyni zanechávám v Macy na Union Sq. a jdu si ještě prohlédnout konečnou Drum, kde končí třetí z linek Cable Car. Ta je odlišná tím, že vozidla jsou obousměrná - tedy gripman je na té straně, která jede dopředu a na konečných je tak obyčejná úvrať a chybí tam točna. Cestou na hotel vidím nějaké natáčení, SF bude asi pro filmaře oblíbené místo. Po příchodu na hotel mi mé chytré hodinky hlásí 20.000 kroků za dnešek - ne vážně, nevšiml bych si. Bolí mne nohy jako už dlouho ne. Au a dobrou noc!