Fórum Airways.cz

Díky všem za pochvaly a doplnění!

to hafi,

jojo . Ja jsem to mel rozepsany a uz jsem to temer chtel uploadovat, ale predstihl jsi me, tak jsem pockal nez TR dokoncis. Bude to ted chvili trochu podobny S Iberii jste opravdu o nic ochuzeni nebyli. My byli nakonec radi, ze jsme meli LH na zpatecnim transcon do Mnichova

to nightfly,

asi na to bude mit vliv zpozdeni / nezpozdeni pripoju. Pred nama teda vypustili lidi se Swissu z gatu primo na boarding JJ.

....a pokračujeme .

Santiago de Chile

Původně jsem o první části cesty v Santiago de Chile napsal delší text ve stylu, kde jsme byli, co jsme viděli apod., ale na rovinu přiznám, že i mne samotnému to přišlo hrozně nezáživné, takže tohle je pokus číslo dva a radši se nebudu moc rozepisovat .

Santiago de Chile se dá těžko charakterizovat. Je to civilizované město, které v sobě míchá evropské, americké a jihoamerické vlivy. Rozhodně se nejedná o exotiku a rozhodně bych tu nehledal nějaká velká dobrodružství. Je to ale metropole státu se zajímavou historií, takže nudit se tu nebudete. Trochu to připomíná Buenos Aires, ale to má dle mého názoru v sobě větší „náboj energie“, i když na druhou stranu scenérie Santiaga je díky horám v blízkosti hezčí (pokud budete mít to štěstí a uvidíte je přes opar). Na opakovanou návštěvu bych volil Buenos Aires, ale Santiago by bylo lepší pro žití.

Navštívit obvyklá místa typu Plaza de Armas, Mercado Central apod. se musí. Plaza de Armas s hlavní katedrálou v zemi, nádhernou budovou hlavní pošty apod. stojí za to. Doporučuju jít sem brzo ráno, kdy se to teprve probouzí nebo v podvečer, kdy jsme měli štěstí na představení jihoamerického tance. Z centra je dle mne nejhezčí budova parlamentu, ale dostanete se pouze k plotu. Mercado Central jen když budete mít spoustu času. Jedli jsme i ve znamé restauraci Donde Augusto. Rybí polévku s mořskými plody doporučuju pouze clare, pokud se tedy nechcete přehrabovat v tunách jiker a mlíčí. Druhé jídlo zase hodně připomínalo obyčejné fish and chips. Vše s malou lahví vína cca za 800 CZK. Nebyly to úplně nejlépe investované peníze :-/.

Klasika je také návštěva Cerro San Cristobal. To doporučuju pozdě odpoledne a zůstat pak i po setmění. Kouzlo to má hlavně za tmy, kdy se město rozzáří. Během dne si myslím, že toho kvůli častému oparu moc neuvidíte. Z muzeí jsme chtěli navštívit to, kde je umístěna jediná kamenná socha hlavy z Velikonočního ostrova (která je současně také mimo něj), ale probíhá/la tam dlouhodobá rekonstrukce. Nakonec jsme šli do Museum of Human Rights a dávám tomu pět hvězd. Vydrželi jsme tam nezvykle asi čtyři hodiny, což je pro nás v muzeu asi na dlouhou dobu dopředu rekord, a to i přesto, že tam byla průměrná teplota 14 stupňů Celsia.

Je to velmi moderní nové muzeum věnované porušování lidských práv za Pinochetovi diktatury. Muzeum dokumentuje průběh diktatury a její četné a mnohdy dost ostré přešlapy proti lidským právům od jejího nástupu vybombardováním prezidentského Palacio de Moneda až do jejího, světe div se, dobrovolného konce ve formě národního referenda. Musím říct, že mne mrzí, že v Čechách 20 let od začátku demokracie nemáme něco podobného, kde by byly pro naše a další generace konkrétně pojmenované a fotkami zdokumentované případy toho, čeho se na nás komunisti (a potažmo i my sami na sobě) dopustili ve 20. století . Geniální bylo především pojetí, které vynechávalo pohled levice x pravice, ale soustředilo se především na porušování lidských práv – věznění, mučení, vraždy, které by mělo být tabu pro jakýkoliv směr nebo uskupení.

Přivezli jsme si také gastro zážitky. Výborné dezerty jsme měli v Cafe Colonial a další den naprosto monstrózní večeři v Cafe Berlin – ano vliv německých imigrantů je poměrně postřehnutelný . Obojí je v centru a lze jen doporučit. Musíte ochutnat Pique Maccho – hranolky se směsí hovězího masa, párku, oliv, vejce, papriky atd. Nezní to, ale je to dobré. Tu porci v Cafe Berlin jsem prostě nesnědl (a já jídlo, co mi chutná, nikdy na talíři nenechávám) a cestou do hotelu jsem myslel, že se pobliju, jaká to byla porce. Také si na Cerro San Cristobal dejte Rico Motto con Huesillo. Je to příšerně sladké, ale musíte to zkusit. Na druhou stranu nikdy nekupujte sušenky s exotickými náplně typu kokos nebo mango, takové věci oni prostě moc neumí. Infrastruktura ve městě je výborná. Taxi jsme nikdy nepoužili a vystačili si všude s veřejnou dopravou. Metro je radost používat, je rozšířené a čisté ale ve špičce se do vagónu nedostanete . Hodně to bodne, protože jde o poměrně drahé město, takže s městskou alespoň něco ušetříte.

Sečteno, podtrženo je to příjemné město, ale mým jihoamerickým favoritem (na návštěvu) nadále zůstává Buenos Aires a za ní Lima.

LAN LA 150, SCL 07:35 – 9:40 CJC, Airbus 319-100, doba letu 2:05

Původně jsme na sever Chile neměli vůbec letět, ale jet busem. Pár dní před odjezdem se ale na chilské verzi internetu LANu objevila poměrně dobrá cena na zpáteční letenku do Calamy za 127 USD total osoba. Letenky jsme koupili samozřejmě se záměrem, že zpáteční let absolvovat nebudeme, protože jednosměrná letenka byla dvakrát dražší. What a smart pricing strategy . Díky tomu jsme také získali jeden den navíc, který bychom jinak strávili během nekonečné jízdy autobusem na sever. Ten jsme pak využili na návštěvu Cajon del Maipo. Docela okay procházka a námět na denní trip, ale kdo jede v Chile dál do hor, tak ztráta času.

Byl to rychlý domácí let. Takže není až tak moc o čem psát. Letiště v Santiago de Chile funguje dobře. Je to střední velikost, ale je „kompaktní“ takže vzdálenosti sou okay. Čistota je na velmi vysoké úrovni. Dostupnost z centra je dobrá ale jen busem, taxi, autem. Po kolejích to nejde. Když jsme přišli na check-in, tak u přepážek bag drop-off bylo volno. Personál LANu ještě před přepážkou promptně zabalil mojí krosnu do plastového pytle a uzavřel, aby nebyla při přepravě poškozená. Tohle jsou momenty, které dělají LAN LANem. Oni nemají skvělé IFE ani skvělý catering, ale po několika zkušenostech s nimi musím říct, že basic servis jako odbavení, on-time performance, čistota letadel, disciplinovanost a ochota personálu mají pošéfované naprosto skvěle. A to jsou věci, které v Jižní Americe a občas i jinde na světě nejsou tak samozřejmé, takže chápu, proč jsou v mnoha zemích LA preferovaný dopravce.

Odbavení okamžité, bezpečnostní kontrola opět velmi efektivní a rychlá. Ani se nezdá, že jste v Jižní Americe. Pak už jsme čekali v gatu na nástup do letadla. Při východu Slunce, začaly přistávat první mezikontinentální linky z USA. Domácí část letiště byla výhradně o společnostech LAN s SkyAirlines, které se svými novými A320 budí mnohem větší důvěru než s B737-200. Ačkoliv se ale profilují jako LCC, na jejich cenách to moc vidět není. Při nástupu do letadla jsme zjistili, že z našeho A320-200 se stal A319-100 a naše původně rezervovaná sedadla několik málo řad od konce jsou v poslední řadě, kde chybí okno a člověk zírá do stěny. Měli jsme ale štěstí, drobně jsme zaprotestovali a letušky nám našly dvě volná místa u okna vpředu. Když to viděl náš nový soused, tak se přestěhoval na trojsedačku před námi, kde seděl jen jeden člověk u okna. Z původního šíleného seatingu jsme tak vyvázli hodně dobře.

Push back pak již za světla a taxi na druhou stranu letiště. Start za dalším A320 family SkyAirlines jižním směrem a následně otočka o 180 stupňů. Po pár minutách tak následoval hezký výhled na SCL. Po nastoupání se pod námi dost honila oblačnost a až do oblasti v širším okolí Calamy, byla kvalita window IFE proměnlivá. Fajn ale byl krátký seriál, který promítaly (myslím jeden díl How I Met Your Mother). Myslím, že jsme měli k dispozici i LAN sluchátka. Na dvouhodinový let super. Catering byl standardní krabičky se sušenkami, arašídy apod. K tomu bar servis – čaj, káva, džus. Za cenu, kterou jsme zaplatili, více než adekvátní, ale horší je to, když tohle člověk dostane na segmentu zpáteční letenky, za kterou zaplatil třeba 11 000 CZK, což je v Argentině, Chile částka, která je u domestic letenky dost obvyklá.

Po dvou hodinách poklidného letu jsme začali sestupovat na letiště Calama – El Loa, které je v nadmořské výšce téměř 2 300 metrů. Sestup oblačností nejdřív trochu divoký, ale brzy se to zklidnilo. Touchdown načas a vzhledem k velikosti letiště, jsme za chvíli vycházeli po schůdcích a směřovali do odbavovací haly, ve které se opravdu nedá zabloudit. Je tam pár dveří. Jedny vedou zpět na plochu, další do odletové části, další na jediný záchod a další ven do veřejné haly. Provoz dle monitorů se skládal jen z letů Santiaga. Ale odlety byly naplánovány snad každou hodinu, takže shuttle style.

Změna prostředí samozřejmě šílená. Z vlhkého a spíše studeného Santiaga jsme se ocitli v naprosto vyprahlé pouštní scenérii s velkými výkyvy teplot den/noc. Hned z letiště jsme nastoupili do dodávky a nabrali směr San Pedro de Atacama, které ale bohužel nebylo tak suché po celou dobu našeho krátkého pobytu.

Doufám, že se další část líbila. Teď to bude až do Cusca po zemi, ale oblast Altiplano by byl hřích přeletět. Segment Uyuni - La Paz s Amaszonas pravděpodobně se Saab 2000 by byl zajímavý, ale nakonec jsme jeli autobusem .

¡Muy bien, tío! ¡Genial!

Gracias amigo

San Pedro de Atacama

Po příletu na sever Chile jsme okamžitě přejeli do pouštního San Pedro de Atacama. Bylo zajímavé, jak místní prostředí začalo ještě za jízdy z člověka postupně vysávat vlhkost. Po tříhodinové jízdě jsme s vyschlým obličejem a rukama konečně dorazili na místo, které nás po pravdě už od začátku moc neoslovilo. San Pedro je takové to malé město postavené především proto, aby se tu turisté najedli, vyspali a koupili túru. Je to ten typ místa, u kterého víte, že tady bude nuda ještě než vystoupíte z autobusu.

Ceny služeb jsou samozřejmě vyšponované a pohybují se cca na úrovni Santiaga de Chile. Kdybyste ale za 75 USD/noc čekali malý pěkně zařízený apartmán s uklízecí službou, tak budete hodně zklamáni. My jsme u našeho ubytování věděli, že je v rámci nabídky spíše levnější, protože je mimo centrum. Pokoj byl ale na internetu vyfocen dost šikovně, takže jsme až na místě zjistili, že jsem objednal mini chatku ve tvaru iglu v kempu, za což jsem samozřejmě od přítelkyně sklidil thumps up . Krásně svítilo Slunce, tak jsme šli cheknout bazén, který na fotkách vypadal jako super featura, kde budem moci strávit nějakou chvilku relaxem před třídenní túrou. U bazénu samotného jsme ale samozřejmě zjistili, že se jedná o polovypuštěnou louži s faunou a flórou v křiklavě zelené vodě . Moje doporučení pro San Pedro je jasné. Přijet, pokochat se údolím Valle de la Luna, najíst se a okamžitě vyrazit na túru.

Valle de la Luna je přírodní momument u San Pedra, který bere dech. Je to pouštní amfiteátr, ze kterého máte krásný výhled na okolní údolí a sopky. Díky tomuhle místu nebyla návštěva San Pedra úplný provar, nicméně náš den ve Valle de la Luna taky neproběhl úplně bez komplikací. Nejdříve jsme si ráno půjčili kola a vyrazili do Valle de la Muerte. To je takový slabší odvar Luny, kam jsme pak měli pokračovat. Nicméně to bych při zkoumání, zda je ten bílý povlak na hornině opravdu sůl, nesměl zabořit nohu až po kotník do nenápadného nechutného bahna a jen díky malé dávce štěstí, které jsme ten den jinak spíše postrádali, jsem tam neskončil po pás. Dle počtu stop hlubokých cca 10-15 cm jsem si zpětně uvědomil, že asi nejsem první, komu se to stalo, a pěkný debil, že mi to nedošlo předtím . Jelikož hmota začínala na mé noze poměrně rychle tuhnout a já nechtěl den strávit s keramickou botou, tak jsme na kolech jeli zpátky do hotelu.

Do Valle de la Luna jsme tedy vyrazili se zpožděním až po obědě. To už ale nebylo pouze zataženo, ale začínalo to vypadat, že na poušti Atacama bude během naší návštěvy opravdu pršet. Zmokli jsme zhruba v místech cedule Valle de la Luna Parque Nacional, což bylo poměrně silný kafe na místo, o kterém prospekty prohlašují – cituji: „...že zde nikdy v moderní době nebyly zaznamenány srážky“ a místní o tom často mluví jako o místě „kde nikdy neprší“ . My jsme tedy počkali, než přestane lejt a na kolech jsme za jemného poprchávání pokračovali dále do údolí. Údolí jsme projeli tam a zpátky a do San Pedra dorazili zmoklí, unavení, hladoví a špinaví (jelikož tu nikdy neprší tak 90% kol postrádá blatníky). Do města jsme tedy sjižděli s krásným pruhem bláta až na zádech. To místo bylo ale opravdu krásné, takže i přes nepřízeň počasí super.

San Pedro se vzhledem k dešti a nezpevněným cestám mezitím změnilo v jednu velkou arénu bláta. Během naší ten den hodně zasloužené večeře postupně vypadla v ulici elektřina. Vzhledem k tomu, že jsme byli už dost unavení a ne zrovna bystří, tak nám moc nedocházelo že naše túra je v ohrožení a že ta elektrika nevypadla asi jenom v této ulici . Když jsme se probojovávali neprohlédnutelnou tmou a blátem zpátky na pokoj na okraji města, jsme si říkali, že je fajn, že odsud už zítra odjiždíme. Samozřejmě, že naše túra byla již tou dobou zrušena, jen nám to nikdo nedal vědět . V San Pedru de Atacama jsme tak museli zůstat ještě o jeden den navíc, což nám pak z itineráře smázlo jeden den v La Paz. Navíc jsme se museli přestěhovat do jiného ubytování a na další noc skončili v pokoji hostelového typu za 60 USD/noc – no neberte to. A to kvůli vytrvalému dešti, který se tu prý v tento měsíc a v tomto rozsahu nekonal zhruba 30 let .

Enjoy.

Túra San Pedro – Uyuni

Další den jsme konečně vyrazili na túru do Bolívie. Měli jsme upravený itinerář, protože hranice na původní trase Bolívie kvůli sněhu zavřela. Výhoda jiné trasy byla, že jsme se vyhnuli šíleně rychlému výjezdu do cca 4 000 m.n.m., který člověka potká mezi San Pedrem a bolivijskou hranicí během standardní trasy. Pro túru jsme po pečlivém pročítání referencí vybrali agenturu Estrella del Sur, pro kterou měli předešlí zákazníci jen slova chváli. Protože jsme byli drobně znepokojeni zprávami o nočním chlastání řidičů jeepů, tak jsme se nechtěli svěřit do rukou nespolehlivé agentury. Estrella nás ale stejně dala do auta nějakému externistovi Jesusovi, který pro ni jezdil jen výjiměčně. Samozřejmě, že poslední den túry jsme ho našli, jak ještě trochu pod obraz spí v autě, zatímco ostatní auta už postupně vyrážela za východem Slunce na Incahuasi Island. Ten jsme pak ale díky trochu rychlejší jízdě taky stihli.

V jeepu nás bylo šest. Byli jsme výhradně evropská posádka (Česko, Rakousko, Švýcarsko, Nizozemsko, Francie) a naštěstí jsme si navzájem dost sedli, takže i jízda samotná byla fajn. Rozdíl mezi Chile a Bolívií byl vidět hned na hranici. Zatímco na chilské straně jsme stáli téměř hodinu frontu kvůli dost zdlouhavým kontrolám Bolivijců, co mířili do Chile, na bolivijské straně se vstupní razítka dávala, jak na běžícím pásu. Pamatuju si, že imigrační uředník se na mne ani nepodíval, vrazil do pasu razítko a vyřešeno.Nedostali jsme vstupní kartu, za což jsme pak při odjezdu málem zaplatili pokutu, ale naštěstí oficír na výstupu byl podobně benevolentní jako při vstupu do Bolívie. Menší vadou na kráse bylo, že jsme vzhledem ke změně trasy neviděli lagunu Verde a k laguně Colorado jsme dorazili až těsně před západem Slunce, kdy jí sluneční svit stačil probarvit už pouze jenom do fialova.

Za tři dny jsme projeli spoustu krásných místa. Pro mne to celé byl určitě jeden z highlights celé cesty. První den byl o lagunách, plameňácích a sopkách. Druhý den pak různé kamenné útvary, menší údolí a llamy. Třetí den pak Salar de Uyuni, což je naprosto jedinečné místo. Při cestě do Argentiny jsme navštívili i argentinské solné pláně, ale ty jsou opravdu slabým odvarem těch bolivijských. Po krásném východu Slunce jsme se společně s ostatními spolucestujícími hodně pobavili při focení fotek, kde se ztrácí horizont. Když jsme přijeli na druhý konec plání u Uyuni, tak jsme se zastavili na místě u naprosto šíleně looserovského muzea, kde většina lidi zastavuje spíše na záchod. Je tam ale i ostrůvek s vlajkami mateřských zemí návštěvníků. Hodně nás potěšilo, že česká vlajka samozřejmě nechyběla, zatímco třeba naše spolucestující z Rakouska nebo Nizozemska ji tam hledali marně (což samozřejmě neznamená, že by tam nikdy žádný Rakušan nebo Holanďan nebyl).

Odpoledne už byl zase fajn i Jesus, který si očividně dopoledne prošel fázemi lehké opilosti a střízlivění. Vše jsme to zakončili na hřbitově vlaků. Dostal jsem na to předtím osobně dobrou referenci, ale samotnému mi to tak skvělé teda nepřišlo. Přeci jenom bych ten čas strávil radši na Salar, což je jedinečné místo, než prolejzáním starého železa uprostřed skládky. V Uyuni jsme se pak všichni rozloučili navzájem i s Jesusem, který vzhledem ke svému chlastáni bohužel odešel bez téměř jakéhokoliv spropitného. Spolucestujícím jsme záviděli jejich tempo cestování, protože se přesouvali o dost pomaleji než my, a někteří končili s cestou kolem světa až teď na podzim.

Zvláštní bylo, že jsme se teď nacházeli v zapadlém městě v jižní Bolívii, ale potkali jsme tu nejvíc Čechů z celé cesty. Jedny na trhu, kteří měli podobný itinerář, ale jen v opačném směru a pak ještě nějakou partičku na večeři. Večer nás pak už čekala divoká 12 hodinová jízda busem do La Paz. Na jejím konci jsme se le zase vrátili do civilizace a navíc do sympatického a osobitého města, ale o tom pak příště.

Enjoy.

Doufám, že se stále líbí?

Rozhodně!

Výborné!

Vynikající. Salar de Uyuni je jedno z nejhezčích míst, které jsem v životě viděl, má neskutečnou atmosféru.

...trocha víkendového čtení

Nuestra Senora de La Paz

Po poměrně drahém Chile a Bohem zapomenuté jižní Bolívii byl La Paz dlouho čekávanou změnou. A taky poměrně hodně zaslouženou, neboť jsme sem dorazili brzy ráno po téměř 12 hodinové cestě autobusem z Uyuni, která přímo navazovala na samotnou túru. První část jízdy byla poměrně divoká, protože vedla po nezpevněné silnici. Hned po rozjezdu v Uyuni jsem pochopil, proč nám průvodčí rozdávala večeři hned u nástupu a doporučovala ji sníst ještě před odjezdem. Špagety, které lidem zůstali na stolcích, začaly po rozjezdu v autobuse nadskakovat různými směry a do různých výšek společně s pasažéry. Tuhle jízdu doporučuju jen lidem, kteří dopravní prostředky snášejí bez problémů, protože tyhle „turbulence“ slabší povahy nerozdýchají ani s kilem kinedrilu. Druhá část jízdy už šla. Obavy ze zimy v autobuse, o které jsme četli, v recenzích se nepotvrdily. Druhá část jízdy vedla po normální komunikaci a vzhledem k tomu, že už bylo nad ránem, tak jsem i já dokázal usnout.

Nevýhodu jinak dech beroucího umístění La Pazu v kaňonu jsme poznali hned po výstupu z autobusu, když jsme si spletli směr chůze k našemu hotelu a šli opačným směrem dolu. Sice jsme zkusili jít opačným směrem zpátky, ale víceméně jsme po chvilce stopli první tágo, které jelo kolem. Hotel nebyl úplně nejlepší výběr. Bydleli jsme v Bolivian Passport přímo u autobusového nádraží. Ocenil bych easy-going personál, pro který nebylo nic problém, a krásné výhledy z pokoje. Jinak byl ale ten hotel hodně jetý. Prakticky všechno, co šlo, bylo nějakým způsobem ošuntělé, polámané atd. Nejhorší byla asi ranní zima na pokoji, ale co po túře San Pedro – Uyuni to byl luxus.

Město samotné je neopakovatelné. Jeho poloha je opravdu šílená. Město leží cca ve výšce 3 600 m.n.m., ale předměstí El Alto, kde je umístěno také mezinárodní letiště je až 4 200 m.n.m. Prakticky většina ulic dřív nebo později nabídne více či méně super výhledy na město. Historické centrum není z největších a rozhodně neočekávejte načančané budovy. La Paz je asi jediné jihoamerické město, kde jsem byl a jehož katedrála je z některých stran obehnána elektrickými dráty a jsou v ní umístěné obchody. Nicméně zastaralé mini-autobusy projíždějící ulicemi, všude přítomné ženy v tradičním úboru, rušná náměstí, restaurace (která nabízí doslova kopy skvělých jídel) vytváří super atmosféru. Na začátku jsem psal, že na mne hodně zapůsobila Lima, ale nějak jsem dokázal zapomenout na skvělé dny v La Paz, takže tímto pasuji právě La Paz na moji jihoamerickou volbu číslo dva (po Buenos Aires).

Vzhledem k tomu, že je La Paz dost fotogenické, tak už focení můžete zařadit na seznam aktivit. Já začínal fotit vlastně hned po probuzení a otevření okna. Doporučuji si nechat také prostor na gastronomii. Stánky s čerstvě vymačkaným džusem všude po centru jsou už jen třešničkou na dortu. Muzea bych asi vynechal. Sice jsme jedno muzeum navštívili, ale vzhledem k tomu, že komentáře budou na 90 % e ve španělštině, tak zvažte, zda z toho něco budete mít. Naopak bych to zkusil cílit na nějaký festival. My jsme těsně minuli nějaké místní slavnosti, což by mohla být špice. Bohužel nemůžu doporučit věci v okolí, na které nám nezbyl čas, ale samozřejmě světoznámá je jízda na kole po Camino de la Muerte, což je pro odvážné. Menší město Coroico, kam míří nová cesta stejně jako Camino de la Muerte, by taky mohlo stát za to.

Chtěl bych taky pochválit La Paz a jeho obyvatele za jejich nezkažený přístup k turistům. V rámci cesty ze Santiaga do Limy byl právě La Paz v tomto ohledu hodně oddychový. Téměř zde neexistovali dotírající bezdomovci, žebráci nebo prodejci. To neznamená, že by chudoba na ulicích nebyla vidět, to bohužel spíš naopak, ale všichni tak nějak respektovali dobré mravy a naše soukromí. Paradoxem bylo, že vzhledem k cenové hladině bolívijského boliviano vůči naší koruně a celkově šíleně nízkým nákladům na cestování jsme právě tady měli nutkání vybraným potřebným přispívat. Celkově bych se rád do Bolívie ještě jednou vrátil a procestoval ji pořádně. A nejlépe ještě předtím, než tam nastane boom cestovního ruchu, protože dle mého názoru má ta země do budoucna velký potenciál a je v rámci latinské Ameriky „best-kept secret“.

Arequipa – la Ciudad Blanca

Tímto se dostáváme již do třetího jihoamerického státu naší cesty - Peru. Přejezd z La Paz byl trochu krkolomný se dvěma přestupy v bolivijské Copacabaně a peruánském Punu. Navíc kvalita autobusů pokulhávala i přesto, že jsme měli jízdenky ve třídě cama. Cca tříhodinovou jízdu do Copacabany jsme absolvovali v menším místním autobuse s minimálním rozestupem sedadel. Další úsek do Puna byl relativně dobrý s odpovídajícími sedadly (1 plus 2) s pořádným rozestupem. Bohužel na posledním a nejdelším úseku Puno – Arequipa jsme vyfasovali naprosto špinavý autobus, kde se třída cama nějak proměnila do uspořádání 2 plus 2. Navíc s námi cestovali otravní spolucestující, kteří si ve dvě v noci neváhali pouštět nahlas v celé kabině nějaké peruánské halekání (rozuměj hudbu).

Do Arequipy jsme tak dorazili po cca 15 hodinovém utrpení v autobuse. Po páté ráno jsme neváhali a vzali si taxíka rovnou do našeho bed & breakfast Hostal Mirasol, kde nám naštěstí s úsměvem a bez příplatku dali náš pokoj k dispozici ještě to ráno, takže jsme se mohli trochu dospat. Toto B&B nemůžu jinak než doporučit. Za 30 USD noc a pokoj to bylo v rámci ubytování nejlepší value for money celé cesty a poměrem výkon/cena by bylo dobré i v jihovýchodní Asii natož v LA. Vše tam bylo čisté, příjemně zařízené – prostě dobře vedený podnik. Hned při odchodu z hotelu nás praštil do očí vulkán El Misti, který dominuje okolí Arequipy a tyčí se přímo nad městem. V jednu chvíli jsem na střeše budovy sledoval přiblížení letadla na místní letiště, které lemovalo úpatí této hory a okamžitě mne zamrzelo, že takový let není součástí naší cesty.

Arequipa samotná je druhé největší město Peru s nádherným centrem a naprosto úžasným centrálním náměstím, které je lemováno bílými koloniálními stavbami. Katedrála samotná byla bohužel zavřená a dalo se do ní dostat pouze v případě zakoupení lístků do muzea. Ve městě jako takovém je to určitě o poflakování se kolem hlavního náměstí, kde je příjemná atmosféra. Pak bych doporučil navštívit historický klášter Monasterio de Santa Catalina. Jedná se o rozsáhlý a zachovalý komplex historického kláštera, kde se můžete klidně půl dne procházet barevnými uličkami a představovat si, jak zhruba vypadal zdejší život. Je zde také muzeum, ve kterém je umístěna mumie Juanita – mumie cca 15 leté oběti inckým bohům. Centrum města je poměrně živé se spoustou obchodů a restaurací. V poledne není těžké najít dobré místo se super menu až o čtyřech chodech. Večer už bylo těžší najít něco, co by odpovídalo našemu stylu a budgetu. Většina restaurací byla buď levnými fast foody nebo poměrně dost drahými restauracemi, kde samotný hlavní chod vyšel cca na čtyři kila.

Návštěvu města jako takového bych viděl, pokud není nějaký festival, tak na dva dny. My jsme se zde zastavili především kvůli návštěvě Colca Canyon, který je několik málo hodin jízdy odsud. Bohužel na místě jsme zjistili, že návštěva bez využití služeb jedné z cestovek by byla neúměrně finančně náročná a trochu riziková. De facto si člověk musí pronajmout na celý den 4-wheel a vyrazit s ním na cestu, jejíž vybrané úseky vyžadují opravdu dobré řidičské schopnosti. Jeden den jsme tak na cestu do Colca Canyonu vyrazili formou túry s odjezdem v půl čtvrté ráno. Celé to bylo hodně náročné a na samotný Colca Canyon ani tak ten den moc času nezbylo. Pokud tam tedy pojedete, jeďte alespoň na dva dny. My to bohužel do našeho už tak narvaného itineráře dostat nedokázaly.

Samotný Colca Canyon je asi druhým nejhlubším kaňonem na světě, který svou hloubkou téměř dvojnásobně překonává Grand Canyon. Vstupní branou do něj je malé a ospalé městečko Chivay, kam se dostanete nedříve po urputném stoupání do téměř 5 000 m.n.m. a následně trochu strašidelnému sjezdu dolu do kaňonu. Všechny túry jsou koncipované relativně stejně pravděpodobně i z trochu prozaických důvodů. Nezdá se mi, že by cesta kolem kaňonu na vyhlášené místo Cruz del Condor umožňovalo bezproblémový obousměrný provoz transportérů. Cruz del Condor je vyhlídka, kde není nouze o to spatřit a nafotit kondory, nicméně vzhledem k množství naakumulovaných lidí se mi osobně více zamlouvaly ostatní zastávky.

Celkově byly dny strávené v Arequipě a Colca Canyonu fajn. Pokud se to někomu bude hodit do itineráře, tak můžu jenom doporučit. Pomalu se zase začínáme znovu blížit k letecké části reportu. Nicméně následovat bude ještě Cuzco a Macchu Picchu.

Cuzco a Macchu Picchu

Cuzco a především Macchu Picchu bylo asi nejočekávanějším místem naší cesty. Macchu Picchu je relativně hodě známé místo, které denně navštěvuje až 2 500 lidí a které na člověka kouká z mnoha katalogů, cestopisů apod., proto jsem během cesty do „Ztraceného města“ přemýšlel, zda všechny ty útrapy s vyřizováním jízdenek a vstupenek a všechny ty nemalé peníze za tuto návštěvu stojí. Ano, opravdu to za to stojí. Pro mne osobně je to jedno z míst, které můžete na obrázku vidět tisíckrát, pak ho můžete projít skrz na skrz, ale na konci dne se stejně nebudete moct na tu scenérii vynadívat, protože víte, že už zítra se Vám po něm bude stýskat. Takže ano i přes všechny komplikace a drahotu spojenou s návštěvou tohohle místa, musím jednoznačně doporučit.

Do Cuzca není ani v nejmenším problém se dostat. My jeli z Arequipy autobusem v cama class se společností Oltursa. Vše až na neorganizovanost odbavení, bylo špičkové. Cama class měla na nádraží vlastní dedikovanou čekárnu s nápoji. Nástup do spodní části autobusu, kde byla křesla v uspořádání 2 plus 1 s velmi šlechetným rozestupem, byl na čas. Vše bylo čisté. Po odjezdu následovalo safety video . Dostali jsme dobrou horkou večeři. Wi-fi bylo funkční po většinu cesty, takže jsem si při jízdě peruánskou krajinu vesele chatoval se sestrou v Austrálii. Styl jízdy klidný, plynulý. Ráno jsme tak poměrně dost odpočinutí chytili taxi přímo do hotelu a odsud pak rovnou objevovat město.

Cuzco samotné je prima město, nicméně ty nejhezčí věci bych hledal spíše v jeho okolí. Centrum města je živé od rána až do noci. Není tam problém ne až tak moc daleko od sebe najít McDonnalds a místní tradiční trh plný místního pečiva, sýrů, masa, ovoce a už uvařených hotovek. Vyzkoušeli jsme, přiznám se, oboje . Po centru je také rozeseta spousta laviček. Nejlepší je se na jedné z nich rozvalit a jen tak pozorovat ruch kolem. Ne ale přímo na Plaza de Armas, tak uvidíte akorát turisty a agresivní prodejce. Co se týče náměstí Plaza de Armas a žebráků/prodejců, tak jejich drzost opravdu nezná mezí. Taky bych tu ocenil, kdyby byla ve větší míře zpřístupněna hlavní katedrála než na pár hodin denně.

Z mini výletů po městě jsme zvolili výšlap na Cristo Blanco. Museli jsme zdolat asi milión schodů, takže opravdu nebylo příjemné cca v jedné třetině cesty zjistit, že foťák zůstal na pokoji v hotelu. Nakonec jsme se pro něj vrátili a schody pak šlapali znovu. Bylo to docela dobré kardio cvičení. Občas jsme měli tendence se obrátit, když proti nám v opačném směru běželi velcí psi, ale naštěstí jako všude v téhle části světa jsou čoklové dost apatičtí. Dál už jsme se jen tak křížem krážem poflakovali po městě, na které jsme měli díky zpoždění vlaku na cestě z Macchu Picchu téměř o den méně. Bohužel na cestě zpátky z Aquas Calientes se naše cesta zpět do Ollantayatmba protáhla z plánované hodiny čtyřicet minut na plných pět hodin, takže jsme zpět do Cuzca dorazili s pořádným zpožděním.

Průměrná rychlost našeho vlaku kvůli poruše a prostojům na cestě zpět dosáhla úctyhodných deseti kilometrů za hodinu. Služby ze strany soukromé společnosti PeruRail, která si za jednosměrný 50 km úsek nechá zaplatit min. 60 USD, byly naprosto tristní. Jednalo se o první ranní spoj, tudíž společnost měla ty nejlepší podmínky mašinu přes noc před odjezdem opravit. I přesto bylo jasné, že je něco v nepořádku hned po výjezdu ze stanice. Personál do poslední chvíle zapíral jakékoliv problémy a s cestujícími začal jednat napřímo až když první lidé zmeškaly své odlety z Cuzca. Po vzoru společností typu Ryanair nebylo po celou dobu k dispozici žádné občerstvení ani pití. Na druhou stranu jsme ale byli schopni tenhle zážitek v Cuzcu reklamovat a PeruRail nám za tuto jízdu vrátilo peníze v plné výši.

Za MP samotné budou nejlépe mluvit fotky, tak snad už jen pár praktických rad pro jeho návštěvu:

1, Dejte si načas a věnujte Macchu Picchu celý den od rána do večera. Den předtím a den potom přenocujte v Aquas Calientes. Nejenomže budete mít spoustu času na MP, ale také budete moci jet pozdně večerním vlakem do AC a brzkým ranním vlakem zpět -> tato kombinace je nejlevnější, protože tím jdete proti obvyklému itineráři většiny návštěvníků.

2, Do Aquas Calientes jeďte vlakem PeruRail z Ollantaytambo a dále do Cuzca si vemte collectivo. Pokud to nakombinujete s itinerářem z bodu jedna, tak můžete na jedné zpáteční jízdence ušetřit až 100 USD.

3, Lístky na MP si zajistěte včas, především pokud chcete návštěvu kombinovat s výstupem na Huayna Picchu (omezeno na 400 lidí denně). A bacha Huayna Picchu a Wayana Picchu je jedno a to samé. Pozornost ale věnujte i zajištění jízdenek na vlak, to je minimálně stejně důležité.

4, Dejte bacha, zda máte v ruce pouze fakturu o zaplacení nebo opravdu vstupní lístek na MP. Ke vstupu potřebujete vstupenku (myslím s čárovým kódem), a že by Vás ji personál u vstupní brány vzhledem k množství lidí nechal vytisknout, dost pochybuju. Pravděpodobně byste museli zpět do hotelu nebo do nejbližšího e-cafe a pak zpět.

5, Lístky na bus (pokud nejdete pěšky) z AC na MP si kupte hned po vašem příjezdu vlakem. Ráno tam bude na nástupišti relativně chaos a fronty, takže je lepší je mít už s sebou, abyste se ráno nezdržovali. Jinak doporučuju nahoru vyjet busem a v podvečer pak sejít dolu pěšky, ale dejte bacha, ať vás nezastihne tma. Ideálně si na cestu dolu dejte tak 90 minut.

6, Chcete být ráno v prvním autobuse směřujícím na MP? Tak běžte do nějaké hospody, a až budou ráno zavírat, tak běžte rovnou do fronty na odjezd. My vstávali ve 4:20, na nástupišti byly ve 4:50, ale i tak jsme odjížděli asi až osmým autobusem.

7, V celém areálu MP nejsou až na vstupní bránu žádné toalety nebo koše. Vezměte si s sebou svačinu a hlavně dostatek pití.

8, Výstup na Huyana Picchu je super, ale rozhodně to není pro lidi, co mají strach z výšky (a to do určité míry platí pro celé MP). Především na vrcholu víceméně lezete po šutrech, v lepším případě do metrových schodech.

Enjoy.