Camino Inglés a k mysu Fisterra
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Camino Inglés a k mysu Fisterra
Výlet do Girony a do Lloret de Mar
Michal nekecal, Callelu opouští jedním z příměstských vlaků ještě dříve než já, aby stihl začátek tréninkových jízd na okruhu Montmeló severně od Barcelony. Od rána se po očku sledujeme na Instagramu a jsme domluvení, že večer zase vyrazíme na pivo.
Já vyrážím ze stejného nádraží nedlouho po něm, ale na druhou stranu. Kousek za Malgratem uhneme od moře a dojedeme do stanice Maccanet Massanes. Stanice uprostřed lesů byla asi postavena, aby umožnila přestup od trati, co vede z Barcelony kolem moře na sever, na trať, která to bere k francouzským hranicím dále od pobřeží. Samotnou stanici pak přetíná most, o kterém si původně myslím, že po něm vede dálnice. Pozdější pohled na mapu však ukazuje, že po něm jezdí vysokorychlostní vlaky z Barcelony do Francie.
Mým dnešním prvním cílem je Gerona. Stotisícové město od hranic s Francií, takový španělský Boston.
Zas si chci užít moře, zase trochu spěchám. Než se naděju, přecházím řeku Onyar a jsem u katedrály.
V ranním slunci má město příjemnou atmosféru, ale to všechna města ve Španělsku.
Stačí pár fotek a jde se dál.
Přes jiný most, zpátky na nádraží. Spěchám zbytečně spěchám. Chci si splnit turistický program a pak se koupat. Mířím na autobusové nádraží. Chci jet do Blanes a podle internetových vyhledávačů mi má tam jet autobus v 10:20. V při vstupu do podzemního autobusového nádraží ho vidím odjíždět. Je 10:15. Chvíli přemýšlím, co dál. Nakonec si na odjezdové tabuli všimnu spoje do Lloret de Mar, který jede asi za dvacet minut. Tam jsem taky dneska chtěl. Rychle upravuji plány a za chvíli si až v autobuse nabíjím telefon. Cesta po silnici k moři je zážitek. Hlavně když jedem kolem zábavního parku Waterworld. Když jsem tu byl koncem devadesátek na táboře, reklamy na tenhle aquapark jsme vídali na každém rohu a já ho moc chtěl navštívit. Jenže ouha, pokaždé jsme jeli do Marinelandu, jenž kromě vodní části má i cosi jako velké Zoo a cvičené delfíny.
Lloret de Mar mě ale nadchnul. Úzké uličky, široká pláž. Tam sice hlava na hlavě, ale mělo to atmosféru. Takový místní Benidorm, jen moře bylo o poznání čistější. Jet někdy znova na Costa Bravu, peču na Calellu a bydlím tady.
Přesto se koupu o kus jinde, víc směrem k Blanes. Jenže moře je malinko studené a válet se bez knížky mě nebaví. Nakonec tu ale vydržím skoro dvě hodiny a pak se rozhodnu jít až do Calelly pěšky.
Je solidní vedro, ale mě to jen v sandálech a v kraťasech baví. Nejprve po schodech nad moře, užívám si výhledů a potím se. Pak po silnici a k blaneskému hradu. Pobřeží a celé Blanes mám jako na dlani.
Pak dolů, po pláži kolem Blanes, směrem k nádraží, ale tam už nedojdu. Deltou řeky Toldera, kde se pěstuje ovoce a zelenina k moři, kolem kempů k plážím.
Pak Malgrat de Mar a cesta mezi železniční tratí a nekonečnými plážemi. Do toho mi píše Michal, že dneska už pivo nedáme, po celodenním pobytu na horkém španělském sluníčku toho má dost a po návratu do hotelu půjde hned spát. Horké španělské sluníčko si právě užívám, takže ho naprosto chápu. Mezitím se však už blížím ke Calelle. Když nedaleko svého hotelu zamířím do jedné z hospod na vítězné pivo, můj počítač ukazuje 24 km. To i některé etapy na Caminu byly kratší.
Poslední večer pak trávím poblíž místního Placa d´Espaňa, paradoxně nedaleko hotelu, kde bydlí Michal a kousek od místa, kde jsme spali tenkrát i my. Po výstavní třídě proudí průvod s ohňostrojem. O poslední večeři se stará místní McDonald, který tu tenkrát zcela jistě nebyl, neboť bychom v něm trávili asi každý večer.
Hodně pozdě večer si ještě v jedné z mnoha večerek kupuji další Estrellu a postupně ji cestou do hotelu dopíjím. Poslední večer ve Španělsku končí. Je čas vyrazit domů.
Michal nekecal, Callelu opouští jedním z příměstských vlaků ještě dříve než já, aby stihl začátek tréninkových jízd na okruhu Montmeló severně od Barcelony. Od rána se po očku sledujeme na Instagramu a jsme domluvení, že večer zase vyrazíme na pivo.
Já vyrážím ze stejného nádraží nedlouho po něm, ale na druhou stranu. Kousek za Malgratem uhneme od moře a dojedeme do stanice Maccanet Massanes. Stanice uprostřed lesů byla asi postavena, aby umožnila přestup od trati, co vede z Barcelony kolem moře na sever, na trať, která to bere k francouzským hranicím dále od pobřeží. Samotnou stanici pak přetíná most, o kterém si původně myslím, že po něm vede dálnice. Pozdější pohled na mapu však ukazuje, že po něm jezdí vysokorychlostní vlaky z Barcelony do Francie.
Mým dnešním prvním cílem je Gerona. Stotisícové město od hranic s Francií, takový španělský Boston.
Zas si chci užít moře, zase trochu spěchám. Než se naděju, přecházím řeku Onyar a jsem u katedrály.
V ranním slunci má město příjemnou atmosféru, ale to všechna města ve Španělsku.
Stačí pár fotek a jde se dál.
Přes jiný most, zpátky na nádraží. Spěchám zbytečně spěchám. Chci si splnit turistický program a pak se koupat. Mířím na autobusové nádraží. Chci jet do Blanes a podle internetových vyhledávačů mi má tam jet autobus v 10:20. V při vstupu do podzemního autobusového nádraží ho vidím odjíždět. Je 10:15. Chvíli přemýšlím, co dál. Nakonec si na odjezdové tabuli všimnu spoje do Lloret de Mar, který jede asi za dvacet minut. Tam jsem taky dneska chtěl. Rychle upravuji plány a za chvíli si až v autobuse nabíjím telefon. Cesta po silnici k moři je zážitek. Hlavně když jedem kolem zábavního parku Waterworld. Když jsem tu byl koncem devadesátek na táboře, reklamy na tenhle aquapark jsme vídali na každém rohu a já ho moc chtěl navštívit. Jenže ouha, pokaždé jsme jeli do Marinelandu, jenž kromě vodní části má i cosi jako velké Zoo a cvičené delfíny.
Lloret de Mar mě ale nadchnul. Úzké uličky, široká pláž. Tam sice hlava na hlavě, ale mělo to atmosféru. Takový místní Benidorm, jen moře bylo o poznání čistější. Jet někdy znova na Costa Bravu, peču na Calellu a bydlím tady.
Přesto se koupu o kus jinde, víc směrem k Blanes. Jenže moře je malinko studené a válet se bez knížky mě nebaví. Nakonec tu ale vydržím skoro dvě hodiny a pak se rozhodnu jít až do Calelly pěšky.
Je solidní vedro, ale mě to jen v sandálech a v kraťasech baví. Nejprve po schodech nad moře, užívám si výhledů a potím se. Pak po silnici a k blaneskému hradu. Pobřeží a celé Blanes mám jako na dlani.
Pak dolů, po pláži kolem Blanes, směrem k nádraží, ale tam už nedojdu. Deltou řeky Toldera, kde se pěstuje ovoce a zelenina k moři, kolem kempů k plážím.
Pak Malgrat de Mar a cesta mezi železniční tratí a nekonečnými plážemi. Do toho mi píše Michal, že dneska už pivo nedáme, po celodenním pobytu na horkém španělském sluníčku toho má dost a po návratu do hotelu půjde hned spát. Horké španělské sluníčko si právě užívám, takže ho naprosto chápu. Mezitím se však už blížím ke Calelle. Když nedaleko svého hotelu zamířím do jedné z hospod na vítězné pivo, můj počítač ukazuje 24 km. To i některé etapy na Caminu byly kratší.
Poslední večer pak trávím poblíž místního Placa d´Espaňa, paradoxně nedaleko hotelu, kde bydlí Michal a kousek od místa, kde jsme spali tenkrát i my. Po výstavní třídě proudí průvod s ohňostrojem. O poslední večeři se stará místní McDonald, který tu tenkrát zcela jistě nebyl, neboť bychom v něm trávili asi každý večer.
Hodně pozdě večer si ještě v jedné z mnoha večerek kupuji další Estrellu a postupně ji cestou do hotelu dopíjím. Poslední večer ve Španělsku končí. Je čas vyrazit domů.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Camino Inglés a k mysu Fisterra
Postupná cesta na letiště
Michal už je na cestě na tréninky Formule 1, když já vyrážím na poslední výlet do ulic Calelly. V malé kavárně si dopřávám vydatnou snídani a pak jdu na vlak.
Vueling mi letí do Prahy až pozdě odpoledne, chci se na letiště přesunout pomalu, postupně, a hlavně si to užít.
Vlak tentokrát opouštím už na předměstí Barcelony ve stanici Sant Adrià De Besòs. Končí tu dvě linky barcelonských tramvají. Bohužel linka T4, co mě má posunout do čtvrti Poblenou k barcelonským plážím, si dnes dává kvůli údržbě výluku. Času dost, můžu improvizovat. Tak po boji s automatem na jízdenky, se kterým mi pomáhají i přítomní informátoři dopravního podniku, beru druhou linku T6 a jedu ke stanici metra Bezos.
Zde zase svádím boj s turnikety. Kdykoliv vidím na Facebooku nebo někde jinde nářky, jak Praze chybí turnikety a jak by to vyřešilo problémy s černými pasažéry a bylo by možné propustit revizory, vzpomenu si na své cesty do Španělska a zejména do Barcelony. Historek o tom, jak celodenní jízdenka ve formě papíru s magnetickým proužkem nebyla při třetím vstupu do metra už schopna projít přes turniket a bylo nutné zavolat technika, který to napravil, mám na své kontě až příliš mnoho.
Každopádně turniket nakonec zdolávám a mezi stanicemi Bezós a Poblenou poněkud neplánovaně vyzkouším i linku L4 místního metra.
Nedaleko odsud už se nachází ikonické pláže a já mám pocit, že v horkém sobotním dopoledni se na ně vybalili snad všichni obyvatelé Barcelony.
Jsem tu jen chvíli. Na pláži, kde je pověstná hlava na hlavě, si dávám jen symbolických pár temp v moři a pak mířím dál. V dáli přede mnou velké město a já se chci vrhnout do jeho vln, než večer zase odletím pryč.
Přede mnou jsou tak čtyři kilometry chůze do čtvrti Barceloneta, za neustálého městského ruchu, kolem narvaných pláží ale i příjemné sobotní atmosféry.
Zas vzpomínám na mnoho předešlých cest, které jsem sem podniknul. Nehledám nic nového, chci si užít trochu té nostalgie.
Vím, moc dobře vím, kam jdu. Cílem je strašidelná lanovka přes přístav, která připomíná šňůru mezi dvěma Eiffelovkami. Přesně tahle lanovka byl ten hlavní důvod, proč jsem se na podzim 2006 do Barcelony poprvé vydal a pak se třásl jak ratlík, když jsem po ní jel. O mnoho let později mi druhý pokus překazil silný vítr, o pár měsíců později jsem tam pak téměř dotlačil tu, co tam se mnou byla a ona mi pak děkovala za skvělý zážitek.
Dneska tam jdu potřetí, poprvé v opačném směru, od přístavu. Pořád se bojím, fotím opatrně, ale užívám si to.
Když mám vše za sebou, mířím známou cestou na Montujïc, parkem kolem Olympijského stadionu. Právě letní olympiáda v roce 1992 dostala Barcelonu do první turistické ligy a město proslavilo po celém světě. A místní jakoby tomu dodnes neuvěřili trochu se tomu i brání.
Jdu tudy už poněkolikáté, takže se přestanu dávat pozor a pak se ztratím. Ke Katalánskému národnímu muzeu mě musí navést navigace.
Kolem fontán po opravených eskalátorech mířím k Placa d´Espanya. Ty dvě věže tady, to je pro mě symbol Barcelony. Sem vezmu každého, kdo sem někdy se mnou zamíří.
Už bych tady mohl skočit do autobusu a dojet na letiště. Ale ještě se mi nechce, času je dost. Na jedné straně je kulaté obchodní centrum Arenas de Barcelona. Snad to byla kdysi aréna na býčí zápasy, kterou z chrámu zábavy, kterou nechápu, přestavěli na chrám konzumu. Alespoň v tomhle měli rozum.
Nejdřív si v jeho útrobách dávám oběd a pak mířím na vyhlídku na jeho nejvyšším poschodí. Loučím se s Barcelonou, loučím se španělským sluncem. Snad ne na dlouho.
Let domů
Na letiště mě odtud veze autobusová linka č. 46. Ještě si dopřávám poslední Estrellu před terminálem a pak se za kontrolou snažím koupit nějaké suvenýry.
A321čka v barvách Vuelingu přiletěla před chvíli z Malagy, moje sousedky v 25. řadě mířící na poznávací zájezd do Prahy, jiným spojem Vuelingu z Bilbaa. Domů už poletí za pár dní přímou linkou.
Za 10 Eur jsem si koupil sedadlo 25F a až na místě jsem zjistil, že je to přesně nad křídlem. Navíc letíme kolem pobřeží a já hodně dlouho koukám na moře.
Až u Janova vletíme nad pevninu, následuje hodně dlouhý přelet Alp a pak podle vodní nádrže Lipno poznávám rodnou hroudu. Při přeletu Krče se mi podaří vyfotit konečně zahajovanou stavbu linky metra D a pak před nedávnem otevřený Dvorecký most. Po dvou týdnech jsem doma, plný zážitků a touhy brzy zase něco podniknout.
Předpověď počasí slibuje oproti Barceloně zimu, ale já ještě ke stanici autobusů U Hangáru stačím dojít v tom samém oblečení, v kterém jsem chodil celý den ve vyhřáté Barceloně. Pořádný teplotní šok přijde už zítra. Ale to už by bylo zase na jiné povídání…
Michal už je na cestě na tréninky Formule 1, když já vyrážím na poslední výlet do ulic Calelly. V malé kavárně si dopřávám vydatnou snídani a pak jdu na vlak.
Vueling mi letí do Prahy až pozdě odpoledne, chci se na letiště přesunout pomalu, postupně, a hlavně si to užít.
Vlak tentokrát opouštím už na předměstí Barcelony ve stanici Sant Adrià De Besòs. Končí tu dvě linky barcelonských tramvají. Bohužel linka T4, co mě má posunout do čtvrti Poblenou k barcelonským plážím, si dnes dává kvůli údržbě výluku. Času dost, můžu improvizovat. Tak po boji s automatem na jízdenky, se kterým mi pomáhají i přítomní informátoři dopravního podniku, beru druhou linku T6 a jedu ke stanici metra Bezos.
Zde zase svádím boj s turnikety. Kdykoliv vidím na Facebooku nebo někde jinde nářky, jak Praze chybí turnikety a jak by to vyřešilo problémy s černými pasažéry a bylo by možné propustit revizory, vzpomenu si na své cesty do Španělska a zejména do Barcelony. Historek o tom, jak celodenní jízdenka ve formě papíru s magnetickým proužkem nebyla při třetím vstupu do metra už schopna projít přes turniket a bylo nutné zavolat technika, který to napravil, mám na své kontě až příliš mnoho.
Každopádně turniket nakonec zdolávám a mezi stanicemi Bezós a Poblenou poněkud neplánovaně vyzkouším i linku L4 místního metra.
Nedaleko odsud už se nachází ikonické pláže a já mám pocit, že v horkém sobotním dopoledni se na ně vybalili snad všichni obyvatelé Barcelony.
Jsem tu jen chvíli. Na pláži, kde je pověstná hlava na hlavě, si dávám jen symbolických pár temp v moři a pak mířím dál. V dáli přede mnou velké město a já se chci vrhnout do jeho vln, než večer zase odletím pryč.
Přede mnou jsou tak čtyři kilometry chůze do čtvrti Barceloneta, za neustálého městského ruchu, kolem narvaných pláží ale i příjemné sobotní atmosféry.
Zas vzpomínám na mnoho předešlých cest, které jsem sem podniknul. Nehledám nic nového, chci si užít trochu té nostalgie.
Vím, moc dobře vím, kam jdu. Cílem je strašidelná lanovka přes přístav, která připomíná šňůru mezi dvěma Eiffelovkami. Přesně tahle lanovka byl ten hlavní důvod, proč jsem se na podzim 2006 do Barcelony poprvé vydal a pak se třásl jak ratlík, když jsem po ní jel. O mnoho let později mi druhý pokus překazil silný vítr, o pár měsíců později jsem tam pak téměř dotlačil tu, co tam se mnou byla a ona mi pak děkovala za skvělý zážitek.
Dneska tam jdu potřetí, poprvé v opačném směru, od přístavu. Pořád se bojím, fotím opatrně, ale užívám si to.
Když mám vše za sebou, mířím známou cestou na Montujïc, parkem kolem Olympijského stadionu. Právě letní olympiáda v roce 1992 dostala Barcelonu do první turistické ligy a město proslavilo po celém světě. A místní jakoby tomu dodnes neuvěřili trochu se tomu i brání.
Jdu tudy už poněkolikáté, takže se přestanu dávat pozor a pak se ztratím. Ke Katalánskému národnímu muzeu mě musí navést navigace.
Kolem fontán po opravených eskalátorech mířím k Placa d´Espanya. Ty dvě věže tady, to je pro mě symbol Barcelony. Sem vezmu každého, kdo sem někdy se mnou zamíří.
Už bych tady mohl skočit do autobusu a dojet na letiště. Ale ještě se mi nechce, času je dost. Na jedné straně je kulaté obchodní centrum Arenas de Barcelona. Snad to byla kdysi aréna na býčí zápasy, kterou z chrámu zábavy, kterou nechápu, přestavěli na chrám konzumu. Alespoň v tomhle měli rozum.
Nejdřív si v jeho útrobách dávám oběd a pak mířím na vyhlídku na jeho nejvyšším poschodí. Loučím se s Barcelonou, loučím se španělským sluncem. Snad ne na dlouho.
Let domů
Na letiště mě odtud veze autobusová linka č. 46. Ještě si dopřávám poslední Estrellu před terminálem a pak se za kontrolou snažím koupit nějaké suvenýry.
A321čka v barvách Vuelingu přiletěla před chvíli z Malagy, moje sousedky v 25. řadě mířící na poznávací zájezd do Prahy, jiným spojem Vuelingu z Bilbaa. Domů už poletí za pár dní přímou linkou.
Za 10 Eur jsem si koupil sedadlo 25F a až na místě jsem zjistil, že je to přesně nad křídlem. Navíc letíme kolem pobřeží a já hodně dlouho koukám na moře.
Až u Janova vletíme nad pevninu, následuje hodně dlouhý přelet Alp a pak podle vodní nádrže Lipno poznávám rodnou hroudu. Při přeletu Krče se mi podaří vyfotit konečně zahajovanou stavbu linky metra D a pak před nedávnem otevřený Dvorecký most. Po dvou týdnech jsem doma, plný zážitků a touhy brzy zase něco podniknout.
Předpověď počasí slibuje oproti Barceloně zimu, ale já ještě ke stanici autobusů U Hangáru stačím dojít v tom samém oblečení, v kterém jsem chodil celý den ve vyhřáté Barceloně. Pořádný teplotní šok přijde už zítra. Ale to už by bylo zase na jiné povídání…
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 20. 07. 2026, 17:59, celkem upraveno 1 x.
-
firefly
- Cestující First Class

- Příspěvky: 639
- Registrován: 17. 06. 2009, 20:15
- Pohlaví: žena
- Bydliště: PRG
- Stav: Offline
Re: Camino Inglés a k mysu Fisterra
Moc pěkný a zajímavý TR, děkuji za něj. Přečetla jsem vše, prohlédla jsem si fotky, moc se mi to líbilo.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Camino Inglés a k mysu Fisterra
Moc děkuji za přečtení i za pochvalufirefly píše: 20. 07. 2026, 17:56 Moc pěkný a zajímavý TR, děkuji za něj. Přečetla jsem vše, prohlédla jsem si fotky, moc se mi to líbilo.
-
Fabo
- Kapitán

- Příspěvky: 3363
- Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
- Bydliště: HAG
- Stav: Offline
Re: Camino Inglés a k mysu Fisterra
Pridavam se k pochvale. Me by tolik chodit nebavilo, ja dam max tech 10-15 km po meste 
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Camino Inglés a k mysu Fisterra
Díky za pochvalu.Fabo píše: 21. 07. 2026, 10:42 Pridavam se k pochvale. Me by tolik chodit nebavilo, ja dam max tech 10-15 km po meste![]()
Jsou lidi, co tu těch 10-15 km denně chodí. Třeba penzisté (a nejen oni). Ráno si dlouho přispí, pak se cestou staví tu na kafíčko, tu na oběd a pak si odpoledne užijí pobyt v místě, kam dojdou (a pořádně si popovídají s ostatními poutníky). Nijak to neodsuzuji, možná budu jednou chodit taky tak.

