Dvoupatrový hladolet
Poprvé po čtyřech letech jsem do ČR přiletěl na trochu delší dobu než jenom na Vánoce, a musím se přiznat, že jsem nečekal tak velký kulturní šok. Třeba při své první cestě metrem jsem se vyděsil, když jsem uviděl vagón plný depresivních obličejů, které z člověka doslova vysávaly všechnu pozitivní energii. Naštěstí tu ale byly i některé pozitivní zážitky, které napravily pošramocený dojem z domoviny...
Tím prvním bylo setkání autorů trip reportů ze zdejšího fóra, které přoběhlo v cestovatelském klubu na nábřeží. Tomáš Hampl se svojí manželkou zorganizovali velmi příjemný večer s předáváním cen a vyprávěním cestovatelských zážitků. Pravda, při té předávačce jsem se cítil trochu jako Karel Gott na Zlatých slavících, ale naštěstí mám obě ruce levé (a také fotím kopírkou, jak by poznamenal kolega flyingblue), takže aspoň fotografické ceny vyhrál někdo jiný. Zároveň mi došlo, že bych měl být možná v hodnocení aerolinek více politicky korektní, protože si jejich zástupci čas od času nějaký můj trip report přečtou, ale naštěstí brali lidé z Emirates moje zmínky o blechách sportovně a z Lufthansy nikdo nepřišel.
O několik dní později následovaly tři akce, které by se daly shrnout všeobjímajícím pojmem „general aviation“. Tou první byla malá ukázka letecké akrobacie v dvoumístném Bulldogu, což je taková západní variace na téma Z-142. Musím říct, že šlo o velmi příjemné letadlo, které v rukou dobrého pilota dokáže opravdu zajímavé věci (škoda že není certifikované na trvalý let na zádech). Naštěstí to nebylo moje první setkání s akrobacií, takže jsem se spíš pohodlně usadil a užíval si celou sestavu, protože jsem víceméně věděl, jak která figura bude vypadat. Pokud budete mít možnost, určitě si podobný let vyzkoušejte, protože pak získáte trochu jiný názor na některé „divoké“ manévry dopravních letadel.
O den později následoval let výsadkovým turboletem, protože se přítelkyně rozhodla skočit tandem a já jí slíbil udělat pár fotek z letadla. Naneštěstí jsem toho za posledních pár let (narozdíl od létání v tunelu) moc nenaskákal, takže jsem si sice předpisově vzal na záda padák, ale musel jsem přistát s letadlem, což je pro většinu parašutistů velmi neobvyklý zážitek. Každý z nás už totiž mnohokrát na vlastní oči viděl, jak hned po skončení výsadku začne letadlo téměr střemhlavě klesat až přejde do spirály, jenže tenhle pohled jsme měli zvenčí z relativní pohody volného pádu. Být při podobných manévrech na lavici v prázdné kabině (a navíc s otěvřenými dveřmi) připomíná spíš výcvik kosmonautů případně pocity posádky sestřeleného bombardéru. Musím se přiznat, že jsem po prvních pár sekundách ve skrytu duše uvažoval o tom, že u podobné estrády asistovat nebudu a raději těmi otevřenými dveřmi vystoupím (což samozřejmě nešlo, protože mě odstředivá síla přišpendlila na lavici).
Uběhly další dva dny a mě čekal let z kategorie vyhlídkových. Kamarádka pilotka naplánovala s Cessnou 172 zajímavou trasu z Letňan přes Průhonice, Karlštejn, Křivoklát a Mělník zpět do Letňan a nádherné letní počasí slibovalo ideální podmínky pro focení. Bohužel jsme ale letěli odpoledne, což znamenalo jediné – velmi silná termika si s naším malým letadlem pohazovala jako s tenisákem a kabina tak byla svědkem zajímavých situací, kdy jsem se v turbulencích vyděšeně zapíral do sedačky, zatímco znuděná kamarádka sedící za kniplem hledala něco v mapě, protože byla na podobné kratochvíle zvyklá. Výlet zakončilo patřičně divoké přistání v Letňanech, kdy se při přibížení doslova olizují okolní paneláky, ale zpětně musím říct, že jsem si celý let opravdu užil. Pokud máte možnost, zkuste se někdy podobným malým letadlem proletět a zaposlouchat se do konverzace pilotů s věží a řídícími – hned začnete to naše letecké cestování brát trochu jinak.
PRG-FRA, LH1399, A321
Dny sladkého nicnedělání v ČR bohužel skončily a přišel čas na to popoletět dál. Jednoho slunečného sobotního odpoledne jsme se tedy s přítelkyní postavili před přepážku Austrian na pražském ruzyňském letišti, která se odbavuje i lety Lufthansy, a na otázku agenta „kam letíte“ jsme odpověděli „bude to trochu složité“. Přítelkyně se vracela přes Frankfurt do Šanghaje a já sice letěl tím samým spojem do Frankfurtu, ale poté mě čekala divočejší trojkombinace JNB-GRU-SCL s tím, že jsem si chtěl udělat v Johannesburgu krátkou přestávku, takže jsem nechtěl kufr odbavit až do Santiaga. Agent to naštěstí vzal úplně v pohodě a za chvíli už jsme měli správně otagované kufry a vytisknuté palubní vstupenky. Rychle přes fast track skrze nesmírně detailní bezpečnostní kontrolu (dokonce mě nechali komplet vybalit batoh plný elektroniky, protože se jim ta změť kabelů a přístrojů zdála na rentgenu podezřelá) a po schodech do salónku užít si trochu klidu před nástupem do letadla. Při čekání v lounge mě zaujala odletová tabule, která tak trochu symbolizovala budoucnost ČSA a ostatně i celého pražského letiště.
Blížil se čas odletu, takže jsme s přítelkyní sešli o několik pater níž a dorazili k odletovému gatu. Tam už čekal tradiční mix businessmanů, zahraničních turistů a českých zlatokopek, zkrátka klasika. Nástup do letadla začal přesně dle plánu a s přáním štastné cesty jsme prošli prioritní uličkou do přistaveného Airbusu 321 jako jedni z prvních. Znova musím říct, že mám ruzyňské letiště opravdu rád, a to hlavně pro skvělý přístup veškerého personálu, který s přehledem překonává většinu ostatních letišť na světě. O to víc mě mrzí, že si jenom málokdo uvědomuje, jaká obrovská přidaná hodnota pro image letiště se v pozemních pracovnících skrývá. Každopádně zpátky do letadla – stejné tenké sedačky jako na minulém letu, relativně dost místa pro nohy a korektní stewardi, zkrátka klasická regionální Lufthansa, se kterou nemám nejmenší problém.
Díky minimální oblačnosti se dá celý let označit coby vyhlídkový. Tentokrát jsme naštěstí nedostali k jídlu muesli s jogurtem v balení „Der kleine Hobbybastler“, ale relativně chutný kus točeného pečiva s máslem. Sotva jsem dojedl, začali jsme klesat k Frankfurtu a při obletu letiště jsem napočítal přes deset dalších letadel přistávajících před námi (taková letecká varianta fronty na maso).Po přistání jsme ještě nějakých deset minut pojížděli ke gatu a mně bylo jasné, že se budu muset co nevidět s přítelkyní rozloučit, protože její A340 do Šanghaje odlétal z prostoru B, kdežto můj A380 do Johannesburgu přistavili ke gatu v Cčku. Naštěstí prodloužila náš společně strávený čas naprosto neuvěřitelná fronta u pasové kontroly právě před sekcí B – stoický klid a hlemýždí tempo by pasovým euroúředníkům mohli závidět i jejich kolegové ze SVO.
Odletová hala v Praze
Čekání v lounge
Budoucnost pražského letiště?
A321 je připravený
Detail sedaček
Dobrou chuť
Frankfurtské letiště z výšky
Pojíždění ke gatu
FRA-JNB, LH572, A380-800
Dávam přítelkyni sbohem a rychlým krokem mířím po šipkách k nástupnímu prostoru C. Očekával jsem podobnou megalomanskou frontu, ale překvapily mě naprosto prázdné přepážky, takže pasová a bezpečnostní kontrola zabrala dohromady asi pět minut, přičemž většinu tohoto času jsem strávil soukáním pásku zpátky do kalhot. Další čekání jsem se rozhodl přežít v Senator Lounge, která nabízí fantastický výhled na startující letadla nasvícená rudožlutým zapadajícím sluncem. V předtuše událostí příštích jsem si na talíř naložil párek s horčicí a průběžně jsem se dojídal ovocem a dalšími potravinami ze široké nabídky jídelního pultu. Sledoval jsem startující letadla až do západu slunce, který značil jediné – za chvíli začně nástup do našeho Airbusu 380. Takže s chutí do toho...
Do zadní části dolní paluby, kde mám v řadě 91 svou sedačku, se dostávám jako jeden z prvních, takže mám celkem dost času na to, aby mě vyděsily (nepřekvapivě) miniaturní sedačky a (překvapivě) miniaturní obrazovky IFE. Když jsem ještě navíc zjistil, že jsem v dolním patře s opačným zaoblením kabiny, takže se nemůžu opřít o stěnu u okna, a navíc nepozorným položením ruky na opěradlo přivolávám letušku, začala mě napadat různá politicky nekorektní přirovnání s jinými produkty německého národa. Ale třeba nebude tak zle, protože snaha vychytat mouchy se Lufthanse upřít nedala – dokonce i v okně vedle mé sedačky byla na mušky připravená jedna malá pavučina. Pomalu nastupují i ostatní cestující a abych dostal ještě větší depresi, usedá si přímo za mne maminka se dvěma přibližně čtyřletými dětmi a jeden z capartů okamžitě začíná kopat do mé sedačky. Po dokončení boardingu přibývá ještě jedna pozitivní (na prostřední sedačce nikdo nesedí) a jedna negativní zpráva (černoch předemnou si okamžitě sklopil naplno sedačku a vytrvale ignoroval žádost letušek, aby ji aspoň na start narovnal). Zatímco se letadlo se pomalu rozjíždí po runwayi a velmi zvolna stoupá, začínám se tiše modlit, aby byl tenhle let co nejdřív za mnou.
Letíme prakticky přímo na jih a někde nad pobřežím Středozemního moře se začíná servírovat večeře. Tu přijímám se smíšenými pocity – zatímco se kuřecí maso s rýží a polosyrovou zeleninou prakticky nedá pozřít, jahodový pišingr se celkem povedl a k pečivu jsme dostali relativně slušný sýr. Padesátiprocentní úspěšnost v kombinaci s předchozí kulinářskou přípravou v salónku mě naštěstí zasytila a dokonce jsem v nestřeženém okamžiku, kdy zrovna liberálně vychovaný spratek za mnou nekopal do sedadla ani neječel pištivou němčinou, usnul. Probudily mě až nepříjemné rovníkové turbulence a podle častých změn kurzu a letové hladiny to vypadalo, že se piloti snaží seč můžou, aby našli nějakou přijatelnou trasu mezi bouřkami.
Z nepříjemných sedaček mě pomalu začaly bolet záda a nemohl jsem dál usnout, takže jsem čas do snídaně vyplnil sledováním IFE. Pár slušných filmů a pořadů se dalo v poměrně široké nabídce najít, takže mě ze sledování vytrhnulo až servírování snídaně. Úspěšnost byla opět padesátiprocentní – zatímco se plastiková vajíčka a nechutně rozvařené brambory s neidentifikovatelnou zeleninou nedaly jíst, jogurt „Der kleine Bauer“ s pečivem dodal mému tělu pár potřebných kalorií. Přiznám se, že kdybych v tu chvíli věděl, co bude následovat po přistání, radši bych ani nevylézal z letadla...
Věc se měla tak – nejdřív jsme obletěli Johannesburg a přistáli pěkně z jihu, což by sám o sobě nebyl problém. Horší byla ta záplava dalších evropských letadel, která víceméně ve stejnou dobu dorazila do JNB. Fronta na imigračním tak nejdřív opustila prostor vymezený páskami, aby se nakonec na opačném konci letištní haly zalomila na schody, což jednak zmátlo spoustu příchozích a jednak znamenalo, že na štempl do pasu budu čekat asi tak hodinu a půl. Po hodně nepříjemném letu mě dlouhé čekání totálně dorazilo a jako třešnička na dortu nebyl náš let k dohledání na žádném z monitorů u pásů se zavazadly, protože informační systém nepočítal, že by se cestující zdrželi na imigračním tak dlouho. Zeptal jsem se prvního agenta, jestli neví, který pás je z Frankfurtu – nevěděl. Nevěděl ani druhý a třetí, až mě nakonec nějaká paní z dozoru poslala k pásu číslo 10 kdesi v hloubi haly. Na desítce samozřejmě nic nebylo, takže jsem si hezky znova obešel všechny pásy a z tagů na kufrech zjišťoval, které jsou z našeho letu. S posledními zbytky sil beru kufr a mávám venku na taxík. Na Rosebank je to necelých dvacet minut cesty a hned po check-inu v Holiday Inn si objednávám na pokoj pořádný hamburger a velký salát, abych se trochu dojedl. Další část cesty kolem světa je za mnou.
Cesta ke gatu
O prioritní cestující je dobře postaráno
Nahoře v salónku
Dobrou chuť!
Z okna se daly fotit zajímavé detaily
Náš dvoupatrák se chystá na odlet
Boardovat se bude hezky po německu
Z téhle strany to ještě nevypadá tak zle...
...ale z téhle už ano
Ovládací panel vypadá fajn, ale je umístěný naprosto nevhodně
Tak tady si hlavu nikdo neopře
Pavučina tam opravdu byla
Večeře
Cesta napříč Afrikou
Snídaně i s jogurtem
Nad Johannesburgem
Chvíli po příletu
Výhled z okna hotelu
Konečně pořádné jídlo
Od druhé „etapy“ výletu jsem nečekal žádné velké překvapení a když pominu neuvěřitelnou frontu na imigračním v JNB, tak se ani žádné překvapení nekonalo. Jenom se potvrdil můj názor, že Lufthansa je super na regionálních tratích a naprosto na houby na dálkovkách. Rád bych napsal, že kdybych to byl býval věděl, tak bych sem býval nechodil (respektive bych letěl hned z Frankfurtu se South African Airways), jenže já to bohužel věděl. Takže ano, jsem podruhé na téhle cestě za blbce. A mám takové tušení, že to nebude naposled...
Zatím proletěno km: 23 555
Nálada: Začíná se projevovat únava, ale po krátkém odpočinku nadšení stále převažuje
Zadek: Nic moc, německé sedačky se na něm dost podepsaly
Už se moc těším na pokračování