Máme den na dospání předchozí noci, přebalení, dokoupení jídla a brzy ráno chceme vyrazit pod nejvyšší horu Bolivie. Přes den se procházíme po La Paz a nacházíme výbornou a levnou argentinskou restauraci, kde se za nějakých 70 Kč krmíme skvělým steakem.
- Nedaleko tohoto mostu je v ulici 6. srpna výborná stejkárna
- Noční La Paz
Zpátky v hostelu nám recepční říká, že protesty proti penzijní reformě začaly již včera, ale přes noc se provoz podařilo obnovit, máme prý zkusit počkat do večera. Poté již se šance dostat se na jih prý zase sníží, jelikož se k demonstracím přidají další profese. Přemýšlíme nad řešením – i pokud bychom dostali pod Sajamu, hrozí, že se nedostaneme zpět a nám se blíží datum odletu. Sondujeme letový řád a ceny letenek z IQQ do LPB. Za 70 USD při koupi na další den nám to přijde jako rozumná záložní varianta a tak večer vyrážíme jedním z několika málo autobusů, které pozdě večer odjíždí směr Oruro. O půlnoci vystupujeme v Patacamaye. Nějaké alojamiento je naštěstí hned u místa, kde nás vysadil autobus. Neskutečně neochotná paní nás ubytovává ve svém Alcatraz-style hotelu za 15 boliviánů. Poskytnuté deky opravdu nevyužijeme. Záchody jsou společné, mísy jsou oddělené metrovou zdí, dveře do kabinek nejsou, záchody nesplachují. Raději bych prasknul, než šel na velkou sem.
Ráno odcházíme do restaurace, před níž má od 10 do 13 hodin stát minibus do Sajamy, ten se i na čas objevuje. Domlouváme si dvě místa a čekáme v restauraci. Snídaně, káva, druhá snídaně, pár partiček karet, oběd. Servírka příliš nechápe, proč tam někdo sedí už čtyři hodiny v kuse. Za celodopolední návštěvu platíme dohromady asi 40 boliviánů, tedy nějakých 120 korun.
V jednu téměř plný minibus odjíždí na západ k chilským hranicím, kde po třech hodinách opouštíme asfalt a za další půl hodinu již platíme vstupné do národního parku Sajama, zde si to cení na 30 boliviánů.
- Vesnice Sajama, zasněžené kopečky jsou již v Chile
- Šestitisícovky na hranici, zleva Parinacota a Pomerape
- Svah plný kajícníků u výškového tábora
- Východ slunce a stín Sajamy
- Pohled ze šestitisícového hřebínku do míst, která zdaleka nejsou vrcholem
- Dvojčata z vrcholu Sajamy
Po chvíli se otáčíme, už teď je jasné, že původní plán sejít až do základního tábora je nejspíš nereálný. Vyšli jsme pozdě, šli pomalu a ještě nevíme, že nejhorší nás teprve čeká. Kdysi na podzim jsme uvažovali vzít sebou snowboardy a pokusit se pravděpodobně první český sjezd Sajamy na snowboardu, ale organizační komplikace při pohybu s prkny po Jižní Americe nás od nápadu odradily. Naštěstí. Příliš nevím, co bych v takovém terénu s prknem dělal, jízda dolů by byla utrpení. Konec konců v jedné z mála zmínek o podobných aktivitách v Bolívii, které se mi podařilo najít, označil švédský extrémní lyžař Andreas Fransson sjezd Sajamy jako „The worst climb-to-ski ratio I have ever done in my whole life.“ Plně chápu.
Sníh pod odpoledním sluncem již hodně tál a svině kajícníci, kteří ráno nešli mačkou prokopnout, se teď pod každým krokem propadají a já se jen modlím, že to někde po nevhodném došlapu neodnese můj kotník. Na šestitisícovém hřebínku jsme již dost vyčerpáni, navíc máme hlad – čekali jsme, že na oběd budeme již zpět u stanu. Suťoviště dále je na mokrém tekoucím bahýnku, kameny ujíždí pod nohama. U stanu už máme opravdu dost. Hned jak dovařím čaj, vyčerpaní usínáme. Po pár hodinách mě budí kamarád s uvařenou večeří, hlad ho vzbudil. Pár soust a pokračujeme ve spánku až do rána.
- Sajama ze základního tábora. Výstupová trasa vede po patrné stezce a následně mírně za hřebenem vlevo
- Vikuňa - jedno ze zvířat, které zoolog-lajk nazývá lamou, já srnkou
- Prý nejvýše rostoucí stromy a světě
Odvádí nás do několika domků, vysvětluje, že tu otevírají nový hotýlek a první zákazníci přijedou hned zítra. Sedíme v něčem, co od zítra bude jídelnou, tak se ptáme na oběd. Za dvacet minut by nám něco zvládla uvařit. Paráda. Mezitím ničíme celou její zásobu piva, tedy dvě lahve. Místní polévka a maso s hranolkami. Maso bylo naprosto špičkové, chutnalo trochu jako vepřové, ale hodně jemné. Prý alpaka, doporučuji!
Platíme za oběd i za termály, které jsou prý ještě zhruba kilometr daleko. Popisuje nám cestu. Bazének nacházíme, v něm dva kluci a holka kolem 20 let a starší paní. Pravděpodobně sourozenci s maminkou nebo spíše babičkou. Všichni se koupali nahoře bez, což nebylo až tak špatné v případě „sestry“, ale již slabší v případě „matky“.
- Krajina pod Sajamou
V Sajamě funguje nějaký systém rotace, na základě něhož správa národního parku předává turisty k ubytování místním. Na správě ale takto večer už nikdo není, tedy si vybíráme první hostel. Otevírá nám klučina, který sotva dosáhne na kliku a odbíhá. Nejspíš pro někoho většího. Jasně, tomu většímu už možná i bylo deset. Říká nám cenu, vybere peníze a jde nám ukázat pokoj. Nám jede ve čtyři ráno minibus, tak je to vlastně i jedno.
Temno a ticho. Stojíme v rohu náměstí a nikde se nic neděje. Snad ještě neodjel. V tom se na okraji vesnice ozve motor, rozsvítí světla a během chvíle již stojí minibus před námi. Kdybychom nebyli unavení, bude cesta utrpením, takto se daří velkou část proklimbat.
V Patacamaye přestupujeme na další minibus, který míří do La Paz. Řidič ne úplně přesně rozumí významu plné čáry na silnici. Pravděpodobně to chápe jako „předjížděj rychle“. Opět končíme v Adventure Brew a opět tam potkáváme Kim, která mezitím vylezla na Huaynu Potosí, což je další z bolivijských šestitisícovek.
A díky!
