Tak jsem koncem září poprvé zavítal do USA a využil jsem služeb Delty.
Celkem se jednalo o čtyři lety (PRG-JFK, JFK-SFO a zpět), třikrát s 767, jednou s 737.
Ohledně diskuze s letuškami musím potvrdit, že jejich věk je velmi vysoký, na druhou stranu většinou to jsou milé starší dámy, které svou práci zvládají. Za tyto čtyři lety jsme měli jen jednou letušku pod 30 let, ale to byla zase úplná modelka. Bohužel naše láska skončila, když jsem vystoupil v NY z letadla
Ale píšu sem s jiného důvodu: 25. září cestou z Prahy do New Yorku jsem zažil něco, co se mi ještě nepoštěstilo a snad se toho jen tak nedočkám. Odstartujeme z Ruzyně, letadlo v economy narváno do posledního místa (samozřejmě jsem měl nejhorší místo z celého letadla, sedadlo D, takže mé dvoumetrové tělo nebylo kam složit) a letušky někde nad Německem hlásí, že za hodinu se bude podávat jídlo. Bylo chvíli po jedenácté, začínám mít už hlad, když v tom se ozve kapitán: "Dámy a pánové, naše letadlo má malý technický problém, díky kterému bysme nepřeletěli Atlantik, jsme nuceni přistát v Londýně Heathrow. Přistáváme za půl hodiny."
No skvělé, nouzové přistání.
Asi za pět minut se kapitán hlásí znovu: "Dámy a pánové, změna plánu, nepřistaneme v Londýně, ale v Paříži. Za půl hodiny přistáváme."
Tou dobou je celé letadlo zcela zticha, na nějaký bezduchý film kouká již jen pár otrlých. Zbytek nervózně vykukuje z letadla, odkud je samozřejme prd vidět. Pak skutečně jdeme dolů, ale letadlo nikde nepřistává. Slétáváme pouze pod mraky a chvílemi letíme nad vodou. Z letadla se ozývají roztodivné zvuky, pilot neustále hýbe křídly, chvílemi stoupáme, klesáme. Půlhodina pryč a stále jsme ve vzduchu. Po půlhodině ve vzduchu stupidní film s Russellem Crowe končí a na obrazovce vidíme, že už hodinu kroužíme nad severní Francií a kanálem La Manche.
Tato "show" pokračuje ještě další hodinu, letadlem kolují "zaručené" informace o poruše letadla, paní za mnou hlásí něco o hořícím motoru, někdo v řadě před námi viděl díru v křídle.
Nálada je na bodu mrazu, vedle mě sedící holka (tak 25 let), letí poprvé v životě a je bílá jako stěna. I když musím dodat, že ani mě není do zpěvu. Pročítám nějaký magazín, ale text nevnímám. Sleduji obrazovku, kde skoro pravidelně kroužíme nad Francií a nic se neděje.
Až po dlouhých dvou hodinách od prvního ohlášení kapitán hlásí, že jdeme definitivně dolů.
Od moře to není do Paříže příliš daleko a tak jsem na Charles de Gaulle celkem rychle.
Při přistání letadlo neletí rovně s runwayí, ale je lehce nakloněné vlevo a pilot to neustále vyrovnává. Když jsme již těsně nad zemí, tak vidím z okna seřazené hasiče a sanitky, chybí jen pohřebáky. Vzápětí sedáme na zem a je vidět, že se všem velmi ulevilo.
Celou dobu při popojíždění po letišti nás hasiči doprovází, ale nezdá se, že by měli v úmyslu zasahovat. Nakonec dojedeme někam na plochu, kde letadlo zastavuje. Delta má v Paříži náhradní 767, takže se pouze řeší s žabožrouty, co bude s námi a kufry.
Francouzi se moc kooperativní neukazují, chtějí nás znovu prohnat checkinem a naše kufry zkontrolovat. V letadle nás drží asi půl hodiny, než nás milostivě pustí ven.
Sejdeme po schůdcích, nacpou nás do autobusu a začínáme okružní jízdu po CDG.
Sice jsem tam nikdy nebyl, ale přeci jen dvacetimunitovou výletní jízdu bych si dokázal odpustit.
V autobuse každý z nás volá domů a uklidňuje příbuzné, že jsme v pořádku, ať si nedělají starosti. Samozřejmě si nikdo starosti nedělal, protože informace o našem přistání v Evropě není ani v televizi a ani na internetu. Otec mé sousedky z letadla je zprávou od své dcery zděšen a vyzývá jí, ať do letadla už v žádném případě nenastupuje a místo toho okamžitě sedne na vlak a jede domů. Holka je ale statečná, vyhlídka na levné nákupy v New Yorku je silnější než strach o vlastní život.
Pak nás autobus vyklopí před vchodem do letištní budovy a sledujeme cedule ke gate E47, odkud máme následně pokračovat dále.
Cedule nás dostane až k bezpečnostní kontrole, kde se jim nelíbí naše palubní lístky z Prahy. Ale co dělat, když jiné (logicky) nemáme. Naštěstí po chvíli přichází nějaká paní v uniformě, něco zablekotá francouzsky a pouštějí nás dál.
Jsme tedy na cestě ke gatu, cestou si odskočím na záchod (po oznámení o nouzovém přistání byl záchod v letadle tak obsazen, že jsem se tam nedostal). Chci si koupit něco k jídlu, přeci jen je půl třetí, jenže samozřejmě že v peněžence nemám ani euro. Pravidelně s sebou minimálně 20E nosím, člověk nikdy neví, kdy se dostane do Německa nebo Rakouska, ale ráno jsem všechna eura vyndal. Nějak mě nenapadlo, že je cestou do USA budu potřebovat.
Dorážíme na gate, kde následuje opět velmi přísná kontrola, opět si všudypřítomní američtí agenti vybírají neštastníky ke kontrole (jednu jsme absolvovali všichni v Praze), naštěstí si mě nevšímají a pokračuji dál.
Gate nás dovede dolů a tam pro změnu čeká ten samý autobus, který nás předtím dovezl k budově. Zase si prohlížíme všechna zákoutí tohoto nepochybně pěkného letiště, podle doby jízdy busem bych to viděl na přiblížení se k belgickým hranicím a zpět a když jsme na místě, tak stojíme asi tak 100 metrů od našeho původního, nemocného letadla.
Pak je již historka celkem nudná. Nacpou nás do jiné 767, chvíli po startu zase pustí ten samý stupidní film s Russelem Crow, jídlo dostaneme někde nad Irskem, když už pomalu hlady padám a nevidím a za osm hodin vystupujeme v New Yorku z letadla. Zpoždění přes pět hodin, můj spoj je tou dobou samozřejmě v háji a ještě těsně před námi vystupují dvě letadla, jedno z Dominikánské republiky a druhé z Brazílie. Na imigračním je tak velmi veselo, v době večeře tam skoro nikdo na přepážkách není a občané ze střední a jižní Ameriky v průměru tráví na přepážce čtvrt hodiny a jejich úspěšnost v překročení hranice není příliš vysoká. Nálada ve frontě je tak samozřejmě "skvělá", naštěstí asi po hodině se dostává první český občan na řadu a od té doby jde vše velmi rychle. Pohled na pas, dotaz na účel cesty a bez dalších otázek a zdržování jsem vpuštěn na americkou půdu. Přeci jen být občanem EU je asi v očích amerického imigračního úředníka snad trochu lepší než být z Dominikánské republiky.
Jdu se tedy zeptat, co bude s námi, původně nám v letadle řekli, že náš spoj už nestihneme a budeme spát v NY. Tomu tak naštěstí není, paní na přepážce nám dává nové letenky, na kterých jsou k vidění čísla 1C a 1D. Ano, správně, šoupli nás na další let a jelikož v economy bylo plno, tak to jsou místa v bussines class. A asi jsme měli štěstí, protože šest dalších lidí od nás z letadla pokračuje i tímto letem, ale ti míří dozadu za záclonku.
Jinak ale nutno dodat, že jsem si letu v bussines class moc neužil. Obrazovka před námi na stropě skoro nefunguje a po chvíli upadám díky děsné únavě do komatu. Probudí mě jídlo, které je servírováno s normálním kovovým příborem, pak opětovně upadám do něčeho, co by šlo s trochou fantazie nazvat spánkem. Jenže ani v bussines class v 737 je místa málo, takže zbytek letu protrpím vzhůru.
Tím zde historka končí, zbytek cesty už se nic moc zajímavého nestalo, pokud pominu potyčku stewarda společnosti United s cestujícím z Asie při letu z Las Vegas. Pán nechtěl pochopit, že při startu musí svůj notebook skutečně vypnout a dát z volného sedadla do schránky.
Pokud jde tedy o Deltu, tak s nimi panovala spokojenost. Letušky pravda modelky nejsou, minimálně ne současné, ale tak ze sedemdesátých či osmdesátých let, ale až na jednu jsou velmi milé a vstřícné, zde nelze nic vytknout.
Interiér letadel má své nejlepší za sebou, sedačka v economy v 767 není stavěna na dvoumetrového chlapa, ale to asi v žádné společnosti na světě. Jako nedostatek ale hodnotím chybějící monitory před každým sedadlem, přeci jen jsem na těch několika málo obrazovkách na střeše za celé čtyři lety nenašel ani jeden film, na který bych byl ochoten koukat, o nějakém pořadu o baseballovém týmu Atlanta Braves ani nemluvím. Ani nevíte, jak jsem v té chvíli záviděl cestujícím do Asie, kde podle fotek je toto vybavení již standardní.
Jinak ale s Deltou z mé strany velká spokojenost a pokud vezmu v potaz cenu letenky, která byla
nejnižší a také přímé spojení z Prahy do USA, tak asi nic lepšího neexistuje.
Takže pokud bych měl někdy zase do USA letět, tak s Deltou velmi rád.
