Fórum Airways.cz

Málo platné, máš to skvělé kamaráde.

jo jo, super. díky!

Beechcraftem do Vancouveru

Po večerním protrhání oblačnosti se bohužel ráno zase zatáhlo nízkými šedivými mraky a slabým mrholením, ale holt není každý den posvícení. I když mi let do Vancouveru letěl až po 11. hod., vypravil jsem se na letiště, které je od města asi 30 km na sever, už po sedmé hodině ranní. Ve Victorii totiž asi vládne taxi mafie nebo se, mnohem pravděpodobněji, prostě nepředpokládá, že by někdo jezdil na letiště MHD. Přímý autobus neexistuje, do centra jezdí pouze nějaký mikrobus za 25 CAD.

Já jsem ale řekl NE, zjistil si, že s přestupem kdesi u dálniční křižovatky uprostřed ničeho na jinou linku příměstského autobusu, se na letiště taky dostanu a odvážně se vydal na cestu pěkným double-deckerem. Vždyť říkám, britský vliv je zde patrný na každém kroku
Kdo cestu nezná, musí se zeptat řidiče, zastávky se nehlásí a vizuálně není možné rozpoznat, kterou se má vystoupit pro přestup na jiný bus na letiště. Ten pak jezdí jen jednou za půl hodiny, ale když má člověk dostatek času, tak se to dá.
YYJ-YVR
Pacific Coastal Airlines, BEH 1900C
LF 100%

Letiště Victoria YYJ má malý a útulný terminál, který z dálky skoro ani není vidět. Je jednopatrový, schovaný za stromy. Protože Beechcraft je malé letadlo, ani jsem nezkoušel svůj batoh brát na palubu a rovnou šel na chcek-in (společnost Pacific Coastal navíc ani neumožňuje OLCI). Dost překvapilo, že mě sice na přepážce odbavili, dali baggage tag a všechny náležitosti, ale se slovy, že baggage system na letišti nefunguje už víc než dva roky a nikdo není schopný ho opravit, jsem si zavazadlo musel sám odnést bagážníkům k okénku na konci terminálu. Je fakt, že "až na konec" terminálu to bylo asi dvacet kroků, takže žádná tragédie. Jinak je letiště takové malé, ale docela milé, potřebám stačí tak akorát. V prostoru pro cestující je i docela dost stravovacích možností, wi-fi zdarma.
Provoz ve Victorii je docela slabý, většina letů míří do Vancouveru nebo do okolních měst v Britské Kolumbii, něco málo pak letí dál do Kanady, párkrát denně Alaska do Seattlu, pár charterů týdně do Mexika a jinak nic, takže security zabrala pár minut a já si mohl hodinku a půl odpočinout v docela pohodlném odletovém atriu, odkud se odbavují všechny turbovrtulové lety, kterých je naprostá většina. Směsice cestujících opravdu zajímavá od Kanaďanů, přes Asiaty a skupinu německých důchodců až po jednoho spottera z Čech Vesměs všichni mířili přes Seattle nebo Vancouver dál do Kanady a do světa. Pro P2P lety do Vancouveru se spíš využívají Beaveři z centra Victorie.
Pacific Coastal Airlines je malá aerolinka z Vancouveru provozující lety jen po Britské Kolumbii, hodinku a půl před mým letem odlétal do YVR jiný a letěl ho Saab 340, což mě hodně znervóznělo, ten si můžou strčit za klobouk, toho už mám, já chci Beechcrafta! Jako na trní jsem pozoroval šedivo venku a kdy z nebe vypadne nějaké letadlo. Dášena Air Canady, fajn, pěkný, co dál… Dál skoro hodinu nic a pak se konečně na RWY objevilo tak ošklivé letadlo, až je krásné. Beechcraft 1900C se svým charakteristickým předním kolečkem umístěným téměř mimo trup Mimochodem, někdo tady nebo u kolegů na planes, už nevím kde, psal, že člověk pozná, že je hodně daleko od domova právě tehdy, když okolo sebe vidí turbopropy a regional jety aerolinek, od kterých běžně u sebe doma vídá jen velká widebodies. A je to tak, když jsem se tak koukal na tu Dášenku Air Canady, najednou mě přepadl závan světáctví a vůně dálek
Boarding začal spořádaně a s předstihem. Přiznávám, že jsem se zachoval jako banda cestujících při nástupu do Ryanairu před zavedením seatingu, ale to proto, že jsem si chtěl Beechcrafta pěkně vyfotit bez toho, aby mi ostatní překáželi.
Interiér hodně připomíná Swearingen Metroliner a dá se popsat dvěma slovy: málo prostoru. A to každým směrem. Člověk se v chodbičce nenarovná, pokud neměří 150 cm, nohy natáhnout je taky nemožné, sedačky jsou úzké a let je celkově dost nepohodlný, ale je to krásné malé letadlo, takže i přesto jsem nelitoval a šel bych do toho klidně znovu.
Samotný let do Vancouveru ani snad nemá cenu popisovat. Za prvé bylo vidět akorát toto:
A za druhé let netrval ani 25 minut. Trochu to v šeredném počasí házelo, ale nic, na co bych nebyl zvyklý. Lety malých vnitrostátních aerolinek využívají v YVR jižní terminál, malinká dřevěná bouda, kde kromě přepážek, jednoho bufetu a pár sedaček nic není, ale potřebám asi vyhovuje. Na jižní terminál jezdí pouze shuttle na hlavní YVR, cca jednou za půl hodiny, podle příletů. Při čekání jsem narazil na poměrně exotickou aerolinku, škoda, že to nebyla zrovna 737-200:
Měl jsem v plánu spotting na YVR, objevuje se tam spoustu pro Evropana exotických aerolinek i typů, ale protože počasí se stále zhoršovalo, jen jsem proběhl interiér hlavního terminálu, udělal pár fotek a vydal se automatickým metrem do centra.
Po zkultivování se na hotelu přímo v centru jsem se i za přetrvávajícího mrholení rozhodl, že si trochu Vancouver prohlédnu. Když už jsem tam, byla by to škoda. Downtown mě příliš neoslovil, domy vypadají trochu ošuntěle a architektonicky nic moc, na druhou stranu se mi líbil život na ulicích, v každém domě je spousta malých obchodů. A hlavně restaurace z celého světa, v tomhle ohledu si ve Vancouveru vybere opravdu každý.
Když mi déšť začal vadit, naskočil jsem do prvního trolejbusu s tajemným označením konečné „UBC“, aspoň to prozkoumám. Po hodině a čtvrt jízdy přes celý Vancouver jsem konečně u UBC vystoupil. Taky mě mohlo napadnout, že se jedná o University of British Columbia. Vážil jsem sem takovou cestu, tak si aspoň projdu kampus. Nevím, zda to byl chytrý nápad, místy jsem měl pocit, že se hanbou propadnu za to, jak takové univerzitní „kampusy“ vypadají u nás. UBC je město ve městě, je tady úplně všechno. Nachází se na západním okraji města při pobřeží s krásnými parky a plážemi v okolí, tady opravdu musí být radost studovat.
Ale počasí se stále zhoršovalo, začala padat tma a taky se projevovat únava a při vědomí, že mě čeká ještě hodina cesty zpět do centra a taky částečně kvůli stále přetrvávajícímu studu, jsem se vypravil na t-bus zpět.
Druhý den dopoledne mě čekala pracovní schůzka. Původně jsem se po skončení chtěl projít okolí olympijských sportovišť a v podvečer si vypravit na Grouse Mountain, odkud je krásný výhled na celý Vancouver a okolní hory. Venku ale panovalo opravdu odporné počasí, zima jak v Kanadě, déšť, místy dost prudký, vítr, šedivo, mlha… Chvíli jsem objížděl město trolejbusem a metrem, ale pak jsem si řekl, že třeba na horách bude počasí lepší a že to zkusím.
Při cestě SeaBusem, který je v ceně MHD (celodenní jízdenka stojí něco málo přes 9 CAD) downtown Vancouver přeci jen trochu vidět byl:
Bohužel ale po vyjetí autobusem až k dolní stanici lanovky na Grouse jsem zjistil, že počasí lepší opravdu není. Nicméně lanovka jezdila a bylo v ní i docela dost lidí, zeptal jsem se tedy na pokladně, jestli úplně nahoře třeba fakt není lepší počasí. Paní ctí, že se mě nesnažila okrást a rovnou mi řekla, ať tam nejezdím, že by to byly vyhozené peníze, mlha je tam prý stejná jako dole. No nic, škoda. Počasí je prostě v některých městech dost určujícím faktorem a zrovna Vancouver k nim patří. Když je krásně, musí tam být…no krásně, protože okolí je úchvatné. To okolí, ze kterého jsem viděl jen mlhu

Amtrakem zpět do Seattlu

Ale protože nejsem v Rusku a vím, že větru a dešti tady poručit neumí, smířil jsem se s tím a radši se další den vydal vlakem zpět do Seattlu a dál na jih.

VCV-SEA
Amtrak Cascades
LF cca 50%

Amtrak, ikona amerických železnic, na to jsem byl opravdu velmi zvědavý. Napříč Pacifickým severozápadem jezdí několikrát denně Amtrak Cascades z Vancouveru do Portlandu, některé spoje pokračují až do Eugene. Já jel jen zhruba čtyřhodinový úsek do Seattlu.
Pacific Central Station ve Vancouveru je menší nádražní budova, uvnitř je jediná trafika, jinak nic, prostory jsou docela malé a obstarožní, nejvíc se podobá nádraží v lotyšské Liepaje
Úplně jsem zapomněl, že musím projít opět pohovorem s imigračním, ale bylo 6 ráno a já i on jsme ještě napůl spali, takže tato formalita byla odbyta velice rychle. Se slečnou, která měla na starost vůz na zavazadla, jsme pěkně popovídali, byla to totiž Slovenka, šla mě osobně usadit na mé místo, milá chvilka.

Druhá třída vypadala opravdu moc pěkně, sedačky velké a pohodlné, široké a místa na nohy by bylo dost i pro dvoumetrového člověka. Na obrazovkách se promítala aktuální mapa, což se mi moc líbilo. Celkově bych druhou třídu Amtraku Cascades přirovnal k první třídě německého ICE. Na palubě je zdarma wi-fi, jídelní vůz a bistro vůz. Cesta byla ale natolik atraktivní na pozorování z okna, že jsem na návštěvu těchto vozů nakonec rezignoval.
Po krátké zastávce na hranicích, kde jsme se zdrželi maximálně 10 minut, začala nejhezčí část cesty. Trať víceméně přesně kopíruje velmi členité pobřeží (proto taky rychlost zřídkakdy dosáhne vyšší hodnoty než 90 km/h) na jedné straně a Kaskádové pohoří na straně druhé.
Už ve Vancouveru jsem při pasové kontrole vypozoroval, že poměr Američanů/Kanaďanů a ostatních národností je zhruba 50:50, přičemž takový zůstal až do Seattlu, protože za celou cestu přistoupilo a vystoupily jen jednotky lidí.
Hlavní nádraží v Seattlu mi připomnělo stanice metra v Moskvě, výzdoba je honosná, jinak ale v budově není zhola nic. Je pravda, že moc frekventovaná stanice to není. Kromě několika spojů Amtrak Cascades odsud jezdí už jen jednou denně Amtrak Coastal Starlight do Los Angeles a Amtrak Empire Builder do Chicaga plus nějaké příměstské vlaky do Tacomy a Everettu.
Zajímavý je systém výdeje zavazadel, který je identický s tím na letištích:
Dál mě čekala náročná noc a přesun na letiště do Oaklandu, odkud jsem měl naplánovaný další z leteckých highlightů celé cesty po USA, let s Privatjetem na pravidelné lince. O tom ale až zase zítra…

Lkprak píše:Málo platné, máš to skvělé kamaráde.

Díky, snažil jsem se trochu to rozepsat, ale času málo, holt z toho je spíš fotoreport.

Airbus380 píše:Mimochodem, někdo tady nebo u kolegů na planes, už nevím kde, psal, že člověk pozná, že je hodně daleko od domova právě tehdy, když okolo sebe vidí turbopropy a regional jety aerolinek, od kterých běžně u sebe doma vídá jen velká widebodies. A je to tak, když jsem se tak koukal na tu Dášenku Air Canady, najednou mě přepadl závan světáctví a vůně dálek

haha, to som bol ja tu pre vyse 5 rokmi

No jasně! Já věděl, že to bylo odněkud z Japonska! Tohle moudro by se mělo tesat do kamene

Jsem rád, že znám někoho s podobným postižením, jako mám já. Úžasná cesta a skvěle napsaný report.

Cesta do Oaklandu

SEA-SMF
Alaska Airlines, 737-900ER
LF C 100% Y 100%
15:05 - 16:55

V Seattlu jsem neměl moc času a rovnou se tak vydal na letiště SeaTac (Seattle/Tacoma). Cesta z centra trvá kolem 20 minut mterotramvají na vlastním tělese, takže zácpy se bát nemusíte. Samotné letiště už něco pamatuje, zvenčí, ale místy i zevnitř působí trochu omšele. A hlavně – nestíhá. Rychlý boom města a okolí zákonitě způsobuje dvouciferný nárůst pasažérů i na letišti a ten je prostě rychlejší, než je možno letiště rozšiřovat. V místních novinách jsem četl, že na SEA se jako na jednom z mála amerických letišť chystají používat i remote stands a svážení lidí od letadel do terminálu autobusy. Ale prostor za security vypadá docela pěkně, ve velkém atriu je spousta restaurací a míst k sezení a moc pěkný výhled na plochu.
Při pohledu na TWR letiště SeaTac jsem si uvědomil, že vlastně všechny věže, které jsem v USA viděl, mi připadají podobné. To v Evropě to máme trochu rozmanitější:

Akorát k přečtení odletové tabule člověk potřebuje dalekohled
Letiště je docela velké, jeho terminál má tvar podkovy s výběžky v podobě prstů plus jeden satelitní terminál N, ze kterého odlétal i můj let do Sacramenta. Mezi terminály jezdí podzemní vláček.
Provoz je opravdu velmi hustý a docela rozmanitý. SEA je hlavní uzel pro Alasku, ta tu samozřejmě dominuje, dále tu má svůj hub i Delta, která odsud provozuje nejvíce dálkových letů, především do Asie, Amsterdamu, Paříže, z evropských aerolinek sem létá Icelandair, Lufthansa (se 744), British Airways a Condor (z FRA), dále pak Emirates a prakticky každá velká aerolinka z východní Asie.
Čekání tak ubíhalo velmi rychle. S tím jak postupoval čas, já začal pochybovat o svojí inteligenci. Dal jsem opravdu všechno do výběru správného routingu nebo jsem jako obvykle hledal a hledal a nakonec všechno překombinoval a ve finálním výběru myslel nikoliv hlavou, ale nadšenectvím pro létání a cestování obecně? Začal jsem se obávat, že možnost bé je správně, další noc na nohou bez možnosti na chvilku si odpočinout, pak aktivní celý den, spánek a následně dlouhý téměř dvoudenní let domů. Bože, já jsem magor. Z přemýšlení mě vytrhlo hlášení o tom, že náš let do Sacramenta už se boarduje, ani jsem si pořádně nestihl vyfotit ještě novotou zářící 737-900ER. Moje premiéra s tímto typem.
Byla neděle odpoledne, lidi se asi vraceli do práce, protože let byl plný do posledního místečka, v C i v Y. Sedl jsem si na levou stranu, aby mi nesvítilo slunce do obličeje, ale hlavně abych viděl majestátní Mount Rainier, jižní odletová trasa běžně vede těsně okolo něj.
Push-back proběhl sice na čas (za podivných tanečních kreací pozemního personálu), ale asi na čtvrt hodiny jsme uvízli v zácpě na start, zrovna jsme se trefili do času, kdy přistávaly tři dálkovky Delty na naší RWY a další narrowbodies na vedlejší dráhu.
Krátce po startu jsem začal vyhlížet Mt. Rainier a skutečně, ani ne za 5 minut se objevil. Sice ukázal jen kousek svého úpatí, čepičku nikoliv, ale i tak jsem byl rád, že aspoň část z něj jsem viděl. Postupně byly k vidění ještě nějaké vysoké hory Kaskádového pohoří, ale pak se zatáhlo a až do Sacramenta jsem si musel vystačit jen s balíčkem krekrů 9 g a kelímkem pití.
Ve střední Kalifornii bylo zataženo a po silném dešti, ale přiblížení bylo i přes prolétávání hustou hradbou mraků relativně klidné. V hlavním městě Kalifornie jsme přistáli skoro načas a po docela dlouhém rolování dorazili k novému satelitnímu terminálu. Ten vypadá sice moc pěkně, stejně jako jeho hlavní část, do které jezdí automatický vláček, nemůžu se ale zbavit dojmu, že všechno šlo postavit poněkud ekonomičtěji i bez vláčku a bez satelitního terminálu, ale že někdo si chtěl hrát na to, že Sacramento je velké mezinárodní letiště, což bezesporu není. Prostoru je totiž všude opravdu hodně, takže koncepci SMF moc nechápu. A provoz tu je sice docela rozmanitý, vede odsud i pár TRANSCON linek a nějaké mezinárodní do Mexika, ale i tak bylo na letišti pusto prázdno.
Sacramento - Oakland
Greyhound, Bus
LF 100%
23:30 - 01:05

Doprava do centra je tragická a zajišťuje jí Yolobus linka číslo 42A nebo 42B (okružní, jedna je po směru, druhá proti směru hodinových ručiček). Každá jede jednou za hodinu, ale obě linky jedou ve stejný čas. 42A jede kolem 15 minut, 42B pak zhruba 45-50 minut.
Do centra jsem dorazil už za úplné tmy, prošel si krásný park před kalifornským Capitolem, ale měl jsem ještě více než 5 hodin do odjezdu svého autobusu do Oaklandu. Chtěl jsem se projít městem, povozit metrotramvají, ale po pár krocích jsem toto rozhodnutí velmi rychle přehodnotil po zjištění, že v neděli večer se po Sacramentu pohybují pouze bezdomovci v ohromujícím množství a pak „gangy“ mladistvých pouštějících si hlasitý rap s velkých přenosných beden a velice nahlas mezi sebou diskutujících, kdy diskuze ústní často přecházela v diskuzi ruční, popřípadě nožní. Vyhodnotil jsem, že bude nejlepší přečkat večer na autobusovém nádraží. Poblíž terminálu Greyhoundu má konečnou jedna z linek lehkého metra, jenže ejhle, v neděli nejede. Podle plánku okolo autobusáku jezdí i MHD bus 15 a ten jsem před malou chvilkou viděl, kterak projíždí po souběžné ulici.
Zastávku jsem našel hned, leč bohužel, jak je americkým zvykem, nevlastnila jízdní řád, ani jakoukoliv jinou informaci, než to, že tu ta patnáctka jezdí. Risknul jsem to a čekal, pěšky se mi jít nechtělo, nebyl jsem schopen odhadnout, jak daleko to přesně je, ani jakým směrem a už vůbec jsem nevěděl, jak vypadá okolí. Čekání nakonec prozradilo, že interval linky 15 je 60 minut

Na Greyhound autobusák jsem dorazil více než 3 hodiny před odjezdem. Pravda, typ lidí byl značně podobný jako ve městě, takže jsem si moc nepolepšil, ale aspoň se tu dalo v teple sedět, naproti přes ulici velká policejní stanice a hlavně free wi-fi, sice žádný zázrak, ale stačilo.
Čekala mě dvouhodinová cesta po dálnici do Oaklandu, autobus přijel z Rena a pokračoval do San Francisca. Nechápu, proč je celý proces nástupu tak komplikovaný, řazení se do řad podle čísel na jízdence (i když greyhound vyznává politiku free seating) uvnitř haly, kontrola jízdenek, řazení se do dalších řad venku, další kontrola jízdenek… Navíc Greyhound zjevně prodal víc jízdenek, než míst v autobuse a jeden člověk tak stál, byť na jízdence je výslovně uvedeno, že koupí mám garantované místo k sezení.
Autobus z Rena přijel plný – řekněme – podivných individuí, od hippies přes mexické rodiny s tunou zavazadel a tunou dětí po bezdomovce, bordel a smrad…no, moje obavy, že tahle noc není moc dobře vymyšlená, se více než naplňovaly.
Velice diskomfortní jízda ale naštěstí uběhla docela rychle a já se tak mohl začít toulat v půl druhé ráno po nočním Oaklandu, který vypadal na chlup stejně jako noční Sacramento, jen s tím rozdílem, že už zde v pokročilejší hodinu bylo víc opilých lidí.
Naštěstí jsem hned chytil noční bus na letiště a po hodinové jízdě vymetacím stylem (tj. zajedu do každé ulice ve městě) jsem konečně dorazil do trochu civilizovaného prostředí letiště OAK. Sice tam byla zima jak v psírně, tvrdé sedačky, ale aspoň osazenstvo vypadalo poněkud kulturněji. Absence wi-fi sice čas krátit nepomohla, ale do 6:50 už to tady nějak doklepu. Doklepal, sice mě to stálo hodně sil a nadávání sám sobě, ale doklepal

Privatejetem na pravidelné lince

OAK-MCE
Boutiqe Air, Pilatus PC-12
LF 100%
06:50 - 07:20
reálně 08:05 - 08:35

Check-in Boutique Air začal hodinu a tři čtvrtě před odletem, batoh jsem si odbavil, když to je zdarma, tak ať mám visačku Kromě toho by se do Piláta stejně neměl šanci vejít. Check-in agentka evidentně nováček, ale snažila se a hlavně byla mladá a hezká, takže jsem jí drobné chyby a nejistotu velmi rád odpustil.

Letiště OAK plní spíše low-cost funkci pro aglomeraci SF-SJ-OAK, rozhodně je nejnízkonákladovější ze všech tří hlavních letišť Bay Area. Má i dvě long-haul linky, do Osla a Stockholmu pod hlavičkou Norwegian. A pravidelný charter SATA do Lisabonu, ptal jsem se na infu a říkali, že lítá jednou za měsíc od června do září, tedy čtyři linky ročně. Jen by zajímalo, kde dělají fuel-stop. Nicméně prostor pro pasažéry vypadá relativně pěkně a právě prochází rekonstrukcí, takže předpokládám, že bude vypadat ještě lépe.
Při pohledu na FIDS mě překvapil let na La Guardii v New Yorku, která má vzdálenostní omezení a TRANSCON by byl proti jejím pravidlům, pak jsem si ale uvědomil, že místní kultura označování letů je trochu jiná, než v civilizovaném světě a že let na LGA je ve skutečnosti let s přestupy v Las Vegas a v Myrtle Beach. To jen číslo letu je stejné.
Čekání na odlet jsem si krátil pozorováním krásné havajské 767 s pěkným dramatickým pozadím, které ale nevěstilo žádné pěkné počasí. To se potvrdilo v 6:50, kdy měl být pravidelný odlet naší linky do Mercedu, nicméně nám bylo oznámeno, že kvůli bouřce bude půl hodiny zpoždění. Nakonec se z něj vyklubalo 75 minut, ale já nijak nespěchal, takže mi to bylo fuk.
Pilatus je opravdu rozkošné letadýlko primárně určené pro private lety. Neznám žádnou jinou aerolinku, který by ho provozovala na pravidelné lince. Interiér Boutique Air taky podle toho vypadá. Na velikost letadla královsky široká křesla, místo na nohy ok, pěkná velká okna, široká chodbička, dřevěné obložení a dokonce je na palubě i toaleta. Nedovedu si ale představit, jak bych tam vykonával potřebu, opravdu ne. Pilot nám taky kladl na srdce, abychom WC použili jen v případě "emergency" Posádka ve složení 2 piloti a 0 stewardů.
Chvilku jsme ještě čekali na povolení k nahození motorů, vlastně motoru, Pilatus má jen jeden a zhruba v 8:15 se konečně vydali na dlouhé pojíždění na RWY. Cestou jsme narazili na pěknou raritku, 727 v barvách FedExu:
Překvapilo mě, jak krásně tiché letadlo Pilatus je, i při plném výkonu motor jen tak tiše ševelil. Bouřka sice odešla, ale mraků bylo všude opravdu hodně, foukal dost silný vítr, takže jsem čekal, že s takovým letadlem si bude pohrávat jako s kusem papíru, ale let byl nad očekávání klidný, nějaké drncání bylo, ale rozhodně jsem to čekal mnohem horší.
Po půlhodinovém přeletu, kdy kvůli oblačnosti nebylo tolik vidět, se před námi objevilo široké San Joaqin Valley, ve kterém se díra jménem Merced nachází, za chvilku se objevilo i nějaké letiště, ale byli jsme ještě hodně vysoko, takže se pravděpodobně jednalo o Modesto… ale moment krucinál, co se děje? Z jemného Pilatuse tiše klouzajícího mezi zbytky bouřkových mraků se v mžiku stala stíhačka, náhlá změna frekvence zvuku motoru, příď prudce dolů, ostrá levá zatáčka, prudké klesání a brždění, ostrá pravá zatáčka a za pár vteřin jsme hlaďounce přistáli právě na letišti, o kterém jsem si myslel, že je v Modestu a které přece nemůže být Merced, protože jsme tak vysoko. Zaraženě jsem seděl a nebyl schopen se zvednout ani po otevření dveří, byl to doslova šok zažít takhle rozdílné dvě tváře Pilatuse. Milého, neškodného a tichého letadýlka a dravou stíhačku.
Let dál pokračoval do Los Angeles, ale byl jsem přesvědčen, že je určen především pro lidi z OAK do MCE a z LAX do MCE a OAK-LAX je přímý let jen administrativně, ostatně jako mnoho letů po USA. Vždyť mezi OAK/SFO/SJC lítá přímo do LAX možná až desítky spojů za hodinu. Proto mě velice překvapilo, když po dotazu pozemního personálu, kdo končí cestu v Mercedu, jsem zvedl ruku jenom já. Všichni ostatní pokračovali do LAX. Sympatické ale je, že i při mezipřistání se mohli volně pohybovat po terminálu (což je hodně vznešené slovo pro takovou boudičku).
Moje odbavené zavazadlo mi bylo osobně a ručně přineseno a já měl více než 3 hodiny na prohlídku sedmdesátitisícového Mercedu. Ani jsem nepočítal, že by na letiště jezdila MHD, vydal jsem se proto rovnou pěšky k nejbližší vilové oblasti, odkud jsem měl zjištěno, že jezdí autobus do centra. Na zastávce pochopitelně žádný jízdní řád nevisel, ale na internetu psali, že má jezdit každou půl hodinu a časy skutečně odpovídaly, autobus přijel.
Času jsem měl víc než dost, zpáteční let stejně bude mít zpoždění, to mi na letišti řekli rovnou. V Mercedu ale opravdu vůbec nic není. Snad kromě univerzitního kampusu, který je ale od města důsledně oddělen několikakilometrovým pásem pole. Prošel jsem si tedy centrum (= jedna ulice), okolní vilovou zástavbu, zastavil se na nádraží, kde nejbližší vlak jel za 4 hodiny, na druhém nádraží potkal vlak nákladní, kterému průjezd přes přejezd cca 50 km/h rychlostí trval 4,5 minuty, koupil pohled a pomalu jsem se vydal na autobus zpět k letišti. Za zmínku stojí, že to málo lidí, co jsem na ulicích potkal, ani jednou mezi sebou nemluvilo anglicky, nýbrž výhradně jen španělsky.
MCE-OAK
Boutiqe Air, Pilatus PC-12
LF 100%
12:25 - 12:55
reálně 14:10 - 14:50

Konečně jsem byl i uvnitř letištní budovy, příletová část se totiž sestává jen ze stříšky u vchodu. Terminál tak třikrát menší, než ten v Kenmore, na rozdíl od něj ale tady poctivá kontrola TSA, takže více než polovinu místnosti vyplnil rentgen a příslušenství. Čekal tam ale už jeden pasažér do OAK, takže tentokrát nebudu jediný pax z MCE. Na Check-inu jsem se ale dozvěděl nemilou informaci, že let má kvůli počasí zpoždění 2 hodiny a že to je jen optimistický odhad.
To bylo nemilé, jednak jsem si chtěl ještě pořádně užít San Francisco před zítřejším odletem zpět domů a jednak jsem opravdu netušil, co budu ty 2 hodiny na letišti v Mercedu dělat. Aspoň wi-fi tu měli, budiž. A taky pěkné posezení v parku před letištěm, které bych býval byl využil, kdyby nepršelo.
Po hodině a půl si nás dva pasažéry zavolala check-in agentka s tím, že letadlo přiletí o něco dřív z Las Vegas, které tu mělo původně končit, ale poletí dál do Oaklandu, protože z Los Angeles nepřiletí, ale že nám musí vytisknout nové boarding passy a bude to stát 20$. Nechápal jsem, proč bych měl platit za to, že se aerolinka dobrovolně rozhodla, že jen vymění letadla. Nechtělo se mi do toho taky proto, že celá letenka stála dolarů 18 Ale ať jsem se na letišti ptal kteréhokoliv ze tří přítomných pracovníků Boutique Air, dostal jsem stejnou odpověď. Nepomohl mi ani kolega pasažér, který 20$ bez mrknutí oka rovnou zaplatil.
Vrchol nastal, když jsem se rozhodl zavolat na jejich infolinku a telefon zazvonil v kanceláři pět metrů ode mě, přičemž ho samozřejmě zvedl jeden z oněch tří zaměstnanců, se kterými jsem se hádal. No nic, po 20 minutách jsem rezignoval, sklapnul, zaplatil a doteď to s nimi řeším po mailech, ale za chvíli mě to asi přestane bavit.
No a úplný vrchol všeho nastal, když v rozmezí 5 minut přistála obě dvě letadla, z Las Vegas i z Los Angeles a obě dvě nakonec pokračovala do Oaklandu. Ani na moje urgentní dotazy, proč mě podvedli a rovnou se nepřiznali, že je overbookováno po ranním zrušením letu, nikdo nepodal srozumitelnou odpověď.

Rozladěn z prazvláštního jednání jsem prošel security do malé čekárny a následně rovnou k letadlu. Malou náplastí mi bylo, že nazpátek jsem byl posazen do jiného stroje v jiném a moc slušivém černém livery. Interiér až na světlejší barvu potahů sedaček byl identický s ranním strojem, stejně jako obsazenost. 7 cestujících, tedy 100%.
Na rozdíl od ranního letu nám bylo nyní nabídnuto drobné občerstvení:
Na zpáteční cestě už byla oblačnost protrhaná, takže byly vidět nádherné kalifornské hory, které připomínají měsíční krajinu.
Vzduch byl po dešti navíc úplně průzračný, bez náznaku oparu nebo smogu, prostě ideální podmínky pro chvíle strávené v letadle Po 30 minutách jsme ale bohužel zahájili krátké přiblížení, opět nesmírně hladce sedli na dráhu letiště OAK, zarolovali k terminálu a nastala další část velice podivných procedur společnosti Boutique Air. U letadla už na nás čekala stejná check-in agentka, která mě ráno odbavovala, počkali jsme ještě na druhé letadlo, které letělo kousek za námi a pak nás 14 cestujících odvedla kamsi k plotu na kraji letiště, kde jsme na ní měli počkat. Po asi 10 minutách se znovu objevila sama s vozíkem plným bagáže z obou letadel. Až jsme si je rozebrali, odemkla bránu, přešli jsme do nějakého skladiště/garáží letištní techniky a odtud dlouhou temnou a úzkou chodbou na kraj hlavního terminálu. Tam nám odemkla další vrátka a byli jsme venku. Zvláštní aerolinka tenhle Boutique Air…
Při pojíždění k terminálu jsme míjeli Cargo část, kde se ve velkém vyskytovaly krásné "troj-díry":
Každopádně zážitek to byl krásný, Pilatus je skvělé letadlo nehledě na to, jaká aerolinka s ním létá. Na svoji velikost nesmírně pohodlné, technicky asi velmi dobré a schopné přistávat i na těch nejmenších letištích.
Říkáte si asi, že název kapitoly „Privatjetem na pravidelné lince“ je mylný a zavádějící. No jasně, že je. Ale uznejte, že „Privatepropellerem“ by znělo divně
Z letiště OAK vede automatická lanová dráha zdarma k nedaleké stanici BARTu, odkud se dojede za poměrně závratných 10$ pohodlně během 20 minut do centra San Franciska, kde jsem měl ještě skoro celý den do odletu zpět do Evropy… Ale o tom zase příště.

Zpáteční letenka s návratem stejný den na nějakých 150 km v podstatě business class za 18USD? WTF? To zavání nějakým Discovery Travel...

hafi píše:Zpáteční letenka s návratem stejný den na nějakých 150 km v podstatě business class za 18USD? WTF? To zavání nějakým Discovery Travel...

Hádám, že to byly nějaký zaváděcí cena, linka je v provozu teprve dva měsíce plus se jedná pravděpodobně o dotovanou trasu. Teď už se některé spoje prodávají i za 39USD o/w.

Naprosto čtivý trip report! Super, děkuji za něj!

Po Novém roce se také chystám do oblasti Seattlu i s návštěvou Vancouveru, po skvělých fotkách se těším ještě více! A také souhlasím, že Seattle je rozhodně fajn místo pro život, dle mého názoru jedno z nejlepších míst v USA.

Těším se na další pokračování

Hezká cesta! Zhruba před měsícem jsem absolvoval podobnou cestu PRG-OSL-LHR-SFO, Amtrakem z Oaklandu do Portlandu (Coast Starlight, krásná krajina na pomezí Californie a Oregonu, cestou se vlak během klesání 2x otočí do protisměru) a busem přes Seattle do Vancouveru. Zpátky pak Amtrakem (Cascades) do Seattlu a odtud do San Francisca s Virgin America - za 69 USD (koupeno zhruba měsíc před odletem) velmi příjemná aerolinka, nové letadlo, super noční osvětlení kabiny a IFE v každém sedadle.

Vancouver je super, když neprší. Problém je, že na podzim a v zimě zde prší téměř neustále a proto se Vancouveru přezdívá "raincouver" nebo také "Hongcouver", vzhledem k velkému množství číňanů. Celá oblast se pak nazývá "Wet coast" (opět narážka na častý déšť) a "Bring Cash" (odvozené ze zkratky British Columbia v narážce na vysoké ceny nemovitostí a spotřební daň, která je vyšší než v sousední Albertě). Jen malý detail - ulice na fotce není Robson, ale Granville street : )

Nádherná timelapse z Vancouveru a několik fotek, když je zrovna slunečno:
http://www.youtube.com/watch?v=_xMz2SnSWS4

Tím Coast Starlight jsem taky chtěl jet, ale opačným směrem. Pak jsem si všiml, že právě na pomezí Oregonu a Kalifornie jede jižním směrem v noci a hlavně jsem našel toho Pilatuse, takže jsem se na to nakonec vykašlal.

Do toho Vancouveru se budu muset asi ještě někdy v létě vypravit.