Fórum Airways.cz

A těch pár kilometrů nadzemního metra z Falls Church na IAD stavějí již mnoho let a konec v nedohlednu.

Globik píše:Rok opravujou eskalátor. Chápu, že je to pro Tebe z Tvého azijského pohledu zcela nepředstavitelné, ale nekecám, to je fakt realita v DC. Až budu mít čas a najdu, dám sem fotku cedule.

Klid, az to dostaneme coby nejvetsi veritel do nuceny spravy, tak je zas naucime poradne makat. Nebude eskalator, nebude rejze (nebo co se ted v USA ji)

Tak pokud šlo o schody, tak ty hotové byly.
Možná tě to překvapí, ale nevybavuju si, že bych na v DC narazil na jediný nefuknční výtah, nebo eskalátor. A to jsme metrem něco najezdili.
Přímo na Rosslynu byly čtyři eskalátory a uprostřed výtah. Netuším, jestli později dodělávaný, nebo tam byl už od začátku.
Každopádně stanice byla celkem hluboká a eskalátory byly snad dvakrát pomalejší než ty nejpomalejší schody v Praze. Zlatý eskalátory na béčku z SSSR.
Pokud je zájem, tak mohu v příštím díle napsat něco více i metru, i když jsem to původně neplánoval.

walt píše:Tak pokud šlo o schody, tak ty hotové byly.

No to je ale starý vchod. Teď staví nový uprostřed toho placu, co tam je.

walt píše:Možná tě to překvapí, ale nevybavuju si, že bych na v DC narazil na jediný nefuknční výtah, nebo eskalátor. A to jsme metrem něco najezdili.

To jsi měl neuvěřitelné štěstí.

walt píše:Každopádně stanice byla celkem hluboká a eskalátory byly snad dvakrát pomalejší než ty nejpomalejší schody v Praze. Zlatý eskalátory na béčku z SSSR.

Jsou ještě hlubší. Je to fakt strašně pomalé a výtah také.

cocik píše:

Globik píše:Rok opravujou eskalátor. Chápu, že je to pro Tebe z Tvého azijského pohledu zcela nepředstavitelné, ale nekecám, to je fakt realita v DC. Až budu mít čas a najdu, dám sem fotku cedule.

Klid, az to dostaneme coby nejvetsi veritel do nuceny spravy, tak je zas naucime poradne makat. Nebude eskalator, nebude rejze (nebo co se ted v USA ji)

Přitom jsou firmy, kde se maká neuvěřitelně. Např.Mr.Wash: přijedeš s autem, než sundáš nohu z brzdy, už máš v autě několik Mexičanů a už luxují interiér. Jeden z nich se zeptá, jaký chceš program. Vejdeš do budovy, zaplatíš, pokud kouříš, dáš si venku jedno rychlé cigárko a při něm pozoruješ, jak to ze všech stran dolešťují. Za nějakých 5 minut máš auto čisté zvnějška i zevnitř.

walt píše: Na 99% bych řekl, že u baru vlevo od pasové kontroly, hned vedle té Škodovky, co tam stojí, byla tabule a na ní křídou nasaný nápis Akce, točené pivo za 30 Kč. Hned vedle měli nějaké pivo v asi 2 litrové petce za podobnou cenu. Mám teď pochyby, jestli to nebylo 50, ale myslím si, že to bylo 30. Cestou zpátky už jsem to nezkoumal.
Nechci, aby to vyznělo nějak nepěkně, ale osoby u bezpečností kontroly bych zařadil do kategorie, když je večer potkám, dám si pozor na peněženku. Nic proti těm s turbanama...
O tom že tam chcípl pes si udělal názor den následující, ale o tom v příštím díle. Možná prostě náhoda.
Vchod do metra jsem nijak nezkoumal, ale vybavuji si, že na tom autobusovém nádraží bylo hodně lešení a dopravních omezení, takže nejspíš ještě byla ve výstavbě.

Teda tak to pomalu stoji tocena plzen u nas v hospudce vice nez na letisti No ted koncem zari letim do ameriky tak se schvalne podivam ikdyz samozrejme akce byt uz nemusi.
Tehda jako zelenac jsem si prave kupoval tradicni pred odletovou plzen v duty free(za 50 kc) a to jsem tehda jako vyjukany novacek prolezl vsechno. Na silene predrazene tocene pivo me samozrejme presla chut..
Co se tyka te 2 l petky. To jsou ted novinky a v supermarketech stoji bezne 1,5 l petka kolem 35 kc, tak pochybuji ze by na letisti byla jeste levnejsi. Asi to bylo opravdu tech 50 kc?(ale i to se me zda na duty free levne)
Ted si vdycky koupim plechovku v bille a jdu na vyhlidku. Je fakt ze duty free v Praze uz neprolezam a po barech uz nekoukam. Spise je trend zdrazovat.
Tak si me dal aspon nejaky ten duvod se po delsi dobe opet podivat se podrobneji na duty free a bary v praze na letisti

Globik píše:

walt píše:Tak pokud šlo o schody, tak ty hotové byly.

No to je ale starý vchod. Teď staví nový uprostřed toho placu, co tam je.

Tak to je možné, žádného jiného jsem si tam nevšiml a okolí bylo celkem staveniště.
Ten o kterém mluvím byl tenhle: http://bit.ly/S8mGNe

Super report, kdy bude pokračování ?

Díky, bude snad dneska večer. Trošku se to protáhlo, skoro si sám říkám, jestli to nepíšu moc podrobně

Trvalo to poněkud déle, ale doplním několik fotek k prvnímu dílu a níže se za okamžik objeví díl druhý.

Čás druhá: Ve vyprahlém Washingtonu

Druhou část začnu obecnou poznámkou, které jsem si všiml již po přistání na parkovišti a mnohokrát později. Jak již jsem psal minule, přišlo mi, že americké silnice brázdí neskutečně vysoké množství bílých a stříbrných aut a s každou návštěvou je jich čím dál tím více z Asie a podle mého názoru jsou velice nepěkné, pokud to mám říci slušně. Doby krásných „Amerik“ jsou už bohužel nenávratně pryč... A ještě něco omluvte prosím kvalitu fotografií, nebyl jsem fotografem a někdy prostě nebylo z čeho brát.

Vraťme se tedy na letiště. Nasoukáme se do bílého stroje japonské provenience a první věc, na kterou se nás teta zeptá je, jestli jsme si zaplatili snídani, což poněkud překvapí, když nás předtím od snídaně odrazovala s tím, že bývají mizerné. Vysvětlení je nasnadě. Když dorazili do hotelu, tak jim byla nabídnuta snídaně zdarma za registraci do věrnostního klubu Holiday Innu. Při registraci na recepci je nám učiněna stejná nabídka.
Přijímáme, výměnou za snídaně zdarma získávají adresu tety, kterou již stejně měli.
K hotelu samotnému, ve své cenové kategorii výborná volba. Skvělá poloha, přímo na metru pár minut do centra D.C. Přímé spojení s letištěm Dulles letištním expresním busem a veliké parkoviště pro motorizované. Dále velikostně dostačující bazén, posilovna, office centrum, všechny služby zdarma. Díky akci se sběrem osobních údajů i snídaně zdarma.
Pokud tedy uvažujete o ubytování střední třídy v D.C., mohu jen vřele doporučit.
Jediným uváděným mínusem hotelu v recenzích byla kapacita výtahů, což musím potvrdit.

Jak bylo žádáno, dostáváme dva pokoje vedle sebe v desátém patře s balkonem, který není k údivu tety zamčený, ale volně přístupný. Dle tety bývají balkony v posledních letech z bezpečnostních důvodů hostům nepřístupné.
Nahoře na nás již čeká můj strýc, který má očekávajíc návštěvu z Čech, dobře vybavenou chladničku evropskými a americkými pivy a to nejen známými, ale i výběrem menších značek ze Severní Karolíny, z čehož některé vyloženě překvapily. Po malé improvizované oslavě prodloužených narozenin mého bratra je čas na odpočinek před náročným programem.

Den první

Na den první byla v plánu návštěva Steven F. Udvar-Hazy Centra, které se nachází přímo na na letišti Dulles, kde jsme předchozí den přistáli.
Ráno je nutné načerpat síly na den, proto využíváme možnosti snídaně zdarma. Vyjíždíme do 17 patra hotelu, kde se nachází restaurace s panoramatickým výhledem do okolí. V Arlingtonu je na rozdíl od Washingtonu možné stavět výškové budovy. Snídaně silně překvapila. Byli jsme varováni, že to bývá hrůza, ale, že hrůza vypadá takhle jsem netušil.
Kromě krásného výhledu na nás čekal ohromný výběr nápojů, ovoce, pečiva, teplých jídel, cornflaksů a mnoho dalšího, vše bylo po celou dobu snídaně pravidelně doplňováno. Abych jenom nechválil, tak zmrzlina tam chyběla...
Ale zadarmo více než dobré, i když zadarmo to úplně nebylo, za naši velkou grupu jsme dávali 10 dolarové dýško. Říkal jsem si, že jestli takhle vypadají ty bídné snídaně, tak už jsou naši američtí příbuzní poněkud rozmazlení. I teta přiznala, že je to na současnou dobu a cenu za ubytování nadstandard.

Příbuzní již v tomto muzeu byli, proto se rozhodují jít do muzea holokaustu a divadla, kde byl spáchán atentát na prezidenta Lincolna.
Protože na letiště jezdí jenom předražený expresní autobus, který absolutně nenavazuje na autobus od terminálu k muzeu, půjčujeme si tedy auto. Tentokráte to strýcovo, opět japonské ale pro změnu stříbrné. Chvilku to trvá sžít se s novou navigací a novým autem s automatem, ale po úvodních potížích míříme směrem letiště. Projíždíme kolem nákupních středisek, u kterých se staví trasa metra, která dříve, či spíše později povede na letiště. Jen taková vsuvka, v roce 2009 dodala ostravská společnost Inekon do D.C. tramvaje, které tam již dávno měly jezdit, ale stále stojí ve vozovně a možná vyjedou již příští léto. Takhle rychle se staví v hlavním městě země neomezených možností.

V Udvar Hazy centru se jako v každém Smithsonian Institution muzeu neplatí vstupné, ale protože muzeum sousedí s letištěm, musí mít placené parkoviště. Platíme tedy 15 dolarů a slepě věříme navigaci, která nás zavede až před hlavní vchod. Naštěstí se dalo od vchodu projet zpátky na parkoviště, takže nemusíme platit za parkovné znovu.
Stejně jako po většinu pobytu je horké počasí bez mráčku, takže jako první se vydáváme na muzejní věž, která má imitovat letištní věž a o patro níže je výstava řízení letového provozu. Očekávám pěkný výhled na letadla přistávající kolem věže, ale bohužel přistávají z druhé strany, nebo lépe řečeno, přistane jeden tripl All Nippon, odstartuje jeden commuter jet z kolmé dráhy a pak už se neděje vůbec nic. To samé se opakuje o několik hodin později, ale to chybí i ten tripl. Říkám si, letiště, kde chcípnul pes. A to ještě nevím, co nás čeká večer. Úsudek jsem si udělal pouze z dvou návštěv letiště, ale musím říci, že když jsme dříve přilétli posledním letem z Evropy do Chicaga, tak tam rozhodně tak mrtvo, jako na Dulles nebylo.

Nemůžu říci, kolik času by si měl návštěvním na toto můzeum vynahradit, záleží na tom, jak moc máte rádi vojenská i dopravní letadla, historii dobývání vesmíru a také na tom, kolik balvanů máte sebou. Jednoznačně must see je SR71, nově umístěný raketoplán Discovery, Concorde, prototyp 707, bombardér Enola Gay a minimálně pro mě jedno z nejkrásnějších letadel všech dob Lockheed L049 Constellation. Pro děti je tu McDonald`s. Mám pocit, že tato firma má snad monopol na občerstvení ve velkých amerických muzeích.
Dokázal bych tu strávit celý den, ale bohužel balvani mé nadšení nesdílejí, takže se odpoledne vracíme do hotelu. Na parkovišti nastává zajímavý problém. Pravděpodobně se tak stalo i na parkovišti u muzea, ale tam jsme si toho nevšimli, protože tam bylo světlo. Vystoupíme z auta a jdeme od něj. Auto nemá žádný klíč, pouze pokud se člověk k autu přiblíží s čipem v kapse, tak se auto otevře a jde pouhým tlačítkem nastartovat. To by nebyl zase tak velký problém, pokud by ovšem po zaparkování auto stále nesvítilo. Vrátíme se tedy k autu a zkoumáme, jestli třeba není špatně zaparkovaná řadící páka. Naštěstí je nás více, takže je možné se s klíčem vzdálit a druhý člověk může stát u dveří auta a kontrolovat, jestli se dveře zamknuly, nebo nikoliv. Tak se i stalo, ale světla poměrně dlouho poté stále svítila. Pokud by ovšem byl řidič sám, nemůže tuto situaci ověřit. Dovedu li tuto situaci do absurdna, tak můžu mít „klíč“ v kapse a jít od auta. V tom mi do auta skočí zloděj, nastartuje a jede pryč. Po chvilce se dostane mimo dosah klíče (který bych odhadl silně přes 10 metrů) a auto se zastaví. Protože za ním přeci běžím, opět se dostanu do dosahu a auto se opět rozjede... No nevím jak to soudruzi v Japonsku vymysleli. Nechtěl bych si takové auto půjčit v půjčovně. Klíč, na kterém jsou tlačítka k otevření, a kterým je nutné k nastartování motoru otočit přeci jen má své kouzlo.

Hned, co vybojujeme výtah zjišťujeme, že příbuzní jsou ještě v D.C., ale najednou mě vyruší hluk za oknem, otevírám dveře na balkon a přímo kolem našeho hotelu letí 757 Delty na Reaganovo letiště. Včera musela letadla přistávat na jinou dráhu, ale dneska to byla lahůdka, následuje stejný typ AA, potom A320 US, a mnoho menších strojů. Hezky jeden za druhým, na nebi byla vidět dlouhá fronta čekajících letadel. Někdo by toto také mohl považovat za mínus u tohoto hotelu, ale já jsem si nestěžoval. Pravděpodobně se jedná o slavné přistání nazvané river visual nad řekou Potomac.

Protože do večera zbývalo dost času, tak se rozdělujeme, část zůstává v hotelu s tím, že vyzkouší bazén a já a táta jsme se vydali na Roosveltův ostrov pojmenovaný podle Theodora. V hotelu jsou mapky města volně k dispozici, stejně jako různé prospekty v památkách na rozdíl NYC, kde to bylo s prospekty a mapkami slabší. Vydáváme se tedy po cyklistické stezce směrem k ostrovu. Počet sportujících Američanů, ať běhajících, nebo na kole se neustále zvyšoval, jenom parkoviště závodních strojů u ostrova mě poněkud rozesmálo. Holt Američané si vezmou auto, i když si vyrazí zaběhat.

Vstoupením na lávku se poprvé dostáváme do hlavního města USA, jen, co lávku přejdeme najednou jsme v džungli uprostřed města. Kolem ostrova vede swamp trail, neboli stezka bažinou. Rostou tu různé rostliny, když se dostaneme do „bažiny“, tak je stezka vedena na dřevěných můstcích, kolem nás létají vážky, barevní ptáci, běhají tu ještěrky poprvé v životě tu spatřím světlušku. Ta kupodivu nesvítí pořád, nýbrž občas se jí rozsvítí zadeček, jakoby to byla jiskra. Sem tam potkáme běžce, uprostřed je pomník prezidenta, po kterém se ostrov jmenuje. Prostě pohoda, klídek, relax, i ve vedru příjemný chládek, divočina kousek od centra. Dojem z přírody lehce kazí to, že každých 90 vteřin se nám nad hlavou rozezní motory letadla mířícího na Reaganovo letiště.

Když se vrátíme do hotelu, tak je již čas vyrazit na večeři. Protože se strejda musí vrátit další den do Severní Karolíny na jednání předsednictva jejich domovní asociace, tak vyrážíme do Georgetownu na do Pizzerie Uno na pravou Chicagskou pizzu. Nejsme po prvním dni chození zase tak vyčerpaní, vyrážíme tedy opět pěšky přes Key Bridge. Georgetown je řekněme historickou částí D.C. se svébytnou architekturou, jsou tu například slavné schody z Vymítače ďábla, ale hlavní vliv tu má místní univerzita. Cestou pozoruji, že slavné semafory s nápisy Walk a Don`t Walk už patří minulosti. Za celou návštěvu USA jsem viděl pouze tři exempláře. Teď se v Americe chodí na bílého panáčka a stojí na červenou ruku. Téměř u všech semaforů je samozřejmostí počitadlo zbývajícího času, které v Praze umístili na první testovací semafory s velkou slávou asi dva měsíce zpátky. V D.C. prakticky chybí parkovací automaty. Za parkování je možné zaplatit smskou. Proč to nejde v Praze je mi záhadou, když to jde i v Americe, která byla známá svým odporem k smskám. Alespoň by měšťáci něco dělali a nabouchali by značku každého auta do mobilu a ještě by zjistili, jestli třeba není kradené. No moc fantazíruju.
Na Chicagskou Pizzu jsem se opravdu těšil. Kdo neví o co se jedná, to se snad ani nedá popsat, je to hluboká řekněme buchta naplněná tím, čím si poručíte, nebo si vyberete z připravených v jídelním lístku.

Už když vcházíme, tak se mi sbíhají sliny. U vchodu mají cedulku, že po každém, kdo si objedná alkohol chtějí ID. Pivo jsem si objednal jenom já a strýc. Bohužel neměli žádné místní a pivo je tady pivo dražší, než ostatní nápoje a ještě ho na rozdíl od ostatních nedoplňují, zase nějaký univerzální Bud to taky nebyl, takže jsem si ho dal. Když piva číšník přinesl opravdu chtěl vidět ID. Podávám mu občanku, poměrně vyjeveně na ni kouká a dle mého názoru dříve, než na ní mohl cokoliv najít mi ji vrací a dává mi pivo. A opravdu ID chce vidět i od strejdy. Jen tak mimo jsem si vzpomněl, že vidět občanku chtěli jednou i po mém dědovi, který kupoval prskavky s tím, že prskavky může koupit pouze osoba starší 18 let. Pravda děda vypadá na svůj věk dobře ale...
Chicagskou pizzu by nesnědl celou ani hladový Američan, natož Evropan, takže bereme tři různé kousky a pár dětských jídel. Začíná doslova žranice. Ani v devíti lidech jsme nedokázali ty tři pizzy sníst, takže je bereme sebou a jdeme kolem řeky zpátky do Virginie.
U řeky bylo téměř možné udělat fotku na které byla focená osoba, parník, A320 a prolétající vrtulník. Reaganovo letiště mi rozhodně na počet pohybů přišlo živější než do Dullesovo.

Den Druhý

Jak již jsem psal byl sestaven plán. Téměř dokonalý plán.
Pro dnešek byl v plánu Pentagon, po kterém se strýc odpojí a pojede domů, Arligtonský hřbitov a Reaganovo letiště.
Po bohaté snídani vykračujme směrem Arligtonský hřbitov s tím, že ho přeci musí být možné projít až k Pentagonu. Prohlídka Pentagonu začínala v 10 s tím, že na bezpečnostní prohlídku se mají návštěvníci dostavit v půl. Je 8:45 a my se stále plácáme v okolí Rosslynu s tím, že někde tudy to přeci k tomu hřbitovu musí vést. Nabíráme zpoždění, ale nakonec nalézáme vchod na hřbitov a odhadujeme směr. Hřbitov je větší než se zdál a začínáme mít pochyby, jestli jsme náhodou nehledali trasu pro kolo, nebo pro auto, místo pro chodce a podle toho udělali zjevně chybný časový odhad. Chůze se neustále zrychluje až se z ní stává běh, nikoliv do Pentagonu, ale na metro. Za jednu zastávku platíme $1.60 za každého.

To že je systém tvorby cen u Washingtonského metra poněkud složitý jsem věděl již před odletem, ale teprve první setkání s automatem definitivně dostalo. Cena záleží na tom, jak daleko jedete a v kolik jedete, případně, jestli nemáte nárok na nějakou slevu. Sleva pro děti ale neexistuje.
V roce 2012 by člověk očekával řekněme stroj s dotykovým displejem, kde zadám odkud a kam chci jet a kdy a automat se o zbytek postará. Chyba lávky. Automaty vypadají, jako kdyby tu byly od otevření metra až dosud.
Na automatu je tabulka se seznamem všech stanic a třemi časovými obdobími. Volně přeloženo špička, ještě větší špička a ostatní časy. Stačí tedy najít průsečík stanice a času a víte cenu. Nyní dle návodu musíme zadat čásku, kterou chceme zaplatit. Tak tedy 1.60 krát 9, zadáváme 14.40. Nyní se nás stroj ptá na počet lístků, cítíme zradu, volíme 9 a na displeji se objevuje 129.60. Tak tudy cesta nevede. Ztrácíme drahocenné vteřiny, druhý pokus cena 1.60 devět kusu. Cena 14.40 zasunout kartu, rychle vysunout a lístky se už tisknou.
Pokud tedy chtějí ve Washingtonu změnit ceny lístků na metro, na každém automatu vymění právě tuto tabulku. To se taktéž prvního července stalo. Došlo ke zvýšení cen, na druhou stranu také ke zrušení ještě větší špičky. Procházíme turnikety, bohužel jeden z lístků se turniketu nelíbí, naštěstí na druhé straně nezůstává žádné dítě, ale strejda s kreditkou v ruce. Následuje běh k automatu a koupě dalšího lístku. Máme štěstí, díky této eskapádě nám neujel žádný vlak. Intervaly jsou ve Washingtonu obecně celkem dlouhé a ještě delší mimo špičku a proto jsme šťastní, když se vlak zjeví asi za dvě minuty. Zajedeme pod zem, následuje běh po schodech a vybíháme hned u vstupu do Pentagonu.

Čtyři minuty před desátou vbíháme do místnosti bezpečnostní kontroly. Jsem zpocený jako prase. Bezpečák se diví proč tak spěcháme, když máme ještě čtyři minuty. Strejda běží podržet dveře, které když se zaklapnout, tak už nás prý dovnitř nepustí. Bezpečnostní kontrola proběhne poměrně laxně, jsme spočítáni a vcházíme do místnosti, kde si nás rozeberou příslušníci ozbrojených sil USA. Někdo tu kdysi psal o prohlídce, kdy měl vojáka sám pro sebe, to nám nehrozí, dneska to vypadá jenom na prohlídku v deset tak na pět skupin po 15 až 20 lidech. Ujme se nás tedy jeden příslušník army a jeden navy a jdeme. Prohlídku samotnou tu již popisoval kolega dříve, takže uvedu svoje poznatky.

Je jasné, že se v Pentagonu nesmí fotit. Jedná se o největší kancelářskou budovu světa. Zároveň je to místo, kde si vojáci nemusí salutovat (jinak by nic jiného nedělali). Což mě ale šokovalo, bylo to, že Pentagon je městem sám pro sebe s veškerými obchody typu čistírny, potraviny, ale i elektro (který voják si asi v Pentagonu koupí lednici) a dokonce tu byl i automat na půjčování DVD Red Box, do kterého právě teta potřebovala vrátit vypůjčené DVD. Bohužel ho neměla v Pentagonu sebou. Systém by se asi divil, kdyby byla dětská pohádka ze Severní Karolíny vrácena uprostřed Pentagonu. Ještě musím pochválit obchody se suvenýry, kde byly nečekaně příznivé ceny.

Po prohlídce byl v plánu Arlingtonský hřbitov. Při dotazech, jestli je možné dojít od Pentagonu na hřbitov pěšky se na nás lidé divně koukají a ptají se, jestli to s tou chůzí myslíme vážně, že to rozhodně nejde. Podléháme a volíme metro. Stanice Pentagon je spolu se stanicí Rosslyn jednou ze dvou, která má dvě nástupiště nad sebou pro každý směr jedno a k jednomu nástupišti může přijet vlak dvou linek. Taková malá příprava na New York. Intervaly jsou obecně celkem dlouhé a metro mi nepřišlo příliš vytížené.

Vcházíme po druhé na hřbitov. Americké hřbitovy mě vždy fascinovaly, je to úplně jiné místo, než hřbitovy naše plné betonu. Celé toto léto bylo v USA obrovské vedro a sucho a nejinak tomu bylo toto dopoledne. Tráva mezi hroby byla poněkud suchá, ale přesto to na mě působilo ohromujícím dojmem. Zde se od nás odděluje strýc a míří domů. Téměř více se mi líbily hroby „běžných“ vojáků, než velká pietní místa prezidenta Kennedyho a dalších. U amfiteátru jsme svědky střídání stáží u hrobky neznámých, dříve neznámého vojína, který ovšem byl identifikován a pohřben na jiném místě. Bohužel z důvodu selhání orientace a únavy balvanů mineme pamětníky Challengeru a Columbie. Cesta domů vede kolem slavného pomníku vztyčování vlajky na Iwodžimě, na kterém jsou vytesány všechny války, kterých se USA účastnily. V plánu na tento den byla i návštěva Reaganova letiště, ale plán bohužel nebyl postaven podle nejslabších členů stáda.
Takže tedy návrat do hotelu, bazén, relax a procházka po Roosveltově ostrově. Pouze poznámka. McDonald`s na Rosslynu měl zaměstnance kompletně do jednoho Hispánce, zatímco ten na Union Station zaměstnával samé černochy. Přitom jsem neměl pocit, že by ani jedna z oblastí byla černá, nebo španělská.

Den třetí:

Dvě hodiny ráno: píp, píp, píp, píp. Otočím se. To se mi asi nezdá. Všichni v pokoji jsou již vzhůru. Vyvstává otázka co budeme dělat. Já bych klidně spal dál, ale pípání neustává. Zajdeme za tetou. Tam také nespí, podle ní požární poplach. Když byly v Coloradu na horách stalo se jim to pětkrát za noc, ale tam alespoň mezi pípáním něco hlásili. Rychle se tedy obléknu a požárním schodištěm mířím z desátého patra dolů. Cestou potkávám i staré lidi, kteří bydlí v ještě vyšších patrech. Je mi jich líto, ale jinak je opouštění hotelu celkem klidné a spořádané. Na parkovišti před hotelem jsou již davy různě oblečených lidí a několik hasičských vozů. Mimochodem hasiče jsem viděl a slyšel v D.C. neobvykle často. Chvíli po nás ještě proudí ven poměrně dost lidí. Snažíme se skypovat do Čech, ale takhle brzy ráno hovor asi neočekávají. Přesuneme se k hlavnímu vchodu, ze kterého vycházejí plně vyzbrojení hasiči. Prohledali každé patro a po restartu výtahů jsme asi po půl hodině vpuštěni dovnitř. Ráno jsme se dozvěděli, že nějaký debil v nekuřáckém hotelu kouřil v koupelně ve druhém patře a zapálil odpadkový koš. Nechápu, proč si nezašel na balkon.
Kromě malé noční nepříjemnosti byl tento den byl poměrně jasně uvozen návštěvou knihovny Kongresu a Capitolu samotného, na které bylo potřeba mít zarezervované prohlídky. Po snídani tedy již zkušeně kupujeme lístky na metro a vyrážíme směr Mall, přesněji na stanici metra Smithsonian. Schody ve stanici Rosslyn jsou ukrutně dlouhé a ukrutně pomalé. Metro na mě svou jízdou působilo, jako kdyby ho řídil člověk, protože neustále zpomalovalo a zrychlovalo a házelo sebou do stran. Stanice metra jsou na americké poměry moderní, laděny do bíla, ale řekl bych, že ze všech systémů metra, které jsem navštívil jsou nejhůře osvětlené.Vystoupíme uprostřed Mallu, kde právě likvidují stany z nějaké slavnosti.
Začínáme Washington Monumentem, který je ještě větší, než by se z filmů zdálo a také bohužel po loňském zemětřesení zavřený. První letmý pohled na Bílý dům. V Bureau of Engraving and Printing si kolem desáté ráno zajišťujeme lístky na týž den na pátou odpolední. Následuje Jefferson Memorial, Franklin Delano Roosvelt a Lincoln. Slavné místo, kde promlouval Forrest Gump k davům. Reflecting Pool ve kterém běžel za svou láskou je vypuštěný, právě probíhá oprava, alespoň je vidět, jak je mělký.
Systém mě upozornil, že jsem omezen počtem fotek, tak tedy druhá část bude muset mít dva díly.

Část druhá, díl druhý

Následuje cesta na druhou stranu Mallu kolem památníku války ve Vietnamu. Času se zdá býti dost, ale zdání klame, Mall je obrovský. V rybníčku ústavy žijí přerostlé pravděpodobně kachny. V Americe je prostě všechno větší. Zde potkáváme na lavičce sedící dva postarší Čechy, kteří se baví o tom, jak pojednou k Niagárským vodopádům.
Je zajímavé, že jednotlivé stánky podél Mallu mají stejný sortiment a provozují je Asiaté. Druhou kategorii stánků se stejným sortimentem provozují výhradně černoši. Jak se posouváme směrem ke Kapitolu, tak začínáme cítit, že máme opět nedostatek času. Jako první máme prohlídku v Knihovně, která sídlí v Jeffersonové budově. Odděluji se tedy a běžím napřed najít vstup pro prohlídky. Přímo před policejní hlídkou přebíhám šikmo přes silnici, abych se jich nakonec zeptal, kde ta Jeffersonova budova je. Pošlou mě na stranu, ze které jsem přiběhl. Zpátky si už raději počkám na zelenou, tedy tady na bílého panáčka.
Pár minut před začátkem prohlídky vbíhám do budovy. Vycvičen Pentagonem se ptám jestli to stihneme. Tady je ale klídek, sice je tady také obligátní bezpečnostní kontrola, ale jinak se tady z pár minut nic nedělá. Do Knihovny Kongresu chtěl hlavně můj mladší bratranec, protože má velmi rád knihy, ale zde byl zklamán. Knihovna Kongresu není klasickou knihovnou. Jedná se spíše o studijní a historickou knihovnu. Pokud jsem správně pochopil, tak do knihovny můžete i bez objednané prohlídky, pokud chcete pouze nahlédnout na architekturu bez výkladu. Průvodkyně byla asi nejlepší angličtinou mluvící Američan, kterého jsem kdy potkal. Holt paní z knihovny. Budova sama je nádherná, je zde jeden ze tří zachovaných výtisků Gutenbergovy Bible. Průvodkyně vyprávěla o historii knihovny, která byla byla během války v roce 1812 vypálena Brity. Abych se přiznal v životě jsem o této válce neslyšel. Později jsem si všiml, že nápis War of 1812 mají na značkách auta za Marylandu.

Podle reakcí o ní ovšem neslyšelo i celkem dost Američanů. Po vypálení bylo potřeba doplnit stav knih. Bylo tedy vymyšleno, že každý, kdo chce na knihu copyright, musí poslat knihovně kongresu dva exempláře. Metoda dnes používaná i u nás. V této knihovně byl natáčen druhý díl Lovců pokladů, jak nás sama průvodkyně upozornila.

Protože prohlídka trvala déle než měla a čas naší prohlídky Kongresu se blížil, museli jsme se od skupiny odpojit. Paní asi byla byla nešťastná, když jí polovina skupiny zmizela.
Mezi Jeffersonovou budovou a Kongresem vede tunel. Na jeho konci opět bezpečnostní prohlídka. Některé lahve s vodou vadí, jiné nikoliv, to nikdy nepochopím. Prohlídka kongresu zajímavá, hlavně pro ty, co rozumí anglicky.
Skupin je obrovské množství, každý dostane sluchátka a poslouchá svého průvodce. Na konci jsem se ptal našeho průvodce kudy chodí členové kongresu. Odpovědí mi bylo, že jen za tuto prohlídku si všiml šesti kongresmanů. Takže v úterý odpoledne chodí kongresmani a senátoři běžně mezi turisty.
Ještě před odchodem se mě napadá, kde že je deklarace nezávislosti. Sekuriťák neví a posílá mě za průvodci. Ti naštěstí vědí a na další den tedy v programu přibývá Národní archiv.
Z kongresu vycházíme na druhé straně, což nám ovšem nejprve nedochází. Takže poté, co se tři stateční vydají do Bureau of Engraving and Printing musíme zbytek doběhnout a říci jim, že jdou na metro špatným směrem, protože jsme úplně na druhé straně. Když obejdeme Kongres a vidíme druhý menší Reflecting pool na Mallu. Svižnou chůzí míříme k Bureau of Engraving and Printing. Podél chodníku jsou stojany s modely planet sluneční soustavy a počet kroků mezi jednotlivými odpovídá jejich vzdálenostem ve sluneční soustavě (v měřítku samozřejmě). Cestou potkáváme mini McDonald`s pouze ve venkovním stánku. Po rychlém vyfocení pokračujeme v ostrém tempu a dorážíme k Bureau of Engraving and Printing s luxusním náskokem přes deset minut. Pozor začátek prohlídek je na druhé straně budovy, než kde se dají získat lístky.
Ti kteří s námi nešli udělali velkou chybu. Pokud je něco, co doporučím rozhodně nevynechat, je to právě toto místo. Jako obvykle se zde nesmí fotit, ale zde je to pochopitelné. Kdo by čekal, že v nenápadné industriálně vypadající budově je místo ne o moc větší než hokejové hřiště, kde se tisknou miliony bankovek každý den 24 hodin denně. Další takové místo je jen ve Fort Worthu v Texasu.
Po bezpečnostní prohlídce a filmu jsou návštěvníci vpuštěni na zasklené ochozy, kde přímo před jejich očima vzniká to, za co si za chvilku FED koupí státní dluhopisy, aby kvantitativním uvolňováním trošku uklidnil trhy a zároveň zvýšil inflaci. Viděli jsme proces od vložení plátů papíru, přes kontrolu, až po svazování 100$ bankovek do paklíků. Podle mého názoru od úřadu moc vstřícný krok a velice zajímavá prohlídka. Opět obchod s příznivými cenami. Kupuji si velikou půl dolarovou minci, protože mám doma její reálný vzor. Bohužel až doma zjišťuji, že mám tu ke dvou stému výročí deklarace nezávislosti, ale alespoň z jedné strany jsou stejné, takže mohu umístit na výstavku.

Legrace nastává opět v metru. Sice už jsme zkušení, takže můžeme radit jiným zmateným turistům, ale my chceme zaplatit penězi, ne kartou. Máme 20 dolarovou bankovku. Když se platí kartou, tak se nejprve volí, co si chceme koupit a poté se vkládá karta. Zde narážíme na to, že jsou tu dva druhy automatů. Starý a ještě starší. Nejprve chce peníze a poté se zadává cena lístku. Ale... nepovolí nám nižší cenu lístku než 15 dolarů. Zjišťujeme proč. Po delší době se dozvíme, že automat vrací maximálně do 5 dolarů. Obsluha nám rozměnit nechce, tak musí přijít na řadu karta, prostě si nerozměníme. Nákup kartou už je pohoda, ale jedeme v ještě větší špičce, takže lístek je výrazně dražší než ráno. Vyšší cena asi odradila cestující, protože vlak je poloprázdný. Malá vsuvka na konec dnešního dne. Na lístcích Washingtonského metra jsou pandy. Zoo v D.C. je totiž jednou z mála mimo Čínu, která pandy chová.

Den čtvrtý:
Vezmu to rychle.
Snídaně (už rozeznávám Asiata turistu a Asiata domácího), nákup lupenů, běh po pomalých schodech do metra a Bílý dům. Prohlídku nemáme, tak vystupujeme na Farragut West a míříme k Bílému domu z té méně známé strany, kde je to ovšem panu prezidentovi blíže.
Vynechat se nesmí ani ta známější strana a poté již míříme po Pensilvania Avenue směr J. Edgar Hoover Building, neboli centrála FBI, kolem které jezdí Kůstka a Booth (doopravdy ne, seriál se točí v Kalifornii). Neudělat si fotku tady by byl hřích, který by nemohl být milovníkovi kriminálních seriálů odpuštěn.
Nový bod v plánu Národní archiv, Jsem na místech, kde Nicolas Cage běžel v prvním díle Lovců pokladů s deklarací nezávislosti přes ulici. Po bezpečnostní prohlídce, která je tady snad všude jsme vpuštěni. Je tady pár méně zajímavých dokumentů jako je Magna Charta, ale kvůli té tu nejsme. Originál Ústavy a Deklarace nezávislosti. Je tu z důvodu ochrany dokumentů poněkud temno, rozhodně výrazně temněji, než ve výše zmíněném filmu.

Pak již na nás čeká hlavní budova Národního muzea letectví a astronautiky.
Toto muzeum je pojato více muzejně, než pobočka na Dulles. Tím nechci říci, že je to na škodu. Originál Wright Flyeru, Space Ship One, návratový modul Appola 11, model Hubbla, Messerschmitt Me 262, čumák DC7 a B747, Bell X1 (první letadlo, které překročilo rychlost zvuku), ale i DC3, nebo Ford Tri-Motor.
Částí pro děti, kde se pobaví a poučí i dospělí je část jak věci létají.
Po tomto muzeu se opět rozdělujeme. Techničtí nadšenci míří na Union station, neboli hlavní nádraží (český překlad by byl ekvivalentem pro společné nádraží). Nádraží je architektonicky velice zajímavá budova, ale my jsme tu byli kvůli vlakům. Nedbáme varování, abychom nevstupovali na nástupiště bez platné jízdenky a přes nástupiště příměstských vlaků se dostáváme až k Acela Expresu, kterým bratr jezdí v Train Simulatoru.
Protože již na nás padl hlad, musíme prozkoumat obrovský food court. Prodejci se snaží, dávají ochutnávky. Kdyby to tu člověk dvakrát prošel, tak je skoro najedený Nakonec táta bere jakýsi čínský výběr. Já zamířím do retro hamburgrárny Johny Rockets a dám si pěkně drahý hamburger s kalamáry. Bratrovi stačí hambáč za dolar z McDonald`s, která má nižší ceny než to na Rosslynu a obsluha je tu do jednoho „afroamerická“.
Po zavrhnutí možnosti jet na Reaganovo letiště vlakem, který je asi třikrát dražší než metro, se vydáme koupit lupeny. Najít cenu už je hračka, ale na to, jestli se dají koupit při platbě hotově tři lístky najednou jsme nepřišli. Kupujeme tedy na třikrát a jedeme červenou a přestupujeme na žlutou. Přestup je snadný. Nástupiště dvou linek se protínají kolmo a stačí sejít o úroveň níže a jsme na nástupišti, kde jezdí žlutá a zelená. Počkáme na náš vlak, který opět není na dopravní špičku nijak přeplněný. Malá poznámka je zajímavé, že pro španělsky hovořící cestující jsou barvy linek prostě názvem a nikoliv barvou, protože slyším španělštinu a v tom najednou Orange line a znovu španělštinu.

Vystupujeme na Crystal city, což by mělo být nejblíže místu u dráhy, kam jsme se chtěli dostat. Ven jsme se dostali až po těžkém bloudění obchodním centrem. Mám pocit, že ten kdo umístil ceduli, že stanice vlaku stejného jména je tím směrem musel dostat od obchodníků dobře zaplaceno. Samozřejmě pouze tušíme jakým směrem jít a nemáme sebou mapu. Na stanici vlaku nám jeden pán chce poradit. Když mu řekneme kam chceme jít, tak se diví. „Pěšky? To nejde, jeďte ještě jednu stanici na Reaganovo letiště a tam se podívejte na letadla. K drahám se dojít nedá, dříve to možná šlo, ale teď už to rozhodně nejde...“. Poděkujeme mu, ale nevěříme, vím, že podle mapy a fotek z planes.cz to musí jít.

Hledáme dál, narazíme na nám známou cyklistickou stezku, která vede až k našemu hotelu, začínáme cítit úspěch, po nějaké době si všimneme jiné stezky vedoucí po mostě, s obtížemi vyběhneme do stráně a jsme skoro tam. Jdeme po můstku a vidíme na plochu. Bohužel v tuto chvíli odstartuje jediná 757, kterou uvidíme. Pokračujeme kolem rušné silnice, až dorazíme na místo nazvané Gravelly Point Park. Jsou tu stromy lavičky, kachny z rodu ohluchlých, rybáři a také startující letadla. Bohužel ten den naším směrem letadla startují. Kdyby přistávaly, jako o den dříve, byla by to ještě lepší podívaná. Kromě nás sem nejspíše všichni ostatní dojeli autem a piknikují tu. Největším strojem, který mi proletěl přímo nad hlavou byla 737 AirTranu, vidíme střídavé starty a přistání na dráze proti nám a přistání menších strojů na křížící se dráze. Jeden Embraer dosedl extrémně pozdě a dráhu opouštěl až poslední pojížděčkou, měl jsem skoro obavy, jestli to ubrzdí.

Byli jsme svědky go around letadla v barvách Continentalu (pardon Unitedu), kterému neuvolnilo včas dráhu startující letadlo. Jestli jsem správně počítal, tak se po kolečku zařadilo za pět dalších strojů na přistání. Přistát by asi zvládnul, protože stroj na start se stihl rychle uklidit, ale bezpečnost především. Pravda tahle věta má trošku černý nádech ve světle nedávné zprávy o téměř kolizi na tomto letišti... Ale stejně takto má vypadat pořádné letiště ne jako nudné Dulles.

Zpět jsme se vrátili stejnou cestou, jako jsme přišli, jenom jsme obešli obchoďák a zamířili přímo do metra. Až při poslední jízdě zjišťuji, že linky jsou tu odlišeny tenkou barevnou čárkou vedle názvu cílové stanice v okně vagonu. Dojíždíme na Rosslyn a to je konec naší návštěvy v DC. Původně jsem chtěl do této části přidat i návštěvu Kings Dominion a historku o nákupu vstupenek, ale nechám si to až na další část.

Na konec druhé části zhodnocení hlavního města Ameriky.
Před jeho návštěvou jsem slyšel hodně rozporuplné názory. Mnohým se nelíbil, protože je to město památníků, jiným se líbil.
Já se připojím ke druhé skupině. Je to zajímavé, typicky neamerické město plné zeleně. Pokud vás zajímá historie, rozhodně stojí za návštěvu. Uznávám, že své udělalo i počasí.
Plusy: Vstupy do muzeí zdarma, Bureau of Engraving and Printing, příznivé ceny, všude dostatek mapek města a plánků muzeí a prospektů.
Mínusy: Snad jen pomalé schody v metru, dlouhé intervaly a Arlington je poněkud nepřátelský pro chodce.

Na závěr fotka výše jmenovaných tyčí zblízka: Pokud jste dočetli až sem, děkuji.
Konec druhé části.

Super report, kdy bude pokračování ?

radval píše:Super report, kdy bude pokračování ?

Teprve teď jsem se dohrabal k přečtení obou částí a také se přidávám k otázce - kdy bude další?

Moc pěkné pokračování. Dal sis záležet na TR a co se týče výletu, hodně jste toho stihli. Ten go around Ti závidím, byl jsem u DCA mockrát, ale nikdy nebyl takovýto "problém".
Nevím, jestli vám to při prohlídce Kapitolu řekli, ale ta méně známá strana je vlastně hlavní vchod, ze strany Mallu je to zadek.
Musím Tě ale v jedné věci opravit: ty "tyče" nemají s 11.zářím nic společného. Je to památník vzdušných sil, vzdálený od Pentagonu cca 500 metrů.
http://en.wikipedia.org/wiki/United_Sta ... e_Memorial
Na místě, kde do Pentagonu narazilo letadlo, je Pentagon Memorial, přímo u budovy Pentagonu. Předpokládám, že při prohlídce jste byli uvnitř v místě, kam to spadlo a kde je mám pocit nyní kaple, památník by měl být vidět z okna. Památník je volně přístupný.
http://en.wikipedia.org/wiki/Pentagon_Memorial