Čínský větrný tunel
Ačkoliv zlé jazyky tvrdí, že je Čína jedno velké adrenalinové sportoviště, kde na vás každý den číhá nekonečně mnoho překvapení a často i smrtelných nebezpečí, Číňané si s adrenalinovými sporty nerozumí. Už když jsem se do Šanghaje stěhoval, bylo mi jasné že kombinace parašutismus a sportovní paintball nemá v Lidové republice na růžích ustláno. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že kdesi uprostřed provincie Sichuan existuje větrný tunel, ve kterém se dá trénovat volný pád.
Pokud jste ještě nikdy nic takového neviděli, představte si klasický větrný tunel, kde se ofukují formule, letadla nebo kastle od Fabie – prostě dlouhou rouru s větrákem na jednom konci. No a teď milou rouru otočte z vodorovné do svislé polohy a nechte větrák foukat tak 200 km/h, tedy stejnou rychlostí, jakou má člověk ve volném pádu, a máte super trenažér pro skydivery. Podobný tunel se nedávno také otevřel v Praze v Letňanech, takže pokud máte zájem, můžete si tenhle zážitek vyzkoušet na vlastní kůži. Jenom pozor na peňěženku – začátečníci si mohou koupit několikaminutové ukázkové lety, ale pokud to s tímhle sportem myslíte vážně, počítejte s tím, že budete muset nakupovat čas po hodinách. A jedna taková hodina přijde na dvacet až třicet tisíc korun...
Ale zpátky do Šanghaje. Přítelkyně mi pomohla kontaktovat provozovatele tunelu, vědeckotechnický park v městě Mianyang, a dohodnout rezervaci slotů. Zbývalo ještě vyřešit dopravu. Ze Šanghaje do Mianyangu létá přímá linka Shanghai Airlines, ale zpáteční let byl už bohužel vyprodaný, takže jsme museli trochu improvizovat a vzít spojení z Chengdu s tím, že těch něcelých 200 kilometrů přesunu dořešíme až operativně na místě. Nebyl to zas až takový problém – přeneseno do českých reálií jsme letěli z Prahy do Valmezu a zprátky se vraceli z Rožnov pod Radhoštěm International Airport. Sečuánec je totiž takový čínský ekvivalent Valacha z Beskyd.
Downstairs?
PVG-MIG. FM9407, B737-700
Linka FM9407 měla pravidelný odlet něco po sedmé hodině večerní, což bylo na jednu stranu fajn, protože jsem mohl ještě odpoledne zvládnout pár věcí v práci, ale na druhé straně je tu riziko, že jestli nabereme moc velké zpoždění, tak cílové letiště zavřou. No, uvidíme, bude to risk. Takže rychle jedenáct stanic metrem, na stanici maglevu nabrat přítelkyni a honem na check-in. Shanghai Airlines provozují pokrokové samoobslužné terminály, před kterými ale stála slečna ve stejnokroji a silně nepokrokově nás nasměrovala k přepážče, kde díkybohu postávalo jenom pár zmatených sečuánských vesničanů. Check-in tedy proběhl až podezřele rychle a my sjížděli o patro níž, kde jsou vnitrostátní odlety. Cestou jsem ještě přítelkyni ukázal majestátní Airbus 380 Emirates (tímto se omlouvám, že jsem v předchozím trip reportu použil slovo „zablešený“, ale dokud nebudou mít EK na Skytraxu pět hvězdiček, tak si z nich budu čas od času utahovat) a po čtvrthodinové procházce jsme konečně dorazili na konec terminálu, kde byl společný nástupní prostor pro vnitrostátní linky, mezi kterými nechyběly vyložené šlágry jako Guiyang, Kunming, Shenyang... a samozřejmě náš Mianyang.
Čekání na přílet našeho letadla jsem se rozhodl strávit na internetu. To se ukázalo jako taktický omyl, protože se ztrácela víc než polovina paketů, což je přesně na hranici toho, kdy nic pořádně nefunguje, ale čas od času zableskne jiskra naděje, kterou v zápětí uhasí další packet loss. Po půlhodině experimentování jsem to vzdal a podobně jako přítelkyně vytáhnul iPod a pustil si nějakou muziku. V playlistu mi padnul do oka „Best of Team“ a zrovna když nesmrtelný showman Paľo Habera kňučel cosi o bytu naplněném krásným tichem z dovozu, objevil se u našeho gatu Boeing 737-700 v barvách Shanghai Airlines. Stovka Sečuánců to vzala jako pokyn k nástupu a já si mohl se slovenskou pop-star zanotovat, že „pred Boeingom stojí rad, dľhý pomalý...“. Koukám, kde je přítelkyně, a zjišťuju, že zatímco jsem se věnoval muzice, strategicky zabrala místo na začátku fronty. Boarding začal na minutu přesně a za chvíli už jsme rovnali příručáky do přihrádek v relativně novém a útulném interiéru s decentními rozestupy mezi sedačkami.
Shanghai Airlines sice v Číně hrají až třetí ligu (ta první je sólo pro Hainan Airlines, v druhé jsou pak Eastern, Southern a Air China), ale na servis ani pohodlí na palubě si nemůžu stěžovat. Stewardky usadily zmatené vesnické cestující v rekordním čase, nikdo mi nekrkal do ucha ani neuroticky nekopal do sedačky a velmi nadprůměrný počet LCD obrazovek nad sedačkami vzbuzoval asociace na pořad MTV „Pimp my ride“. Snad jenom to jídlo by mohlo vypadat líp než jako podivná verze kuře na kari s pytlíkem nakládané zeleniny, která by si zasloužila nálepku „biohazard“.
Necelé tři hodiny letu uběhly jako voda a my začali klesat k Mianyangu. Tedy aspoň to kapitán říkal, protože za oknem byla tma jako v pytli a přes hustou oblačnost nebylo vidět skoro nic. Když už byly venku plné klapky i podvozek, začal jsem být trochu nervózní, protože jsem pořád ještě neviděl žádná světla. O to víc jsem ale zadkem v sedačce vnímal, jak piloti pokládají pravé křídlo pod vítr a nohama se snaží stabilizovat přiblížení. Na poslední chvíli se kolem nás vynořily z mraků a hustého deště siluety stromů a letištních světel. No to bude super, počasí na minimech a ostrý boční vítr. A taky že jo – přistání nejdřív na pravý podvozek, par rána jako z děla když došlo i na ten levý a znova pecka, tentokrát od příďáku. Pár ženských na palubě začalo pištět, ale jejich hlasy zanikly v tvrdém reverzu, který trval na můj vkus až příliš dlouho. Nakonec jsme to ale na mokré dráze ubrzdili a za chvíli jsme už zastavili před relativně novým terminálem.
Emirates A380 s blechama
Hala v odpoledním slunci
Nikde nikdo, ale času dost
Naše letadlo
Internet funguje/nefunguje
Agenti předstírají činnost
Na palubě
Detail sedaček
Začal servis
Skromná porce jídla
Na ploše v Mianyangu
Fulejiuzhou International Hotel, Mianyang
Mianyang nepatří k městům s velkým vyskytem cizinců, takže nepřipraveného cestovatele překvapí kupou kulturních odlišností. Začíná to už východem z letiště, kde je nutné prodrat se drsným davem naháněčů do hotelů a černých taxikářů, kteří se chovají velice vtíravě až agresivně. Naštěstí jsme uličku hrůzy přežili a vzali taxík normální, který nás měl zavézt do relativně rozumného hotelu poblíž tunelu. Přítelkyně, která hotel rezervovala, prohlásila, že podle čínského spotřebitelkého webu jde o vyhlášené pětihvězdičkové zařízení, ale jaksi se zapomněla zmínit, že web hodnotí podle čínských měřítek. Taxík tak zastavil před něčím, co vzdáleně připomínalo zotavovnu vedení SSM. Jediné, na co hotel kladl důraz, byl počet vítajícího personálu a velikost restaurací. Když jsem se opovážil zavolat na recepci, že nefunguje internet, uzemnila mne odpověď, že o tom ví a že to příští týden opraví.
Dojem z Mianyangu mám každopádně velice pozitivní. Ano, je to naprostý čínský zapadákov, ale centrum města vypadá i přes ničivé zemětřesení z roku 2008 upraveně, lidé jsou velice přátelští a jídlo vizuálně přitažlivé (ale jíst se nedá – sečuánská kuchyně je spolu s hunanskou v Číně absolutně nejvíc pálivá). S hotelovým řidičem jsme se navíc dohodli, že nás za velmi přijemnou cenu odveze do Chengdu a k našemu obrovskému překvapení se ve smluvený den a hodinu objevil s vozem Da Zhong Ming Rui, což nebylo nic jiného než Škoda Octavia. Samozřejmě na hlínách, s fialkama, bez švihadel, sesle vepř a paluba kaštan, pyčo...
Klasická čínská pětihvězda...
...s prosklenou kukaní se záchodem
Hotelová zahrada
Schody do restaurace
Vstupní brána
Shangri-La Hotel, Chengdu
Hotel v Chengdu jsem raději vybral sám, protože jsme v tomhle městě nedávno otevřeli novou pobočku a já měl reference na místa, kterých se vyvarovat (překvapivě Kempinski), a která stojí za to (Shangri-La a pak dlouho nic). Hotel Shangri-La stojí na břehu řeky hned vedle paláce postaveného na mostu a protože mě zajímalo, jak Chengdu vůbec vypadá, požádali jsme o upgrade do Horizon Club v třiatřicátém patře. Což o to, výhled byl super, ale že by se bylo na co dívat, to se říct nedá (tedy pokud nepatříte ke skalním příznivcům panelové architektury). Pokud se nějakým zázrakem objevíte v Chengdu, můžu Shangri-La víc než doporučit stejně jako zoologickou zahradu spojenou se stanicí pro odchov sečuánského národního pokladu, medvídka pandy.
Konečně něco západního
Okna hned u postele
Koupelna nic moc
Výhled byl opravdu... zajímavý
Lehké jídlo na přivítanou
CTU-SHA, FM9544. B737-800
Pár dní dovolené skončilo a před námi byl podlední úkol – dostat se v rámci možností a sportovních pravidel domů. Poddimenzované letiště v Chengdu je totiž notoricky známé svými zpožděními a rušením letů. Začátek byl celkem v pohodě – cesta taxíkem z centa až k terminálu trvala necelou půlhodinu a na check-inu byla fronta jenom pár lidí. Trochu mě zarazilo, že na palubní vstupence nemáme vytisnuté číslo gatu, a tak jsem vznesl opatrný dotaz, zda je s naším letem všechno v pořádku. „Jasně, žádný problém, ale možná bude mít chvíli zpoždění“, kontrovala agentka. Protože jsme měli ještě hodinu a půl do plánovaného času boardingu, rozhodli jsme se dá si kafe a zmrzlinu. V kavárně na konci terminálového „prstu“ jsem dokonce pocítil příjemné teplo domova, přesněji ruzyňského letiště. Dvě kafe a jeden malý zmrzlinový pohár totiž přišly na nějaké dvě stovky yuanů, tedy necelých 550 korun českých...
Dojedli jsme, dopili, se skřípěním zubů zaplatili a vyrazili hledat náš let. Na informačních tabulích nic, ale protože jsme poctivě sledovali všechny monitory u gatů v našem sektoru letiště, bylo nám jasné, že musíme hledat v druhé části. A skutečně – po půl hodině procházení jsme našli na jedné obrazovce naše číslo letu i s vysvětlivkou, že budeme mít dvě hodiny zpoždění. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby z toho samého gatu neodlétala také linka do Urumqi nacpaná divokými Ujgury. Uhájit před nimi aspoň kousek místa na sedačkách byl problém místy až nadlidský. To všechno ve mně jenom utvrdilo názor, že letiště CTU by bylo lepší zbourat, zahrnout, zasypat vápnem a postavit znova.
Samotný let proběhl bez větších závad. Přesně s dvouhodinovým zpožděním jsme nastoupili do dlouhé „osmistovky“ s winglety a spolucestující měli dle očekávání výrazně vyšší civilizační standard než na letu do Mianyangu. Tedy až na jednoho plešatého Číňana, který se neustále snažil proklouznout do byznysu – letuška ho v průběhu letu musela vykázat hned pětkrát. Obdivuju její trpělivost – kdybych byl na jejím místě já, nejspíš by to skončilo záznamem na avherald.com s dovětkem „unruly passenger taken into custody by local police“. Když se nad tím teď zamýšlím, možná se jenom snažil utéct před divokou kreací sečuánského cateringu v podobě neidentifikovatelných objektů s nudlemi a (jak jinak) nakládanou zeleninou, kterou netrénovaný žaludek udrží v lepším případě půl hodiny.
Po přistání na letišti Hongqiao jsme překvapivě odrolovali někam na mez, kde dávají lišky dobrou noc, a čekala nás přibližně patnáctiminutová cesta autobusem k terminálu, při které slabší povahy začaly podezřívat řidiče, že se nás snaží odvézt na Pudong, druhé šanghajské letiště. V tuhle chvíli mě to ale netrápilo - bylo celkem pozdě v noci a já se těšil domů do postele. Cestování po Číně mám rád, ale stejně tak se rád vracím do bezpečí šanghajské civilizace...
Check-in v Chengdu
Univerzální přepážka
Klasická Sečuánka
Ovoce-zelenina
Mapka letiště
Nejdražší zmrzlina v Číně
Cesta mezi gaty
Letenka, no
Čekání s Ujgury
Letadlo je konečně tady
Na palubě
Jídlo se nepovedlo
Výstup v Šanghaji
Čekání na taxi
Ogaři, esli si z nás bude ten Pražák dělat srandu, tož mu dáme po čuni, enem jak sa tu na Valachoch objeví ja ? 
Ale kolem Roznova to mam rad, s Valachama se skvele pije a holky jsou tam taky super 
)
