Fórum Airways.cz

Na bolivijský Říp

Máme den na dospání předchozí noci, přebalení, dokoupení jídla a brzy ráno chceme vyrazit pod nejvyšší horu Bolivie. Přes den se procházíme po La Paz a nacházíme výbornou a levnou argentinskou restauraci, kde se za nějakých 70 Kč krmíme skvělým steakem.Ráno vyrážíme na autobusové nádraží, kde je ale podezřele a nejihoamericky klid. Problém netušíme dokonce, ani když vidíme zavřenou prodejnu vstupenek na nástupiště a prázdná stání autobusů. Průšvih zjistíme až při snaze o koupi jízdenky - prodavač ukazuje na malou televizi, kde je jakýsi demonstrující dav na silnici. Prý dnes nic naším směrem nepojede. Chvíli přemýšlíme, co budeme dělat, musíme se nějak dostat do Patacamaye, odkud jezdí denně kolem 13 hodin minibus do vesnice Sajama.

Zpátky v hostelu nám recepční říká, že protesty proti penzijní reformě začaly již včera, ale přes noc se provoz podařilo obnovit, máme prý zkusit počkat do večera. Poté již se šance dostat se na jih prý zase sníží, jelikož se k demonstracím přidají další profese. Přemýšlíme nad řešením – i pokud bychom dostali pod Sajamu, hrozí, že se nedostaneme zpět a nám se blíží datum odletu. Sondujeme letový řád a ceny letenek z IQQ do LPB. Za 70 USD při koupi na další den nám to přijde jako rozumná záložní varianta a tak večer vyrážíme jedním z několika málo autobusů, které pozdě večer odjíždí směr Oruro. O půlnoci vystupujeme v Patacamaye. Nějaké alojamiento je naštěstí hned u místa, kde nás vysadil autobus. Neskutečně neochotná paní nás ubytovává ve svém Alcatraz-style hotelu za 15 boliviánů. Poskytnuté deky opravdu nevyužijeme. Záchody jsou společné, mísy jsou oddělené metrovou zdí, dveře do kabinek nejsou, záchody nesplachují. Raději bych prasknul, než šel na velkou sem.

Ráno odcházíme do restaurace, před níž má od 10 do 13 hodin stát minibus do Sajamy, ten se i na čas objevuje. Domlouváme si dvě místa a čekáme v restauraci. Snídaně, káva, druhá snídaně, pár partiček karet, oběd. Servírka příliš nechápe, proč tam někdo sedí už čtyři hodiny v kuse. Za celodopolední návštěvu platíme dohromady asi 40 boliviánů, tedy nějakých 120 korun.

V jednu téměř plný minibus odjíždí na západ k chilským hranicím, kde po třech hodinách opouštíme asfalt a za další půl hodinu již platíme vstupné do národního parku Sajama, zde si to cení na 30 boliviánů.Není důvod se zde zdržovat, stopem a pěšky pokračujeme do základního tábora pod Sajamou v 4800 metrech. Kamarádovi je špatně, jde pomalu a tak do BC dorážíme za tmy. Stan, večeře a uléháme k spánku. Spánkem bych to ale nenazval, téměř celou noc se klepu zimou. Kvůli několika málo nocím jsem nechtěl tahat teplý zimní spacák a teď to odnáším. Navíc nevím, jak mi bude další den ještě o kilometr výše. Ráno mi to nevyspalému příliš nešlape, kamarád mi rozpouští nějaký instantní energy drink, který mě docela nakopnul, až později zjistím, že to mělo být do litru a on to rozpustil sotva v deci vody. Prý je jí málo...O pár desítek serpentin později konečně nacházíme několik malých plošinek, které jsou výškovým táborem zhruba v 5700 metrech. Oba nás čeká nejvýše strávená noc. Nakopeme hromadu sněhu na tavení na vodu, pohledem vybíráme výstupovou trasu a relativně brzy jdeme spát s plánem vyrazit kolem páté ranní. Postupně na sebe navlékám všechno oblečení, nohy strkám do prázdného batohu...a nemohu usnout, je mi horko. Nakonec nalézám vhodný počet vrstev a vyspím se oproti předchozímu dni výborně.Kolem třetí slyšíme hlasy, kdosi se o vrchol pokouší rovnou ze základního tábora. Po rychlé snídani vycházíme před svítáním. Ve tmě nám postup výrazně zpomalují kajícníci – ostré a tvrdé sněhové útvary, které vznikají jen v jihoamerických horách. O pár set metrů výše se kocháme výhledem na nádherně výcházejícím sluncem nasvícené největší poprsí světa – oblé vrcholy Parinacoty a Pomerape, jediné dvě výrazné hory v okolí, které narušují pouštní planinu. Krátký strmý úsek končí na hřebínku, kde GPS ukazuje přesně 6000 metrů, daleko nad námi vidím vůdce s klientem, kteří míří k vrcholu.Nás ale čeká ještě hodně hodin funění nad každým krokem. Vrchol Sajamy je sice oblý jak Říp, ale stěny jsou výrazně prudší, navíc tvoří několik umělých horizontů, což opakovaně klame. Vrcholová partie je naopak velmi rovná, v roce 2001 se zde dokonce hrál přátelský fotbalový zápas jako demonstrace možnosti sportovat ve vysokých nadmořských výškách, především s cílem odradit FIFA od zákazu hraní mezinárodních fotbalových zápasů v La Paz.Vrchol! Po sedmi hodinách už by konečně vedl další krok libovolným směrem z kopce. Počasí je nádherné - je vidět, že v podstatě není nic vidět. Vítr je snesitelný a zima taky není. Sice jsme nedaleko rovníku, ale v 6500 metrech by počátkem „listopadu“ mohlo být znatelně hůře. Nikdy jsem nebyl výše a tento rekord si asi už překonám jen stěží. Nejsem horolezec, jsem turista, nebaví mě sedět na expedici měsíc pod jedním kopcem, čekat na počasí a stavět výškové tábory a ještě platit za nějaký permit. A vyšších kopců, které jdou vylézt tak nějak mimochodem, je na světě jen málo.

Po chvíli se otáčíme, už teď je jasné, že původní plán sejít až do základního tábora je nejspíš nereálný. Vyšli jsme pozdě, šli pomalu a ještě nevíme, že nejhorší nás teprve čeká. Kdysi na podzim jsme uvažovali vzít sebou snowboardy a pokusit se pravděpodobně první český sjezd Sajamy na snowboardu, ale organizační komplikace při pohybu s prkny po Jižní Americe nás od nápadu odradily. Naštěstí. Příliš nevím, co bych v takovém terénu s prknem dělal, jízda dolů by byla utrpení. Konec konců v jedné z mála zmínek o podobných aktivitách v Bolívii, které se mi podařilo najít, označil švédský extrémní lyžař Andreas Fransson sjezd Sajamy jako „The worst climb-to-ski ratio I have ever done in my whole life.“ Plně chápu.

Sníh pod odpoledním sluncem již hodně tál a svině kajícníci, kteří ráno nešli mačkou prokopnout, se teď pod každým krokem propadají a já se jen modlím, že to někde po nevhodném došlapu neodnese můj kotník. Na šestitisícovém hřebínku jsme již dost vyčerpáni, navíc máme hlad – čekali jsme, že na oběd budeme již zpět u stanu. Suťoviště dále je na mokrém tekoucím bahýnku, kameny ujíždí pod nohama. U stanu už máme opravdu dost. Hned jak dovařím čaj, vyčerpaní usínáme. Po pár hodinách mě budí kamarád s uvařenou večeří, hlad ho vzbudil. Pár soust a pokračujeme ve spánku až do rána.Sutí scházíme dolů, cestou potkáváme několik skupinek lezců, všichni mají průvodce a nosiče a koukají na nás jako na profesionální horolezce. Nevím, jak se do výškového tábora, kde je místo tak pro jeden a půl stanu, chtějí všichni vmáčknout. V základním táboře vyzvedneme odložený pytlík odpadků a pokračujeme dále. Zítra ráno jede minibus do Patacamaye, odpoledne ale chceme ještě stihnout místní termální koupele. Nevíme, kde přesně to je, tedy babička sbírající dřevo u silnice je pro nás spásou. Ukazuje na dům přes široké údolí. Ale že prý tam je vstupné 30 boliviánů a že ona má doma termály za 10. Čert vem 20 bolivánů, ale soukromé termály kdesi u babičky znějí jako mnohem větší zábava.

Odvádí nás do několika domků, vysvětluje, že tu otevírají nový hotýlek a první zákazníci přijedou hned zítra. Sedíme v něčem, co od zítra bude jídelnou, tak se ptáme na oběd. Za dvacet minut by nám něco zvládla uvařit. Paráda. Mezitím ničíme celou její zásobu piva, tedy dvě lahve. Místní polévka a maso s hranolkami. Maso bylo naprosto špičkové, chutnalo trochu jako vepřové, ale hodně jemné. Prý alpaka, doporučuji!

Platíme za oběd i za termály, které jsou prý ještě zhruba kilometr daleko. Popisuje nám cestu. Bazének nacházíme, v něm dva kluci a holka kolem 20 let a starší paní. Pravděpodobně sourozenci s maminkou nebo spíše babičkou. Všichni se koupali nahoře bez, což nebylo až tak špatné v případě „sestry“, ale již slabší v případě „matky“.Ano, zaplatili jsme jen za informaci, že tu bazének je a kudy k němu, žádná kontrola se nekoná a mohli jsme sem přijít přímo. Nahříváme se a odmáčíme. Ale je čas vyrazit, už takto do vesnice Sajama nedojdeme za světla. Marně zkoušíme stopovat, nic totiž nejede.

V Sajamě funguje nějaký systém rotace, na základě něhož správa národního parku předává turisty k ubytování místním. Na správě ale takto večer už nikdo není, tedy si vybíráme první hostel. Otevírá nám klučina, který sotva dosáhne na kliku a odbíhá. Nejspíš pro někoho většího. Jasně, tomu většímu už možná i bylo deset. Říká nám cenu, vybere peníze a jde nám ukázat pokoj. Nám jede ve čtyři ráno minibus, tak je to vlastně i jedno.

Temno a ticho. Stojíme v rohu náměstí a nikde se nic neděje. Snad ještě neodjel. V tom se na okraji vesnice ozve motor, rozsvítí světla a během chvíle již stojí minibus před námi. Kdybychom nebyli unavení, bude cesta utrpením, takto se daří velkou část proklimbat.

V Patacamaye přestupujeme na další minibus, který míří do La Paz. Řidič ne úplně přesně rozumí významu plné čáry na silnici. Pravděpodobně to chápe jako „předjížděj rychle“. Opět končíme v Adventure Brew a opět tam potkáváme Kim, která mezitím vylezla na Huaynu Potosí, což je další z bolivijských šestitisícovek.

Tak, konečně, 3 měsíce po návratu, fotky zpracovány a trip report dopsán. Už jsem zjistil, že z cesty zpět si pamatuju dost kulový.

Zbývající tři kapitoly sem během pár dnů naházím.

Pro zájemce o více (neleteckých) fotek (200 z Chile, 200 z Bolívie) mohu poslat link na album, ale preferuji přes SZ.

Derby, 3600 metrů po Death Road a Cuba Libre challenge

Je neděle ráno a v úterý brzo odlétáme z El Alta na sever. Program na volný den je tedy jasný. Na hostelové recepci kupujeme za 450 boliviánů sjezd na kolech po slavné Death Road od jedné z mnoha agentur, konkrétně Barracuda. Známější Gravity stojí 700 a krom jména a lepší večeře nenabízí nic navíc.

Přes den dospáváme, míříme do oblíbené steakové restaurace a hledáme něco, co by šlo označit jako supermarket, abychom dary na domu nemuseli shánět po tržištích. Místo toho nacházíme fotbalový stadion, kde za chvíli začne zápas místních The Strongest proti La Paz Futbol. Jihoamerický fotbal nemůže být špatný, tak platíme 20 boliviánů a míříme na tribunu.

Abych to shrnul – špatný být může. Ačkoli šlo o zápas první ligy a The Strongest patří ke špičce, celé to byla povedená fraška. Na stadionu pro 40000 lidí bylo odhadem tak 3000 fanoušků The Strongest - ačkoli šlo o derby, nebyl tam jediný (!) fanoušek hostí. Zápas začal o půl hodiny dříve než bylo uvedeno zvenčí na stadionu i na vstupenkách. Hned vedle hřiště chyběly velké kusy trávníku. Domácí brankář chytal celý druhý poločas v kšiltovce. A kvalita hry byla na úrovni nějaké pralesní ligy na českém venkově. A pro úplnost, The Strongest vyhráli 5:0.

Brzy ráno nás v domluvené kavárně nakládají průvodci od agentury. Kličkujeme ulicemi La Paz, průvodce nám ukazuje, kde je dobré karaoke, tedy bordel. O nějakou hodinu později již jsme na parkovišti u jezera v sedle La Cumbre (4700 m n. m.). Ostatní agentury již zde jsou a postupně odjíždějí. Alespoň pojedeme sami. Fasujeme helmy, brýle, kalhoty, bundy, rukavice, kola a dostáváme základní instruktáž. Poprvé sedím na kole s kotoučovými brzdami, a tak si jen pomalu zvykám, že brzdí.První část vede po pěkné asfaltové silnici, prý se na ní i na celoodpružených horských kolech jezdí běžně přes 70 km/h. Velmi rychle se dělíme na blázny (jedem vepředu, co to jde) a děvčata (cestu si užívají). Na silnici je velmi malý provoz, za celou cestu předjíždíme snad jen jeden náklaďák, proti projede také jen pár aut. Vždy po cca 15-20 minutách čekáme na zbytek skupiny. O nějakých kilometr a půl níže je čas na oběd, naložení kol na auto, abychom popojeli pár kopcovitých kilometrů. Přece nebudeme šlapat, že.A konečně začíná ta správná zábava. Nasedáme na kola na zpevněné cestě plné kamenů a vyrážíme. Z počátku velmi opatrně, pak si kolo i terén celkem osahám a jízdu si hodně užívám. Je nutné vyvrátit jeden častý omyl – silnice není uzavřena pro provoz. Jen již existuje asfaltová náhrada, tedy po staré jezdí pouze obyvatelé tamních vesniček, turisté a cykloagentury. Ale např. při velké stávce o pár dní dříve byla nová silnice zablokována, tedy celý provoz z La Paz na sever Bolívie jel právě po staré silnici, což prý byl pro cyklisty ten den dost nečekaný zážitek. V Bolívii se běžně jezdí vpravo, ale na staré silnici platí výjimka, jezdí se vždy vlevo. Historický důvod tohoto pravidla je jasný – řidič musí dobře vidět, jestli má kolo ještě na silnici nebo už nad propastí. Pro Čecha je to dost o zvyk, vidíte-li auto, vyhnout se mu zleva, což navíc většinou znamená po straně blíže okraji. Opět pravidelně čekáme na zbytek skupiny. Bohužel počasí není ideální, sice neprší, ale opar kazí výhledy i fotky. Krajina i teplota se velmi rychle mění s nadmořskou výškou. Několikrát se projíždí vodopádem padajícím z převislé stěny nad silnicí. Průvodce nezapomíná ukázat každé místo, kde, kdy, kdo a proč spadl do propasti. Závěrečné pasáže jsou již rovnější a jízda náročnější, především se musí šlapat. Blížíme se ke konci v nějakých 1100 metrech. Snad pět minut od cíle cesty se míjím s nějakým autem, které zrovna zahýbá doprava, na poslední chvíli ho tedy objíždím zprava, malé zaváhání a už drhnu ramenem keř a skálu. Modřiny z toho byly parádní a ještě pěkně dlouho.V cíli si objednáváme konečně chlazené pivo, koupeme se v řece, pozorujeme život v džungli a dáváme si večeři. Na večer vyrážíme autem vzhůru. V Coroicu se zastavíme nakoupit něco na tříhodinovou cestu do La Paz. Průvodci nás hecují, údajně musíme podstoupit „Cuba Libre challenge“. V Coroicu prodávají dvoulitrové lahve Cuba Libre, cílem je ji do La Paz vypít. Zamítám, potřebujeme večer ještě něco nakoupit a zabalit se a posílám kamaráda pro další piva.Vrací se s lahví Cuba Libre s argumentem, že byla levnější než dvě piva. Remcám, ale popíjíme. V autě jsme krom řidiče tři a průvodce na dvě lahve. V polovině trasy zastavujeme u dalšího obchodu. Už jsme na suchu a mám ji jak prase cvičky, vyrážím pro další lahev. Bohužel totéž dělá i průvodce. Zbytek cesty mi již dosti splývá, další obraz, který si pamatuji, jsou světla La Paz a přemýšlení nad tím, jak trefíme do hostelu. Ten inteligentně dává všem ubytovaným papírové náramky s adresou, aby taxikář věděl kam.

Nakonec nás agentura hodila k hotelu, další obraz je snaha vystoupit z auta, pak nerovný souboj se schody v hostelu a pak už vyprázdnění žaludku v koupelně, přímo před Kim, jak jinak. Sedím ve sprše a přesvědčuji sám sebe, že bych měl vstát a jít spát na postel. Nesmím zapomenout natáhnout si budík. Budík. Budík. Budík. S touto myšlenou polonahý probíhám hostelem ke své palandě.

V noci jdu na záchod, první je pozvracený a na zemi leží peněženka. Uchichtnu se, někdo další se asi taky pořádně opil (tehdy se tomu ještě neříkalo viróza). Ve vedlejší kabince sedím a rozjímám. Sakra, ta peněženka musí být kamaráda, červené těstoviny jsme včera měli jen my dva. Budím ho a ptám se ho, jak je na tom, a hlavně, jestli má pas a foťák. Snad vše.

S neskutečnou kocovinou začínáme brzo ráno balit. Nadávám si, co to jde, jelikož tohle mohlo skončit velkým průšvihem, pokud bychom zaspali nebo ztratili něco klíčového. Naštěstí máme, zdá se, vše (až doma zjišťuji absenci trička, které jsem asi nechal v autě), a tak taxíkem vyrážíme na letiště.

Do nížiny s Boliviana de Aviación

LPB-CIJ
OB402
14. května 8:40-9:40
B737-300

Na letišti se odbavujeme, platíme pár boliviánů odletový poplatek, který je pro vnitrostátní lety celkem mírný a v Subway si vybíráme bagetu k snídani. Ne, tak ne, poránu mají jen nějaké snídaňové menu, které hlad příliš nezažene. Sedíme, tupě koukáme do nikam a čekáme na boarding.

Od gatu se jde společnou chodbou s několika dalšími gaty. Vyjde se přímo na plochu a naháněč nás žene s davem k letadlu Amaszonas. Od Boliviany nic vidět není. Chvíli váhám - je možné, že by bylo jen pro tento let pronajaté? Raději se ujišťuji: „Cobija?“. Naháněč teprv teď mávne opačným směrem, kde je za letadlem TAMu schovaná 737 Boliviany.Po nástupu kamarád usíná, mě už je trochu líp, tak se snažím vydržet – chci si vyfotit La Paz s Illimani a především Huaynu Potosí, která je přímo na sever od La Paz a letíme relativně blízko kolem a řádově ve výšce vrcholu.Letušky nabízí pití a dostáváme malý sendvič – cosi salátu a sýru mezi dvěma polovinami plátku toustového chleba. Nad La Paz je jasno, takže fotit celkem lze. Kazí to jen velmi špinavé okénko. Nad džunglí je moře mraků, výhledy končí. Za hodinu přistáváme v Cobije. Výstup rovněž pěšky po ploše. Kyslíku tolik, že bych zvládl i fotosyntézu.

Kamaráda odchytává ještě na ploše kdosi – prý protidrogová policie a dost podrobně ho kontroluje. Projdeme dveřmi a jsme v hale, která trochu připomíná starou halu autobusového nádraží na Florenci. Ale kde máme zavazadla?

Až venku před halou je směrovka k výdeji, což je oddělená budova o 100 metrů vedle. Čekáme za plotem a pozorujeme vykládku zavazadel na vozík, z vozíku, na vozík, … Když je vše rozloženo, prochází mezi zavadly pes a vše očichává, některá vybere. Ty a všechny zavazadla cizinců jsou přesunuty stranou. Všichni jsou vpuštěni dovnitř, každý si vybere své a je striktně zkontrolován kontrolní lístek od zavazadla při odchodu. Kdo byl vybrán musí zavazadlo otevřít. V našem případě i kompletně vybalit. Vyskládat a naskládat plný batoh trvá několik desítek minut, po kontrole je tím i dosti zdržujeme. Alespoň nechce proříznout samonafukovací karimatku, jako onehdá v KHI.

Před letištěm stojí řada minibusů. Řidiči postávají bokem. První je otevřený, tak do něj nastupujeme. Po chvíli odjíždí jeden z těch, které stály za námi. Pak již dáváme pozor a další již chytáme a přestupujeme. Dle internetu potřebujeme v centru najít cizineckou policii, abychom dostali výstupní razítko. Nacházíme sice hraniční most přes řeku Acre, ale policii ne. Nakonec nám je nějak vysvětleno, že jsou v Cobije dva mosty do Brazílie a policii najdeme u toho druhého. Za posledních pár boliviánů se tam necháme odvézt taxíkem. Probíhá polední pauza, celník nakonec přichází v rámci akademické čtvrthodinky. Dvojici jdoucí v protějším směru otáčí kvůli chybějícímu potvrzení o očkování proti žluté zimnici.

Pokračujeme přes most do Brasiléie, což je hraniční obec v Brazílii. Za hranicemi nás na celnici vítá oznámení, že Polícia Federal byla kamsi přesunuta. Místní nás naštěstí posílají správným směrem a o kilometr a půl později již máme vstupní razítko v pase. Děvče trochu koukalo, když jsme vyplnili očekávanou dobu pobytu jeden den, ale nakonec jsme to vysvětlili.

O kus vedle je autobusové nádraží. Poslední autobus do Rio Branca prý pojede zhruba za hodinu. Příliš to nesouhlasí s napsaným jízdním řádem, ale budiž. Vracím se kus zpět do banky vybrat brazilské reály. Kupujeme lístky a ještě vyrážíme někam na oběd. Hned po objednání kolem projíždí autobus. Utíkáme z hospody zpět na autobusák a ano, je to on. Platil čas v jízdním řádě, prodavačka věděla, že je zpožděný, ale neodhadla o kolik. Nejspíš nám i říkala, že možná může přijet dřív – portugalsky.

V autobuse klimbáme, z okénka pozoruji nádherné kousky hovězího na nekonečných pastvinách. Po zhruba hodině zastavíme, nastoupí policie a vybírá a kontroluje doklady. Do poslední kapsičky prohledává naše tašky a brašny na foťák. Lámanou angličtinou se nás ptá, jestli máme zavazadla. Ano, dole. Odchází. Stále stojíme, tak jdu kouknout ven, co se děje. Dva policisté nám vybalili batoh. Opřen a autobus pobaveně sleduji, jak se snaží vše zpět zabalit a u toho se probírají mými špinavými smrdutými ponožkami. Sám bych na ně už nesáhl. Užijte si to, hoši. Několik věcí zůstává venku a batoh už je plný. Balení chce cvik. Pohledem mě prosí, abych mu pomohl, tak jdu dobalit zbytky.

Do Rio Branca přijíždíme už za tmy. Autobusové nádraží je zcela mimo město. Městský autobus, který stojí opodál, má na sobě napsáno Norte Sul. Marně to hledáme v plánu Rio Branca, tak se ptáme, jestli jede do centra. Prý ano. Vystupujeme na centrální přestupní stanici MHD, nacházíme internet café a hledáme nějaký hostel a spojení na letiště, které je relativně daleko od města.

(Jazyková vsuvka, „norte“ je portugalsky sever, „sul“ jih, tedy autobus jezdil ve městě severojižním směrem.)

Hostel není. Ve městě, kde nejsou turisté, nejsou hostely. Ano, zní to logicky. Nejlevnější hotel vyjde na nějaký 1200 Kč pro dva, což je pro nás vcelku hodně. S Turkem na recepci naštěstí lze smlouvat a tak aspoň pár desítek reálů sleví. Ráno nakoupíme pár drobností na cestu a vyrážíme k silnici vyhlížet autobus se správným číslem, který by měl směřovat na letiště. Ani ten tam jako cílovou stanici neměl napsáno logické „aeroporto“.

Hafi, ty máš teda zážitky! Paráááádní report a náááádherné fotky! Těším se na zbytek. A díky!

Klobuk dole, super report a fotky. U nas doma je na juznu Ameriku embargo, manzelka pocuva vsetky tie pribehy o kriminalite a podobne. Takze tym smerom zatial u nas ee

V podstatě se mi opět potvrdilo to, co dříve - čím bohatší země, tím nebezpečněji, protože jsou lidi hamižnější. Chudí nic nepotřebují. Jen ještě nevím, jestli je hamižnost příčina nebo důsledek.

V Chile ve Valparísu jsme se sice dostali mimo turistické centrum, ale až takový úlet to nebyl, chyba byla jen, že jsme měli moc důležitých věcí u sebe. V Bolívii jsme se často pohybovali mnohem více za hranou bez nejmenších problémů (vím, že pro statistiku je to na nic, ale jde i o pocit).

hafi píše:V podstatě se mi opět potvrdilo to, co dříve - čím bohatší země, tím nebezpečněji, protože jsou lidi hamižnější. Chudí nic nepotřebují. Jen ještě nevím, jestli je hamižnost příčina nebo důsledek.

V Chile ve Valparísu jsme se sice dostali mimo turistické centrum, ale až takový úlet to nebyl, chyba byla jen, že jsme měli moc důležitých věcí u sebe. V Bolívii jsme se často pohybovali mnohem více za hranou bez nejmenších problémů (vím, že pro statistiku je to na nic, ale jde i o pocit).

... a takhle zacinaj pribehy, na jejichz konci je video s mluvici hlavou, u ktere jsou dva kalasnikovy, pod hlavou dnesni noviny a hlava rika ... "podporuju revolucni boj proti XXXX a moji unosci zadaji propusteni stovky jejich revolucnich spolubojovniku do YY.ZZ. nebo mi uriznou hlavu. Ale jinak se mame dobre a podporujeme revolucni boj proti XXXX' ...

Myslím, že směšuješ dvě věci, které se vzájemně prolínají jen okrajově. Byť obě souvisí s bezpečností v konkrétní zemi. Ale je dle mě nutné odlišit drobné neorganizované zloděje, násilníky, příp. vrahy od terorismu a mafie. Prvnímu se lze nějak bránit opatrností na místě, druhému už při plánování navštěvovaných lokalit z pohodlí domova.

Nějak jsem to v ostatních zemích moc nezkoumal, ale myslím, že krom určitých částí Kolumbie je Jižní Amerika relativně bezpečná z pohledu únosů, atp. Za to je vyhlášená incidenty od kapsářů po přepadení a vůči těm jsem se cítil ohroženěji v bohatších zemích (Brazílie, Chile, v jiných částech než jsme byli si dokážu představit Argentinu).

TAM i zpět

RBR-BSB
JJ3535
15. května 14:27-18:43
A320

Na check-inu děvčata mají chvíli problém s tím, v které zemi je Mnichov a kolik si tedy smíme odbavit zavazadel zavazadel. Máme kvůli snazší manipulaci papírovou krabici s pár věcmi. Máme 9,5 zbylých reálů. V Bolívii nám kdosi radil, ať určitě vyzkoušíme Açaí. Naprosto netušíme, co to je, ale v letištní kavárně to zjevně mají. Vzhledem k ceně si objednáváme dohromady jedno. Prapodivná verze zmrzlinového poháru bez chuti rozhodně nestála za nějakých 90 Kč. Obracím tak v ruce poslední padesátník, když mi oko utkví na ceduli, z níž plyne, že se platí odletová taxa asi 16 reálů. Včetně odkazu na příslušnou vyhlášku či zákon a data, od kdy to platí. To vypadá na vtipný začátek naší cesty. Na letišti není směnárna a ani nikde v dohledu nevidím bankomat.

Zkoušíme projít k bezpečnostní kontrole a dál ke gatu. Nikde naštěstí nikdo nic nechce a ani tam není prostor, aby chtěl. Tak nevím, co měla taxa znamenat. Je možné, že se platí na check-inu a v rámci mezinárodních letenek je zahrnuta už při platbě letenek.

Do letadla jdeme pěšky a je hodně plné. Původně byla psána A319 a pár týdnů před letem proběhla změna typu na větší. Občerstvení je jen nabídka rozlévaná Coca Cola nebo voda. Nic jiného. Na čtyřhodinový let zcela jistě parádní. Dávám si kolu a není to dobrý nápad – stále ještě cítím Cuba Libre.

Cestou z okénka pozoruji řeky vlnící se v džungli. Většina plochy je ale vykácená a jsou tam pole a pastviny. Před přistáním v Brasílii je již tma, takže můžeme vidět dobře nasvícenou čtvercovou strukturu města. Výstup z letadla autobusem s dlouho projížďkou po letišti.

BSB-GIG
JJ3837
15. května 19:51-21:39
A320

Brazilci mají nějakou zvláštní úchylku v uvádění odletových/příletových časů na minuty, ne po pěti minutách, jak je jinde zvykem.

Proběhli jsme během chvíle letištěm v Brasílii a máme stále dost času než začne boarding našeho letu. Opět pojedeme autobusem do letadla, které stojí hned vedle toho, kterým jsme přiletěli.

Kola nebo voda. Radši už vodu. Máme hlad. Naposledy jsme jedli ještě na hotelu v Rio Brancu někdy před polednem. TAM na vnitrostátních letech v tomto hodně zklamal.

Přilepeni na okénko pozorujeme obrovskou plochu plnou malých světélek. Rio de Janeiro rozložené na několika kopečkách a černá deska Atlantiku.

GIG-FRA
JJ8068
15. května 23:53-16:50
A330

Sháníme v letištních fast foodech něco k jídlu. V místní obdobě McDonaldu si objednávám předražený cheeseburger. Dostávám malý plátek masa, ještě menší plátek sýra v suché a studené housce. Hnus.

Do odletu je ještě dlouho a všechny lavičky v okolí našeho gatu zabírají pasažéři čekající na let TAPu do Lisabonu. Mizíme dále a vracíme se, až když už probíhá boarding naší A330. Překvapuje mě, že letadlo není nijak rozděleno. Zatím jsem letěl ve wide-body letadlech jen B747 a B777, kde byla kabina pro cestující rozdělena galley. A330 je jen jeden velký prostor, jen uprostřed po stranách narušený toaletami.

Konečně jídlo! Snědl bych tak 4 porce. Stejně jako při cestě do Jižní Ameriky bylo velmi chutné, teď při psaní už si nevzpomenu, co že to bylo. Stejně tak snídani, která byla podávána někde nad Francií.

Jsme zpět v Evropě. Smutně koukám na odletovou tabuli, kde svítí let do Prahy, stejně jako několik předchozích letů do Mnichova. No což, za ušetřených 11000 komplikace s ne úplně přímým návratem určitě stojí. Procházíme letištěm a užíváme si německou čistotu, klid a pořádek. Oproti Bolívii a Brazílii opravdu velký kontrast. FRA-MUC
LH120
16. května 19:00-19:55
A320

Lufthansa, resp. FRA potěšili volným výběrem novin a automatem na teplé nápoje na každém gatu.

Na tento let nešly vybrat předem místa on-line a v Rio Brancu při check-inu nám nepřidělili místa vedle sebe, navíc oba máme E, tedy uprostřed řady. Brácha, který nějaký čas žil v Německu, označil linku FRA-MUC za snobský business let a musel jsem mu dát za pravdu. Když ohlásili prioritní nástup, tj. business třídu a vyšší statusy ve FFP, zvedlo se zhruba 90 % čekajících. Po nástupu mě překvapilo oddělení business vs. economy až za polovinou letadla. I v zadní části ale cestovali téměř všichni v obleku, včetně našich čtyř vedlesedících.

Zde se hodí zmínit, že v RBR bylo přes 30 °C a prádelnové vlhko, tedy se člověk zpotil dřív než se stihl po sprše utřít. Od té sprchy ale uplynulo už přes 24 hodin a ani oblečení by nebylo po měsíci a půl čisté a voňavé, i kdyby bylo v batohu netknuté, což nebylo. Každopádně jsme Lufthanse nepochybně zvýšili revenue, přinejmenším ti čtyři (a možná i všechny okolní řady) si příště připlatí za business.

Doufal jsem v podobný servis jako na PRG-FRA, ale nakonec byly jen nápoje, tedy pivo. Po přistání jsme jako téměř jediní zamířili k pásu a čekali na zavazadla. Kdybychom náhodou měli něco k proclení, ani nevím, kde bych to měl nahlásit. V celé hale jsem neviděl žádného celníka, takže doporučení pro pašeráky – pokud si dáte na letenku na konec vnitrostátní let po Německu, nikdo vás kontrolovat nebude. Možná.

Tam už čekal brácha s tátou, kteří pro nás přijeli, a po dálnici jsme o půlnoci byli v Praze.


Pár postřehů a zhodnocení na závěr

Z leteckého hlediska mě velmi zklamal catering na vnitrostátních letech v Jižní Americe. Myslel jsem, že toto je výsadou Evropy a USA. A i Lufthansa na hodinovém letu PRG-FRA dává chutný sendvič. Nenapadlo mě, že na čtyřhodinovém letu s LANem dostanu jen malinkou krabičku sušenek. Pobouření ustoupilo, až když jsem zjistil, že TAM je ještě horší. A BoA o nic lepší. Prostě mě nenapadlo, že si mám brát do letadla svačinu. Ani si neuvědomuji, že by tam nějaké jídlo nabízeli. V tomto už je lepší Ryanair, který za celkem rozumnou cenu to občerstvení nabídne.

Velmi pozitivně mě naopak překvapilo množství Čechů, Slováků a Poláků. Myslel jsem, že jsme úplně všude a vzhledem k letošním levným letenkám do Jižní Ameriky jsem měl obavu, že to bude ještě horší. Poslední Čechy jsem viděl po výstupu z letadla PRG-FRA, další až bráchu v MUC. Např. v NP Puyehue byli dle návštěvní knihy poslední Češi před námi počátkem února. Slováky jsme nepotkali vůbec, Poláků jsme zahlídli doslova jednotky na motorkách na hranici v San Pedru.

Už jsem psal výše, ale bolivijský Southwest Circuit - jeden z hlavních bodů cesty a nejnavštěvovanějších míst Jižní Ameriky mě nakonec ani až tak nezaujal. Je to tam hezký, pár míst z okruhu stojí za návštěvu, ale až takové terno to není. Možná jsem od toho čekal moc.

Přes velmi rychlé vystoupání na Altiplano jsme vůbec neměli problém se snášením výšky. Samozřejmě, běhat bych tam nechtěl, ale špatně mi nebylo. Krom této jediné nevýhody bych řekl, že varianta cesty z Chile je lepší právě proto, že není tak frekventovaná. V Bolívii túry nezačínají jen v Uyuni, ale i v Tupize, což může být rovněž vhodnou variantou.

Naopak Death Road je naprosto špičkový zážitek. Nejsem cyklista, ani nevlastním kolo. Za rok najezdím tak do 50 km. Ale sjezd určitě stojí za vynaložený čas a náklady. Kdybych ho mohl místo laguna, laguna, laguna s plameňáky jet dvakrát, byla by to dobrá investice. Mimochodem, k agenturám – subjektivní názor na základě našeho pozorování lehce potvrzený průvodcem, který jezdí pro Barracudu i Gravity – pokud chcete jet pro potěšení z jízdy, ne jen pro výhledy a odškrtnutí aktivity, nejezděte s Gravity. Ta má nejlepší jméno a lidé, kteří se bojí nebo neumí jezdit na kole, si ji vyberou kvůli jakémusi pocitu sucha a bezpečí. Ve výsledku budete mít v partě lidi, kteří jsou z celé akce vystrašení a nebezpeční svému okolí.

Relativně kladně hodnotím výběr termínu, který nám umožnil skloubit Patagonii před zimou a Bolívii po období dešťů. Jen to chtělo tak o dva týdny dříve. Zvláště Torres v hlavní sezoně musí být hodně Václavák, což by mi asi kazilo zážitek z výletu. To raději párkrát zmoknu, jen škoda toho sněhu v sedle.

A nakonec – Chile i Argentina nejsou opravdu vhodné pro nízkonákladové cestování. Prostě tam vše stojí dardu i vůči Evropě, o to hůř, když je člověk zhýčkán Asií. Ale to mě nepřekvapilo, to jen konstatuji.

super TR, diky za inspiraciu

hafi píše:Na bolivijský Říp
...
O půlnoci vystupujeme v Patacamaye. Nějaké alojamiento je naštěstí hned u místa, kde nás vysadil autobus. Neskutečně neochotná paní nás ubytovává ve svém Alcatraz-style hotelu za 15 boliviánů.

Tak jsem se s delším odstupem dostal k ukázání fotek z cesty mámě a babičce...a jak to tak člověk viděl zpětně, došli jsme k tomu, že jsme tehdy nejspíš spali v hodinovém hotelu. Vše do toho tak nějak zapadlo, včetně toho, jak se na nás dva tehdy dívala.

Moc pěkný tripreport, nominace do soutěže nemine!