Moc děkuji a tady je dokončení...
Jízdenka na léto 2014 aneb persona na kolejích (pokračování a dokončení)
Den po návratu z Ostravska jsem vyrazil směrem na Prahu a po již zmiňovaném pivu s HighFlyerem jsem se vydal zpět. Odjezd EC naplánovaný na 17.39 měl bohužel nejprve dvacet a pak třicet minut zpoždění (z důvody poruchy zabezpečení na trati) a když jsem seděl v plně obsazeném kupé s dalšími 5 spolucestujícími a vzájemně jsme sledovali, jak nám díky nefunkční klimatizaci a zamčeným oknům stékají po tvářích čůrky potu, začalo mě to zmáhat.
Když bylo 18.10 a hlášení oznamovalo dalších 20 minut zpoždění díky poruše lokomotivy, řekl jsem si, že čeho je moc, toho je příliš a šel si dokoupit týdenní příplatek do 1. třídy za 250 Kč. Protože však byla „jednička“ u stávajícího spoje narvaná, vrátil jsem se s doplatkem právě tak akorát, abych nasedl do dalšího „é-cé“ s odjezdem v 18.39. A zjevně jsem učinil dobře. Celý vagon byl obsazen cca 5 lidmi, z nichž dva vypadali jako obchodní cestující, jeden asijský pár pospával stulený v sobě a jeden chlapec, který hrál počítačovou hru (naštěstí měl bytelná sluchátka, ze kterých neuniklo ani muk mutantů, jejichž likvidaci se věnoval).
- První cesta 1. třídou (Praha - Brno)
Pokud bych měl stručně zhodnotit produkt Českých drah zvaný 1. třída, řekl bych, že je lehce nevyrovnaný a velmi závisí na stáří a typu vozu a dále na trasách, na které je vlak s „jedničkou“ nasazován a dále také na počátečním a cílovém místě vlaku. Poněkud překvapivě nejlepší dojem jsem měl z několika expresů/EC vedených ze Slovenska (Košice/Žilina) do Prahy a dále pak z 1. třídy v regionálních rychlících (např. mezi Krnovem a Olomoucí) a tradičně už také z EC vypravovaných rakouskými drahami. Naproti tomu suverénně nejhorší (nejdobitější, nejrozedranější a nejzaneřáděnější – jak toalety, tak open-spacy i kupé) první třídou disponují maďarské dráhy, které navíc pravidelně způsobují zpoždění u svých EC. Vcelku ucházející je podoba prémiové třídy u běžných rychlíků, kde jsou příjemné nové textilní potahy, jež představují jasné plus oproti neblaze proslulé koženkové 2. třídě.
- Poetická 1. třída á la persona (Kolín - Litoměřice)
Dalším problémem je klimatizace. Ta je v 1. třídě EC téměř bez výjimky podobná mrazničkám na mezikontinentálních letech amerických vlajkových dopravců nebo singapurskému metru a tak se nedílnou součástí mých cest stal lehký svetřík a pokud ne uzavřené boty, tak rezervní ponožky. Někdy to bylo tak hrozné, že jsem se musel párkrát přesunout anebo poprosit průvodčího, aby trochu „ubral“, což naštěstí ihned a rád splnil. Pro obchodníky v obleku s kravatou, kteří se nechtějí potit, je to nepochybně takřka ideální, ale pro volnočasové cestovatele to není ono (pár cizinců s visačkami pražského či vídeňského letiště mělo i deku – podle vzhledu snad ještě z letadla). Nadměrný pobyt v takovém prostředí vedl málem k lehkému nachlazení, ale naštěstí „poukaz“ do 1. třídy po 7 dnech vypršel bez trvalé újmy na zdraví.
Nepochybná výhoda 1. třídy tkví v tom, že až na jedinou výjimku nikdo necítil potřebu hlučně hovořit, telefonovat, popíjet v množství větším než malém pivo (nejrozšířenějším pivem ve 2. třídě byl v sestupném pořadí Staro/Zlatopramen, Starobrno, Braník a Kozel v PET lahvích a plechovkách) a i lidé s notebooky hlavně pracovali a nerušili své okolí. Jediní potenciální škůdci – početná indická rodinka, jejíž hlava měla co dělat, aby ukočírovala ratolesti („San, I tould you to lisen to jor mather“) naštěstí vzápětí po mém nástupu zmizela na dlouhou večeři do vozu JLV a do mého výstupu o 2 hodiny později se již nevrátila. Soukromí a klid jsem ocenil hlavně v osobních a spěšných vlacích na regionálních tratích (kupodivu má velmi příjemnou 1. třídu i příměstský City Elefant nebo Regio Panter), kde jsem zůstal uchráněn halasu pražských výletníků na cestě z Poděbrad do Kolína nebo bodrých lidí vracejících se z práce na severu Moravy (kouzelné byly zuřivé až nenávistné pohledy dojíždějících, když jsem se separoval za plexisklem v 1. třídě umístěné ve třetině vagonu soupravy na trase Krnov – Bruntál).
- 1. třída v regionálním rychlíku (Krnov - Olomouc)
- 1. třída ve vlaku City Elefant
Obsluha 1. třídy (z 80% muži) byla většinou velmi příjemná až přátelská; profesionálnější byli podobně jako u řady aerolinek lidé středního a vyššího věku. V ceně jízdenky pro 1. třídu je 0.5l vody a noviny zdarma (téměř vždy SME, MF Dnes a Blesk, často i Hospodářské noviny, nikdy však Lidové noviny a "prestižní" tituly jako Euro či Ekonom), káva či čaj (jakkoli velmi diskutabilní kvality), kterou pamatuji z loňska a předloňska, bohužel zmizely do nenávratna. Pochopitelně jsem prozkoumal i různé jídelní vozy, které sousedí s vagonem 1. třídy a podle prvních čichových dojmů musím říct, že nejlépe to vonělo u Rakušanů, neutrální počitky byly u gastrovozby ČD a Slovenských drah a suverénně nejhorší byli (opět) Maďaři. Vybavení kávovarem bylo rovněž značně rozdílné. Zatímco České dráhy mají k dispozici drahý a profesionální kávovar, jehož možnosti ovšem firma spolehlivě zazdila jak typem kávy (prachsprostá komoditní Tchibo) tak neproškoleností obsluhy (nulové povědomí o době extrakce, vrstva pěny na cappuccinu, které si jedna paní objednala, byla lepší než u Mr. Bakera, ale také žádná sláva). Pokud se nemýlím, tak Maďaři se, co se týká kávy, spokojili s trojicí termosek. Na můj zvídavý dotaz ve stanici Česká Třebová u žlutých bratrů RegioJet (byl jsem nalákán učebnicovým obrázkem latte artu na cappuccinu) mi prodejkyně potvrdila, že prý SA opravdu mají na palubě svých vlaků profikávovar, připravují Illy zdarma v rámci jízdenky (nu, aspoň něco) a opravdu je to jako na obrázku. Toto jsem však z pochopitelných důvodů nemohl ověřit – tak možná někdy příště.
- 1. třída a její elektrická skříň v rozkladu (EC maďarských železnic)
Celkově však služby ČD zaznamenaly v posledních letech (počítám roky 2012, 2013 a letošek) opravdu výrazný pokrok k lepšímu – prakticky ani jednou jsem se nesetkal s nakvašenou průvodčí nebo pokladní a 95% spojů dojelo načas nebo se zpožděním do 5 minut, otázkou ovšem zůstává nakolik se vyplatí využívat služeb ČD za normální nebo jen mírně snížené tarify. Vzhledem k ceně za 14 dní a zvláště příplatek za 1. třídu jsem nemohl nic namítat, pokud bych však měl platit zvláště 1. třídu za běžnější ceny, asi bych tak úplně spokojený nebyl.
Přesto jsem se rozhodl, že první celý den v 1. třídě si opravdu užiji (routing viz níže) a tak jsem se adekvátně tomu i oblékl (tmavé látkové formální kalhoty, sněhobílá formální košile, formálnější polobotky, černá taška a můj oblíbený trenčkot).
Čt 10. 7. (1. celý den v 1. třídě)
Brno – Česká Třebová (8.39 – 9.40) 130 Kč/91 km/1h 1m
Česká Třebová – Ostrava Svinov (9.55 – 11.38) 257 Kč/187 km/1h 43m
Ostrava Svinov – Opava Východ (13.22 – 13.45) 46 Kč/28 km/23m
Opava Východ – Krnov (14.33 – 15.03) 47 Kč/29 km/30m
Krnov – Bruntál (16.22 – 16.58) 39 Kč/23 km/36m
Bruntál – Olomouc (17.36 – 18.52) 94 Kč/64 km/1h 16m
Olomouc – Brno (19.07 – 20.39) 100 Kč/100 km/1h 32m
Co mi však prošlo bez povšimnutí nebo s uctivým přístupem personálu v 1. třídě mezinárodního vlaku EC, stalo se na regionálních tratích a přilehlých zástavkách příčinou několika lehce komických zážitků.
- Trochu formálněji v 1. třídě EC a regionálních vlaků na severu Moravy...
- Už neformálně s Hospodářkami v 1. třídě EC (den poté)
Když mi na nádraží v Opavě východ a ve středu města věnovalo několik místních dam na nákupech své úsměvy a jedna (snad lehce mentálně indisponovaná) paní na mě bodře spustila „Pane, vy jste jako topol, Vám jistě do dvou metrů moc neschází, viďte?“, přijal jsem toto s díky, potěšením a nonšalancí. Stejně tak nakouknutí do pekařství v Bruntále na hlavním náměstí, kde na mne festovní šedesátnice za pultem přátelsky zazubila (no, zazubila, spíše ukázala své tři ústní výčnělky), se setkalo s pozitivním oceněním baloňáku (škoda že jsem nemohl opáčit stejně vůči nabízeným, údajně máslovým croissantům a dalšímu sladkému pečivu, jejichž složení viselo na jedné ze zdí podniku a bylo s radostí nabídnuto k prostudování) bylo veskrze příjemnou zkušeností.
Totéž však bohužel nemohu říci o jednom gentlemanovi (představte si mix mladšího Franca Nera, Eliho Wallacha a Charlese Bronsona v jejich nejslavnějších westernových rolích – prostě chlapíka, z něhož špína i testosteron přímo prýští, ale jeho zářivě modré oči uchvacují zástupy žen), jenž se náhle vynořil z pohostinství v centru Krnova (jeho podvečerní dávku bych viděl tak na 8 piv a 5 kořalek) a začal – naštěstí již na téměř liduprázdnou ulici poblíž centra města řvát: „Chlapééé, Ty seš krásnéééj, nechtěl bys ošukat do prdelééé, měl bys zájééém?“). Zájem jsem z pochopitelných důvodů neměl a za soustrastného pohledu dvou kolemjdoucích jsem se kvapně a zcela mlčky vzdálil od dotyčného jedince. Naštěstí krátce poté na hlavním náměstí mě rozbouřené nitro uklidnily jednak lehce lascivní pohledy místních grácií (převážně v leopardím stylu a s viržinky ve smyslných ústech), jednak lidový smyslový požitek, který jsem zažil ponejprv, tj. 10 dkg pečeného bůčku (se dvěma rohlíky) v místním řeznictví, který mi naštěstí obsluha dala v bytelném a mastnotě odolném papíru a nevykolejila ji ani má otázka na typ masa („Pardon, madam, předpokládám, že tady toto je pečený bůček?“) Možná se to bude zdát úsměvné, ale třebaže jsem o bůčku mnohé četl (hlavně v alarmujících zprávách o stavu zdraví české populace) i slyšel (máma byla jednou ze čtyř dcer otce rodu, který bůček pravidelně kupoval v 50. letech k nedělnímu obědu), dosud jsem tuto legendu české lidové gastronomie neokusil. A tak jednoho čtvrtečního slunného odpoledne byste mohli vidět jistého cestujícího první třídy, jak opatrně (aby si neušpinil baloňák a nažehlenou košili) konzumuje kousek tohoto produktu na lavičce s výhledem na radnici a půvabnou budovu spořitelny v Krnově.
- Vetřelčí jazyk? Ne, persona má poprvé v životě bůček (Krnov)
Nezvládl jsem to úplně celé a musím popravdě říct, že libovější část jakžtakž ušla, ale že bych cítil potřebu tuto zkušenost ještě někdy v životě zopakovat, to asi ne…zůstanu u méně tučných druhů masa. Naštěstí ihned po nástupu do vlaku v Krnově (lokálka regio nova) jsem se dal v zadní části vlaku, kde nebyl takový průvan (ten nám vadil oběma a dozvěděl jsem se, že prý snad na toto pomáhá určitá sada cviků), jsem se dal do řeči s rodilým Pařížanem (pracujícím v Krnově a bydlícím s manželkou v Rýmařově) a kromě nejhezčích zákoutí velké Paříže se naše řeč stočila pochopitelně i na místní jídlo (na tomto místě stačí jen zmínit, že jeho největší námitky se týkaly ceny a kvality masa a zeleniny) a zhruba čtyřicetiminutová cesta tak velmi příjemně utekla.
- Nesrovnávají se tady tak trochu jablka a hrušky? (Gurmánský obchod v Bruntále)
Od Bruntálu jsem prakticky nic neočekával a také (až na přátelskou prodavačku v pečivárně a pár lehce bizarních výloh) nic nezískal, ale v plné nahotě se zde projevily nešvary, které jsou pro české gastropodnikatele příznačné – a to napříč Čechami, Moravou i Slezskem. Kdysi jsem v časopise Rock a Pop četl pěkné přirovnání ilustrující skromnost a sebevědomí některých lidí a pokud si dobře vzpomínám (citace je to velmi volná), Vojtěch Lindaur (při rozhovoru s Davidem Kollerem a hodnocení rychlokvašeného projektu Pusa s Lenkou Dusilovou) napsal zhruba toto: „V Česku kdejaký David zcela samozřejmě tvrdí: Já jsem Bowie, ale skutečný Bowie často normálně řekne: Já jsem David“. Analogii spatřuji v přístupu řady zdejších kavárníků, hospodských a restauratérů, neboť až příliš často tuzemský gastronomický poutník naráží na áčka, cedule a fixou popsané výklady, v nichž se to hemží spojeními jako „výjimečná káva“, „domácí dezerty“, „voňavé buchty od babičky“, „řemeslná zmrzlina“ (jsem zvědav, kdy začnou požívat výraz artisanální), „pečivo z poctivých surovin“, „máslové croissanty“ atd. Toto se pochopitelně netýká pouze navštěvovaných městeček, ale i velkých měst typu Praha, Brno, Olomouc či Ostrava avšak téměř bez výjimky (v cca 99.5% případů) je to lež jako věž, kdy jen dotaz na složení nabízených zákusků, zmrzliny nebo dobu extrakce (fascinující byl případ kavárny v Bruntále, kde obsluha s řádným sebevědomím vypálila odpověď 3 – 5 vteřin; ideál je 25 sekund, plus/mínus 2.5 vteřiny) vede k mlžení, odtažitému chování majitele, překvapení či dokonce úleku/úžasu nebo předstírání, že požadované informace obsluha nemá k dispozici (občas je ovšem pod vlivem upozornění na patřičnou legislativu promptně přinese).
- To město se mi pořád plete do cesty - i v Litoměřicích...
- V Litoměřicích si vybere v Café Anděl každý...
- případně nakoupí v potravinách, které jsou výzvou pro ekumenický dialog aneb Od gothaje ke Golgotě...
- A po jídle trocha cvičení... :-) (Pardubice)
Úplně nejodpornější je mi současný trend „farmářských“ výrobků. Nejde jen o to, že rozšíření adjektiva farmářský nabralo intenzity morové epidemie (včetně farmářských pil, tzv. pila „farmářka“), ale téměř nikdy toto označení neimplikuje skutečnou kvalitu, ba právě naopak (včetně krájeného salámu za 10.90 Kč/dkg). Naprosto mě pak dostávají pokusy vybavit „farmářský trh“ rustikální „texturou“, jako jsem to zažil před pár dny v Pardubicích, kdy byl prodejce oděn do outfitu „venkovana“ (tj. něco jako režná halena a volné kalhoty včetně slamáku a provazu uvázaného kolem pasu) nabízel své buchtičky, koláče, záviny a pecny chleba (ani jedno nijak nevonělo) a na můj dotaz na složení vytáhl lejstra a snažil se mi z nich předčítat a nedat mi je k prostudování a teprve na mé upozornění na patřičný právní předpis mi je se zuřivým zasyčením „Nějakej chytrej“ dal k samostatnému pročtení. No, nekoupil jsem si nic. Zcela imunní jsem také vůči báchorkám o tom, že dotyčná pekárna, pekař či příbuzná peče pečivo celým svým srdcem, s láskou nebo podle receptury, kterou jí odkázala její prababička a velmi vtipné je také poukazování na tradici podniku, i když tato sahá jen několik málo let do minulosti (vrcholem tohoto trendu budiž označení „established 2013“)
- Podnik s tradicí: již od r. 2013 (Pardubice)
- Tady si na světovost nikdo ani nehraje (Pardubice)
- a kdo nechce cvičit, bude nejspíš správný chlap. Ještěže nejsem správný chlap... (Pardubice)
- Zdánlivě přátelská tvář...
- ... představuje hrozbu pro všechny škůdce (Pardubice)
Pro mne nepochopitelná pýcha a sebestřednost nalezla svůj odraz v kavárně Orbis v Litoměřicích, jejíž majitelka a cukrářka v jedné osobě avizuje na áčku na náměstí výjimečnou kávu a domácí dezerty jen 300 m dále pod zámeckými schody. Normálně už jsem nechával tato avíza bez povšimnutí (a jen si je vyfotil), ale protože se blížila pořádná bouřka z přilehlých kopců, řekl jsem si, že to projednou zkusím. Třebaže byl pátek okolo 15.30 (a v Litoměřicích bylo dost turistů i místních – nešlo tedy o klasické víkendové a vylidněné maloměsto), v celém podniku nebyla živá duše a za barem mne polohlasně uvítal zhruba dvacetiletý mladík, jehož jsme oslovil následovně:
- Cafe Orbis v Litoměřicích: vyjimečná káva (sic!)
„Dobrý den, všiml jsem si na hlavním náměstí Vašeho áčka a zaujalo mě, že máte výjimečnou kávu a domácí zákusky. V čem je prosím Vaše káva výjimečná?“
„Dobrý den, ehm, no, jakože je dobrá“
„Aha, a jaká značka kávy to je nebo jaký je poměr směsi, je to 100% arabica nebo troška robusty? A jakou máte dobu extrakce u espressa?“
„Ehm, já přesně nevím, ale přijde někdo, kdo Vám to řekne“
„Dobře, díky, a můžete mi prosím říct, který z těch zákusků, co tady máte v chladničce, je domácí a máte k nahlédnutí jejich složení?“
V prosklené lednici je pět pater se zákusky: pistáciový řez, broskvový řez, čokoládový řez, něco jako oříškový řez a poslední typ jsem nedokázal identifikovat“
„No, my jich, jako moc domácích teď nemáme“
„Aha, a tak aspoň jeden domácí máte, ne?“
„No, ona Vám to řekne spíš majitelka, když počkáte“
„Jasně“
Za minutku přichází cca 45letá podsaditější žena, která má určité shodné fyziologické rysy s chlapcem a netváří se právě přátelsky.
„Dobrý den, co jste potřeboval vědět?“
„Dobrý den, zaujalo mne Vaše áčko na náměstí, kde inzerujete výjimečnou kávu a domácí zákusky. Tak bych rád věděl, jak máte nastavený mlýnek na kávu, jakou máte dobu extrakce u espressa a co je to za typ kávy“
(Úsečně): „Stoprocentní arabica a 25 vteřin“
„Báječné, tak rovnou poprosím o jedno espresso a ještě by mě zajímalo složení zákusků a který z nich je domácí“
„No, on teď domácí vlastně není žádný“
„Aha, a pak tedy poprosím o složení těch co tu jsou, i když nejsou domácí“
„No jo, tak počkejte“
Za 2 minuty se paní vrátí a ukáže mi štítek z krabice od jednoho z dortů (GF sirup, škroby, rostlinné tuky atd.) se slovy:
„Ale jsou dobré, dělá je Kremex z Ústí“
„Ano, ale jí si dám jen to espresso, složení zákusků mě úplně neoslovilo“
„Pane, já mám každý den udělat deset dortů a Vy jste asi přijel z Prahy napsat o naší kavárně článek vy jste nepřijel ochutnat“
„Madam, ujišťuji Vás, že nejsem z Prahy a žádný článek nehodlám napsat – nejsem food kritik ani bloger, jen náročný a informovaný zákazník a to, že máte dnes udělat deset dortů je přece dobré, dobré pro Váš byznys – já si s dovolením dám jen to espresso – na tabuli na náměstí velmi sebevědomě píšete, že máte výjimečnou kávu a domácí zákusky, ale tady není ani jeden“
„Ale já tam musím něco dát, nemůžu tam nic nemít, když domácí věci nemám, a ty z Kremexu jsou taky dobré“
„Ano, chápu Vás, ale já si zákusek z Kremexu nedám, protože rostlinné tuky a glukózo-fruktózový sirup v zákuscích nemám rád. Dám si jen tu kávu; poprosil jsem Vás o složení zákusků, to jste mi poskytla a já Vám velmi děkuji“
Sleduji, jak paní připravuje kávu a zjevně to dělá s velkou pečlivostí (odpuštění vody, namletí porce, práce s pěchovadlem, sledování času extrakce, rozhodně ví, co dělá, výsledek je slušný – tak 16/20, ale v žádném případě výjimečný; servis na stojáka u baru také ok, včetně trošky vody na propláchnutí buněk). Majitelka a cukrářka v jedné osobě se však nevzdává a pokračuje v tirádě:
„Ale oni tam musí něco dávat – to by jinak nešlo“
(Vzpomenu si na Pohlreicha a oponuji): „Nemusí, nemusí, před dvěma hodinami jsem byl v Mělníku v cukrárně a pán mi byl schopen doložit složení čokoládového dortu i ganache – 33% smetana, 60% čokoláda, máslo – nic víc“
„No jo, ale já třeba zrovna do ganache máslo nedávám – na to jsou různé názory, pane“
„To jistě jsou, ale většina mistrů cukrařiny do ganache máslo dává, a, nezlobte se, že to řeknu, ale třeba Michel Roux Jr., syn prvního držitele 3 hvězdiček v Londýně a sám výborný cukrář a šéfkuchař, který se vyučil ve špičkové pâtisserii v Paříži, tam máslo dává. A já věřím víc jemu než většině českých cukrářů.
„Áh, to jsou ti kritici, a kávu jste nepochválil!“
Tady začíná být persona už malinko podrážděný a zvedá hlas:
„Říkáte si snad takto o ocenění kávy? Zatím jsem se dvakrát napil a když se ptáte, tak Vám řeknu svůj názor: ano, je slušná, dobrá, ale také nic výjimečného, jak sebevědomě uvádíte na tabuli“
„Ta káva je z Padovy od pana Vescoviho, ne z Prahy od těch místních pražičů, co to dělají 6 let“
Paní má zřejmě averzi nejen k pražským blogerům a kritikům, ale i vůči tamním pražírnám
„Ano, kávu Vescovi jsem dvakrát měl, a také jsem o té pražírně četl v knize Petry Veselé“
„Proč já se tu s Vámi bavím, když mám tolik práce“
„To nevím, madam. Děkuji za kávu i zodpovězení mých dotazů; zaplatím, ale vzhledem k tomu, s jakým přístupem jsem se tu setkal, se už s největší pravděpodobností nevrátím“ (na stovku si nechám vrátit do koruny)“
„No jo, no jóoo“ (a s hudrováním odchází)
Možná je to dětinské a chci mít poslední slovo a tak zvesela volám:
„Madam, dokud se nezmění přístup a řemeslná poctivost většiny českých živnostníků v gastronomii, bude to pořád špatné“
„No jó, no jó“ (ozývá se odněkud zezadu)
A protože je život plný protikladů, přidám i zážitek s bagetou, který se mi přihodil rovněž v Litoměřicích. Spatřil jsem ji ve výkladu prodejny s pečivem a šel se podívat dovnitř, podíval se znovu a nevěřil ceně vzhledem k tomu, co bylo v ní, ale koupil jsem si ji a i když šunka nebyla úplně super (max. výběrová jakost), samotné pečivo také bylo přinejlepším průměrně (pochopitelně dopek) bylo tam ale máslo, byly tam jiné slušné věci a s přihlédnutím k legrační ceně to celé chutnalo velmi dobře.
- a ten, kdo si nevybere, si dá obří bagetu za 27 Kč jako persona (Litoměřice)
- Co dát do výlohy cukrárny? No přece hlavně dvoukolák a další rustikální prvky... (Mělník)
A aby nebylo zajímavým zážitkům toho dne konec, dostalo se mi ještě jiného kontaktu s gastronomií, respektive výživou. Ten představovalo setkání s dívkou, která mě upoutala už na nádraží v Litoměřicích, když jsem se informoval na detaily vlakových spojení u pokladny. Černo-červené elegantní šaty a černé botičky s klínkem (klínek dodá ženě sebedůvěru, jak do omrzení opakují magazíny pro ženy, kdybyste to náhodou nevěděli
, červená kabelka. Tak 30 let. Opravdu jí to slušelo. Dva faktory mi však u prvního letmého setkání, během něhož se velmi culila, zabránily v oslovení. Tím prvním byla skutečnost, že se docela dost typově podobala jedné mnou nepříliš oblíbené food kritičce (s podvědomím toho člověk moc nenadělá) a druhý dojem mi říkal, že zřejmě preferuje tu nejtradičnější a nejpoctivější českou kuchyni včetně velmi vydatných omáček a smažených pokrmů. Řekli jsme tolik a spokojme se s tím.
Když jsem se s ní ovšem potkal na nástupišti rychlíku o dvě hodiny později na cestě z Litoměřic a pak i u „mého“ vlaku z Kolína do Pardubic (a pořád se velmi mile usmívala, rozhodně jsem měl dojem, že se jedná o velmi dobrosrdečné děvče), rozhodl jsem se, že to není náhoda, také se mile usmál, pozdravil ji a protože jsme se viděli již potřetí, dali jsme se do řeči. Byla pracovně v Praze a navštívit kamarádku v nemocnici v Litoměřicích, já pak na gastrotour. Rozhovor se okamžitě stočil k vaření a oblíbeným pokrmům a v tomto jsme pokračovali až do příjezdu vlaku i necelou půlhodinku v kupé 2. třídy do Pardubic.
Záhy jsem získal pocit, že tak trošku vyzvídá co a jak jím, protože několikrát opakovala frázi s ožehavým avšak nedořečeným významem: „A jak to děláte, že…“ Coby amatérský výživový poradce jsem usoudil, že problém nebude ani tak v nedostatku aktivity (20 – 30 km na kole denně by mělo stačit téměř každému) jako spíše v krajně nevhodné skladbě jídelníčku (hutné omáčky, spousta nekvalitních cukrovinek, přičemž 70% čokoláda je prý moc hořká, byl jsem dotazován na svou konzumaci Coca-Coly (za poslední 2 roky nulová, což slečnu moc nepotěšilo) a řadu dalších prvků výživy. Zanedlouho jsme se dostali k oblíbeným českým televizním chefům a když zmínila, že její maminka zná osobně matku Jirky Babicy a tato žena že prý řadu let působila coby delegátka koupáků na španělském pobřeží, začal jsem se obávat, že tady zřejmě bude další kámen úrazu. A třebaže jsem upozorňoval na Babicovu omeletu, Bretoňské lusky i Jirkovo tiramisu jako na odstrašující příklady výživové i chuťové, dočkal jsem se odpovědi v tom smyslu, že je to přece netradiční a nápadité. Tady prostě a jednoduše nastalo to, čemu se říká paradigmatická srážka a tak jsem se s poměrně lehkým srdcem se slečnou v Pardubicích rozloučil (třebaže litovala, že už vystupuji) a popřál jí vše dobré a pak o celém setkání ještě hodinu přemýšlel v EC, které dorazilo pár minut poté.
- Tak kterou ruskou zmrzlinu vybereme?
- ... pouze a jedině tuto (k mání pouze v hypermarketu Albert :-( )
- s drobnou výhradou (kokosový olej, smetanové aroma a škrob) nejlepší zmrzka hned po produktu Marks and Spencer
- Po 7 minutách byla konzistence stejná jako po rozbalení...
Den nato jsem se vypravil poměrně pozdě až do Náchoda, městečka v nejzazším výběžku východních Čech (dál už je jen Jiráskův Hronov a „broumovská skupina“ barokních kostelů). Po třech přestupech jsem konečně hodinku po poledni dorazil do města, které má významné postavení v tuzemské literární i filmové tvorbě (včetně poněkud nelichotivého zachycení maloměsta) a z něhož pochází manželka jednoho kamaráda. Jestliže na mě někdy maloměsto na první dojem zapůsobilo příjemně, pak je to bezesporu Náchod. Čisté, nově zrekonstruované a upravené nádraží, jedna hlavní ulice vedoucí do centra, na místní poměry zajímavé kavárny (jedna z nich -
http://www.cibetka-cafe.cz/index.html nabízela dokonce espresso z cibetek za 210 Kč – v Náchodě!), obchody i architektura, příroda v okolí i teplárenský komplex s krásným, v mých představách skoro pivovarsky vyhlížejícím komínem.
- Hrabal měl možná pravdu: občas v sobě i jízdní řád skrývá netušenou krásu :-)
Podle všeho však můj dobrý dojem z města do značné míry ovlivnilo i letmé a platonicky laděné setkání s dámou (spíše než slečnou), které jsem si všiml v Lidlu, kam jsem se před prohlídkou města vydal doplnit zásoby vody, neboť v osobních ani spěšných vlacích bohužel v 1. třídě butylky s vodou nerozdávají. Všiml jsem si jí cestou k pokladně, kdy mě obdařila nádherným úsměvem a pak jsme ze sebe nespustili oči další dvě minuty ve frontě ob 3 zákazníky u jediné fungující pokladny. Až nebezpečně se podobala postavě, kterou ve filmu Lítáš v tom ztvárnila Vera Farmiga (vysoká, štíhlá, blonďaté zvlněné vlasy do mikáda, nesmírně elegantně oblečená, jen tak o 10 let starší). Úplně jsem v tu chvíli chápal Ryana Binghama (George Clooney) a rozhodl se vyřešit situaci tak, že jsem jí alespoň složím kompliment, což jsem bezodkladně provedl jakmile vyšla s pár drobnostmi ven – to ji velmi potěšilo. O 3 minuty později jsme na sebe narazili o dvě ulice dál u náměstí a to už jsem ji pozval na kávu, což by prý velmi ráda přijala, ale dnes bohužel vůbec nemůže. V tu chvíli zafungovalo mé racionální já a upozornilo nejen mě, ale i ji, že zde mezi námi existuje značná vzdálenost a tak jsme se s ujištěním vzájemných sympatií rozloučili podruhé. To však nebylo všechno; po asi 20 metrech jsem se za ní otočil a vidím, že je také otočená a dívá se za mnou. Tak už jsme se jen usmáli, zamávali si a šli každý svou cestou. Za pár minut jsem toho samozřejmě velmi litoval, protože jsme se mohli potkat třeba aspoň v Hradci Králové nebo Pardubicích. Když promluvila, zasáhla mě jako blesk z čirého nebe tím, co mě na ženách velmi přitahuje: nadšení, hlas, radost a úsměv dívky a kultivovanost, šarm a elegance dospělé ženy. Ach jo, ach jo, ach jo. No, třeba se osud ještě rozhodne pro další setkání. Příště si v takové situaci ale vezmu číslo.
Abych si ošetřil částečně nalomené srdce a zapil žal, nedal jsem si po dokončení prohlídky centra Náchoda skleničku a ani jsem nesáhl po dalším skvělém článku v New Yorkeru, ale vyrazil za hustého lijavce nejbližším spojem přes Starkoč a Hradec Králové (kde už bylo jasno) na expresní pitnou kůru do Poděbrad, které na mě dobře zapůsobily již loni. Mineralizovaná voda přímo od pramene a procházka po lázeňském, francouzsky koncipovaném parku mi snad udělá dobře na těle i na duši. Tak se i o hodinku a půl později stalo, ale i když jsem si dával pozor, abych hodně železitou tekutinu (chutná opravdu jinak než kupovaná) ze tří různých pramenů nepopíjel v nadměrném množství (stáčel jsem do prázdné 0.5 plastové lahve), přesto zapůsobila „živá voda“ jako výrazný povzbuzovač chuti a tak jsem si na kolonádě zakoupil slušnou porci cizrnového salátu (moc práce s přebíráním si ve výrobě nedali) a ten jsem zapíjel čerstvou minerálkou. Asi již sami tušíte co nastalo… ano, každý se někdy dopustí stravovacího přehmatu a tak mi cestou v 1. třídě osobního vlaku z Poděbrad do Kolína nebylo úplně valně, ale díkybohu mají v Kolíně pěkné a čisté nákupní centrum Futurum nedaleko hlavního nádraží, kam jsem se zastavil ihned po nákupu probiotického jogurtu a suchých rohlíků. Protože bych nechtěl být nechutný a přehnaně deskriptivní, snad postačí tolik, když řeknu, že ne broskve (jak doporučoval jeden senior na cestě z Kauflandu), ne Guttalax (jak doporučují čtyři z pěti lékárníků), ne bazalka (jak doporučuje devět z deseti Italů v kuchyni???), ale kombinace cizrny a poděbradských minerálních vod od pramene je to pravé a zaručeně přírodní laxativum.
Cestou z Kolína do Brna mi už bylo hej a po dni volna jsem se už v předposlední den platnosti přemluvil jen ke kontrolní návštěvě Pardubic. I tak jsem toho ale myslím stihl docela dost. Jízdenka na léto 2014 představuje (stejně jako loni a předloni) fantastický poměr ceny a užitné hodnoty (990 Kč pro držitele ISIC, 1190 Kč pro každého, příplatek do 1. třídy za 250 Kč na týden je legrační) a doporučil bych ji každému, kdo chce doslova za pár korun poznat Českou republiku. Jako téměř povinné bych její využití viděl u studentů 3. a 4. ročníků SŠ, kteří jsou – doufejme – ve své většině ještě nezkažení řádově zajímavějšími historicko-kulturními hodnotami Itálie a Francie a světových velkoměst a pro něž může představovat zásadní přínos v oblastech dějepisu, geografie, výchovy k občanství, sociologie, psychologie a české literatury i jazyka (osobní znalost Náchodska a Hronova může dát cenné body jak na hodině, tak u maturity). Zároveň lze vyjádřit naději, že tito mladí lidé ještě nevyžadují dostatečně komfortní ubytování a tak mohou po cestě přespat pod širákem. Osobně mne trochu mrzí nenavštívení takových lokalit, jakými jsou Máchovou jezero, Broumov, Most, Teplice, Písek či Liberec, ale z Brna je to na jednodenní výlet prostě daleko. A taky je takové putování pěkná etnografická řehole. Tak možná někdy příště. Anebo taky ne.
Dost bylo slov, nechme mluvit statistiky a obrázky (viz níže). Pokud se Vám to zdálo na jeden příspěvek ve vláknu docela dlouhé, máte pravdu. Ale tak to dopadá, když si jeden zvykne na délku textů časopisu The New Yorker. A díky moc za pozornost…
V dokonalé úctě
Váš persona
- Asi budu muset začít víc sledovat TV Barrandov (Pardubice)
- Víno nebo čaj? Region inovací asi (Pardubice)
- Zas nový gastronomický koncept... ach jo (Pardubice)
- Nejhezčí a nejlepší kavárna (Pardubice)
- Vzpomínáte na kávu s mlékem u Mr. Baker? Toto je jejich cappuccino... (Kolín, hl. n.)
- Pro srovnání: kompetentní cappuccino ráno před odjezdem (Café Tungsram, Brno)
- Ach jo, dvakrát ach jo... to se člověk spálí ani neví jak (Mělník)
- Restaurace v Karviné láká, láká...
- ... ale v podniku (včetně zahrádky) nikdo. A tři popelníky z šesti na zahrádce nevysypané...
Jízdenka na léto 2014 aneb persona na kolejích v datech:
St 2. 7. 2014
Brno – Praha (8.39 – 11.21) 210 Kč/255 km/2h 42m
Praha – Brno (17.39/18.39 – 20.19/21.19) 210 Kč/255 km/2h 40m
Čt 3. 7. 2014
Brno – Česká Třebová (7.39 – 8.40) 130 Kč/91 km/1h 1m
Česká Třebová – Zábřeh (8.55 – 9.16) 62 Kč/40 km/21m
Zábřeh na Moravě – Šumperk (9.26 – 9.40) 26 Kč/13 km/14m
Šumperk – Zábřeh n. M. (10.31 – 10.48) 26 Kč/13 km/17m
Zábřeh n. M. – Olomouc (12.17 – 12.41) 65 Kč/46 km/24m
Olomouc – Přerov (15.55 – 16.09) 38 Kč/22 km/14m
Přerov – Brno (16.42 – 17.59) 126 Kč/88 km/1h 17m
Pá 4. 7. 2014 (volný den)
So 5. 7. 2014
Brno – Jindřichův Hradec (9.20 – 12.41) 236 Kč/171 km/3h 21m
Jindřichův Hradec – Tábor (14.43 – 15.57) 79 Kč/53 km/1h 14m
Tábor – Praha (16.59 – 18.31) 145 Kč/103 km/1h 32m
Praha – Brno (19.39 – 22.19) 210 Kč/255 km/2h 40m
Ne 6. 7. 2014
Brno – Vyškov (11.02 – 11.38) 69 Kč/45 km/36m
Vyškov – Brno (19.20 – 19.57) 69 Kč/45 km/37m
Po 7. 7. 2014
Brno – Břeclav (8.22 – 8.54) 87 Kč/59 km/32m
Břeclav – Přerov (9.10 – 10.06) 141 Kč/100 km/1h 7m
Přerov – Bohumín (12.08 – 13.08) 131 Kč/92 km/1h
Bohumín – Třinec (13.40 – 14.31) 59 Kč/38 km/51m
Třinec – Karviná (15.27 – 15.58) 39 Kč/23 km/31m
Karviná – Bohumín (18.59 – 19.16) 29 Kč/15 km/17m
Bohumín – Brno (20.34 – 22.56) 247 Kč/180 km/2h 22m
Út 8. 7.
Brno – Praha (10.39 – 13.21) 210 Kč/255 km/2h 42m
2257 km/2644 Kč (celkem ve 2. třídě)
Praha – Brno (18.39 – 21.19) 210 Kč/255 km/2h 40m – 1. třída, první jízda (505 Kč)
St 9. 7. (volný den)
Čt 10. 7.
Brno – Česká Třebová (8.39 – 9.40) 130 Kč/91 km/1h 1m
Česká Třebová – Ostrava Svinov (9.55 – 11.38) 257 Kč/187 km/1h 43m
Ostrava Svinov – Opava Východ (13.22 – 13.45) 46 Kč/28 km/23m
Opava Východ – Krnov (14.33 – 15.03) 47 Kč/29 km/30m
Krnov – Bruntál (16.22 – 16.58) 39 Kč/23 km/36m
Bruntál – Olomouc (17.36 – 18.52) 94 Kč/64 km/1h 16m
Olomouc – Brno (19.07 – 20.39) 100 Kč/100 km/1h 32m
Pá 11. 7.
Brno – Pardubice (8.39 – 10.17) 209 Kč/151 km/1h 38m
Pardubice – Kolín (10.45 – 11.05) 65 Kč/42 km/20 m
Kolín – Mělník (11.14 – 12.16) 103 Kč/71 km/1h 2m
Mělník – Litoměřice město (14.17 – 14.44) 57Kč/36 km/27m
Litoměřice město – Kolín (17.11 – 18.40) 151 Kč/107 km/1h 29m
Kolín – Pardubice (18.55 – 19.15) 65 Kč/42 km/20m
Pardubice – Brno (19.41 – 21.19) 209 Kč/151 km/1h 38m
So 12. 7.
Brno – Pardubice (9.39 – 11.17) 209 Kč/151 km/1h 38m
Pardubice – Hradec Králové (11.29 – 11.57) 38 Kč/22 km/28m
Hradec Králové – Starkoč (12.04 – 12.39) 55 Kč/35 km/35m
Starkoč – Náchod (12.42 – 12.56) 21 Kč/9 km/14 m
Náchod – Starkoč (14.03 – 14.17) 21 Kč/9 km/14 m
Starkoč – Hradec Králové (14.23 – 14.59) 55 Kč/35 km/36 m
Hradec Králové – Poděbrady (15.08 – 15.53) 87 Kč/59 km/45 m
Poděbrady – Kolín (17.10 – 17.28) 30 Kč/16 km/18 m
Kolín – Brno (18.20 – 20.19) 265 Kč/193 km/1h 59m
Ne 13. 7. (volný den)
Po 14. 7.
Brno – Pardubice (9.39 – 11.17) 209 Kč/151 km/1h 38m
Pardubice – Brno (14.41 – 16.19) 209 Kč/151 km/1h 38m
2981 Kč za 2. třídu, ale tato cena byla vynásobena koeficientem průměrného navýšení za 1. třídu (1.5x), což nám ve výsledku dá:
Celkem: 4465 km ve vlaku a 7116 Kč (1. i 2. třída) za jízdné dle IDOSu
Benzín by stál 11 025 Kč při průměrné spotřebě 7l/100 km
Celková doba jízdy vlakem: 55 hodin a 8 minut.
Schematicky:
- artisanálně dělaná mapa :-)
- Putování v letech 2012 a 2013 (červeně: navštívená a ofocená města, zeleně: projeté trasy)
- Boris Vian zachytil pěnu dní, zrcadlo v Pardubicích zase personu...
- The New Yorker mi byl často záchranou (článek A Prisoner’s Reading List o muži, který přečetl za 10 let ve vězení 1034 knih - převážně těžké klasiky)
