Argentina (jaro 22) GRU - DOH - BUD Qatar Airways

[trentino]

Jak na letenky v Argentině?
(Zpátky v Buenos Aires)

„Máš štěstí, seš poslední, komu tenhle týden měním dolary“, podotknul pouliční bankéř Jimmy v San Telmo, zatímco odpočítával 38 000 pesos v zelených pětistovkách s jaguárem. „Na Calle Florida dneska už nikdo pesos nemá, arbolitos odpoledne měnili tři, maximálně čtyři tisíce (pesos). Během velikonočního týdne přijeli Brazilci na fotbal, Uruguayci na nákupy a všichni se chtěli levně najíst“, vysvětluje. Na recepci se všichni smějeme, že tohle je poprvé, kdy někdo v Argentině nemůže vyměnit dolary.

Víc už na konci velikonočního týdne můj osobní pouliční bankéř dohromady nedal a u potetovaných veksláků na Calle Florida jsem měnit nechtěl...

Zbývalo vyřešit cestu na sever do Salty a návrat do Evropy. Dvacetihodinovou štreku autobusem jsem zavrhnul a raději vyrazil do města a nad sklenkou džusu z maracuji a řemeslného piva z domácí produkce postupně zahájil průzkum argentinského civilního letectví. Zatímco v Chile, Peru nebo Kolumbii na mnoha trasách panuje konkurenční prostředí a oblohu křižují low-cost aerolinie, v Argentině se open skies snažil v rámci reforem prosadit pouze president Macri v letech 2015-19. Po návratu de facto vládnoucí viceprezidentky Kirchnerové a dalších zkorumpovaných perónistů k moci se vše vrátilo do starých kolejí. Provoz na domácích linkách ukončily LATAM i argentinská odnož Norwegianu (mluvilo se mimo jiné i o lince z Bs As na Tahiti) a monopol si udržely štědře dotované Aerolíneas Argentinas, do kterých stát k pokrytí ztráty v letech 2008-21 nalil 8 miliard dolarů. V první polovině roku 2023 Aerolíneas vykázaly ztrátu 50 milionů dolarů a nový prezident Milei již oznámil záměr aerolinie privatizovat. Obstojí Aerolíneas Argentinas v konkurenci LATAMu, Aviancy a dravých low-cost aerolinií úspěšně napodobujících obchodní modely low cost dopravců v Evropě?

Pokud jde o samotnou letenku, tak ve většině zemí Jižní Ameriky – a vlastně i na světě – stačí otevřít prohlížeč, vybrat nejlepší nabídku, zaplatit kartou a letenka během několika minut přistane v mailu. V Argentině má ovšem nákup letenek jistá specifika.

Cestu z Buenos Aires do Evropy nemělo smysl řešit, cokoli kamkoli bylo dvakrát dražší než obdobné lety z okolních zemí. S trochou poctivé české chytrosti – rozuměj vyčuranosti – mě napadlo, že bych mohl provést rezervaci letenky přes internet a zaplatit v hotovosti na pobočce některé z cestovních kanceláří v Bs As. Obešel jsem několik cestovek s rozpačitými výsledky. Menší agentury sice přijímaly platby v hotovosti, ale prodávaly jen domácí lety nebo uměly vystavit pouze mezinárodní letenky s odletem z Argentiny. Jinde se zase netvářili nadšeně z představy placení skoro 70 tisíc pesos v pětistovkách a upřednostňovali platbu kartou. Až jedna z největších jihoamerických cestovek Almundo dokázala vystavit letenku s odletem z Brazílie a platbou v hotovosti. Jenže jsme v Argentině a koupit letenku není jako vyměnit peníze na černém trhu.

Let Sao Paulo – Doha – Budapešť s Qatar Airways:
Qatar Airways: 2 997 brazilských reálů (platba kartou, v přepočtu zhruba 569 euro)
Expedia: 69 000 argentinských pesos (platba kartou, v přepočtu zhruba 561 euro)
Almundo na internetu: 69 000 argentinských pesos (platba kartou, v přepočtu zhruba 561 euro)
Almundo na pobočce v Bs As s možností platby v hotovosti: 128 000 argentinských pesos (zhruba 557 euro v kurzu blue)

Na přepážce ukazuji v mobilu letenku za 69 tisíc. „No jo, ale to je cena na internetu a mimo Argentinu, v Argentině jsou navíc impuestos, poplatky“, omluvně vysvětluje jinak ochotný prodejce a pro jistotu rozpis ceny ukazuje na monitoru. „Cože, poplatky 59 tisíc pesos? Ale to je skoro 260 euro! Euro BLUE!“, vyhrknul jsem. „Jo, nařídila to vláda, tohle je Argentina“. Večer jsem letenku koupil normálně na stránkách Qatar Airways. Do Sao Paulo se už ze severu Argentiny nějak protluču. A taky to je nejspíš naposledy, kdy jsem do Jižní Ameriky přiletěl s jednosměrnou letenkou…

v centru Bs As

svačina na Mercado de San Telmo

na café s Evitou

Policejní terárium jako prevence kriminality?

každá z pěti linek subte má ve stanicích tematickou výzdobu. Zde linka C zvaná "Spanish line", více na https://turismo.buenosaires.gob.ar/en/article/going-underground-discover-urban-art-buenos-aires-subte

Metro v Bs As. "Subte" je první systém metra na Jižní polokouli.

"když je někde voda, může tam být i horečka dengue", nabádání ke každodenní výměně vody pro zvířata k omezení množení komárů

[jonapet]

Skvělý a praktický report! Díky za něj!

[trentino]

Buenos Aires (EZE) – Salta (SLA)
Aerolíneas Argentinas, Boeing 737-800

Na trase Buenos Aires – Salta nějaká konkurence přece jen existuje, a tak je možné i několik dní před odletem sehnat letenky za solidní cenu. Kromě Aerolínes Argentinas zde působí chilský JetSmart (většinový vlastník je stejný jako u Wizzairu a stránky jsou nápadně podobné), Flybondi a charterové Andes líneas aéreas. Poslední jmenované aerolinie donedávna provozovaly dva MD-83, které však již nahradily novějšími Boeingy 737-800. JetSmart rovnou nabízel platbu v dolarech, nicméně lety do Salty i Resistencie jsem nakonec koupil na jakési od pohledu zastaralé nebo záložní verzi stránek Aerolíneas Argentinas, kde se z nějakého důvodu objevovaly nižší ceny než na stránkách nových: Buenos Aires – Salta za 7 035 pesos a Salta – Resistencia za 4 795 pesos v tarifu „base“ s 8 kg příručním a 15 kg odbaveným zavazadlem. Obě částky se z karty strhly v oficiálním kurzu (dolar tarjeta/turista platil pro nákupy v zahraničí placené argentinskou kartou) a letenky tak vyšly 57 a 39 euro.

Jedinou nevýhodou byl odlet už v 5:05 ráno, což buď znamenalo přivolat si místní obdobu Uberu Remis už ve tři ráno, nebo v deset večer nasednout na poslední León Express z Puerto Madero a noc přečkat na letišti. Vstávat uprostřed noci mě zrovna moc nebaví...

Na terminálu jsem obhlédnul obchody s občerstvením a pohotově zabral místo u stolku nad odletovou halou. V improvizované kanceláři jsem půl hodiny věnoval poslednímu home-office a nadšeně konstatoval, že od okamžiku, kdy jsme s kolegy odmítli řešit problémy okecáváním, začali klást jasně formulované otázky typu „jak“ a „proč“ a k tomu striktně vyžadovali jednoznačné odpovědi, kleslo množství příchozích mailů na minimum.

EZE

EZE

kancelář...

duben 2022: Arcipizda z Kremlu hrozí světu jadernou válkou.

Vzlétli jsme ještě za tmy a ve svitu měsíce zamířili na severovýchod. Tlumený zvuk motorů a monotónní klid v potemnělé kabině narušila jen posádka roznášející občerstvení. Horký nápoj zdarma potěšil, půl druhé hodiny letu uplynulo jako voda a za rozbřesku piloti zahájili přiblížení na letiště v Saltě. Nad Andami pomalu začínalo svítat a já jsem už věděl, že cesta do Salty byl dobrý nápad.

předměstí Bs As

EZE-SLA

EZE-SLA

na letišti v Saltě

interiér letiště v Saltě

letiště v Saltě

Salta

Po příletu jsem se vydal na kruhový objezd před vjezdem do areálu letiště, nasedl na autobus do centra a vydal se sehnat něco k snídani.

[trentino]

Na sever
(týden v Andách)

Můj plán na první den v Saltě má dva body: okouknout místní gastronomickou scénu a sehnat auto na cestu do hor. Za prvé, Salta je domovem pravých empanadas. V Mendoze o tom možná začnou polemizovat, v Chile nesouhlasně kroutit hlavou a sem tam se najdou i zmínky, že salteňas vlastně pochází z Bolívie. Když si ale v Chile, Peru, Bolívii, Kolumbii nebo ve venezuelském bistru objednáte empanadas, většinou dostanete závitek z těsta plněný směsí rýže, vejce a kousků masa, který nenadchne ani neurazí a zbytky sem tam potěší pouliční psy. O výjimečném chuťovém zážitku ale nemůže být řeč. Ne, opravdu nemůže. Když chcete opravdové empanadas s mozzarellou, caprese, lilkem, kouskem poctivé mortadely nebo kořeněnou směsí masa, doplněné třeba grilovanou zeleninou, musíte hledat empanadas argentinas nebo rovnou salteňas. Dokonce i vegetariánka z Mendozy byla i přes svůj lokální patriotismus ochotná připustit, že empanadas mají původ v Saltě. Nedaleké Cafayate je vyhlášenou vinařskou oblastí a v San Carlos vaří řemeslné pivo minipivovar Me Echó La Burra. V doslovném překladu asi něco jako „kopla mě oslice“ (?), v Argentině používané s významem zhruba „a teď už mám volno, takže si dám kopyta nahoru a na všechno kašlu“. Jejich triple IPA je skvělá a neztratila by se ani mezi Zíchovci, Clocky nebo Sebeeriemi. A když přijde chuť na kus masa? V Argentině se vždycky sežene...

Ve zkrácené verzi bych mohl napsat, že se mně v Saltě líbí a dokázal si představit strávit tady třeba dva týdny na home-office. Nemůžu se ale přece celé dny jen cpát, když jsou Andy za rohem. Jenže ceny autopůjčoven nejsou zrovna příznivé. Naštěstí – domorodci však v tomto případě o štěstí rozhodně nemluví – je zde euro blue a místní pobočka Hertzu umožňuje platbu v hotovosti. Třicet tisíc pesos na tři dny není zrovna lidová cena, i s euro blue je to pořád přes 40 euro na den a to jsem chtěl dní pět. Jenže co na plat, vyjma větších a dražších SUV je Chevrolet Joy s manuálním převodovkou (kterou mám kdekoli mimo město radši) poslední volné auto na nadcházející dny.

Dopoledne jsem s majiteli hostelu vyměnil posledních 50 dolarů (bez smlouvání podle aktuálního kurzu blue) a u bazénu na zahrádce si v hřejivých paprscích podzimního slunce ujasnil plán cesty. Jakmile bude v Hertzu připravené auto, vyrazím do Cachi. Horská obec se 2 tisíci obyvatel leží na slavné, 5 200 kilometrů dlouhé silnici Ruta Nacional 40, která začíná u ústí Magalhaesova průlivu a po úpatí And protíná celou Argentinu až k hranici s Bolívií. Zítra ráno se vydám na 145 kilometrový nezpevněný úsek Ruta 40 z Cachi do San Antonio de Los Cobres. V dubnu zde končí deštivé období, za poslední týden nepršelo vůbec a tak by cesta měla být sjízdná i malým autem bez náhonu 4x4.

prachy si dej do pořádný ruličky (zhruba 300 euro)

Po krátké poradě u mapy v kanceláři Hertzu ohledně sjízdnosti nezpevněných cest v horách můžu vyrazit. Po 20 minutách sledování GPS a 10 kilometrech bloudění v jednosměrkách a hledání správného pruhu k odbočení jsem navigaci zahodil a raději si osvojil jedno ze základních pravidel provozu na argentinských komunikacích, které zní „bylo tam volno, tak sem tam vjel“. Během chvilky jsem se vymotal z města, v El Carill koupil pár empanadas a odbočil na okresku do Valle Encantado, v překladu půvabného údolí.

„Uvědomte si, že máte mokré brzdy“, „Užívejte si cestu a neodhazujte odpadky“, „Co dvě hodiny odpočívejte 15 minut“, upozorňují cedule u krajnice. Asfalt se mění na šotolinu, začínají první serpentiny a vlhké nížinné lesy postupně přechází v horské křoviny. Ve 3 tisících metrech nad mořem by se už oblačnost dala krájet. Půl druhého kilometru za nejvyšším bodem cesty u Piedra del Molino přejíždím na suchou stranu And, mraky mizí a pod modrou oblohou se rozléhají horské pláně národního parku Los Cardones. Je temporada baja (mimo sezónu) a liduprázdné ticho prořezává jen vítr svištící mezi kaktusy. Silnice je zase asfaltová a na horizontu se tyčí zasněžené šestitisícové vrcholy Nevado de Cachi.
Do Cachi přijíždím až za tmy. V restauraci na návsi spláchnu tradiční andskou polévku z quinoi a dvě empanady džusem z ovoce cherimoya, chvilku sedím na wi-fi a po desáté večer vyjíždím do kopců nad městem. Ne, že by v Cachi nebyly hotely, naopak, za čistý pokoj s koupelnou a teplou vodou bych se vešel do 15 euro (blue). Přespat v chladném horském vzduchu v autě – venku už je na můj letní minispacák docela chladno – pod hvězdnou oblohou mně ten večer prostě přišlo jako skvělý nápad.

Valle Encantado

Los Cardones

Nevado de Cachi

Cachi

Ráno mě probudily až ostré paprsky horského slunce. Na sytě modré obloze couvá šedobílý měsíc (na jižní polokouli je na obloze všechno naopak, takže měsíc couvá ve tvaru písmene D a dorůstá jako C), je jen několik stupňů nad nulou a všude okolo ticho. Nádherné horské ticho. Po nezbytné hygieně a chvilce cvičení na nedaleké hrazdě se zdravíme se skupinkou běžců doprovázených stejně početnou smečkou psů a hned nato sjíždím dolů do vsi na snídani. Ospalé Cachi se pomalu probouzí do dalšího slunečného podzimního dne. Na jedné z venkovních zahrádek kaváren-jídelen vysedává biker ze Španělska, který před dvěma a půl roky vyrazil na horském kole z Patagonie. „Chtěl jsem projet celou Panamericanu až na Aljašku, ale zamiloval jsem se do Argentiny“. Během pandemie si v Saltě našel holku a už zde zůstal. Na kole teď jezdí po okolí a zrovna se vrací z výšlapu na jednu z okolních šestitisícovek. „Líbí se mně tady, pracuju na dálku a platí mě v eurech. Ale pro Argentince je to fakt těžký“, popisuje tvrdou argentinskou realitu. Trochu mu závidím horské vybavení včetně maček a cepínu, které celou cestu vezl s sebou. „Ale na kole bych se s tím takovou dálku táhnout nechtěl“, podotýkám se smíchem. Ještě se musím stavit do místních obchůdků o velikosti vietnamské večerky pro pětilitrové balení vody, šišku salámu z lamy a malý pytlík lístků koky (kdyby náhodou nesedla nadmořská výška) a můžu (konečně) vyrazit. Původní plán sice říkal cosi o odjezdu brzy ráno, jenže než jsme nad ranním maté probrali ekonomickou situaci, vysokohorské treky a severoargentinské holky, je skoro poledne. Nevadí, přespím po cestě někde v horách.

Zbytek dne jsem strávil v údolí Calchaquí, pojmenovaném po kmeni domorodých indiánů, který v 15. století pohltila Incká říše. Horské bystřiny, pozůstatky incké civilizace, kaktusy, vyhaslé sopky a tak. Do 60 kilometrů vzdálené vesnice La Poma s pěti sty obyvateli na úpatí kopců přijíždím v podvečer. Dva hotely a kemp nejeví známky provozu a jediné otevřené ubytování je Comedor y hospedaje El Acay. V typickém přízemním stavení se směrem k ulici nachází restaurace s kuchyní, po pravé straně je několik jednoduše zařízených pokojů s venkovním posezením pro turisty, naproti žijí majitelé Margarita a Miguel. Na zatravněném části dvorku pěstují víno a na všechno dohlíží mladá fenka Bella.

K večeři připravila paní Margarita lomo a lo pobre. U jídla jsem se dal do řeči s jediným dalším turistou, argentinským vojákem, který během dovolené vyrazil na motorce až z Neuquénu a po Ruta 40 už ujel 2 tisíce kilometrů. Vzhledem k množství plakátů, billboardů a dalších zmínek o statusu Falklandských/Malvínských ostrovů napříč Argentinou mě docela zajímalo, co si o tom všem jako voják může myslet (navíc když ostrovy jsou na mém seznamu míst v Jižní Americe, kam bych se chtěl podívat, hodně vysoko). „To bylo během nadvlády vojenské junty“, vyprávěl o válce z roku 1982. Tehdejší diktatura se snažila odvrátit pozornost od hospodářských problémů a obsazení ostrovů mělo posloužit k posílení nacionalismu v zemi. „Vláda to řeší diplomatickou cestou, ale v Argentině máme spoustu důležitějších problémů“. Každopádně se ani trochu netvářil, že by se mu chtělo o ostrovy znovu bojovat, jak čas od času zazní od některého z argentinských nacionalistů s IQ na úrovni π-tomia. Měnit falklandské libry (pevně navázané na libry šterlinků v poměru 1:1) za balíky téměř bezcenných argentinských pesos by přece chtěl každý. Akorát, že vůbec. V roce 2013 o budoucnosti ostrovů proběhlo referendum, kdy 1 116 obyvatel hlasovalo pro zachování statusu „Zámořského území Spojeného království“, 3 hlasy byly proti. Tehdejší prezidentka Kirchnerová (v letech 2019-23 de facto vládnoucí z pozice viceprezidentky, protože argentinská ústava třetí volební období nepovoluje) referendum označila za parodii, zatímco podle mezinárodních pozorovatelů proběhlo v pořádku. Jak vidno, rétorika dřívější vojenské junty a skandály opředené, trestně stíhané (a na konci roku 2023 i odsouzené) populistky s neutuchající touhou po moci se moc neliší.

Po setmění se venku ochladilo jen na několik málo stupňů nad nulou a ticho pod hvězdnou oblohou sem tam narušil jen štěkot psů. Dopili jsme plechovkové Quilmesy (argentinské pivo) a šli na kutě. Zítra mě čeká přejezd průsmyku Abra del Acay, nejvyššího bodu celé Ruta 40 v nadmořské výšce 4 895 m.

Ráno vstávám před sedmou a po snídani stihnu prohodit pár slov s majitelem ubytování. Stejně jako všichni domorodci ze severu Argentiny je i pan Miguel menší postavy a v horským sluncem opáleném obličeji má vepsané výrazné indiánské rysy. „Sííí, Checoslovaqía, nedávno se u nás ubytovala skupina Čechů. S velkým autem uvízli v horách a k tomu měli někteří problémy s výškou“, vykládá a dodává výmluvné locura (pomatenost), zatímco se fenka Bella dožaduje pokračováním souboje s hadrovou hračkou. O ilegální cestovce TKS2, která si hraje na expedici, protože si přivlastnila jméno první tatrovácké výpravy z konce 90. let, si myslím své. Nabrat platící klienty do několikatunové Tatry a vydat se na úzké nezpevněné cesty do téměř 5 tisícové nadmořské výšky bez předchozí aklimatizace může jenom blbec.

Ve sluncem zalitém údolí Calchaquí mířím k prvním serpentinám. Při pohledu na vysokohorské louky na úpatí hor se mně vybavují slova ze skladby Lo fragil de la locura od argentinské rockové skupiny La Renga: „Y aquel verano al norte partí para olvidarme mí rutina y sentirme liberado al fin. Ver la tierra baňada del sol, respirar aire de las alturas“… Ve 4 tisících metrech auto začíná na šotolině „plavat“ a záhy se ukazuje, že příčinou je píchlé kolo, nejspíš následek brodění nedalekého mělkého potoku. Společnost při výměny levé zadní pneumatiky mně dělá zvědavá alpaka. Na rezervě se píše: „Jen na dojezd do nejbližšího servisu, maximální rychlost 80 km/h“. V prudkých serpentýnách pojedu ani ne dvacítkou, navíc má auto náhon na přední kola. S trochou štěstí bych mohl dojet až do Salty, aniž bych musel hledat gomería (prodejnu pneumatik) v San Antoniu. Tenká dojezdovka vypadá divně, ale auto je opět provozuschopné. S narůstající výškou je cesta užší, zatáčky ostřejší a srázy strmější. Louky se proměnily v nízké křoviny a žlutohnědé chomáče a trávy a i ty s blížícím se průsmykem postupně ubývají. V průsmyku Abra del Acay se nezdržím dlouho. Přestože jsem o 87 výškových metrů výše než Mont Blanc, v dubnu je zde sucho a sněžná čára leží ještě o tisíc metrů výš. Fouká ale silný, mrazivý vítr. Vzájemně se fotíme s posádkou druhého projíždějícího auta a za několik okamžiků mířím k táhlým sjezdům na níže položené altiplano. Že jsou všude okolo dechberoucí výhledy snad psát nemusím…

Valle Calchaquí - La Poma

cestou do Abra del Acay

Abra del Acay

liška patagonská / pes horský / Culpeo v Abra del Acay

altiplano

Do setmění zbývá ještě hodina, a tak ze San Antonia jedu ještě k viaduktu La Polvorilla ve 4 220 m n. m., po kterém dvakrát týdně projíždí slavný Tren a las Nubes. Jednotlivé železné dílce byly ve 40. letech vyrobeny v loděnicích v italském Monfalcone a viadukt byl součástí trati z Buenos Aires přes Saltu až na sever Chile. San Antonio de los Cobres s 5 tisíci obyvatel leží v západní části pouště Atacama v nadmořské výšce 3 750 m. Zdejší nehostinné vysokohorské pláně patří k nejsušším místům na planetě. Přesto byla oblast navzdory drsným podmínkám osídlena již před 11 tisíci lety. Sopečné horniny a voda z podzemních pramenů obsahují 20x vyšší koncentraci arsenu, než jaká je běžně považovaná za bezpečnou ke konzumaci. Podle vědeckých studií provedených na současných obyvatelích a analýz vzorků z až 7 tisíc let starých mumií došlo u domorodců v průběhu času ke genetické mutaci vedoucí k rychlejšímu metabolismu a efektivnějšímu odvodu jedovatého arsenu z těla. V noci už mrzne a několik vlněných dek přes peřinu přijde vhod.

San Antonio

viadukt La Polvorilla

lama

San Antonio

cestou ze San Antonio do Salty

Ráno musím odmrazit auto a vyrazit. Do Salty zbývá 170 kilometrů. Nová asfaltová silnice sice postrádá kouzlo včerejší horské cesty, výhledy na barevné skalní formace jsou ale neméně působivé. „Na tom jedeš až ze San Antonia?“, ptá se s mírnými rozpaky týpek v Hertzu. Z udiveného výrazu v jeho obličeji usuzuji, že není vhodná chvíle zmiňovat dalších 100 „dojezdových“ kilometrů po šotolině. Vrácení ne zrovna čistého auta nakonec proběhlo bez problémů.

Odlet do Resistecie v provincii Chaco mám až pozítří odpoledne. Můžu si tak jít v klidu zaběhat, okouknout tradiční artesanías a dokončit gastronomický průzkum z prvního dne. K tomu se mně při výběhu na vyhlídku na Cerro San Bernardo povedlo zničit displej telefonu. Ale co, hlavní je, že jsem zase „viděl zemi zalitou sluncem a dýchal vzduch ve výškách“.

cerveza artesanal

kráva

Salta

"třídíme odpad", Salta

[trentino]

Salta (SLA) – Resistencia (RES)
Aerolíneas Argentinas, Boeing 737-800

Zjistil jsem, že kromě finanční úspory mně euro blue umožňuje cestovat jako civilizovaný Evropan. Bez zbytečného čekání a beze spěchu. Remis od Plaza 9 de Julio na letiště vychází na 900 pesos, jinými slovy na necelá 4 eura (blue). Samozřejmě, že by šlo za 50 pesos využít místní MHD. Během postávání na zastávce a vyhlížení autobusové linky č. 6 bych do sebe nejspíš stihnul nacpat dva sladké alfajores, dvě empanady, trochu zmrzliny a kelímek ovocné šťávy od pouličních prodejců. Jízda by se kvůli zastávkám protáhla nejméně na 45 minut, na letiště bych dorazil zpocený, na poslední chvíli a k tomu se záložním plánem v podobě 12 hodinové cesty do Resistencie autobusem, narychlo vytvořeným pro případ uvíznutí v odpolední zácpě a prošvihnutí letadla. Remis je na letišti za 15 minut, do odletu zbývá něco přes hodinu. Můžu si v klidu udělat check-in, v restauraci v odletové hale si v klidu objednat oschlé tramezzini, v klidu se přemístit ke kontrole a pomalu pokračovat ke gatu.

Letiště „El aeropuerto internacional Martín Miguel de Güemes“, pojmenované po dalším z bojovníků za argentinskou nezávislost z počátku 19. století, je svojí velikostí srovnatelné s letištěm v Brně. Má však dvě dráhy, za rok 2022 odbavilo 1,2 milionu pasažérů a stalo se 6. nejvytíženějším v Argentině. Většina provozu se vzhledem k vzdálenostem logicky odehrává na vnitrozemských linkách. Dnes odpoledne a večer míří všechna letadla do Buenos Aires, včetně mého, které bude z Resistencie pokračovat tamtéž. O žádnou velkou leteckou exotiku se však nejedná. Cestující s palubními vstupenkami v mobilu tiše prochází kontrolou zavazadel a čas do odletu tráví připojeni na wi-fi, zatímco na stojánce je už připravený úplně obyčejný Boeing 737-800. Usazuji se do sedačky na levé straně u okna, posádka za několik okamžiků předvádí bezpečnostní instrukce a během pojíždění na ploše míjíme konkurenční JetSmart. Těsně po vzletu míříme nad severní vilové předměstí Salty na úpatí hor a ještě během stoupání piloti stáčí kurz na východ nad zalesněné předhůří na vlhké straně And. Nad nížinou se oblačnost protrhává a objevuje barevná mozaika obdélníkových polí a farem v rovinaté části provincie Salta, kterou postupně střídají pusté lesy a savany v provincii Cacho. Klesání zahajujeme nad Saenz Peňa a se západem slunce zastavujeme u terminálu letiště „El aeropuerto internacional José de San Martín“.

Ze všeho nejdřív jdu ven z klimatizované letištní haly. Teplý vzduch mě plácne přes obličej, zatímco nad přistávací plochou se odehrává nádherný rudo-oranžový západ slunce. Všude okolo je nezvyklý klid a ticho, ostatně na dnešek jsou naplánované všehovšudy dva přílety a dva odlety. Domorodci z nedaleké Resistencie si sem chodí zaběhat, k vyjížďce na kole, na rande nebo na večerní procházku, ke které v Argentině neodmyslitelně patří maté. Je tady – na letišti – krásně. Nebo spíš bylo by, nebýt komárů. Krvelačné bestie mě během deseti minut zahání zpátky do terminálu pro repelent.

Salta

JetSMART a jeho A320 "Cardenal"

severní předměstí Salty

SLA-RES

východní část provincie Salta

Chaco

Ještě dnes večer bych chtěl autem z půjčovny vyrazit směrem na východ a před desátou se ubytovat v nějakém hotelu po cestě. Kvůli bezpečnosti nechci v řídce osídlené a chudé oblasti (Chaco patří mezi nejchudší argentinské provincie) řídit pozdě v noci. Zítra dopoledne mám v plánu Saenz Peňa a po obědě budu pokračovat dalších 220 kilometrů do národního parku El Impenetrable. Presidencia Roque Saenz Peňa je stotisícové město na Ruta Nacional 16, protínající celou oblast Chaco z Corrientes až do Salty. Během hospodářské krize ve 30. letech se k daleké cestě na sever Argentiny odhodlalo na 30 tisíc Čechoslováků, kteří se rozhodli využít nabídku k získání pozemků od tehdejší argentinské vlády ve snaze zalidnit a zúrodnit nehostinné Cacho. Dnes žije v Saenz Peňa největší československá komunita v celé Jižní Americe. Potomci prvních osadníků dodnes vzpomínají na svůj původ, v místním komunitním centru se vyučuje čeština a působí zde mimo jiné moravský folklorní soubor nebo Club Deportivo Morava. Za kajmany, tapíry a mravenečníky bych mohl vyrazit i do některé z menších a blíže položených chráněných oblastí. Mě ale láká sluncem rozpálená pustina, zelené peklo, kde několik měst dostalo „poetické“ názvy jako Tostado nebo Pampa del Infierno. Do El Impenetrable je to z Resistencie necelých 400 kilometrů a jak už jsem psal v pampě, na jihoamerické poměry je to kousek. Aspoň takový je plán…

Resistencia

V kanceláři Lorient ukazuji potvrzení rezervace auta. Všechno je v pořádku, jen karetní terminál nechce přečíst moji debetku od Equabank, která se zatím pokaždé zvládla tvářit jako kreditka. Kartu jsem bez problémů využíval v autopůjčovnách v Kolumbii, Namibii a před několika dny na ni půjčil auto v Saltě. Jedinou podmínkou byl vždy dostatečný zůstatek na účtu, požadovaná částka se zablokovala a po vrácení auta byla opět uvolněná. Jenže teď jsou všechny žádosti autopůjčovny o blokaci zhruba 200 euro přes čip, magnetický proužek i zadané manuálně jedna po druhé zamítnuté. Navíc se nedostanu ani na internetbanking, protože rozbitý displej u mobilu. Musím si půjčit něčí telefon, přehodit simky a zkontrolovat nastavení účtu. Všechny možné transakce jsou povolené a limity dostačující, jenže terminál si ani nadále s kartou neporadí a zálohu v hotovosti v půjčovně odmítají.

V sedm večer už je venku skoro tma. Ve 20:45 odletí spoj do Cordoby a letiště krátce poté pro dnešek ukončí provoz. Vracím se do vzdušné restaurace s výhledem na přistávací plochu. Naplánoval jsem si El Impenetrable a Esteros de Iberá, tak to tak bude. Snad. Možná. Otevírám prohlížeč a rychle mířím na stránky Hertzu, když už jsem u nich před pár dny auto se stejnou kartou půjčil. V Resistencii, Corrientes i v Posadas jsou všechna menší auta buď rezervovaná, nebo bych musel zaplatit podstatně vyšší částku. Jediné volné vozidlo za rozumnou cenu je až v Puerto Iguazú. No, rozumnou, 9 tisíc pesos (39 euro blue) na den je pořád hodně, v Lorientu chtěli 6 tisíc. V Hertzu ale není problém s blokací peněz na kartě a auto bude za čtyři dny připravené. Každopádně dnes večer už nic nevymyslím, a tak před terminálem nasedám do jednoho z posledních remisů do města. Bez mobilu si aspoň vyzkouším, jak se cestovalo před příchodem internetu.

Bienvenidos a Resistencia!

[trentino]

V Mezopotámii
(radosti a strasti u řeky Paraná)

Po setmění spadla teplota na snesitelnou úroveň a svěží vánek dal zapomenout, že se nacházím na východním okraji „zeleného pekla“. Objíždíme hotely, ale pokaždé se stejnou odpovědí: máme plno. Jak můžou být obsazené všechny hotely ve městě na okraji rovinaté, sluncem spalované savany plné komárů? Vysvětlení přichází záhy: na místním autodromu se o víkendu konají automobilové závody a do Resistencie se sjeli příznivci motorsportu z celého okolí. Jízda po pravoúhlých ulicích se prodlužuje a taxikář decentně naznačuje, že za chvilku vyčerpáme dohodnutých 1500 pesos. Když už se smiřuji se zaplacením tučného příplatku za 20 kilometrový přejezd do Corrientes na protějším břehu řeky Paraná, zastavujeme před hotelem Cavadonga. Je obsazeno, ale někdo na poslední chvíli zrušil rezervaci. Za 2500 pesos – necelých 11 euro blue – dostávám čistý, klimatizovaný pokoj v 3* hotelu s bazénem (který nevyužiju, protože jsem sem přece nepřijel válet se u vody).

Po snídani si vyrážím krátkou nedělní procházku. V Resistencii není žádné historické centrum, navzájem kolmé bulváry jsou vylidněné a otevřeno mají jen některé kavárny. V jedné se zastavuji na tiramisu a čerstvě vylisovaný džus z maracuji. Obsluhující slečnu poprosím o vložení simky do jejího mobilu a přes internetbanking napíšu oběma bankám zprávu co a jak. V poledne už slunce začíná pálit. Je podzim, v létě by horko bylo mnohem nepříjemnější.

Musím uznat, že chodit po městě bez mobilu a bez GPS má své kouzlo. Člověk se víc kouká kolem sebe a na cestu se vždycky můžu zeptat některé z kolemjdoucích pohledných Argentinek. Na zastávce se od jedné dozvídám, že autobus do Corrientes „přijede za chvilku“. Teda měl by přijet. Po půl hodině čekání si znamenám místní jednotku času: 1 chvilka = půl hodiny. Jen nemám místní dopravní kartu na zaplacení jízdného. „Pasa“ (běž), odmítá hotovost autobusák s výrazem „neřeš to“ v obličeji. Za necelou další „chvilku“ vjíždíme na 1,7 kilometru dlouhý betonový most Puente General Manuel Belgrano přes řeku Paraná, která má v těchto místech průtok 15 tisíc m3/s, což je 100x více než na dolním toku Vltavy.

Levobřežní Corrientes bylo založené v roce 1588 a evropský vibe je zde mnohem patrnější než v pravobřežní Resistencii. I tady je ale místní costanera přes den vylidněná. Ruch na břehu řeky nastane až po setmění, kdy jednotlivci, páry i celé rodiny vyrazí na večerní procházku. Na ulicích vyrostou stánky s comida callejera (pouličním jídlem), zaplní se přilehlé restaurace a všude okolo budou skotačit děcka. Každý si přinese termosku s horkou vodu a kalabasu na maté, které se bude na terasách a campingových židlích popíjet dlouho do noci.

„Jídlo je v Argentině skvělé, ale naše vláda je hrozná“, podotknul starší pán na promenádě a vysvětlil, že masné výrobky odebírá přímo z farmy, zatímco společně s paní rozpalují na grilu dřevěné uhlí. Jako většina lidí, které jsem v Argentině potkal, i on zná Prahu a Československo. Na konci podvečerního běhání jsem si u něj koupil chlazenou coca-colu a slíbil, že se po sprše na hotelu stavím pro choripan. Grilované chorizo v housce s trochou zeleniny chutná skvěle. A taky je tady o poznání méně komárů.

Následující den mě čeká přesun do letoviska Ituzaingo. Poschoďák společnosti Puerto Tirol moc rakouské přesnosti nepobral a zpoždění se protáhlo na 4 „chvilky“, v přepočtu 2 hodiny. Do Ituzainga tak přijíždíme za tmy. Prázdné ulice jsou zahalené do mlžného oparu a nebýt teploty 20°C, připomínaly by spíš podzimní Londýn než subtropickou část Argentiny. I tady je období mimo sezónu, a tak prostorný pokoj v 3* hotelu CeZeta s fotkou Prahy na recepci, klimatizací a bazénem vychází na necelých 15 euro (blue) za noc. Ráno mě vítají sluneční paprsky a zářivě modrá obloha. Na zahrádkách v centru vysedávají domorodci spolu s několika argentinskými turisty a nedaleké sladkovodní pláže jsou opuštěné úplně. I tak je ale otevřené informační centrum, kde mají kontakt na dvě místní agentury zprostředkovávající výlety do národního parku Iberá. Jenže…

Na začátku roku 2022 vypukly v provincii Corrientes rozsáhlé požáry. Vítr, nízká vlhkost vzduchu a neobvykle velké sucho hnaly plameny napříč savanou a navzdory snaze 2600 hasičů z celé Argentiny shořelo 800 tisíc hektarů půdy, což odpovídá 10% rozlohy celé provincie, včetně 20% národního parku Iberá. O dva měsíce později nastaly v Corrientes pro změnu rozsáhlé záplavy. Všechny vstupy do parku jsou proto na konci dubna uzavřené, vyjma části u Colonia Carlos Pellegrini, a ani zde není jasné, jak velká oblast je přístupná. Veřejnou dopravou je to tak na den a půl cesty tam, další den a půl zpátky. Ani návštěva Esteros de Iberá, po Pantanalu druhého největšího mokřadu na světě, mně během tohoto výletu není souzená.

požáry v Corrientes v únoru 2022 na snímku družice Copernicus

požáry v Corrientes k 23. únoru 2022 na smínku CONAE (argentiská Národní agentura pro vesmírné aktivity)

Dvacet kilometrů proti proudu řeky se nachází přehrada Yaciretá, jejíž 67 kilometrů dlouhá hráz zadržuje 21 miliard metrů krychlových vody. Zdejší vodní elektrárna za rok vyrobí 20 tisíc gigawatthodin elektrické energie a pokrývá 22% spotřeby celé Argentiny. Prohlídky jsou však na jaře 2022 kvůli covidu až do odvolání zrušené. Stejně je tomu i u třetí největší hydroelektrárny na světě na hrázi dále proti proudu položené přehrady Itaipú.

Západy slunce nad řekou jsou ale i tady nádherné. Až do chvíle, než zaútočí hejna krvelačných komárů, která neodradí ani repelent. S mizejícím rudo-oranžovým slunečním kotoučem selhává i moje osobní protivzdušná obrana. Jedním plácnutím sejmu tři až čtyři otravné náletníky najednou a na předloktí se mně rozprskne cizí krev z do sytosti napitého moskyta. Společně se skupinkou místňáků kvapně zahajujeme ústup z travnaté vyhlídky v ptačí rezervaci na pozice dále od vody. Štípance od místních komárů za den dva ztvrdnou do malých červených pupínků, což má jednu velkou výhodu: dají se přesně spočítat. Dosavadní tři roky starý rekord čítající 36 zásahů lýtek a nártů, dosažený v sousední provincii Misiones při přeplutí řeky na motorové pramici mezi argentinským Montecarlo a Ape Aime na paraguayském břehu, zatím odolává. Budoucí lékařka Danielle, toho času na stáži v nemocnici v Posadas, tehdy během lelkování na promenádě moje drbání svědivých pupínků se smíchem okomentovala slovy „proděláš horečku dengue a zase to bude dobrý“. Nedaleké Posadas je hlavním kulturním a ekonomickým centrem provincie Misiones. Desetikilometrová costanera s několika písčitými plážemi je skvělá na běhání a sladkovodní plavání. Ve svahu nad promenádou je několik restaurací a cervecerías s řemeslným pivem a výhledem na vodní hladinu přehrady Yaciretá.

Puerto Iguazú, které už dobře znám z předchozí návštěvy, je nejmenší ze tří měst na soutoku řek Paraná a Iguazú v nejsevernějším cípu Misiones. Oproti Foz do Iguacú na brazilské straně hranice je tady bezpečno, oproti paraguayskému Ciudad del Este zase větší klid. Po setmění si můžu jít v klidu zaběhat k Triple Frontera, kde se kalná voda z řeky Iguazú vlévá do veletoku Paraná. O něco výše proti proudu se nachází slavné vodopády Iguazú. Během minulého výletu vykázaly dvounásobný průtok oproti průměru a hodně vody teče i letos. Za měsíc bude průtok ještě větší a přístup na lávky přes vodní hladinu správa národního parku kvůli bezpečnosti uzavře. Naproti přes řeku ve Foz do Iguacú září placený skanzen s fast-foody, ruským kolem a dalšími atrakcemi k dojení turistů.

Na argentinském břehu mně místo hlučných brazilských výletníků, opilců a fetek dělá společnost několik pouličních psů. Chci konečně zase půjčit auto a vyrazit do méně navštěvované části Misiones. V lesích u vodopádů Moconá a Encantado bych s trochou štěstí mohl spatřit známky přítomnosti pumy. A s hóóóóódně velkou dávkou štěstí i přísně chráněného jaguára, kterých podle posledního sčítání za pomoci fotopastí žije v oblasti Misiones asi devadesát.

Hnědá oblast jsou mokřady Iberá, tmavě zelená je zalesněná část provincie Misiones. Malý tmavě zelený výběžek vpravo nahoře pod městem Cascavel je brazilská část národního parku Iguacu. Všechno okolo Misiones bylo vykácené a přeměnené na ranče pro chov dobytka a zemědělskou půdu.

V kanceláři Hertzu na letišti v Puerto Iguazú by mně sice auto rádi půjčili, ochotní zaměstnanci v systému dokonce stále vidí aktivní blokaci peněz z pobočky v Saltě, ale karta se nedokáže znovu napojit na kreditní linku. Možná problém způsobila geoblokace Mastercard (kdo se o to prosil?), možná si s kartou neporadí argentinské karetní terminály. Jisté je, že bez auta bych se na odlehlejší místa v rozumném čase dostával obtížně, a tak si po národních parcích El Impenetrable a Iberá škrtám i vodopády Moconá a Encantado. Nezbývá, než se na několik dní stát líným koupákem a kavárenským povalečem v jedné osobě, potulujícím se po březích druhého největšího jihoamerického veletoku. Někde si musím spravit chuť…

T-bone, a punto. No, může být i trochu jugoso. Půlkilový kus masa chci uprostřed hezky syrový. Během oběda se číšník přišel zeptat, zda je maso správně (ne)propečené a všechno v pořádku, navíc jsem si během konzumace musel dvakrát vzít time-out a pohodlně se u stolu rozvalit. Po obědě celkem přesně vím, jak se asi cítí nažraná anakonda. Nejradši bych se rozvalil někam do bažiny a užíval si chladivé vody. Dneska už to na běhání k Triple Frontera nevypadá…

Ráno sháním na terminálu v centru Puerto Iguazú autobus zpátky do Posadas. Paní v okénku společnosti Horiansky mě posílá naproti na přepážku Crucero del Norte. Bus odjíždí za pár minut, už v 9. Akorát jsem se zapomněl zeptat, zda je spoj rapido a ve spěchu sednul do poschoďáku, který zajíždí do každé vesnice po cestě. 300 kilometrová cesta do Posadas se tak protáhne na šest a půl hodiny. Na jednom z pestrobarevných graffiti u silnice se píše, že „amor vence al odio“, láska přemůže nenávist, moje mysl však nezadržitelně míří na temnou stranu síly a riskovému oddělení banky slibuje krutou pomstu.

Projíždíme vesnice a městečka v deštných lesích selva misionera. Několik z nich jsem navštívil posledně. Zelená džungle zde ostře kontrastuje se sytě rezavou mazlavou hlínou, díky níž si Misiones vysloužilo přezdívku tierra colorada, barevná země. Zatímco Brazílie okolní lesy vytěžila a co mohla, to sežrala a Paraguay uplatňuje selektivní kácení, kde se zalesněné oblasti střídají s pastvinami a zemědělskou půdou, v argentinském Misiones je část selvy zatím relativně nedotčená. Ruiny jezuitských misií ze seznamu UNESCO už znám, stejně jako místní doly na piedras preciosas (acháty, ametysty a další drahokamy). Výlet proto zakončím v Encarnación na paraguayském břehu řeky Paraná...

[hafi]

Díky, moc mi to baví

[trentino]

2hafi: děkuji (nechci vlákni zbytečně natahovat)

Tenés que sentirlo
(na skok na Paraguaye)

Tenés que sentirlo, zní slogan paraguayské centrály cestovního ruchu lákající k cestě do jedné z nejméně navštěvovaných zemí Jižní Ameriky. V překladu „musíte to cítit“ nebo spíš „musíte to zažít“. A cože vlastně zažít v zemi plné komárů, kde nejvyšší hora měří 842 metrů, polovinu rozlohy zabírá „zelené peklo“ Gran Chaco a zbytek tvoří zemědělská půda a ranče na chov dobytka?
Paraguay je asi nejvyzenovanější zemí Jižní Ameriky. Čas tady plyne pomalu a od Asuncionu až po Ciudad del Este vládne nakažlivá pohoda. Poslední dny výletu se nebudu nikam hnát. Zajdu zaběhat na prostornou costaneru. S východem slunce bude z vodní hladiny stoupat mlžný opar a na vylidněné promenádě potkám jen pár běžců, cyklistů a pouličních psů. Dám si tereré. K obědu bude churrasco. Po jídle bude čas na siestu, pak přijde na řadu lelkování na pláži a večer začne costanera žít stejně jako v Corrientes.

V Posadas stačí sednout na autobus, který vysadí pasažéry na protějším břehu přehrady Yaciretá v areálu paraguayské celnice. Přes most San Roque mezi Encarnación a Posadas pendluje na 8 kilometrů dlouhé trase i mezinárodní příměstský vlak. V období doznívající covidové pandemie je však provoz přerušený. Stejně jako před odletem z Evropy, vstupem do Uruguaye a návratem do Argentiny, i dnes jsem zapomněl na Declaracion Jurada. Naštěstí se mně na notebooku daří odkudsi vyšťourat kousek signálu wi-fi a v on-line formuláři potvrzuji, že pro případy nenadálého kýchnutí jsem očkovaný. Realita na konci dubna 2022: očkovací certifikát proti covidu nikoho nezajímá. Při vstupu z rizikových oblastí, mezi které spadá i sousední brazilský stát Paraná, je ale vyžadované očkování proti žluté zimnici. Mimochodem, výjimečný stav byl v Paraguay v roce 2020 vyhlášený kvůli epidemii horečky dengue několik týdnů před příchodem covidové pandemie do Jižní Ameriky. V cukrárně nad zmrzlinou s příchutí acaí zbývá už jen najít hotel na dnešní noc.

Ráno vstávám, no, před desátou. Z vody už nestoupá mlžný opar, slunce začíná pálit a místní yuyeras stihly otevřít své pouliční stánky s trsy nejrůznějších bylin a hlíz. Těším se na první poctivé tereré. Nejdřív ale musím najít bankomat a vybrat nějakou hotovost. Všechny místní banky jsou jedna vedle druhé na centrálním náměstí Plaza de Armas a odpoledne se potvrdí, že Mastercard na obě mé karty opravdu uvalil geoblokaci. Hotovost totiž nejde vybrat ani v pobočkách nadnárodních korporací, což je trochu problém, protože už nemám žádná eura ani dolary a tenčící se rulička vizuálně nádherných argentinských pesos má kdekoli mimo Argentinu hodnotu toaletního papíru s vůní citrónu a eukalyptu. Naštěstí jsem v Paraguay, kde se všechno časem nějak vyřeší. Prostě v supermarketu někomu kartou zaplatím nákup (platit kartou naštěstí jde, logiku v tom radši nehledám) a on mě na oplátku dá svoji hotovost. „Kolik potřebuješ?“, zeptá se slečna za kasou. „Tak 200 tisíc“. Terminál po přiblížení karty vítězně pípne a za okamžik dostávám dvě stotisícové bankovky s motivem hráze přehrady Iguazú. Sto tisíc guaraní na zaplacení hotelu, za zbytek nakoupím trochu ovoce, tereré a nějaké menší artesanías.

K obědu mám zamluvené asado v churrasqueía Novo Rodeio, kde se bez předchozí rezervace na místo u stolu čeká. Vedle obvyklého menu á la carte zde nabízí i neomezenou konzumaci za 129 tisíc guaraní. Mezi stoly prochází kuchaři s různými druhy masa a podle přání odkrajují kousky na talíř. A stoly obchází také majitel nebo provozní s dotazem, zda hostům chutnalo. Minule jsem tady přecenil síly a v nedalekém parku si musel na lavičce odpočinout, abych vůbec mohl s plným břichem dojít na hotel. Dnes budu stolovat o něco skromněji. Trochu polévky, nějaké maso a mousse z maracuji bude tak akorát. „Buenos días, amigo, todo bien?“, loučí se s námi u dveří vydatném obědě menší podsaditý gaučo v tradičním klobouku a s širokým úsměvem v obličeji. I dnes naprostá spokojenost. Ještě musím vyzvednout batoh, přestěhovat se do hotelu, kde můžu zaplatit kartou, a potom mně už nic nebrání zahájit odpolední nicnedělání před hlavní večerní zevlovačkou.

Tereré je Paraguay a Paraguay je tereré. Tradice pěstování pohã ñana, úzce spojená s konzumací tereré, pochází z pre-kolumbijské epochy od indiánů z kmene Guaraní a blahodárné účinky nejrůznějších rostlin se v Paraguay dodnes předávají z generace na generaci. Tisícovka bylin byla podrobena laboratornímu zkoumání. Tereré je dnes považované za národní nápoj a dostalo se až na seznam UNESCO. „Jak začne pít jeden, přidá se druhý, pak třetí a čtvrtý, slovo dá slovo a z krátké pracovní pauzy je hodina“, vysvětlila mně před pár lety sympatická Lourdes společně se svým přítelem, proč někteří zaměstnavatelé konzumaci tereré v pracovní době zakazují.

Dilema, zda se následující den dopoledne jen tak poflakovat nebo znovu vyrazit k ruinám jezuitských misií nedaleo Coronel Bogado za mě rozhodnul hustý déšť. Aspoň, že jsem po snídani těsně před začátkem slejváku stihnul sehnat tereré. V Paraguay si podle účelu a chuti můžu poručit zklidňující tereré vhodné pro usrkávání během poobědové siesty nebo naopak s účinky povzbuzujícími, a kdyby mě bolela třeba hlava nebo břicho, přidala by yuyera několik dalších bylin. „Nevím, jak se tyhle dvě rostliny jmenují ve španělštině“, omluvně dodala yuyera a k nákresu připsala výrazy v jazyce guaraní. Spolu s litrem odpudivě zelené tekutiny si odnáším papír s recepty na tereré a několik vzorků bylin a hlíz.

Odpoledne se počasí umoudřilo, a tak můžu v klidu vyrazit na terminal de omnibús, odkud jezdí autobus na hranici. Cestou jsem koupil malou materu ze dřeva a pomalu došel na zastávku. „Máš Declaración Jurada?“, ptá se řidič. Nezklamal jsem a na čestné covidové prohlášení už po páté zapomněl. „Tak si to vyplň, počkáme na tebe, a kdyby to trvalo dýl, tak za půl hodiny jede další bus“. No jo, jenže já jaksi nemám funkční mobil. Jsme v Paraguay, a tak si kvůli pětiminutovému zdržení nikdo neťuká na hlavu ani nelamentuje, že cosi nestihne. Na stanici dostávám heslo na interní wi-fi jedné z autobusových společností a za chvilku můžeme vyrazit. Jako na zavolanou na jedné ze zastávek přistoupí chipero s košíkem čerstvě upečených chipas. Přechod hranice je opět formalitou, Argentina dokonce od května přestala dávat razítka do pasu a ještě před pátou odpoledne jsem na terminálu v Posadas. Stejně jako v Corrientes, i v Misiones jezdí napříč provincií poloprázdné poschoďáky každou chvilku, a tak se zpátky do Puerto Iguazú dostávám ještě dnes večer. Zítra mně letí GOL Airlines ze sousedního Foz do Iguacú do Sao Paulo, odkud budu s Qatar Airways pokračovat zpátky do Evropy.

pitahaya a tereré k snídani

chipas ke svačině

[trentino]

Foz do Iguacú (IGU) – Sao Paulo (GRU)
GOL Linhas aereas inteligentes, Boeing 737-MAX 8

Ráno musím z Puerto Iguazú vyrazit před devátou. Předevčírem došel mail od aerolinií GOL s doporučením „… abyste se na letiště dostavili 3 hodiny před odletem a mohli provést všechny předletové procedury, jako je odbavení zavazadel v přiměřený čas“. Ve Foz do Iguacu stejně chci batoh odbavit co nejdříve a pak na dvě hodiny zajít do ptačí rezervace Parque das Aves, která se nachází kousek od letiště.

Po snídani ještě na hostelu přeberu zbytek vizuálně nádherných argentinských bankovek ze 4. série s názvem „Původní fauna Argentinské republiky“, tištěných od roku 2017. Spolu se zvířaty je na přední straně vyobrazená pro danou oblast typická flóra, na straně opačné jejich přirozené prostředí. Od každé hodnoty si chci nechat jednu nebo dvě barevné bankovky jako suvenýr, zbývajících 2 100 pesos vyměním s majitelem hostelu za 50 brazilských „blue“ reálů. V roce 2019 jsem váhal, zda si coby suvenýr přivést oranžovou tisícovku s hrnčiříkem, která tehdy vycházela v přepočtu na 25 euro. Na jaře 2022 už váhat nemusím, jeden hornero vychází na eura čtyři. Zatímco méně hodnotné bankovky se od roku 2016 tisknuly ve dvou nebo třech sériích, zelená pětistovka s jaguárem měla 19 sérií a oranžová tisícovka se dočkala 42. série. V roce 2023 uvedla argentinská centrální banka sérii bankovek „Hrdinky a hrdinové vlasti“: stovky s Evou Perónovou, dvou- a pětistovky byly zrušeny, nové tisícovky, dvou- a desetitisícovky se tisknou ve velkém.

Mezi Puerto Iguazú a Foz do Iguacu jede co hodinu turistický omnibus. Ráno jsme v busu tři a nikdo se nebude vracet zpátky do Argentiny. Musíme proto formálně Argentinu opustit a na brazilské straně si do pasu nechat otisknout brazilské vstupní razítko. Záležitost na 10 minut i s čuráním. Ne, řidič na brazilské straně hranice opravdu nepočká a s prázdným autobusem odjíždí do Foz. No nic, počkáme my, další bus by měl přijet za chvilku. Aspoň s dvěma Evropany můžeme vyměnit zkušenosti s Argentinou. Jo, je to krásná země, a je to ekonomicky zbídačená země. Bus – opět prázdný – přijede za půl druhé hodiny. Nelze si odpustit poznámku, že Brazílie je hrdým členem BRICS: logiky a rozumu pomálu. Parque das Aves už nestihnu a nakonec budu rád, když stihnu aspoň letadlo, respektive check-in, který u aeroliní GOL končí už hodinu před odletem.

Ve Foz do Iguacu raději vystupuji hned na okraji města kousek od stanoviště taxi. „Ne, opravdu za 9 kilometrů jízdy na letiště nedám 90 reálů. Ani 80. Ne, 70 je moc. Za 50, jinak počkám na bus. Ne, opravdu nebudu platit 70 reálů. Říkal jsem 50. Ok, jdu si stopnout bus“. Beru batoh a odcházím na rušnou hlavní silnici, přestože vím, že nemám na výběr. „Sehnor, vamos cinquenta“, volá po chvilce lámanou španělštinou taxikář. Uff, už sem se bál, že se budu muset otočit a potupně požádat o odvoz na letiště s tučnou gringo přirážkou.

Na odbavení jsou ze čtyř přepážek obsazené dvě. Ve frontě čekají tři cestující. Jeden zaměstnanec zaujatě zírá na monitor a zjevně se nechystá v dohledné době komukoli věnovat. Na druhé přepážce sedí mladá korpulentní Brazilka. Každého s úsměvem pozdraví, zeptá se jak se má, kam letí a pak pomalu cosi ťuká do klávesnice. Vlastně je milá a musím uznat, že dokonale ovládá smalltalk. Jedinou komplikací je, že za půl hodiny zvládne odbavit 3 (slovy tři) cestující, z toho dva jen s příručním zavazadlem. Začínám chápat, proč GOL Linhas Aereas Inteligentes (opravdu se tak aerolinie jmenují) chce, aby se cestující dostavili na letiště 3 hodiny před odletem a „mohli si odbavit zavazadla v přiměřený čas“. Taky jsem už přišel na skladbu ceny letenky v tarifu plus: 103 amerických dolarů letenka, 8,2 USD international embarkation tax – jedná se sice o vnitrostátní let, ale jsme v zemi BRICS (rozumu a logiky pomálu) a v ceně je nejspíš i čekání na check-in. Čas se krátí, nervozita stoupá, nejspíš bych těžko někomu vysvětloval, že mně letadlo ulítlo kvůli nesmyslnému jízdnímu řádu místních mhd a milé, ale neuvěřitelně pomalé zaměstnankyni letiště. Nakonec se ale přeci jen odbavení batohu dočkám.

V čisté, moderní odletové hale si cestující mohou dát třeba… poctivou orientální baklavu. V Brazílii začala na konci 19. století vznikat libanonská komunita, která dnes čítá asi 6 milionů obyvatel. Jedním z blízkovýchodních „hubů“ je i Foz do Iguacu, zatímco v sousedním Ciudad del Este se nachází jedna z největších zón volného obchodu na světě. Temnou stránkou známé turistické oblasti u vodopádů Iguazú je proto přítomnost pašeráků a nejrůznějších kriminálních živlů včetně kolumbijských neomarxistických hnutí, brazilských gangů a drogových kartelů a rozsáhlé ilegální aktivity zde provozuje Hamas a Hizballáh. Chvilku okukuji ametystové skulptury – Iguazú se nachází na jižním okraji na nerosty bohaté oblasti táhnoucí se z Misiones až na území brazilského státu Minas Gerais, v překladu šedé doly.

V poloprázdném Boeingu 737-800 MAX se mně sice za pomoci statistiky na flightradar.com podařilo trefit místo u okna na straně směrem k Národnímu parku Iguacu, jenže co naplat, oblačnost by se dnes dopoledne dala krájet. Z výhledu na slavné vodopády nic nebude a mraky se protrhají až při zahájení klesání na letiště Guarulhos. V dálce se postupně objevují tisíce betonových věžáků, které spolu s 1600 chudinskými favelami tvoří 22 milionovou metropoli Sao Paulo. Na dráhu sedáme před půl třetí, boarding do Dohy začne před osmou večer. Během pojíždění k terminálu přemýšlím, co s volným časem. Mohl bych sednout na metro, dojet do zastávky Japao-Liberdade a zajít si na skvělý ramen v největší japonské komunitě mimo Japonsko. Nebo si udělat malý výlet do zelených kopců v okolí Guarulhos. Jenže Sao Paulo není Vídeň a cesta z letiště trvá hodina a půl tam, hodinu a půl zpátky. Do odletu zbývá 5 hodin. Na to, abych nedělal nic je to moc a abych něco podniknul zase málo. Wi-fi sice musím co půl hodiny obnovovat, ale aspoň je nový Terminál 3, určený pro mezinárodní dálkové odlety – na rozdíl od přeplněného zbytku letiště – čistý, prostorný a s přiměřeným množstvím čekajících pasažérů.

[trentino]

Sao – Paulo (GRU) – Doha (DOH) – Budapešť (BUD)
Qatar Airways, Boeing 777-300ER

Hlavně nemyslet. Kdyby se totiž v zemích BRICS (a nejen tam) občas myslelo, sedla by si obrovská hora tuku na krajní sedadlo, kde by mohla vesele – aspoň z jedné strany – přetékat do uličky. „Vím, proč seš naštvanej. Myslel sis, že poletí málo lidí a budeš mít celou řadu pro sebe“, naváží se do mě tlusťochův spolucestující libanonského původu, zatímco se horko těžko snažím protáhnout k oknu. „Ne vole, myslel sem, že budu sedět vedle té holky o tři řady před náma“, odsekávám s naštvaně-zděšeným výrazem v obličeji.

Na let QR780 je nasazený Boeing 777-300ER ve verzi QSuite. Přední třetinu kabiny zabírají uzavřené kóje, zbytek sedadel je obyčejná ekonomická třída pro plebs. Kdyby mě napadlo kouknout se před odletem na seatguru.com, zjistil bych, že „sedadlo 34K je standardní sedadlo v poslední řadě, takže může mít omezenou až žádnou možnost sklopení; blízkost záchodů může být otravná“. Co záchody, ale obří pasažér na vedlejším sedadle nezapadá do představ o pohodovém letu. Tohle bude jeden z horších přeletů Atlantiku i Afriky…

O půl deváté začíná příprava na odlet. Letušky provádí kontrolu kabiny a bezpečnostní instrukce z obrazovky v sedadlech přednáší hráči Bayernu Mnichov. Qatar Airwas bavorský velkoklub sponzorují, nicméně v roce 2023 partnerství skončí na nátlak klubových příznivců pro porušování lidských práv a laxnímu přístupu k bezpečnosti dělníků na stavbách stadionů pro Mistrovství světa 2022. Lewandovski ukazuje, jak si nasadit plovací vestu. Zbytek týmu neznám, protože z kolektivních sportů mě zajímá jenom lední hokej a rugby.

Za několik minut piloti pojíždění podél terminálu přerušují. Stojíme na taxiway kvůli dohledání několika odbavených zavazadel. Propásneme odletový slot a čekání na nové povolení k odletu se protáhne na půl druhé hodiny. Dám se do průzkumu nabídky IFE, posádka mezitím nabízí cestujícím vodu.
Qatar Airways jsou podle Skytraxu pětihvězdičkovou aerolinií a tomu také odpovídá rozsáhlá nabídka palubní zábavy. Hollywood, Bollywood, produkce z arabského světa, dokumentární pořady, sport, na své si jistě přijde každý. Moji pozornost upoutal titulek „Journey to Amazing 2022“. Z obrazovky zírá debilně se usmívající plešatá hlava prezidenta fifa, katarského emíra a kremelské arcipizdy (s malými písmeny schválně). Chytněte se za ruce a jděte do prd*le, pomyslel jsem si. O otrocké práci jihoasijských dělníků, kterým po příletu Katarci zabavili pasy, se v krátkém promovideu k mistrovství světa ve fotbale logicky nikdo nezmiňuje. Stavba 6 nových stadionů si přitom vyžádala na 6,5 tisíce obětí. To se to staví, když máte k dispozici tisíce zotročených Asiatů a nemusíte si lámat hlavu s bezpečností práce. Qatar Airways se na svých stránkách chlubí, že nabídku IFE obměňují každý měsíc. Teď je začátek května, „třídenní speciální vojenská operace“ na Ukrajině probíhá třetí měsíc. Vystřihnout bunkrskřeta z titulního snímku v tříminutové propagaci? To fakt nešlo stihnout*. Můj první let s renomovanou blízkovýchodní aerolinkou nezačíná zrovna šťastně. Pytlíky na zvracení do pohotovostní polohy, a to jsme ještě ani nevzlétli…

*Ironie, řecky eironeia, je literární nebo řečnická forma, která dosahuje zvláštní účinek tím, že vyslovuje něco podstatně jiného, než míní: může přehánět, zastírat nebo říkat přímý opak. Ironie je způsob výsměchu a/nebo je užívána za účelem kritiky, kdy mluvčí často používá termíny zdánlivě kladné v úmyslu devalorizovat předmět hovoru.

Po desáté konečně pokračujeme na runway. Zrovna končí Vetřelec: Covenant. Míjíme 777-300ER LATAMu s registrací PT-MUA zaparkovanou na konci terminálu. Na ocasní ploše je vyobrazený Imperiální Stormtrooper z Hvězdných válek. Pro dnešní let příznačné setkání. Za několik minut už mohutná „Triple Seven“ líně stoupá k obloze. Během otočky směrem k pobřeží se ukazuje velikost brazilské megapole. Jen v Guarulhos, kde se nachází největší brazilské letiště, žije 1,3 milionu lidí a celá metropolitní oblast má 34 milionů obyvatel. Noční osvětlení se táhne až k pobřeží. Nadcházejících šest hodin pod námi bude pro změnu pustý oceán. Kontakt se pevninou piloti provedou jen u ostrova Ascension a potom až při rozednění nad Guinejským zálivem u afrického pobřeží.

Nad potemnělým Atlantikem do mojí sedačky už tři hodiny přetéká hora tuku. Pravou půlku skoro necítím, jak instinktivně přenáším váhu a snažím se sedět co nejblíže k oknu. Světlem v temnotě se stala sympatická letuška z Posadas, kde jsem si před několika dny pochutnával na poctivém choripanu a řemeslném pivu. Šišlavá argentinská španělština mně obvykle přijde vtipná a dnes večer vysloveně roztomilá: k večeři je na výběr „pošo o carne“. Dám si kuře s rýží a po jídle opustím celu 34K. Společně se soucitným pohledem jsem dostal svolení lehnout si na podlahu u jumpseatu (v 777 jsou u únikového východu mezi jumpseatem a řadou sedadel na délku asi tak 2 metry místa). Trvat dnešní let o půl hodiny déle, asi bych se zamiloval. Tři hodiny! Na celé tři hodiny se můžu na podlaze schoulet pod deku v poloze, kterou občas vídáme u sjetých smažek v pražském Sherwoodu před budovou Hlavního nádraží. Nad ránem mě letuška jihoasijská s omluvou posílá zpátky do kobky 34K. Venku svítá. Dalších 9 hodin už nějak doklepu.

Po rozednění nad tropickou částí Afriky přichází na řadu snídaně: čaj a Chicken BBQ Empanada. Pamatujete, co jsem psal o empanadas v San Telmo a ze Salty? Proč kuře a BBQ? Proč né třeba ve verzi caprese s poctivou mozzarellou (ačkoli buvolí mléko z Campanie jsem na palubě 5* aerolinií schopný oželet ), rajčaty (ačkoli datterini ze Sicílie jsem na palubě 5* aerolinií schopný oželet ) a bazalkou? A těsto nemá jemnou, hladkou strukturu. Tohle se Katarcům opravdu nepovedlo.

V průběhu letu se ukázalo, že obří pasažér na prostřední sedačce není zlý, jen se nerad hýbe. Nehne se, ani když se chci projít, protáhnout nebo si vyčistit zuby. Při úniku od okna do uličky musím provádět gymnastické cvičení, za které by se snad nemusela stydět ani první brazilská olympijská vítězka v moderní gymnastice Rebecca Andrade z Guarulhos.

Po snídani mám na výběr buď pokračovat v ubíjení času bezúčelným a nepraktickým způsobem nebo zahájit maraton britského kultovního seriálu Červený trpaslík. Při pohledu na svoji oblíbenou argentinskou letušku pomalu začínám věřit na rozvinutou kompatibilitu na základě prvotní identifikace (to, čemu lidé říkají láska na první pohled). K tomu se u mě nejspíš rozvíjí klaustrofobie, agorafobie a rozdvojená osobnost, protože při pomyšlení na protahování se do uličky okolo monstrózního pasažéra si pokaždé říkám, zda by nebylo lepší zůstat sedět na místě a pokusit se ještě na pár hodin usnout i s žízní a plným močákem. To je teda let...

Přelétáme pusté pouštní oblasti v Čadu a Sudánu. Nad Rudým mořem nadešel čas k obědu: kuřecí kostky s houbami, fazolemi, brokolicí a brambory s univerzální žlutou omáčkou. K tomu trochu ovoce, jogurt a kousek pečiva. Lepší než snídaně, ale esej o tom psát nebudu.

Po 12 hodinách letu zahajujeme přiblížení na letiště v Doha. Nad Bahrajnem piloti provádí otočku o 180 stupňů, na přistání jdeme ze severu. Před odletem jsem si chtěl zažádat o tranzitním vízum a zajít do města vyfotit si Doha skyline z třídy Corniche. Že Katar zastavil vydávání tranzitních víz na 96 hodin mě přestalo mrzet v okamžiku zhlédnutí „Journey to Amazing 2022“. Dole na zemi je dnes navíc všechno zahalené do prachu a písku. Pod námi se objevuje jeden ze stadionů pro fotbalové Mistrovství světa. Hype okolo fotbalu na klimatizovaných stadionech v poušti jde mimo mě. Zrovna teď je mně ukradený celý Katar i se stadionem ve tvaru vagíny z dílny architektonického studia Zahy Hadid Architects, kde mimochodem „nevěděli“ o otrocké práci jihoasijských dělníků v Kataru, o azerském přístupu k řešení arménské otázky na Náhorním Karabachu (kterou v září 2023 „vyřešil“ Aliyev ml.), ani o vystěhování historické čtvrti v Pekingu nebo praktikách ruských oligarchů. Všechna čest Japoncům, kteří odpískali megalomanský projekt olympijského stadionu v Tokiu od stejného studia s odůvodněním, že opulentní stavba je příliš drahá, s vysokými provozními náklady, a navíc by výrazně narušila charakter místa se svatyní Meiji a parkem s alejemi stromů ginko. Japonci nakonec postavili mnohem levnější stadion, který perfektně zapadá do okolního prostředí a jak poznamenal A. Gebrian „nenárokuje si zbytečné množství pozornosti, to důležité se odehrává vevnitř a venku se snaží co nejvíce splynout se svým okolím.“

V Kataru je nutné projít kontrolou zavazadel i při přestupu. Uprostřed klikatící se fronty na rentgen mně došlo, že mám v batohu pytlík sušených lístků koky z argentinské Salty. Lístky koky se na seznamu 27 zakázaných látek katarské celní správy vyjímají hned vedle slonoviny, máku, opia, hašiše a kokainu. Nejsem si jistý, zda chci uniformovaným Katarcům vyprávět o prevenci výškové nemoci a léčivých účincích rostliny objevené v dobách incké říše, a ani si nejsem jistý, zda by uniformovaní Katarci byli na moji přednášku zvědaví. Já bych na jejich místě měl větší strach ze šišky salámu z lamy, která – na rozdíl od kokových lístků – za dva týdny povážlivě změnila barvu do šedo-zelena a nejspíš zahájila vývoj do nové životní formy.
Třikrát sláva, na jedné z obrátek se z čista jasna objevuje bytelný odpaďák. Salám bude pokračovat na své cestě evolucí v Kataru a já neskončím v orientálním lochu bez piva. Což ale taky znamená, že si večeři budu muset obstarat sám a noc strávit na letišti.

Skytrax uvádí: “Hamad International Airport is a striking, modern airport that delivers a strong, 5-Star standard of facilities and service to customers. Ranked the Best Airport in the world by travellers in 2021, the airport offers a good standard of wayfinding and with transit passengers being the primary traffic, it provides a quick and easy international transfer process.” Čistotu Katarcům upřít nelze, letiště je opravdu vypulírované. Restaurací a obchodů se vším možným je taky všude spousta. K čemu ale je, že bych si tady mohl nakoupit třeba zlato na všechny zuby, když je letiště i v noci beznadějně přeplněné. Pestrá směsice kultur obsadila všechna lehátka ve „sleeping rooms“ i volné sedačky v terminálu. Přesněji každou druhou sedačku, protože polovina míst je na jaře 2022 zablokovaná v rámci covidových opatření.

Během nočního vysedávání v Harrods Tea Room (pasta al pomodoro za lidových 28 dolarů) a poté na podlaze jsem se postupně prokousával články o zoufalé ekonomické situaci a argentinských státních bankrotech: Argentina od vyhlášení nezávislosti v roce 1816 zvládla zbankrotovat 9x, naposledy v letech 2014 a 2020.

Ráno se přesouvám ke gatu. Na let do Budapešti je nasazený obyčejný Airbus A320. Přestože je A320 oproti B777 trpaslík, přijde mně prostor kabiny mnohem vzdušnější a prostornější než na předchozí dálkovce. Navíc mám celou trojku pro sebe. Nikdo do mojí sedačky nepřetéká do mojí sedačky, skvělý pocit. I jídlo je mnohem lepší než na prvním segmentu. Nad iráckou Mezopotámií spořádám velmi dobrý oběd – zejména čokoládové mousse je skvělé – doplněný Mannerkou a červeným vínem. Zbytek letu strávím v hibernaci, ze které se proberu až nad Maďarskem. Monotónní poušť vystřídala žluto-zelená mozaika středoevropských lánů. Po přistání musím vyřešit už jen nákup lístku na vlak. S rozbitým mobilem nemůžu potvrzovat internetové platby, Regiojet z Budapešti je ale naštěstí prázdný a ochotná vlakuška mně nechala zaplatit jízdné v hotovosti.

Tímto děkuji všem, kteří to dočetli a sobě, že jsem to dopsal. Nejsem sice nejrychlejší, ale nakonec to obvykle nějak dám dohromady. Na jaře zřejmě do Argentiny vyrazím znovu a zatím to vypadá buď na Aviancu ze Španělska za míle u Aegeanu nebo na méně obvyklou trasu z Vídně do Bs As s Ethiopian Airlines přes Addis Abbebu…

[tramin]

Jo, to má někdo dar takhle skvostně se vyjádřit psaným textem, super

[trentino]

Když už se v jiném vlákně řeší, čím může nebo nemůže létat prezident, tak sem dám malou argentinskou politickou vložku. Jen podotýkám, že načasování do předvolebního období je čistě náhodné a nejedná se o kampááááň ani účelofku, protože většinu níže uvedených informací při jednom z výletů poskytla slečna M. z Argentiny.

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1971 Simon Kuznets prý kdysi rozdělil jednotlivé státy do čtyř kategorií: země rozvojové, země rozvinuté, Japonsko a Argentinu. Japonsko, protože dokázalo z poválečných trosek vybudovat ekonomický zázrak, zatímco Argentina přeměnila svůj ekonomický zázrak z 30. let v trosky.

Světová banka Argentinu hodnotí jako zemi, která „má obrovské přírodní zdroje v energetice a zemědělství. Na svém území o rozloze 2,8 milionu kilometrů čtverečních je Argentina obdařena mimořádně úrodnou půdou, zásobami plynu a lithia a má velký potenciál pro obnovitelné zdroje energie“. A taky měsíční inflaci ve výši 25%. Roční inflace dosahovala v roce 2022 290% a hůř je na tom bylo jen Zimbabwe, kdysi „obilnice Afriky“.

Občas přemýšlím, co jsem během tří cest do Argentiny viděl, slyšel a zažil a marně se snažím najít nějaké logické vysvětlení. Což o to, Argentinci se v tíživé situaci naučili nějak existovat. Ti bohatší si už dávno otevřeli dolarové účty v zahraničí. Paralelní měnový trh v zemi funguje už od 80. let. Při pohledu na množství terénních pick-upů v Santa Rose nebo Saltě neznalého turistu možná napadne, že se tady přece jen nemají zase tak špatně. Až na to, že všechny tyhle auta jsou předražené ojetiny koupené na leasing. Peso padá každým dnem, auto majiteli pár let zůstane.

V Argentině najdeme i další odstrašující příklady. Jak si v praxi vedlo vysoké zdanění importovaného zboží a omezení dostupnosti cizích měn, podle (dnes už naštěstí bývalé) vlády „opatření na podporu domácí ekonomiky“? Vedlo si tak „dobře“, že jste si za argentinské peso v Argentině nekoupili celou řadu dražších věcí, například byt, auto nebo ledničku. Musíte mít dolary. Jenže kde získat dolary na koupi auta, když vláda nastavila maximální limit výměny na 300 dolarů za měsíc? Jana M. dává pozor, Alena S. přestane přemýšlet, jak se za státní peníze vyfotit s kondorem a Matěj S. si oholí chmýří na bradě: domácí měna ztratí hodnotu a vytvoří se paralelní černý trh s měnou stabilnější. Co se stane, když vlády kdysi jedné z nejrozvinutějších zemí na světě jedna za druhou nechápou ani základní ekonomická pravidla? Hustá dvojka a Burešův fanklub dávají pozor, rudí se můžu rovnou odebrat o kousek dál na sever do venezuelského komunistického ráje (tam je konečná zastávka, protože tady už to opravdu stačilo!), ostatní vědí: příjmy nestačí pokrýt výdaje, dojde k zadlužení a neschopnosti dluhy splácet, zvýší se inflace a nastane pád hodnoty měny. Co když se k tomu přidá absolutní neznalost pravidla „neber úplatky?“ Potom po první světové válce 7. nejbohatší země na světě mířila v roce 2022 k 9. státnímu bankrotu. Z toho by se nejeden chytřejší Argentinec zbláznil, zatímco hloupější část populace byla spokojená, protože za svůj volební hlas pravidelně dostávala tu peníze, tu příspěvek na mikrovlnku, tu lístek na dopravu a k tomu hromadu slibů. Bývalá prezidentka a až do podzimu 2023 de-facto vládnoucí viceprezidentka Kirchnerová si přitom ochotně notovala s venezuelským autobusákem, ruským rozvědčíkem a čínskými komunisty, ačkoli půjčka 44 miliard dolarů od IMF v létě 2022 zase tak moc nesmrděla. Argentina mezitím znovu a znovu narážela na tradiční problém všech populistických socialistů: nakonec pokaždé došly peníze těch druhých…

V prosinci 2023 byla bývalá prezidentka Kirchnerová odsouzená k 6 letům vězení a doživotnímu zákazu působení ve veřejných funkcích. Novým prezidentem Argentiny se stal extravagantní „anarcho-kapitalista“ a „liberální libertarián“ Javier Milei. Po nástupu do úřadu oznámil privatizaci národních podniků (včetně Aerolíneas Argentinas), zeštíhlení státního aparátu a výrazné omezování výdajů. V březnu 2024 klesla měsíční inflace na 11%. Docela úspěch oproti 25% z období předchozí vlády zkorumpovaných perónistů. Rozdíl mezi „blue“ měnami na černém trhu a oficiálními kurzy klesnul na ze 100% na pětinu. Uvidíme, jak si Milei – vládnoucí bez většiny v parlamentu – povede při obnově zbídačené ekonomiky kdysi jedné z nejbohatších zemí Jižní Ameriky. Zkazit už téměř není co, inspirovat se může třeba v sousední Uruguay.

Dodatek:
Blíží se volby, a tak není od věci položit si otázku, kam asi tak může zemi dovést potenciální ministryně, pro kterou „kde na to vzít“ je jen taková „plytká otázka“? Kam asi zemi může dovést jiná potenciální ministryně převlečená za hranolky a s finanční gramotností na úrovni alkoholika s 10 exekucemi? Nebo snad estébák, který dokázal zapomenout svoji rodnou slovenštinu dřív, než se zvládnul naučit česky?

Dodatek k dodatku:
Slunce není planeta. Měsíc taky není planeta. „Kde na to vzít“ není plytká otázka. Kráva má žaludek složený ze 4 částí.

Konec hlášení, příště už zase o létání v Jižní Americe...

[Sau]

Co dodat

Snad jen to že ti co by si to měli číst dokola a dokola až do omdlení to beztak nemají kapacitu pochopit...